Měsíčník - duben 2025

 

Tak je to tu! Duben… Jakože fakt duben, ten duben, který je „votvírákem“ druhého čtvrtletí! Letos teda čas přesedl z kolečkových bruslí na tryskáč a hrozně mě tím prudí. Nějak jsem si to líné předjarní období nestačila dosyta užít. Jak já bych chtěla, aby se mi zase někdy první čtvrtletí táhlo jako smůla!

 

Ohlédnutí za březnem

Protože jsem obecně velmi všímavá, všimla jsem si až v březnu, že letos můj bloG slaví 15 let! Jejda. Děťátko moje už by mohlo dostat občanku :D To jsem nečekala, že vydržím tak dlouho.  Přemýšlím, jak to oslavit. A vůbec nic mě nenapadá :D Asi počkám až na dvacítku. Nebo aspoň na plnoletost.

Letos mě v březnu potěšilo poslední sněžení (17.3). Bylo to sice jen na chvilku a nevydrželo to, ale i tak. Teď mi nezbývá, než čekat na období dešťů :)

Dovolenou na začátku března jsem využila jako obvykle poslední dobou – tedy nijak. Jsem zvědavá, kdy mě nechuť do cestování přejde. Zatím to vypadá, že ještě nějaký čas ne, i když o další dovolené už prý někam pojedeme :D

 

Jak to šlo v březnu s vybraným čtivem?

Tak nějak jsem vybrala opět spíš hubeňourky, ač v březnu to bylo spíš nezáměrně :)

Draculova žena – příjemné překvapení a trochu netradiční pohled na historickou osobnost Draculy. Či spíše knížete Vláda. Jasný je, že jde pořád o fantasku a vymyšlený příběh, ale zaujal mě hned a čtení jsem si užila. Trochu jsem se obávala střídání časových rovin – tedy dávné minulosti a současnosti, protože to poslední dobou moc nemusím. Tady mi to nevadilo. Naopak! To propojení se mi zdálo zajímavě vyřešené.

Syndrom malé mořské víly – mrňavoučká knížečka, která je v podstatě takovou hezkou pohádkou, i když začátek tak moc nevypadá. Ze začátku mě bavila moc. V půlce se to trochu pokazilo, když začala ta více pohádková část. Jako celek ale dobré.

Pomněnka: Co bylo dosud ztraceno – druhý díl se podržel vtipného a svěžího stylu psaní, ale něco tomu tentokrát chybělo. Nějaké směřování nebo prostě jen něco, čeho by se děj držel. Nemůžu si stěžovat na nedostatek děje, ale příběh jakoby se motal v kruzích stále toho samého. Takže jo, byla to zábava, slupla jsem to jak malinu, ale dojem jisté vycpávkovosti zůstal.

 

Nej kniha minulého měsíce:

Výběr na sebe tentokrát nechal dlouho čekat. Nejdřív jsem myslela, že vyhraje Povídejme si do noci, pak přišel Mor – zní to hrozně, ale fakt je to kniha – a ten nápad mi přišel skvělý, i zpracování. Pak jsem slupla Vraždím vrahy, což se zdálo být nepřekonatelné. Dokud nepřišel Kchrat. Jo, byl původně určený až na duben, ale začala jsem ho už poslední březnový víkend s tím, že dám pár stránek a pokračovat budu v dubnu. No… člověk míní, kniha mění. Vydržel mi den a půl a duben začnu s druhým dílem :D

 

Co plánuji přelouskat v dubnu?

Všechny vybrané krásky ke mně přišly v dubnu loňského roku. A minimálně dvě z nich by mohly být kandidátkami na knihu měsíce. Asi by mě čekala těžká volba, kdybych jednu z nich nepřečetla už v březnu a – tradááá – stala se knihou měsíce :D Místo ní jsem tedy byla nucená vybrat jinou od českého autora, která má ovšem také výherní potenciál.

 

Jedna od českého autora

Práh: Mezi půlnocí a ďáblem – náhradnice za Kchrata :) doufám, že si povede stejně dobře.

 

Jedna bazáčová

Čistá pravda  – tady mě zlákala anotace. Doufám v zábavnou oddechovku.

 

Jedna z rozečtené série

Murtagh – Eragona jsem četla už hodně dávno, ale tuhle spíš součást série než vysloveně pokračování, si utéct nenechám. Je to bichlice. Snad bude v dubnu čas na čtení.

 

 

Konec hlášení!

Povídejme si do noci

 

Knihu jsem si vybrala, protože jsem doufala, že tentokrát marketing nekecá a dostanu skutečně „jiný“ romantický příběh. Na romantiku mám chuť často, ale ne pokaždé na tu dokonalou. Tahle kniha dokonalou lásku přinést neměla. Podle anotace se zdálo, že to bude daleko víc opravdové a nepříznivé životní okamžiky zasáhnou do dění víc, než by bylo v romantických knihách běžné. Jak to dopadlo? No, vlastně více než dobře.

 

Anotace:

Will a Rosie se potkají jako teenageři. Ona je přemýšlivá a opatrná, on je divoký a nepředvídatelný, a navíc nejlepší kamarád jejího bratra. Během tajných procházek a nočních hovorů se mezi nimi vytvoří pouto, které je předurčí k tomu stát se životní láskou toho druhého. Až do dne, kdy tragédie roztříští jejich společnou budoucnost na kusy. Ale roky ubíhají a osud je znovu a znovu přivádí k sobě. Vždy, když se zdá, že se vše vrátí do starých kolejí, čelí otázce: Co dělat, když se nedokážete vzdát člověka, na kterého byste měli zapomenout? Úspěšný debutový román, který byl přeložen do čtyřiadvaceti jazyků, pro fanoušky knih Sally Rooney a seriálu Jeden den.

…

Na začátku čtení jsem byla hodně zvědavá, oč tedy doopravdy půjde. Ono tyhle epické love story se často zvrhnou do kýčů a patetických žvástů, nebo jsou prostě úplně stejně, jako všechny ostatní. V nejhorším případě obojí dohromady :) Musím říct, že tato kniha mě překvapila, protože se nevydala ani jedním z výše uvedených směrů. Autorka ukázala, že o lásce lze psát i bez textu plného zbytečně vzletných a často lacině znějících vyznání, věčně užvaněného sexu nebo uměle vystavěných citově ždímacích scén.

Rozhodně neočekávejte tuctovou romantiku plnou běžných klišé. Tato kniha se k tuctovitosti a klišárnictví nepřiblíží ani náznakem. Jinak můžete věřit marketingu.

 

Příběh je psaný v přítomném čase, což pro mě není úplně běžné. Chybí uvozovky u dialogů, i jakékoli jiné oddělení řeči od ostatního textu. Bylo to zvláštní si na to zvyknout. I když už jsem takové knihy četla (a překvapivě jsem při nich prožívala i podobné pocity). Způsobovalo to jakési pocitové splývání dialogu s textem a ještě víc umocňovalo snivý dojem, který text vyvolává. Není vůbec těžké se do něj propadnout a nechat ho kolem sebe protékat a působit. Po tom, co jsem tu podivnost přijala, jsem si řekla, že lepší formu psaní pro tento příběh si představit neumím.

Asi i díky tomu stylu psaní jsem si opravdu skvěle užila začínající vztah mezi hlavními hrdiny a jeho postupné proměny v čase a okolnostech, které byly většinou pro pár spíš nepříznivé než co jiného. Jako by jim snad osud prostě nepřál a zároveň je nenechal zapomenout a sváděl je k sobě - jak by jim podával prst, ale nedal jim zdravou ruku k uchopení. Kniha je sleduje na přeskáčku, takže jsem dostala pohled na ně oba a na to, jak situaci prožívají. A nebyli pořád jen spolu, život je často zavál jinam klidně i na několik let.

 

S postavami jsem prošla obdobím od střední školy až po dospělost. Příběh začíná, když je jim šestnáct a končí, když je jim mezi třiceti a pětatřiceti. Tenkrát na střední je spojí osudová láska, která ale vůbec – ani jednou za celou dobu – nepůsobí jako neuvěřitelný kýč. Zbytek příběhu sleduje jejich životy, jak plynou, jak se prolínají a míjejí. Zažila jsem s nimi rány osudu, obyčejné starosti a radosti i okamžiky štěstí a naplnění.

Postavy jsou skvělé, velmi propracované a rozebrané až na dřeň. Autorka stvořila opravdu zajímavé lidi, které formovalo ne zrovna ideální, ale zároveň nikoli úplně nešťastné dětství.

Willa nejdřív opustil táta a pak odešla i máma, žil s babičkou a dětství měl v zásadě dobré. Po tom co máma odešla, se vlivem několika nešťastných náhod stal známou místní černou ovcí, aniž by k tomu byl vysloveně důvod. Lidi ho odsoudili bez ptaní a bez náznaku pochopení k dítěti, které ztratilo samo sebe vinou dospělých. Měl podle všeho určitou „pověst“ - kluk, který odešel ze školy, má motorku, nosí koženou bundu (představte si to!), hodně na něj letí holky, přitom je uzavřený, nesdílný a samotářský. Nebyl úplně v pohodě, celý život bral antidepresiva. I tak jsem ale mohla sledovat, jak silná osobnost je a jak nachází svou cestu životem. Wil byl navzdory veřejnému mínění opravdu dobrý člověk.

Rossie byla hodná holka, trochu naivní, ale dokonalá a čistá holčička. Ne ani tak sama od sebe, ale byla do této pozice vmanipulovaná a dotlačená perfekcionistickou matkou.  Rossie dělá ostatním radost, potlačuje to, co by chtěla sama, protože ostatní – zejména matka, vědí nejlépe, co by měla chtít, cítit a kam svůj život směřovat. Rossie jejich názory přejímá, aby nedělala vlny. Raději bude sama nešťastná, než aby někoho zklamala nebo způsobila neštěstí jemu. Nedivila jsem se její kompulzivní poruše, protože tak mohla kontrolovat aspoň něco. Její cesta k sebenalezení byla delší než Willova, čistě proto, že od ženy se očekávají v životě jisté postoje a řekněme jistý postup životních rolí, které má přijímat. Tento tlak na Willa nebyl.

Láska těch dvou (zejména ze začátku) by mohla připomínat ohrané klišé, ale v tom, jak je příběh psaný se tyhle pocity okoukanosti ztrácí.

 

Jejich příběh vypráví o plynutí života a změnách, které přináší. O životních postojích, ztrátách, objevech. O rodičovských vzorech a očekávání společnosti, které často stojí proti vám a vašim přáním a představě o štěstí. Je napsaná krásně s neuvěřitelným citem pro emoce ani ne tak postav, ale života samotného. Jsem si poměrně dost jistá, že každý věk čtenáře přinese náhled na příběh úplně jinak zabarvený. Mně je přes čtyřicet, takže jsem o něco starší než hrdinové příběhu, něco už jsem si zažila, takže ve mně příběh probouzel něco mezi nostalgií, bolestí a štěstím. Řekla bych, že tohle je jedna z těch knih, které opravdu mají hloubku a tu je velmi snadné v textu najít, pochopit ji a napojit se na ni prostřednictvím postav. Už dlouho jsem od knihy nedostala tolik různých emocí, které mě úplně rozebraly. Nešlo přitom jen o hlavní postavy, ale i o ty ostatní, které měly role v jejich životech, objevovaly se a mizely, když jejich úloha v příběhu těch dvou skončila. Překvapivě žádná z emocí nebyla vysloveně negativní a to ani k těm postavám, které se moc dobře neprojevily. Autorka je totiž napsala s takovým pochopením pro různé odstíny života, že to nenutilo k žádnému vymezení se vůči nim. Jen k poznání a pochopení – nebo nepochopení. Každopádně k akceptaci, že život může být i takový a ne všichni si vytáhnou dobré karty do hry.

Začátek příběhu je v zimě a už z toho, jak autorka krásně popisuje sníh, hudbu a pocity jsem tušila, že tohle čtení bude něco extra. Kostrbatý pocit při začtení, které na prvních pár stranách zadarmo nebylo, způsobil pro mě hlavně ten přítomný čas a chybějící uvozovky. Počítám, že to asi trochu zaskočí každého :D  Až na toto drobné škobrtnutí už všechno byla krásná a plynulá jízda. Oceňuji, že okolnosti, které ty dva odváděly od sebe, nepůsobily uměle vykonstruované. Naopak bylo snadné všechno pochopit, i když ne tak úplně přijmout nebo souhlasit s rozhodnutím postav. Ten poslední bod vlastně oceňuji taky. Pokud by pro mě kniha byla svým vývojem moc „tak, jak chci já“, zdaleka by to nebyl tak dobrý příběh, ale jen jeden z mnoha.

 

Knihu opravdu můžu doporučit. Je to jiná romance, než ty běžné. Zároveň ale při čtení dostanete více méně všechno, co byste chtěli, jen ne snadno a na růžovo lakované. Pokud si chcete užít spoustu emocí a osudovou lásku, neváhejte!

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Knihu najdete tady.

 

O knize:

Autor: Claire Daverley

Překlad: Hana Sichingerová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 400

 

Podobně zajímavě laděné knihy na bloGu:

Poslední dny slávy, Kdes byla včera v noci, Chuligán, Řekni vlkům, že jsem doma

Nejlepší casting mého života

 

Na knihu mě nalákalo její představení v joťáckém blogerském videu. Byla jsem si celkem dost jistá, že to bude romantické a zábavné čtení a na něco takového byla zrovna chuť. Lákavé bylo i divadelní prostředí, protože to se u mě v četbě zase tak často nevyskytuje. Takže sotva kniha došla domů, už byla rozečtená :)

Anotace:

Skvělé plány a pozitivní myšlení jsou výborná věc, ale nejsou vám nic platné, když jdete pozdě na důležitý divadelní konkurz a režisér je sebestředný blbec! Jagger Hartley je sice mladý, talentovaný, výjimečně pohledný a má slavné příjmení, tím však výčet jeho kladů končí. Kdyby jen tušil, že Belle Mathewsová není žena, která by se smířila s vyhozením z konkurzu. Svůj konkurz dokončí, i kdyby si Jaggera musela vzít jako rukojmí.

Což vlastně tak trochu udělala... ups!

Ale ani únos nemohl zastínit, jak nadaná Belle je – rozená hvězda, která patří na jeviště. Škoda, že ho šíleně přitahuje jak její nepopiratelná krása, tak její velkorysé srdce. Takže buď se on stane jejím největším úspěchem, nebo ona tím jeho.

 

…

 

Hned ze startu se musím pochválit :) Můj odhad byl zcela přesný. Kniha je přesně tak zábavná a romantická, jak jsem od ní čekala. Bavilo mě to dokonce tak moc, že jsem celkem bez problémů přehlédla žánrová klišé, kterých tu bylo požehnaně. Na druhou stranu – kdo by bez nich vůbec chtěl romantiku číst? V tomto příběhu s nimi navíc autorka pracuje s lehkou rukou, takže nejen že neobtěžují a nepůsobí trapně, ale ještě dost často pobaví a za to má u mě rozhodně plusové body.

Kniha je navíc z těch, které s potěšením slupnete naráz, protože je opravdu svěží a zábavná a když se člověk dobře baví, proč by se čtením přestával?

 

Nejdřív poznejme hrdiny, ať víme, do čeho se řítíme.

On – tedy pan režisér je takový ten typicky chlap, který se v ženských románech vyskytuje. Nechci úplně říct „chodící klišé“, jenže vlastně ano. Autorka ho obdařila osobností, na kterou ženské očividně zabírají a zabralo to i tady. Jo, i já jsem z těch, na které to zabírá spolehlivě :) protože proč by kdo chtěl hrdinu romantiky, který jeho samého ničím nepokouší? Lákavý hrdina je půl úspěchu doma.

Hlavní hrdina Jagger je z bohaté rodiny. Nesnáší to. Hlavně ten pocit, jak všichni věří, že mu jeho rodina umetá cestičky k úspěchu. Teď napsal opravdu dobrý divadelní scénář a chce se s ním prosadit sám. Za pomoci svého talentu a vlastního úsilí. Cítí, že toto je hra, která mu otevře dveře na Broadway. Taky je samozřejmě fakt přitažlivý a samotářský mrzout. Na ženské si dává pozor, protože si nikdy není moc jistý, jestli po něm nejdou kvůli penězům, divadelní roli a rodinnému jménu. A zásadně nikdy nerandí s herečkami!

 

Pokud Jagger je typickým hrdinou, tak Bella mu dělá dobrý protiklad. Do klišé spadá jen částečně. Hlavně po stránce vzhledu, talentu a oslnivé osobnosti. Jinak…

Hrdinka sama o sobě říká, že je vlezlá. No… to má sakra pravdu :) Taky je dost hádavá, provokativní, má ráda poslední slovo, ne nebere jako odpověď a je paličatá až hrůza. Což v reálu nedává dohromady moc dobrý soubor vlastností, ale v příběhu to zakládalo na hodně vtipných situací a zábavně vyostřených konverzací. Zároveň se Bella označuje za dobrého, upřímného člověka, trvá na tom, že jím je a snaží se jím zůstat. Není ten typ, který by měl o sobě nějaké iluze a přehnaně vysoké mínění, na druhou stranu není ani falešně skromná. Ví, že je hezká, ví, že má talent. Rozhodně je obětavá, to ano. Pro své blízké udělala spoustu věcí. Byla mezi svými oblíbená. Jen se mi zdálo, že to své dobro prosazuje dost často pomocí zmíněných ne zrovna dobrých vlastností.

Samozřejmě je taky přitažlivá, to není nikdy na škodu u hrdinek romancí :) a je vynikající a talentovaná začínající herečka. Tím a svou otřesnou vlezlostí a paličatostí na sebe strhne pozornost hlavního hrdiny. Má štěstí, že tohle je jen kniha, v reálu by to smrdělo průšvihem, ale takto to je vážně veselá záležitost. Skoro mi ho bylo líto :) Jagger se jí chce nejdřív zbavit, jenže narazí tady na její krásu, oslnivou osobnost a paličatost. Což je fakt nebezpečná kombinace. Bella se rozhodne spáchat pro Jaggera nějaké to dobro a pomoct mu se trochu otevřít a pobavit. Jaggerův názor je nepodstatný :D A po tom jednom bavícím večeru už je osud a přitažlivost sama postrkuje k sobě.

 

Autorka střídá pohledy obou hrdinů, což je styl vyprávění, který mě baví. Sem navíc dobře zapadá, protože náhled obou na aktuální dění na stránkách přispívá k zábavnosti jejich střetů. Zejména mě bavily okamžiky na začátku, kdy Jagger trpí její prořízlou hubou, zatím co Bella ho pošťuchuje a nutí ho tak jí její špičky vracet. Možná jsou oba místy trochu teatrální (ehm Bella), ale co by člověk čekal u lidí od divadla :)

Scény s nimi byly opravdu svěží, zábavné a nabité Bellinou energickou, zářivou osobností. Definitivně se tak jedná o romanci, která umí zvednout náladu a není jen prvoplánově o tom, že se dva dají dohromady. Pochopitelně se taky ukáže, že Jagger není zdaleka takový mrzout, jen mu prostě velmi záleží na jeho práci a soukromí a nerad si někoho pouští moc k tělu. Dohromady se dají poměrně rychle, chemie mezi nimi je ale příjemně přirozená a uvěřitelná a ani jeden ji nijak moc dlouho nepopírá. Jenom po té, co si konečně přiznali vztah, se trochu vytratila ona lehkost a zábavnost a začalo se řešit druhé velké téma knihy a to vztah nadřízeného s podřízenou.

 Samozřejmě je tu i nějaká ta lechtivá scéna. V tuto chvíli si vybavuju jen jednu opravdu – řekněme – kompletní a nebyla nijak natahovaná zbytečně podrobnými popisy. Pokud tedy máte rádi spíše romantiku a jiskření a popisné erotiky o něco méně, budete tady spokojení. Sex je navíc popsaný tak, že tím autorka nikomu náladu nepokazí, ale zároveň nepokazí ani napětí mezi postavami.

 

Autorka si dala záležet i na zbytku příběhu, který by zůstal stejně dobrý i v případě, že by ti dva nakonec nebyli víc, než přátelé. Každopádně to mezi nimi jiskří tak nepřehlédnutelně, že z podobného „jen přátelského“ konce není nutno mít obavy. Příběh, který rámuje jejich vztah, není jen zalitý růžovými barvičkami. Krom veselých střetů těch dvou si autorka naťukla i témata, která už zase tak moc radostná nejsou. Skoro mi bylo líto, že se příběh v prostředí divadla a v tamních vztazích mezi lidmi nepohyboval o malinko víc a divadlo dělalo spíš kulisu romantickému vztahu. Ale chápu, že toto je romantika a ne společenský román a je jen můj problém, že mě to téma zaujalo víc, než pro účel příběhu mělo.

Takže nějaké přesahové téma tu autorka vepsala, ale ne vysloveně v popředí. Opravdu se životních potíží dotýká spíše okrajově, romanci a zábavu tím nenarušuje, ale i tak jde těžko přehlédnout náznaky.

Je tu například herečka, skvělá a talentovaná, která je aktuálně svobodnou matkou malého dítěte, takže nezaměstnaná. Naštěstí má za kámošku Bellu s jejím dobrým srdcem, ale i tak to nemá úplně jednoduché. Tahle linka by mě zajímala o trochu víc rozvinutá. Jak například taková žena může obrážet konkurzy a hrát po večerech divadlo a do toho zkoušet? Hlídání? Může si na to vůbec vydělat, i když je dobrá? Rozhodně je fakt, že s dítětem se kariéra nedělá snadno, pokud nemáte rodinné a finanční zázemí.

Dál je tu – o poznání více, protože jde o jedno z hlavních témat – vyobrazen rozdílný pohled na kariéru mužů a žen – protože ženská, která má vztah s režisérem získává přes postel výhody, zatím co chlap spící s režisérkou je borec. To je jasný! Komu taková pletka zničí kariéru a pověst je nejčastěji ženská. O to víc opatrná chce a musí Bella být, když spí s režisérem hry, ve které hraje. Tahle linka se táhne romantickou zápletkou jako červená nit a zakládá na vztahové komplikace. Oběma, Jaggerovi i Belle je jasné, že co je v domě není pro mě, ale zároveň oba cítí, že jejich vztah by mohl být pro ně ten pravý a nechtějí se ho vzdát. Líbilo se mi, že autorka tady nesklouzla k přeromantizované nerealističnosti a podržela se řešení, které bylo nejspíš jediné možné, pokud nechtěli svůj vztah utajovat až do konce turné a riskovat, že se na ně stejně přijde a skandál bude tak jako tak. Zároveň si tím zadělala na tradiční knižně-romantickou párovou roztržku v poslední třetině :) jo, vím, že to bylo očividné, ale proč toho nevyužít? Konečně je to zase jednou komplikace, která dává smysl.

Tady u tohoto problému na mě vážně udělala Bella dojem. Byla totiž přítomna u začátku podobných nepodložených drbů o hlavní herečce a své konkurentce a zarazila to! Nevyužila toho, aby konkurentku pošpinila a dostala se přes její záda nahoru. Tím u mě hodně stoupla a přesvědčila mě, že je opravdu dobrý člověk.

Hodně mě taky bavili její sestra se svým partnerem – oba právníci – u kterých Bella bydlela. Vážně by mě nenapadlo, že právníci budou někdy plnit v knize jinou roli, než upjatých kravaťáků. S těmito dvěma byla zábava. Úspěšně doplnili tým autorčiných parádních vedlejších postav.

 

Celkově se můžu po dočtení radovat, protože toto byla opravdu dobrá volba. Dostala jsem všechno, s čím jsem na začátku počítala a co jsem chtěla. Skvělé postavy, zábavný, svižně vyprávěný příběh s myšlenkou a příjemnou romanci. Takže pokud máte chuť na nějakou veselou romanci z prostředí „prken, která znamenají svět“, toto bude to pravé.

 

P.S.: Taky úplně nesnáším, když někdo chodí pozdě, takže na začátku jsem byla jednoznačně tým Jagger :D

 

Za knihu moc děkuji nakladatelství Jota. 

Za knihou račte prosím tudy.

 

O knize:

Autor: T. Gephartová

Překlad: Alžběta Komrsková

Vydal: Jota

Rok vydání: 2025

Počet stran: 336

Chtějí být jako my

 

Kolem knihy jsem kroužila docela dlouho. Na jednu stranu mám YA thrillery docela ráda. Na tu druhou se mi poslední dobou zdá, že jsou si vzájemně hodně podobné a tím pádem poněkud snadno odhadnutelné. I tak jsem se rozhodla tento přečíst, protože nabízí mou oblíbenou „elitní“ partičku středoškoláků, kolem nichž vznikl nějaký průšvih.

Anotace:

Jill Newmanová navštěvuje prestižní soukromou školu a žije zdánlivě dokonalý život. Jenže pak je její nejlepší kamarádka Shaila zavražděna. K činu se přizná Shailin přítel Graham, případ je policií uzavřen a Jill se pokusí na všechno zapomenout. O tři roky později je Jill v maturitním ročníku, rozhodnutá si jej se vším všudy užít. Když jí však začnou chodit zprávy, které tvrdí, že je Graham nevinný, její sen o perfektním školním roce se začne rozplývat. Kdo je skutečným vrahem? A jaká tajemství vždy oslnivá Shaila skrývala?
Jill chce přijít celé záhadě na kloub, ale pravda by ji mohla přijít draho. Je připravená riskovat svou dokonalou budoucnost?

 

…

 

Vážně přemýšlím, proč mě knihy o elitářských partičkách většinou snobských děcek na více či méně prestižních školách tolik baví. Dost často není na těch dětech moc nic k obdivu, až teda na tu jednu výjimku, která se mezi nimi občas najde. Ve které se probudí cosi jako svědomí a nakonec se zachová správně. Přemýšlím, kde všude jsem na toto narazila a mám pocit, že nějaká taková „vrchnost“ je snad v každé knize odehrávající se na střední škole (zejména americké nebo britské). A naštěstí se najde vždycky aspoň jeden odrodilec, který přemýšlí nad tím, jestli všechno, co má, je správné a jestli si to zaslouží. Takže jo, asi mě baví právě toto.

Čekala jsem, že tato kniha bude můj oblíbený prvek mít a taky že ano.

 

Tady dostala nevděčnou úlohu toho, kdo prozřel Jill Newmanová. Jill je členkou právě jedné takové elitní školní partičky. Říkají si Hráči a jsou přesvědčení, že jsou fakt lepší než ostatní – teď ve čtvrťáku, kdy jsou na vrcholu moci nad ostatními, kteří jsou pod nimi. Svou pozici mezi elitou si museli v prváku zasloužit a zaplatit za ni - téměř by se dalo říct vlastní duší. Museli si projít rituálem zasvěcení, který byl víc ponižující a hnusný než co jiného, ale odměna všem prvákům za to stála. Teda všem ne. Dva potenciální Hráči se šťastného konce nedočkali. Jedna z nich zemřela a další z nich byl za tu vraždu odsouzený, protože se k ní přiznal.

Teď je Jill v maturitním ročníku a krom řešení přihlášek na vysněnou vysokou má ještě jednu povinnost. Spolu s ostatními má vybírat nové členy Hráčů, nové kousky, které budou moct celý rok šikanovat (eh tedy vlastně, podrobovat zkouškám) tak, jak se to stalo i jim. Do výběru se dostane i její bratr. Jill z toho moc nadšená není. Nelíbí se jí, že by měl projít stejným prvním rokem, jako musela ona. Letos ale má být všechno jiné. Vůdkyně Hráčů a její kamarádka jí slíbila, že přijímání členů už nebude tolik připomínat šikanu.

Nový školní rok začíná. Čas zapomenout na všechno hnusné a pěkně si to užít. Jenže žádné zapomínání se nekoná. Hnusná minulost se vynoří a všechny praští rovnou mezi oči – ten, co se přiznal k vraždě jejich spolužačky, najednou tvrdí, že je nevinný. A staré, sotva zahojené rány se zase otvírají…

 

Tentokrát začnu menší zvláštností, kterou kniha má. Autorka začíná zostra. Úplně chybí něco jako uvedení do děje. Prostě jako byste najednou přijeli na cizí školu a začali prvním dnem v zavedených kolejích bez nejmenšího povědomí o tom, jak to tu chodí. Je tu najednou hrozně moc cizích lidí a vy se snažíte zapamatovat si jména. Alespoň těch, kteří jsou ve zdejším dění nejdůležitější. Chcete co nejrychleji pochopit nepsaná pravidla, která tu očividně jsou, ale vůbec vám nedávají smysl. Nikoho neznáte, takže vám nikdo nepomůže. Taky víte, že před třemi lety jedna ze studentek školy umřela. Moc bližšího jste se nedozvěděli a tak jen zvědavě pozorujete skupinku těch, kteří jí byli nejbližší – a kteří patří do jakéhosi elitního školního klubu.

Ačkoli je takový začátek trochu náročnější na začtení, musím říct, že mě se pocity „nováčka“ které ve mně vyvolal, docela zalíbily. Bavilo mě, že si všechny musím pěkně poznat, udělat si na ně názor a proniknout do tajemství zdejších sociálních vztahů a nepsaných pravidel. Pokud to autorka takto zamýšlela, potom odvedla dobrou práci. Příběh svoje tajemství nedá snadno.

Jo, záhady mě baví. Proto mě trochu mrzelo, že o tu nejdůležitější jsem byla připravená. Viníka jsem poznala ihned, jakmile se v příběhu objevil a to jsem ani pořádně nevěděla, čím má být vinen. Nebylo vůbec ani nejmenších pochyb a hned po pár větách s tou dotyčnou osobou bylo zjevné, že to bude ona. Zbývalo jen zjistit, jak a proč a co přesně.

 

Svou hlavní hrdinku autorka vystaví hned několika dost závažným problémům k řešení. Jednak je dost pod tlakem ohledně vysoké školy. Vždycky byla v rodině ta chytrá a rýsuje se před ní zářná budoucnost. Musí ovšem udržet vynikající průměr, aby získala stipendium. Její rodiče totiž nepatří mezi největší pracháče a bez stýpka by dceru na prestižní vysoké nejspíš neudrželi. Za celé tři roky se také nevyrovnala se smrtí své kamarádky a teď, když se zdá, že za to piká nevinný člověk, se jí všechno vrací. Potýká se také s komplikovaným vztahem, kdy chodí s jedním klukem, ale tajně už roky miluje jiného. A do toho má povinnosti jako Hráčka. Letos patří mezi ty, kdo vybírají nové prváky mezi Hráče a zajišťují jejich zasvěcovací rok.

V Jill se to všechno mele a právě zasvěcovací akce tomu nepomáhají. Poprvé si připouští, že to, co dělají prvákům, není nic dobrého a vzpomíná na to, co vytěsnila až do koutku paměti - jak se sama cítila, když se to dělo jí.  Vidí, jak se prváci mění, jak je to všechny změnilo, co se z nich stalo. Jill se v průběhu děje musí srovnat s minulostí, smířit se s tím, kam její rozhodnutí vedla a zjistit, co všechno unese její svědomí. Musí zjistit, jaká chce do budoucna být a co všechno pro svou budoucnost obětuje.

To, jak autorka Jill stvořila, se mi líbilo. Ona byla dobře zvolenou hrdinkou pro tento typ příběhu. Sama měla máslo na hlavě, ačkoli se zdála být hodnou holčičkou, nebyla vždycky taková. Moc dobře si uvědomovala, že nebyla vždycky poctivá ani sama k sobě, jak se pořád snažila někomu zavděčit – rodičům, partě, kamarádkám, klukovi… Možná nebyla poctivá ani vzhledem ke svému studiu. Dobře zdůrazněná byla její nejistota ohledně toho, jestli by všechno to, co dokázala, dokázala i bez výhod Hráčů. Jenže Jill ví, že toto je pro ni ztracené, že už nikdy nezjistí, jestli by dokázala získat svůj úspěch vlastními silami a má pochybnosti, jestli má být vůbec na co hrdá. Líbila se mi její potřeba zachovat se správně, i když si to musela vybojovat sama se sebou i s ostatními. A riskovala, že všechno pro ni bude mít vážné následky. Autorka tím ukázala, že zachovat se správně po předchozích chybách je sice důležité, ale už ne snadné.

 

Bylo fajn, že mi hrdinka sedla, protože všechno – současnost i minulost, sleduje příběh jejíma očima. Krom prožívání současného děje, jsou v příběhu časté náhledy hlavní postavy do minulosti, které mají přibližovat to, co se stalo a zdůvodnit to. Asi bych ocenila, kdyby byly trochu víc oddělené. Hlavní hrdinka prostě začala vzpomínat rovnou v ději. Nemůžu ovšem popřít, že z kontextu bylo pochopitelné, že jde o vzpomínku. Díky tomu vzpomínání se lépe vysvětlí, proč jsou současné vztahy mezi postavami poněkud napjaté a proč se někteří chovají tak, jak se chovají. Zároveň vyplouvají na povrch mnohá nepěkná tajemstvíčka, která se zatím dařilo úspěšně ignorovat. Zajímavé je sledovat to, jak se mnozí obhajují – protože přeci Hráči mají na škole dlouhou tradici. Jejich rodiče to dělali taky a další před nimi. Takže to nemůže být nic špatného. Je to tradice. Všichni to vydrželi, tak to vydrží i ti další.

Autorka se mi pokoušela předhazovat podezřelé, dokonce i samotná hlavní hrdinka cítila vinu. Tato vrstva příběhu na mě bohužel nezapůsobila, protože jsem si byla dost jistá svým odhadem hlavního viníka. Pokud to ale někdo neodhadne, dostane pěknou řadu podezřelých a odhalování pravdy si určitě užije o to lépe.

Protože se jedná o příběh ze střední, láska nechybí. Jill je jednou z aktérek zajímavého trojúhelníku. Vlastně jen ona přesně tuší, jak moc zajímavé to je a jaký je její vztah k oběma klukům. S Henrym to bylo dost jasné a bylo mi ho celkem líto, protože se jevil jako dobrý kluk a opravdu mu na ní záleželo. Ale co Adam? Přemýšlela jsem, co vlastně za vztah mezi sebou s Jill mají. Z její strany bylo vše očividné, ale z jeho? Choval se k ní dost nejednoznačně. Měla jsem podezření, že ví o jejích citech a umí toho využít. Pár okamžiků jsem měla dokonce pocit, že by je snad mohl i opětovat. No každopádně oba vztahy tady byly docela uvěřitelně podané, včetně toho, jak se v tom Jill motala a jak to nakonec vyřešila.

 

Celkově mě kniha opravdu bavila. Z velké části to bylo zásluhou postavy Jill, jejími dilematy, které musela řešit a způsobem, jak se ke všemu stavěla. Její vývoj jako postavy, byl perfektní. Líbila se mi myšlenka, že když se člověk vyškrábe na vrchol hory, pravděpodobně zjistí, že výhled dolů není tak parádní, jak čekal. A že možná za výhody, které získal, zaplatil vyšší cenu, než chtěl.

Pokud vás knihy ze střední, které nejsou jen o randění, baví, směle se pusťte i do této. Případné odhalení viníka už na začátku není tentokrát příběhu na škodu. Stále zbývá ještě dost co objevovat a vyřešení případu není na této knize to nejzajímavější.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za příběhem račte tudy.

 

Další YA thrillery na bloGu:

Štvaná zvěř, Straky, Přestaň mi lhát, Byli jsme tady, Návod na vraždu pro hodné holky, Já smrt, Jen pět přežije

O knize:

Autor: Jessica Goodman

Překlad: Jana Michalcová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 320

Měsíčník - březen 2025

 

Březen za kamna vlezem. A že bych fakt zalezla po tom poněkud náročnějším a jarní únavou prolezlým únorem. Rozhodla jsem se březen zahájit týdnem dovolené s tím, že to na jarní únavu bude to pravé. A dál prostě uvidíme :) Jaro se blíží. Těším se? Na jaro asi ještě jo.

 

Ohlédnutí za únorem

V polovině února jsem se přeci jen dočkala ještě sněhu – nečekané a milé překvapení. Měla jsem z něj sice radost jako jediná, ale to mi ji nepokazilo :D

Znova jsem začala objevovat kouzlo starých YA sérií a to díky čtečce. V únoru jsem si ulítla na oddechovce Paranormálové, která je vážně překvapením hlavně zajímavým nápadem. Je to taková ta typicky milá, jednoduchá a příjemná YA. Dojde v ní maximálně na pusu a držení za ruce. Řešení problémů jsou sice naivně jednoduché a odhadnutelné, ale odpočinek u četby je skvělý. Ideální na rotoped.

Zjišťuju, že nakupuju čím dál víc knih na bazech. Objevila jsem dvě loviště, kde rčení „jako nová“ znamená opravdu jako nová. A kniha mě stojí třeba třetinu ceny. S tím souvisí i probíhající čistka mé knihovny. Zvykla jsem si na to, že knihy, které nechci číst vícekrát, jdou z domu. A za získané prachy zase koupím nové. Hezký koloběh :D

 

Jak to šlo v únoru s vybraným čtivem?

Vybírala jsem tak nějak záměrně hubenější knihy. Přeci jen únor je o něco kratší. Stejně jsem četla nakonec i bichle, ale hubeňouři převažovali.

Dustword 1, Znalost – vážně jsem nečekala, že se do toho tak rychle začtu a že to bude dobré. Prolog mě moc nenadchnul svým vyprávěcím tónem, ale naštěstí další kapitoly už byly výrazně lepší a méně patetické. Taky se mi líbilo pojetí magie, kterou se tady žáci učili.

Ať vás to ani nenapadne – tohle bylo velmi milé překvapení. Vždycky jsem si myslela, že čtení myšlenek by bylo bezva. Tady ovšem autorka zařídí takové čtení myšlenek, že to bezva není ani trochu. Protože co když je vás víc, kdo myšlenky číst umí?

Krkavčí lest – první díl téhle zvláštní sci-fi série, byl úplná pecka. Druhý díl si s ním v ničem nezadal. Opět jsem dostala docela náročné sci-fi s důrazem na politiku, matematiku a – překvapivě – i na sociální vazby a psychologii postav. Pecka. Těším se na třetí díl.

 

Nej kniha minulého měsíce:

Tak nějak od začátku jsem měla svoji favoritku a fakt jsem si myslela, že to bude ona. Při čtení strašně dlouho nepřicházelo nic výjimečného. Bavila jsem se u všech knih, ale pořád jsem čekala na „to něco“.Hodně příjemně mě překvapila kniha Královský život. A velmi příjemné překvapení byla Ať vás to ani nenapadne. Nakonec to dopadlo, jak muselo, a zvítězila:

 

Co plánuji přelouskat v březnu?

Opět jsem se podržela předsevzetí vybírat pouze z minulých březnů. Celá tato volební akce má přeci za cíl snížit zásoby knih, na které se zapomnělo. Jedině v tématu rozečtených sérií to v březnu bohužel neklaplo, takže jsem musela zalovit jinde. Náhradním loveckým místem se stala polička knih, které jsem dostala darem.

 

Jedna od českého autora

Draculova žena – koupila jsem ji v roce 22 (protože upíři) a pak zmizela v mé upíří poličce v knihovně.

 

Jedna bazáčová

Syndrom malé mořské víly – Rečkovou obecně velmi můžu, tak doufám, že mi sedne i tato. Ulovila jsem ji na bazu loni.

 

Jedna z rozečtené série

Pomněnka – druhý díl série jsem dostala loni k Vánocům, Nějak jsem ani nedoufala, že vyjde, protože se mi zdá, že o knize není moc řeči v éteru. Nebo jsem já už mimo :)

 

Konec hlášení!

Ptáček na klíček

 

Na knize mě lákala obálka, to především. Vlastně díky ní jsem si knihy vůbec všimla, protože mezi dětskými spíš nelovím. Každopádně trvalo dost dlouho, než jsem si ji vybrala k přečtení. Bála jsem se, že příběh bude na mě přeci jen už moc dětský, i když mě lákal. Na druhou stranu jsem četla dost knih pro stejnou věkovou kategorii, které se mi líbily moc. Tak jsem se rozhodla to zkusit.

Anotace:

Napínavý příběh ze zasněženého Walesu o síle rodiny i výjimečné odvaze. Když jedné zimní noci obdrží Seren Rhysová na mrazivém viktoriánském nádraží záhadný balíček od neznámého cestujícího, netuší, jaké potíže ji čekají. Na cestě za novým životem míří do odlehlého venkovského sídla. Po příjezdu však zjistí, že její představa veselých Vánoc byla jen klam. Vyzbrojená mluvícím ptákem, jehož slova možná nejsou pravdivá, kouzelným sněžítkem a vlastní odvahou se Seren vydává na nebezpečnou půlnoční výpravu do začarovaného světa sněhu a hvězd. Jejím cílem je vrátit sem ztracené štěstí.

…

 

Knížka, kterou jsem měla v rukách je opravdu hubené soustíčko. Je to na jeden večer čtení, ale příběh tím nic netratí na napínavosti ani na atmosféře zimní, tak trochu čarovné noci.

Na začátku knihy jsem se setkala s hlavní hrdinkou na nádraží. Odjížděla z dětského domova ke své nové rodině, která se jí chtěla ujmout. Maluje si, jak bude její nový život vypadat, jak ji rodina uvítá a stráví spolu krásné první Vánoce na rodinném sídle ve Walesu. Dokonce mají i syna přibližně v jejím věku a na toho se těší snad nejvíc. Po pobytu v sirotčinci, kdy byly ostatní děti spíš soupeři o zdroje, se těší, na první dítě, které by mohlo být kamarád. Když ale dorazí na místo, všechno je úplně jinak a ona cítí, že místo radostných příprav na Vánoce všechny lidi v sídle obestírá smutek nad jakýmsi společným tajemstvím…

Seren je zvědavá a to, co před ní všichni tají, jí nedá spát. Rozhodne se věci přijít na kloub a s pátráním jí pomáhá mechanický havran na klíček, který se k ní dostal úplnou náhodou.

 

Styl psaní je celkem dost úsporný, což není divu vzhledem k rozsahu knihy a tomu, že je určená dětem. Přes malý počet stránek dokázala autorka vybudovat pěkný a napínavý příběh. Krásně vykreslila atmosféru téměř prázdného, rozlehlého panského domu a záhadu jednoho ze zamčených pokojů. Dobře taky působí zasazení do opuštěné venkovské krajiny a to, že se všechno odehrává na podzim a v zimě, kdy se brzo stmívá, všude je sníh, lesy okolo jsou temné a záhadné a dům obestírá ponuré ticho. Úplně jsem to při čtení viděla před sebou. Všechno tohle atmosferično pěkně propojila s místními pověstmi a mytologií. Podle obálky by člověk čekal nějakou roztomilou, jen lehce dobrodružnou pohádku pro děti. Jako jo… i ne. Pohádka to určitě je, ale má vlastně na pohádku docela zajímavou myšlenku a je i trochu strašidelná. Trochu mi připomněla pohádku o Zimní královně.

 

Jako svou hlavní postavu si autorka vybrala holku, která byla zvyklá se životem prodírat sama a popasovat se s těžkými podmínkami. Seren ze všeho nejvíc toužila po svém místě ve světě, kam patří a kde je přijatá - po rodině a proto nebylo vůbec překvapením, že se za svou novou rodinu postavila a bojovala za jejich a tím pádem i své štěstí. Docela mě překvapuje, jak propracovanou postavu na těch pár stranách autorka měla. Pro čtenáře je snadno pochopitelná a velmi lehce se s ní „spřátelí“ a bude jí fandit.

Mezi přiměřeným množstvím vedlejších postav vyčníval havran na klíček, který byl úžasný. Byl takovým odlehčujícím, humorným prvkem a zároveň pomocníkem a přítelem hlavní hrdinky. Jinak byl příběh hlavně o Seren a jejím pátrání po pravdě a tak vedlejší postavy dostaly jen nejnutnější prostor v rámci jejich úlohy v ději.

Za protivníka tu byly bytosti z waleské mytologie, což bylo docela zajímavé, protože s tím jsem se ještě nesetkala. Tedy přeneseně ano, protože některé bytosti jsou očividně předlohou pro hodně populárních knih. Tady ale byly pojaté přeci jen trochu méně malebně a více odlidštěně. Opravdu působily jako cizí element, který si rád pohrává s říší smrtelníků. Něco chladného, lhostejného co se vždy dívá ze stínů a rádo si bere pro sebe. Serenin pobyt v jejich studené zimní říši byl docela strašidelný a postaral se o krásné vyvrcholení napětí, které autorka pečlivě budovala celou dobu. A samozřejmě, jako v každé správné pohádce, i tady je šťastný konec a odměna pro Seren za její odvahu a snahu v podobě splnění jejího největšího snu.

 

Jediné, co bych vytkla, je rozsah knihy. Jasně 176 stran se zdá dost, ale protože je kniha pro děti, je zde i o něco větší písmo, což taky ubírá prostoru (to ale nevytýkám, naopak). Příběh by unesl klidně i nějakou tu desítečku stran navíc. Třeba pobyt Seren v zimní říši a překážky, které tam musela překonat, bych natáhla určitě. Beru-li ovšem v úvahu, že příběh je pro menší děti, je to vlastně takto dostačující. Bylo příjemné si po delší době přečíst takovou jednohubku, která ale nepostrádá nic, co by dobrý příběh měl mít.

Knihu určitě ráda doporučím nejen pro děti. Jsem přesvědčená, že je bude bavit a při společném čtení si ho určitě užijí i rodiče.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Prohlédnout si ji můžete tady.

 

O knize:

Autor: Catherine Fisherová

Překlad: Kateřina Cinková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Bambook)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 176

Gideon Devátá

 

Na knihu mě nalákaly tři věci. Zaprvé Host, protože Host je pro mě téměř stoprocentní záruka dobrého počtení. Zadruhé obálka, protože ta slibuje hodně. A za třetí samotný příběh. Nekromanti! Paráda. Chcete vědět, kolik mám doma knih o nekromantech? Teď už dvě, ale před Gideon žádnou.

 

Anotace:

Nespoutaný sci-fi román plný šermířských soubojů, politických intrik a lesbických nekromantek

Císař potřebuje nekromanty. Nekromantka Devátého dvora potřebuje šermířku. Gideon má meč, sbírku pornočasopisů a taky plné zuby nemrtvých hovadin.
Gideon strávila dětství ve společnosti zkostnatělých řeholnic, seschlých sluhů a bezpočtu kostlivců a nehodlá obětovat svůj život — včetně toho posmrtného — nekonečné službě. Proto si sbalí meč, boty, časopisy a naplánuje další z mnoha odvážných pokusů o útěk. Jenže její dávná nemesis ji jen tak nepustí.
Harrowhark Nonagesima, Ctihodná dcera Devátého dvora a mimořádně mocná nekromantka, byla povolána do boje. Císař si přeje, aby se dědicové všech jeho věrných dvorů utkali ve smrtící zkoušce důvtipu a umu. Pokud by Harrow uspěla, stala by se nesmrtelnou a všemocnou služebnicí Znovuzrození, ovšem každý nekromant potřebuje svého šermíře. Bez Gideonina meče Harrow selže a spolu s ní vymře i celý Devátý dvůr. Někdy je však smrt to nejlepší řešení.

 

…

 

Autorka v knize „představuje“ devět nekromantských dvorů. Každý z nich žije na samostatném světě a vládnou mu dědicové, kteří oplývají nekromantskou mocí. Nad těmi všemi stojí jeden vládce a ten teď shání dalšího mezi své nejbližší služebníky - liktory. Vyzve tedy dědice všech devíti dvorů, aby se sjeli v jednom světě a o tuto pozici se utkali.

Samozřejmě to není úplně tak, že všechny dvory jsou si v moci, slávě a bohatství rovny.

Devátý dvůr, který jsem poznala nejvíce (protože jiné dvory spíš vůbec), je dvorem strážců zapečetěné hrobky a tajemství, které ukrývá. Tajemství však ukrývají i jiná a především před ostatními dvory. Největším z nich je nedostatek nekromantů. Král a královna jsou jaksi po smrti, i když stále „sedí na trůnu“ – pokud je vaše dcera nekromant, je smrt jen drobný zádrhelík – i tak by se ale nehodilo, aby se o tom všeobecně vědělo. Dvoru vládne skutečně jejich dcera Ctihodná Harrowhark Nonagesima. Druhým velkým tajemstvím, je, že dvůr vymírá a současné osazenstvo připomíná spíš domov důchodců. Nerodí se děti, nepřicházejí noví lidé a tak je přirozené, že se Harrow chopí šance, jak dodat svému dvoru trochu prestiže a lesku. V boji o pozici liktora hodlá uspět!

K úspěchu ovšem potřebuje svého rytíře, aby ji na soutěž doprovodil. Bez něj nekromant o liktorskou pozici bojovat nemůže. Zatím co nekromant je zběhlý v magii a postará se o tuto stránku akce, jeho rytíř jej bude ochraňovat a podporovat fyzicky, zejména v případném boji.

Gideon je krom Harrow jediný mladší člověk na Devátém dvoře. Jako hlavní hrdinka rozhodně není kladnou postavou (ale žádné kladné postavy tu stejně nejsou). S Harrow se nesnášejí až na dřeň a přesto se Gideon rozhodne, zlákána slíbenou odměnou, s ní na zkoušku jet, jako její rytíř. Ne že by měla na výběr a ne že by věřila, že skutečně odměnu obdrží. A ne že by byla kdoví jak zkušenou bojovnici a dobrým rytířem.

Cílevědomá Harrow okamžitě po příjezdu na místo dění začne makat na úspěchu akce a je dost tajnůstkářská, Gideon se nudí a tak prolézá První dvůr od vrchu až dolů a jejím prostřednictvím jsem poznala i ostatní  nekromanty a jejich rytíře.

 

Hned na začátku se musím vypsat ze svého nadšení pro nový, svěží (a trochu mrtvolně zavánějící :)) směr fantastiky. Nekromanti pro mě jsou opravdu novinka a podaní ještě takovým stylem jako zde, jsou prostě neodolatelným lákadlem. Dílo má sice trochu pomalejší děj ale tak super zábavně napsané, že to ani nevadí, spíš naopak, mohla jsem si užít zajímavého prostředí a nekromantské magie dosyta a nudit jsem se rozhodně nestihla.

Autorka nepocítila potřebu nějak pečlivěji cokoli vysvětlit, takže na mě celý svět, jeho fungování a hierarchie působily celkem záhadně. Kupodivu nemohu říci, že by mi to vadilo! Naopak se mi spíš zdálo, že jistá záhadnost a neprůhlednost nekromantům svědčí a podstatnou část zážitku při čtení pro mě naplňovalo pátrání po informacích a tajemstvích. A že oni si na tajemství sakra potrpěli! Stejně bych asi ocenila větší představení dvorů, i když z chování jejich zástupců se dá ledacos odvodit, mé zvědavosti to nestačilo :). Takto po dočtení zůstává spousta věcí stále záhadou. Další díly ale jsou, takže mám naději, že se dozvím víc.

První kniha se prostě zaměřuje výhradně na boj o liktorskou pozici. Tím samozřejmě vzniká zajímavá zápletka i tak. Jde prostě o moc a získání pozice v blízkosti vládce, aniž by bojovníci tušili, co přesně ona pozice obnáší. Tak nějak se vědělo, že císař proti někomu nebo něčemu bojuje a že novopečený liktor už se ke svému dvoru nevrátí.

 

Souboj o liktorství mě bavil. Adepti museli v oblasti Prvního dvora, kam se sjeli, plnit různé úkoly ve stylu cesty za pokladem, čímž objevovali tajemství dvora a částečně i samotného liktorství. Každý splněný dílčí krok je posunul k dalšímu, dokud ho nezvládli, nemohli jít dál. Vyžadovalo to nejen nekromantské schopnosti, ale i inteligenci, všímavost, předvídavost, pevnou vůli, schopnost rychle reagovat v nebezpečí a správně se rozhodovat a zachovat chladnou hlavu. Případně to, co mi nejde, ušmírovat nebo ukrást od úspěšnější konkurence. Naznačeno bylo ovšem, že samostatné zvládnutí výzev je nutné pro přežití, pochopení liktorství a zvládnutí pokročilé nekromancie. Z toho se dalo usuzovat, že liktorství není jen čestná pozice, ale zmíněné vlastnosti jsou pro vítěze opravdu podstatné, aby v budoucnu přežil to, co ho čeká.

Tohle byla snad nejlepší část knihy, když jsem musela objevovat spolu s postavami. Věděla jsem o liktorství ještě méně, než ony a tak byly každé zamčené dveře v bludišti chátrajícího sídla neodolatelné a každý úkol s poznáním nových vrstev nekromancie fascinující. Na prvním dvoře vládne všudypřítomný zmar, což je pochopitelné, protože nekromanti potřebují pro svou sílu mrtvou thanergii. Díky ní můžou provádět svou magii a například oživovat kostlivce, aby jim sloužili a vytvářet z kostí různé konstrukty, což mě bavilo obzvlášť. Spoustu této síly budou potřebovat i při plnění úkolů, takže v příběhu poteče krev a je nutná i značná bezcitnost, se kterou nekromanti musí fungovat.

Jakoby úkoly a utajování vlastního postupu před ostatními nebylo už tak dost náročné, přidala autorka do té mely škodiče. Sice mě napadlo, kdo by za tím mohl být, ale ani náhodou proč a jak to dělá. V tomto ohledu se příběh stočil i trochu detektivním směrem.

 

Kniha přináší úvod do nového univerza. To s sebou nese spoustu novostí a poznávání světa, okolností názvů a tak vůbec. Nemůžu ovšem říct, že by mi to připadalo nějak matoucí. Záhadné ano, ale přes to se to všechno dalo pochopit vcelku snadno. A i kdyby to šlo hůř, udržela by mě u čtení právě ona nekromancie a fakt parádní styl psaní. Autorka (potažmo překladatelka) má svěží slovní zásobu a cit pro volbu výrazů pro konkrétní situaci. Kniha je tak zábavná, chvilkami ironická a drzá, rýpání mezi Gideon a Harrowhark je prostě lahoda. Zaměření na nekromancii přináší správný mix morbidnosti a humoru.

Jsem zvědavá, kam to v dalších dílech povede, protože odhadnout se to moc nedá. Zatím pouze vím, kdo je vítězem a jakou cenu musel zaplatit. Je nutné se ovšem připravit na to, že oněch slibovaných šermířských soubojů tu zase až tolik není. A ti, co se obávají lesbických nekromantek se taky bát nemusí. Jestli tu na něco nezbývá prostor, je to právě postelové řádění. Což je dobře. Nějak by mi podobné věci do textu neseděly.

První díl by se dal číst klidně i samostatně. To jen pro případ, že by vás druhý zase až tak neuchvátil. Protože mně se to stalo. Ale to zase někdy příště :)

 

O knize:

Autor: Tamsyn Muirová

Série: Zapečetěná hrobka (1. díl)

Překlad: Alžběta Lexová

Vydal: Host

Rok vydání: 2021

Počet stran: 448