Čtvrté křídlo

 

Ano, přiznávám se! Taky jsem podlehla krásné obálce a marketingové masírce, která se kolem tohoto příběhu vytvořila. Chvíli to dokonce vypadalo, že kdo nečetl „Čtvrťáka“ jako by v knižní komunitě vůbec nebyl. Já jsem se přidala k ostatním o něco později, nicméně se stejným nadšením. Lákalo mě na tom úplně všechno.

 

Anotace:

Dvacetiletá Violet Sorrengailová měla nastoupit do kvadrantu písařů a strávit život mezi knihami. Její matka, nesmlouvavá velící generálka, jí však nařídí, aby se připojila ke stovkám kandidátů toužících dostat se mezi navarrskou elitu: dračí jezdce. Violet chybí trénink, navíc je menší než ostatní a draci se s „křehkými“ lidmi nespojují. Spálí je! Proto bude potřebovat všechen svůj důvtip, aby obstála. Brzo ale zjistí, že z Basgiathské válečné školy vedou jen dvě cesty ven: absolvovat, nebo zemřít.

 

…

 

Knihu jsem začala číst až ve chvíli, kdy se přiblížilo vydání dalšího dílu. Co kdyby mě to chytlo a na pokračování by se dlouho čekalo, že? Co potom? Zároveň jsem trochu doufala, že mě to nechytne, protože pokračování je poněkud dražší. No tak smolík. Chytlo mě to :) A zároveň mě suma ani tolik nebolí, protože to za to stojí. Kdybych měla dojmy zkrátit do jediné věty, řekla bych, že kniha má prostě všechno, co mě baví na podobných žánrech.

Nejen z tohoto důvodu mě to chytlo až překvapivě rychle. Do děje se vplulo nesmírně snadno a vlastně i vztah k hrdince jsem měla vybudovaný už od chvíle, kdy jí matka šlápla do představ o budoucnosti písařky a poslala ji v podstatě na smrt do akademie dračích jezdců.

 

Hlavní hrdinka neměla mít od začátku šanci. Nebyla připravovaná na kariéru jezdkyně jako ostatní adepti, kteří makali na dovednostech už od mala. Ona je ještě ke všemu i fyzicky poměrně slabý kus. Snadno se jí stane úraz, má slabé svaly, snadno se lámající kosti a vyskakující klouby. Nebyla jsem si tak úplně jistá, z čeho její křehkost a náchylnost k úrazům přesně pramení. Možná nějaká nemoc nebo prostě netrénovanost a fyzická slabost? Nejspíš to mělo i něco společného s tím, co se stalo její matce v těhotenství, rozhodně to ale nebyl ideální fyzický stav pro tak náročné povolání. Jenže ona má prostě paličatou povahu a schopnost vydržet docela hodně - zdá se, že když s bolestí denně žijete, vydržíte víc. Do toho je i chytrá, umí používat hlavu, svou výhodu si uvědomuje a dokáže z ní i těžit, když nestačí dovednosti a síla, umí si poradit jinak. Ví, že sama asi nepřežije nijak extra dlouho a tak si od začátku krom nepřátel nadělá i přátele. A přijmout pomoc umí. Vážně oceňuji, že autorka z ní až do konce knihy neudělala přehnaně a nečekaně silnou bytost. Ano, má velkou moc, ale na jejích slabostech to nic nezmění. Sice zesílí tréninkem, ale nadále potřebuje pomoc, protože ve fyzických věcech je přeci jen pořád slabší, než by potřebovala. Na konci je nad slunce jasné, že ji čeká ještě hodně učení, rozhodně není hotová bojovnice – toto je podobné jako v Eragonovi a je to další věc, kterou hodnotím kladně.

Hrdina – co o něm říct :) Jo, je prostě přesně ten typ, kterého chceme :) a zároveň – kupodivu – mi vůbec nepřipadal jako stereotypní mužský z podobných knih. Není potřeba nic psát. Stačí si ho jen při čtení užít :) Přemýšlím, ke komu ho nejlépe přirovnat, ale Xaden, jak se zdá, vytvořil svoji vlastní kategorii. Rozhodně není jen hezká tvářička, chodící charisma a dobrý bojovník. Xaden je jako cibule a já se těším na další vrstvy.

Ostatní postavy jsou také skvělé. Nejen Violetini přátelé, ale i nepřátelé. Vůči postavám jsem slyšela i výtku, že jsou ploché, ale mě to tak nepřipadalo. Někteří možná naplňují představu o určité šabloně, ale rozhodně je nebudu označovat za ploché. Méně péče bylo věnováno spíš těm, kteří v ději nebyli tak důležití, objevili se okrajově nebo brzo zemřeli. Navíc interakce a rozhovory mezi nimi jsou občas dost vtipné. Dokonce i Violetin drak je místy docela vtipálek.

Pak jsou tu samozřejmě draci :) Spojení s draky mě bavilo. Bylo to opravdu zajímavě pojaté a Violetin drak se ukázal jako docela pohodář – v rámci dračích možností Líbilo se mi, že spojení s drakem si člověk musel hodně zasloužit a že to byl drak, kdo si jezdce vybral. Naneštěstí nikdo netušil, podle jakého klíče draci své jezdce volí. Jen se říkalo, že draci nesnášejí slabé jezdce. Mě se ale zdálo, že to nebylo jediné rozhodující kritérium. Samotný proces volby byl zajímavou kapitolou. Jezdci nedostali vejce, aby se jim vyklubalo. Museli navázat kontakt s dospělým drakem za poměrně dost nebezpečných okolností.

Draci zde jsou hrdé bytosti. Od začátku není pochyb, že lidi si sice hrají na armádu, ale jsou to draci, kteří o věcech rozhodují – od výběru kadetů po další, které nechci prozrazovat. Draci určují pravidla. Nevyhovujete jim? Upečou vás. A to, že si vás vyberou jako svého jezdce, nemusí ještě nic znamenat. Pokud z nich při výcviku spadnete, mohou se rozhodnout vás nechytit.

Ve spojení s draky přichází určitá surovost a neodvratná nemilosrdnost. Jakkoli hrozný byl výcvik, když jste dosáhli svého a spojili se s drakem, úleva ani bezpečí nepřišli. Nebylo pochyb o tom, že hrdinům jde o krk každý den – a hodně jich také zemře v průběhu děje. K mé smůle i pár mých oblíbenců. A že je zde docela snadné si některé postavy oblíbit, i když jsem je znala jen chvilku.

 

Svět v knize představený mě opravdu hodně upoutal. Jak zdejší organizace armády, tak fungování země, která se brání útokům nepřátel zpoza hranic. Zdejší obrana byla hodně propojena s draky a tak není divu, že jezdci byli elitou mezi bojovníky. Politika byla taky dost zajímavé vymyšlená, i když se jí autorka nezabývala tolik, jako výcvikem Violet. Počítám ale, že to přijde v dalším pokračování. Tady bylo ukázáno tolik, aby to stačilo vzhledem k situaci v příběhu a aby bylo jasné, že věci nejsou takové, jak se na první pohled mohou jevit. Na konci se mnohé prozradí a náhlý obrat na vahách „hrdina versus padouch“ se ukáže být velmi zajímavým. Pro postavy je podstatná nejen fyzická zdatnost a nemilosrdnost v boji. I přátelství a morální hodnoty jsou zde důležité. Ukáže se, že zrada je dost relativní pojem, jenže stále nebude jasné, kdo si lže do kapsy a kdo byl oklamán a kým a proč. Jediné, co víme, že draci jsou tím, kdo rozhoduje a vládne. Lidé bez draků by se neubránili, a nakonec ani draci bez lidí nejspíš ne.

Zkoušky, které museli zájemci podstoupit, dávaly překvapivě naprostý smysl. Už jen ten vstup do akademie.  Na první pohled vypadal přechod po úzké lávce nad propastí dost zvláštně, ale když pak přijdete na to, že vlastně z nich mají být jezdci na dracích, kteří létají poněkud vysoko a občas se hodí na nich při boji popoběhnout, začne to najednou dávat smysl. Co taky s člověkem, který neudrží ani základní rovnováhu. Další zkoušky byly dílem otázkou boje a dílem praktických věcí, které se dračím jezdcům prostě hodí každodenně – od nástupu na draka až po udržení se na něm nebo pochopení bitvy a správná bojová strategie. Trochu mě překvapilo, že jezdci vezdejší nepoužívají sedla. Takové sedlo se mi zdá docela praktické, ale místní draci by to asi nepochroustali – rozhodně ne všichni.

Romantika mi sedla. Jakože opravdu hodně. Není sice absolutně pochyb o tom, kdo bude hlavní „hot boy“ , ale to mi nevadí. Upřímně ani netuším, jak by se to dalo tajit, ještě v žádné romantické knize se to neutajilo v podstatě od prvního setkání těch dvou. Bylo taky jasné, že chudák druhý ve hře prostě nemá šanci. Přes to, že se znali dlouho a Violet do něj byla mimo akademii trochu zamilovaná, nakonec nebyl konkurence – a láska přešla z více důvodů, nejen proto, že jeho sok byl žhavý jako kamna. Na druhou stranu Violet ho ani netahá za nohu, jakmile přijde na to, koho chce, drží se svého rozhodnutí. Navíc nelze popřít, že mezi párem to dost jiskří, ne snad úplně v dobrém od prvních stran – opět z pochopitelných důvodů – ale rozhodně si věnují značnou pozornost. A mezi náma, kdybych byla na jejím místě, taky bych se necukala :) Je tu taky zajímavě pojatý druh pouta, který svým způsobem váže hrdiny k sobě a nutí je k vzájemné blízkosti, i kdyby třeba nechtěli. Normálně mě pouto v knihách už vytáčí, ale tady nelze mít námitek. Autorka to vyřešila naprosto dokonale! Oceňuji i lechtivé scény, které byly dostatečně žhavé, aniž by byly trapné. Hrdinka mu navíc nepodléhá zase až tak, umí si zachovat svou hrdost a samostatnost a nemyslí vagínou – opět plusové body.

 

Pokud už příběh obsahuje nějaká klišé, jsou tak podaná, že mi vlastně vůbec nevadila, pokud jsem je postřehla. Každopádně je to tak čtivé, že je těžko si podobných věcí všimnout. Vlastně je v knize všechno, co by člověk v rámci YA fantasy za klišé označit chtěl a nejspíš i mohl – hlavně co se hrdinky a romantiky týká. Jenže i když je to možná občas něčemu podobné, je to zároveň i neskutečně své a originální. Opravdu je snadné se do příběhu začíst a zamilovat.

Autorka udržuje skvělé tempo příběhu. Už jen tím, jak jsou nastavené podmínky v akademii, jde jejím hrdinům neustále o krk – všem hrdinům – a jedna napínavá situace střídá druhou. Draci nejsou v akci od začátku, nejdřív se jen tak míhají, než si vyberou svoje jezdce. Vlastně to trvá skoro celý první rok. Do doby, než se zapojí, ale rozhodně není nuda. Vlastně se mi hodně líbilo, že jezdci si musí své draky zasloužit, doslova vybojovat. Jen to posilovalo dojem elitní jednotky, kterou měli jezdci být.

Není to vysloveně dospělá fantasy, ale rozhodně to k ní má celkem blízko, takže to podle mě bude bavit i starší čtenáře, kteří vysloveně high fantasy úplně nepotřebují k životu. Bojová akademie a celkové ladění a atmosféra knihy mi trochu připomnělo Jiskru v popelu. A to je rozhodně lichotka! Takže pokud se někomu líbilo to, doporučuji zkusit i Křídlo. Nemůžu říct, že by příběh byl bezchybný, ale rozhodně je natolik čtivý a akční, že nějaké ty nelogičnosti ani nepostřehnete nebo nebudou vadit dobrému zážitku. Mně teda rozhodně nevadilo nic. Těch pět set stránek jsem slupla jako malinu a těším se na přídavek :)

 

P.S.: Pokud někdo bude chtít hledat chyby, najde je, ale nechápu, proč by to chtěl někdo dělat a raději si čtení neužil :)

 

O knize:

Autor: Rebecca Yarros

Série: Empyreum (1. díl)

Překlad: Pavla Kubešová

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2024

Počet stran: 536

 

 

 

Další knihy z neobvyklých škol a akademií:

Jiskra v popelu Plamen v temnotě Smrt před branami

Nikdynoc

Rudý úsvit

Červená sestra

Měsíční rádobych - listopad 2024

 

Rok se nám zase dostává do své krásné fáze. K záplavě měkkého a něžného babílétového slunce a ranních mlh se přidává i záplava nových knih, které v posledním čtvrtroku vycházejí jak na běžícím pásu. Krom těchto příjemných okolností, které si obě náležitě užívám, se po dobu mého října nic tak zvláštního nestalo.

I když přece! Uplynul první rok v mé báječné práci a úderem prvního října začínám druhý. Pořád stejně spokojená. A to teda, musím uznat, je výjimečná událost, která stojí za zapamatování.

Taky v průběhu října začínám (jako vždy) nakupovat dárky na Vánoce. Ne, není to brzo! Chci se vyhnout prosincovému shonu a jen si užívat atmosféru v klidu, že už mám všechno koupené. Jak jsem nevěděla co, tak se mi to docela utěšeně slézá. Kupodivu letos zatím nemám vůbec nic pro sebe :D a to je taky výjimečná událost, protože tím většinou začnu.

Úspěšně pokračují dva mé konto ruinující návyky: Předobjednávkový sprint a Knižněbazarový maratón. Když jsme u té sportovní noty, chytlo se také roto-čtení. Při rotopedování statečně snižuji zásoby čtiva ve čtečce a ještě se docela projedu, když se začtu a zapomenu, že šlapu.

Tento měsíc bylo zvolení nej knihy obzvlášť náročné. Kandidátů bylo hodně – šest z dvanácti přečtených! - a do poslední chvíle jsem nevěděla, kterou, protože všechny měly úžasné příběhy a byly dobře napsané. Nakonec vyhrála ta, kterou jsem nominovala jako první a to Hlavně všechno přežít. Nakonec to byla ona, která ve mně zanechala nejvíc pocitů. Konkurenci tvořily knihy Neviditelný život Addie LaRue, která mě utáhla na emocích a tématu, Bylo nebylo jedno zlomené srdce, která bojovala s něžně pohádkovou atmosférou, Nezkrotná magie, která vnesla do boje úžasné a skvěle vykreslené postavy, Krev a zrada, která úspěšně navázala na první díl a prostě tu sérii miluju a Teorie lásky s parádní romantikou. Vítězka měla to všechno – tedy krom něžně pohádkové atmosféry. Tu ani omylem!

 

Co plánuji na listopad?

 

Rádobych čtecí:

Tři vyvolené z října:

Nezkrotná magie – dokonalý příklad toho, že i pod lehce podivnou obálkou (kecám, je hodně divná) se může ukrývat něco dobrého. Příběh mě bavil. Postavy byly dokonalé a velmi věrohodné. Stojí za přečtení!

Neviditelný život Addie LaRue – podle reakcí jsem čekala pecku a taky jo. Hodně zajímavý a originální příběh s hrdinkou, která byla úžasná. Postavě jsem opravdu věřila její „stáří“ a životní zkušenosti. Taky tu byl hodně skrytý a originální milostný trojúhelník, který tak úplně trojúhelníkem nebyl. Doporučuji!

Doušek věčnosti – Salo 2 byla stejně dobrá, jako Salo 1. Česká Anita Blakeová mě baví a v sérii budu pokračovat.

 

Tři vyvolené na listopad:

Jedna stará více než 3 roky

Vyvolenou knihou je Stín větru – ano, ještě jsem to nečetla. Údajně je to zločin, tak ho napravuju.

Jedna z loňska

Tady vyberu Ostrovy bohů – dostala jsem ji k svátku. Tak je čas ji přečíst, než letos dostanu další :)

Jedna z rozečtené série

Vybírám Dědic trůnu – v listopadu se prostě nelze obejít bez upírů.

 

Vybrala jsem tentokrát docela špalíky, tak snad bude čas a chuť na čtení. No, chuť bude vždycky…

 

Rádobych psací:

Ohlédnutí za říjnem:

Při prolézání a úpravách jsem objevila dost výraznou díru v zápletce. Nejen, že mi jdou data šejdrem o pětadvacet let (!!!), ale ještě ke všemu tam mám logickou díru jak do…  na průměrné české silnici. Rada nechat to trochu odležet před finální úpravou se ukázala být velmi užitečná. Občas mi holt svitne trochu později. V tomto případě ovšem lepší pozdě, než nikdy.

Listopadové psací plány:

Váhám nad NaNoWriMo. Ne tedy nad hlavním závodem, ale aspoň nad nějakým dílčím cílem. Jen se nemohu rozhodnout s kterým nápadem do toho jít. Takže raději budu pokračovat tam, kde jsem a nic nového si letos nedopřeju. Uvidím, možná se v průběhu měsíce rozhodnu jinak, ale neměla bych. Mnohem užitečnější by bylo zasypat tu logickou díru.

 

Stále platí: Užijte si podzim, dlouho tu nebude. Prý se má už ochlazovat.

Konec hlášení!

Jak se zbavit lásky

 

Očividně si romantikami ještě nějaký čas nehodlám dát pokoj. Je to žánr, u kterého si odpočinu asi nejvíc a nějak zásadně mi nevadí, že děj je zhusta odhadnutelný. Někdy je dokonce fajn, že od příběhu dostanu naprosto přesně to, co chci. Proto jsem si vybrala i tuto knihu – chtěla jsem hezký, oddechový příběh, který mě zaujme a bude bavit. Anotace tomu rozhodně nahrávala.

 

Anotace:

Co uděláte, když po čtyřech letech dostanete kopačky? Gemma zareagovala jako každá jiná osmadvacetiletá dívka: opila se. Společnost jí dělala sestra, bláznivá teta a nejlepší kamarád Dax. Po větším počtu vypitých margarit našli starou knihu a v ní očistné kouzlo, které mělo bývalého dokonale vymazat z jejího života. Druhý den se Gemma probudila s těžkou hlavou, v cizí posteli, v neznámém bytě a v úplně jiné realitě. Kouzlo zafungovalo, po jejím ex ani stopy. Přišla ale o mnohem víc – nikdy se neseznámila s Daxem.
Pokud se chce vrátit ke svému starému životu, musí kouzlo zrušit do příštího úplňku. Jenže k tomu potřebuje všechny, kdo se rituálu zúčastnili. Musí proto najít Daxe a seznámit se s ním. A v tomhle světě Gemmě a Daxovi nic nebrání v tom, aby se z nich stalo něco víc…

 

…

 

Jak už jsem psala, romantické knihy jsou často hodně odhadnutelné. Opravdu málo kdy se stane, že se děj odchýlí od zavedené šablony a výrazně překvapí. S dějovou šablonou bývám v naprosté většině spokojená, protože příběh dopadne přesně tak, jak chci. O to důležitější je, jak mi sednou postavy a jak jim uvěřím jejich city a chování a jak přijatelné pro mě chováním budou. Protože pokud mi postavy nesednou, nemá mi příběh většinou moc co nabídnout.

V tomto případě mohu konstatovat, že to vyšlo. Postavy byly docela fajn a příběh měl něco navíc, než jen obvyklou šablonu.

Nápad, se kterým autorka přišla, byl tak trochu vtipný. Jsem si dost jistá, že podobná „kouzla“ na očištění po vztahu opravdu existují. Jsou sice spíš takovým přechodovým rituálem, než čím jiným, ale morálně to určitě může někomu pomoct. V případě tohoto příběhu bylo jedno takové kouzlo přechodem v pravém slova smyslu. Hrdinku zklamanou láskou přenese do nového života.

Nový život, který Gemma dostane je úplně jiný, ale přes to v mnohých věcech podobný. Znáte to pořekadlo, že když vejdeme do jedněch dveří, svět za těmi druhými nikdy neexistoval? Tak přesně to dostane Gemma. Svět za těmi druhými dveřmi. Jakoby život vzal zpět všechna její dosavadní životní rozhodnutí od okamžiku, kdy se rozhodla pro svého bývalého a dal jí místo toho všechno, čeho se vzdala jen kvůli němu a pod jeho vlivem.

Najednou má něco, co bylo jejím největším snem na vysoké, jenže nemá něco, co je pro ni velmi důležité – nejlepšího přítele a spřízněnou duši Daxona. Najednou se vůbec neznají.  A nejen její, ale i Daxův život se v této nové realitě ubírá trochu jinudy. Ona je v této realitě šťastná a má skoro všechno, po čem kdy toužila a zdá se, že k tomu dostane i novou lásku. Ostatní v jejím okolí ale tolik štěstí nemají. A vkrádá se myšlenka, že je to její vina. Že svým příchodem narušila zdejší realitu. A teď co s tím? Má Gemma hodit vše za hlavu, myslet jen na sebe a zůstat tady? Nebo má využít možnosti kouzlo zlomit a vrátit se do reality, kam patří?

 

Příběh mě rozhodně zaujal svým tématem. A bylo to dobré téma na knihu - pokud na něj zase narazím, určitě mě znova zláká. Nešlo „jen“ o romantiku. Paní autorka si pod povrchem romantiky pohrála s podstatou života samotného. Koho nikdy nenapadlo, jestli se v některé situaci rozhodnul dobře a co by bylo kdyby? Kdo někdy nebojoval s myšlenkou na změnu, které se třeba bál, že kvůli ní něco jiného ztratí? A o tom Gemmin příběh je. O rozhodnutích a možnostech a odvaze skočit rovnýma nohama do neznámého a riskovat při tom všechno. Nesmírně mě na tom bavila právě ta druhá možnost, kterou Gemma dostala. Že se mohla podívat na svůj život z druhé perspektivy a rozhodnout se, kde zůstane – kde ona chce být.

A tím se odstávám k hrdince, protože právě její osobnost, povaha a priority měly o tomto rozhodnout. To, jaká byla na začátku, jak se změnila a co o sobě a o druhých pochopila, jí v rozhodnutí na konci velmi pomohlo. Jako postava prošla vývojem docela významným. Na začátku sice trochu šokem, ale celková lekce pro ni byla opravdu důležitá.  Šlo tu o mnohem víc než jen o to, aby pochopila, co chce od vztahu. Tím se kniha řadí mezi ty lepší romantické příběhy.

Poslední dobou se mi zdá, že v románech jsou hrdinky tak trochu přes kopírák. Takové roztomile žensky popletené, rádoby samostatné a emancipované, vtipálkyně – občas těmito vlastnostmi mírně protivné a obklopené spoustou klišé – prostě tak nějak jak to v životě bývá. Gemma je v podstatě tohle všechno taky, ale pro mě tak nějaké přijatelnějším způsobem, než ostatní. Gemma je možná ztělesněním některých klišé, ale rozhodně není arogantní kráva a nechová se tak – aleluja! Přes některé chyby, které má a podivnosti, které vyvádí, je sympatickou osobou a snadno se s ní sžívá jako s hlavní hrdinkou příběhu.

Trochu mě u ní dráždila jen jediná věc - umanuté i když pochopitelné trvání na tom, že hranice přátelství je nepřekročitelná. Přes všechny ty náznaky z obou stran pořád trvala na svém a riskovala tak, že o to přátelství stejně přijde. Daxon byl naprosté zlato v obou realitách. Takového muže bych chtěla za kamaráda a upřímně, vůbec bych neváhala nad hlubším vztahem. Chápala jsem nicméně, proč se Gemma bojí zkusit s Daxem víc. Sice mě to štvalo, ale ona nemohla vědět, že ji čeká šťastný konec :D, když do toho přeci jen řízne. Mimochodem – už jsme si řekli, že toto není v romantických knihách spoiler. Stejně víme, že to tak dopadne.

 

Jejich sbližování a vzájemné poznávání v nové realitě mě hodně bavilo. Gemma měla menší výhodu, protože už o Daxovi něco věděla z dřívějška, ale nové okolnosti jí pěkně zamotaly hlavu. Najednou nebyla zatížená roky „jen“ přátelství. Začínala s čistým štítem a člověk, o kterém si myslela, že ho zná a ví co chce a jak se mu vlichotit, byl najednou novou optikou vnímaný v podstatných věcech jinak. Jako by jí to, že ji nezná, dodalo odstup, který nutně potřebovala. Všechno bylo tak, jak to bývá. Na začátku trochu rozpačité, postupně se spojující společnými chvílemi. Něco vtipných zážitků, něco vážných situací. A samozřejmě takové to šimravé „něco víc“.

Lechtivé scény jsou dobře napsané, jiskřivé, ale ne sprosté a trapné. To vážně oceňuji. Romantika má být romantika a ne Kamasutra. I když musím říct, že Gemma občas dávala svou sexuální, řekněme sebedůvěru, najevo poněkud zvláštním způsobem. Ne, že bych stála o upejpavé panny, ale ani ten druhý extrém mi úplně nesedí. Jen tak mimochodem řečnická otázka: Proč je vždycky nutné zmínit velikost hrdinova penisu? Často zmínit? Medaili pro autora, který se tomu dokáže vyhnout. Asi můžu být ráda, že už se nepoužívají různá bizarní pojmenování pro pohlavní orgány, to mi prozatím bude muset stačit.

Jak už to v podobných knihách bývá, příběh mě přestal bavit a začal mi připadat hloupý přesně ve chvíli, kdy došlo na onen očekávaný šťastný konec. Blbá stížnost, já vím. Ale málo kdy je právě toto zpracované tak, aby to nevyznělo hloupě a trapně. Mnohem víc mě baví cesta k tomu, než si oba padnou do náruče při západu slunce. Nevadí, prostě jsem si neužila posledních pár stránek. Předchozích 300 ale stálo za to a nepochybuju, že stejný problém s koncem ostatní mít nebudou.

 

Celkově je kniha dobrá. Mezi romantikami patří k tomu sympatičtějšímu, co se mi dostalo v poslední době do rukou. Některým žánrovým šablonám se tu příběh nevyhne, ale to snad ani nikdo, kdo čte romantiky pravidelně, neočekává a ani nechce. Líbilo se mi okořenění příběhu z reality malým kouzlem ve stylu Popelky a dýně. Všechno to bylo velmi milé, ne nezapomenutelné, ale rozhodně příjemné čtení.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud vás příběh zaujal, najdete knihu tady.

 

O knize:

Autor: Kate Robbová

Překlad: Diana Štelová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 312

Hlavně všechno přežít

 

Vlastně nevím, co přesně jsem od knihy čekala, ale věděla jsem, že to bude dobré čtení. Nečekala jsem každopádně, že to bude až tak dobré. Co to tedy je? Thriller? Rozhodně! Dystopie? Jako vyšitá! Román o mezilidských vztazích? Samo že! A zároveň taky v mnoha ohledech daleko víc. Prostě jedna z nejlepších knih, které jsem letos měla v ruce.

 

Anotace:

Jmenuju se Haley Cooper Croweová a bydlím v izolaci na odlehlém místě, o kterém nesmím mluvit. Uběhly dva roky od pandemie covidu-19. Haley a Ben žijí se svou rozvedenou matkou. Jejich otec ovšem věří, že se neodvratně blíží epidemie nová, mnohem nebezpečnější, a je odhodlaný děti chránit všemi prostředky. Chce je okamžitě odvézt do svého prepperského úkrytu, kde budou před smrtelným dusivým virem v bezpečí. Matka však s jeho plánem nesouhlasí, a tak se otec pro záchranu svých dětí uchyluje k extrémnímu řešení – únosu.

Děti se ocitnou v jeho soběstačném areálu zcela v izolaci, bez kontaktu s okolním světem. Jak ale zachrání svou mámu? Dostanou se vůbec někdy živí ven? Je vnější hrozba skutečná – nebo jde jen o temnou fantasmagorii, která se zrodila v otcově mysli posedlé konspiračními teoriemi?

Mrazivě realistický příběh líčí v nelítostném tempu očima náctileté dívky kolaps dosavadního světa, v němž se rozpadá všechno, co dosud znala, včetně její rodiny a zdravého rozumu.

 

…

Knihu jsem přečetla nadvakrát. Přibližně v polovině po té, co jsem ji nemohla odložit, toho na mě najednou bylo moc. Pak jsem měla čtrnáct dnů pauzu s výrazně jednoduššími texty. Načež jsem se vrátila k této a dočetla ji na jeden zátah, opět neschopná se odtrhnout. Nechápejte mě špatně – ten text není náročný na čtení ve smyslu porozumění nebo nudnosti, ale je tak nabitý emocemi, vyhrocenými vztahy a atmosférou, že to v určitém bodě může být vyčerpávající a člověk zatouží po duhách a jednorožcích :)

 

Rozhodně nejlepší na celém příběhu byla naprosto fantasticky vytvořená atmosféra. Při čtení z textu úplně tryskalo napětí vybudované nejistotou a stresem hlavní postavy. Tempo příběhu je doslova zběsilé a ve čtenáři vyvolává skoro stejné pocity, jako musela mít Haley. Neustále se tu střídají naprosto protichůdné emoce hlavní postavy. Ocitá se někde, kde není dobrovolně a není si ani jistá, jestli je vůbec nutné tu být. Co když žádná pandemie není a otci jen hráblo? Dostane se ještě ven? Nebo by to ani chtít neměla, protože venku lidi umírají po tisících. V tom případě je tu v bezpečí, ale venku zase umírá její matka, prarodiče a všichni, na kom jí záleželo.

Od prvních řádků se nabízela tahle neodbytná otázka, kde je pravda. Těžko se mi odhadovalo, co je skutečné. Každou chvíli se Halyin názor přeléval tam i zpět podle toho, co zrovna zažívala, co vyšlo najevo nebo prostě podle chování jejích rodičů a ostatních lidí v bezpečném domě. Otec působil laskavě, ale byl dost neústupný ve své pravdě a odmítal jí předložit důkazy. Situaci jí neusnadnila ani matka, ta se ve svém chování uchýlila až k jakési posedlosti a skoro hysterické a bezohledné aktivitě a s dcerou mávala jako s kusem hadru – v podstatě její běžné manipulativní chování bylo najednou na steroidech. Haley mezi nima byla jako v lisu a pod potřebou vyhovět oběma a být k nim oběma stejně loajální místy padala na hubu. Do komplikovaných vztahů s rodiči se přidaly ještě vztahy s ostatními členy jejich komorní společnosti.

Haley se učí žít v úplně novém světě. Najednou jsou důležité jiné věci, než které před tím znala. Problémy, které Haley musela řešit, byly naprosto odlišné od běžných problémů v normálním světě. Tady nebylo normálního nic. Nastolena jsou nová pravidla, je obklopena novými lidmi, ke kterým si musí najít vztah, protože je s nimi doslova uvězněná v bezpečném domě. A máme tu další otázku: Byly vztahy opravdové nebo šlo spíš o stockholmský syndrom? No, těžko říct, protože situace, kterými je všechny autor propojil, byly vpravdě extrémní.

Autor představil malou společnosti lidí – nebylo divu, protože se celý děj odehrával jen v bezpečném domě. Haley byla nejdůležitější, jejíma očima jsem příběh viděla, jejími slovy byl vyprávěn. Pak samozřejmě tatík s matkou. Danny a jeho máma Meg, její partner Ray a spíše nepřítomná Kade, ti dva měli spíš menší role. Haleyn mladší brácha Ben byl taky spíš jen do počtu.

S tímto překvapivě malým množstvím postav si autor vystačil, aby stvořil opravdu zajímavé a propletené mezilidské vztahy. Postupně jsem poznala minulost některých a pochopila pouto, které je vázalo ke Haleynu otci a i důvod, proč mu důvěřovali. A taky jsem pochopila jejich vnitřní démony a minulost, která formovala jejich osobnosti a jednání.

 

Primární byl špatný vztah rodičů po rozvodu a skvělé zpracování toho, jak to může dopadnout na dítě. Haley byla nucena mezi nimi našlapovat jako po skle, aby se náhodou jednoho z nich nedotkla, neurazila ho nebo nebyla za rozhodnutí kritizována. Její jednání se hodně řídilo potřebou neublížit ani jednomu a ani o jednoho z rodičů nepřijít. To vyústilo skoro v neschopnost se jakkoli rozhodnout a usnadnilo rodičům manipulování s dcerou. Každý z nich na to šel jinak. Matka přes výčitky, nátlak a manipulaci. Otec používal jemnější metody – krom tedy toho únosu. Ani jednomu však nešlo o dceru. Oba jen chtěli mít pravdu a navrch nad tím druhým.

V tomto rodinném peklíčku působila jako balzám na duši hipísačka Meg. Sice měla divokou minulost, ale v současnosti působila jako laskavá ženská, která měla na starost prakticky celé fungování domu. Byla pro Haley takovou mateřskou osobou a oporou v hodně situacích. Svou jistotou v pravdě jejího otce dokázala Haley čas od času uklidnit. Byla také matkou Dannyho. Ten byl vůbec zajímavý. Dítě, či spíše mladý muž, který vypadl ze systému a byl vychován v přípravě na zcela nový svět, který měl po pandemii přijít. V hodně věcech byl zcela samostatný dospělý muž a v hodně zase nejistý kluk. Každopádně moje sympatie posbíral docela záhy.

Autor do knihy zabudoval i romantický vztah, který se úplně nabízel. Vždyť v bezpečném domě byli dva mladí lidé přibližně stejného věku a navíc mezi nimi nějaká přitažlivost byla. Romantická linka nebyla přehnaná. Naopak mi připadala naprosto uvěřitelná a na místě. Včetně všech komplikací. Protože jak si mohla být H. jistá tím, proč ji ten kluk přitahuje. Bylo to opravdu jím nebo prostě vědomím, že už nikdy neměla jiného kluka poznat – žádný jiný už nebyl (podle otce) mezi živými nebo nenakaženými. Takže šlo o skutečnou lásku nebo zase ten zpropadený stockholmský syndrom? Měla ho ráda proto, že prostě ve všech těch emocionálně vypjatých okamžicích potřebovala mít se u koho schovat v náručí? Nebo by ho měla ráda, i kdyby se potkali venku v normálním životě? Každopádně se autorovi povedlo vybudovat mezi nimi přitažlivost a uvěřitelnou vášeň a jiskření, aniž by se moc patlal v podrobných popisech. Za tento způsob zpracování intimních okamžiků tleskám.

Nevyhnutelná nutnost všech vztahů občas lezla Haley (a nejen jí) na nervy, což bylo pochopitelné. A vypjaté emoce neměly daleko k bouchnutí a dost často i bouchly. Pak bylo zajímavé sledovat reakce postav na to, co se dělo. Některé se situací popasovaly dobře – obvykle ty, které byly připravenější a hlavně se v bezpečném domě ocitly dobrovolně. To se o Haley říct nedalo, ani o její matce, proto jejich reakce byly ty nejbouřlivější. Autor se také nevyhýbal pohledu na to, co nucená izolace může nadělat s psychikou i po stránce depresí.

 

Autor vyprávění pojal částečně jako jakousi příručku, kde Haley doporučuje jak se s věcmi vyrovnat, jak přežít, co dělat v případě poněkud více extrémních zdravotních situací a podobně. Zároveň jsou tu také doporučení trochu jiná, vzniklá z reality jejího soužití se soupeřícími rodiči. Takže jsem se dozvěděla i to, jak navléknout únos dětí, aniž by tušili a šli bez odporu. Jak s dětmi manipulovat, aby přijali vaši pravdu. Místy byla tato příručka přežití dost mrazivá obzvlášť proto, že Haley to podávala naprosto věcně a prakticky. To bylo docela strašidelné. Zvlášť, když to, o čem Haley v příručce tak chladně v bodech a bez emocí vyprávěla, zrovna i prožívala reálně, což bylo všechno, je ne chladné, uspořádané a bez emocí. Dokonce tu byla i předpověď jejího otce o vývoji pandemie za hranicemi bezpečného domu a to tedy bylo taky docela děsivé počtení. Užila jsem si i několik děsivých momentů, kdy mi došly některé pravdy v příběhu ukryté a to, jak tenká může být pro některé lidi hranice mezi skutečností a představou.

 

Řekla bych, že se v tomto příběhu povedlo dost přesně popsat, co by asi člověk v takové situaci prožíval a způsob, jak na to reaguje. Autor využil nedávné pandemie Covidu a svůj příběh posadil hned za ni, jako takové „pokračování“. Myslím, že i to přispělo k reálnosti příběhu. Kniha navíc k tomu nasazuje trochu i zrcadlo našemu způsobu života a tomu, co je důležité a co není, když už jde jen o holé přežití. Zdůrazňuje i důležitost mezilidských vztahů a hlavně těch rodinných, které v současnosti nejsou úplně ideální. To je (mimo jiné) na příběhu docela k zamyšlení.

 

Rozhodně to není „jen“ příběh pro mladší čtenáře. I když je hrdinka mladá. Myslím, že tady si přijdou na své všichni čtenáři, kteří snesou trochu nervy drásající čtivo. Já si to rozhodně přečtu vícekrát, protože jsem si jistá, že při dalším čtení objevím mnoho pohledů na situaci, které mi na první čtení v tempu děje utekly.

Vážně dobrá knížka!

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Do bezpečného domu račte tudy.

 

O knize:

Autor: Ewan Morrison

Překlad: Daniela Čermáková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 400

Dvojitý zásah

 

Asi nemusím svým spolufanynkám vysvětlovat, proč jsem chtěla další knihu od Zapaty. Nenechala jsem se odradit ani tím, že některé mě úplně nenadchly (např. Aron). Hrozně jsem chtěla, aby mě tahle bavila stejně, jako první dvě, co jsem od ní četla. A pak se dostavilo to děsné zklamání.

Tohle bude spíš článek o tom, jak a proč mě Zapata přestává bavit knihu od knihy víc a víc. Po tomto zážitku a předchozím podobně rozpačitém dám nejspíš šanci ještě poslednímu titulu od ní – co taky jiného, když už ho mám doma. Jisté ale je, že budu hodně opatrná s dalším nákupem.

 

Anotace:

Bianca Brannenová ví, že čas zahojí skoro všechny rány. Včetně těch, které vám kdysi nechtěně způsobili vaši nejbližší. Když jí po deseti letech znovu vstoupí do života její někdejší kamarád Zac, má pocit, jako by se jejich cesty rozešly teprve včera. Jenže něco je přece jinak: už to není ten hubený kluk odvedle. Teď je slavným hráčem Ligy amerického fotbalu a šílí po něm davy fanynek. Dokáže Bianca odpustit staré křivdy a dá šanci citům, které se mezi ní a Zacem pomalu rozhořívají?

 

…

 

VAROVÁNÍ: Při psaní článku se několikrát opakuji, abych zdůraznila, co mě na knize štvalo. Ano, uhodli jste. Štvalo mě i to opakování :D

 

Román z prostředí amerického fotbalu – super! Nějakým způsobem mě to přimělo myslet si, že kniha bude stejná pecka jako Kulti nebo Lukov. Protože sportovní prostředí autorce sedí, i když přehnaně moc se konkrétnímu sportu nevěnuje. Jde o romanci. A v obou výše zmíněných knihách byla skvělá. Dokonce i v Srdcem proti zdi. A v té poslední už jsem poznala hlavního hrdinu této nové knihy Zaca.

Měla jsem tu slíbeno všechno, co mám ráda: sport, pomalou romantiku i sexy hrdinu. Co by se tedy mohlo pokazit? No, hodně věcí, jak se ukázalo.

Tak pojďme na to skuhrání, ať to mám za sebou.

 

Bianca byla jako mladá holka zamilovaná do svého nejlepšího kamaráda Zaca. Jejich cesty se ale rozdělili bez toho, aby na nějakou lásku vůbec mohlo dojít. Po dlouhých deseti letech si Bianca myslí, že to vlastně bylo i dobře. Vždyť jemu na ní záležet nemohlo vůbec nijak, když se za deset let nepokusil o žádný kontakt. Jistě, má svoji velmi úspěšnou fotbalovou kariéru, ale i tak. Bianca ty roky žila více méně spokojeně, vytvořila vlastní pekařský blog a touží vydat knihu o pečení. Jen v lásce se jí nějak moc nedařilo. A pak najednou, díky společnému kamarádovi, zase potkala Zaca.

Ukázalo se, že některé city prostě odmítají upadnout v zapomnění a úplně klidně se vrátí v plné síle i po deseti letech odloučení. Bianca, ačkoli se snaží sama sebe přesvědčit, že už se ze své první lásky dostala, se z ní nedostala ani náhodou. A co hůř, nepřenesla se ani přes to, že se na tak dlouho odcizili.

 

Na knihách od Zapaty se mi dříve líbily hlavně postavy, jiskření mezi nimi a pomalá romantika. Bohužel se zdá, jako by v posledních knihách toto všechno chybělo. Nejdřív Aron – totálně pohřbený zajímavý nápad kvůli hrdince a teď Dvojitý zásah – opět pohřbený kvůli hrdince. A všechno paradoxně neklaplo především kvůli tomu, co je na Zapatě vyzdvihováno – pomalé romantice. S Dvojitým zásahem Zapata získává titul královny uměle natahované neromantiky.

Obě tyto hrdinky měly v mých očích stejný problém: nekonečné vnitřní monology stále o tomtéž, nepochopitelnou a přehnanou nejistotu a jistý druh nedospělosti, která úplně pohřbila jejich uvěřitelnost. To vedlo k naprostému mému nepochopení, kde se mohla vzít láska mezi párem, když city vlastně hrdinka vehementně popírá a vůbec to nejiskří. A čím víc to autorka natahuje, protože pomalá romantika, tím víc je vidět, že to nejiskří. Chudáci ti chlapi. Jak mají hrdinku získat, když vysílá tak extrémně protichůdné signály. Takové, jaké bych čekala od nejistých pubertálních holek na začátku střední školy. Ne od dospělých žen.

Normálně tyhle natahované začátky vztahu a důkladné poznávání hrdinů miluju. Jenže co je moc, to je moc… Hlavně, když to natahování velmi brzo přestává dávat jakýkoli smysl a upřímně řečeno spíš, než aby to navnadilo k dalšímu čtení, to nutí knihu zahodit obloukem z otevřeného okna.

 

Od první kapitoly jsem začala mít dojem, že autorka prostě honí slova, aby dostála své tradici na dodání pořádné bichle. Zde ovšem umělé extrémní natahování neskutečně uškodilo právě oné romantice. Rozpustilo se v tom všechno přitažlivé napětí mezi hrdiny, které mohlo být a všechna uvěřitelnost citů, která snad mohla být taky. Navíc, kdyby si autorka honění slov opakováním stejných informací odpustila, nejspíš bych se nestihla Biancou naprosto znechutit.

Kdyby měla kniha 300 a ne skoro 500 stran, vůbec nikdo by si nevšiml, že se něco vyškrtlo. Vážně teď zpětně přemýšlím, co vlastně na těch 500 stránkách bylo, protože zajímavý a zábavný děj vydal tak na 150 a zbytek tedy mohlo být to „pomalé“ budování vztahu. Problém je v tom, že se nic nebudovalo.

 

Nebylo totiž co budovat. Žádné postupné narůstání jiskření a postupné uvědomování si citů, které je u pomalé romantiky rozhodně potřeba, tady bylo od začátku jasno – jeden to zuřivě popíral a druhý si to nechal pro sebe. Vypadalo to, že oba prostě chtějí být jen kamarádi. Pravda Zac byl extrémně nekomunikativní o svých citech a najel s ní spíš na přátelskou notu, ale ani jsem se nedivila, když ona se tak chtěla chovat, aby si dokázala, že je s tím v pohodě, už na něj nemyslí, zvládá být kamarádka… a já se tu opakuju jako autorka :D

Oba byli k sobě příliš fyzicky kontaktní, asi aby byl čtenář přesvědčen, že je to k sobě táhne. Jejich špičkování bylo celkem flirtózní, to tedy ano, ale na to, jak moc chtěla autorka sblížení natáhnout, to slovní flirtování a šmatání vzala moc zhurta. Nefungovalo to, spíš působili oba natvrdle, že si nic neuvědomují a nevrhnou se na sebe, i když po sobě pořád lezou. I z tohoto důvodu jsem vyhodnotila, že to je prostě autorský záměr – že je to pouze vzájemná blízkost, ale nikoli láska. A že to tak má zůstat. Což by byl rozhodně zajímavý konec příběhu a postavám a jejich chování by skvěle pasoval.

Vážně by jim to sedělo spíš jako dobrým kamarádům, kteří do sebe rýpou. Případně vztahu po pěti letech, když už se oba dobře znají a počáteční vášeň ustoupila klidnějšímu dlouhodobému zamilování. Ale jiskření, které vede k novému vztahu? Nic. Spíš se mi zdálo, že v tom neustálém oťukávání a přibližování se vztah zaniká v opravdu dobré kamarádství. Nebo prostě takový ten vztah, kdy se sice oba přitahují a flirtují, v očích ostatních vypadají, že je ruka v rukávě, ale oni dva ví, že si jen hrají a vztah nechce ani jeden. Očividně v typu pomalé romantiky více sedí, když se postavy na začátku nemusí, pak ta pomalá romantika má smysl. U přátel, kteří mají blízký vztah už z dřívějška, to u mě nefunguje. Tedy aspoň v tomto případě to nefungovalo.

Příběh vlastně nebyl o vznikajícím vztahu, ale o tom, jak Bianca neustále vnitřně přesvědčuje sama sebe, jak je nad věcí, jak se ze všeho dostala a jak své city zvládá. Houbec! Pokud by to bylo tak, nemusí se o tom přesvědčovat v každé druhé větě. Ne že bych pro její city neměla pochopení, ale bylo to otravné. Způsobovalo to nepříjemné napětí – ne romantické chvění, které jsem čekala. Proč jsem místo romantiky a poznávání hrdinů dostala jen vězení nekonečné smyčky opakujících se úvah v Biančině hlavě?

V knize bylo opakování jejich vztahové historie, připomínání rozchodu a řeči jak to Biancu ale vůbec netrápí a zvládá být kamarádka, až brutální! Vážně toto už bylo násilí na čtenářích :D Jako mučení stále stejnou hudbou, když vás zajmou únosci :D nebo tenhle děsně dlouhý skuhrací článek :D

Mně by stačilo říct jednou, že se znali, byli kámoši a on se na ni vykašlal. Zapata to v prvních kapitolách zdůrazňuje přibližně ob odstavec a vydrží jí to až do konce, než se na posledních cca 50 stranách konečně dají dohromady. Když mu to pak Bianca naposledy mázne do ksichtu, konečně toho nechá. Jenže to už mám za sebou téměř celou knihu a Biancu nenávidím. Ještě že jí Zac neviděl celou dobu do hlavy! Pokud by totiž viděl, udusil by ji polštářem a zakopal na zahradě.

 

A jsme tedy u konečně postav.

Postavy byly docela ploché a nedodělané. Skoro se zdálo, jako by autorku ani nebavily, ale když už se do toho pustila… Každopádně z toho vyšli dva nezajímaví a citově nezralí lidé. Nepamatuji si nic podstatného, co bych o nich mohla říct. Jedinou zajímavou věcí bylo Biančino pečení a podcast o tomto. Tady jedině jsem z ní cítila jakousi osobnost a něco vlastního. Zac byl prostě jen hodný kluk, který v ději moc prostoru nedostal. Přitom to mohlo být super. Autorka naznačila jeho problémy s kariérou, která, zdálo se, pomalu končí. Ne, že by to tu vůbec nebylo, ale bylo toho výrazně málo oproti pečení. Biančin blog pekařky, která není perfektní, občas něco pokazí a je docela zábavná, mě bavil. Uznávám! Jenže kniha přece neměla být o pekařce-vlivnici.

Hodně jsem se těšila na americký fotbal, ale jestli v knize něco výrazně chybělo, byl to – tradááá – americký fotbal. V ději se vyskytovalo daleko víc kuchařsko-pekařské vlivnictví. Chápu ovšem, že to by asi na obálce tak dobře nevypadalo a asi ani tak netáhlo čtenářky. Její sportovní knihy (Kulti, Lukov i třeba Srcem proti zdi) mě baví právě proto, že se tam postavy pohybují opravdu v tom světě, alespoň v rámci možností – a nejen kluci, ale i ty holky. Tady mi to trochu chybělo a ocenila bych toho mnohem víc ze života Zaca. Kde zmizel americký fotbal? Kde zmizela Zacova osobnost?

 

Zápletka, která byla zvolená, ke spokojenosti taky moc nepřispěla, i když původně mě právě to v anotaci zaujalo. Možná, kdyby to autorka tolik nerozrýpala a neokecávala a soustředila se na přítomnost postav, bylo by to lepší.

Knize kralovala naprosto neuvěřitelná zápletka s odcizením na deset let. Nebo takto – odcizení se samozřejmě stát může, ale když je tolikrát zdůrazněno, že se ani jeden odcizit nechtěl... Tak proč to udělali? Vážně nechápu, jak se toto mohlo postavám stát. Jo, autorka to vysvětlila několikrát – přibližně asi 1.155x, ale ani jednou to nedávalo smysl. Jako vážně neřeknete kamarádce, že se na ni její nejlepší kamarád, který bydlí jinde, neustále ptá? Vážně je takový problém napsat SMS člověku, kterého moc chci vidět? Je takový problém napsat mu na facebook nebo kýho výra kam z těch nepřeberných možností dneska? Pokud chcete znát milion pseudodůvodů a domněnek proč to nejde, přečtěte si toto dílo.

Celá zápletka vlastně stojí na tom, že si Bianca myslí, odhaduje, domnívá se – co Zac chce nebo cítí, a proto se chová jako kačena. A Zac – jako pravý „mouchy snězte si mě“ – to prostě přijme. Čeká pěkně potichu, až se Bianca vymotá ze své deset let pěstované ukřivděnosti a dojde jí, že ona něco cítí a poddá se tomu. Neřekne jí, že i on něco cítí – ne, to by totiž kniha mohla končit přibližně na straně 150. Rozuměla jsem tomu u Kultiho a tam to fungovalo, protože Kulti i Sal měli vypracovanou osobnost. Zac ne a Bianca by nejspíš potřebovala terapeuta nebo dobrou kámošku.

Když mi chyběl důvod uvěřit základní zápletce, jak jsem potom měla uvěřit ostatnímu? Třeba chybějícímu jiskření?

 

Co tu ovšem nechybělo, byl autorčin tradiční fekální humor. Kadění a prdy už nejsou vtipné. To bylo možná naposled v Kultim a i tam to nakonec bylo moc. Umí její postavy vůbec vtipkovat o něčem jiném? Nebo tím naznačuje onu pověstnou intimitu a blízkost charakterizovanou otázkou „už před sebou prdíte?“ Nešlo by to sakra jinak? Budování romantické atmosféry, které se už tak nedaří, určitě nepovzbudí popis Biančina prdu před svým vyvoleným. Tohle je fakt na prd :D Chce se mi brečet, ale místo toho se směju.

A je to takový ten zoufalý smích, protože kniha mě po všech stránkách hrozně zklamala a čtení jsem tak trochu protrpěla.

 

Co mohu jednoznačně pochválit oproti jejím předchozím knihám, je obálka. S výjimkou Malychina se mi obálky spíš nelíbily. Kecám! Vůbec se mi nelíbily. Tato je pěkná, ale zase je asi to nejhezčí na knize, což je poněkud smutné.

Zapata se pomalu stává spisovatelkou, u které zvažuju, jestli jí dám ještě jednu šanci. Do čtení její poslední knihy se pustím s tím, že tentokrát to snad bude lepší. Rozhodně ne s nadšením nebo těšením.

 

 

O knize:

Autor: Mariana Zapata

Překlad: Romana Bičíková

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2023

Počet stran: 496

 

 

Další knihy autorky na bloGu:

Kulti

S láskou, Lukov

Měsíční rádobych - říjen 2024

 

Září je mým oblíbeným měsícem přibližně od doby, kdy jsem přestala chodit do školy. To asi není zase takové překvapení :) Přiznávám, že mi září a obecně podzim nevadilo ani na střední. Základku raději vynecháme.

Takže jo, je to zase tady, ty tři krásné, leč rychle mizející měsíce do konce roku. Letos ale září moc šťastně nezačalo. Jak jsem se těšila, až nastanou deště, letos byl nástup pršení přeci jen trochu moc nadšený. U nás to řeka naštěstí zvládla, ale celkem těsně a doufám, že v podobném stavu už ji hned tak neuvidím.

Můj zářiový dovolenkový týden jsem strávila mnoha praktickými záležitostmi. Na cestování zrovna nemám slinu, tak jsem dělala vše jiné možné, co mě baví. Například: konečně dostaly nové domovy a čerstvou hlínu všemožné květeny, které obývají mou domácnost. A že už to bylo sakra potřeba. Byteček se také skví podzimní výzdobou, rehabilitace hrbatých zad je zahájena a komora debordelizována. A krom toho zbyl čas na paření her a psaní. A pití burčáku, který je letos lahodný!

Září byl jednoznačně zabíjačkový měsíc smrsknutý právě do onoho dovolenkového týdne. Řezníkem byly knižní e-bazary a čunětem můj účet. Ani se raději nepřiznám k počtu kusů, protože to už je na léčení. Ale mám spoustu knih, které jsem dlouho sháněla a většinou do kilča :) Kdož by odolal, hoď první kamenem knihou. Dost knih jsem taky vytřídila do bazu, takže se to nějak srovnalo. Ano, místo v knihovně opět nemám :)

Kniha měsíce si dala tentokrát na čas. Četla jsem dobré knihy, ale nic takového, co by si zasloužilo knižní trůn v září. Dlouho vládl Ohař a liška, kterého jsem četla jako první knihu. Pak přišla konkurence v podobě Roztříštěné lásky. A úplně jako poslední byl vítěz Dcera Rudozimy. To byla po dlouhé době fantaska tak odlišná od průměru a s tak jinou hlavní hrdinkou, že jsem obojímu úplně propadla.

 

Co plánuji na říjen?

 

Rádobych čtecí:

Tři vyvolené ze září:

Jeskyně zatracených – tak tu jsem nedala. Ukázalo se, že se v ní spojuje všechno, co pro mě zosobňuje nesnesitelně tíživou atmosféru. To jest jeden člověk, osamocený v temnotě při průzkumu jeskynního systému kde „něco je“ bez možnosti dostat se ven bez pomoci člověka, který mu útěk dovolit nechce. A tak to bude celou knihu nebo aspoň většinu určitě. Děs. Zabalila jsem to. O kvalitě knihy to ovšem vypovídá spíš to dobré. Děsivost atmosféry mi dokázala předat v prvních pár kapitolách.

Storočí – i u této knihy jsem dostal přesně to, oč jsem stála a s čím jsem počítala. Není to žádný skvost literatury, ale skvěle se četla a bavila mě. Pokračování si určitě přečtu.

Hluboký hrob 2 Mlha z moře – tohle bylo přesně tak skvělé, jak jsem očekávala. Stejně ponuré a napínavé jako první díl. Opět tu byla dokonalá atmosféra ostrůvků, tentokrát zahalená příkrovem tajemné a nebezpečné mlhy. Našla jsem záhadu spojenou s historiií a folklórem místích zemí. Dokonce mě potěšilo i mírné zaměření na ekologii a upozornění na dopad činnosti člověka na Baltské moře. Celkově super kniha!

 

Tři vyvolené na říjen:

Jedna stará více než 3 roky

Vyvolenou knihou Neviditelný život Addie LaRue – koupila jsem na doporučení a na základě velké chvály ze všech stran. Trochu se bojím, že mě proto zklame. Možná z toho důvodu jsem ji odkládala…

Jedna z loňska

Tady vyberu Nezkrotná magie – čekám od toho zhruba totéž, co od Storočí.

Jedna z rozečtené série

Vybírám Tina Salo 2: Doušek věčnosti – to je ovšem sázka na zábavnou upíří jistotu.

 

 Balíček peklíček byl zrušen a přetransformován na poličku z výprodejů. Stále platí: Každý měsíc aspoň jeden kousek přečíst a rozhodnout o jeho osudu.

Rádobych psací:

Ohlédnutí za zářím:

Ale jako jo :) něco málo ze mě vypadlo.

Říjnové psací plány:

Bude osamělý víkend… :) plány jsou sebevědomé. Snad se jim skutečnost bude podobat.

 

 

Užijte si podzim, dlouho tu nebude.

Konec hlášení!

První slovo platí

 

V tomto případě bylo rozhodnutí číst či nečíst dost snadné. Po přečtení anotace a ukázky mi bylo jasné, že číst je správně :) Očekávala jsem napínavý příběh, plný záhad a věcí, které nejsou takové, jak se na první pohled jeví. Takový, který nadchne moji zvědavost a nedovolí mi odtrhnout se od čtení. A přesně to jsem taky dostala.

 

Anotace:

Evie Porterová má všechno, co by si milá jižanská dívka mohla přát: dokonalého, starostlivého přítele, dům s bílým plotem a zahradou, přátele. Má to jediný háček: Evie Porterová neexistuje. Jako první se dozví novou identitu: Evie Porterová. K tomu jí její tajemný šéf pan Smith přidělí místo a Evie si o městě a lidech, kteří tu žijí, zjistí všechno, co potřebuje. Pak přijde na řadu cílová osoba: Ryan Sumner. Posledním dílkem skládačky je úkol.
Evie nezná skutečnou identitu pana Smithe, ale ví, že tenhle úkol bude jiný. Ryan se jí dostal pod kůži a ona si začíná představovat jiný život. Jenže zrovna teď nesmí udělat žádnou chybu – zvlášť po tom, co se stalo minule.
Ale hlavně proto, že se ve městě objevila její dvojnice s identitou, kterou Evie moc dobře zná – s jedinou identitou, kterou celý život pečlivě střežila. Jako by stála tváří v tvář sama sobě. Evie musí zůstat o krok napřed před svou minulostí a zároveň zajistit, aby před sebou vůbec ještě měla budoucnost. V sázce už nemůže být víc – ale Evie měla vždycky ráda výzvy...

 

…

 

Hlavní hrdinka knihy má nesmírně zajímavou a hodně nebezpečnou práci nacházející se dost za hranou zákona. Od velmi mladých let pracuje pro jistého pana Smithe, který je pro ni pouhým hlasem v telefonu a zadává jí práci. Nebezpečnou a s maximálním utajením. Vlastně je taková agentka Jejího Veličenstva na špatné straně zákona – to je rozhodně originální prvek.

Úkoly nikdy nejsou úplně snadné. Evelyn se musí stát na různě dlouhou dobu někým jiným, vetřít se do společnosti a přízně zamýšlené oběti a něco jí vzít – informace, nějaký majetek… prostě cokoli, co klienti pana Smithe požadují. Teď je jejím cílem jistý úspěšný muž s dobrou pověstí z menšího, spořádaného městečka. Evelyn pracuje na tom, aby byla v jeho blízkosti, ale zároveň začíná tušit, že se jí ona blízkost tentokrát dost vymyká z ruky. Život s Ryanem se jí líbí, on sám se jí líbí, a dokázala by si představit, že by takto žila trvale a opustila kvůli němu svůj starý život. Jenže její zaměstnání není z těch, odkud se snadno odchází po formální výpovědi a dortu na rozloučenou.

Práce pro pana Smitha je dost komplikovanou záležitostí už z povahy úkolů, které Evelyn dostává. Navíc, jak vyjde najevo, si někdy nemůže být ani jistá, co přesně má za úkol až do poslední chvíle nebo jestli se nejedná jen o zkoušku loajality, které ji zaměstnavatel podrobuje, aby ji pokoušel. Evelyn věděla, že pokud bude chtít někdy tuto práci opustit (nebo pokud zklame), bude to v černém pytli. Na první pohled prostě není pro E. cesty ven.

 

V průběhu vyprávění dějové linky aktuální mise, v níž Evelyn vede „život“ s Ryanem, se objevují i prostřihy do její minulosti. Z nich jsem zjistila, jak se k práci špionky/agentky/zlodějky dostala a prožila jsem s ní některé významné úkoly. Postupně se ukázalo, že vše spolu souvisí a každá jednotlivá kapitola z minulosti je důležitá pro současné a budoucí dění. Autorka vše propojila tak šikovně, že mi všechno důležité docházelo pomalu a postupně a setkalo se to přesně v ten pravý čas. Příjemné napětí při čtení jsem si tak užívala celou dobu. Taky se od začátku pěkně stupňovala zvědavost, jak to všechno nakonec bude a to mě bez problémů drželo u čtení – s každým novým odhalením byla zvědavost spíš větší :). Tajemství a intrik má kniha opravdu požehnaně a postupem čtení se ukazovalo, že všechno jsou jen dobře promyšlené plány navrstvené a překrývající jeden druhého a pečlivé a opatrné tahy na šachovnici po té, co svůj tah udělá soupeř. Při tomto šachovém mači s panem Smithem jde ale Evelyn o všechno – o svobodu a vlastně i o život.

 

V příběhu se proplétaly hojné a komplikované vazby mezi postavami, které mě bavilo sledovat. Nejednalo se pouze o Ryana, jeho přátele a obyvatele městečka, kde měla Evelyn hrát svou roli. V prostřizích z minulosti jsem poznala i jiné lidi, takové, kterým měla uškodit ale i ty, jimž pomohla. Ale pozor! U ní nikdy nešlo čistě o dobrou vůli. Při čtení je dobré nezapomínat, že Evelyn není hodná holka :) možná ale někdy byla a možná zase může být. Jednu vlastnost má ale určitě. Evelyn je chytrá umí si získat ne snad přímo přátele (i když to taky) ale i lidi, kteří jsou jí nějak zavázaní, a v pravý čas se jejich pomoc může hodit. Taky jsou tu ale lidi, kterým přes dobré vztahy a dluhy z minulosti věřit nemůže. Horší je, že často nebylo zřejmé, kteří přesně to jsou. V důsledku toho raději zcela nevěří nikomu, nebo téměř nikomu a není se čemu divit. Ani Ryan není úplně hodný kluk a ani náhodou nejsou bezúhonní lidé, s nimiž Evelyn zdánlivě přátelsky spolupracuje. Všichni mají svá tajemství a špatnosti, které chtějí udržet pod pokličkou. Navzdory tomu není vůbec těžké najít si k nim vztah a fandit jim. A užívat si ty špinavůstky, které autorka postupně vytahuje na světlo. Odhadování, co je kdo ve skutečnosti zač a jaká je jeho skutečná role v příběhu mě bavilo. Ne pokaždé byli neškodní ti, koho jsem za neškodné považovala.

Fascinující na popisovaných mezilidských vztazích bylo poznávání Evelyniných obětí a jejich okolí a vžívání se do nových rolí, organizace pana Smithe byla bezchybná mašinerie – říkala jsem si, jak to asi financuje – tolik lidí, technologií… Asi to byl vážně výnosný kšeft :). Evelyn se dlouhé roky učila od mistrů umění utajování identity i věcí, které podniká, intrikování, manipulace a plánování sto kroků dopředu. V kapitolách z minulosti jsem přihlížela všem jejím pokrokům, získávání zkušeností, úspěchům i prohrám. Líbilo se mi, že dost často musela bojovat i se sebou a sympatiím ke svým obětem. Zajímalo mě, která stránka u ní nakonec vyhraje.

 

Kniha je ve všech ohledech perfektně čtivá a napínavá. Všechno je důkladně promyšleno, takže se jednotlivé dílky skládačky autorce spojují v perfektní příběh, od kterého se nedá odtrhnout. Několikrát jsem si myslela, že už vím, kdo je pan Smith a na čem příběh stojí, ale autorka mě pokaždé svedla ze stopy. Nijak mi to nevadilo :) na odhalení jsem si klidně počkala až na závěr, protože čtení prostě stálo za to.

I když je důležitým prvkem příběhu vztah Evelyn k Ryanovi, není potřeba se obávat přepálené romantiky. O existenci citů mezi nimi a opravdovosti vztahu není možno pochybovat, ale zároveň se nedere do popředí a nekrade prostor thrillerové lince. Možná na pár okamžiků, kdy se Evelyn poprvé setkává s Ryanovými přáteli, připomíná příběh maloměšťácké vztahové drama, ale není to tak. To, že se příběh odehrává na malém městečku, kde si sousedi vidí do talíře a myslí si, že o všech vědí všechno, je pěkným rámcem pro špionské drama, které se lidem odehraje pod nosem, aniž by měli tušení…

Jediné, co bych asi mohla vytknout – a je to jen moje osobní peklo – je zdrobnění Evelynina jména. Mazlivé „Evie“ mi fakt lezlo krkem. Co už, no, prostě takto v angličtině zdrobňují :) Nic, co by podobně nepostiženým lidem pokazilo čtení :D.

 

Příběh byl pro mě překvapivě originální. Vůbec si nevzpomínám, že bych kdy četla něco podobného. Rozhodně patří k těm knihám, které si užijí i čtenáři, co žánr nijak nepreferují. Pokud jste z těch, kteří žánr mají rádi, určitě knihu nepřehlédněte. Bude se vám líbit!

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Na knihu a ukázku z ní můžete nakouknout sem.

 

O knize:

Autor: Ashley Elstonová

Překlad: Zdík Dušek

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 320