Od autorky jsem zatím žádnou knihu nečetla. Do Klíče jsem tedy šla bez záruky na to, že se mi bude její styl líbit. Na druhou stranu slibovala anotace docela zajímavé téma, takže proč ne. A příběh – obzvlášť ten v minulosti, opravdu patřil k těm silným.
Anotace:
Zdravotní sestra Ellen Crosbyová nastoupí do nemocnice pro duševně choré. Přestože netuší, co ji zde čeká, je plná energie a naděje, že bude pomáhat potřebným. Když pozná mladou ženu, kterou do ústavu přivezl její otec, netuší, že již brzy ji čeká rozhodnutí, které jim navždy změní život.
Sarah je zvláštně přitahována opuštěnou nemocnicí pro psychicky nemocné. Při jedné obhlídce objeví kufr pacientky, která zde pobývala před padesáti lety. Šokující obsah kufru, kterého se půl století nikdo ani nedotkl, jí pomůže rozmotat zapomenutý příběh o velké tragédii a ztracené lásce a dá jí příležitost napravit dávnou křivdu.
…
Příběh nabízí dvě časové linky – minulost a současnost. Začíná se v současnosti, abych při čtení plynule přeskočila k té minulé a ve třetí třetině se zase vrátila nazpět do roku 2006.
Současností mě provázela knihovnice a historička Sarah. Moc ji zajímá historie jistého dlouho zavřeného psychiatrického ústavu ve vesnici, kde žije její rodina. Ústav Ambergate má před demolicí a Sarah chce zachytit něco z jeho tajemné minulosti dřív, než nenávratně zmizí v temnotě dějin a napsat o tom všem knihu. Při pátrání v chátrajícím baráku narazí na půdní místnost, kde najde hromadu starých kufrů. Jsou označeny čísly a zjevně patřily bývalým pacientům, kteří ústav nikdy neopustili a nejspíš v něm i zemřeli. Osobní předměty, které v nich najde, ji přimějí k rozhodnutí poptat se doma otce a dotlačit ho ke vzpomínání, které odmítá. Kdysi měl s ústavem něco společného…
Náhle, aniž by se dále objasnilo, co má s ústavem společné Sařin otec (a má, i když o tom nechce mluvit) přechází vypravování do minulosti do roku 1956.
Hlavní postavy v minulosti jsou dvě – mladá sestřička v zácviku Ellen Crosbyová a stejně mladá pacientka Amy. Obě dívky přišly do ústavu téměř ve stejný den, každá ale z jiného důvodu. Ellen si tu dělá praxi při škole a vnáší mezi zkušené a trochu zahořklé sestry v ústavu prvek lidskosti, soucitu a moderního přístupu k pacientům, kterým trochu předběhla dobu. Nesetkává se tedy s pochopením u nadřízených. Amy byla dána do ústavu na „léčbu“ protože ji v životě postihly události, které ji traumatizovaly a okolí ji považuje za nebezpečnou šílenkyni kvůli jejím ne zrovna ideálním reakcím a chování.
Pojítkem obou linek jsou právě ony kufry a věci v nich, které přimějí Sarah pátrat, a oba tak vzdálené časové horizonty propojí. Moc mě nepřekvapilo, že mě bavila více linka z minulosti, kdy mladá sestřička Ellen přichází na zkušenou do ústavu Ambergate. I hrdinové z roku 1956 mi byli sympatičtější a jejich příběh mi připadal zajímavější. Nejspíš i proto, že zajímavé, nespravedlivé i dost pohnuté osudy pacientů ústavu mi připadaly zajímavější, než životní peripetie rozvedené historičky, která má sklon šťourat do záležitostí jiných lidí, i když s dobrým úmyslem.
Pár knih, jejichž děj se odehrával v psychiatrických léčebních, jsem už přečetla, tak jsem zhruba věděla, s čím počítat. Tato se ale lišila v jedné věci. Paní autorka nepopírala hrozné věci, které se tam mohly dít a často i děly. Nepopírala, že někdo třeba byl zavřený neprávem a nedostalo se mu ani tak pomoci, jako spíš lidského ponížení, experimentální léčby a hrozných zákroků. Na druhou stranu se nevyžívala v popisech krutostí a násilí za účelem šokovat čtenáře. Pro – nazvala bych to asi otrlost a otupělost personálu měla navíc dost pochopitelné důvody. Necítila potřebu vylíčit je jako ukrutné bestie zneužívající postavení. Navíc psychiatrie nebyla tehdy právě rozvinutým oborem a lidé, kterým by se dnes dostalo terapie a pomoci, byli spíš mučeni, i když s dobrým úmyslem. Tehdejší zacházení s lidmi ukazovala hlavně na příkladu Amy, která sice měla problémy, ale rozhodně nebyla šílenec, který by potřeboval izolaci v ústavu. Pro příčetného člověka muselo být takové nedobrovolné uvěznění mezi často opravdu psychicky nemocnými lidmi něco příšerného. Něco takového je těžké si představit a paní autorka to, podle mě, vylíčila dost dobře.
Svým způsobem bylo děsivé poznávání zdejších pacientek a důvodů pro jejich pobyt v ústavu. Některé ženy na oddělení, kde Ellen pracovala, nebyly bláznivé a nepotřebovaly léčbu. Dost často se jim jen stalo něco traumatizujícího, s čím by dnešní psychiatrie a terapie dokázala pomoci. Většinou byly nepohodlné pro rodinu, byly ostudou a nepotřebnými lidmi, o které se rodiny nechtěly starat a tak je odložily do ústavu, aby je měly z očí a ze zodpovědnosti.
Atmosféra při čtení je v některých okamžicích překvapivě příjemná a útulná vzhledem k tomu, kde se příběh odehrává. Zároveň ale umí být i hodně znepokojivá a nepříjemná, když autorka popisuje některé běžné věci související s životem v ústavu. Najdou se i momenty, které ukazují hrozné, nedůstojné věci a léčbu, která je přinejmenším sporná. Protože se na děj nahlíží očima Ellen, která je laskavá a soucitná a snaží se s pacienty zacházet jako s lidmi, dost to otupuje hrot událostem. Pokud byla zrovna hlavní osobou Amy, také to nebylo tak děsivé, protože ona nebyla blázen a z jistého důvodu se jí dostalo o něco málo lepšího zacházení než ostatním. Na ní ale zase vynikla nedůstojnost zacházení s pacienty a v podstatě nezájem o to, jestli je někdo blázen či ne.
Největší děs příběhu spočíval hlavně v tom, že lidé tu byli zavření bez možnosti odejít – nemohli se vyléčit, protože nebylo z čeho a vlastní rodiny je nechtěly. Ti lidé neměli kam jít a po letech pobytu v ústavu už by sami nedokázali v normálním světě přežít. Zůstávali tu v nepříjemném prostředí mezi blázny dlouhá léta, často až do smrti. Ani se nebylo čemu divit, že někteří z nich nakonec také rezignovali na zdravý rozum.
Příběh v minulosti doplňuje také jemná romantická linka a opět je na ní ukázáno, jak odlišné mohou vztahy být. I když obě ženy, které v ústavu poznaly své osudové muže, byly normální, jen jedna z nich našla šťastný vztah. Jeden z těch vztahů byl něžný a přímočarý – takový, jaké v té době vztahy bývaly. Druhý, ten zakázaný a nevhodný, byl plný náznaků vášně a skrývané touhy. A z velkých zakázaných citů obvykle pramení velká neštěstí. Paní autorka ani v jednom případě nepodléhá přehánění a patosu. Štěstí jednoho vztahu a zoufalství druhého je ale na stránkách patrné.
Závěrečná třetina, která se odehrává opět v současnosti, na mě působila trochu rozpačitějším dojmem. Hlavně tedy z toho důvodu, že jsem měla trochu problém uvěřit tomu, co se tam dělo. Příběh se sice krásně uzavřel a poskytl mi i informace o tom, co se stalo s hrdiny, které jsem poznala tenkrát v minulosti, jenže už mě tolik nezaujal. Možná to bylo i tím, že z mého úhlu pohledu na tento konkrétní příběh se určité křivdy minulosti napravit nedají a Sarah si dovolila otvírat staré rány, aniž by měla právo na něco takového. Naštěstí měla autorka v plánu více méně šťastný konec a tím pádem šly události a reakce dotčených postav jednání Sarah dost na ruku, to ale mé sympatie k Sarah nijak nezvětšuje. Asi jsem nepochopila, jak je možné odpustit člověku, který vám sebral všechno, protože jsou věci, jako například čas a mládí, které nevrátíte a život, o který jste cizí vinou přišli, je prostě pryč. Bylo sice fajn, že se s tím určité postavy dokázaly vyrovnat, ale tak, jak byla vykreslena jejich povaha v minulosti, jsem tomu vyrovnání a odpuštění prostě nevěřila. Ano, možná se změnily, uplynulo přeci padesát let, jenže já tu změnu na stránkách nezažila. Ten skok byl prostě moc velký.
Celkově ale byla kniha pěkné čtení. Můžu ji s klidným svědomím doporučit všem, kdo mají rádi vypravování ve dvou časových rovinách a zajímavé lidské příběhy, které v minulosti nakročené směrem k neštěstí možná mohou v budoucnosti nabrat lepší směr.
Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada.
Pokud byste rádi Klíč vyzkoušeli a chcete se podívat na ukázku z textu, seženete jej zde.
2 komentáře:
Knihu jsem nedávno dočetla a jsem z ní nadšená ještě teď. :) Zmiňovaná poslední třetina mi nepřišla zas tak přitažená za vlasy, jak píšeš. I když je pravda, že v určitých místech to mohlo skončit trošku jinak.
Obliba konce bude u každého jiná. Mně moc nesedla, ale hodně lidem se líbí. Poslední dobou, jak zjišťuju, stojím s některými názory hodně proti ostatním :D ale tak, kdyby měli všichni stejný názor, byla by to nuda. Díky za komentář a přečtení.
Okomentovat