Moje zabijácká dovolená

 

Od autorky už jsem několik knih četla a v zásadě musím uznat, že se mi líbily i přes pár výhrad. Tahle nová ale měla naprosto úžasný nápad na zápletku. Takový, kterému jsem prostě nedokázala odolat a nějak jsem došla k závěru, že to prostě bude paráda letní čtení. Taková ta typická bláznivá komedie s nádechem žhavého letního flirtu.

 

Anotace:

Měla to být odpočinková dovolená na sluncem zalitém poloostrově Cape Cod. Jenom Taylor a její bratr. Nález mrtvého těla v domku, který si pronajali, ale jejich plány na opalování zhatí. Přijíždí drsný soukromý detektiv, aby dopadl vraha, a odmítá uvěřit, že mu Taylor může s vyšetřováním pomoct, i když má naposlouchané snad všechny podcasty o skutečných zločinech, které jen existují. Nemluvě o zkušenostech učitelky ve druhé třídě… Drzý soukromý detektiv a roztomilá energická učitelka sice tvoří poněkud nesourodý tým, ale protože někdo usiluje Taylor o život, jeden bez druhého se neobejdou.

 

…

 

Nebudu chodit kolem horké kaše a vybalím to rovnou. Kniha mi prostě nesedla. Až do té míry, že jsem měla i problém ji dočíst a celkově jsem u čtení cítila spíš nepohodu, než co jiného. O tom svědčí taky fakt, že poslední zavření knihy doprovázelo slovo „konečně“ a to se mi fakt ještě nestalo. Ale aby nedošlo k omylu – ta kniha jako taková špatná není, jen je špatná pro mě, protože za svoje očekávání (navzdory zkušenostem s autorkou) si můžu jen já. I když tady to byl zatím největší extrém, což jsem úplně předvídat nemohla.

O neúspěch této knihy u mě jsem si prostě tak trochu řekla sama. Opět jsem se nechala zlákat zápletkou, i když jsem věděla, že celkové vykreslení povah a chování u ženských postav a posedlost hlavně mužských postav při prožívání citů mi u této autorky knihu od knihy čím dál víc nevyhovuje. A vymstilo se mi to.

A teď tedy podrobně k příběhu samotnému:

Co jsem očekávala? Letní, docela žhavou (mrk, mrk) romanci o drsném detektivovy na motorce a mírně upjaté učitelce, kteří se zapletou nejen do vyšetřování vraždy, ale taky do nepřekonatelné vzájemné přitažlivosti. Tady bych ráda podtrhla ono očekávání vyšetřování vraždy, protože to mi v knize jaksi zapadlo do stínů za onu přitažlivost, ale k tomu se dostanu. Prostě jsem žila v domnění, že ten pár bude úžasný a děj knihy mě pohltí napínavou záhadou. Jenže ten pár úžasný nebyl a to zastínilo všechno ostatní. Protože když neuvěřím postavám a jejich uvažování a chování je mi nesympatické, očividně to poškodí i všechno ostatní.

 

Na začátku to vypadalo dobře. Z první věty jsem si řekla, že hrdinka bude skvělá a tudíž se nemám čeho bát. Autorka ale zůstala u svých typických hrdinkovských šablon, jen tady to ještě trochu vyhrotila. V jejích knihách jsou ženy často takoví chaotičtí diblíci, kteří zůstávají jen hodně těsně na hraně mezi „roztomilá“ a „na facku“. Tato byla rozhodně diblík na facku. Učitelka Taylor mi byla sympatická jen opravdu hodně krátce v první kapitole. Pak jsem jí prostě přestala rozumět a autorka mi s nalezením pochopení nijak nepomohla. Postupem času se ona vyprofilovala jako celkem nevyrovnaná osoba se sklonem se do všeho plést a bez rozmyslu se cpát tam, kam nemá, tím nejpitomějším způsobem. A ještě se urazit, když to někdo označí za nerozumné, protože její úmysly jsou přeci ušlechtilé a sleduje všechny ty true crime podkásty, takže přeci ví, jak na to. Taky je učitelka – pochopitelně tedy ví, jak nejlíp úplně na všechno.

Působila na mě jaksi falešně – tedy ve všem, kromě sexu. Tam naopak byla přesvědčivá dost. Objevování učitelčiny záliby v drsnějším sexu se autorce povedlo opravdu na výbornou. A fakt bych ji přijala lépe, kdyby šlo pro ni jen o letní románek, užila si ho a citečky si nechala pro jiného chlapa.

Co jsem na ní úplně nepochopila, byl její vztah k bratrovi, který byl na dovolené s ní. Upřímně přiznávám, že na začátku jsem si myslela, že Jude je věkem tak okolo deseti let a má problém se sebepoškozováním nebo nějaký problém s mentálním zdravím, prostě se svéprávností. Protože přesně tak se k němu ona chovala. Opečovávala ho s hysterií až dusivou. Jenže tam byly náznaky, že je dospělý a to se pak skutečně ukázalo. Dospělý, ale moula až to bolelo a to kvůli Taylor a jejímu přístupu k němu. Jo, je jasné, že za tou přehnanou péčí a Taylořinou nevyrovnanou psyché je styl výchovy jejich rodičů a trauma z dětství, ale fakt jsem už četla toto téma lépe zpracované s líp vytvořenými postavami. Jako třeba že vzbuzovali soucit a ne chuť nakopat je do zadku.

Hlavní mužská postava vypadala na první pohled dobře. Tady byla ale jednoznačně chyba, že jsem mu viděla do hlavy. Normálně mám tento vhled ráda, ale jeho uvažování bylo takové to „jak si žena myslí, že muž myslí, když myslí na sex a zároveň, nic netuše, propadá citům“. Jenže se choval jako puberťák, se kterým mlátí hormony z rohu do rohu. Bylo jasné, že ona ho nezvladatelně přitahuje a mělo to působit eroticky, což ze začátku asi i jo. Později se jeho úvahy ubíraly do takových výšin, že jeho posednutí jí působilo spíš patologicky. A jestli něco není přitažlivé, tak nezvladatelná posedlost. Spíš to bylo děsivé. Tady jednoznačně autorka míru naprosto neodhadla. Bylo by to asi lepší, kdyby nedošlo na citečky. I on si je měl schovat pro jinou ženskou.

Potenciál ten chlápek rozhodně měl. Všechny letíme v romanťárnách na veliké, zadumané chlapy s velkýma, něžnýma rukama, s komplikovaným životním příběhem, motorkou a vřelým srdcem, které patří té jediné pravé. Kdyby nebyl jedním z vypravěčů příběhu, asi by to i fungovalo. Jenže on bohužel byl. Pokud chcete vidět, co to znamená myslet pohlavním orgánem, tady to uvidíte.

Chápu, že autorka chtěla protiklady. A měla je. Byla tu drobná, křehká, ale uvnitř „silná“ (či spíš umanutá a paličatá) žena a velký, silný, ale v duši křehký ochranitelský chlap. Jenže autorka ve vykreslení svých postav a jejich vlastností tentokrát zachází do takových extrémů, že je rozbíjí a oni působí téměř nelidsky, nezdravě. Většinou mně trochu toho přehánění citů a vášní, nadrženosti, diblíkovství, všetečnosti a podobných věcí nevadí, ale správná míra je důležitá. A tady to šlo daleko přes ni. Celkem rychle začal být pobyt s postavami nepříjemný. Autorka navíc páruje postavy (už nejmíň ve druhé knize), které spolu rozhodně být nemají. V romantickém smyslu. Mají si fakt dobře užít, pomoct překonat nějakou minulost a jít od sebe. Pak by to fungovalo. Protože vášeň autorka napsat umí, lásku ne.

 

Raději na chvilku opustím postavy a trochu se pověnujeme zápletce knihy – oběma zápletkám, detektivní i sexuální.

Nemůžu si stěžovat na to, že by o vyšetřování vraždy v knize nebylo vůbec nic nebo že by autorka nevynechala nějaké to nebezpečí, v němž se postavy ocitnou. Bylo to sice trochu průhledné, ale nápad byl dobrý a trochu mě mrzelo, že postavy nedokázaly myslet trochu víc na zápletku a trochu míň na sebe. Když se vydali někam něco prozkoumat, vždycky to skončilo na míle daleko od vyšetřování a detektivní zápletky. Jenže ona stejně působila tak nějak amatérsky a upatlaně (včetně a zejména chování policie), protože na první pohled bylo jasné, že o zápletku s vraždou vůbec nešlo. Nebezpečí mělo jediný účel, aby on se o ni mohl bát, chránit ji a mohl ji schvátit do bezpečí své obří silné náruče.

Autorka chtěla nejspíš příběh, v němž velká vášeň může vést k velké lásce, která všechno změní a kouzlem vymaže špatné věci z minulosti. A aby si mohla napsat nějaké ty žhavé scény. A žhavé byly, na to si tedy určitě stěžovat nemůžu – vlastně po tom, co jsem znala uvažování postav a jejich hormonální bouři, bylo vykreslení sexu naprosto přesvědčivé. Protože po takovém napínání a odpírání nemohlo jít o nic jiného než o naprostou smršť.

V tomto ohledu k sobě postavy seděly naprosto perfektně a chemie mezi nimi fungovala. Protože oba nejdřív nechtěli nic jiného než si fakt drsně zasexovat. Jenže pak se to začalo naklápět do vztahu a romantiky a to mi nějak přestalo štymovat, protože autorka psala celou dobu o vášni ale o lásce ne. Jakýkoli náznak citů vždycky přebil sex. Mezi nima jsem viděla všechno, jen ne potenciál na romantický vztah. Jak vztah postupoval, jeho myšlenky a proměna osobnosti byly čím dál méně uvěřitelné a rozpadalo se to úplně. Zmizelo všechno, co na stránkách před tím vznikalo a konec působí vytržený z kontextu a postavám na sílu – tedy hlavně jemu. Nejhorší okamžik byl, jak on fantazíroval, jak jí udělá děcko a když to nepůjde, zaskočí s ní na umělko. To jako mělo naznačit co? Že se kouzlem změnil z drsňáka v rodinný typ? Nesedlo to. Ne po tom, jaký byl celý příběh.

Tady ovšem musím podotknout, že ona zůstala konzistentní v tom, co od něj chtěla. Dostala skvělý sex, ale ve skutečnosti toužila po vztahu a dětech a v tom se nezměnila. Pochopila, že od něj to nemůže mít a proto se zachovala tak, jak musela. Toto byl jediný okamžik v knize, kdy ona byla skutečně silná.

A zase moje skuhrání sjelo k postavám :) jenže postavy, jejich chování a myšlení je to, co příběh ovlivní nejvíc, zejména tehdy, pokud jim vidím na střídačku do hlav. Přitom záblesky zajímavých věcí tam byly. V jeho minulosti a to jak ho ovlivňuje PTS po jedné nešťastné události. V jejím rodinném zázemí a jak to ovlivňuje ji. Ale všechno to zastiňoval přehnaný důraz na vášeň mezi nimi a sex, který vedl v naprosto neuvěřitelně zformovaný vážný vztah. Mnohem víc by k nim sedělo, kdyby se ti dva na konci letního románku a super sexu prostě rozešli.

 

Nemůžu popřít fakt, že kniha se četla chvílemi i docela dobře. Zejména tedy, když se autorka rozhodla věnovat aspoň myšlenku té vražedné zápletce. Téma bylo velmi slibné, dokonce úžasné, škoda, že to autorce tak docela nesedlo a postavy se jí úplně vymkly z rukou. Nebo jsem prostě jen nepochopila, co skutečně hodlala napsat, protože letní „komedie“ s romantikou a detektivní linkou to teda rozhodně nebyla. Ale moje chyba. Už z předchozích knih autorky jsem mohla vytušit, jakým směrem se ubírá – zejména co se právě tvoření postav týká. A taky upřednostňování žhavosti před zápletkou. A tohle dílo bylo zatím největší zklamání právě z toho důvodu, že slibovalo zápletku. Dobrou zápletku. Zábavnou zápletku… A zatím šlo jen o dva lidi, kteří od první stránky myslí jenom na sex.

Autorka má zajímavé nápady na zápletky a na to, jaké typy lidí k sobě dát. Jen prostě musím přijmout fakt, že s obojím pracuje pro mě nekomfortně a proto její knihy pro mě nejsou. V některých knihách to není tak patrné, ale často se to zvrtne. Čím více knih od ní čtu, tím více chápu, že zápletka je opravdu jen kulisou sexuálních scén a jiskření mezi postavami. Ne všechno, co mě láká, je dobré číst, protože pak to dopadá přesně takto.

 

Pokud na zápletce vysloveně nebazírujete a stačí vám jako kulisa žhavých myšlenek a sakramentsky vášnivých scén, tak toto je kniha pro vás. A nebudete zklamaní. Vlastně jsem přesvědčená, že kdo hledá fakt žhavé myšlenky hrdinů – zejména muže – opravdu si tady přijde na své.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Žhavý letní příběh najdete zde.

 

O knize:

Autor: Tessa Bailey

Překlad: Marie Čermáková - Frydrychová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání:2025

Počet stran: 296

 

Další knihy autorky na bloGu:

Holka přes palubu

Tajně tvá

Láska, chaos a alpaka

 

Proč jsem si knihu vybrala? Já na ty lamy prostě slyším :D Ale to nebyl hlavní důvod. Podle anotace mi kniha připadala jako stvořená na začátek léta – tedy ne že by se tam o létě přímo psalo, ale půjde o cestování. V dodávce a s hezkým chlapem a psem. A s lamou. Vážně jsem byla zvědavá, jak do toho všeho zapadne ta lama a co s ní cestou hrdinové udělají. A to jsem ještě netušila, že mi s knihou dorazí i krásný lamí přívěšek :)

 

Anotace:

Drzá, sebevědomá, ale se srdcem na správném místě. Chess miluje zvířata a jako poslání si navzdory rodině zvolila práci ošetřovatelky. Když beze stopy zmizí její bratr, naloží dodávku a i se svým psem a neurotickou alpakou se ho vydává hledat. K její nelibosti se k nim přidá i Matt, hvězdný právník, kterého by nejradši vysadila. Anebo políbila?

 

…

Mám ráda knihy, v nichž hrdinové putují odněkud někam a příběh se děje cestou a oni, chudáci, musí cestou řešit a vydržet kde co. Asi to mám nějak naučené z fantasek, nebo co :D Každopádně to příběh příjemně ozvláštňuje a nutí hrdiny reagovat na situace jiné, než jsou v jejich životě běžné. Samozřejmě nějaká ta ne úplně běžná událost hrdiny na cestu pošle. Protože proč by někdo, kdo si žije celkem v pohodě a má svých starostí dost, se ještě ke všemu štrachal kamkoli jinam než na úplně normální dovolenou?

A tady se skutečně stalo něco nečekaného. Bratr hlavní hrdinky – vždycky naprosto předvídatelný a zodpovědný právník najednou zmizel a nikomu o sobě nedal vědět. Rodině, firmě, nikomu. Z naprosto nesprávných důvodů rodina nezalarmuje policii, ale věc se zašmodrchá tak, že pátrat po bratříčkovi vyrazí hlavní hrdinka a jako nevítaný přívěšek bratrův společník ve firmě, který, jak se Chess zdá, možná něco ví o místě bratrova pobytu. I tak ho s sebou ale nechce, protože jejich vztahy jsou po jedné žhavé noci kdysi dávno dost neurovnané a napjaté. Chess se ještě nepřenesla přes naštvání natož přes přitažlivost a rozhodně nehodlá testovat svoje hranice, protože tuší, že by to nejspíš dopadlo dost blbě. Jenže Matt s ní prostě jede a hotovo.

Autorka k sobě tentokrát přiřadila celkem nesourodý pár – což, jak víme, bývá nejen pravidlem v romancích, ale taky zárukou zajímavého jiskření. Takže tu máme dokonale uhlazeného a na kariéru zaměřeného právníka, společníka ve firmě, kterou založil s hrdinčiným bratrem. Prostě ukázková lepší společnost. Ona oproti tomu byla všechno jen ne dokonale uhlazená. Pobuřovala i vlastní rodinu svým tetováním, oblékáním a nedostatkem těch správných ambicí.

 

Na začátku čtení mi Chess připadala mírně nesympatická, což pro mě při čtení málo kdy věští, že to s knihou sedne. Z první scény jsem získala dojem, že je ten typ, který je tak trochu chodící katastrofa – jak tak jinak, když hned v první scéně nezvládla ani svého psa, ani hovor s matkou a pak se ještě moc nepředvedla v právnické kanceláři svého bratra.  Získala jsem dojem, že budu trávit čas na stránkách s roztomilou malou popletou, ale paličatou a neschopnou normálního fungování. Působila kvůli tomu povrchní a nepříjemně účelová. Jako by ji tak napsali, protože potřeštěné a neorganizované hrdinky táhnou. A prostě mi tím vším nějak nesedla. Velmi rychle se to ale spravilo, když jsem ji trochu víc poznala. Ach ty první dojmy!

Chess byla na druhý pohled úžasná ženská, hlavně když vezmu v potaz, v čem ji autorka nechala vyrůstat. Nebo možná právě proto byla taková, protože měla celý život před sebou ukázku snobství, povýšenosti a nezvladatelných ambicí vlastních rodičů. Měla srdce na pravém místě a ukázkově srovnané hodnoty. Uvědomovala si, co v životě chce, co je pro ni důležité a šla si za tím. Tím mi byla naopak sympatická velmi. Ona nebyla květinka, která se potřebovala opřít o chlapa, aby se kvůli němu změnila a srovnala. Vlastně se vůbec nepotřebovala ani měnit, ani rovnat.

On sice ambice měl, co se ti dva znali – to znamená skoro od dětství, jenže jeho byly motivované něčím jiným, než snahou vyboxovat si společenské postavení a být něco lepšího než ostatní ve vlastních očích. Ano, možná byl prvoplánový klaďas, ale toho typu, který nevadí a není přehnaný.  Škoda bylo, že jemu, jako postavě, se autorka nevěnovala tolik, jako Chess. Byl propracovaný jen natolik, aby bylo cítit, že je ten pravý a sympatie k němu propukly hned od začátku. To není chyba, jen mi to dalo trochu pocit, že je vlastně jen doplňkem k jejímu příběhu. Což vlastně byl :D Takže není nač si stěžovat.

Líbil se mi vztah těch dvou. Nebylo to nic, co by se zázrakem vynořilo v první kapitole. Naopak. Ti dva se znali hodně dlouho a celou tu dobu tak nějak patřili k sobě, než je rozdělilo velké nedorozumění. Nešlo o to navázat nový vztah, jen najít k sobě cestu a opravit ten starý. Znovu se naučit si důvěřovat a otevřít se. To bylo celé hodně milé na čtení a navzdory jejich odlišnosti jsem neměla pocit, že k sobě autorka tlačí pár, který k sobě nepatří. Bylo to odlišné od romantik, které jsem četla v poslední době a hlavně jsem ani na chvilku neměla problém jim cokoli z pocitů uvěřit – ty dobré i ty špatné. Všechno se to vyvíjelo pomalu a autorka mi dala možnost postupně poznat celý jejich příběh a pochopit, proč byly nejdřív vztahy tak napjaté. Jen konec mi připadal trochu uspěchaný a přehnaný (hlavně tedy jeho chování), ale to tak mám v romantikách často, takže možná bude chyba na mém přijímači. Prostě mi nějak nevyhovuje muž, který se začne takto moc a z ničeho nic snažit o něco, co k jeho předchozímu popisu nesedí, jen proto, aby byla dosažena kýžená romance. Očividně mi spíš sedí ta bez velkých a přehnaných gest a řečí.

 

Romantika je tedy příjemná a poklidná, ale jen příjemné věci v knize nejsou. Rodinná situace Chess byla dost na levačku a její snobské a do sebe zahleděné rodiče jsem nesnášela od první chvíle. Vůbec jsem se nedivila, že si hrdinka chtěla zařídit úplně odlišný život, než jaký poznala v dětství. Ani já bych takovou rodinu nechtěla. O to víc však vynikl hezký vztah mezi Chess a jejím bratrem a přes to, že on v příběhu moc nebyl, získal si moje sympatie snad okamžitě. Zápletka s uprchlým bratrem mi byla jasná od začátku, ale nevadilo to. O jeho příběh tu vůbec nešlo, byl jen doplňkem. I tak by mě ale zajímalo, jak to s ním bude dál a pokud bude jeho příběh sepsán, určitě si ho přečtu s velkou chutí.

Příběh nabízí příjemnou atmosféru a takový svým způsobem laskavý humor, když se ti dva pošťuchují a dějí se jim různé situace – hlavně tedy v souvislosti s Chessiinou zvěří. Příjemná atmosféra a zábavnost při čtení převažují, i když si hrdinové řeší nějaké ty své problémy, ať už životní nebo vztahové. Jako odpočinkový příběh na léto je to tedy ideální, nejen proto, že od začátku není pochyb, že to dopadne dobře. Autorka prostě píše tak nějak pohodově. Z knihy by asi byla i hezká romantická komedie ve stylu devadesátkových filmů.

Zapojení zvířat do příběhu bylo geniální. Dost často to bývá takové čitelně záměrné, protože zvířátka přece táhnou a každý musí mít rád zvířátka. A tak tam prostě narvem zvířátka. Tady to má konečně opravdu i účel pro děj.  Hafan Mango dostane příležitost se předvést jako terapeutický pes a terapii poskytne i vlastní paničce při náhledu na Matta a na alpace Rossovi je krásně vidět změna, která se s ním v průběhu cesty děje a mě se líbilo, jak krásně souběží se změnou, která se děje se samotnou Chess. Takže i když se zdá zapojení lamy do putování poněkud divné, má tam rozhodně své místo.

Jediné, co pro mě bylo trochu nepohodlné, byly řeči ve třetí osobě směrem ke zvířatům. Myslím takové to „Panička tě má ráda!“ Nevím, proč to nemám ráda já, ale vím, že to nikomu jinému určitě vadit nebude :)

 

Celkově sečteno a podtrženo: s tímto příběhem jsem rozhodně nešlápla vedle. Pokud hledáte dobrou atmosféru a na poměry romanťáren poměrně netradiční kulisy, jděte do toho. Tohle putování se zvířátky za rodinou a za láskou má rozhodně něco do sebe.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu i s ukázkou najdete tady.

 

O knize:

Autor: Melanie Lane

Překlad: Diana Rykrová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 384

Murtagh

 

Asi se nikdo nediví, že jen těžko šlo odolat návratu do Alagaësie. A ještě ke všemu s mojí hodně oblíbenou postavou, která ale v předchozích knihách moc prostoru neměla a ještě ke všemu neměla ani nejlehčí osud. I přes veškeré těšení a očekávání jsem se čtením váhala. Dokud knihu neotevřete, je dobrá a nezklame vás :D jenže když začnete číst, může se všechno změnit.

Anotace:

Legenda pokračuje. Vraťte se do světa Eragona a Dračích jezdců! Pro Dračího jezdce Murtagha a jeho draka Trna už není na světě bezpečno. Zlý král byl svržen a z nich se stali vyděděnci. Po celé zemi se navíc začínají šířit zvěsti o pukající zemi a zápachu síry, který se vznáší ve vzduchu. Zdá se, že ve stínech Alagaësie se skrývá cosi zlého. A tak začíná epická cesta do známých i neprobádaných krajů, kde budou muset Murtagh a Trn použít všechny zbraně ze svého arzenálu, aby našli a přelstili tajemnou čarodějnici. Čarodějnici, která je mnohem mocnější, než se zdá.

…

Zásadní otázkou, kterou si pokládají čtenáři Eragona je, jestli to bude stejné. Jestli to nezklame očekávání a dostanou to, co chtěli. Tedy pokračování milovaného příběhu. No, ano i ne. Tak už to bývá. V něčem podobnost je a něco je úplně odlišné. A to odlišné je na tomto pokračování to nejpodstatnější.

Největší rozdíl vidím v tom, že zatím co Eragon byl klasickou cestou hrdiny na pomoc celému světu proti silnému nepříteli, Murtagh musí pomoci především sám sobě proti vnitřnímu nepříteli, který je jen jeho vlastní, ale o nic méně silný. Jeho cesta tím ale není snadnější, jen je jiná. A to bude podle mě kámen úrazu pro hodně fanoušků původní ságy.

To bylo pro ty, kterým se to nechce číst celé :) A teď podrobněji.

 

Je rok po válce a smrti Galbatorixe. Celá zem se z toho vzpamatovává a mladé Nasuadino království má ještě hodně práce před sebou. Největší hrdinové války, Eragon se Safirou, odletěli založit nový řád jezdců. Jen na jednu dvojici válečných hrdinů se zapomnělo a o jejich činu, kterým významně pomohli zvrátit závěrečný boj ve prospěch Eragona se veřejně neví. Stejně by ale nejspíš nezvrátil názor všech na ně po tom, co provedli před tím.

Trn a Mutagh osaměle putují zemí, na krajině a městech je stále vidět, kde se válčilo. Bitvy zanechaly stopy a i přes to, že lidé horlivě obnovují svá města a příroda se taky snaží, pořád je vidět, kde která velká bitva proběhla. Murtagh si je pamatuje (pochopitelně, když v nich musel bojovat nedobrovolně a na špatné straně) a vzpomínky a výčitky ho pronásledují.

Oba – drak i muž - se těžko vyrovnávají s tím, co byli donuceni udělat (pomocí jejich pravých jmen). Nejhorším Murtaghovým prohřeškem byla skutečnost, komu se narodil a to bohužel určilo i směřování jeho osudu. Snažil se dělat i dobré věci jenže ty byly zapomenuty po té, co ho padlý král zotročil pomocí pravého jména. Trpaslíci ho nenávidí, protože jim zabil krále, elfové, protože zabil Glaedra a Oromise, Wardenové protože nepomohl Nasuadě v zajetí a lidé mají spoustu důvodů. Ti dva tak v celé zemi nemají kam jít a musí se ukrývat.

 

Autor zvolil pro svůj nejnovější příběh podobnou strukturu, jakou měla předchozí série. Trochu to připomíná hru, kdy postava putuje zemí a plní postupně úkoly a dostává další indicie, které ji vedou dál k dalším zkouškám – takové RPG. Pravda, některé úkoly působily trochu zvláštně, ale vždycky přispěly k tomu, aby Murtagh něco pochopil nebo se naučil něco o sobě a druhých. Takže v tomto opravdu podobné, jako Eragon. Jedině snad s tím rozdílem, že Murtagh se nedozvídá vše od začátku, ale je „hotovým“ jezdcem. Výrazná podobnost je i v tom, že Murtagh musí nakonec taky čelit věci, která je pro něj zcela neznámá a nad jeho aktuální síly.

Cosi se totiž děje. Něco neznámého a nedobrého operuje tajně ve světě, jehož uspořádání je zatím křehké a hodlá se to přihlásit o moc – zatím neohrožuje všechny, ale potenciál má být ještě horší než Galbatorix. Murtaghův boj s ním bude z velké části i bojem se sebou samým a s minulostí, která hrozí, že se vrátí zpět, pokud se jí nedokáže vzepřít. V podstatě tedy bojuje také za celou Alagaësii, i když zatím v malém měřítku a mimo oči celé země.

Tentokrát je boj hlavního hrdiny ozvláštněn o smutný a dost intenzivní prvek osamění, protože Murtagh nemá žádného mentora, žádné pomocníky, nikoho, kdo by se chtěl postavit na jeho stranu a pomoct mu v boji. Nemá se kam obrátit a ví to. Je jen on a Trn. Oba zranění a traumatizovaní tím, co se jim stalo.

 

Murtagh je a vždycky byl zajímavější postava než Eragon. Není nezkušené a naivní dítě, které se musí všechno učit.  Na druhou stranu se o magii učí pořád - neměl učitele, kteří se snažili se s ním o znalosti podělit, takže v užívání Jazyka trochu tápe, ale mně bylo sympatické, jak o magii přemýšlel a jak se snažil o zdokonalení a pochopení principu, jak Jazyk s magií pracuje. Tím, že už věděl, co užívání magie obnáší, neměl v sobě zbrklost, která mi u Eragona vadila. Měl ovšem zvědavost a výraznou inteligenci, pomocí níž viděl magii i jinak, méně přímočaře. Zajímavou hloubku mu dodával taky jeho pocit viny a studu za činy ve válce, které mu bránily se obrátit na někoho, kdo by mu snad pomoci mohl a chtěl. Tyto zábrany mu jeho boj hodně zkomplikují a autor na tom krásně ukáže, že osamocený člověk má cestu k vítězství/úspěchu těžší, či spíš si ji tímto nezáměrně komplikuje sám.

Velkou součástí jeho osobnosti – a velmi dobře zpracovanou bylo i něco, co bych asi nazvala posttraumatickou poruchou. S tím, jak zemřel ten, kdo ho ovládal a zotročoval, bohužel nezmizely pocity, které musel zakoušet od chvíle, kdy se mu vylíhl Trn. Autor dost děsivě popisuje fyzické i duševní týrání, kterým prošli u Galbatorixe a stopy, které to zanechalo. Murtagh tedy nebojuje jen s vnějším zlem, ale i se sebou a to dělá jeho postavu mnohem lepší a propracovanější.

Stejně je na tom i Trn. Autor dokázal dost přesvědčivě vylíčit, jak tak silná bytost, jakou drak je, může být oslabená tím, co se mu stalo. Na jejich příkladu bylo mnohem víc vidět jak intenzivní je pouto mezi drakem a jezdcem a co to vlastně je.

 

Velkou část jejich putování zabírá krom krásných a podrobných popisů taky přemítání nad minulostí a vyrovnávání se s ní. Oba nejsou v pohodě, řeší traumata, nespravedlnost, vyrovnávání se s nepřízní osudu. Tohle je velké téma příběhu a podle mě je dobře zpracované – jestli to bude zábavné číst je otázka. Pro hodně lidí asi ne, protože takto podrobné rozebírání traumatu nebývá ve fantasy úplně zvykem. I když se autoři často tak tváří a postavám nakládají, do skutečných hloubek se detailně pouští málo kdo. Paolini si na to troufl a jejich duševní procesy vyvažuje svým způsobem odlehčeným klasickým dobrodružstvím, boji a napínavými okamžiky, ale pod povrchem to tam pořád je a pořád se to vynořuje na světlo. Úkoly, které musí plnit, je stále nutí svou minulost vidět, přijmout a vyrovnat se s ní a s následky. Zároveň také kvůli minulosti dělají v současnosti nějaké chyby, které je výrazně ohrožují a nahrávají protivníkovi.

Autor mi tady připadal ve všem a hlavně ve tvorbě postavy o hodně vyzrálejší. Není taky divu, když Eragona psal jako dítě. Už tehdy to bylo dobré, ale toto je o level lepší. Je to úplně jiný pohled na oblíbené universum. Mnohem dospělejší a o něco méně akční a zábavný. Tempo vyprávění je spíš pomalé, ale to tak bývá, když se knihy více zaměřují na duševno postav. Autor prostě potřeboval vyřešit u Murtagha jiné věci, než jen poražení nepřítele a to oceňuji. Obzvlášť, když to tak dobře zpracoval a vlastně poražení nepřítele spojil se začátkem vyrovnávání se s minulostí.

Vážně bych neuvěřila postavám Murtagha a Trna, které by předchozí dění nijak nepoznamenalo, jen se otřepali a prostě šli dál. Občas vzpomínky těch dvou na minulost působí trochu depresivně a hraničí to skoro s patosem, jenže i to se dá pochopit, vzhledem k tomu, jaké události se na konkrétních místech staly a co jim padlo za oběť. Dost ze zlých věcí taky způsobil Murtagh sám a vina se neptá, jestli to bylo dobrovolně nebo z donucení.

 

V příběhu nechybí ani věc, která je asi už taky typickou pro autora. Paolini rád popisuje a věnuje se občas až překvapivým a zdánlivě nedůležitým detailům. Kdepak to asi pobral? Jenže zatím co u Pána prstenů mi výrazná popisnost vadí, tady kupodivu ne. Sice to zpomaluje dění, ale pro mě je Paoliniho styl o něco víc přijatelný a stravitelný. Navíc ony nedůležité detaily při bližším pohledu říkají něco o postavě a její povaze, což mě rozhodně baví.

Děj se v první půlce knihy posouvá spíš pomalu. To se ale v druhé změní. Překvapivě je to ale způsobeno spíš tím, co se děje než že by šlo vysloveně o zběsilou akci. Upoutá hlavně záhada prostředí, kde se hrdinové ocitli a potřeba ji rozplést. Koncept toho „Zla“ mě hodně zaujal a líbilo se mi, že drak s jezdcem nebyli tak absurdně mocní, aby je nemohlo porazit něco jiného, co umí využít jejich slabostí. Sice na konci jsem se fakt klepala jak a jestli porazí záporáka, ale už vím, že Paolini jde na závěrečný boj často trochu oklikou a není to síla a moc, co souboje u něj rozhoduje. Často je to jen nějaká drobná změna nebo osobnostní rys hrdiny, který mu dá převahu v závěrečném souboji. A tady je o drobných změnách a osobnostech v postatě celá kniha a mnohem víc než o fyzickém boji.  Velké bitvy tu nejsou. Největší je rozhodně ta, která se děje v hlavách Murtagha a Trna. Další jsou spíš boje muže proti muži než armády proti armádě.

 

Asi chápu, proč kniha může hodně čtenářů zklamat. Přes některé podobnosti s Eragonem je to opravdu jiné. Co jsem tak pročetla názory, lidem se nelíbí právě to, co já na knize oceňuju :) No, to se stává. Mě ten intenzivní vhled do postavy přišel velmi zajímavý. Ano i hrdina může být uvnitř křehký a zraněný. To ho ale nedělá ufňukaným nebo slabým. Užila jsem si, jak se autor hodně zaměřil na draka a jezdce a jejich boj samých se sebou po „výchově“ u Galbatorixe a válce. I když je to mimo hlavní sérii, tak za mě její nejlepší díl.

Doufám v pokračování, protože Murtagh ještě má kam jít a co dokázat. Tak snad…

O knize:

Autor: Christopher Paolini

Série: Odkaz Dračích jezdců (5. díl)

Překlad: Zdík Dušek

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2024

Počet stran: 632

 

O drakovi, který neuměl hrát šachy

 

...aneb jak jsem si zase jednou užila pohádku :)

Od autora jsem už jednu knihu četla. Byl to Epos o panáčkovi a to rozhodně není dětská kniha. Autorův styl mě ale bavil a byla jsem proto přesvědčená, že mě bude bavit i v pohádce. Zde navíc spojil síly s další autorkou, která mu vytvořila veršovanou polovinu knihy a s ilustrátorkou, která knihu doplnila pěknými obrázky.

 

Anotace:

Pohádka o princi, co nebyl ledajaký princ, o princezně, jež nebyla ledajakou princeznou, a o strašlivém drakovi, který nebyl ledajak strašlivý. Tradiční pohádka v netradičně pojaté knize, která nemá konec, zato má dva začátky. Z jedné strany otevřete prozaickou verzi, z té druhé se začtete do veršované. Obě pojednávají o pojídání princezen, nicméně jsou stravitelné i pro vegetariány. Kromě zábavy v knize naleznete i řadu ponaučení, a dokonce se můžete společně s drakem naučit hrát šachy. A to se může hodit i rodičům. Vtipné, zábavné, poučné, originální.

 

…

 

Když jsem knihu vybalila z obálky, ještě jsem netušila, co držím v rukou. Anotaci jsem v paměti bohužel uloženou neměla – stáří, skleróza – znáte to! – a tak bylo v tu chvíli hodně příjemným překvapením, že je kniha oboustranná. Když jsem ji totiž otočila, našla jsem víc méně stejný příběh (až na pár detailů) od začátku – jen psaný ve verších. To mi připadalo jako dobrý nápad. I když verše nejsou z pochopitelných důvodů úplně dokonalé, spíš jde o jednoduché rýmování, rozhodně se jedná o zpestření. O něco víc se mi líbila prozaická část, ale jsem přesvědčená, že děti ocení obojí a rozdíl je bude bavit.

Druhým faktem, který jsem objevila až po otočení, byla skutečnost, že všitá záložka se rázem ocitla dole a konec jsem utopila ve vaně :)

Ale teď vážně!

 

O čem pohádka je?

Autor si vybral klasické téma, v němž princ musí zachránit princeznu, kterou unesl drak, a vysloužit si tím její ruku a půl království k tomu. K věci ale přistoupil poněkud odlišně v mnoha věcech.

Zaprvé – příběh byl bez omáčky, ovšem nikoli bez chuti. Autor vynechal všechny zbytečné věci a do příběhu jsem vstoupila ve chvíli, kdy statečný princ dorazí na zámek, aby oznámil králi, že mu tedy zachrání dceru ze spárů draka. A následuje rovnou akce – princ vyráží na cestu do dračí sloje.

Za druhé – tradice se musí dodržovat, to je jasné. Takže drak musí unést princeznu, král mu ji musí dát a princ ji zachraňuje. A to je k tradicím všechno, protože tady se věci ubírají trochu jiným směrem, což postupně vejde ve známost v průběhu děje. Drak navíc není žádné tupé zvíře vedené žravým pudem, ale inteligentní, v pravdě renesanční… člověk :D Budete zírat jaké obory lidské činnosti mu nejsou cizí.

Za třetí – pohádce nechyběl vtip a jistý druh šarmu v narážkách na skutečný svět, který bude při předčítání bavit i dospělého. Nechci nic prozradit, ať nepřijdete o vlastní zážitek z objevování. Snad jen to, že milovníky Červeného trpaslíka jedna scéna určitě potěší – uvidíte ji a dokonce uslyšíte :D Rozhodně čtení taky potěší milovníky slovních hříček, narážek a nevinných dvojsmyslů. Menším dětem bude možná potřeba něco málo vysvětlit, ale i kdyby se vám do toho nechtělo, pořád zůstane hezká pohádka – jen pro praktické účely: budoucím nadějným stavařům a architektům vysvětlete rozdíl mezi muří a můří nožkou.

Pohádka je to pořád pro děti, to nemusíte mít strach, ale garantuju, že se budou dobře bavit i dospělí. A dost tak bych tipla, že na mnoha řádcích i lépe, než děti.

Autor si umí pohrát se slovy tak, že i banální situace pobaví, ať už jde o zmíněné slovní hříčky nebo právě o nějaké nenápadné narážky a vtipné situace. Prakticky na každé stránce jsem našla něco vtipného. Ne sice takové síly, že bych se řechtala nahlas, ale pobavilo mě to, o tom žádná. Dokonce jsem se dočkala i několika netradičních a překvapivých zvratů, což bych od pohádky o osvobozování princezny nečekala. Pohádka je v mnoha směrech celkem moderní, ale ne takovým tím debilním woke způsobem. Spíš prostě autor vložil do děje věci ze současného života – to hlavně ve vtipnějších narážkách pro dospělé. Pro děti je tu několik povzbuzujících věcí a poučení na závěr sice uznává tradice, ale zároveň ukáže, že je dobré umět se rozhodnout i jinak a jít vlastní cestou bez předsudků, protože tak může začít něco dobrého, třeba pěkné, byť hodně netradiční přátelství. Prostě trvat na tradicích za každou cenu je často spíš nevýhodný nesmysl a jsou situace, kdy si otevřeným rozhovorem pomůžete víc, než dobře mířenou fackou.

V knize nechybí hezké ilustrace a některé je možné dokonce vybarvit vlastní rukou – to mi bohužel nevyšlo, protože jsem při té příležitosti zjistila, že nevlastním pastelky a kupovat se mi nechtějí. Dítě nicméně tuto možnost určitě ocení. Ačkoli do knih se obecně čmárati nemá, do této je to dokonce žádoucí.

Pohádka je dlouhá tak akorát. Pokud budete číst po kapitolách, vystačí na pár večerů. Pravděpodobně ale dopadnete jako já (jste-li bez dítěte) a přečtete ji tahem. Už jen proto, že styl psaní opravdu baví a udrží pozornost. A jako bonus můžete po dočtení s dětmi zkusit hrát šachy. O tom, jak hýbat figurkami budete mít jasnou představu :)

V této knize nebylo ublíženo žádným zvířatům. Ani nadpřirozeným :)

 

Za knihu moc děkuji autorovi. Zakoupit ji můžete třeba tady.

 

O knize:

Autor: Jaroslav Beznoska, Monika Tilečková

Ilustrace: Kateřina Valentová

Vydal: Lika klub

Rok vydání: 2025

Počet stran: 160

Další knihy autora na bloGu:

Epos o panáčkovi

Měsíčník - červenec 2025

 

Tak nám začaly prázdniny. Teda ne tak úplně nám všem, ale chápeme se. Dědka si užijou léta a neděcka zase prázdný MHDčko při cestě do klimatizovanýho kanclu. Nikdy dřív by mě nenapadlo, že léto bude mým oblíbeným pracovním období, ale fakt platí že klíma je klíma. A to, že je míň práce, tomu taky pomáhá.

 

Ohlédnutí za červnem

Na začátku ohlížení mám už poněkud ohraný, leč čím dál víc aktuální dotaz: kde je sakra červen? Byl vůbec? Asi jo, protože ty knížky jsem četla, takže musel být. Ale profičel tak strašně rychle, že to snad ani možný není. Jedině mě uklidňuje, že to tak mají i ostatní :D

Začínají zase ty hnusný vedra. Vydržet! V práci už vypuklo na plno šílenství dovolených, což mi umožní zdržet se v chládku o něco déle.

Byla jsem poměrně hodně sama doma. Díky tomu jsem stihla i spoustu věcí, ale asi už je na čase začít být zase trochu společenská :D Jestli to ještě umím. Začínám o tom trochu pochybovat.

Letos jsem se (opět) rozhodla, že si budu hrát trochu na dámičku a tak jsem nakoupila fešácký tílečka k sukním. Doufám, že mi to odhodlání vydrží a nezláká mě zase pohodlí kraťasů. Takové rozhodnutí už tu párkrát bylo a sukně vždycky prohrály na celé čáře.

Jinak se po dobu mého června nic zvláštního nestalo.

 

Jak to šlo v červnu s vybraným čtivem?

Musím přiznat, že jsem tento měsíc měla poměrně dost šťastnou ruku, protože všechny tři se četly skvěle a užila jsem si je, i když každou trochu jinak.

Čas krmení  – je postapo akční brakovka (ne ve zlém, naopak!), která strhne a zaujme prakticky hned. Nápad má skvělý a zpracování taky, i když přiznávám, že by klidně mohla být kratší, protože všechna ta akce má tendenci se trochu přejíst. Rozhodně si ale nestěžuju. Bavilo mě to, užila jsem si to.

Z vůle luny – měla pro mě celkem těžký začátek. Chvilkama jsem přemýšlela, že to asi nebude ono, ale pak mi to s knihou nějak seplo. Začalo mi to připadat zajímavé a i když mi na tom některé věci nesedly, například hodně zdlouhavých popisů věcí, které šly zkrátit (léčení), musím uznat, že kniha má něco do sebe. Konec byl takový, že druhému dílu určitě šanci dám.

Poslední tanec – tohle byla lahůdka. Očekávala jsem standardní romantiku, ale určitě ne příběh, jaký jsem dostala. Spojení světů bohaté krásné holky z vyšší společnosti a kluka, který žije na ulici, bylo netradiční a skvěle se povedlo. Autorka přidala i báječnou atmosféru New Yorku a streetdancerů. Fakt doporučuji. Je to všechno jen ne standardní romantika.

 

Nej kniha minulého měsíce:

Nejdřív to vypadalo, že snad tento měsíc ani nic nevyberu. Všechny knihy byly dobré, ale žádná neměla to něco.První vážnou kandidátkou se stala Na plný plyn, které se podařilo přes klišovité téma z klišé ukročit. Pak přišel Poslední tanec a vypadalo to, že má vyhráno. Na samém závěru se rozhodla zapojit do soutěže i Kavka a řezník. Po těžkém boji dvou posledních vyhrál nad skvělým humorem nevšední příběh. Ale bylo to sakra těsně a stupeň vítězů si zaslouží obě.

 

Co plánuji přelouskat v červnu?

 

Jedna od českého autora

Severní den – už nevím, o čem to mělo být a anotaci číst nova nechci, abych si nepokazila překvápko. Doufám, že v knize bude zima. Aspoň mě čtení ochladí :)

Jedna bazáčová

Zatracená svatozář – tohle vidím jako odlehčenou četbu na cesty. Nenáročnou zábavovku, tak snad.

Jedna z rozečtené série

Bojovník – předchozí tři díly série shrnuté v pohledu mužského hrdiny. Tohle mě vždycky baví. I když je teda tlustá jak cihla.

 

Konec hlášení!