Trnová královna

 

Tahle kniha byla jasná volba. Krásná obálka upoutala pozornost, anotace i řazení do New Adult dávalo tušit, že to bude něco malinko jiného, než je na trhu obvyklé. Než jsem se do knihy pustila, vyrojilo se dost hodnocení, která úplně pozitivní nebyla. O to víc jsem se těšila, až si udělám vlastní názor. Obvykle mi totiž knihy v „modrých číslech“ sedí docela dobře.

 

Anotace:

Země rudě rozkvete krví, růžemi a válkou. Princovo srdce se stane zkázou, nebo spásou. Jeho volba nás může všechny zachránit. Jeho nevěsta – na té to všechno závisí! I když je věštkyně Violet oddanou služebnicí krále, v žádném případě nemá na růžích ustláno. Mazaná manipulátorka je trnem v oku zejména pohádkově krásnému, ale také neskutečně otravnému princi Cyrusovi. Následník trůnu přitom stojí ve středu strašlivého proroctví Violetiny předchůdkyně. Lid Slunečního kontinentu totiž zanevřel na své bohyně, a ty si za trest žádají jeho krev.

Na maškarním plese, kde si má princ vyvolit svoji nastávající, všechny okouzlí tajemná dívka v masce motýla. Hovoří snad věštba o ní? Anebo je vše úplně jinak?

 

…

 

Tohle bylo jedno z nejlepších zpracování pohádky a kletby, které si za poslední dobu vybavuju. Bylo úplně jiné, než všechna ostatní. Velmi dospělé, realistické a politické na jednu stranu a dostatečně pohádkové na stranu druhou. Začetla jsem se velmi rychle a snadno a stejně tak mi kniha utíkala. Opravdu lituji toho, že to nebyla větší bichle. A to mě poslední dobou bichle štvou.

Na úvod si neodpustím jeden malý postřeh: namátkou jsem koukala na některá hodnocení knihy a získala jsem dojem, že kniha je trochu problematická tím, jak moc se liší – a především její závěr – od současných fantasek s romantickou zápletkou. Tak jen abyste počítali s tím, že není taková, jak asi lze od zařazení do žánru očekávat a konec bude chtít od čtenáře ochotu přistoupit na něco jiného. A pokud přistoupíte, je docela dobře možné, že vás okouzlí, jak pěkně to autorce všechno zapadlo dohromady.

 

Hlavními hrdiny příběhu jsou naprosto racionálně uvažující věštkyně a prokletý princ. Vypravěčkou příběhu je věštkyně Violet a musím říct, že pobyt v její hlavě a její pohled na události, jsem si užila.

Od prvního seznámení s Violet bylo zjevné, že sice své schopnosti přiznává a má je, ale na druhou stranu je nevyužívá úplně, jak by měla. Když do její věštecké věže zavítá klient a vloží jí ruce do dlaní – protože Violet čte z dotyků – vidí sice cosi v jeho budoucnosti, ale většinou je to taková nuda, že lidem řekne nějak šikovně přesně to, co chtějí slyšet, ale zároveň vlastně nic. Trochu to připomíná reálné věštkyně :). Stejně tak je ochotná veřejnosti lhát o tom co vidí na přání krále, protože si prostě chce udržet pohodlný život a je jí jasné, že pokud nepůjde chlebodárci na ruku, vrátí se klidně šupem do slumů, odkud přišla.

 Violet je chytrá a vždycky chytrá byla. V dětství díky svému daru zachránila princi život a dokázala tak zařídit lepší život pro sebe. Dostala se z ulice do pohodlí života u panovníkova dvora a svůj současný standard si hodlá udržet stůj co stůj. Na princi ji štvala lehkost, s jakou přijímal své privilegované postavení, kterého si podle ní nevážil. Zdálo se jí, že zatím co ona musí o své štěstí a pohodlí bojovat a i tak stojí její osud na vratkých nohou, on má vše na zlatém talíři a ještě jí vyčítá, že ona o svůj zlatý talíř přijít nechce. Violet o sobě nemá žádné iluze, ví jaká je, jak se chová a stejně nemilosrdně jako sebe dokáže vidět i ostatní. A stejně jako si dokáže obhájit vlastní křivácké a manipulativní chování, umí to i u ostatních. Kromě prince.

Princ působí na první pohled jako floutek s hezkou tvářičkou, kterému záleží jen na jeho pohodlí a flirtících. Na druhý pohled – a nemusí být moc pečlivý, protože princova osobnost a motivace jsou snadno čitelné – už jako floutek zas tak moc nepůsobí. Prohánění dam se od něj čeká, má si přece hledat nevěstu. A tak prohání a snaží se na sebe nestrhávat moc pozornosti otce (s nímž má na vládnutí dost odlišný názor) a šlechticů (kteří nechtějí omezit svou moc) – místní politika by mu totiž mohla snadno zlomit vaz dříve, než stihne usadit vznešený zadek na trůnu.

Princ chtěl řešit pro své království úplně jiné, závažnější věci, než pitomou kletbu, které stejně zase až tak nevěřil. Věděl, že Violet klidně při věštění lže, tak proč by nemohla být vylhaná i jeho věštba od její předchůdkyně? Neviděl důvod hned si brát nějakou holku a ještě k tomu se zamilovat, což bylo pro něj tak trochu komplikované ještě z dalšího důvodu. Jeho vztah k Violet byl řadou průšvihů a nedorozumění už od dětství. Z nejlepších kamarádů se stali nepřátelé a na vině (podle něj) byla právě její ctižádost a ochota jít králi na ruku, aby si udržela postavení.

 

Věštkyně a princ jsou politikou a okolnostmi nuceni spolupracovat a přitom mají jeden na druhého dost vyhraněný názor. Vzájemně na sobě nenávidí jisté morální aspekty jejich práce, ale zároveň nemůžou popřít, že je ten druhý přitahuje. To situaci komplikuje, protože z povahy svých funkcí nemohou být spolu a tak je lehčí a obecně přijatelnější nenávidět se. Události v příběhu je nicméně tlačí ke spolupráci. Nakonec to, že se vzájemně potřebují a spolupracovat musí, je jen dalším kamínkem do hromady nenávisti a vzteku na to, že nemají na výběr.

Obě hlavní postavy v podstatě předváděly sobecké a nepoctivé jednání, nicméně nešlo popřít, že krom svého zájmu prosazují i blaho země. Emoce mezi nimi byly sice skrývané, ale přes to místy propluly na povrch. Stejně jako jejich antipatie byly velmi intenzivní. Bylo zřejmé z čeho jejich vášeň roste.

Takto dospělý a reálný pohled na postavy mě neskutečně bavil – i na vedlejší postavy. Politika krále byla velmi opravdová, věštkyně měla naprosto pochopitelnou péči o to, aby nepřišla o dobré bydlo a princ se nehrnul do sňatku z dobrých důvodů. Jeho revolta vůči otci nicméně nespočívala pouze v tom, že si postavil hlavu proti ženitbě. Měl mnohem závažnější důvody pro to, rozcházet se s otcem názorově. Postavy mají názory, své způsoby, jak věci dělat a dosáhnout svého. Chybují, prožívají úspěchy a pády. Bojují bitvu s osudem a v soukolí jejich činů a následků s nimi může být rozdrceno celé království.

 

Musím potvrdit to, co knížce některé názory vytýkají – rozhodně to není klasická zažitá YA/NA romantika – sice ano, láska tu vzešla z nepřátelství, což je pro YA/NA časté, ale romantické a něžné vrkání na stránkách rozhodně není. Ty postavy se opravdu nemají rády a nezmění se to jen proto, že se jim chce ze sebe vzájemně strhat hadry. A víte co? Já fakt oceňuju, že na stránkách nedošlo k obvyklému myšlenkovo-citovému veletoči a postavy se nezměnily jako mávnutím proutku, když si spolu začaly. Nedůvěra a konflikty budované tolik let prostě jen tak zmizet nemohou, kór v situaci, kdy jde oběma nejen o dobré bydlo, ale i o život. Můžete klidně s někým spát, ale důvěra a opravdový upřímný vztah je věc naprosto jiná. Z Violet se nestala uvzdychaná slepička a z prince nebyl ochotný ňouma, který pro svou lásku obětuje všechno včetně své osobnosti, jen aby se na něj usmívala. Nenajdete tu takové to hysterické ochraňování vyvolené dívky a vzdychání nad břišáky krásného prince. Super změna!

Líbil se mi ten podtext katastrofy předpovězený kletbou. Pořád jsem si říkala, že to podivně nesedí, že je kletba jaksi celá obráceně a něco se mi na tom nezdálo. Temné síly kroužili kolem království, dokonce i kolem věštkyniny věže. Byly trochu jako had – zaútočily a stáhly se. Jakoby se snažily své oběti domanipulovat někam, kam nikdo nečekal – včetně mě. Ano, konec jsem sice trochu tušila, ale stejně mě překvapil. Seděl prostě k povahám postav naprosto dokonale. Kletba vlastně byla dost originální. Celkem jsem se smála nad tím, že „zlo“ zřejmě podcenilo vyčůranost postav, když už dobře odhadlo jejich sobectví a způsob, jakým s nimi manipulovat.

V knize se najde několik událostí, které dopřejí ženskému srdci užít si pěkných šatiček, ale je jich překvapivě málo na to, že se děj odehrává u dvora. Mnohem více si zde lze vychutnat politikaření a intriky zla, které se plíží královstvím a manipuluje. Podotýkám, že ani lidé si se zlem v ničem nezadají a každý pěkně vehementně prosazuje vlastní zájmy na úkor okolních království i svého vlastního. Král i šlechta si jsou nemilosrdně za svým, princ si jde za svým, věštkyně se taky stará v první řadě o svoje. Jakoby náhodou se občas některý z těchto zájmů projeví užitečně a ušlechtile, ale v zásadě není skrývané, že jde o peníze, moc a území. Je to pořád v podstatě pohádka, takže vše není tak dokonale propracované jako u plnokrevných dospělých fantasy, ale i tak je to dobré.

Ještě jednu velkou pochvalu mám: Bože všech čtenářů, děkuji ti za vkusně popsaný intimní okamžik v této knize. „Kontaktnějších scén“ je pomálu, nejsou nijak podrobné, takže těžko říci, jak daleko to postavy skutečně dotáhly. Když už ale dojde na něco tělesného, je to takové, jak si představuju – mezi postavami to jiskří, dokonale to odráží jejich vzájemné vztahy (to dobré i to špatné) a nepřipomíná to návod k použití na vysavač. Popis naopak ponechává výrazný prostor pro vlastní představivost a vyhýbá se nutnosti použít nějaké, řekněme, trapnější výrazivo, které se v knihách občas nachází.

 

Epilog mě tentokrát velmi bavil. Strašně se mi líbilo, jak se kletba vyřešila, aniž by k řešení došlo. Konec byl pro mě celkem dost nepředvídatelný. Jestli se jedná o šťastný konec je ovšem trochu pochybné. No, uvidíte sami. Škoda jen, že rozuzlení bylo shrnuto epilogem a nebylo součástí děje. Sice by to vydalo ještě na nějaké desítky stran, ale stálo by to za to.

Tohle je jedna z knih, u které mě mrzí, že je krátká. Podle mě by autorka dokázala v pohodě využít prostor dalších stránek pro intenzivnější rozpracování postav i politiky a zápletky. To je jediné mínus knihy. Že se vše muselo vejít na malý prostor a tak to možná někdy působilo nedodělaně a zbytečně stručně. Doufám tedy aspoň v pokračování. Nakročeno je k němu slušně.

Za mě mohu příběh doporučit, patří letos k mým nejoblíbenějším. Gratuluji nakladateli ke šťastné ruce při výběru.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za poznáním netradiční kletby račte tudy.

 

O knize:

Autor: Gina Chen

Překlad: Dana Chodilová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 344

Panna, orel nebo láska?

 

Nemůžu přijít na to, kým jsem, dokud nedostanu možnost se zastavit. (Stevie, str. 46)

 

Když jsem si o knihu psala, byla jsem zvědavá na dva alternativní příběhy, které slibovala anotace. Dva kluci, jedna holka a podle všeho se mi měla nabídnout realita, ve které oba kluci dostanou šanci navázat vztah a hlavní hrdinka bude vždy s jedním z nich. Co jsem nečekala, že obě alternativy se propletou ve velmi podobném a divoce vylíčeném konci.

 

Anotace:

Dva nejlepší kamarádi. Jedna půvabná dívka. Dva alternativní příběhy. Sedmnáctiletá Stevie už je unavená z věčného stěhování kvůli tátově práci. Nikdy si kvůli časté změně škol nenašla pořádné přátele ani kluka. New Jersey ale konečně vypadá jako to pravé místo. Nejlepší kamarádi charismatický Drew a citlivý Shane jsou každý úplně jiný, ale s oběma je Stevie víc než dobře. Který z nich ale bude pro Stevie ten pravý? Ovlivňuje snad naše životní cesty náhoda, nebo nám nakonec ten správný směr ukáže srdce?
Poutavý příběh o lásce a přátelství, jímž se prolíná hudba, pro kterou všichni tři hrdinové žijí.

 

…

 

Kniha je celkem dost zajímavá v tom, že obsahuje dva příběhy vycházející z jednoho základu. O tom, jak se bude děj v konkrétní části vyvíjet, rozhodla náhoda – hod mincí – protože tak to už od malička hlavní hrdinové dělají s věcmi, na kterých se neshodnou. Prvek náhody rozsoudil dva kamarády a určil toho, který má šanci pozvat první na rande dívku, která se oběma líbí.

Milostný trojúhelník je tak podaný v poněkud netradičním hávu. Potíž s city je ta, že je tu ještě ta holka, která se rozhoduje bez ohledu na jejich mince, ovlivněná vlastním životem, povahou a rodinou. A taky to, že vaše vlastní city nezmizí jen proto, že mince rozhodla jinak.

Autorka představí obě možnosti – v první části knihy padne orel a šanci dostane Drew. V druhé části se role vymění a šťastným je Shane. V tuto chvíli se to zdá jako něco, co bude mít prostě dva šťastné nebo aspoň různé konce. Potíž byl v tom, že z prologu jsem věděla, že jestli se na něco těšit nemůžu, je to právě ten šťastný konec, který tak nějak v romantice spíš chci. Případně aspoň smysluplně nešťastný, abych si na konci aspoň pobrečela. Prostě emoce. A těch se mi dostalo především v první části. Proto pro mě zůstává první část lepší – ale k tomu se dostanu :).

 

Postavy mě dokázaly zaujmout už na začátku knihy. Ne snad přímo v prologu, tam jsem byla spíš zvědavá, kvůli komu budu na konci tesknit, ale v první kapitole. Kniha začíná na konci léta a oba hlavní hrdinové přijíždí do školy na zkoušku školní kapely, v níž oba hrají. Na rantlu u chodníku uvidí sedět holku se saxíkem a v tu chvíli jsou kostky osudu vrženy. Nebo spíš tedy mince, abychom byli přesní.

Kluci jsou každý jiný. Jeden – na venek sebevědomý pohodář, zpěvák v amatérské kapele s úžasným hlasem, hezký, charismatický, obletovaný holkami a trápící se problémy se slavným fotrem. Druhý spíš stydlivý a introvertní, talentovaný bubeník a vždy tak trochu ve stínu svého nejlepšího kamaráda. Drew působí od začátku spíš dojmem osudového muže, Shane je jasný prototyp nejlepšího kamaráda.

Holka, osamělá bytost, neustále vytrhávaná ze svého prostředí kvůli tomu, že je dcera fotbalového trenéra a prostě se musí vždy s rodinou přestěhovat tam, kde táta zrovna trénuje. Klidně co rok stěhování. Hraje na saxík a touží ze všeho nejvíc po tom, aby měla stálé místo, kde zapustí kořeny, najde si kamarády a možná i lásku. Jenže jak to chcete udělat, když se všude zdržíte jen chvíli a pořád jste „ta nová“? Nebylo by bezpečnější raději si nikoho k tělu moc nepouštět?

Všichni tři si řeší svoje a žádný to nemá jednoduché. Do toho přijde potíž s láskou, protože kluci se zamilují oba. Jak už jsem psala, autorka nabídne šanci oběma. A já mám s tímhle konceptem jen jednu jedinou potíž: ani náhodou se nejednalo o spravedlivou šanci, protože jeden z nich ji nikdy doopravdy neměl (v doslovu autorky se dočtete víc). A tím mě autorka docela nepotěšila, musím přiznat.

 

Jaký ten příběh/příběhy byl? Všechno začalo jako klasická středoškolská romance a přešlo úplně jinam. V tom bude dle mého důvod toho, že dost lidí, kteří očekávají romanci a běžné rozhodování mezi dvěma kluky, budou v závěrečné třetině – možná už v druhé části – dost zklamaní. Já jsem aspoň trochu byla. Do první části jsem se ponořila natolik, že mě rozhodilo, když autorka přehodila výhybku a šanci dostal druhý kluk. V tu chvíli jsem ho tam nechtěla.

Původně pro mě zajímavý koncept dvou realit v jedné se najednou nezdál moc šťastně uchopený. Představení obou vztahů mě nutilo si vybrat a já jsem si vybrala. Logicky první část, která mi nastartovala emoce, co v druhé části najednou úplně usnuly a ze strany na stranu bylo nutné přepnout z téměř dokonalé romance na úplně jiný typ vztahu. Druhou část jsem se tedy spíš ošívala nad tím, že je hrdinka s někým jiným, s někým, ke komu mi nesedí. Z mého pohledu by se mi zdálo spíš pro knihu výhodnější, kdyby první část dostal šanci Shane a pak až Drew. Protože po Drevowi neměl Shane šanci zaujmou dostatečně – právě tím jak moc byl jeho vztah se Stevie jiný.

S Drewem, který nemá se sebevědomím a vyjádřením citů problémy, je Steviin vztah plný touhy a komplikací.  Oba do toho skočí po hlavě, protože si prostě nemohou pomoci. Na mě tento vztah působil o něco víc opravdově a nejen proto, že byl na řadě jako první. S textu se mi zdálo, že i autorka by dala přednost klukovi, jako je Drew bez ohledu na to, že Shane by možná, ale opravdu jen možná, byl lepší – klidnější a bezpečnější – volbou. S Drewem je vztah přímočarý, oba vědí, co chtějí a neváhají si to vzít. Se Shanem je vztah plný váhání a nejistot, jaksi něžnější, podobnější spíš přátelství, ale zcela bez touhy a vášně. A teď je otázkou, co je lepší? Asi jak pro koho.

 

Kapitoly jsou nadepsané jménem postavy a ta i konkrétní kapitolu vypráví. Kupodivu by to tady ani nebylo nutné. Stevie člověk poznal hned a oba kluci byli natolik jiní, že bych si je nezaměnila. Nejlíp jsem se cítila na stránkách, kdy „mluvil“ Drew. Vyprávění z pohledu kluka bylo zajímavé. On byl zajímavý – jeho zázemí, myšlenky, povaha. Nedivím se, že to se Stevie tak rychle seplo. Tady mi rychlé zamilování vůbec nepřišlo na sílu a to mám ráda spíš pomalé vývoje vztahu. Takové pomalé vývoje, které mi kupodivu nesedly ve chvíli, kdy se druhým z dvojice stal Shane. Přitom Shane taky nebyl špatný kluk. Kdybych neměla to srovnání, asi by mi jeho část příběhu přišla zajímavější. Jenže autorka mi dala Drewa. A ten mě zajímal víc dokonce i v Shaneově části, protože i tam byly jeho emoce vůči Stevie přesvědčivější.

Myslím, že vím, co se autorka snažila ukázat na obou klucích. Každý byl jiný a do vztahu přinášel jiné vlastnosti. Jako bonus vidím, že bylo okrajově naťuknuté i to, co se dvěma kamarády udělá zájem o stejnou holku, kdy ona si pochopitelně vybere jen jednoho z nich, pokud není úplná bestie. Ehm… minimálně v první části se Stevie jako bestie víceméně projevila. Zachovala se pro mě dost nepochopitelně a na jednoho svalila vinu za všechno, zatím co druhému odpustila. Nakonec to ovšem přikládám prostě tomu, že v prvním vztahu se zmítalo výrazně víc emocí a tak prostě i křivda a vztek vyvolaný zjištěním pravdy, byl větší. Bohužel křivda a vztek nebývají nejlepšími rádci.

Dalším dost zajímavým tématem knihy se stal život dítěte se slavným rodičem a jeho kariéra – co to dělá se životem dítěte. Rodič, pro kterého je dítě vedlejší ve srovnání s kariérou a dítě musí o jeho pozornost vést předem prohraný boj. Přátele, které někdy zajímáte spíš proto, že můžete sehnat přes fotra lístky na koncert nebo pomoct protlačit nahrávku kapely k producentovi. Nová rodina, pro kterou táta opustí tu starou. Rodič, který se musí kvůli práci neustále stěhovat a dítě tak nejen že stále přichází o přátele a zázemí, ale také má strach vybudovat nové vztahy, protože o ně téměř obratem může přijít. Kamarády má nebo ztrácí podle toho, jestli ti kteří zrovna fandí týmu jejího otce nebo tým vyhrává či ne. Nakonec by mi toto téma připadalo i zajímavější než dva alternativní příběhy – ale já jsem prostě zaujatá jen pro jeden z nich :)

 

Chaotický konec příběhu mi moc nesedl. Střídání dvou alternativ po kratičké kapitole bylo moc rychlé a zmatené. Nestíhala jsem přepínat mezi událostmi a kluky. Asi by mi to sedlo lépe, kdyby konec byl u konkrétní části, které se týkal. Také bych raději první zařadila klidnější část s více kamarádským vztahem, kde vyhrál Shane a až potom bych nechala dokonalé jiskření s Drewem. A také bych raději viděla dvě opravdu různé varianty se spravedlivým a vyváženým koncem.

Ta kniha byla v mnohých ohledech skvělá. Dojem mi pokazilo pouze ono chaotické střídání alternativ v poslední třetině, navíc jsem se v poděkování dozvěděla, že jeden z hrdinů nikdy spravedlivou šanci neměl. Autorka vysvětlí proč to tak bylo a důvody jsou pochopitelné. Jenže já se těžko bráním tomu pocitu, že jednomu z chlapců bylo ukřivděno a to ještě tomu, který byl pro příběh mnohem zajímavější postavou. Nepopírám fakt, že štěstí si zasloužili oba, ale jeden z nich prohrál v obou případech – byl potrestán za vinu, kterou nesli oba, přičemž tomu druhému to stejné prošlo - a to mi nesedělo do pojetí alternativních příběhů. Asi bych byla raději, kdyby v každém příběhu byl hrdinou a vítězem jen jeden z nich a já si mohla vybrat ten svůj. Takto mi zůstal dojem, že mě příběh připravil o můj šťastný konec. Bez onoho poděkování na závěr by příběh tak trochu nedával smysl.

Přes všechny moje výhrady přečtení nelituji. Kniha za to stála. A mimochodem – obálka se k příběhu naprosto skvěle hodí.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na příběh můžete nakouknout třeba tady.

O knize:

Autor: Jennie Wexler

Překlad: Eva Kadlecová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 344

 

Handlíř - série

 

Na první díl mě nejdříve nalákala obálka. Pak upoutala anotace a pak mě to sežralo úplně celé. Rapsodie je dokonalou ukázkou toho, že když se povedou postavy a chemie mezi nimi, má autor naprosto vyhráno. Tím si samozřejmě na nic nestěžuji – snad jen na to, že jsem po dočtení nemohla hned otevřít pokračování. Dalšího dílu jsem se nakonec dočkala, čímž se dostávám k momentu, kdy začaly potíže.

Bohužel musím konstatovat, že série Handlíř je ukázkou toho, jak se může slibný začátek rozpliznout v něco, co ve své knihovně rozhodně nechci. Druhý díl ještě celkem ušel. Třetí díl… No, řekněme, že lituji toho, že jsem třetí vůbec četla.

 

Anotace:

Callypso je siréna, jejíž život se právě obrátil naruby. Sedm let nosila na ruce náramek s více než tři sta korálky. Na první pohled obyčejný šperk, jenže každý z těch korálků představoval magickou směnku – dluh Handlíři, vílímu králi.

Handlíř má pověst nelítostného vyjednavače, který dokáže splnit jakékoli přání – za přiměřenou cenu. A dluhy neodpouští. Po Callypso za své laskavosti nikdy nic na oplátku nechtěl. Až teď. Do jejího života se ale nevrátil jen proto, aby obnovil jejich dávný vztah. V Jinosvětě, který existuje paralelně s tím naším, se děje něco podivného. Vílí bojovníci mizí a vracejí se jen ženy – ve skleněných rakvích, s kojenci na hrudích. A mezi otroky se šíří zvěsti o probouzejícím se zlu.

Pokud má Handlíř svůj lid zachránit, musí požádat o pomoc sirénu, které před lety zlomil srdce. Jenže jeho nepřítel má naneštěstí v oblibě jedinečné tvory. A Callypso patří k těm nejvzácnějším…

 

…

POZOR! Jelikož se jedná o názor na celou sérii a ne tak úplně pozitivní, mohlo by vám další čtení něco vyzradit (a možná odradit).

 

Příběh první knihy je hlavně o romantice. Naštěstí je to věc, co se zrovna tady velmi povedla – kdyby ne, byl by to sakra průšvih. Mezi hrdiny to naštěstí jiskří úplně parádně. Nebojte, na ten sakra průšvih ve třetí části ještě dojde.

S popisem světa se v první knize autorka zase tolik neobtěžovala. Ani v naší části ani v té vílí. Přitom minimálně v té naší mohlo být zajímavé sledovat koexistenci lidí a nadpřirozených tvorů. Kdyby to udělala, sice by se tím trochu rozmělnila romantická linka – muselo by se jí dost přidat, ale zase by se do knihy vešlo více zajímavého děje. Nejsem si ovšem jistá, zda autorka měla tyto ambice nebo jí šlo hlavně o romantiku. Každopádně to nevadí, protože Handlíř a romantická linka dost vynahrazuje malou přítomnost ostatního a i to chybějící ostatní se v příštích dílech napravilo. Autorka vílí svět popsala daleko lépe, asi počítala s tím, že náš svět si každý představí sám. Zkrátka světa i zápletky bylo tak akorát, aby se kolem těch dvou něco dělo. A záhada, která sužuje zemi víl, mě bavila opravdu dost.

V jádru je to podobné Maasové, jak se psalo a taky všem ostatním podobným příběhům, přes to má Rapsodie (první kniha) dost jinakosti, abych si toho nevšímala a dokázala si příběh užít – tedy přinejmenším v první knize, od druhého je to šablona jak vyšitá. Se všemi jejími otravnostmi, klišé a přehnanou sexualitou.

V první knize je využité střídání kapitol z minulosti a současnosti postav. Mohla jsem tak objevit začátek jejich známosti kdy ona byla ještě malá, jak k sobě přišli, jak ona přišla k dluhům u Handlíře, postupně se budující vztah, kdy je Handlířův cit do očí bijící. Zjistila jsem, proč se na tak dlouho odloučili a vysvětlení bylo – světe div se – naprosto přijatelné. Calypso neměla zrovna záviděníhodné dětství, což byl ostatně důvod, proč se hned na začátku potkává s Handlířem nad mrtvolou „taťky“.

V dalších dílech už není nutné střídání využívat a kniha se zaměřuje především na současnost v ději, kdy říši víl ohrožuje jakési tajemné a velmi mocné Zlo – Zloděj duší. Při čtení posledního dílu jsem se ovšem nemohla ubránit dojmu, že zápletka příběhu byla pro autorku jen obtěžujícím doplňkem k sexuálním scénám, případně tomu, jak postavy myslely na sex. Přitom to bylo tak zajímavě rozjeté a mohlo to být opravdu skvělé zakončení. Ano, jak jste už jistě uhodli, konec série je pro mě docela zklamání.

 

Na hrbu celou první knihu táhnou postavy Calypso a Handlíře. Naštěstí jsou dost dobře napsané a pěkně to mezi mimi jiskří, takže první třetinu příběhu utáhly snadno. Jejich povahy, chování a vztah jsou tak dobře a logicky vystavěné, že jsou doslova neodolatelné. V dalších dílech autorka přidá výrazně víc na zajímavosti zápletky, což je jedině dobře, protože jinak by nebyl vůbec žádný důvod to číst dál. Ale k tomu se dostanu. Nejdřív postavy:

Calypso je siréna – to rozhodně umožnilo autorce spoustu věcí, povahových a vzhledových vlastností a hlavně řekněme jisté přítulnosti. V prvním dílu to sedlo skvěle a bylo to dobře uvěřitelné. Její minulost a to, jak se s ní dokázala vyrovnat, se podařilo autorce skvěle zmáknout. Její vývoj mi dával dokonalý smysl. V tomto příběhu se nevyskytuje dospělá žena s chováním puberťačky. Líbilo se mi – hlavně v minulosti hrdinky – jak se vyrovnávala s traumatem z dětství a hledala vlastní hodnotu. S tím jí Handlíř vydatně pomáhal, byl jí přítelem, když potřebovala a jejich vztah se budoval nádherně a uvěřitelně. Líbilo se mi, že nevyužil její lásky k němu, dokud ona na to nebyla úplně připravená.

Handlíř má všechno, co by měl chlap mít. Oceňuji, že autorka v určitých věcech nemá potřebu přehánět, není tedy tak absurdně mužný a dokonalý jak víláci v jiných knihách. Každopádně je temný, zamračený, záhadný a zprvu nedostupný – milujeme to, že, dámy :) Je celkem nemilosrdný a krutý, jak už tak víly jsou, ale nikdy ne ke Calypso.

No a pak přišel druhý a třetí díl.

Co to udělalo s postavami a jejich úžasným jiskřením? Zlo! Objevilo se nám tu totiž největší klišé ze všech – pouto a tím pádem i brutální nadrženost postav. Bohužel musím konstatovat i fakt, že pouto sežralo v prvním dílu tak skvěle vybudované osobnosti postav.

Postavy začaly být ploché a černobílé. Handlíř se stal se zajímavé mužské postavy typickým žárlivým a nadrženým – a tupým – vílákem. Jediné, co se o něm dalo najednou říct, že je dobrý v posteli a taky „brutální“. Jo a taky ji děsně miluje, je nadšený z její nadrženosti a má majetnické sklony. Stalo se z něj chodící vílí klišé. Ona se chovala jako arogantní rádoby drsňačka a štětka a z ničehož nic ji autorka obdařila až absurdně velkou mocí. Proč prostě nemohla zůstat sirénou? Vždyť samo o sobě už to je zajímavé.

Sexuální scény byly příliš časté, zbytečně sprosté a zcela bez jakéhokoli náboje – mechanicky popsáno s volbou předpokládaně žhavých slov, emoce nula. Celkově se úplně celý vztah mezi postavami vytrácel už od začátku druhého dílu a ve třetím už mě jejich neustálé nadržení a (cituji knihu) š*kání začalo vážně obtěžovat. Na to, že jim šlo o krk, se zdálo, že je nezajímá nic jiného, než jak by si někde švihli. Tyto části jsem začala přeskakovat. Vážně už je toho ve fantaskách moc. Někde se to povede, tady ani náhodou. Jako vážně je popis boje s významnou zápornou postavou na půl stránky a píchačka na téměř třech? Jo, vážně! A následuje další píchačka proložená myšlenkami na píchačku a náznaky, že se k ní schyluje. No dobrý, sem tam má Calypso sen, který je zajímavý – ale ohó, záporák ji taky chce… vy víte co.

Zdá se vám, že jsem v tomto odstavci zbytečně sprostá? To tak to nesahám ani po kotníky hlavním postavám! Ty byly v dialozích a myšlenkách sprosté tak, až to bylo nepříjemné. Proč mají autorky knih o vílách pocit, že když mají postavy pouto, udělá to z nich nadržené sexuální mašiny? Není to romantické, není to lechtivé, není to sexy. Zbudou jen popisy, které jsou nevkusné a sprosté! A přitom jsem četla dost jiných erotických knih, ve kterých byl velmi vášnivě a často i hrubě popsán sex včetně odpovídajícího výraziva a bylo to skvělé.

Jediné, co mě donutilo sérii dočíst, byla chuť se dozvědět, co je zloun vlastně zač. Abychom si rozuměli – sex v knihách mi nevadí, ale musí trochu dávat smysl a mezi postavami to musí jiskřit. Tady prostě chtěla být napsaná velká vášeň, ale zbyl z toho jen mechanicky popsaný sex – samozřejmě se všemi klišé, která to běžně obnáší. Obě hlavní postavy a tím pádem většinu knihy mi to úplně zhnusilo.

 

Takže sice mě to mrzí, ale říct to musím. Bohužel má kniha Rapsodie dvě pokračování a oba další díly jsou postupně horší a horší. Především co se romantiky a jiskření mezi postavami týká a postav vůbec. Připadalo mi, že další díly snad psal někdo jiný. První díl mohu vřele doporučit. A tady končím. Další díly už jsou jen tuctovou fantasy, kde nápaditou zápletku pohřbila snaha udělat z knihy cosi vášnivého. Asi proto, že „tak se to teď prostě dělá“.

 

O knize:

Autor: Laura Thalassa

Série: Handlíř (Rapsodie, Neznámý žalm, Temná harmonie)

Překlad: Alžběta Lexová

Vydal: Mystery Press

Rok vydání: 2022, 2023, 2023

Počet stran: 368, 392, 440

Měsíční rádobych - březen 2024

 

Vzpomínky na březen jsou směsicí nadšení z úžasných knih a zklamání z nedodržených plánů. Jo jedná se pochopitelně o psací plány, ale o tom později, pokud vůbec.

Nákupy knih se mi trochu vymkly z rukou, ale aspoň to moc nestálo. Kouzlo bazarů je prostě silnější než já. A navíc ještě tento měsíc vyšly i některé mnou očekávané předobjednávkové pecky. Taky jsem se rozhodla konečně trochu rozšířit mou sbírečku knih ze světa Star Wars. Jak říkám, cenám na bazáčích se těžko odolává :)

Přečetla jsem toho hafo. Dokonce po dlouhé době i dvě naprosto skvělé knihy během jednoho dne a další dvě skvělé za dva :) Buďme konkrétní, šlo o Ďáblovo znamení, Šach a mat a první dva díly série Nezdolná Zároveň mě jedna velmi, ale velmi zklamala – Temná harmonie a jednu jsem ani dočíst nezvládla. Nebyla asi správná konstelace hvězd zrovna na tuhle.

S knihou měsíce to tentokrát nebylo snadné. Favoritů bylo hned několik (výše zmíněných). Nakonec zvítězilo Ďáblovo znamení, které mě vážně dostalo myšlenkou a tím, jak mě příběh svedl spolu s hlavní postavou pochybovat, kde je pravda. Protože pokud byla jinde, než si hrdina myslel, objevil se příběh úplně jiný a v dost děsivých barvách.

Zároveň jsem definitivně odhalila největší, nejblbější a neotravnější klišé fantasy-romantik. Jo uhodli jste. Jde o „nezlomné pouto“ nebo prostě partnerské pouto obecně. Haleluja za Nezdolnou, kde sice pouto je, ale je možné se ho aspoň zbavit. Začínám to nesnášet. Ale vážně moc! Jak může být romantické něco, v čem v podstatě nemáte na výběr a nějaká „vyšší moc“ rozhodne za vás? Pak už fakt nezbývá prostor na víc, než na otravně předimenzované erotické scény. A že se do toho autoři umí opřít!

 

No… dosti nostalgie za uplynulým měsícem. I když tentokrát nemám do plánů moc sil – asi negativní vliv změny času – zkusím se aspoň snažit.

 

Co plánuji na duben?

 

Rádobych čtecí:

Tři vyvolené z března:

Odměna z pekla byla zábavnou brakovkou s westernovým laděním. Slupla jsem ji jako malinu, ale zároveň bavila jen na první čtení. Není to nic, k čemu bych se vracela, ale zklamaná nejsem. Tlukot tisíců srdcí se nachází někde na půl cesty. V zásadě jsem spokojená, ale přeci jen jsem čekala víc zaujetí pro příběh, které se tentokrát nedostavilo. Kniha se četla sama, to ano. Harrow devátá vzbudila silné rozpaky. Ukázalo se, že při vypravování příběhu mi druhá osoba úplně nesedí a knihu jsem zatím nedočetla. Lámu ji po kouskách a trpím. Ne, že by byla špatná, ale oproti jedničce mě nedokáže pohltit. Jsou okamžiky, kdy mě to celkem baví, ale není chuť se k příběhu vracet a moc mě ani nezajímá, jak bude pokračovat.

 

Tři vyvolené na duben:

Jedna stará více než 3 roky

Vyvolenou knihou je Hostitel. Knihu jsem koupila za pár korun po té, co jsem viděla film, který mě docela bavil. Uvidíme, jaká bude předloha. Koupeno v roce 2019 :O

Jedna z loňska

Tady vyberu Klam lady Ginevry. Dostala jsem ji k narozkám a je čas, aby na ni taky došlo.

Jedna z rozečtené série

Vybírám dvojku z duologie – jak pěkné :) – Zloděj čísel. Jedničku si kupodivu dobře pamatuju a bavila mě. Čas po letech sérii zakončit.

 

Tentokrát, zdá se, vítězí romantická fantasy. Jestli tam někde zase bude to debilní pouto, tak mě klepne:)

 

Rádobych psací:

Ohlédnutí za březnem:

Bohužel mi odpadly všechny vytoužené osamělé víkendy. Fakt bych potřebovala pár dnů, abych do toho vplula bez vytrhávání, jídla, spánku a podobných zbytečností… Výsledek je ten, že jsem to nechala být.

Dubnové psací plány:

Nároky nějak ubývají, laťka klesá. Stačilo by mi cokoli. Doslova cokoli. Jeden zkur… dlouhý osamělý den, kdy nebudu dělat nic jiného, než psát. Příjemné je, že mi psaní chybí.

 

Rádobych všednodenní:

Na konec dubna mi vychází týden dovolené. Snad se podaří ho nějak smysluplně využít. Na zbytek dubna plánuji už velmi nutné domácí zahradničení. Kytky potřebujou přesadit, prostříhat a celkově domácí porost žádá více pozornosti. Jinak to s plány nepřeháním. Nejmíň čtrnáct dnů mi bude trvat, než se podvolím novému času. Respektive než mě nová časová realita zlomí k obrazu svému. Už aby to zrušili!

 

Duben – čert ví, co dělat budem :)

Konec hlášení!

Všechno je jednou poprvé

 

Na knihu mě nalákala anotace a taky skutečnost, že youngadultovky z Cosmopolisu jsou poslední dobou pokaždé správnou volbou. Většinou se odlišují od standardu volbou tématu a velmi dobře se čtou. Tato kniha nebyla výjimkou. Jen tedy obálka mně dvakrát nesedla.

 

Anotace:

Natalie je chytrá, vtipná, hezká a zajímavá, i když ona si to o sobě vůbec nemyslí. Žije svůj život v uzavřené bublině s přáteli Lucy a Zachem a se svými rodiči. Nemá jasné představy o budoucnosti, ale zato má spoustu snů. A najednou se všechno začne hroutit – rodiče jí zčistajasna oznámí svůj rozchod a její dva nejlepší přátelé se do sebe zamilují. Ale všechny velké změny nejsou jen k horšímu. Natalii totiž potká nečekaná láska…

…

 

Tahle kniha mě už od prvních stran velmi mile překvapila. A to jsem čekala jen další zamilovanou oddechovku. Autorce se povedlo představit sympatickou hlavní hrdinku, do které bylo v mnoha ohledech hodně snadné se vcítit. Aspoň tedy pro mě.

Natálii jsem poznala ve chvíli, kdy se její rodiče rozhodli vybalit na ni pravdu o svém vztahu. Tedy spíš o jeho konci. Nepopadli to úplně za dobrý konec a už rok se před svou dcerou přetvařují. Natálie jim má tuhle lež za zlé (což se nedivím) a vyrovnává se s tím poměrně těžko. Krom téhle rodičovské podpásovky ji trápí ještě další věci. Její dva nejbližší přátelé – vlastně jediní dva přátelé – spolu chodí. Natálie má tedy občas pocit pátého kola u vozu, což s její dost silnou introvertností není úplně dobré kombo. Přátelé jí sice nic takového najevo nedávají, ale znáte to. Pocit, že by spolu raději byli sami bez vás, tu prostě je. Do toho se vyrovnává se všemi změnami, které dospívání přináší. Mívala svého času dost velké problémy s pletí, což jí přináší pochybnosti o vlastním vzhledu a o tom, jestli by i ona mohla být pro někoho přitažlivá. Jestli ji někdy bude někdo milovat.

 

Problematická pleť v takové míře, v jaké jí trpěla Natálie, to jsem v YA knize zatím ještě neviděla. Ona trpěla tou nejhorší formou akné, při níž vznikají bolestivé – no, tomu už se pupínky říct ani nedá a slovo vřed se mi zdá hnusné. Natálii zůstaly jizvy a situaci jí pomohly skutečně stabilizovat až léky. Já si s pletí užila a pořád užívám taky svoje, ale toto mě naštěstí nepotkalo. Dobře jsem nicméně chápala, co to udělá se sebevědomím dospívající holky – obličej se špatně ukrývá a ostatní děcka umí být fakt hajzlíci. Dobře jsem rozuměla i té skutečnosti, že opravdu jen velmi těžce si dokázala připustit, že by ji někdo mohl mít rád i tak. Že by se mohla líbit nějakému klukovi, který ji nutně musí vidět mezi jinými holkami s krásnou, bezchybnou pletí. Jak by mohla, když se dlouhé roky hnusila i sama sobě? Po takových zážitcích je těžké vidět se jinak.

Upřímně nechápu, že problémy s pletí se ještě v žádné knize neřešily. Vždyť je to poměrně častý úkaz v určitém věku. Možná ne do takového extrému jako tady, ale i méně úporné akné umí udělat ze života peklo, když je člověk jediný takový v kolektivu.

 

Natálie je naštěstí úplně normální holka. Je vtipná, milá, dobrá kamarádka. Taky je ale (z dobrých důvodů) nejistá a málo sebevědomá. Proto s ní taky pořádně zamává okamžik, kdy se zamiluje do kluka, kterého zná už dlouho a který, světe div se, její city opětuje.

Docela mě potěšilo, že ani ten kluk není dokonalý. Je prostě normální, žádný třídní playboy. Také má své problémy a těžkosti v životě a v určitých okamžicích potíže s nalezením vlastního místa ve světě a v životě.

 

Neskutečně mě bavily Nataliiny hlášky, úvahy a postřehy, dokonce i její nejistoty a přešlapy. Úplně mě to vracelo do mládí, kdy jsem se plácala v tom samém a taky bylo těžko uvěřit, že věci budou někdy lepší. Bylo vtipné, jak ji pozornost kluka zaskočila přes to, že po ní toužila a jak bylo pro ni těžké uvěřit a přijmout, že opravdu začíná sama svůj vlastní první vztah. Mezi těmi dvěma bylo něco opravdu pěkného. Začalo to pomalu, pomalu to rostlo a bylo to dost takové, jaký by asi první vztah být měl. Natálii potkávaly okamžiky, se kterými zápasila. Chvíle, kdy ji kluk pozval na pláž – jenže jak to udělat, když nechcete ukázat zjizvená záda, aby si vás nezošklivil. Složitá pro ni byla i všechna poprvé, která v prvním vztahu postupně přicházejí. Pořád nad tím uvažovala, hodnotila, váhala…

Bavení mi vydrželo asi tak do půlky knihy. To jsem knihu úplně hltala, potom už přeci jen trochu s rozpaky. Zlomilo se to v okamžiku, kdy se holčina rozhodla, že se se svým milým vyspí. Teda takový zabiják vášně, jakým se ukázala být Natálie, to se jen tak nevidí. Od té doby jsem v ni a její pošramocené sebevědomí ztratila malinko víru a říkala jsem si, že to možná v tomto případě autorka trochu přehnala. I když – jo, prostě nejistotu nahradila přehnanou suverénností :D

 

Příběh je celkově sice předvídatelný, ale zároveň velmi pěkný. Pro současné mladé má dost důležité téma a pro starší, kteří se potýkali s něčím podobným, přinese závan hezké nostalgie. Napadne vás: „Kéž bych tak tehdy věděla to, co vím teď.“  Kniha je opravdu tím lepším v žánru. Konečně se probírá něco jiného než „pouhé“ potíže s přiznáním sexuality a genderu.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za Nataliinou první láskou račte tudy.

 

O knize:

Autor: Nina Kenwood

Překlad: Ivana Pospisil

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Roky vydání: 2024

Počet stran: 272

Tíživé ticho

 

Můj návyk na „bryndzovky“ zatím ještě v podstatě nenastal. Co jsem od autora četla, se mi líbilo, ale není to tak, že bych musela okamžitě mít vše, co napíše. Dost mě odrazuje to, že jsou knihy spojovány do „řady s jedním detektivem“. Nevím proč. Zdá se, že bych měla pokaždé raději jiné vyšetřovatele :) asi si mě tak vychoval Dick Francis. Proto jsem sáhla po Bryndzově novince, která do žádné řady nepatří a zároveň má být psychologickým thrillerem. To mám výrazně raději, než čistě detektivní romány nebo klasické krváky.

 

Anotace:

Maggie je úspěšnou lékařkou a s manželem Willem žijí přesně takový život, jaký si vysnili. Jednoho dne však k ní do nemocnice přivezou postřeleného muže v povědomém oblečení. Maggiin život se nejprve zastaví a pak obrátí naruby. Přes všechnu snahu se Willa nepodaří zachránit a Maggie je přesvědčená, že se stal obětí vloupání. Policejní zpráva zní ale jasně: spoušť stiskl Will sám.
Maggie je zdrcená žalem i sžíravými otázkami. Její manžel nebyl sebevrah. Měl toho tolik, pro co žít. Po pohřbu odjíždí Maggie do jejich prázdninového domu na malém chorvatském ostrově, aby unikla realitě. Jenže realita ji dostihne i na opuštěném místě a je mnohem temnější, než čekala.
Vše odstartuje dopis, který jí Will napsal pro případ své smrti a jenž obsahuje indicie odhalující děsivé tajemství.
Jak si Maggie skládá střípky dohromady, zjišťuje, že Willova smrt je spojena s někým z jeho minulosti... S někým, kdo udělá vše pro to, aby umlčel i ji.

 

…

 

Začátek příběhu vrhne hlavní hrdinku Maggie z vrcholku šťastného života přímo do propasti zoufalství. V jediném dni přijde o manžela i o pevnou jistotu toho, že byl jejich vztah šťastný, že k sobě byli upřímní a dokonce pochybuje i o sobě samé. Jak si mohla nevšimnout, že její manžel má doma zbraň? Jak mohla přehlédnout, že je na tom psychicky natolik špatně, že ji obrátí proti sobě? Mohla něco udělat? Mohla tomu zabránit? V naprostém zoufalství a psychické mlze absolvuje mužův pohřeb a protože je třeba vyřídit jejich pozůstalost v zahraničí, odjíždí do Chorvatska, kde měli s manželem prázdninový dům na ostrově.

Maggie zjišťuje, že manželova smrt přeci jen nemusela být sebevraždou nebo minimálně ne až tak dobrovolnou. A co hůř její život se záhy ocitá v ohrožení také. Zatím ještě netuší kdo a proč, ale jak pomalu rozmotává stopy, které jí manžel zanechal, je k rozluštění záhady čím dál blíž. To se pochopitelně nelíbí tomu, kdo je na opuštěném ostrově proto, aby pohřbil tajemství hluboko, jak jen to půjde, klidně i se samotnou Maggie.

 

To, že nemám s předchozí autorovou prací moc zkušeností, se nejspíš ukázalo být výhrou, protože ostatní čtenáři se často zmiňují, že se jim tato kniha líbila nejméně. Já mohu srovnávat pouze s jinými žánrovými knihami a z tohoto srovnání příběh vychází poměrně dobře.

Rozhodně je plus, že mě text pohltil hned na začátku a rychle vtáhl do vnitřního světa hrdinky. Autor ji popsal dost dobře, abych se s ní dokázala bez problému sejít na stejné vlně. Se smrtí manžela se vyrovnávala docela složitě a ukázalo se, že vztahy s jeho rodinou nejsou úplně ideální. Tchyně se netajila s tím, že si přeje vnoučata a Maggie dávala jednoznačně přednost kariéře lékařky, která ji cele naplňovala. Maggie byla vykreslená jako velmi zodpovědný a morálně srovnaný člověk. Nebyla zbabělá a dokázala jít za svým. Všechny tyto vlastnosti se později ukázaly být potřebné, i když dost nebezpečné. Kdyby ovšem byla bezcharakterní zbabělec, příběh by dost rychle skončil. Každopádně oceňuji, že v těchto ohledech byla popsána věrohodně a sympaticky. Rozhodně bylo možné se do ní vcítit – nejen díky tomu, že byla vypravěčkou, prožívat vše s ní a bát se o ni. To považuji za plus. Když se mi totiž stane, že je mi hrdina jedno, pokazí mi to sebelepší příběh.

 

Co se příběhu týká, byl jednoduše velmi čtivý a dokázal si mě udržet. Knihu jsem přečetla za dva dny a celou tu dobu jsem nenarazila na nudné místo. Ono taky nebylo moc kde, protože příběh plynul dost svižným tempem. Autor nic zbytečně nenatahoval, občas jsem měla i pocit, že je všechno rychlé jaksi až moc.

Dost se mi líbilo, že se většina příběhu odehrávala na prakticky vylidněném ostrově. V létě to bylo turisticky vyhledávané místo, v době děje knihy byl podzim a pohled na opuštěné hotely byl dost mrazivý. Celý ostrov byl prakticky „městem duchů“. Musím říct, že to ve mně vzbudilo chuť se do nějakého takového resortu „po sezoně“ podívat :) Nejsem si ale jistá, že by bylo snadné podobnou lokalitu najít.

K atmosféře místa přispívala i skutečnost, že počasí hrdince právě nepřálo. Moře bylo divoké a rozbouřené, pršelo, fučelo a byla zima. Když jsem pak vzala na vědomí skutečnost, že Maggie je na ostrově kvůli počasí prakticky uvězněná se třemi místními muži a někým, kdo jí jde po krku, moc příjemné zjištění to nebylo. Ovšem do psychologického thrilleru perfektní. Místo a obsazení jako stvořené pro pronásledování a osnování překvapivých nehod.

Zdánlivé nehody, které Maggie potkávaly, mě bavily naprosto neskutečně. Uznávám, že to zní divně, užívat si při čtení nehody… Obzvlášť vydařené pro mě byly zejména scény, kde nějak figurovala voda. Ať už šlo o skutečně nebezpečnou scénu nebo scénu kde se něco stát mohlo. Voda prostě umí děsit, zvlášť pokud se hrdina octne pod ní a nemůže pryč tak snadno, jak by chtěl. Občas se mi zdálo, jakoby se proti Maggie spikl její dům samotný spolu s okolní přírodou a napomáhal útočníkovi ji dostat. Nějak si nejsem jistá, jestli je prakticky automatizovaný dům úplně dobrý nápad postavit na opuštěném ostrově. Stránka napětí a pocit nervózního strachu byl v příběhu rozhodně dobře zmáknutý. Spolu s Maggie už jsem viděla nebezpečí za každým rohem.

Abych pravdu řekla, úplně si nemyslím, že by se některé situace mohly skutečně stát, aniž by je někdo výrazněji řešil. Sice je známé a tradované klišé, že jižní národy bývají trochu lehkomyslnější. Přes to, pokud někdo oznámí, že se bojí o život, asi bych čekala od policie trochu více snahy se k ohrožené osobě dostat. Na druhou stranu mi nepravděpodobné okamžiky zase tolik nevadily. Ve většině knih mi nevadí, pokud nejde o vyložené nesmysly a to tady v podstatě nešlo.

 

Konec mě dostal. Většinou se příběhy tak nějak doberou k tomu, že hrdina spravedlnost vybojuje stůj co stůj. Tady byl konec výrazným způsobem jiný. Přišlo mi, že se v podstatě velmi dobře trefil do toho, jak by vše ve skutečném světě nejspíš dopadlo. Přeci zase tak nevadí, že vraždíš a dopouštíš se nezákonných machinací, dneska ti vaz zlomí úplně jiné věci. Až do konce nepřestává pocit nepříjemného napětí a obrovské nespravedlnosti a bezmocnosti u hlavní postavy. Celou dobu je ve vzduchu otázka, jak a jestli vůbec může tohle Maggie vyhrát. Jen se divím, že se víc nezlobila na svého muže, když jí zanechal takové potíže.

Epilog mě už moc nezaujal, ale s tím mívám problémy dost často. Takže to beru čistě za svůj trabl, že mě podobné ukázky více či méně happy endů otravují.

Celkově jsem se čtením v podstatě spokojená. Příběh mě udržel napnutou a při čtení jsem se bavila. Takže za mě dobrý. Není to sice příběh, který bych chtěla číst znova, protože už bych přišla o prvek onoho neznáma a napětí, ale na první čtení to zážitek byl.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu si můžete prohlédnout tady.

 

O knize:

Autor: Robert Bryndza

Překlad: Kateřina Elisová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2023

Počet stran: 368

 

Další knihy autora na bloGu:

Ne tak úplně soukromé e-maily Coco Pinchardové

Pojízdná čajovna splněných snů

 

Na knihu mě nalákala představa putování v karavanu. Lákalo mě poznat příběh pojízdné čajovny a dost mě baví i podobné „život-nápravné akce“ po převratech ve vztazích. Hodně knih je na tom založených, třeba má oblíbená Caplinová. Protože Čajovna je postavená na podobných principech, měla by se mi tedy líbit také. Jak to nakonec bylo?

 

Anotace:

Rosie má život pod kontrolou. Vypracovala se na zástupkyni šéfkuchaře v michelinské restauraci, je vdaná za skvělého muže a budoucnost vypadá růžově. Vše běží podle plánu až do okamžiku, kdy se vrátí domů a v předsíni najde manžela na odchodu se sbalenými kufry. Rosie se rozhodne zlomené srdce utopit ve sklence (nebo spíš dvou lahvích) vína a druhý den ráno zjistí, že v alkoholovém opojení koupila obytné auto! A tak se rozhodne využít příležitost ke změně a vyrazí na životní cestu se svou pojízdnou čajovnou. Ta sice nezíská žádné michelinské hvězdy, ale srdce mnoha lidí ano.

 

…

 

Nepochybuji o tom, že jsou na světě lidé, kteří, když potřebují změnu, jsou schopní mnohého. Hned na začátku příběhu se ukázalo, že takovým člověkem je i Rossie, i když by to neřekla o sobě ani ona sama. Nudná Rossie, systematická Rossie, předvídatelná Rossie – to všechno klidně. Ale spontánní Rossie, ochotná vzdát se dlouhé roky budované kariéry a ze dne na den pláchnout v karavanu na cesty bez práce a bez životních jistot? Tak to ani náhodou. No, hrdinka překvapila, ale vezměme to od začátku:

Příběh začal koncem. S Rossie jsem se seznámila ve chvíli, kdy jí její dlouholetý přítel dával kopačky a využil k tomu přesně tyto vlastnosti – jsi moc usedlá, jak leklá ryba. Tak to chce každá ženská při rozchodu slyšet! Přitom ten chlap měl dávno naplánovaný život jinde a s jinou.  Tak se stalo, že při noční pijatyce na žal Rossie koupila růžový karavan a rozhodla se prostě začít žít.

 

Kniha se mi v zásadě líbila a přečetla jsem ji rychle. Byla velmi nenáročná a příjemná na čtení. Představa života nebo alespoň léta stráveného v karavanu na cestách od místa k místu, bez povinností a s partou fajn lidí zní jako recept na ztracené mládí. Něco, co každý člověk občas mívá ve snech, když leze v neděli večer do postele s představou pracovního týdne a kolotoče povinností. Takový nový začátek, nová naděje, že všechno je možné a že život je v podstatě krásná věc, i když se někdy všechno obrátí posraným navrch. Takový pocit podle mě chtěla kniha předat. Přes to mám k příběhu několik výhrad.

Rossiino řešení vztahového problému na mě byl ze začátku trochu extrém z ničeho nic. Podle toho jak o sobě mluvila v prvních kapitolách, bych to do ní vůbec neřekla. Tak rychlé rozhodnutí k obrovskému skoku do neznáma… Neuměla jsem si představit, že by se všeho vzdala a prostě jen odjela. V prvních kapitolách jsem viděla, jak se svou prací zabývala, bavilo ji to (i štvalo), dřela na tom léta. Měla v tom emoce, měla v tom srdce a věnovala tomu všechno. Sice se cítila vyčerpaná a drásalo ji, že gastronomie je jedna velká drbárna a všichni o konci jejího vztahu věděli dříve, než ona. Věděla, že už se nemá v kariéře kam posunout. Stejně se mi však nezdála jako ten typ, který zvládne udělat tlustou čáru. Nechtělo se mi věřit, že lze rozhodnutí udělat tak snadno. Ale možná to jde. Jen se mi zdálo, že Rossie ztrácí zbytečně moc a ještě se připravuje o jedinou jistotu, kterou v životě má a to, že se uživí i bez svého partnera.

Tady vidím první potíž příběhu. Začátek se na můj vkus dlouho zabýval Rosiinou životní situací před odjezdem. Příběh tak vyplýtval hrozně moc stránek, než se konečně rozjelo to hlavní. Mnohem více mi vyhovuje například u caplinovek (s nimiž je kniha srovnávaná), že rozhodnutí už mívají hrdinky za sebou a čtenář se vše, co k němu vedlo, dozvídá až zpětně a v míře nezbytně nutné. To ale není výtka ke knize, pouze něco, co mně více vyhovuje a činí pro mě hlavní postavu uvěřitelnější a příběh stravitelnější.

Při čtení se mi zdálo, že všechno utíká trochu moc rychle. Autorka přeskakovala vše nedůležité a věnovala se jen akci a důležitým scénám. Dočkala jsem se tak skoků z místa na místo a krátkých pobytů a mezitím jen zmínek, kolik času uteklo – a fakt mě překvapilo, když jsem se dočetla, že najednou končí léto. Ono se tedy nebylo čemu divit, protože hrdinka toho měla před sebou fakt hodně. Konec v práci, začátek cest a cesty samotné. Bohužel na to, jak zajímavé prostředí pro svou hrdinku autorka vybrala, strašlivě klouzala po povrchu toho nejlepšího. Ocenila bych – raději než zápletku se dvěma muži (a to se mi líbila) – přímočařejší vztah zaměřený jen na jednoho muže a mnohem víc rozpracovanou záležitost s putováním v karavanu a festivaly, čajem, knihami a zákusky. Festivaly samotné byly asi nejodbytější částí. Hrdinka prodávala baštu z karavanu, ale o festivalu samotném nešlo zjistit nic. Byla prostě někde v kempu s autem. Atmosféra úplně chyběla a středem byl téměř výhradně Rossiin karavan a její dvoumužné dilema.

Když jsme u těch dvou mužů, kteří byli středem romantické zápletky: ano, byl tu trojúhelník, ale poměrně neobvyklý. Musím říct, že mě tohle pojetí trojúhelníku bavilo. Rossie stála mezi dvěma muži. Sympatickým nomádem Maxem, který vypadal jak Jason Momoa. Byl vegan a asi ten nejhodnější obr na světě. Holky po něm samozřejmě pálily. Asi je chlap jako Jason typ mnoha žen :) já jsem překvapivě zjistila, že pokud se mi daný vzor úplně nelíbí, poněkud to postavu v mých očích poškodí. Druhým želízkem v ohni pak byl Ollie. Toho Rossie znala pouze z dopisování. Seznámila se s ním na stránkách pro karavanisty a Ollie jí radil se začátkem cest a praktickými věcmi. Byli domluvení, že se časem setkají a Rossie si od toho hodně slibovala, protože se k ní podle jejího názoru hodil lépe, než Max.

Musím říct, že se to autorce podařilo šikovně navléknout tak, že jsem chvilku váhala s kým Rossie nakonec odjede do západu slunce. Klasicky, jako každá ženská, naprosto neviděla, co pro ni Max dělá a neustále řešila jeho domnělé děvkařství a hledala na něm chyby. Na druhou stranu si až nepochopitelně idealizovala chlapa, kterého znala jen na základě pár dopisů. Působilo to nicméně opravdově. Jen jsem úplně nepochopila, když se na konci zápletka s Olliem vyřešila, co z toho všeho měl on vlastně mít.

Kniha byla hlavně o Rossiinu váhání mezi Maxem a Olliem. Mnohem víc o tom, než o cestování. Trochu to byla škoda, ale budování vztahu s Maxem se mi líbilo. Musím uznat, že vztahová část příběhu byla vážně povedená. A to i ta, ve které šlo spíš o přátelství a budování komunity podobně smýšlejících lidí. Rossie hledala sama sebe a zvolila si naprostou změnu celého života. Naštěstí narazila na lidi, kteří byli ochotní jí pomoci a přijmout ji mezi sebe. Rossie tak nenarazila v podstatě na žádné problémy. Krom nechutně ukončeného vztahu na začátku a menšího zklamání na konci ji v knize čekaly spíš příjemné věci a vztahy.

Krom příjemných vztahů příběh nepostrádá ani několik nových zážitků, které Rossie na cestě zažívá hlavně díky Maxovi a její nové spolucestující a kámošce Arie. Popsaný zážitek s lezením sice působil dost směšně, ale to asi nepozná člověk, který sám neleze. Zajímavé bylo poznávání veganských jídel z pohledu Rossie, která vyrůstala na vaření „máslo, cukr, smetana“. Strašně se mi líbilo, jak Rossie našla radost v tom, že vaří po svém a lidem to chutná. Nejsem sice typ, který by hledal uspokojení ve vaření, ale věřím, že to je skvělý pocit, když lidem chutná. Čajovna sice byla trochu upozaděná oproti jídlu, ale i tak byla v pozadí trochu přítomná vždycky. Náramně jsem si ovšem užila Ariino pojízdné knihkupectví. Tohle by byl karavan pro mě.

 

Celkově se tento příběh asi nestane mou oblíbenou romanťárnou. Uznávám však, že mě kniha bavila a příběh jsem si dokázala užít. Pokud autorka napíše další knihu, určitě ji zkusím také.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na cesty s karavanem račte tudy.

 

O knize:

Autor: Rebecca Raisin

Překlad: Jana Kordíková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 296