Čtyři dobří lháři

 

Proč jsem si knihu vybrala? Téma mě prostě baví. Skupinka středoškoláků, kteří se dostanou do situace, kterou by nejspíš nikdo zažít nechtěl, je populárním tématem v YA thrillerech, které u Grady vycházejí. A zatím mě žádný z nich nezklamal. Proto jsem sáhla i po dalším z nich.

 

Anotace:

Čtyři teenageři. Vystrašená starší sestra. Problémový surfař. Nejistý génius. Rozmazlená fiflena. Nemají spolu nic společného, až na dvě věci. Všichni mají svá hanebná tajemství. A všichni naléhavě potřebují peníze. Když se jim tedy po podivné nehodě školního autobusu dostane do rukou taška s milionem liber v hotovosti, uzavřou dohodu. Peníze si nechají a nikomu nic neřeknou. A nikdo si ničeho nevšimne. Nebo ne?
Jenže pak je někdo začne pronásledovat a jim nezbude nic jiného než držet pohromadě. Dokážou však něco takového ustát, když je každý z nich prvotřídní lhář?

 

…

 

Musím říct, že tuhle knihu jsem díky anotaci otevírala dost natěšená na skvělou napínavou četbu. A nebyla jsem zklamaná už od začátku. Zápletku odpálí jedna divoká jízda autobusem, která nedopadne dobře. Čtveřice mladých lidí, co se ten den náhodně sešla v autobuse, se sice od vidění zná ze školy, nejsou ale kamarádi, nepatří do stejných sociálních vrstev a rozhodně o sobě navzájem nemají dobré mínění, ať už je k tomu názoru vede cokoli.

Když autobus „zastaví“ hlavním hrdinům zůstane jako zázrakem zdravá kůže a k tomu kabela plná peněz. V prvním okamžiku, kdy jim jde o krk, sice dokážou všichni spolupracovat a zachránit se, ale už tady je vidět, že si nevěří ani náhodou a jsou jen skupinkou dětí, která je povahově naprosto nekompatibilní. I tak se kupodivu domluví na tom, že si peníze nechají a rozdělí, ale už teď si navzájem lžou a táhnou sice zdánlivě za jeden provaz, ale každý jiným směrem.

Knize nelze upřít skvěle vymyšlené postavy, jejich rozdílné povahy, výchovu i rodinné prostředí a zázemí každého z nich. Právě zmíněné rozdílnosti zakládají na všechny problémy, které nastanou a prakticky znemožňují těm čtyřem, aby se na čemkoli dohodli, spolupracovali nebo spolu prostě jen vydrželi udržet tajemství a dohodu. Většině z nich byli ti druzí a jejich důvody a potřeby úplně ukradené a starali se o své. Sliby a dohody porušovali už ve chvíli, kdy vznikaly – už tehdy věděli, že se zařídí jinak a tak prostě lhali ostatním. Opravdu jsem to chápala jen u Layly a Kaie, kteří vážně jen těžko mohli na něco čekat. Fliss byla panovačná a rozmazlená kráva s přebujelým sebevědomím a Liam oproti tomu sebevědomí spíš neměl a na to, jak byl chytrý, se příliš nechal unést emocemi a naivitou.

Jejich důvody pro šlohnutí peněz byly dost rozdílné. Od opravdu ne snad omluvitelných, ale každopádně pochopitelných důvodů, až po ty úplně nesmyslné, vzešlé z nezkušenosti nebo jen z nějakého osobního problému nebo strachu.

Záhy se ukáže, že peníze na stromech nerostou a každé někomu patří. Obzvlášť takové, kterých je plná kabela. Tato konkrétní kabela nepatří žádným milým lidem a ti se rozhodně nehodlají smířit s tím, že peníze zůstanou ztracené. A děcka se rázem ocitají v průšvihu doslova mamutích rozměrů. Nevěří si, lžou si, pohrdají sebou, nerespektují se a nectí vzájemné dohody – ale musí zkusit spolupracovat a neprozradit se rodině, okolí, policii ani darebákům, kteří jim jdou po krku a nezastaví se před ničím. Jak dlouho si myslíte, že se neprozradí? :D Postavy jsou děti a jakkoli si myslí, že jsou chytré a jejich plány neodhalitelné, dělají prostě chyby a špatná, zbrklá rozhodnutí a zápletka se tím přiostřuje a zamotává.

 

Příběh od začátku solidně odsýpá a od chvíle, kdy děcka nastoupí do autobusu, se rozjíždí jeden velký kolotoč napínavých situací a nečekaných zvratů a komplikovaných osobních vztahů.

Ve vyprávění se střídají jednotliví aktéři, každý dostane svou trošku prostoru, aby se obhájil, abych ho poznala, pochopila a přijala za „svoji“ postavu a fandila mu nebo ne. Tohle mám na podobném typu příběhů ráda. Postavám je snáze vidět do hlav, o to lépe lze poznat jejich uvažování a motivace ke lžím a nedodržení dohod. Také to komplikuje vytvoření jednoznačně odsuzujícího závěru a zvyšuje šanci najít s postavami soucit. Kdo by nelitoval kluka žijícího na ulici, kterého odkopla máma kvůli nové rodině a ani se o něj neobtěžovala postarat jinak nebo mu to aspoň na rovinu říct do očí. Kdo by nefandil holce, která chce jen zachránit život nemocnému bratrovi, nic pro sebe, „jen“ živého bratra. Někdo zase udělá pro lásku opravdu všechno, byť se to zdá nepochopitelné obzvlášť, když ten druhý ho jen okatě využívá. Dokonce i ta rozmazlená kačena má v životě něco, co jí podráží nohy a ti, kteří by měli stát za ní a pomoci s řešením, selhali. Každý z nich má tajemství a důvody, proč potřebuje nebo chce peníze. Některé pochopitelné, jiné naprosto ne. Ale tím, že jim vidíme do hlav, se názory mění a chování některých je rázem o něco přijatelnější.

Kromě šlohnutí peněz zde bylo do děje zahrnuto i plno dalších problémů – které byly důvodem samotného šlohnutí a vlastně i každého dalšího nečestného jednání dětí.  Ani jeden z hrdinů neměl úplně ukázkový život, každý řešil nějaké problémy. Ať už šlo o zdraví, lásku, problémy v rodině, nezájem rodičů, život na ulici, dokonce znásilnění a vydírání. Autorka prostě postavám naložila slušný ranec věcí, s nimiž by se špatně vyrovnával i dospělí, natož děti, které se ještě ke všemu ocitly v pokušení rancem peněz, který by jejich problémy zdánlivě vyřešil. Ve skutečnosti naložil ještě větší a já jsem trnula strachy, jak to celé dopadne.

Na začátku jsem nepochybovala, že to prostě dobře dopadnout nemůže, ale přiznávám, že to, kam se všechno dostalo a závěrečné vysvětlení, to jsem ani náhodou nečekala. Za to rozhodně přiznávám knize body.

 

Pokud chcete správně napínavý YA příběh, myslím, že s touto knihou se nespletete. Čtení je svižné, originální a nápad na zápletku pecka. Autorka navíc všechno udržela pohromadě a navzdory tomu, že některé věci by nejspíš v reálu fungovaly jinak, při čtení mě to ani nenapadlo a jen jsem si užívala čím dál víc se utahující smyčku kolem čtyř vyděšených puberťáků.

Tohle rozhodně patřilo k těm lepším YA thrillerům, které se mi dostaly do ruky. Příběh by mě bavil i jako film.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Ke knize se dostanete tudy.

O knize:

Autor: Sarah Wishart

Překlad: Lucie Frolíková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

 

Další YA thrillery na bloGu:

Návod na vraždu pro hodné holky, Hodná holka, zlá krev, Chtějí být jako my, Já, smrt, Seznam mrtvých, Štvaná zvěř

Měsíčník - listopad 2025

 

Podzimní období je v plném proudu a letos se zdá být obzvlášť pohodové. Trochu mi chybí přípravy na listopadové NaNoWriMo, které bohužel zahynulo někdy v loňském roce, což je škoda. Zatím se nenašlo nic jiného, co by mě lákalo stejně. Možná naplánuju něco na dlouhé zimní měsíce :D Teď ale ještě ohlédnutí za jedním z těch podzimních.

 

Ohlédnutí za říjnem

Letos jsem si opravdu užila říjnovou děsivou výzdobu. Jak padá tma, přichází ten pravý čas pro světýlka a podobné kraviny. Miluju! Ale teda kolik to sežere svíček :D

Nezbylo nic jiného, než odstartovat akci nákupu vánočních dárků – těším se na vánoce, ale na to marketingové šílenství, záplavu reklam a závody v utrácení teda ani náhodou. Jako vážně? Kolekce a mikulášové v obchodě už na začátku října? Normálně mě letos napadlo, že se na nějaké nakupování vykašlu, jak moc mě tyhle nátlaky trhu štvou. Maximálně nějakou drobnost a hotovo. Stejně má pak člověk akorát byt plný krámů a pět kilo nahoře :).

Zběsilá sezona v práci je tu. Mákneme si, ale práce šlechtí. Letos bych si mohla sáhnout na nějaký slušný titul. Hraběnka, možná… :D

Definitivně jsem propadla Guild Wars :D Co jsem nečekala, že mě chytne zrovna WvW, ale když se najde dobrý Comm, který má dobrou strategii, komunikuje s armádou a vyhrává bitvy, je to pecka a jde to jako po másle. Očividně mě tahle část hry baví od chvíle, kdy jsem na téměř vždy vítězné straně :D Překvapení! Kdo by to byl čekal :D Pokud mohu doporučit jedinou hru pro její skvělou komunitu, je to tahle. Tolik hráčů, kteří vám pomůžou nebo poradí, i když vás neznají, jsem jinde fakt neviděla.

 

Jak to šlo v říjnu s vybraným čtivem?

Výběr padl na tři strašidlácké kousky. Každá měla bý strašidelná jiným způsobem a každá mě bavila-nebavila taky svým vlastním jedinečným způsobem :)Vysloveně strašidelná v tom hororovém slova smyslu nebyla ani jedna. Ale já se stejně nerada bojím :)

Uteč, než doroste měsíc  – u této knihy oceňuji hlavně nápad, který byl opravdu pecka. Bavilo mě to, i když nemůžu říct, že by šlo o nějaké dech beroucí zpracování. Četlo se to v pohodě, ale nepřineslo takovou tu potřebu dočíst třeba v jednu v noci.

Noc oživlých mrtvol – tohle jsem nedala. Ne snad, že by kniha byla špatná, ale prostě povídky, no… Povídky nejsou a nebudou nic, co by mě dlouhodobě bavilo číst. Nevím, proč to pořád dokola zkouším. Vadí mi skutečnost, že sotva mě příběh zaujme, je konec. Očividně potřebuju víc stran :)

Hon na Adeline –  tahle byla více méně dle očekávání. Bavila, četla se sama. První díl mě nicméně zaujal více. Tady měla stejný úspěch spíš první polovina knihy.

 

Nej kniha minulého měsíce:

 Poslední dobou sleduju, že se mi vybírá extra špatně. Ve smyslu, že knihy jsou si více méně rovny a žádná nijak extra nevyčnívá nad standard. Tento měsíc to bylo úplně stejné. Nakonec jsem vybrala knihu zajímavou svým nápadem přes to, že zpracování nebylo vysloveně strhující. Kniha mě každopádně bavila a mohu ji doporučit. Takže vítězem je:

 

Co plánuji přelouskat v listopadu?

Původní plán byl pokračovat ve strašidelných kouscích. Jenže minulý měsíc to úplně neklaplo, tak jsem raději vybírala úplně náhodně, co mi pod ruku přišlo.

Jedna od českého autora

 Ve větvích Yggdrasilu – proběhly kolem mě dobré ohlasy a knihu vynesly do popředí zájmu.

Jedna bazáčová

Charlotte: Ztracená vzpomínka – od tohoto nečekám naprosto nic. Snad jen nenáročnou zábavu.

Jedna z rozečtené série

Temnostín  – první díl se mi líbil moc. Doufám, že druhý nezklame.

 

Konec hlášení!

Pirueta

 

Kombinace hokejisty a baletky mě docela lákala. Od autorky už jsem jednu knihu četla, takže jsem věděla, do čeho jdu a co od určitých okamžiků v příběhu asi tak očekávat. Tohleto druhé rande s autorkou mě ale v několika věcech příjemně překvapilo.

Anotace:

Elias je nově draftovaný hokejista v NHL. Média ho pronásledují na každém kroku, a všechny hlavně zajímá, s kým právě chodí. Začínající baletka Sage by naopak víc mediální pozornosti potřebovala, aby získala angažmá ve vysněném divadle a hlavní role. Předstíraný vztah by pomohl Eliasovi i Sage. Ale jak dlouho asi zůstane u pouhého předstírání?

…

Romantiky ze sportovního prostředí mám ráda. Ne že bych preferovala zrovna hokejisty, to úplně říct nemůžu. Ale je jich teď zrovna nejvíc, tak jsou po ruce. A tady dostal hokejista zajímavý protějšek v podobě baleríny. To pro mě představovalo zajímavou kombinaci.

Hlavní zápletka, která má spojit ústřední dvojici dohromady, je už osvědčená a oblíbená klasika – předstíraný vztah. Pro něj to má přinést nápravu pošramocené pověsti a pro ni žádoucí pozornost fanoušků a následně větší šanci při angažmá v baletním představení. Skutečný vztah samozřejmě není v plánu a nepočítá s ním ani jeden z dvojice. My čtenáři s ním ale počítáme od začátku :D

 

Sage měla sen. Byla balerína a strašně moc toužila po angažmá u baletního souboru, kde by mohla tančit hlavní role. Zatím však jen obrážela konkurzy bez většího úspěchu a brala alespoň menší role v malých souborech a menších akcích. Krom toho vedla taneční lekce pro děti. Život jí celkem házel klacky pod nohy. Od rané dospělosti se musela starat o mladšího bráchu a peněz se nedostávalo. Sage ale byla ten typ, který všechno zvládne, o všechny se postará a všechno nakonec nějak zařídí bez ohledu na sebe. Zdálo se, že na jejích ramenou by mohl stát celý svět a ona by ho udržela. Sama a bez pomoci. Jenže pak jí šťastná náhoda přihraje do cesty Eliase.

Eli byl tak hodnej a milej kluk, až jsem si občas říkala „co to sakra je“ :). Chvílema působilo skoro neuvěřitelně, že by vůbec mohl existovat tak ohleduplný, pečující chlap s empatií vůči ženě, která se mu líbí. Ale proč ne? K němu to vlastně sedělo. Nebyl žádný holkař ani pařan ani nic podobného. Spíš domácky založenej člověk, kterej potřebuje mít svou jistotu a zázemí. Rád vařil a rád trávil čas v domácím kruhu s nejbližšími. Sice si prošel bouřlivějším obdobím, ale celkem se mu to vymstilo, takže teď už ví, co v životě rozhodně nechce. Oproti jiným literárním hrdinům představoval docela příjemnou změnu. A ne, nepůsobil jako nudný bambula :)

Oba dva měli jednu věc společnou. Jejich biologičtí rodiče stáli za starou bačkoru. A to ještě hodně mírně řečeno. Eli měl přeci jen štěstí v neštěstí a našel zázemí u milujících adoptivních rodičů. Sage se musela postarat sama nejen o sebe, ale i o mladšího bratra, který navíc měl cukrovku. To, čím si v dětství prošli a ještě stále procházet museli, je formovalo do osobností, jakými se stali.

Oba noví hlavní hrdinové mi byli v mnohém sympatičtější než předchozí pár Aiden/Summer. Vůbec mi ale nevadilo, že se zmíněnou dvojicí se potkám i v tomto příběhu.

Pobavilo mě, jak autorka dokázala u obou postav vynechat typické stereotypní představy o hokejistech a baletkách. Zejména tedy u baletek – Sage dlabala na nějaké diety, rozhodně nebyla malinká a drobná a celkově z ní nečišela žádná něžná, elegantní a tichá krása – a rozhodně jsem si ji nepředstavovala jako nějakou křehotinku. Eli, krom toho, že byl vysoký a urostlý, byl spíš něžný typ. Ani trochu sebevědomý ranař. Jejich vztah byl taky mnohem zdravější a vyrovnanější, oba byli fakt dobří lidé, kteří si vzájemně přáli úspěch, pomáchali si, podpořili se, vytvořili pro sebe domov jako klidnou oázu. Autorka ukázala, že lze utéct klišé a přitom mohou postavy zůstat uvěřitelné. I když se přiznám, že jsem získala dojem, že Sage by asi v reálu profi baletkou být nemohla.

 

Příběh patřil k oněm velmi milým vyprávěním, která se čtou prakticky sama. Nebylo pro mě problémem najít si k postavám cestu a oblíbit si je. Obě zvolená povolání hrdinů byla zajímavá, i když jsem si jich dle očekávání neužila tolik, jak bych chtěla. Pro příběh to bylo, zejména co se baletu týká, dostatečné a hlavně to tam na rozdíl od mnohých jiných knih alespoň bylo.

Hezkou a příjemnou stránku do příběhu vnášel hlavně Eli. Vážně už jsem dlouho nezažila hrdinu, jehož image autorka nepostavila čistě jen na tom, že je svalnatý a pohledný drsňák. V Sageiných kapitolách se prolínala trochu melancholie říznutá odhodlaností a nezlomností její vůle. Tato dvojice k sobě v mnoha ohledech sedla úplně perfektně. Vztah se tvořil opravdu pomalu, ale jiskření mezi nimi rozhodně nechybělo.

Všechno bylo takové něžné a pěkné, až do chvíle, než se Eli konečně rozhoupal a začalo mezi nimi něco více fyzického (rozuměj sexuálněji laděného). Eliho přerod v chlapa, který najednou mluvil sprostě a při techtlích mechtlích byl spíš takový ostřejší, na mě nepůsobil dobře. Vzhledem k předchozímu tónu knihy mi to bylo spíš nepříjemné. A to mi normálně podobné věci zase tolik nevadí. Jenže k postavám a příběhu se to nehodilo. Vůbec by se to obešlo bez všech postelových scén. Oceňuji nicméně, že se autorka dokázala vyhnout slovním obratům a stereotypům v těchto scénách běžných, které mi lezou krkem :) tyč ohromujících rozměrů ovšem zůstala. Proč, sakra? Proč si každý autor myslí, že potřebujeme znát rozměr? :D

Stejně tak mi úplně nesedl rozkol mezi postavami, který je v podobných příbězích nutností. Ne že by důvod byl nesmyslný, ale zdálo se mi, že se všechno – neshoda i urovnání, prostě uspěchalo vzhledem k tomu, z jak závažného důvodu (pro Eliho) problém vzešel.

Poslední kapitoly se samozřejmě nevyhnuly typickému dojáku, který takto nahuštěný na posledních stránkách působil trochu… no prostě moc dokonale a přeslazeně. Vyústění zápletky v baletním souboru bylo trochu nepřesvědčivé a uspěchané a vůbec nic by se nestalo, kdyby podobnou zápletku autorka vynechala. Tak nějak to sem prostě nepatřilo. Nešlo ale o nic, co by knihu nějak pokazilo.

 

Autorka zařadila do příběhu i několik ryze současných témat, nad nimiž stojí za to se zamyslet, ale nijak k tomu nenutí a kdo nebude chtít, nemusí jim přikládat v příběhu větší význam a může je brát prostě jen jako součást děje a zápletky. Prvním tématem je nespravedlivě pošramocená pověst člověka novináři honícími se za bulvární senzací – a to je opravdu časté téma v knihách. Tak časté, jako je reálné. Opět tedy možnost k zamyšlení, čí je to vlastně vina. Kdyby nebyl pro zboží kupec, nebyla by poptávka a tím pádem ani všehoschopní ulhanci vymýšlející si drby o slavných lidech. Dalším tématem, které bohužel je taky až nepříjemně reálné (byť možná ne přímo ve zmíněném oboru) je, řekněme, výhodnější přístup k některým věcem pro lidi s mnoha sledujícími na sockách z důvodu jednak větší pozornosti lidí a dvak finančního prospěchu. Osobně to považuji za zajímavé morální dilema. Přeci jen velký počet uživatelů je nutno si nějak odmakat. Otázkou ovšem zůstává hodnota takového „makání“. Čímž nepopírám, že hodně vlivníků si opravdu odmaká svoje a přinášejí zajímavý a hodnotný obsah. Pak jsou tu ti druzí, kteří si o hodnotném obsahu mohou nechat jen zdát, nebo je lidi sledují z jiných důvodů. Zde konkrétně se zajímavost Sage pro sledující vyklubala pouze z toho, že s někým konkrétním chodí. Kolik ze sledujících se zajímalo skutečně o ni? Kolik přišlo na její stránky jen hledat vady a vysmívat se? Kolik se skutečně zajímalo o balet? Ach ty sociální sítě.

 

Tahle kniha se mi líbila o hodně víc než první autorčin román, který jsem měla v rukou. Celkově vyznívala opravdověji a něžněji, než předchozí příběh a autorka se tolik nevyžívala ve žhavých scénách. Děj mi připadal uvěřitelnější a víc jsem si ho užila. Hrdinové nebyli takoví suveréni a měli za sebou opravdu nelehké okamžiky. Dost to bylo vidět i na tom, jak se k sobě vzájemně chovali. U Sage jsem nenašla žádnou přehnaně sebevědomou drzost jako u Summer, i když si taky uměla do Eliho pěkně zarýpat. Neslo se to ale spíš v milejším a odlehčenějším a místy vtipném duchu.

Pokud se vám líbí osvědčená klasika sportovní romantiky a předstíraného vztahu mezi trochu uzavřeným klukem a sluníčkovou holkou, pomalý vývoj vztahu s trochou toho žhavějšího v poslední třetině, nebudete zklamaní.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Milovníci romantiky ze sportovního prostředí račte za knihou tudy.

 

Předchozí díl série na bloGu:

Zakázané uvolnění

 

Anotace:

Autor: Bal Khabra

Série: Mimo led (2. díl)

Překlad: Eva Kadlecová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Huxley

 

Nejsem úplně urputný čtenář komiksů. Když už si nějaký vyberu, je to většinou na doporučení, na sólo výběr mám odvahu málo kdy, protože komiksy jsou obecně spíš drahá záležitost a tak se mi nechce do metody pokus-omyl. Nejpravděpodobněji si oblíbím takový, který nabídne nějaké dobré téma, tedy jen „superhrdinové“ mi nestačí už od dob Želv Ninja :) I tady to byla zvědavost na příběh a na to, jak se takové téma doplní s kresbou.

Anotace:

Kdysi dávno, před tisícem let, zasypal vzkvétající svět popel jaderného holokaustu. Nyní se zmítá ve věčném chaosu, zcela zničený po generace trvajícími planetárními válkami. Zatímco lidstvo stěží přežívá, dva róninové, Max a Kaie, se vydávají na docela běžnou misi za získáním zdrojů. Netuší však, že právě ten den se jejich životy velmi zkomplikují. Objeví prastarého vnímajícího robota jménem Huxley a brzy se ocitnou uprostřed záhady doslova galaktického rozsahu. Tento napínavý sci-fi debut výtvarníka a tvůrce fantaskních světů Bena Maura připravuje půdu pro strhující postapokalyptické dobrodružství, které vás naprosto uchvátí a zatoužíte po dalších dílech.

…

Když mi kniha dorazila, překvapilo mě, jak je těžká. Přeci jen se nejedná o omnibus nebo nějaké podobné souhrnné vydání a ani nemá obálku v pevné vazbě. Když jsem ji otevřela, bylo jasné, proč tomu tak je. Huxley je tištěný na kříďáku, takže kvalitka papíru je to prvotřídní. Nese to s sebou ovšem i zmíněnou nevýhodu – kříďák je těžký jak potvora, takže se kniha nedrží úplně nejlépe a ještě hůř se přenáší. Velký formát tomu taky moc nepomohl.  Nepatřím zrovna k těm, kteří by při čtení měli knihu položenou na stole. Tak jsem docela trpěla :D Naštěstí se jedná o komiks a ten je přečtený raz dva. Záleží hlavně na vás, jak moc a jak dlouho se budete u čtení kochat obrázky.

 

Příběh je v tomto případě velmi jednoduchý. Na zdevastované zemi, kterou po jaderných válkách opustila „lepší“ část lidstva (rozuměj ta, co si to mohla dovolit), živoří na zemi zbytky civilizace a docela slušná smečka droidů a různých robotů a mechů. Problém je, že docházejí zdroje nejen na život, ale i na údržbu strojů a tak specializovaní hledači-vojáci-policajti (nebo co jsou přesně zač) propátrávají trosky strojů zbylých po válkách a hledají něco užitečného k prodeji. Hned na začátku příběhu dva z nich naleznou slušně zachovaného robota, který ale vykazuje známky nějakého druhu vědomí. Hledači se radují, protože očividně kápli na něco drahého, jenže situace se v jednu chvíli změní a místo prodeje se vydávají s robotem hledat… nejspíš naději pro lidstvo, dalo by se říct. Rozhodně to něco, čehož místo výskytu má robot uloženo v paměti, má být cennější než robot samotný a tak se hledači rozhodnou vyrazit s robotem na nebezpečnou cestu za pokladem.

V cestě jim stojí nejen zajímavě vizuálně zpracovaný záporák, ale i fungování a mocenská struktura současného světa. Ne všichni jsou ale nepřátelé a na cestě za onou záhadou potkají i několik nečekaných spojenců.

Autor v několika náhledech do minulosti vysvětluje i příčiny současné situace a dozvěděla jsem se i to, kdo je nalezený robot, či spíš kým býval a kam musí nevyhnutelně směřovat. Obzvlášť zajímavé mi přišlo vysvětlení, kdo je záporák a jak se zrodil.

 

A jak tedy příběh pro mě vyzněl? No to bude složitější hodnocení. Je jasné, že když se jedná o komiks, nemohu očekávat nějak textově složitý příběh – není to román, že. Ale rozhodně očekávám příběh, který nebude plochý a předá mi potřebné emoce a informace, abych si ho mohla prožít, čemuž by vizuál měl ještě napomoci. A ano, mám srovnání s jinými grafickými romány, kde se toto podařilo na výbornou.

Zde byl rozhodně velký potenciál v podobě postapokalyptického světa, kde robot, který není tak úplně robotem, bojuje o budoucnost lidstva proti děsivému nepříteli, který chce vše pohltit.

Přiznávám, že příběh mě zaujal a bavil, jenže byl – a to i na poměry komiksu – dost stručný. Nedařilo se mi ponořit se do dění a velmi výrazné a propracované kresby pozornost spíš odvedly k sobě, než aby podpořily vnímání děje nebo děj pomohly rozvinout. Co si budem – i kresba rozptyluje, protože bylo na co koukat :) Toto se mi dělo hlavně v „přítomných“ scénách. Ve scénách v minulosti mi to sedlo daleko lépe a připadaly mi příběhově zajímavější – ovšem nebyly zajímavější po výtvarné stránce, tam rozhodně přítomnost vedla o parník. Osobně bych první díl raději rozdělila na dva, čímž by se dostalo více prostoru v první části putování k cíli a v druhé části dění na místě. V obou případech bych si víc vychutnala napínavé a nebezpečné okamžiky a boj se záporákem.

Po stránce příběhové by v takovém případě bylo nutné věnovat scénáři víc pozornosti, některá místa trochu rozvinout a přidat na příběhu a osobnostech a emocích postav – zejména ty byly spíš zlomkovité, což u takového tématu byla škoda. Jenže se tak trochu bojím, že autorovi by to poskytlo spíš více prostoru pro výtvarné řádění, než pro rozvoj scénáře příběhu, osobností postav a nějaké další „bubliny“ s dialogy.

Napětí se každopádně dařilo udržovat pomocí kresby, která byla v temnějších chvílích příběhu opravdu velmi zdařilá. Hlavně ve chvílích, kdy byl na scéně záporák.  A navíc se mi celkem zalíbila počáteční podobnost s Tatooinem :)

To je ostatně dost častý problém scífek, v nich má jeden hrdina napravit chybu lidstva a spasit svět. Pokaždé, když začnete nové, připomene vám to spoustu jiných. A přesně to se mi stalo s Huxleym. Připomněl mi něco jak příběhově, tak vizuálně na mnoha místech a to už je připomínání možná trochu moc.

 

Zaujal, či spíše překvapil mě konec – cca poslední třetina knihy, kde autor vložil větší množství bonusových materiálů – hlavně černobílých skic, v nichž ukazuje, jak komix vznikal. Ti, kteří sami kreslí, určitě tuto část ocení více, než „normální“ smrtelníci. Bylo to zajímavé pro porovnání s hotovými, už barevnými obrázky. A musím říct, že po výtvarné stránce si s knihou opravdu vyhrál. Každý obrázek je vypiplaný k dokonalosti. Uznávám nicméně argument, že kdyby „to tam nebylo“ příběh mohl být delší, což by si zasloužil. Místy na mě totiž působil dost zrychleně a ploše i na poměry komixu. Očividně se scénářem se autor nepiplal ani z poloviny tolik, jako s kresbou.  

Řekla bych, že Huxley vám sedne v závislosti na tom, co čekáte. Tedy jinými slovy jak moc vyžadujete vyrovnaný poměr mezi vizuálnem a příběhem. Jestli vás zaujal nástin děje a budete se těšit na příběh, budete spíš namlsaní a „nedojedení“. Pokud chcete pěkně zpracované a bombastické obrázky, budete asi výrazně spokojenější, protože toto se opravdu podařilo.

Ve mně zůstal spíš ten „nedojedený“ pocit. Jako že se příběh uzavřel a mě stále ještě chybí spousta informací a spousta děje, který mezi jednotlivými scénami chyběl. U jiných komiksů, které jsem četla, mi nechybělo nic. Jenže asi člověk nesmí úplně srovnávat např. se Sandmanem nebo Vránou. Aha! Už to mám! Příběh prostě postrádal duši. V myšlence byla, ale do dění na stránkách se nevešla. Přitom nápad tam rozhodně byl a potenciál taky.

Za mě bohužel zůstal nevyužitý a z něčeho, co se mohlo přidat na mou poličku komiksových legend je kniha, kterou už znova číst nebudu, protože pouze krásný vizuál ke kochání mi nestačí. Já bych tento příběh raději viděla jako film, protože to by bylo určitě skvělé, vzhledem k tomu, co má autor ve filmové tvorbě za sebou. Toto byl jeho první komiks a ejhle! Ono se to projevilo. Autor je mnohem více vizuální umělec než vypravěč. Jenže kniha (i komiks) je prostě něco jiného než film.

Pořád je tu ale možnost, že problém je pouze na mé straně „přenosu“ a jiné čtenáře kniha osloví více.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud jste na postaposcífko zvědaví, račte tudy.

 

O knize:

Autor: Ben Mauro

Překlad: Anna Křivánková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

 

Knihkupectví na Santorini

 

Ačkoli romantiky čtu celkem hodně, ještě nikdy jsem nejspíš nečetla žádnou, která se celá odehrává v Řecku. To byl první důvod pro přečtení. Druhý je jasný – knihkupectví.  Dohromady mi to dávalo jasnou letní oddechovku vhodnou přesně na těch pár dnů dovolené, které mě čekaly, když jsem ji otevřela.

 

Anotace:

Pro záchranu babiččina knihkupectví na Santorini musí Evie předstírat vztah s krásným Georgiosem, vnukem majitele nemovitostí, za něž babička dluží nájem. Vtipný romantický příběh vás zavede do slunného Řecka, kde předstíraný vztah a hledání pravé lásky slibují spoustu úsměvných i dojemných chvil.

…

Příběh, jako mnohé podobné, začíná velkou a nedobrou změnou. Hlavní hrdinka Evie dostane výpověď ve své milované práci knižní skautky pro filmový průmysl (věděli jste, že to existuje?). Přijde to jako blesk z čistého nebe – Evie je ze dne na den na dlažbě a přemýšlí, co teď. Ráda by dělala dál knižní skautku, ale takových míst není zrovna hodně a už vůbec ne v oboru romantických příběhů.

Do toho se připlete její panovačná matka posedlá kontrolou se starostí, co zase provádí matriarcha rodiny, která je pro změnu posedlá chaosem a bezstarostností. Při poněkud nepříjemném telefonním hovoru se ukáže, že Eviina babička po dlouhých cestách zakotvila na Santorini se svým manželem číslo devět a masivně tam utrácí prachy za rekonstrukci knihkupectví.  Po Evie je vyžadováno, aby sedla na letadlo a vyrazila pro tu jistě senilní stařenku, přivlekla ji do Států a zachránila ji před zlomeninou krčku, smrtí v cizině, chudobě a osamění. A hlavně před jejími neuváženými rozhodnutími stran představ o podzimu života.

Evie je do celého dění jaksi vtažena skoro by se dalo říct, že proti své vůli. Nemá vůbec žádnou chuť mluvit babičce do života a ví, že by měla raději řešit své problémy. Pochybuje taky, že by babička nevěděla, co dělá a neměla právo dělat si, co chce. Na druhou stranu trestné komando v podobě matky a sestry je neoblomné – pojede na Santorini a napraví babce hlavu.

 

Od chvíle, kdy Evie dorazí na místo určení, to na mě začalo působit. Co? No dokonalá atmosféra neuvěřitelně úžasně zvoleného prostředí. Autorka ho sice moc nepopisuje, ne do nějakých velkých detailů, ale jak vypadá Santorini, to všichni moc dobře víme a představíme si sami úplně snadno. Ze stránek navíc dýchá teplo a slaný mořský vzduch. Tuhle knihu by měli rozdávat v cestovkách nerozhodnutým zákazníkům. Na dovolenou do Řecka by po přečtení odletěli všichni.

Vůbec by mi nevadilo, kdyby autorka zapojila ještě trochu víc popisů míst, kde se právě hrdinka nacházela. Takto jsem při čtení měla pocit mírné bubliny. Jako by mimo postavy, které zrovna byly „na jevišti“ okolí spíš neexistovalo. Na druhou stranu to zase nebyl nijak velký problém, protože postavy byly dostatečně výrazné, aby výpadek dohnaly a příběh utáhly sami.

 

Evie a její babička byly každá případ sama o sobě. Babča v dobrém, i když poněkud výstředním ladění, E. už v tolik dobrém ne, ale výstředním rozhodně taky.

Evie, posedlá romantickými knihami, si každý okamžik představovala jako úryvek v románu a pokud se věci nevyvíjely jako v knihách, bylo pro ni něco blbě. Působila tak chvílemi extra naivně a nezkušeně na svůj věk – protože přeci žádná dospělá žena nemůže věřit, že pěkného muže uloví podle scénáře z romantických knih a přesně podle těch scénářů se vše ve vztahu ponese. Ale Evie jo. A šla do toho. Babička pro změnu byla obdivovatelkou detektivek a normální život pro její rozevlátou povahu byl moc obyč a tak si ho ráda plní vzrušujícími událostmi, ať už skutečnými nebo jen vyprávěnými. Babča ráda povídá historky o tom, jak tragicky a neslavně dopadla její předchozí manželství a tak má E. pochopitelně strach, jestli manžela číslo devět náhodou nepotkal nějaký podobný hrůzyplný osud. Protože manžel babičky se neukáže ani na chvilku. Zato se ukáže vnuk člověka, který babičce pronajímá budovu, kde sídlí knihkupectví. Jmenuje se Georgios, je to redaktor v nakladatelství (mrk, mrk) a je tak přitažlivý, že Evie ani nevadí, když ji její dramatem posedlá bábrdle uvrtá do vztahu s ním – tedy do předstíraného vztahu. A Eviiným nesmělým balicím pokusům navzdory se zdá, že G. se celkem chytá :)

Mimochodem  - poslední dobou je Evie docela časté jméno hrdinek v knihách, hlavně v romantických. Trendy jmen očividně pronikly i do literatury. Nebo mám jen „štěstí“ ve výběru? Pro mě škoda, že to jméno zrovna moc nemusím a leze mi na nervy, když ho pořád vidím. Pokud je ale hrdinka jinak fajn (nebo mě začne štvát něčím jiným), brzo na trable se jménem zapomenu.

 

Dějová linka byla sice trochu jednodušší, ale všechno to dohnala humorná stránka příběhu. Některé situace byly opravdu svěží a vtipné, i když občas zbytečně dramatické a vyhnané do neuvěřitelna. Celou knihou se trochu line záhada, kde vlastně je bábinčin řecký manžel a E. netuší, jestli jejímu vysvětlování věřit. Protože bábinčinu zálibu v dramatických historkách známe. Místo něj tedy babičce pomáhá s nakopnutím provozu jejího knihkupectví Evie. Do toho má spoustu práce s předstíráním vztahu s G. a ještě sháněním práce. Prostě nic světoborného, ale stejně se to četlo skvěle a to hlavně kvůli onomu okořenění humorem a odlehčenými scénami.

Hlavně psiska z babiččiny adoptované smečky se postarala o spoustu vtipných situací. Co se psů týká, mám jen výhradu. Asi bych nepřekládala jejich jména. Sice do jisté míry odrážela jejich vlastnosti, ale i tak bych je raději měla v původním změní „bez titulků“. Evie se taky ze začátku snaží svádět G. po vzoru románových hrdinek a že to nejde je víc než jasné. G. si myslí spíš že se zbláznila nebo má záchvat, rozhodně ne, že by snad byla svůdná a sexy. A upřímně ona občas působila jak z jiného světa. Její uvažování bylo hodně divoké, její představy o romantice střelené a pocit, že při čemkoli, co dělá, okamžitě umře… no její založení mně rozhodně nepřipadalo roztomile výstřední, jako to měl G.

Romantika byla spíš slabší, ale vlastně asi taková, jakou by šlo očekávat v předstíraném vztahu, ze kterého se stane „předstíraný“ vztah. Hrdinové tak nějak neví, na čem skutečně jsou, a protože to všechno jsem sledovala z Eviina pohledu, její pochybnosti, naivita a místy i ony zmiňované excesy v chování po vzoru knižních hrdinek dost tlumí jakoukoli chemii mezi ní a G. On na mě kvůli tomu zrovna nepůsobil jako chlap, do kterého bych se chtěla nebo mohla zamilovat. A vlastně jsem se ani „nezamilovala“. Což je trochu problém. Na druhou stranu oceňuji absenci zběsilé vášně a přehnaných „ehm“ scén. Fakt mi to v lehké letní romanci nechybělo. I když je divné, že v romantickém příběhu se vše víc točí kolem čehokoli, jen ne randění. Nějaké interakce mezi párem tu sice jsou, ale spíš na mě ti dva působili jako že jsou kamarádi a ne cokoli víc nebo že by se snad skutečně přitahovali.

Strašně moc se mi líbila taková představa knihkupectví/knižního klubu. Místa, kde můžete knihy nejen koupit, ale i posedět se stejně nadšenými lidmi v příjemném prostředí a požvanit o knihách nad skleničkou dobrého pitiva. Stoprocentně bych patřila mezi časté návštěvníky. Bavila mě část dějové linky, které se kolem provozu knihkupectví a zařizování otvíracího večera točila.

Konec mě tentokrát dost mile překvapil. Tedy hlavně v tom, že byl dostatečně romantický, aniž by obsahoval všechna ta přeslazená a otravná romantická klišé, která jsou na konci každé romantiky, a já je dost často čtu jen z povinnosti. Tady jsem si spokojeně četla až do konce bez velkých výhrad.

Samotný závěr, kdy se prozradí celá podstata zápletky, je dle mého trochu moc plný piklení a přitažený za vlasy, ale nakonec proč ne, je to romantická komedie :)

 

Celkově se jedná o příběh, kterému sice ani na chvíli neuvěříte, ale budete se u toho tak dobře bavit, že to bude úplně jedno. V celkové atmosféře knihy je nakonec snadné všechny přepáleně působící věci přijmout a jiné přisoudit jisté záměrné výstřednosti postav. Tak či tak je to rozhodně příjemný odpočinkový příběh, který umí zaujmout a neunudí nikoho, i když je předvídatelný.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Do Knihkupectví na Santorinu vejdete tudy.

 

O knize:

Autor: Rebecca Raisin

Překlad: Jana Kordíková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 376

Měsíčník - říjen 2025

 

Miluju podzim, to se o mně tak všeobecně ví a i kdyby někdo nááááhodou nevěděl, hlásím to všude už od začátku léta :D Zahajuje nejkrásnější období v roce a od té doby, co nechodím do školy, už mi jeho začátek nekazí začátek školní docházky.

Prostě samá pozitiva: konečně se ochladí, příroda se krásně barví a ty barevný kombinace jsou obzvlášť oku lahodící. Stmívá se dřív, takže si užiju svíček a světýlek. Přijde čas povlíct teplou peřinu a natáhnout chlupatá prostěradla. Čas burčáku a svařáku konečně nastal. Můžu si udělat parádně strašidelnou výzdobu (doma i v práci), prach a pavučiny už nejsou bordel, ale dekorace. A konečně začne po otravné letní pauze pořádně nadupaná knižní sezóna a moje předobjednávky se začínají hrnout do mé knihovny.

Škoda jen, že to tak rychle utíká. Září je pryč a máme tu říjen.

 

Ohlédnutí za zářím

Rozhodla jsem se číst tematicky knihy ze školního prostředí a celkem to i vyšlo. I když většinou to byla vysoká nebo nějaký typ fantasškoly. Tohle je prostě moje prostředí. Od té doby, co do školy nemusím, hrozně ráda o ní čtu :D

Dovolená byla nakonec parádní, i když jsme museli kvůlivá počasí (či spíš nečasí) dost pozměnit plány. Odpočinek je každopádně odpočinek a hlavní na dovči je to, že člověk nemusí ráno vstávat a vylézt z pohodlného pelechu dřív, než se tak nějak přirozeně zachce.

V záři jsem si nakousla dvě starší YA série a obě mě dokázaly přesvědčit o tom, že dřív byla ta YA jaksi lepší. Míň plná stereotypů a klišé, míň plná depresivních dramat. Prostě tak nějak celkově příjemnější

Zjistila jsem, že uhodilo dost významné výročí! 20 let od prvního vydání Stmívání. Jaký ještě důkaz potřebujete k zjištění, že čas letí jak svině splašená? Tak jsem si na oslavu pustila audioknihu prvního dílu.

Už to fičí už to sviští s novinkami. Seznam předobjednávek se uspokojivě plní a první položky se přesouvají do mé knihovny. Teď ještě někde uhnat více času na čtení :)

Jak to šlo v září s vybraným čtivem?

Všechny tři kousky jsem vybírala schválně tak, aby byly „jako“ ze školního prostředí. A ani v jednom případě jsem se nedočkala zklamání. Jéj!

Invaze rušivých elementů  – tak to byla paráda!!! Zaprvé chválím originální nápad a za druhé zpracování. Mělo to ten správný humorný nádech, známé kulisy a trochu jiný pohled na postavy. Na pronásledovaného Snapea fanynkami jen tak nezapomenu :D

Kruh – tohle překvapilo. Starší YA to umí, to už jsem se přesvědčila. Tahle série se odehrává ve Švédsku, což už samo o sobě je origoš a navíc je poměrně krutá a temná. Čarodějky, které mají hlavní role, rozhodně nejsou v bezpečí. Taky se mi líbil pohled na to, jak se zachovají mladé holky, když dostanou do ruky nečekanou moc. Co třeba udělá jedna z nich, kterou poměrně krutě celý život šikanovali spolužáci? Zlo mě příjemně nalákalo na další díly, i když se jednička zdá ukončená, na dvojku se těším.

Železný plamen –  toto zklamat prostě nemohlo. Možná některé okamžiky byly trochu zbytečně zdlouhavé, ale kniha je tak chytlavá, že jsem si to užila od začátku až do konce. Mohla mě o něco míň štvát Violet svým rytím do Xadena? Jo, to asi mohla. Jenže v druhých dílech prostě párové problémy bývají.

 

Nej kniha minulého měsíce:

 Hrozně dlouho jsem nemohla vybrat. Protože jsem četla hodně knih, které mě tento měsíc fakt nadchly. Vlastně asi všechny. Některé jsem doslova zhltala a hned objednala další díly. Právě proto tento měsíc nestačila na výhru pouhá brutální čtivost. Jen jediná byla něčím výjimečná a to tím, že jsem se fakt dobře zasmála. Vítězem se stává:

 

Co plánuji přelouskat v říjnu?

Když nastaly říjny(a deště :))a bude na konci jistý importovaný svátek, rozhodla jsem se pro dark romance, dark akademia, horory, zombíci a upírovky…  Na podzim se nějaké to temno a strašidelno podle mě hodí úplně super. Že bych to pak protáhla i do listopadu? Uvidíme.

Jedna od českého autora

Uteč, než doroste měsíc – anotaci jsem schválně znova nečetla, tak nevím, do čeho jdu.

Jedna bazáčová

Noc oživlých mrtvol – povídková kniha… No snad to klapne. Povídky obecně moc nemusím. Dám ale knize šanci mě přesvědčit, že dělám chybu.

Jedna z rozečtené série

Hon na Adeline  – prý to má být ještě drsnější, než jednička. Snad to nebude moc i na mě :D

 

Konec hlášení!

Severní den

kniha měsíce - červenec 2025 

K Severnímu dni mě nasměrovala obálka – jak taky jinak :) Protože ta vážně není k přehlédnutí. Po tomto prvotním zlákání jsem přečetla anotaci a kniha prostě musela být moje. Český autor byl taky příjemný bonus. Já jsem prostě věděla, že to bude dobré. A teď jsem ráda, že jsem si čtení nechala až na dobu těsně před vydáním druhého dílu. Můžu pěkně navázat, dokud to mám v paměti čerstvé, i když si nemyslím, že je cokoli z přečteného snadno zapomenutelné.

Anotace:

PILÍŘE, PŘEDCHŮDCI I VĚČNÝ DÉŠŤ. PROŽIJTE SI SVŮJ SEVERNÍ DEN… Před dvěma sty lety lidé uprchli z Kontinentu a usadili se na nehostinném ostrově Nordtag přezdívaném Severní den. Na troskách opuštěných skulptur postupně vybudovali nová města, aniž by cokoli tušili o stále funkčních mechanických konstruktech i jejich záhadných tvůrcích.

To vše se má nyní změnit. Julius Birma, prospektor s dluhy a složitou minulostí, přijímá riskantní zakázku doručit neznámému klientovi šifrovanou depeši. Na jiném místě prchá Hana Polach z okovů zlaté klece despotického muže. Pokud se jí to ale má podařit, musí spáchat ten nejhorší zločin. A Vicram Bagley, hlava zločineckého Syndikátu, uzavřel smlouvu, která může zapříčinit pád celého Nordtagu.

Do toho všeho se z nebe spouští nekonečný déšť a spolu s ním přicházejí ti, které dosud nikdo nespatřil. A hlavně – nikdy spatřit neměl.

 

…

 

TIP pro snadnější začátek čtení:

Na konci knihy se nacházejí historické „reálie“ Norttagu – teda země, kde se příběh odehrává. Autor tam vysvětluje mnohé, co se do textu samotného nevešlo. Počínaje příjezdem Prvních osadníků na Severní den přes stručné shrnutí o začátcích života tam a formování uspořádání společenských a mocenských struktur. Z vlastní zkušenosti bych doporučila přečíst si to dřív, než započnete s příběhem samotným. Myslím, že to dost usnadní začítání a pochopení souvislostí a různých podivných názvů a spolků. Žádný děj to ale nevyzradí, je tam čistě popis toho, co se událo dávno před začátkem knihy.

Pokud se i tak bude zdát příběh opravdu zbytečně zamotaný a budete se ztrácet ve střídání krátkých kapitol, postav a časů ze začátku, přečtěte si znova anotaci. Tam je stručně shrnuto to důležité, to opravdu zásadní.

Ale teď už ke knize samotné:

 

Začátky bývají občas těžké a tady jsem tedy byla ze začátku opravdu trochu jelen. Příběh sleduje hned několik více či méně hlavních postav a každá z nich nejen že má vlastní kapitoly, ale nachází se trochu jinde a zatím spolu na první pohled nemají nic společného. Aby toho nebylo málo, příběh na začátku střídá současnost s minulostí, aby bylo možné trochu poznat postavy samotné. Kapitoly jsou navíc hodně krátké, a jak se rychle střídají (tedy i postavy a občas časy), je to trochu matoucí.

Do toho přichází hodně nových pojmů, nová společnost, politika, náboženství i věci všedního života postav – prostě vše týkající se nového světa, zatím zcela nepoznaného. Nekecám, když řeknu, že to šlo trochu pomalu, než mi vše sepnulo a do čtení jsem se mohla ponořit. Počáteční trpělivost se každopádně vyplatila!

Rozjezd vyprávění je trošku pomalejší, jak u podobných fantasek bývá zvykem. Kniha, která má trochu náročnější děj prostě potřebuje pečlivý úvod a tady opravdu je, i za cenu toho, že je pomalejší a méně akční rozjezd. Taky začátek opravdu vyžaduje trochu pozornosti. Není to něco, do čeho by se člověk mohl pustit jakože jen tak a doufat v rychlé začtení a pochopení během první kapitoly. To se podaří spíš v průběhu první části (kniha je dělená na čtyři).

 

Samotná myšlenka o světě na severu kam dopluli lidi od nás a narazili na zbytky očividně vyspělé civilizace, která mi trochu připomínala steampunk, mě opravdu chytila. Ten svět tak, jak byl vymyšlený, doslova ponoukal zvědavost a představivost. Při čtení jsem se těšila, co všechno se dozvím o jeho fungování a jaké záhady a napínavosti se mohou v tak ponurém prostředí vyskytnout.

A to prostředí opravdu bylo! Autor perfektně vychytal atmosféru vhodnou pro jeho příběh a pro všechny příběhové linky, které tu jsou a které se vzájemně prolínají a ovlivňují.

Jednak tu máme mytologickou část. Trochu nadpřirozenou a fantaskní, založenou na jakýchsi záhadných nočních tvorech, které rozhodně nikdo nechce potkat. Do záhad místního světa patří také otázka Předchůdců. Kdo byli ti Předchůdci, kteří zanechali v Severním dnu pozůstatky velkých měst a záhadné mechanicko-magické konstrukty?

Pak je tu část politická, která je tu opravdu propracovaná. Pilíře moci, na kterých stojí zdejší společnost, jsou na začátku tak trochu záhadné a je jasné, že se vzájemně ovlivňují a že rovnováha je sice pevná, ale zároveň nesmírně křehká věc. Postavy a vůdci jednotlivých struktur si to sice nemyslí, ale brzo se přesvědčí, na jak moc vratké židli sedí. Zde to funguje jako domino. Stačí trochu šprtnout do jednoho z pilířů a už se rozkomíhají všechny. A osoba v pozadí dokázala zasadit spoustu maličkých, zdánlivě nedůležitých šprtanců. Postavy ani netuší, co svým jednáním způsobily, dokud není pozdě. Ono také každá z nich učinila jen maličký krůček, přidala jen malé a bezvýznamné kolečko do celkového stroje průšvihu. Od začátku vyprávění se všechno proplétá a jednání postav politiku velmi ovlivňuje, aniž by bylo patrné, kdo tahá za nitky a za jakým účelem a aniž by samotné postavy vůbec chtěly něco ovlivňovat nebo tušili, že to dělají a jak velký dopad to má.

Nějak se mi zdá, že půjde o víc, než jen o prosté převzetí moci. Je tam prostě příliš záhad na to, aby to byla „obyčejná a nudná“ politika. V celkovém obrazu zkázy zdejší společnosti nechybí samozřejmě náboženství, které se ale úzce prolíná právě s onou politickou částí. Když se náboženství začne montovat do politiky, je z toho vždycky průšvih. A tady to platí zrovna tak. A náboženství tu má velmi blízko k magii, respektive magie strká nos do všeho, a tím se opět dostáváme k oněm mytickým nestvůrám a překvapivě i k mechanicko-magickým konstruktům. Všechno to spolu souvisí, jen zatím netuším, jak přesně. Ne, děj tedy rozhodně průhledný není a zápletka se zatím nedá odhadnout.

Fakt miluju v knihách složitější politiku, mocenské hry, převraty režimů a podobné věci. Milovala jsem to v Duně, v Městě lží a dalších a miluju to i tady, ač velkou část si autor schoval do dalších dílů. Tady byl zatím „jen“ úvod do světa a začátek bouře. Každopádně zpracovaný tak, že se nemůžu dočkat pokračování.

Hrdinové krom výše popsanému musí čelit ještě i ne úplně přívětivému přírodnímu prostředí, v němž žijí. Mimo města není moc bezpečno, počasí je nevlídné, do toho ti noční tvorové… A ještě ke všemu začalo pršet. Hodně pršet. Vypadá to na potopu světa. Města jsou pod vodou a zoufalá mysl lidí, udolaná nepřízní osudu, snadno podlehne manipulacím…

 

Jak už jsem psala v příběhu je velké množství postav. Jsou tu ty hodně důležité a pak ty méně. Začínají tak, že mi připadaly úplně náhodné. Neměli v podstatě vůbec nic společného a vůbec jsem netušila, jak moc je autor nakonec svede dohromady, jak propojí jejich osudy a jak překvapivě dobrý smysl to bude dávat. Posbíral si je ze všech vrstev společnosti.

Julius, Hana, Severin, Cora, Vicram (a další) – ke každému z nich jsem si snadno vytvořila vztah. Jako postavy jsou výrazní a není úplně snadné (krom jednoho – toho kolaborantského, odporného, ješitného bídáka) říct, jestli jsou dobří nebo špatní. Mají svůj osud, své prostředí, ze kterého vzešli a okolnosti se kterými vstupují do příběhu a to všechno je tvoří do osobností, jakými jsou. Udělali v minulosti chyby a špatná rozhodnutí, často z nevědomosti, manipulace od někoho jiného nebo prostě jen z běžných osobních důvodů, a teď se musejí vypořádat s následky a ještě ke všemu s obří společenskou změnou, která přichází. Fakt mě bavili a těším se na jejich další příběh.

Měla jsem tu hrdiny fascinované mechanikou konstruktů (nedivím se). Byl tu jeden s nadpřirozenými schopnostmi, jejichž plná šíře se zatím úplně neodhalila a jeho síla v této oblasti byla kompenzována slabostí v jiné. Měla jsem tu jednoho z vysokých pater jisté mocné skupiny, který neodhadl vlastní moc, a dojel na to. Měla jsem zmetka, před kterým bych si nejraději uplivla a který byl vlastně jen ubožák, svým způsobem inteligentní i hloupý a neschopný, ale všeho schopný. Měla jsem tu manželku ve zlaté kleci, která ve své minulosti ukrývala něco, co se nesmělo provalit a která měla talenty dalece přesahující schopnosti nutné pro manželku z lepší společnosti. A další a další nesmírně zajímavé lidi – důležité i úplně obyčejné.

V první části je hodně náhledů do minulosti hlavních postav, které nejdřív působily při čtení trochu rušivě, ale takto zpětně rozumím tomu, proč tam musely být. Autor to s nimi ostatně nepřeháněl. Prozradil v nich o postavách to, co muselo být řečeno pro jejich lepší poznání. Nejsou tu velcí hrdinové, kteří určují morálku, postaví se do čela a společnost k nim může v krizi vzhlížet. Naopak. Příběh sleduje obyčejné lidi. Lidi, kteří žijí ve světě, co se mění nedobrým způsobem a každý z hrdinů bude bojovat jen o svůj malý kousek, který zvládne. Těžko říci, jestli jejich snažení bude mít vliv na celou společnost a jestli pomůže napravit, co se pokazilo. Jasné je jen to, že se pokusí…

Vedlejší postavy nejsou o nic horší. Samozřejmě takto obří příběh má postav slušnou kupu a vyhovovalo mi, jak je autor zpracoval. Ani hlavní ani vedlejší nepopisuje zbytečně moc. Dozvěděla jsem se jen podstatné věci a zbytek byl na mě. Autor se soustředil hlavně na povahy a činy. Tak to mám ráda. Z toho stejně každou postavu poznám úplně nejlépe.

 

Severní den není žádná moderní rychlokvaška. Je to opravdu kvalitní a propracovaný příběh, který má úroveň světového čtení. Přitom ale nenudí, jak to některé velké fantasy ságy umí. Není nabubřelý ani si nelibuje v patosu a vysloveně velkolepém hrdinství, přesto je cítit, že „to bude velké“. Styl vyprávění mi prostě skvěle sedl. Autor má fakt dobré vyjadřování a talent pro poutavé popisy, ale zároveň nevyzradí o ničem tak moc, aby mě připravil o objevování jeho světa a tajemství v něm schovaných. A svět je to nesmírně živý a svým způsobem originální tak jak je pojatý. Možná mi to občas někde něco připomnělo, ale rozhodně mě čtení dokázalo pohltit. A ta atmosféra! Psala jsem už, jak mě bavila ponurost severu? Vím že jo a ještě to párkrát napíšu :D

Další super věc byla steampunková část celku. Tohle mám ve fantaskách ráda.  Asi hlavně proto, že to tam obecně zrovna moc nebývá a celkově se mi dobrých knih s mechanickými mašinkami moc do rukou nedostalo (přijímám tipy!). Parádní nápad nacpat do příběhu tyhle záhadné konstrukty. Líbilo se mi, jak je lidi stále objevovali, u některých ani nevěděli, k čemu přesně jsou a jak mají fungovat. U některých, které byly pro město životně důležité, raději ani nezkoumali, jak fungují. Hlavně že fungovaly.

Trochu mi chybělo trochu větší ponoření do nějakých výraznějších emocí postav. U některých to chápu – kde nic není, ani čert nebere. Ale třeba naznačovaný vznikající romantický cit mezi dvěma postavami pro mě působil podivně ploše a nevýrazně. Nemuselo by se to přehánět, jen to vypsat v náznacích tak, abych pochopila, že city vznikají bez toho, aby musel autor o tomto cokoli říci přímo. Ne, já rozhodně nejsem zastáncem názoru, že do epičtějších fantasy něžný cit nepatří :D Má v něm svoje místo stejně jako jiné city. Co bylo naopak velmi zdařilé a nepřehlédnutelné, byly emoce toho bídáka prašivého – za to autorovi tleskám. Ježíš, jak já ho nesnáším! Tedy bídáka, ne autora :) A je mi jasné, že v druhém dílu ho budu i nenávidět.

Ještě jednu výhradu mám k použití slova ztopořil v souvislosti se vztyčením křížů (jo, i s lidma). Přišlo mi to takové nevhodné. Dvakrát mě to švihlo přes oči a pokaždé mi to do textu nesedělo. V celku příběhu je to ale jen banalita.

Ještě tu mám jeden vzkaz do nakladatelství a pro autora obálky: Mapka na deskách, nádherná obálka, to fakt tleskám, protože obojí je dokonalé! Málem bych panu autorovi záviděla, že jeho kniha dostala tak krásný vizuál. A k příběhu se navíc skvěle hodí. Působí na mě jako staré verneovky, které mi kupovali v dětství.

 

Tohle dílo rozhodně doporučuji všem milovníkům fantasy, protože jsem přesvědčená, že je nezklame. Pokud patříte mezi čtenáře lehčích fantasek, připravte se na trochu větší náročnost textu, ale ne takovou, aby odradila od čtení. Jen to nedostanete úplně zadáčo :)

A taky bych knihu ráda doporučila těm, kteří tvrdí, že fantasy je nízký žánr nebo že čeští autoři neumějí psát tak dobře nebo dokonce lépe, než zahraniční. Pletete se! Tak moc se pletete!

 

O knize:

Autor: Ondřej Blaho

Série: Severní den (1. díl)

Vydal: Mystery Press

Rok vydání: 2024

Počet stran: 400