Než jsem tě poznala

Autor: Jojo Moyesová
Rok vydání: 2013
Nakladatel: Ikar
Překlad: Lucie Mikolajková

Anotace:

Louisa Clarková je obyčejná dívka žijící mimořádně obyčejným životem. Má ráda svou práci v bistru, svého dlouholetého přítele a svět, který končí s hranicemi malého rodného městečka. Svůj život by za nic nevyměnila. Když však bistro zavřou, Louise měnit musí. Svět Willa Traynora naopak žádné hranice nemá. Je to svět adrenalinu, velkých obchodů i peněz, svět možností bez omezení. Will svůj život miluje. Když ho však nehoda upoutá na kolečkové křeslo, ví, že už ho nebude moci žít jako doposud. Jen těžko si lze představit více nesourodou dvojici než náladového a depresivního Willa a jeho novou optimistickou a upovídanou ošetřovatelku Louise... Romantický příběh o dvou lidech, kteří nemají nic společného, dokud jim láska k nohám nepoloží celý svět. S ním však i otázku, jak vysokou cenu je člověk ochoten zaplatit za štěstí toho, koho miluje. 

Můj názor:

Tak jsem se zase jednou pěkně spletla :) myslela jsem, že kniha paní Moyes Než jsem tě poznala, bude taková ta lehoučká oddechová blbůstka, která pohladí dušičku, ale celkem výraznou stopu nezanechá. No, jak jsem psala – byla jsem úplně vedle!

Na knihy paní Moyesové mě upozornily kvanta nadšených recenzí a tak jsem se rozhodla, že to tedy taky zkusím v rámci oddechu po náročnější knize a taky v pauze mezi dvěma recenzními kousky. Zbývalo jen vybrat první… a vybrala jsem tu, která se chystá dobýt kina – knihu Než jsem tě poznala.

Hlavní hrdinka příběhu Louisa, přijde o práci. To je blbé. Ovšem zdaleka ne tak moc jako situace hlavního hrdiny Willa – ten přijde málem o život a skončí upoutaný na invalidní vozík bez naděje na uzdravení. Takhle nešťastně paní autorka svoje vyprávění začíná. Louise se nová práce najít nedaří a tak, přesto, že se jí do ošetřovatelství moc nechce, přijme od úřadu práce místo pečovatelky u Willa (překvapení :)).

„Kristepane,“ vyprskl můj otec. „Umíte si to představit? Jako by nebyl chudák dost potrestanej, že skončil na vozíku, ještě přijde naše Lou a bude mu dělat společnost.“ „Bernarde!“ pokárala ho matka. Za mnou se děda chechtal do svého hrnku s čajem.

Slečna Louisa na mě nepůsobila jako tvor obdařený jiskřivou inteligencí, ale byla milá a hodná a šíleně se oblékala. Občas sice plácla nějaký nesmysl, ale to je jedině dobře, protože ty její nesmysly byly fakt vtipné. V některých situacích jsem řvala smíchy. Moc jsem jí fandila. Tomu jak bojovala za Willa, za jejich lásku a budoucí štěstí a i když jsem jí to moc přála, Willovi jsem nakonec jeho představu štěstí pro oba přála víc.

Will byl nejdříve vzteklý, sarkastický a věčně špatně naladěný, čemuž se nešlo moc divit. Já na jeho místě bych na tom byla stejně, ne-li hůř. Díky Lou se pomalu dostával ze svojí uzavřené, nehybné osamělosti a pokusil se kvůli ní zažít něco pěkného. Dokázal si mě získat svojí povahou, rozhledem a dokonce i jedovatými poznámkami na adresu Lou. Bohužel jeho kvadruplegie nebyla nic příjemného a důstojného. Byl zcela odkázán na pomoc svého ošetřovatele a Louisi a proto, byť se ve mně všechno vzpíralo proti jeho rozhodnutí, nakonec jsem ho pochopila.

Mezi těmi dvěma to od začátku pěkně jiskří. Perfektně se doplňují, ryjí do sebe. Za ten půlrok, který spolu stráví, toho prožijí hrozně moc. Vzájemně si změní život a pohled na něj. Obzvlášť Louise se díky Willovi otevře nádherný svět plný věcí, které ji dříve míjely a nezajímaly. Jejich běžný den je někdy naplněný štěstím a smíchem, ale Willův zdravotní stav se pořád vznáší nad tím vším a stahuje všechno do hlubokých údolí smutku a beznaděje.

Písemný projev paní Moyesové je jemný, nevyumělkovaný a přesto precizní. Umí si s příběhem pohrát tak, že se v jednu chvíli smějete jako blázni a hned na to saháte po kapesníku. Její postavy nejsou pouze uvěřitelné, jsou dokonale živé. Musíte je milovat, dýcháte s nimi, prožíváte každou vteřinu a na konci… poslední třetina knihy – téměř hodinu nepřetržitého slzopádu. Věděla jsem, jak to všechno dopadne, ale paní autorka mi pořád nechávala střípeček naděje, že se stane zázrak. Přesto nejsem schopná jednoznačně říct, že to byl smutný konec. Rozhodně ale vím, že se jednalo o nádherný příběh. Jsem moc ráda, že jsem ho četla.

Do kina na něj ale nepůjdu, raději si ho pustím doma v soukromí – jen já a moje krabice kapesníků :).