Šachovnice královny

Autor: Yann Kerlau
Nakladatel: Knižní klub
Překlad: Šárka Belisová
Rok vydání: 2013
Počet stran: 444

Anotace:

Švédská královna Kristýna, jediná dcera krále Gustava Adolfa, se narodila proto, aby vládla. Jako jedna z nejzajímavějších a také nejkontroverznějších panovnic evropských dějin však musela řešit ošemetné dilema: poslechnout hlas srdce a konvertovat ke katolicismu, ovšem za cenu ztráty koruny a nuceného odchodu ze země, anebo přijmout osud panovnice protestantského Švédska, k němuž byla předurčena, a nikdy se nezbavit neklidu života sešněrovaného společenskými konvencemi. V osmadvaceti letech uprostřed 17. století velká milovnice umění zakotví v Římě a je vystavena nejednomu pokušení; s podporou Vatikánu může být dál důležitou figurkou na politické šachovnici Evropy, avšak zároveň čelí nástrahám pozemského života. V jejím nitru smrtelníka předurčeného k hvězdným cílům se odehrává svár světských pokušení a nejvyšších ambicí, vášně a pomsty. Strhující příběh.

Můj názor:

Knihu jsem začala číst proto, že mě zajímaly životní osudy nějaké historické osobnosti z jiné země, než je Anglie, Francie nebo Španělsko. Zvolila jsem tedy příběh švédské královny Kristýny. Dcery významného panovníka Gustava II. Adolfa a současnice takových historických osobností jako je například Ludvík XIV., Karel I. Stuart nebo Ferdinand III. Habsburský.

Švédská princezna Kristýna měla nelehké dětství. Její matka byla citově velice chladná a pro svoji dceru neměla nic než pohrdání a nelásku a dokonce se jí zřekla. Kristýna se tedy utíkala k vzdělání, knihám a velice se upjala na svého věčně nepřítomného otce, který si přál, aby byla vychována jako princ, protože měla být dědičkou jeho koruny. Mladá Kristýna byla nenasytnou čtenářkou a toužila po vzdělání ve všech možných, tehdy dostupných, oborech. Po smrti otce si zvala ke dvoru vzdělance a významné myslitele, stejně jako umělce. Jako vzdělaná žena byla velmi uznávaná. Byla ovšem taky velmi výstřední, nikterak půvabná a trpěla fyzickou deformací – následkem úrazu v dětství. Po pár letech vlády se vzdala koruny a konvertovala na křesťanskou víru. Odjela ze Švédska do Říma a v následujících letech procestovala slušný kus Evropy. Takže jako osobnost se zdála být velice zajímavá.

Švédská královna Kristýna. Zdroj.

Přiznávám rovnou, že začíst se do této knihy byl opravdu boj. Vadilo mi, že vypravěčkou byla sama Kristýna i způsob, jakým se pan autor (prostřednictvím své postavy) vyjadřoval. Nedařilo se mi pro ni najít pochopení a sympatie. Zdála se mi hloupá, sobecká a bezohledná. Tam kde by jiní viděli touhu po poznání a romantickou, nespoutanou duši jsem já viděla vyhýbání se povinnostem a přes její postavení a vzdělání také nepochopitelné snílkovství. Jako rozmazlená hlupačka utrácela bezhlavě peníze, ačkoliv si to nemohla po své abdikaci dovolit. Nic pro ni nebylo moc drahé a moc luxusní, nic si nedokázala odepřít. Ve své zaujatosti pro umění a krásné (drahé) věci mi připadala až povrchní, ačkoliv určitě nebylo cílem pana autora vyvolat tento dojem. Chápu, že vládnout švédskému království nebylo hlavním cílem jejího života a jejím hlavním zájmem, že toužila po jiném životě, ale vůbec nedomyslela následky, jaké pro ni bude mít abdikace a nedokázala se přizpůsobit jinému než královskému způsobu života. Přinejmenším první půle knihy tedy působila jen jako popis zážitků rozmarné slepice. Kristýna na mě nepůsobila dojmem inteligentní a vzdělané ženy, i když bylo několikrát zmíněno její obsáhlé vzdělání a to, že hovoří plynně čtyřmi jazyky. Proti její inteligenci také svědčí to, jak se nechala obelhávat a okrádat a svým naivním přístupem k lidem – ti kterým důvěřovala, ji obírali naprosto bezostyšně a ona byla vůči tomu naprosto slepá.

Třeba by nepůsobila tak namyšleně a hloupě, kdyby to pan autor napsal jinak. Tím, že ve mně nedokázal vzbudit sympatie k hlavní postavě a svým vzletným a vyumělkovaným slohem, mi trochu pokazil dojem z knihy. Jak by také člověk mohl obdivovat krásu umění, když jím bylo vyprávění doslova přecpané. V tom výčtu jmen, měst, šlechticů a slavných uměleckých děl jsem měla pocit, že veškerý děj knihy se úplně rozmělnil a vůbec neutíká. Zdálo se mi, že čtu deníček rozmarné holky, která se jen vychloubá, kde všude byla, kdo se jí tam klaněl a jaké umělecké skvosty nakoupila za cenu, kterou si nemohla dovolit. Případně umělecké poklady někde uzmula, ať už sbírky císaře Rudolfa po třicetileté válce nebo vlastní umělecké sbírky při odchodu ze Švédska.

Palác Tre Kronor. Zdroj

Abych ale jen nehanila, královně se nedalo upřít nadšení pro cokoliv, jen ale bohužel u ničeho nevydržela moc dlouho. Snad jen u sportu a cvičení, které provozovala pravidelně – tehdy to byly věci jako jízda na koni, lov a šerm. Také uvádí nějaký blíže nespecifikovaný tělocvik, který měla provádět každé ráno. Co ale musím uznat je to, že mě v druhé polovině knihy bavila změna, jaká se s postavou královny udála po návratu z Polska do Říma – výrazně se uklidnila, začala trochu rozum brát, přestala se vyjadřovat tak namyšleně a malicherně a získala si tak alespoň trochu sympatií a mého zájmu o příběh. Z jejích dřívějších výrazných rysů jí zůstala v podstatě jen obrovská láska k umění a krásným věcem. Přidala se ale žárlivost, intrikování a pomstychtivost. Jak její věk postupoval, přestávala se vidět jako střed světa a začínala si uvědomovat své slabé stránky.Toto ji trochu polidštilo. Pan autor si evidentně lépe poradil s popisem povahy politicky zdatné mrchy než naivní slepičky.

Nicméně, jak jsem nakonec zjistila, i nesympatie mě dokážou u knihy udržet. Aspoň nějaké pocity tedy pan autor přece jen vzbudit dokázal. Zhruba okolo strany 150 se zkrátily kapitoly, což výrazně prospělo čtivosti příběhu a tempu a některé začaly být docela zajímavé. A postupem času, někde u strany 170, se přece jen začalo v knize konečně něco dít.  Takže jsem se nakonec dokázala i začíst a přestala jsem uvažovat o tom, že knihu odložím nedočtenou. Pomohly tomu i dopisy, které si mezi sebou vyměňovali někteří aktéři vyprávění a dokonce i popisy některých situací z pohledu jejího podkoního Monaldeschiho, které byly sice velmi hrubé a zlé, on si totiž na svatého rozhodně nehrál, ale zase vyvážily sluníčkářství a naivitu královny. Do vypravování se postupně zapojilo více vypravěčů, čímž kniha jedině získala na čtivosti.

Koruna švédských králů. Zdroj.

Kniha popisuje život panovnice od dětství až po dospělost a to dost zajímavým způsobem – téměř zcela bez dialogů. Zažila jsem s ní úspěchy a pády, bohatství i dluhy, lásky i zradu – tedy všechno, co by kniha měla mít. Celou tu dobu se mi zdálo, že královna stále o něčem snila, rychle se dokázala pro něco nadchnout a malovat si v duchu obrazy úspěšné budoucnosti. Málo co ale dotáhla až do úspěšného konce. Dozvěděla jsem se také spoustu věcí o událostech v Evropě za života Kristýny a je pravda, že to byla neklidná doba a ona zažila opravdu hodně.

V úvodu knihy pan autor naznačuje cosi, že se snad nedržel historických faktů a významnou část knihy si napsal po svém – ne snad, co se dat a historických událostí píše, ale hlavně postav a jejich osudů, chování a toho, jestli vůbec takoví lidé žili. Je to škoda, protože švédská královna měla jistě zajímavý život a mohla být skutečně inteligentní ženou. Pan autor ale její povahu vykreslil zcela jinak a já bohužel po přečtení nevím, čemu věřit a co bylo čistě autorovou fikcí. Známá historická fakta lze pochopitelně dohledat na internetu, ale o povaze královny se mnoho nedočtete. Proto doufám, že královna nebyla taková, jak kniha uvádí.

Šachovnice královny není kniha, ke které bych se někdy chtěla vracet. Pořád mi v ní chybí nějaký smysluplný děj a příběh, který by mě zaujal. Než jsem se dokázala propracovat k něčemu zajímavému, uvažovala jsem několikrát, že knihu odložím. Náznaky děje tam sice byly, ale opravdu bavit mě kniha začala přibližně v polovině a to se mi zdá slabé. Za sebe tedy knihu doporučit bohužel nemohu.