Upřímnou soustrast

Ničím zajímavý, obyčejný obřad. Z reproduktoru hraje pomalá píseň R. Kellyho I believe I can fly (Věřím, že mohu létat), kterou vybrala rodina zemřelého.
„Připomeň mi jenom, jak že to umřel?“
„Tenhle? No, vyskočil z okna…“

Autor: Guillaume Bailly
Překlad: Kateřina Bažantová
Nakladatel: Dobrovský s.r.o.
Edice: Kontrast
Rok vydání: 2019
Počet stran: 320

Můj názor:

Černý humor docela můžu a z čeho jiného si dělat srandu, než z něčeho, čemu prostě není možné utéct. Proto jsem si vybrala knihu Upřímnou soustrast. Kvůli černému humoru a taky ze zvědavosti. Ještě nikdy se mi nedostala do rukou kniha, která slibuje zábavné historky z funebrácké praxe. A byla jsem zvědavá, protože zrovna tahle práce nevypadá na první pohled moc vesele.

…

Celá kniha je tvořená krátkými příhodami zaměstnance pohřebního ústavu ve Francii. Pan Guillaume-funebrák vypráví neobvyklé zážitky, které se přihodily přímo jemu nebo někomu jinému z jeho známých od fochu.

Jednotlivé příhody jsou hodně krátké, tak na 1 – 3 stránky. Někdy je to třeba jen odstavec. Dozvěděla jsem se z nich však spoustu věcí z práce těch, kteří zajišťují poslední věci člověka. Hlavně to, že podobnou práci nemůže dělat každý kvůli emocionální náročnosti a řekněme nutnosti jisté odolnosti – a to jak vůči hrozným situacím tak vůči těm zábavným.

Historky byly vyprávěny s lehkým nadhledem a decentním humorem. Nějaké velké výbuchy smíchu a obzvláštní porce černého humoru tedy očekávat nelze. Spíš mi občas bylo některých aktérů líto a z některých příhod smutno. Očekáváte-li tedy od knihy velikou zábavu, budete nejspíš lehce zklamáni.

Příjemné je zjištění, že funebráci si dokážou s vážnou tváří poradit i se situacemi, které by leckoho rozesmály (pohřeb tlouštíka jeřábem nebo pád do otevřeného hrobu). Někdy je asi těžké se nesmát nebo si neklepat na čelo, když pozůstalí projeví své přání nebo chtějí vyhovět přání nebožtíka (netradiční hudba nebo pohřeb psa). 

Byly však i takové situace, kdy jsem více než pozůstalé litovala funebráky. Někteří mrtvoláci se občas našli v takovém stavu, že nebylo příjemné je zaopatřovat (léto, horko, pár týdnů v uzavřeném bytě nebo skok pod vlak). A občas bylo těžké pořízení s pozůstalými, kteří hleděli na svých blízkých ušetřit nebo nebyli schopni ani na pohřbu odložit rodinné spory a nepřátelství. Smutné bylo, když se našel mrtvý někdo, kdo nikoho neměl. A dokonce byl i případ, kdy si stařenka šla zajistit pohřeb sama, aby své děti neobtěžovala. Některé historky tedy byly více smutné a k zamyšlení než zábavné.

Knihu je možné číst po částech, vždy jen několik příhod. Asi bych to i doporučila. 

Já ji sice slupla téměř najednou, protože historky jsou zajímavé a vzbuzují téměř morbidní zvědavost a je skoro nemožné odolat pokušení dozvědět se co nejvíc. Jenže pak se snadno může stát, že se té smrti a truchlení navalí zároveň moc a čtení nabude lehce posmutnělou pachuť.

Autorovi nelze upřít, že své zážitky vypráví citlivě. Není potřeba se obávat skutečně černého humoru na hranici dobrého vkusu nebo dopodrobna popsaných nechutností a nemilých detailů. Možná bych ocenila malou porci cynismu navíc, ale to už by bylo za hranicí záměru autora. Myslím totiž, že chtěl sice povykládat zajímavé historky, ale také se zdržet zveličování jen pro pobavení a nevkusné bulvárnosti. Obojí se mu podařilo.

Kniha je malým nahlédnutím do zákulisí pohřebních ústavů. I když se příhody odehrály ve Francii, počítám, že u nás bude hodně věcí stejně. V rámci zajímavostí kniha obsahuje i „rámečky“ s krátkými informacemi ozřejmujícími původ některých slov v pohřebnictví  nebo perličky typu: na co se lidi nejčastěji ptají, když potkají funebráka na večírku.

Pokud vás zajímá, jak to u pohřebáků funguje, knihu si určitě přečtěte. Budete zírat, jak věci chodí a co všechno se taky může stát na pohřbu. Jako zpestření mezi jinými romány byla kniha skvělá.

Za poskytnutí knihy ke zhodnocení moc děkuji Knihám Dobrovský. Pokud chcete nahlédnout do zákulisí pohřebního ústavu, seženeteknihu zde.

Anotace:

Tato kniha je souborem krátkých vyprávění zaměstnance pohřebního ústavu ve Francii. Historky vycházejí ze skutečných událostí v autorově každodenní praxi, ať už při organizování či vykonávání smutečních obřadů.

Během pohřbů se může stát spousta nepředvídatelných věcí. Zvonící telefon je běžný, ale co takhle obří stavební jeřáb při ukládání rakve nadměrného nebožtíka nebo náhlé výkřiky z otevřeného hrobu? I zkušený funebrák často kroutí hlavou nad neuvěřitelnými reakcemi a chováním pozůstalých, kteří jsou bezradní, rozhazovační, někdy dokonce i agresivní.

Dojmout či rozesmutnit nás může obětavost některých příbuzných, ale i těžké osudy lidí, které denně potkáváme, aniž bychom si uvědomovali, co prožívají. Četba této knihy nás často přivádí k zamyšlení nad vlastní lidskostí i (ne)lidskostí ostatních.