Dvůr trnů a růží

Autor: Sarah J. Maasová
Série: Dvůr trnů a růží, 1. díl
Překlad: Ivana Svobodová
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2016
Počet stran: 433

Anotace:

Úžasný a mrazivý příběh na motivy příběhu Krásky a Zvířete. Když devatenáctiletá lovkyně Feyre zabije v lese vlka, odvleče ji podivný tvor do svého doupěte, které se ukáže být jiným světem. Tam zjišťuje, že únosce není zvíře, ale Tamlin – jedna z nesmrtelných bytostí, které kdysi vládly světu. Nenávist se postupně mění v lásku a Feyre musí přijít na způsob, jak zachránit tajuplný svět i svého únosce.

Můj názor:

Pohádku o Krásce a zvířeti mám moc ráda a už jsem ji viděla a četla v nespočtu různých podob od těch více princeznovských až po moderní kousky. Když se na pultech knihkupectví objevilo nové převyprávění, věděla jsem, že si ho prostě musím zařadit do své krásně-zvířecí sbírky.

Příběh se odehrává na ostrově, který je z větší části územím víl – jejich části země se říká Prythian. Menší územíčko, až úplně dole na jihu, zabírá kraj lidí. A v jedné z vesnic, blizoučko u zdi, která obě království odděluje, začíná paní autorka svůj příběh. V oné vesnici žije dívka Feyre se svojí rodinou. Nežije se jim nijak snadno, nedávno totiž rodina přišla o veškerý majetek a teď mají jen bídu a nouzi. Nebýt toho, že Feyre umí lovit a že slíbila matce na smrtelné posteli, že se o rodinu postará, nejspíš by zahynuli hlady. Otec je mrzák a sestry se také moc k práci nemají. S Feyre mě paní autorka seznámila právě na lovu. Dívka stopovala laňku, jenže někdo jiný byl rychlejší – vlk. Ačkoliv Feyre měla tušení, že nejspíš nedělá dobře, zabila ho. Vlk ovšem nebyl jen vlkem, ale také vílou a zabití víly se trestá. Jednoho večera vtrhne k Feyřině rodině do chalupy zvíře a žádá Feyřin život jako trest za smrt víly. Její život nebo to, aby s ním odešla žít do jeho království a nahradila tak ztrátu, kterou způsobila…

Tím zvířetem je Tamlin. Víla. Odvede si Feyre k sobě do paláce a ačkoliv je nejdříve odtažitý, možná skoro nepříjemný, zdá se, že Feyre u něj nebude zle…

Zdroj.

Nemůžu říct, že by mi Feyre byla sympatická nebo nesympatická, ono se to tak nějak střídalo, ale v jejím příběhu jsem se dokázala naprosto dokonale utopit. Strašlivě mě to bavilo číst, i když styl psaní není nijak superhvězdný a komplikovaný. Je ale moc pěkně čtivý a poutavý a fantazie paní autorky mi naprosto vyhovuje. Líbily se mi taky všechny ty různé stvůry a stvůrky, které do svého příběhu zařadila. Jen mi připadá škoda, že nedostatečně využila Tamlinova potenciálu jako romantické postavy. Mezi ním a Feyre to, dle mého názoru nejiskřilo tak, jak mohlo, kdyby se do toho paní autorka dokázala obout stejně, jako do popisů prostředí a postav. Feyre byla jak ledový šutrák a slova, kterými bylo popisováno její…  no, řekněme zaujetí Tamlinem na mě nepůsobila tak, jak měla. Tyhle části knihy mají „lechtat“ a zároveň mrazit po celém těle, tady jsem je prostě jen přečetla. Prostřednictvím Feyřina pohledu působil Tamlin jednoduše a ploše, takový škrobený panák – škoda ho. Na první zajiskření jsem musela čekat až do strany 360. Tam konečně přestala paní autorka z Tamlina dělat moulu a nechala ho projevit se trochu… ehm… vášnivěji :). Takže trpělivost, milé dámy! Na druhou stranu musím na Feyre ocenit to, že nebyla představena jako nevinná panenská princezna. Naopak byla více reálná, nebála se, aby ji neofouklo a dokázala se postarat sama o sebe. Taky byla paličatá a ráda strkala nos do míst, kam jí ho bylo důrazně doporučeno nestrkat, ale dobrá, pro zápletku to bylo potřeba.

Svoje oblíbené postavy jsem si našla jak mezi hodnými vílami, tak mezi těmi zlými. Paní autorka si s nimi vyhrála. Jen možná od těch zlých bych očekávala malinko větší zákeřnost. Kupodivu mě více oslovily vedlejší postavy, než ty hlavní. Oblíbila jsem si Luciena, Tamlinova společníka. Feyřinu sestru Nestu – ačkoliv měla působit jako záporná postava, zdála se mi jako žena, která to má v hlavě srovnané a byla mi sympatická i s jejími špatnými vlastnostmi. Nejlepší postavou byl jednoznačně Rhysand :) byl opravdový, propracovaný, fungovaly v něm nějaké emoce, vášně a pocity – toho se mi u hlavních postav dostalo v menší míře.

Jinak děj zpočátku po dramatu se zjevením zvířete ve dveřích chalupy probíhal spíše poklidně s občasným lehčím načechráním v podobě nějaké té agresivní lidožravé stvůry. Popisy vílího světa a zejména Jarního dvora, protože tam se děj z větší části odehrával, však byly pořád stejně dokonalé a malebné. V poslední třetině však příběh dostal obrovské grády a byl napínavý až do konce. Musela jsem knihu dočíst na jeden zátah, protože odložit nešla. I přes pomalejší vývoj příběhu jsem nenašla žádná místa, která by na mě působila jen jako bezdůvodné a zbytečné zaplňování stránek. Všechno v příběhu mělo svůj smysl, i když jsem se jej dozvídala jen pomalu a postupně. Kniha dokázala šířit jak pohodu krásného prostředí, tak napětí v závěrečné třetině.

Prythian. Zdroj.

Celým dějem se prolíná jakási záhada, která obklopuje Jarní dvůr. Jejím nejviditelnějším znakem je to, že Tamlin ani nikdo jiný z jeho dvora nemůže odložit svoji masku. Vysvětluje se to jakousi tajemnou „nákazou“ , která ubírá vílám z magických sil a šíří se světem Prythianu. Tuto záhadu prozrazuje paní autorka jen po trošičkách, takže jsem si měla při čtení pořád čím lámat hlavu :). Na začátku se dozvíme pouze to, že nákaza existuje.

Z původní předlohy, kterou se dílo pyšní – tedy z Krásky a zvířete, jsem zaznamenala jen drobnější náznaky, ale vůbec mi to nevadilo, naopak. Líbilo se mi, že kráska v podání Feyre nebyla bezmocná slečinka. Co mě trochu zklamalo, byla zásadní hádanka na konci. Kdybych hádala já, odpovím dvě vteřiny po dočtení zadání a příběh by pak přišel o to napínavé, tak je možná dobře, že je Feyre taková… nehádanková.

Celkově příběh hodnotím kladně, přes to, že ze začátku nebyl nijak akční a na nějaké napětí a jiskření mezi postavami jsem si musela počkat až téměř na konec. Je to čtivé, je to zábavné a já si určitě přečtu další díl.