Severní den

kniha měsíce - červenec 2025 

K Severnímu dni mě nasměrovala obálka – jak taky jinak :) Protože ta vážně není k přehlédnutí. Po tomto prvotním zlákání jsem přečetla anotaci a kniha prostě musela být moje. Český autor byl taky příjemný bonus. Já jsem prostě věděla, že to bude dobré. A teď jsem ráda, že jsem si čtení nechala až na dobu těsně před vydáním druhého dílu. Můžu pěkně navázat, dokud to mám v paměti čerstvé, i když si nemyslím, že je cokoli z přečteného snadno zapomenutelné.

Anotace:

PILÍŘE, PŘEDCHŮDCI I VĚČNÝ DÉŠŤ. PROŽIJTE SI SVŮJ SEVERNÍ DEN… Před dvěma sty lety lidé uprchli z Kontinentu a usadili se na nehostinném ostrově Nordtag přezdívaném Severní den. Na troskách opuštěných skulptur postupně vybudovali nová města, aniž by cokoli tušili o stále funkčních mechanických konstruktech i jejich záhadných tvůrcích.

To vše se má nyní změnit. Julius Birma, prospektor s dluhy a složitou minulostí, přijímá riskantní zakázku doručit neznámému klientovi šifrovanou depeši. Na jiném místě prchá Hana Polach z okovů zlaté klece despotického muže. Pokud se jí to ale má podařit, musí spáchat ten nejhorší zločin. A Vicram Bagley, hlava zločineckého Syndikátu, uzavřel smlouvu, která může zapříčinit pád celého Nordtagu.

Do toho všeho se z nebe spouští nekonečný déšť a spolu s ním přicházejí ti, které dosud nikdo nespatřil. A hlavně – nikdy spatřit neměl.

 

…

 

TIP pro snadnější začátek čtení:

Na konci knihy se nacházejí historické „reálie“ Norttagu – teda země, kde se příběh odehrává. Autor tam vysvětluje mnohé, co se do textu samotného nevešlo. Počínaje příjezdem Prvních osadníků na Severní den přes stručné shrnutí o začátcích života tam a formování uspořádání společenských a mocenských struktur. Z vlastní zkušenosti bych doporučila přečíst si to dřív, než započnete s příběhem samotným. Myslím, že to dost usnadní začítání a pochopení souvislostí a různých podivných názvů a spolků. Žádný děj to ale nevyzradí, je tam čistě popis toho, co se událo dávno před začátkem knihy.

Pokud se i tak bude zdát příběh opravdu zbytečně zamotaný a budete se ztrácet ve střídání krátkých kapitol, postav a časů ze začátku, přečtěte si znova anotaci. Tam je stručně shrnuto to důležité, to opravdu zásadní.

Ale teď už ke knize samotné:

 

Začátky bývají občas těžké a tady jsem tedy byla ze začátku opravdu trochu jelen. Příběh sleduje hned několik více či méně hlavních postav a každá z nich nejen že má vlastní kapitoly, ale nachází se trochu jinde a zatím spolu na první pohled nemají nic společného. Aby toho nebylo málo, příběh na začátku střídá současnost s minulostí, aby bylo možné trochu poznat postavy samotné. Kapitoly jsou navíc hodně krátké, a jak se rychle střídají (tedy i postavy a občas časy), je to trochu matoucí.

Do toho přichází hodně nových pojmů, nová společnost, politika, náboženství i věci všedního života postav – prostě vše týkající se nového světa, zatím zcela nepoznaného. Nekecám, když řeknu, že to šlo trochu pomalu, než mi vše sepnulo a do čtení jsem se mohla ponořit. Počáteční trpělivost se každopádně vyplatila!

Rozjezd vyprávění je trošku pomalejší, jak u podobných fantasek bývá zvykem. Kniha, která má trochu náročnější děj prostě potřebuje pečlivý úvod a tady opravdu je, i za cenu toho, že je pomalejší a méně akční rozjezd. Taky začátek opravdu vyžaduje trochu pozornosti. Není to něco, do čeho by se člověk mohl pustit jakože jen tak a doufat v rychlé začtení a pochopení během první kapitoly. To se podaří spíš v průběhu první části (kniha je dělená na čtyři).

 

Samotná myšlenka o světě na severu kam dopluli lidi od nás a narazili na zbytky očividně vyspělé civilizace, která mi trochu připomínala steampunk, mě opravdu chytila. Ten svět tak, jak byl vymyšlený, doslova ponoukal zvědavost a představivost. Při čtení jsem se těšila, co všechno se dozvím o jeho fungování a jaké záhady a napínavosti se mohou v tak ponurém prostředí vyskytnout.

A to prostředí opravdu bylo! Autor perfektně vychytal atmosféru vhodnou pro jeho příběh a pro všechny příběhové linky, které tu jsou a které se vzájemně prolínají a ovlivňují.

Jednak tu máme mytologickou část. Trochu nadpřirozenou a fantaskní, založenou na jakýchsi záhadných nočních tvorech, které rozhodně nikdo nechce potkat. Do záhad místního světa patří také otázka Předchůdců. Kdo byli ti Předchůdci, kteří zanechali v Severním dnu pozůstatky velkých měst a záhadné mechanicko-magické konstrukty?

Pak je tu část politická, která je tu opravdu propracovaná. Pilíře moci, na kterých stojí zdejší společnost, jsou na začátku tak trochu záhadné a je jasné, že se vzájemně ovlivňují a že rovnováha je sice pevná, ale zároveň nesmírně křehká věc. Postavy a vůdci jednotlivých struktur si to sice nemyslí, ale brzo se přesvědčí, na jak moc vratké židli sedí. Zde to funguje jako domino. Stačí trochu šprtnout do jednoho z pilířů a už se rozkomíhají všechny. A osoba v pozadí dokázala zasadit spoustu maličkých, zdánlivě nedůležitých šprtanců. Postavy ani netuší, co svým jednáním způsobily, dokud není pozdě. Ono také každá z nich učinila jen maličký krůček, přidala jen malé a bezvýznamné kolečko do celkového stroje průšvihu. Od začátku vyprávění se všechno proplétá a jednání postav politiku velmi ovlivňuje, aniž by bylo patrné, kdo tahá za nitky a za jakým účelem a aniž by samotné postavy vůbec chtěly něco ovlivňovat nebo tušili, že to dělají a jak velký dopad to má.

Nějak se mi zdá, že půjde o víc, než jen o prosté převzetí moci. Je tam prostě příliš záhad na to, aby to byla „obyčejná a nudná“ politika. V celkovém obrazu zkázy zdejší společnosti nechybí samozřejmě náboženství, které se ale úzce prolíná právě s onou politickou částí. Když se náboženství začne montovat do politiky, je z toho vždycky průšvih. A tady to platí zrovna tak. A náboženství tu má velmi blízko k magii, respektive magie strká nos do všeho, a tím se opět dostáváme k oněm mytickým nestvůrám a překvapivě i k mechanicko-magickým konstruktům. Všechno to spolu souvisí, jen zatím netuším, jak přesně. Ne, děj tedy rozhodně průhledný není a zápletka se zatím nedá odhadnout.

Fakt miluju v knihách složitější politiku, mocenské hry, převraty režimů a podobné věci. Milovala jsem to v Duně, v Městě lží a dalších a miluju to i tady, ač velkou část si autor schoval do dalších dílů. Tady byl zatím „jen“ úvod do světa a začátek bouře. Každopádně zpracovaný tak, že se nemůžu dočkat pokračování.

Hrdinové krom výše popsanému musí čelit ještě i ne úplně přívětivému přírodnímu prostředí, v němž žijí. Mimo města není moc bezpečno, počasí je nevlídné, do toho ti noční tvorové… A ještě ke všemu začalo pršet. Hodně pršet. Vypadá to na potopu světa. Města jsou pod vodou a zoufalá mysl lidí, udolaná nepřízní osudu, snadno podlehne manipulacím…

 

Jak už jsem psala v příběhu je velké množství postav. Jsou tu ty hodně důležité a pak ty méně. Začínají tak, že mi připadaly úplně náhodné. Neměli v podstatě vůbec nic společného a vůbec jsem netušila, jak moc je autor nakonec svede dohromady, jak propojí jejich osudy a jak překvapivě dobrý smysl to bude dávat. Posbíral si je ze všech vrstev společnosti.

Julius, Hana, Severin, Cora, Vicram (a další) – ke každému z nich jsem si snadno vytvořila vztah. Jako postavy jsou výrazní a není úplně snadné (krom jednoho – toho kolaborantského, odporného, ješitného bídáka) říct, jestli jsou dobří nebo špatní. Mají svůj osud, své prostředí, ze kterého vzešli a okolnosti se kterými vstupují do příběhu a to všechno je tvoří do osobností, jakými jsou. Udělali v minulosti chyby a špatná rozhodnutí, často z nevědomosti, manipulace od někoho jiného nebo prostě jen z běžných osobních důvodů, a teď se musejí vypořádat s následky a ještě ke všemu s obří společenskou změnou, která přichází. Fakt mě bavili a těším se na jejich další příběh.

Měla jsem tu hrdiny fascinované mechanikou konstruktů (nedivím se). Byl tu jeden s nadpřirozenými schopnostmi, jejichž plná šíře se zatím úplně neodhalila a jeho síla v této oblasti byla kompenzována slabostí v jiné. Měla jsem tu jednoho z vysokých pater jisté mocné skupiny, který neodhadl vlastní moc, a dojel na to. Měla jsem zmetka, před kterým bych si nejraději uplivla a který byl vlastně jen ubožák, svým způsobem inteligentní i hloupý a neschopný, ale všeho schopný. Měla jsem tu manželku ve zlaté kleci, která ve své minulosti ukrývala něco, co se nesmělo provalit a která měla talenty dalece přesahující schopnosti nutné pro manželku z lepší společnosti. A další a další nesmírně zajímavé lidi – důležité i úplně obyčejné.

V první části je hodně náhledů do minulosti hlavních postav, které nejdřív působily při čtení trochu rušivě, ale takto zpětně rozumím tomu, proč tam musely být. Autor to s nimi ostatně nepřeháněl. Prozradil v nich o postavách to, co muselo být řečeno pro jejich lepší poznání. Nejsou tu velcí hrdinové, kteří určují morálku, postaví se do čela a společnost k nim může v krizi vzhlížet. Naopak. Příběh sleduje obyčejné lidi. Lidi, kteří žijí ve světě, co se mění nedobrým způsobem a každý z hrdinů bude bojovat jen o svůj malý kousek, který zvládne. Těžko říci, jestli jejich snažení bude mít vliv na celou společnost a jestli pomůže napravit, co se pokazilo. Jasné je jen to, že se pokusí…

Vedlejší postavy nejsou o nic horší. Samozřejmě takto obří příběh má postav slušnou kupu a vyhovovalo mi, jak je autor zpracoval. Ani hlavní ani vedlejší nepopisuje zbytečně moc. Dozvěděla jsem se jen podstatné věci a zbytek byl na mě. Autor se soustředil hlavně na povahy a činy. Tak to mám ráda. Z toho stejně každou postavu poznám úplně nejlépe.

 

Severní den není žádná moderní rychlokvaška. Je to opravdu kvalitní a propracovaný příběh, který má úroveň světového čtení. Přitom ale nenudí, jak to některé velké fantasy ságy umí. Není nabubřelý ani si nelibuje v patosu a vysloveně velkolepém hrdinství, přesto je cítit, že „to bude velké“. Styl vyprávění mi prostě skvěle sedl. Autor má fakt dobré vyjadřování a talent pro poutavé popisy, ale zároveň nevyzradí o ničem tak moc, aby mě připravil o objevování jeho světa a tajemství v něm schovaných. A svět je to nesmírně živý a svým způsobem originální tak jak je pojatý. Možná mi to občas někde něco připomnělo, ale rozhodně mě čtení dokázalo pohltit. A ta atmosféra! Psala jsem už, jak mě bavila ponurost severu? Vím že jo a ještě to párkrát napíšu :D

Další super věc byla steampunková část celku. Tohle mám ve fantaskách ráda.  Asi hlavně proto, že to tam obecně zrovna moc nebývá a celkově se mi dobrých knih s mechanickými mašinkami moc do rukou nedostalo (přijímám tipy!). Parádní nápad nacpat do příběhu tyhle záhadné konstrukty. Líbilo se mi, jak je lidi stále objevovali, u některých ani nevěděli, k čemu přesně jsou a jak mají fungovat. U některých, které byly pro město životně důležité, raději ani nezkoumali, jak fungují. Hlavně že fungovaly.

Trochu mi chybělo trochu větší ponoření do nějakých výraznějších emocí postav. U některých to chápu – kde nic není, ani čert nebere. Ale třeba naznačovaný vznikající romantický cit mezi dvěma postavami pro mě působil podivně ploše a nevýrazně. Nemuselo by se to přehánět, jen to vypsat v náznacích tak, abych pochopila, že city vznikají bez toho, aby musel autor o tomto cokoli říci přímo. Ne, já rozhodně nejsem zastáncem názoru, že do epičtějších fantasy něžný cit nepatří :D Má v něm svoje místo stejně jako jiné city. Co bylo naopak velmi zdařilé a nepřehlédnutelné, byly emoce toho bídáka prašivého – za to autorovi tleskám. Ježíš, jak já ho nesnáším! Tedy bídáka, ne autora :) A je mi jasné, že v druhém dílu ho budu i nenávidět.

Ještě jednu výhradu mám k použití slova ztopořil v souvislosti se vztyčením křížů (jo, i s lidma). Přišlo mi to takové nevhodné. Dvakrát mě to švihlo přes oči a pokaždé mi to do textu nesedělo. V celku příběhu je to ale jen banalita.

Ještě tu mám jeden vzkaz do nakladatelství a pro autora obálky: Mapka na deskách, nádherná obálka, to fakt tleskám, protože obojí je dokonalé! Málem bych panu autorovi záviděla, že jeho kniha dostala tak krásný vizuál. A k příběhu se navíc skvěle hodí. Působí na mě jako staré verneovky, které mi kupovali v dětství.

 

Tohle dílo rozhodně doporučuji všem milovníkům fantasy, protože jsem přesvědčená, že je nezklame. Pokud patříte mezi čtenáře lehčích fantasek, připravte se na trochu větší náročnost textu, ale ne takovou, aby odradila od čtení. Jen to nedostanete úplně zadáčo :)

A taky bych knihu ráda doporučila těm, kteří tvrdí, že fantasy je nízký žánr nebo že čeští autoři neumějí psát tak dobře nebo dokonce lépe, než zahraniční. Pletete se! Tak moc se pletete!

 

O knize:

Autor: Ondřej Blaho

Série: Severní den (1. díl)

Vydal: Mystery Press

Rok vydání: 2024

Počet stran: 400

 

Návrat do zátoky

 

U autorky už jsem si zvykla na nenáročný styl a hodně odlehčený příběh. Zdálo se mi to tedy jako ideální volba knihy na dovolenou, tedy na chvíli, kdy budu číst spíš po kouskách a tudíž potřebuji zapamatovatelnost děje a celkovost příběhu spíš moc nepohlcující, abych se dokázala odtrhnout, když bude třeba. A vůbec mi nevadilo, že jsem od autorky četla zatím jen vánoční příběhy. Byl čas se podívat i na opačný konec roku. Léto má konec konců taky slušný romantický potenciál :)

 

Anotace:

Život třicetileté Ruby plyne poklidně a předvídatelně: žádná dramata, žádné komplikace, žádní muži. A přesně tak to má ráda – rozhodně si nechce nechat znovu zlomit srdce. Všechno se ovšem změní, když se Ruby ozve babička, a požádá ji, aby se vrátila do Cornwallu a pomohla jí s kurzy keramiky v ateliéru u jejího přímořského domku. Návrat do zátoky sice oživí vzpomínky, na které by Ruby nejraději zapomněla, je ale odhodlaná udělat vše, co je v jejích silách, aby živobytí své babičky zachránila. Její úmysly však nezahrnují Gaba, přitažlivého majitele místního pivovaru…

 

…

 

Léto, příjemné prostředí, nová láska pro někoho, kdo si zaslouží trochu štěstí a samozřejmě šťastný konec… To je něco, co obvykle v knihách funguje docela dobře a když se to v knize vyskytuje, můžete si vsadit na příjemný a lehký příběh, který vrásky na čele a slzy do očí nepřičaruje.

V Návratu do zátoky se autorka rozhodla zahrnout ještě další důležité vztahy v životě. Hlavně šlo o vztah s otcem, který oba hrdinové neměli úplně ideální (hodně mírně řečeno) a z toho plynoucí komplikované vztahy k ostatním lidem. Je tedy jasné, že čistě jen o romantiku nepůjde. Důležitá a vážná témata jsou ale opravdu naťuknutá jen zlehka, jak to v romantikách bývá.

Ze čtení téhle knihy jsem žádné obavy neměla. Co se taky na tomto může pokazit. Snad jedině, kdyby postavy byly nesympatické. To ale není případ této knihy.

 

Hlavní postava příběhu Ruby byla docela úkaz. Autorce se podařilo stvořit prototyp upjaté a extra zásadové účetní. V dětství to neměla jednoduché a zůstala jí z něj extrémní nedůvěra k mužům a v podstatě vyhýbání se čemukoli, co by neměla plně pod kontrolou. Bohužel zrovna city a vztahy s druhými pod plnou kontrolou mít tak nějak z principu nejde :), což Ruby dobře ví a tak se jim prostě vyhýbá. Ukrývala se za svoje tabulky a čísla a nedovolila si věci, které jí dříve přinášely radost, kvůli tomu, že je sdílela s někým, kdo jí ublížil. Paradoxně tím trestala hlavně sama sebe a udržovala si život v odstínech šedi bez hezkých okamžiků.

Tahle její uzavřenost byla velkým tématem knihy a byla trochu škoda, že se to objevilo v romantickém a spíš jednoduchém příběhu, protože rozpracované do větší hloubky by to mohla být bomba – asi depresivní, ale bomba. Takto bylo nutno přistoupit na její povahu jako na fakt a moc se v tom nešťourat. Pak byla Ruby vlastně dobrou postavou pro příběh, ve kterém ten pravý princ vysvobodí princeznu zakletou ve věži jejích vlastních obav a nejistot.

Mělo to ale háček. Ruby byla tak moc zahořklá a nedůvěřivá vůči mužům a zaujatá trestáním otcovského bezpráví, že mi nebylo jasné, jestli si svého prince vůbec dokáže všimnout. Jasně, zlomené srdce bolí, ale jak chcete potkat toho pravého, když jste rozhodnutá nedat šanci vůbec nikomu a z principu mužům prostě nevěříte. Byla jsem přesvědčená, že chlap, který bude mít sílu tuhle obranu prorazit, bude minimálně svatý.

No naštěstí Gabe docela svatý byl. A na druhé štěstí měl doteď tolik práce a starostí s rodinným pivovarem a umetáním cestičky pro mladšího bratra, že ho žádná ženská zatím neklofla. Vlastně tedy klofla, jenže on byl (na rozdíl od Ruby) k některým lidem důvěřivý až moc a nechal si vztah pokazit. I u něj za problémy mohlo dětství. Trpěl výčitkami svědomí kvůli těžké nemoci svého bratra a měl potřebu ho neustále chránit.

Tenhle zásadní rozdíl mezi povahami hlavních postav mi přišel hodně zajímavý a místo, aby je rozdělil, je překvapivě spíš spojoval. Ona se od něj naučila více věřit lidem, kteří si to zaslouží a on vidět realitu toho, že mnozí si to prostě nezaslouží, i kdybychom obětovali všechno. Smutné bylo, že oběma vlastně nejvíc ublížili lidé, kteří jim měli být nejbližší, ale to tak nějak obecně v životě bývá.

Autorka přidala i v současných knihách dost populární vztah hlavní hrdinky s babičkou, což mi připadá obzvlášť milé. Rubyina babička byla energické a sluníčkově šťastné stvoření, které už (pochopitelně) našlo v životě své místo a schopnost vidět věci s nadhledem odžitých roků. Ve svém domku vedla kurzy keramiky, což bylo docela originální. Alespoň si tedy nepamatuji, že bych keramiku už v nějakém románu zachytila. Tím pádem se mi to hned zalíbilo, protože hrdinka byla tvůrčí novým, neokoukaným způsobem. Nemusí každý zpívat, hrát na něco nebo malovat. Jen kdyby si Ruby dovolila radost z tvoření prožít…

 

Důležitou součástí děje je dle očekávání to, jak si k sobě Ruby a Gabe hledají cestu a překážky, které jim autorka nahází pod nohy. A musím říct, že zde měla překážka potenciálně výbušný charakter. Vycházela přímo z Ruby a z jejího osobnostního nastavení. Štvala tím mě a nepochybuji, že kdyby postavy v knize byly opravdové, i ony by měly chuť si Ruby do života nepustit nebo aspoň omezit její vliv a vměšování se.

Pozor! Mírný spoiler:

Ruby se totiž domákla, že její nejlepší kámoška čeká dítě s někým z městečka, kde Gabe žije. A co čert nechtěl, ten někdo je Gabeovi hodně podobný. Je to tedy buď Gabe samotný a nebo jeho bratr. Každopádně ten onen dárce se k otcovství vzniknuvším při letním úletu nehlásí a vlastně ani o něm nejspíš ani neví. A Ruby je odhodlaná pohnat ho k odpovědnosti navzdory přání své kamarádky. Ohrožuje si tím tedy svůj vztah s ní, s Gabem a ještě i vztah Gaba s bratrem. Jenže Ruby jde za domnělou správnou věcí po stopě jako buldog. Jen na základě toho, že její vlastní otec byl nezodpovědný fracek, ale ona přes to stála o jeho náklonnost jako o nic na světě, předpokládala, že to bude mít – ne, že to musí mít – každý stejně. No překvápko! Nemusí. Jenže ona byla rozhodnutá, že dítě její kamarádky pozná svého biologického otce.

Konec mírného spoileru :)

Hrozně mi vadilo, jak se montovala do života lidem, kteří chtěli věci jinak a byli perfektně schopní se za sebe postavit sami – hlavně tedy své kamarádce. Naprosto nedokázala respektovat její rozhodnutí a i přes to, že měla svoje důvody, nedávalo jí to právo jednat po svém. Nerozuměla jsem její šílené umanutosti, při které riskovala i ztrátu kamarádky. Nejen tu. Byla ochotná si pokazit i nový vztah, jen když bude po jejím a vnutí všem svoje představy o morálce a o tom s kým a jak mají žít. I když morálně bylo asi všechno správně, skutečnost je často komplikovanější a neumím si představit, že by případným úspěchem dosáhla něčeho dobrého pro kohokoli ze zúčastněných. Svým způsobem bojovala za někoho tak, jak si přála, aby někdo kdysi bojoval za ni, místo, aby bojovala za sebe a svou budoucnost.

Za tuto zápletku autorce opravdu tleskám, protože to byl skutečný problém komplikující mezilidské vztahy a ne jen nějaká malichernost. Navíc tím dodala postavám hloubku a uvěřitelnost. Rubyino nezpracované trauma z dětství ji prostě očividně ovlivňovalo na každém kroku. Není ovšem potřeba mít obavy z nějakých přehnaných dramat nebo moralizování, které by narušilo odlehčený tón příběhu. Autorka se v tom do hloubky moc nevrtá, což je škoda, protože nápad je to opravdu dobrý.

Další zápletkou je lehce „detektivní“ záležitost s rodinným pivovarem. Gabe ho vede spolu se svým bratrem (či spíš bratrovy navzdory) a poslední dobou má problémy. V městečku řádí vandalové a zdá se, že na pivovar mají obzvlášť spadeno.

Takže super. Máme tu knihu, kde se kromě romantiky děje i něco jiného, vedlejší postavy mají své důležité místo a – fanfáry nebeské – nejde tu jenom o sex, který by trčel na každé druhé straně. Skutečně je tu jen lehká „bezprasárničková“ romantická linka.

 

Kniha je určená pro čtenáře, kteří právě takový jednoduchý romantický příběh chtějí, ale zároveň nestojí o naivní zápletky. Je psaná hodně přístupnou a nenáročnou formou a nekomplikovaným jazykem. Má to své výhody i nevýhody.  Jasnou nevýhodou stylu psaní autorky je značná průhlednost zápletky. Jak moc velká, ptáte se? Základní zápletku a vývoj vztahů mezi všemi postavami lze uhodnout mezi stranami asi tak 40 a 50. Klidně i dřív, pokud jste zkušenější čtenář. V tom případě vás slohová jednoduchost a dějová průhlednost může trochu nudit. Na druhou stranu tu máme výhody takového textu. Je ideální na odpočinek po něčem náročnějším, na dovču nebo na cesty do práce. Popřípadě pro ty, kteří čtou pravidelně kapitolu před spaním, což asi v únavnějších dnech děláme všichni :) Nic nezapomenete a když, tak do toho lehce vpadnete.

A autorka do svého příběhu vtáhnout umí a umí vystavět sympatie k postavám a zájem o ně. Na tom, jestli je vám jasné, kam se děj ubírá a kdo je padouch, tedy zase tolik nezáleží. Čtení „ashkroftovek“ je prostě příjemná záležitost :)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Návrat do zátoky najdete tady.

 

Další knihy autora na bloGu:

Vánoce na skotském hradě, Vánoce ve skotské vesničce

 

O knize:

Autor: Donna Ashcroftová

Překlad: Lucie Libovická

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 296

Půl duše

kniha měsíce - leden 2025 

                                                                                                                                                      

 

Při výběru téhle knihy obálka tolik nečarovala, to až později jsem zjistila, že se vlastně hodí. Zato první věta z anotace udělala svoje. Austenovsky laděná kniha je dost neodolatelná a když se k ní přidá ještě fantasy zápletka a zajímavý nápad s půlkou duše, jsem úplně a neodvolatelně nalákána :)

 

Anotace:

Romantická fantasy z doby Bridgertonových a s atmosférou příběhů Jane Austen. Od chvíle, kdy Doru proklel fae, necítí strach ani stud… a to je pro dívku z vyšší společnosti jistojistá cesta do potíží. Proto se teď snaží hlavně nepřekazit vdavky své sestřenici Vanesse. Ta má ale v Londýně jiné plány – poprosit lorda Čaroděje, aby Doru uzdravil. Na rozdíl od svého přítele Alberta však dvorní kouzelník není tak šarmantní, jak si mladé dámy představovaly. Jenže i když Doru svatba ani trochu nezajímá, tetička Frances to vidí jinak. Může se dívka s polovinou duše vůbec zamilovat?

…

 

Moc ráda říkám, že kniha opravdu splní přesně to, co v anotaci naslibuje. Skutečně je tu bridgertonovsko-austenovský tón příběhu. Perfektně jsem si užila šatičky, plesíky, společenskou sezonu, dobře vychované slečny, skvěle situované pány, dobré partie a tradááá – neúnavné matinky intrikánky a dohazovačky, odhodlané provdat (prodat) svoje dcery za nejlepší nabídku.

Jasně že tohleto všechno je strašné klišé a žádné moderní ženské by se něco podobného vůbec líbit nemělo. Z toho vyplývá očividné, že nejspíš nejsem dost moderní ženská :) protože mně se to líbí. Na čtení a na snění pochopitelně. Příběh měl také hloubku a docela dost zajímavých myšlenek stran lidské povahy, dobra, zla a lhostejnosti. Jakmile jsem se do něj ponořila, všechna povrchní dobová klišé pozbyla důležitosti a naopak vytvořila skvělý protiklad těm opravdu důležitým věcem, které v tom srovnání vynikly o to víc.

V tomto konkrétním knižním případě hrot okoukaného a plytkého klišé ulamuje taky skutečnost, že autorka napsala fantasy s vílami a čaroději, které dovedně propletla s anglickou vyšší společností z viktoriánské doby. Tak dovedně, že to působí naprosto přirozeně. A také vytvořila hrdinku, která všechny ty společenské konvence, morálku doby a pravidla namlouvání udělá víc než zábavnými.

 

Dora byla skvělá hrdinka, její neschopnost falše a přetvářky dost osvěžovala příběh. Ona vůbec nereagovala na věci, tak jak by měla dobře vychovaná slečna té doby. Na pusu naprosto neměla zámek, byla upřímná a otevřená a díky tomu její rozhovory s lidmi a především s lordem čarodějem byly svěží, chytré a v žánru neokoukané. Dora prostě byla jiná a neuvěřitelně tím dráždila nejen svou tetu, ale většinu společnosti kamkoli přišla. Bavilo mě to i proto, že si ona vlastně nemohla pomoct, nebyl to běžný typ paličaté holky, která „je jiná než ostatní“ a nakonec se ukáže stejnou, jen co narazí na toho pravého.

A ona na něj samozřejmě narazí. Mezi nimi je to jasné od první chvíle a příběh se nesnaží předstírat, že „jako ne“.

Lord čaroděj byl takový ten typický přitažlivý bručoun a starý mládenec… až na to že ne tak docela typický. Prostě měl jen jiné starosti než se honit za vdavekchtivýma holkama. Vlastně všechny ty dokonalé, vychované a zaměnitelné ženy ho otravují. Dora si ho hned získá svojí jinakostí a jemu se vlastně líbí, jak (stejně jako on) dráždí společnost tím, jak vybočuje z řady a odmítá si to vyčítat.

Chemie mezi ní a hlavním hrdinou byla prostě skvělá a i když romantická linka byla hodně jemná, vůbec to nevadilo. Spíš naopak. Ti dva k sobě patřili úplně přirozeně a dokonale a jejich vztah se pomalu a uvěřitelně posouval. Potěšilo mě taky, že si autorka odpustila všechny otrvné prasárničky, které jsou už snad povinností v každé knize. Je příjemné přečíst si knihu, kde člověk nenarazí na popisný sex, ale jen na čistě příjemnou a upřímnou romantickou linku.

Sbližování samozřejmě napomohla i její ochota pomoci mu vyřešit problém, který trápil chudší část města. A tím se dostáváme k fantasy zápletce. Jedná se konkrétně o záhadný spánek dětí, na který se nedaří najít lék. Děti prostě usnou a už se neprobudí. Lord čaroděj se snaží záhadu vyřešit, ale zdá se, že to je nad jeho schopnosti. Dora se k němu přidá společně s dalšími postavami – doktorem, přítelem lorda čaroděje a svojí guvernantkou.

Není ani moc překvapení, že spící děti souvisí s tím, co se Doře stalo na začátku a s královstvím fae. Zápletku se spícími dětmi už jsem viděla ve více vílích knihách, ale pořád mi nepřipadá okoukaná. V tomto příběhu bylo království fae správně ujeté a bizarní. Autorčino pojetí krutých a trochu bláznivých fae mě pobavilo a líbilo se mi. Nebyly ani tak prvoplánově kruté, jako spíš švihlé a věci si vykládali po svém, poněkud nelogickém způsobu. Přes všechnu zábavnost však jejich zlou podstatu stále nešlo popřít. Byla to taková ta nezáměrná krutost z hlouposti a falešných představ o ctnostech. Nelze tedy očekávat už v YA scéně zažitý formát království víl s dokonalým vládcem. Za mě bod nahoru.

 

Sice je Půl duše jednoznačně oddechovka, ale pořád v ní byla vepsána i důležitá témata a vyprávění mělo hloubku. Pro mě mnohem příjemněji podaná než v současných heavy contemporary a podobných. Myslím, že tento způsob mi vyhovuje víc než snaha o naprosté ohromení a citové zničení čtenáře vážnými tématy. Tady se to nehnalo do krajnosti, ale pořád si člověk mohl snadno uvědomit, co je správné a co ne a najít souvislosti se současným světem.

V příběhu byl zkrátka kladen důraz na to, co je v životě důležité. Tuto tezi zosobňoval právě Lord čaroděj, který, byť byl mocný a bohatý člověk, nezůstával lhostejný k utrpení chudých a nebál se upozornit na lhostejnost bohatých a jejich předstíranou dobročinnost, aby si vylepšili pověst, ale neušpinili ruce. Lord čaroděj, ač nepříliš společensky uhlazený má dobré srdce a soucit a uvědomuje si, co je skutečnou ctností mnohem větší než peníze a postavení. Toto s Dorou sdílí a v jejich vztahu je to důležitým dílkem, který je spojuje.

Dalším důležitým prvkem je přátelství. Ať už jde o to mezi Dorou a její sestřenicí nebo mezi čarodějem a doktorem. Dora se snaží nepokazit Vanesse vdavky a jít jí tak trochu z cesty, když všechno vypadá na dobré cestě. Vanessa ale není žádná nafrněná kačka a vůbec to tak nevidí. Záleží jí na tom, aby i Dora byla šťastná a odmítá se od ní odvrátit jen proto, že je to po ní chtěno. Vlastně je odhodlaná udělat všechno proto, aby Dořinu „nemoc“ pomohla vyléčit. Čaroděje a doktora Alberta spojuje přátelství od společných dní ve válečných zákopech.

 

Velký dojem na mě udělal pěkný pohádkový závěr. Na jednu stranu to bylo svým způsobem smutné, ale zároveň si neumím jiný a krásnější konec představit. Hodně mě taky oslovil doslov autorky. Toto je jeden z těch, který by měl každý číst, vzít si ho k srdci a poslat ho dál.

Knihu jednoznačně doporučuji. Je skvělá, originální, něžná a vtipná. Řekla bych, že to je jedna z mála, u nichž by srovnání Austenovou neurazilo. Škoda jen, že není o něco delší :) protože opravdu dokáže zahřát u srdce.

 

 

O knize:

Autor: Olivia Atwater

Překlad: Milena Hordinová

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2025

Počet stran: 288

Měsíčník - září 2025

 

Společně se srpnem nám zmizela v minulosti ještě jedna věc – letošní léto. Když už mám konečně to často velmi nevlídné období za sebou, musím uznat, že až na pár dnů brutálního pekla, mě počasí letos dost šetřilo. Uplynulé léto považuju vlastně za celkem příjemné a zcela vyhovující představám. Na čemž se mnou bohužel skoro nikdo z mého okolí nechce shodnout :D

Ohlédnutí za srpnem

Protože jsem si do kupky k přečtení na tento měsíc vybrala samé české autory, rozhodla jsem se s tím pokračovat celý měsíc a tak se srpen stal měsícem českých autorů :) Asi tuto tradici v dalších letech dodržím. A napadlo mě i pár dalších podobných jednostylových měsíců :) Žádné objevné nápady sice, ale jako zpestření to bude dobré.

Tento měsíc jsem si opět potvrdila, jak důležitá je pro mě takzvaná „smrt autora“. Ukázalo se totiž, že jakmile toho vím o autorovi až moc z jeho soukromí a osobních záležitostí, je pak zjevné, proč postavy řeší nějaký problém. Často přímo hlavní hrdinka. A pro mě je těžké v tom autora nevidět. Je pro mě prostě příjemnější nevědět, že konkrétní problém „je autor“ a ne jeho postava jako taková.

Krom onoho poznání tu mám tři knihy od českých autorů, které byly zklamáním. V jednom případě mi nesedl styl psaní, v druhém žánr (to je moje chyba, uznávám, a kniha může být i dobrá) a nedočetla jsem. A ve třetím bylo špatně úplně všechno, včetně klišé, chyb, překlepů a bordelu všelikého. Budiž mi to poučením :) hlavně ten poslední kousek.

Jak to šlo v srpnu s vybraným čtivem?

Všechny tři kousky byly od českých autorů, dva dokonce přímo od lidí, kteří se v knižní branži pohybují nejen jako autoři. O to víc mě mrzelo, že právě tyhle dvě mi moc radost neudělaly.

Hodina psodava  – tohle tedy bylo spíš zklamání. Což jsem, přiznávám, nečekala, vzhledem k tomu, kdo je autorkou. Ne snad, že by mě kniha zklamala po stránce příběhu, ale spíš se jednalo o typ zpracování. Na fantasy očividně nestačí jen narvat knihu spoustou cize znějících názvů a obyvatel. Tady mi vadilo i nelogické a ne úplně sedící střídání a přeskakování časů a jakési zbytečně snadné řešení situací. Také mi očividně neprospěla hlubší znalost osobnosti autorky, protože jsem ji nedokázala oddělit od jistých aspektů příběhu, viděla jsem ji v nich moc zřetelně. Navíc aspektů, které jsou pro mě při čtení spíš nepohodlné. Toto už ale považuji spíš za svůj problém, než chybu díla.

Převzetí – knihu jsem bohužel nedočetla. Ne snad, že by byla špatná, to rozhodně ne, ale v tomto případě jsem se naprosto minula žánrem a prostě mě to ani po stu stranách nezačalo bavit. Kombinace fantasy s gangsterkou očividně není tou pravou kombinací pro mě. A to jsem myslela, že v kombinaci s fantasy mi sedne všechno :)

Smrt u archanděla –  Neomilnerová a tahle série, to je prostě sázka na jistotu. Česká Anita Blake mě tentokrát tak chytla, že jsem si musela hned vzít další díl. Archanděl měl dost napínavý konec… Jinak klasika vyšetřování nadpřirozených mordů v centru Prahy upírskou detektivkou. Pecka!

 

Nej kniha minulého měsíce:

Bohužel v srpnu nebylo moc knih, které by mohly dělat vítězce konkurenci. Jediný kousek, který držel krok, byl Nájezdník z pustiny. Jinak mě čeští autoři z poloviny zklamali. No, to se stává. Bezkonkurenční vítězkou je tedy

Co plánuji přelouskat v září?

Když je to září, napadlo mě, že vyberu přednostně knihy ze školního prostředí.

Jedna od českého autora

 Invaze rušivých elementů – fanynka Hvězdných válek na škole v bradavicích? Chci :D

Jedna bazáčová

Kruh – jsem na ni docela zvědavá, protože starší YA série se mi obvykle líbí. Postrádají totiž ty věci, které mě v novějších štvou, ale jsou teď v kurzu, takže všude. Sice tím načínám další sérii, ale budiž :)

Jedna z rozečtené série

Železný plamen – doufám, že i druhý díl se bude odehrávat na akademii dračích jezdců.

 

Konec hlášení!