Měsíčník - říjen 2025

 

Miluju podzim, to se o mně tak všeobecně ví a i kdyby někdo nááááhodou nevěděl, hlásím to všude už od začátku léta :D Zahajuje nejkrásnější období v roce a od té doby, co nechodím do školy, už mi jeho začátek nekazí začátek školní docházky.

Prostě samá pozitiva: konečně se ochladí, příroda se krásně barví a ty barevný kombinace jsou obzvlášť oku lahodící. Stmívá se dřív, takže si užiju svíček a světýlek. Přijde čas povlíct teplou peřinu a natáhnout chlupatá prostěradla. Čas burčáku a svařáku konečně nastal. Můžu si udělat parádně strašidelnou výzdobu (doma i v práci), prach a pavučiny už nejsou bordel, ale dekorace. A konečně začne po otravné letní pauze pořádně nadupaná knižní sezóna a moje předobjednávky se začínají hrnout do mé knihovny.

Škoda jen, že to tak rychle utíká. Září je pryč a máme tu říjen.

 

Ohlédnutí za zářím

Rozhodla jsem se číst tematicky knihy ze školního prostředí a celkem to i vyšlo. I když většinou to byla vysoká nebo nějaký typ fantasškoly. Tohle je prostě moje prostředí. Od té doby, co do školy nemusím, hrozně ráda o ní čtu :D

Dovolená byla nakonec parádní, i když jsme museli kvůlivá počasí (či spíš nečasí) dost pozměnit plány. Odpočinek je každopádně odpočinek a hlavní na dovči je to, že člověk nemusí ráno vstávat a vylézt z pohodlného pelechu dřív, než se tak nějak přirozeně zachce.

V záři jsem si nakousla dvě starší YA série a obě mě dokázaly přesvědčit o tom, že dřív byla ta YA jaksi lepší. Míň plná stereotypů a klišé, míň plná depresivních dramat. Prostě tak nějak celkově příjemnější

Zjistila jsem, že uhodilo dost významné výročí! 20 let od prvního vydání Stmívání. Jaký ještě důkaz potřebujete k zjištění, že čas letí jak svině splašená? Tak jsem si na oslavu pustila audioknihu prvního dílu.

Už to fičí už to sviští s novinkami. Seznam předobjednávek se uspokojivě plní a první položky se přesouvají do mé knihovny. Teď ještě někde uhnat více času na čtení :)

Jak to šlo v září s vybraným čtivem?

Všechny tři kousky jsem vybírala schválně tak, aby byly „jako“ ze školního prostředí. A ani v jednom případě jsem se nedočkala zklamání. Jéj!

Invaze rušivých elementů  – tak to byla paráda!!! Zaprvé chválím originální nápad a za druhé zpracování. Mělo to ten správný humorný nádech, známé kulisy a trochu jiný pohled na postavy. Na pronásledovaného Snapea fanynkami jen tak nezapomenu :D

Kruh – tohle překvapilo. Starší YA to umí, to už jsem se přesvědčila. Tahle série se odehrává ve Švédsku, což už samo o sobě je origoš a navíc je poměrně krutá a temná. Čarodějky, které mají hlavní role, rozhodně nejsou v bezpečí. Taky se mi líbil pohled na to, jak se zachovají mladé holky, když dostanou do ruky nečekanou moc. Co třeba udělá jedna z nich, kterou poměrně krutě celý život šikanovali spolužáci? Zlo mě příjemně nalákalo na další díly, i když se jednička zdá ukončená, na dvojku se těším.

Železný plamen –  toto zklamat prostě nemohlo. Možná některé okamžiky byly trochu zbytečně zdlouhavé, ale kniha je tak chytlavá, že jsem si to užila od začátku až do konce. Mohla mě o něco míň štvát Violet svým rytím do Xadena? Jo, to asi mohla. Jenže v druhých dílech prostě párové problémy bývají.

 

Nej kniha minulého měsíce:

 Hrozně dlouho jsem nemohla vybrat. Protože jsem četla hodně knih, které mě tento měsíc fakt nadchly. Vlastně asi všechny. Některé jsem doslova zhltala a hned objednala další díly. Právě proto tento měsíc nestačila na výhru pouhá brutální čtivost. Jen jediná byla něčím výjimečná a to tím, že jsem se fakt dobře zasmála. Vítězem se stává:

 

Co plánuji přelouskat v říjnu?

Když nastaly říjny(a deště :))a bude na konci jistý importovaný svátek, rozhodla jsem se pro dark romance, dark akademia, horory, zombíci a upírovky…  Na podzim se nějaké to temno a strašidelno podle mě hodí úplně super. Že bych to pak protáhla i do listopadu? Uvidíme.

Jedna od českého autora

Uteč, než doroste měsíc – anotaci jsem schválně znova nečetla, tak nevím, do čeho jdu.

Jedna bazáčová

Noc oživlých mrtvol – povídková kniha… No snad to klapne. Povídky obecně moc nemusím. Dám ale knize šanci mě přesvědčit, že dělám chybu.

Jedna z rozečtené série

Hon na Adeline  – prý to má být ještě drsnější, než jednička. Snad to nebude moc i na mě :D

 

Konec hlášení!

Severní den

kniha měsíce - červenec 2025 

K Severnímu dni mě nasměrovala obálka – jak taky jinak :) Protože ta vážně není k přehlédnutí. Po tomto prvotním zlákání jsem přečetla anotaci a kniha prostě musela být moje. Český autor byl taky příjemný bonus. Já jsem prostě věděla, že to bude dobré. A teď jsem ráda, že jsem si čtení nechala až na dobu těsně před vydáním druhého dílu. Můžu pěkně navázat, dokud to mám v paměti čerstvé, i když si nemyslím, že je cokoli z přečteného snadno zapomenutelné.

Anotace:

PILÍŘE, PŘEDCHŮDCI I VĚČNÝ DÉŠŤ. PROŽIJTE SI SVŮJ SEVERNÍ DEN… Před dvěma sty lety lidé uprchli z Kontinentu a usadili se na nehostinném ostrově Nordtag přezdívaném Severní den. Na troskách opuštěných skulptur postupně vybudovali nová města, aniž by cokoli tušili o stále funkčních mechanických konstruktech i jejich záhadných tvůrcích.

To vše se má nyní změnit. Julius Birma, prospektor s dluhy a složitou minulostí, přijímá riskantní zakázku doručit neznámému klientovi šifrovanou depeši. Na jiném místě prchá Hana Polach z okovů zlaté klece despotického muže. Pokud se jí to ale má podařit, musí spáchat ten nejhorší zločin. A Vicram Bagley, hlava zločineckého Syndikátu, uzavřel smlouvu, která může zapříčinit pád celého Nordtagu.

Do toho všeho se z nebe spouští nekonečný déšť a spolu s ním přicházejí ti, které dosud nikdo nespatřil. A hlavně – nikdy spatřit neměl.

 

…

 

TIP pro snadnější začátek čtení:

Na konci knihy se nacházejí historické „reálie“ Norttagu – teda země, kde se příběh odehrává. Autor tam vysvětluje mnohé, co se do textu samotného nevešlo. Počínaje příjezdem Prvních osadníků na Severní den přes stručné shrnutí o začátcích života tam a formování uspořádání společenských a mocenských struktur. Z vlastní zkušenosti bych doporučila přečíst si to dřív, než započnete s příběhem samotným. Myslím, že to dost usnadní začítání a pochopení souvislostí a různých podivných názvů a spolků. Žádný děj to ale nevyzradí, je tam čistě popis toho, co se událo dávno před začátkem knihy.

Pokud se i tak bude zdát příběh opravdu zbytečně zamotaný a budete se ztrácet ve střídání krátkých kapitol, postav a časů ze začátku, přečtěte si znova anotaci. Tam je stručně shrnuto to důležité, to opravdu zásadní.

Ale teď už ke knize samotné:

 

Začátky bývají občas těžké a tady jsem tedy byla ze začátku opravdu trochu jelen. Příběh sleduje hned několik více či méně hlavních postav a každá z nich nejen že má vlastní kapitoly, ale nachází se trochu jinde a zatím spolu na první pohled nemají nic společného. Aby toho nebylo málo, příběh na začátku střídá současnost s minulostí, aby bylo možné trochu poznat postavy samotné. Kapitoly jsou navíc hodně krátké, a jak se rychle střídají (tedy i postavy a občas časy), je to trochu matoucí.

Do toho přichází hodně nových pojmů, nová společnost, politika, náboženství i věci všedního života postav – prostě vše týkající se nového světa, zatím zcela nepoznaného. Nekecám, když řeknu, že to šlo trochu pomalu, než mi vše sepnulo a do čtení jsem se mohla ponořit. Počáteční trpělivost se každopádně vyplatila!

Rozjezd vyprávění je trošku pomalejší, jak u podobných fantasek bývá zvykem. Kniha, která má trochu náročnější děj prostě potřebuje pečlivý úvod a tady opravdu je, i za cenu toho, že je pomalejší a méně akční rozjezd. Taky začátek opravdu vyžaduje trochu pozornosti. Není to něco, do čeho by se člověk mohl pustit jakože jen tak a doufat v rychlé začtení a pochopení během první kapitoly. To se podaří spíš v průběhu první části (kniha je dělená na čtyři).

 

Samotná myšlenka o světě na severu kam dopluli lidi od nás a narazili na zbytky očividně vyspělé civilizace, která mi trochu připomínala steampunk, mě opravdu chytila. Ten svět tak, jak byl vymyšlený, doslova ponoukal zvědavost a představivost. Při čtení jsem se těšila, co všechno se dozvím o jeho fungování a jaké záhady a napínavosti se mohou v tak ponurém prostředí vyskytnout.

A to prostředí opravdu bylo! Autor perfektně vychytal atmosféru vhodnou pro jeho příběh a pro všechny příběhové linky, které tu jsou a které se vzájemně prolínají a ovlivňují.

Jednak tu máme mytologickou část. Trochu nadpřirozenou a fantaskní, založenou na jakýchsi záhadných nočních tvorech, které rozhodně nikdo nechce potkat. Do záhad místního světa patří také otázka Předchůdců. Kdo byli ti Předchůdci, kteří zanechali v Severním dnu pozůstatky velkých měst a záhadné mechanicko-magické konstrukty?

Pak je tu část politická, která je tu opravdu propracovaná. Pilíře moci, na kterých stojí zdejší společnost, jsou na začátku tak trochu záhadné a je jasné, že se vzájemně ovlivňují a že rovnováha je sice pevná, ale zároveň nesmírně křehká věc. Postavy a vůdci jednotlivých struktur si to sice nemyslí, ale brzo se přesvědčí, na jak moc vratké židli sedí. Zde to funguje jako domino. Stačí trochu šprtnout do jednoho z pilířů a už se rozkomíhají všechny. A osoba v pozadí dokázala zasadit spoustu maličkých, zdánlivě nedůležitých šprtanců. Postavy ani netuší, co svým jednáním způsobily, dokud není pozdě. Ono také každá z nich učinila jen maličký krůček, přidala jen malé a bezvýznamné kolečko do celkového stroje průšvihu. Od začátku vyprávění se všechno proplétá a jednání postav politiku velmi ovlivňuje, aniž by bylo patrné, kdo tahá za nitky a za jakým účelem a aniž by samotné postavy vůbec chtěly něco ovlivňovat nebo tušili, že to dělají a jak velký dopad to má.

Nějak se mi zdá, že půjde o víc, než jen o prosté převzetí moci. Je tam prostě příliš záhad na to, aby to byla „obyčejná a nudná“ politika. V celkovém obrazu zkázy zdejší společnosti nechybí samozřejmě náboženství, které se ale úzce prolíná právě s onou politickou částí. Když se náboženství začne montovat do politiky, je z toho vždycky průšvih. A tady to platí zrovna tak. A náboženství tu má velmi blízko k magii, respektive magie strká nos do všeho, a tím se opět dostáváme k oněm mytickým nestvůrám a překvapivě i k mechanicko-magickým konstruktům. Všechno to spolu souvisí, jen zatím netuším, jak přesně. Ne, děj tedy rozhodně průhledný není a zápletka se zatím nedá odhadnout.

Fakt miluju v knihách složitější politiku, mocenské hry, převraty režimů a podobné věci. Milovala jsem to v Duně, v Městě lží a dalších a miluju to i tady, ač velkou část si autor schoval do dalších dílů. Tady byl zatím „jen“ úvod do světa a začátek bouře. Každopádně zpracovaný tak, že se nemůžu dočkat pokračování.

Hrdinové krom výše popsanému musí čelit ještě i ne úplně přívětivému přírodnímu prostředí, v němž žijí. Mimo města není moc bezpečno, počasí je nevlídné, do toho ti noční tvorové… A ještě ke všemu začalo pršet. Hodně pršet. Vypadá to na potopu světa. Města jsou pod vodou a zoufalá mysl lidí, udolaná nepřízní osudu, snadno podlehne manipulacím…

 

Jak už jsem psala v příběhu je velké množství postav. Jsou tu ty hodně důležité a pak ty méně. Začínají tak, že mi připadaly úplně náhodné. Neměli v podstatě vůbec nic společného a vůbec jsem netušila, jak moc je autor nakonec svede dohromady, jak propojí jejich osudy a jak překvapivě dobrý smysl to bude dávat. Posbíral si je ze všech vrstev společnosti.

Julius, Hana, Severin, Cora, Vicram (a další) – ke každému z nich jsem si snadno vytvořila vztah. Jako postavy jsou výrazní a není úplně snadné (krom jednoho – toho kolaborantského, odporného, ješitného bídáka) říct, jestli jsou dobří nebo špatní. Mají svůj osud, své prostředí, ze kterého vzešli a okolnosti se kterými vstupují do příběhu a to všechno je tvoří do osobností, jakými jsou. Udělali v minulosti chyby a špatná rozhodnutí, často z nevědomosti, manipulace od někoho jiného nebo prostě jen z běžných osobních důvodů, a teď se musejí vypořádat s následky a ještě ke všemu s obří společenskou změnou, která přichází. Fakt mě bavili a těším se na jejich další příběh.

Měla jsem tu hrdiny fascinované mechanikou konstruktů (nedivím se). Byl tu jeden s nadpřirozenými schopnostmi, jejichž plná šíře se zatím úplně neodhalila a jeho síla v této oblasti byla kompenzována slabostí v jiné. Měla jsem tu jednoho z vysokých pater jisté mocné skupiny, který neodhadl vlastní moc, a dojel na to. Měla jsem zmetka, před kterým bych si nejraději uplivla a který byl vlastně jen ubožák, svým způsobem inteligentní i hloupý a neschopný, ale všeho schopný. Měla jsem tu manželku ve zlaté kleci, která ve své minulosti ukrývala něco, co se nesmělo provalit a která měla talenty dalece přesahující schopnosti nutné pro manželku z lepší společnosti. A další a další nesmírně zajímavé lidi – důležité i úplně obyčejné.

V první části je hodně náhledů do minulosti hlavních postav, které nejdřív působily při čtení trochu rušivě, ale takto zpětně rozumím tomu, proč tam musely být. Autor to s nimi ostatně nepřeháněl. Prozradil v nich o postavách to, co muselo být řečeno pro jejich lepší poznání. Nejsou tu velcí hrdinové, kteří určují morálku, postaví se do čela a společnost k nim může v krizi vzhlížet. Naopak. Příběh sleduje obyčejné lidi. Lidi, kteří žijí ve světě, co se mění nedobrým způsobem a každý z hrdinů bude bojovat jen o svůj malý kousek, který zvládne. Těžko říci, jestli jejich snažení bude mít vliv na celou společnost a jestli pomůže napravit, co se pokazilo. Jasné je jen to, že se pokusí…

Vedlejší postavy nejsou o nic horší. Samozřejmě takto obří příběh má postav slušnou kupu a vyhovovalo mi, jak je autor zpracoval. Ani hlavní ani vedlejší nepopisuje zbytečně moc. Dozvěděla jsem se jen podstatné věci a zbytek byl na mě. Autor se soustředil hlavně na povahy a činy. Tak to mám ráda. Z toho stejně každou postavu poznám úplně nejlépe.

 

Severní den není žádná moderní rychlokvaška. Je to opravdu kvalitní a propracovaný příběh, který má úroveň světového čtení. Přitom ale nenudí, jak to některé velké fantasy ságy umí. Není nabubřelý ani si nelibuje v patosu a vysloveně velkolepém hrdinství, přesto je cítit, že „to bude velké“. Styl vyprávění mi prostě skvěle sedl. Autor má fakt dobré vyjadřování a talent pro poutavé popisy, ale zároveň nevyzradí o ničem tak moc, aby mě připravil o objevování jeho světa a tajemství v něm schovaných. A svět je to nesmírně živý a svým způsobem originální tak jak je pojatý. Možná mi to občas někde něco připomnělo, ale rozhodně mě čtení dokázalo pohltit. A ta atmosféra! Psala jsem už, jak mě bavila ponurost severu? Vím že jo a ještě to párkrát napíšu :D

Další super věc byla steampunková část celku. Tohle mám ve fantaskách ráda.  Asi hlavně proto, že to tam obecně zrovna moc nebývá a celkově se mi dobrých knih s mechanickými mašinkami moc do rukou nedostalo (přijímám tipy!). Parádní nápad nacpat do příběhu tyhle záhadné konstrukty. Líbilo se mi, jak je lidi stále objevovali, u některých ani nevěděli, k čemu přesně jsou a jak mají fungovat. U některých, které byly pro město životně důležité, raději ani nezkoumali, jak fungují. Hlavně že fungovaly.

Trochu mi chybělo trochu větší ponoření do nějakých výraznějších emocí postav. U některých to chápu – kde nic není, ani čert nebere. Ale třeba naznačovaný vznikající romantický cit mezi dvěma postavami pro mě působil podivně ploše a nevýrazně. Nemuselo by se to přehánět, jen to vypsat v náznacích tak, abych pochopila, že city vznikají bez toho, aby musel autor o tomto cokoli říci přímo. Ne, já rozhodně nejsem zastáncem názoru, že do epičtějších fantasy něžný cit nepatří :D Má v něm svoje místo stejně jako jiné city. Co bylo naopak velmi zdařilé a nepřehlédnutelné, byly emoce toho bídáka prašivého – za to autorovi tleskám. Ježíš, jak já ho nesnáším! Tedy bídáka, ne autora :) A je mi jasné, že v druhém dílu ho budu i nenávidět.

Ještě jednu výhradu mám k použití slova ztopořil v souvislosti se vztyčením křížů (jo, i s lidma). Přišlo mi to takové nevhodné. Dvakrát mě to švihlo přes oči a pokaždé mi to do textu nesedělo. V celku příběhu je to ale jen banalita.

Ještě tu mám jeden vzkaz do nakladatelství a pro autora obálky: Mapka na deskách, nádherná obálka, to fakt tleskám, protože obojí je dokonalé! Málem bych panu autorovi záviděla, že jeho kniha dostala tak krásný vizuál. A k příběhu se navíc skvěle hodí. Působí na mě jako staré verneovky, které mi kupovali v dětství.

 

Tohle dílo rozhodně doporučuji všem milovníkům fantasy, protože jsem přesvědčená, že je nezklame. Pokud patříte mezi čtenáře lehčích fantasek, připravte se na trochu větší náročnost textu, ale ne takovou, aby odradila od čtení. Jen to nedostanete úplně zadáčo :)

A taky bych knihu ráda doporučila těm, kteří tvrdí, že fantasy je nízký žánr nebo že čeští autoři neumějí psát tak dobře nebo dokonce lépe, než zahraniční. Pletete se! Tak moc se pletete!

 

O knize:

Autor: Ondřej Blaho

Série: Severní den (1. díl)

Vydal: Mystery Press

Rok vydání: 2024

Počet stran: 400

 

Návrat do zátoky

 

U autorky už jsem si zvykla na nenáročný styl a hodně odlehčený příběh. Zdálo se mi to tedy jako ideální volba knihy na dovolenou, tedy na chvíli, kdy budu číst spíš po kouskách a tudíž potřebuji zapamatovatelnost děje a celkovost příběhu spíš moc nepohlcující, abych se dokázala odtrhnout, když bude třeba. A vůbec mi nevadilo, že jsem od autorky četla zatím jen vánoční příběhy. Byl čas se podívat i na opačný konec roku. Léto má konec konců taky slušný romantický potenciál :)

 

Anotace:

Život třicetileté Ruby plyne poklidně a předvídatelně: žádná dramata, žádné komplikace, žádní muži. A přesně tak to má ráda – rozhodně si nechce nechat znovu zlomit srdce. Všechno se ovšem změní, když se Ruby ozve babička, a požádá ji, aby se vrátila do Cornwallu a pomohla jí s kurzy keramiky v ateliéru u jejího přímořského domku. Návrat do zátoky sice oživí vzpomínky, na které by Ruby nejraději zapomněla, je ale odhodlaná udělat vše, co je v jejích silách, aby živobytí své babičky zachránila. Její úmysly však nezahrnují Gaba, přitažlivého majitele místního pivovaru…

 

…

 

Léto, příjemné prostředí, nová láska pro někoho, kdo si zaslouží trochu štěstí a samozřejmě šťastný konec… To je něco, co obvykle v knihách funguje docela dobře a když se to v knize vyskytuje, můžete si vsadit na příjemný a lehký příběh, který vrásky na čele a slzy do očí nepřičaruje.

V Návratu do zátoky se autorka rozhodla zahrnout ještě další důležité vztahy v životě. Hlavně šlo o vztah s otcem, který oba hrdinové neměli úplně ideální (hodně mírně řečeno) a z toho plynoucí komplikované vztahy k ostatním lidem. Je tedy jasné, že čistě jen o romantiku nepůjde. Důležitá a vážná témata jsou ale opravdu naťuknutá jen zlehka, jak to v romantikách bývá.

Ze čtení téhle knihy jsem žádné obavy neměla. Co se taky na tomto může pokazit. Snad jedině, kdyby postavy byly nesympatické. To ale není případ této knihy.

 

Hlavní postava příběhu Ruby byla docela úkaz. Autorce se podařilo stvořit prototyp upjaté a extra zásadové účetní. V dětství to neměla jednoduché a zůstala jí z něj extrémní nedůvěra k mužům a v podstatě vyhýbání se čemukoli, co by neměla plně pod kontrolou. Bohužel zrovna city a vztahy s druhými pod plnou kontrolou mít tak nějak z principu nejde :), což Ruby dobře ví a tak se jim prostě vyhýbá. Ukrývala se za svoje tabulky a čísla a nedovolila si věci, které jí dříve přinášely radost, kvůli tomu, že je sdílela s někým, kdo jí ublížil. Paradoxně tím trestala hlavně sama sebe a udržovala si život v odstínech šedi bez hezkých okamžiků.

Tahle její uzavřenost byla velkým tématem knihy a byla trochu škoda, že se to objevilo v romantickém a spíš jednoduchém příběhu, protože rozpracované do větší hloubky by to mohla být bomba – asi depresivní, ale bomba. Takto bylo nutno přistoupit na její povahu jako na fakt a moc se v tom nešťourat. Pak byla Ruby vlastně dobrou postavou pro příběh, ve kterém ten pravý princ vysvobodí princeznu zakletou ve věži jejích vlastních obav a nejistot.

Mělo to ale háček. Ruby byla tak moc zahořklá a nedůvěřivá vůči mužům a zaujatá trestáním otcovského bezpráví, že mi nebylo jasné, jestli si svého prince vůbec dokáže všimnout. Jasně, zlomené srdce bolí, ale jak chcete potkat toho pravého, když jste rozhodnutá nedat šanci vůbec nikomu a z principu mužům prostě nevěříte. Byla jsem přesvědčená, že chlap, který bude mít sílu tuhle obranu prorazit, bude minimálně svatý.

No naštěstí Gabe docela svatý byl. A na druhé štěstí měl doteď tolik práce a starostí s rodinným pivovarem a umetáním cestičky pro mladšího bratra, že ho žádná ženská zatím neklofla. Vlastně tedy klofla, jenže on byl (na rozdíl od Ruby) k některým lidem důvěřivý až moc a nechal si vztah pokazit. I u něj za problémy mohlo dětství. Trpěl výčitkami svědomí kvůli těžké nemoci svého bratra a měl potřebu ho neustále chránit.

Tenhle zásadní rozdíl mezi povahami hlavních postav mi přišel hodně zajímavý a místo, aby je rozdělil, je překvapivě spíš spojoval. Ona se od něj naučila více věřit lidem, kteří si to zaslouží a on vidět realitu toho, že mnozí si to prostě nezaslouží, i kdybychom obětovali všechno. Smutné bylo, že oběma vlastně nejvíc ublížili lidé, kteří jim měli být nejbližší, ale to tak nějak obecně v životě bývá.

Autorka přidala i v současných knihách dost populární vztah hlavní hrdinky s babičkou, což mi připadá obzvlášť milé. Rubyina babička byla energické a sluníčkově šťastné stvoření, které už (pochopitelně) našlo v životě své místo a schopnost vidět věci s nadhledem odžitých roků. Ve svém domku vedla kurzy keramiky, což bylo docela originální. Alespoň si tedy nepamatuji, že bych keramiku už v nějakém románu zachytila. Tím pádem se mi to hned zalíbilo, protože hrdinka byla tvůrčí novým, neokoukaným způsobem. Nemusí každý zpívat, hrát na něco nebo malovat. Jen kdyby si Ruby dovolila radost z tvoření prožít…

 

Důležitou součástí děje je dle očekávání to, jak si k sobě Ruby a Gabe hledají cestu a překážky, které jim autorka nahází pod nohy. A musím říct, že zde měla překážka potenciálně výbušný charakter. Vycházela přímo z Ruby a z jejího osobnostního nastavení. Štvala tím mě a nepochybuji, že kdyby postavy v knize byly opravdové, i ony by měly chuť si Ruby do života nepustit nebo aspoň omezit její vliv a vměšování se.

Pozor! Mírný spoiler:

Ruby se totiž domákla, že její nejlepší kámoška čeká dítě s někým z městečka, kde Gabe žije. A co čert nechtěl, ten někdo je Gabeovi hodně podobný. Je to tedy buď Gabe samotný a nebo jeho bratr. Každopádně ten onen dárce se k otcovství vzniknuvším při letním úletu nehlásí a vlastně ani o něm nejspíš ani neví. A Ruby je odhodlaná pohnat ho k odpovědnosti navzdory přání své kamarádky. Ohrožuje si tím tedy svůj vztah s ní, s Gabem a ještě i vztah Gaba s bratrem. Jenže Ruby jde za domnělou správnou věcí po stopě jako buldog. Jen na základě toho, že její vlastní otec byl nezodpovědný fracek, ale ona přes to stála o jeho náklonnost jako o nic na světě, předpokládala, že to bude mít – ne, že to musí mít – každý stejně. No překvápko! Nemusí. Jenže ona byla rozhodnutá, že dítě její kamarádky pozná svého biologického otce.

Konec mírného spoileru :)

Hrozně mi vadilo, jak se montovala do života lidem, kteří chtěli věci jinak a byli perfektně schopní se za sebe postavit sami – hlavně tedy své kamarádce. Naprosto nedokázala respektovat její rozhodnutí a i přes to, že měla svoje důvody, nedávalo jí to právo jednat po svém. Nerozuměla jsem její šílené umanutosti, při které riskovala i ztrátu kamarádky. Nejen tu. Byla ochotná si pokazit i nový vztah, jen když bude po jejím a vnutí všem svoje představy o morálce a o tom s kým a jak mají žít. I když morálně bylo asi všechno správně, skutečnost je často komplikovanější a neumím si představit, že by případným úspěchem dosáhla něčeho dobrého pro kohokoli ze zúčastněných. Svým způsobem bojovala za někoho tak, jak si přála, aby někdo kdysi bojoval za ni, místo, aby bojovala za sebe a svou budoucnost.

Za tuto zápletku autorce opravdu tleskám, protože to byl skutečný problém komplikující mezilidské vztahy a ne jen nějaká malichernost. Navíc tím dodala postavám hloubku a uvěřitelnost. Rubyino nezpracované trauma z dětství ji prostě očividně ovlivňovalo na každém kroku. Není ovšem potřeba mít obavy z nějakých přehnaných dramat nebo moralizování, které by narušilo odlehčený tón příběhu. Autorka se v tom do hloubky moc nevrtá, což je škoda, protože nápad je to opravdu dobrý.

Další zápletkou je lehce „detektivní“ záležitost s rodinným pivovarem. Gabe ho vede spolu se svým bratrem (či spíš bratrovy navzdory) a poslední dobou má problémy. V městečku řádí vandalové a zdá se, že na pivovar mají obzvlášť spadeno.

Takže super. Máme tu knihu, kde se kromě romantiky děje i něco jiného, vedlejší postavy mají své důležité místo a – fanfáry nebeské – nejde tu jenom o sex, který by trčel na každé druhé straně. Skutečně je tu jen lehká „bezprasárničková“ romantická linka.

 

Kniha je určená pro čtenáře, kteří právě takový jednoduchý romantický příběh chtějí, ale zároveň nestojí o naivní zápletky. Je psaná hodně přístupnou a nenáročnou formou a nekomplikovaným jazykem. Má to své výhody i nevýhody.  Jasnou nevýhodou stylu psaní autorky je značná průhlednost zápletky. Jak moc velká, ptáte se? Základní zápletku a vývoj vztahů mezi všemi postavami lze uhodnout mezi stranami asi tak 40 a 50. Klidně i dřív, pokud jste zkušenější čtenář. V tom případě vás slohová jednoduchost a dějová průhlednost může trochu nudit. Na druhou stranu tu máme výhody takového textu. Je ideální na odpočinek po něčem náročnějším, na dovču nebo na cesty do práce. Popřípadě pro ty, kteří čtou pravidelně kapitolu před spaním, což asi v únavnějších dnech děláme všichni :) Nic nezapomenete a když, tak do toho lehce vpadnete.

A autorka do svého příběhu vtáhnout umí a umí vystavět sympatie k postavám a zájem o ně. Na tom, jestli je vám jasné, kam se děj ubírá a kdo je padouch, tedy zase tolik nezáleží. Čtení „ashkroftovek“ je prostě příjemná záležitost :)

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Návrat do zátoky najdete tady.

 

Další knihy autora na bloGu:

Vánoce na skotském hradě, Vánoce ve skotské vesničce

 

O knize:

Autor: Donna Ashcroftová

Překlad: Lucie Libovická

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 296

Půl duše

kniha měsíce - leden 2025 

                                                                                                                                                      

 

Při výběru téhle knihy obálka tolik nečarovala, to až později jsem zjistila, že se vlastně hodí. Zato první věta z anotace udělala svoje. Austenovsky laděná kniha je dost neodolatelná a když se k ní přidá ještě fantasy zápletka a zajímavý nápad s půlkou duše, jsem úplně a neodvolatelně nalákána :)

 

Anotace:

Romantická fantasy z doby Bridgertonových a s atmosférou příběhů Jane Austen. Od chvíle, kdy Doru proklel fae, necítí strach ani stud… a to je pro dívku z vyšší společnosti jistojistá cesta do potíží. Proto se teď snaží hlavně nepřekazit vdavky své sestřenici Vanesse. Ta má ale v Londýně jiné plány – poprosit lorda Čaroděje, aby Doru uzdravil. Na rozdíl od svého přítele Alberta však dvorní kouzelník není tak šarmantní, jak si mladé dámy představovaly. Jenže i když Doru svatba ani trochu nezajímá, tetička Frances to vidí jinak. Může se dívka s polovinou duše vůbec zamilovat?

…

 

Moc ráda říkám, že kniha opravdu splní přesně to, co v anotaci naslibuje. Skutečně je tu bridgertonovsko-austenovský tón příběhu. Perfektně jsem si užila šatičky, plesíky, společenskou sezonu, dobře vychované slečny, skvěle situované pány, dobré partie a tradááá – neúnavné matinky intrikánky a dohazovačky, odhodlané provdat (prodat) svoje dcery za nejlepší nabídku.

Jasně že tohleto všechno je strašné klišé a žádné moderní ženské by se něco podobného vůbec líbit nemělo. Z toho vyplývá očividné, že nejspíš nejsem dost moderní ženská :) protože mně se to líbí. Na čtení a na snění pochopitelně. Příběh měl také hloubku a docela dost zajímavých myšlenek stran lidské povahy, dobra, zla a lhostejnosti. Jakmile jsem se do něj ponořila, všechna povrchní dobová klišé pozbyla důležitosti a naopak vytvořila skvělý protiklad těm opravdu důležitým věcem, které v tom srovnání vynikly o to víc.

V tomto konkrétním knižním případě hrot okoukaného a plytkého klišé ulamuje taky skutečnost, že autorka napsala fantasy s vílami a čaroději, které dovedně propletla s anglickou vyšší společností z viktoriánské doby. Tak dovedně, že to působí naprosto přirozeně. A také vytvořila hrdinku, která všechny ty společenské konvence, morálku doby a pravidla namlouvání udělá víc než zábavnými.

 

Dora byla skvělá hrdinka, její neschopnost falše a přetvářky dost osvěžovala příběh. Ona vůbec nereagovala na věci, tak jak by měla dobře vychovaná slečna té doby. Na pusu naprosto neměla zámek, byla upřímná a otevřená a díky tomu její rozhovory s lidmi a především s lordem čarodějem byly svěží, chytré a v žánru neokoukané. Dora prostě byla jiná a neuvěřitelně tím dráždila nejen svou tetu, ale většinu společnosti kamkoli přišla. Bavilo mě to i proto, že si ona vlastně nemohla pomoct, nebyl to běžný typ paličaté holky, která „je jiná než ostatní“ a nakonec se ukáže stejnou, jen co narazí na toho pravého.

A ona na něj samozřejmě narazí. Mezi nimi je to jasné od první chvíle a příběh se nesnaží předstírat, že „jako ne“.

Lord čaroděj byl takový ten typický přitažlivý bručoun a starý mládenec… až na to že ne tak docela typický. Prostě měl jen jiné starosti než se honit za vdavekchtivýma holkama. Vlastně všechny ty dokonalé, vychované a zaměnitelné ženy ho otravují. Dora si ho hned získá svojí jinakostí a jemu se vlastně líbí, jak (stejně jako on) dráždí společnost tím, jak vybočuje z řady a odmítá si to vyčítat.

Chemie mezi ní a hlavním hrdinou byla prostě skvělá a i když romantická linka byla hodně jemná, vůbec to nevadilo. Spíš naopak. Ti dva k sobě patřili úplně přirozeně a dokonale a jejich vztah se pomalu a uvěřitelně posouval. Potěšilo mě taky, že si autorka odpustila všechny otrvné prasárničky, které jsou už snad povinností v každé knize. Je příjemné přečíst si knihu, kde člověk nenarazí na popisný sex, ale jen na čistě příjemnou a upřímnou romantickou linku.

Sbližování samozřejmě napomohla i její ochota pomoci mu vyřešit problém, který trápil chudší část města. A tím se dostáváme k fantasy zápletce. Jedná se konkrétně o záhadný spánek dětí, na který se nedaří najít lék. Děti prostě usnou a už se neprobudí. Lord čaroděj se snaží záhadu vyřešit, ale zdá se, že to je nad jeho schopnosti. Dora se k němu přidá společně s dalšími postavami – doktorem, přítelem lorda čaroděje a svojí guvernantkou.

Není ani moc překvapení, že spící děti souvisí s tím, co se Doře stalo na začátku a s královstvím fae. Zápletku se spícími dětmi už jsem viděla ve více vílích knihách, ale pořád mi nepřipadá okoukaná. V tomto příběhu bylo království fae správně ujeté a bizarní. Autorčino pojetí krutých a trochu bláznivých fae mě pobavilo a líbilo se mi. Nebyly ani tak prvoplánově kruté, jako spíš švihlé a věci si vykládali po svém, poněkud nelogickém způsobu. Přes všechnu zábavnost však jejich zlou podstatu stále nešlo popřít. Byla to taková ta nezáměrná krutost z hlouposti a falešných představ o ctnostech. Nelze tedy očekávat už v YA scéně zažitý formát království víl s dokonalým vládcem. Za mě bod nahoru.

 

Sice je Půl duše jednoznačně oddechovka, ale pořád v ní byla vepsána i důležitá témata a vyprávění mělo hloubku. Pro mě mnohem příjemněji podaná než v současných heavy contemporary a podobných. Myslím, že tento způsob mi vyhovuje víc než snaha o naprosté ohromení a citové zničení čtenáře vážnými tématy. Tady se to nehnalo do krajnosti, ale pořád si člověk mohl snadno uvědomit, co je správné a co ne a najít souvislosti se současným světem.

V příběhu byl zkrátka kladen důraz na to, co je v životě důležité. Tuto tezi zosobňoval právě Lord čaroděj, který, byť byl mocný a bohatý člověk, nezůstával lhostejný k utrpení chudých a nebál se upozornit na lhostejnost bohatých a jejich předstíranou dobročinnost, aby si vylepšili pověst, ale neušpinili ruce. Lord čaroděj, ač nepříliš společensky uhlazený má dobré srdce a soucit a uvědomuje si, co je skutečnou ctností mnohem větší než peníze a postavení. Toto s Dorou sdílí a v jejich vztahu je to důležitým dílkem, který je spojuje.

Dalším důležitým prvkem je přátelství. Ať už jde o to mezi Dorou a její sestřenicí nebo mezi čarodějem a doktorem. Dora se snaží nepokazit Vanesse vdavky a jít jí tak trochu z cesty, když všechno vypadá na dobré cestě. Vanessa ale není žádná nafrněná kačka a vůbec to tak nevidí. Záleží jí na tom, aby i Dora byla šťastná a odmítá se od ní odvrátit jen proto, že je to po ní chtěno. Vlastně je odhodlaná udělat všechno proto, aby Dořinu „nemoc“ pomohla vyléčit. Čaroděje a doktora Alberta spojuje přátelství od společných dní ve válečných zákopech.

 

Velký dojem na mě udělal pěkný pohádkový závěr. Na jednu stranu to bylo svým způsobem smutné, ale zároveň si neumím jiný a krásnější konec představit. Hodně mě taky oslovil doslov autorky. Toto je jeden z těch, který by měl každý číst, vzít si ho k srdci a poslat ho dál.

Knihu jednoznačně doporučuji. Je skvělá, originální, něžná a vtipná. Řekla bych, že to je jedna z mála, u nichž by srovnání Austenovou neurazilo. Škoda jen, že není o něco delší :) protože opravdu dokáže zahřát u srdce.

 

 

O knize:

Autor: Olivia Atwater

Překlad: Milena Hordinová

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2025

Počet stran: 288

Měsíčník - září 2025

 

Společně se srpnem nám zmizela v minulosti ještě jedna věc – letošní léto. Když už mám konečně to často velmi nevlídné období za sebou, musím uznat, že až na pár dnů brutálního pekla, mě počasí letos dost šetřilo. Uplynulé léto považuju vlastně za celkem příjemné a zcela vyhovující představám. Na čemž se mnou bohužel skoro nikdo z mého okolí nechce shodnout :D

Ohlédnutí za srpnem

Protože jsem si do kupky k přečtení na tento měsíc vybrala samé české autory, rozhodla jsem se s tím pokračovat celý měsíc a tak se srpen stal měsícem českých autorů :) Asi tuto tradici v dalších letech dodržím. A napadlo mě i pár dalších podobných jednostylových měsíců :) Žádné objevné nápady sice, ale jako zpestření to bude dobré.

Tento měsíc jsem si opět potvrdila, jak důležitá je pro mě takzvaná „smrt autora“. Ukázalo se totiž, že jakmile toho vím o autorovi až moc z jeho soukromí a osobních záležitostí, je pak zjevné, proč postavy řeší nějaký problém. Často přímo hlavní hrdinka. A pro mě je těžké v tom autora nevidět. Je pro mě prostě příjemnější nevědět, že konkrétní problém „je autor“ a ne jeho postava jako taková.

Krom onoho poznání tu mám tři knihy od českých autorů, které byly zklamáním. V jednom případě mi nesedl styl psaní, v druhém žánr (to je moje chyba, uznávám, a kniha může být i dobrá) a nedočetla jsem. A ve třetím bylo špatně úplně všechno, včetně klišé, chyb, překlepů a bordelu všelikého. Budiž mi to poučením :) hlavně ten poslední kousek.

Jak to šlo v srpnu s vybraným čtivem?

Všechny tři kousky byly od českých autorů, dva dokonce přímo od lidí, kteří se v knižní branži pohybují nejen jako autoři. O to víc mě mrzelo, že právě tyhle dvě mi moc radost neudělaly.

Hodina psodava  – tohle tedy bylo spíš zklamání. Což jsem, přiznávám, nečekala, vzhledem k tomu, kdo je autorkou. Ne snad, že by mě kniha zklamala po stránce příběhu, ale spíš se jednalo o typ zpracování. Na fantasy očividně nestačí jen narvat knihu spoustou cize znějících názvů a obyvatel. Tady mi vadilo i nelogické a ne úplně sedící střídání a přeskakování časů a jakési zbytečně snadné řešení situací. Také mi očividně neprospěla hlubší znalost osobnosti autorky, protože jsem ji nedokázala oddělit od jistých aspektů příběhu, viděla jsem ji v nich moc zřetelně. Navíc aspektů, které jsou pro mě při čtení spíš nepohodlné. Toto už ale považuji spíš za svůj problém, než chybu díla.

Převzetí – knihu jsem bohužel nedočetla. Ne snad, že by byla špatná, to rozhodně ne, ale v tomto případě jsem se naprosto minula žánrem a prostě mě to ani po stu stranách nezačalo bavit. Kombinace fantasy s gangsterkou očividně není tou pravou kombinací pro mě. A to jsem myslela, že v kombinaci s fantasy mi sedne všechno :)

Smrt u archanděla –  Neomilnerová a tahle série, to je prostě sázka na jistotu. Česká Anita Blake mě tentokrát tak chytla, že jsem si musela hned vzít další díl. Archanděl měl dost napínavý konec… Jinak klasika vyšetřování nadpřirozených mordů v centru Prahy upírskou detektivkou. Pecka!

 

Nej kniha minulého měsíce:

Bohužel v srpnu nebylo moc knih, které by mohly dělat vítězce konkurenci. Jediný kousek, který držel krok, byl Nájezdník z pustiny. Jinak mě čeští autoři z poloviny zklamali. No, to se stává. Bezkonkurenční vítězkou je tedy

Co plánuji přelouskat v září?

Když je to září, napadlo mě, že vyberu přednostně knihy ze školního prostředí.

Jedna od českého autora

 Invaze rušivých elementů – fanynka Hvězdných válek na škole v bradavicích? Chci :D

Jedna bazáčová

Kruh – jsem na ni docela zvědavá, protože starší YA série se mi obvykle líbí. Postrádají totiž ty věci, které mě v novějších štvou, ale jsou teď v kurzu, takže všude. Sice tím načínám další sérii, ale budiž :)

Jedna z rozečtené série

Železný plamen – doufám, že i druhý díl se bude odehrávat na akademii dračích jezdců.

 

Konec hlášení!

Co to chci říct

 

Na knihu mě nalákala zápletka, která se mi zdála být poměrně zajímavá a nabízela hodně možností, jak zarámovat romantický příběh od přátelství k lásce. Celkově to prostě vypadalo na příjemnou letní YA.

Anotace:

Nadešel Úsvit čtvrťáku, oslava, během níž studenti napíšou sami sobě dopis o tom, co by udělali, kdyby měli víc odvahy. Právě tady se Natalia a Ethan setkávají poprvé od chvíle, kdy neuvážený polibek zničil jejich přátelství. Oba umanutě předstírají, že jeden druhého nezajímají, ale jejich skutečné city víří pod vahou rodinných problémů a obav z budoucnosti jako divoké tornádo. V domnění, že jejich dopisy lehnou během tradičního táborového ohně popelem, svěří útržkům papíru svá nejhlubší tajemství.

Když se tedy Nataliinou chybou sedm dopisů ztratí, znamená to pořádný průšvih. Je mezi nimi i ten její? A Ethanův? Co když si je někdo přečte? Natalia a Ethan musí překročit svůj stín a najít všechny dopisy dřív, než napáchají nevratné škody…

 

…

 

Autorka příběhu neváhá a hned na začátku ukazuje to nejdůležitější, a sice příčinu budoucích potíží hlavních postav. Úvodní kapitola se odehraje v noci po školním plese, kdy se seznámím se dvěma hrdiny. Nejlepšími kamarády Ethanem a Natalií. Tihle dva jsou ten typ kamarádů, kteří jakoby se pro sebe narodili. Mají stejný typ humoru, rozumí si prakticky beze slov a neumí si představit situaci, kterou by neprožili s tím druhým. Jenže po plese se to pokazí, kvůli jednomu hloupému nápadu se mezi ně vloudí jiné city, které si dosud ani jeden z nich nepřiznal, a nedorozumění způsobené jedinou žhavější chvilkou je na světě. Rozpaky a nekomunikace se protáhne na celé léto a dlouhé mlčení jakoby mezi ně vrazilo klín už napořád.

Ráda konstatuji, že seznámení s hrdiny i úvod do příběhu a příčinu nedorozumění dokázala autorka předat rychle a přehledně, takže jsem nemusela ztrácet o příběh zájem v dlouhém úvodu, což nemám ráda. Zároveň bylo vše popsáno dost věrohodně na to, aby mi nic nepřišlo divné, nesrozumitelné nebo přitažené za vlasy. Hned v úvodu jsem získala dojem, že autorka umí pracovat se svými postavami a dobře popsat jejich pocity.

Takže jsem se bez obav vrhla do hlavní části děje:

Příběh se odehraje během jediného víkendu, kdy budoucí čtvrťáci tráví tradiční školní oslavu před zahájením čtvrtého ročníku na společné akci na pláži. Není to úplně typická oslava – normálně nebývají přes noc, jako zlepšovák to hlavní hrdinka navrhla v rámci svého tažení za úspěch při udržení si předsednické pozice v ročníku. A není to jediná věc, o kterou chce zabojovat. Tou druhou je její – jak se zdá – hodně pošramocené přátelství s Ethanem.

Tahle myšlenka poznávání se mě zaujala a docela se mi líbila. Během dvou dnů her a soutěží a dalšího programu na pláži se může poměrně dobře utužit kolektiv. Nebo taky úplně rozbít, že :) Každopádně jsem byla zvědavá, jaké potíže autorka naháže svým postavám k řešení.

Především tu byl vztah hlavní dvojice – a to teda byla potíž :). Původně byl kamarádský, ale vzhledem k tomu, že na příběh jsem nahlížela střídavě z Ethanova a Natáliina pohledu, nebylo pochyb o tom, že ani pro jednoho už o čisté kamarádství nejde, možná už docela dlouho ne. Byla jen otázka, jestli se přenesou přes své problémy a nejistoty a dokážou si o věci promluvit. Na první pohled mohlo být divné, že mluvit nedokázali, přeci si dřív říkali všechno, jenže jsem naprosto chápala, že tato situace byla jiná, nová a oba v ní byli velmi zranitelní. A okolí jim to úplně neulehčilo. Člověk by si řekl „Vždyť stačilo jen si promluvit“, ale ruku na srdce, kdo z nás (i dospělých) by vyšel ven se srdcem na dlani a risknul, že o něj přijde (a následně i o kamarádství). Ve věku hlavních hrdinů by to řekl opravdu jen velmi sebevědomý člověk. A to oni nebyli ani jeden.

Každý si řešil nějaké své problémy z domu a i sám se sebou, jak už to bývá. Natálie byla extrémní perfekcionistka s nízkým sebevědomím, jejíž rodiče si procházeli rozvodem a ona se měla rozhodnout, u koho z nich chce žít. Každá z těch voleb jí měla sebrat něco cenného a k tomu ještě jednoho z rodičů. Do toho bojovala s pocitem, že ztrácí Ethana, což ji opravdu trhalo na kusy. A do koktejlu stresu se přidalo ještě vědomí, že nesmí nic pokazit jako předsedkyně ročníku, jinak o pozici přijde. Ethan bojoval s popularitou, kterou způsobila sláva jeho otce. A vlastně i se vztahem k otci jako takovým. Popularita mezi spolužáky mu moc neseděla a do toho měl pocit, že nedokáže zabránit ztrátě Natálie.

Autorka jejich prohlubující vztah, který „nečekaně“ přerostl hranici obyčejného přátelství, popsala opravdu velmi hezky. Jiskřilo to mezi nimi i ve chvílích, kdy zrovna měli nějakou neshodu a bylo prostě jasné, že patří k sobě. Oba dva se ale nechali lapit do svých představ o tom druhém a domněnek na základě pozorování, to vše motivované prostou žárlivostí, zoufalstvím a strachem ze ztráty toho druhého. Tím, že bylo vidět do hlav oběma, viděla jsem jejich uvažování a mohla sledovat pavučiny nedorozumění, do kterých je domnívání se zaplétalo. Nikde jsem nezachytila nic, co by působilo neuvěřitelně nebo přepáleně a za to má autorka body navíc. Ethan by byl o něco sympatičtější než vystresovaná Natálie, ale v zásadě jsem si oblíbila oba.

 

Dobře mi sedly i ostatní postavy. Partička středoškoláků, která se dostaví na předčtvrťáckou akci má mezi sebou klasické zastoupení typických rolí. Jsou tu především ti dva, o které půjde – syn slavného otce a nejistá holka z chudší rodiny. Máme tu i třídní krásku, která si myslí na hlavního hrdinu. Nechybí třídní mrcha, sportovec, šprt a kamarád, který tu má roli tak lehce třetího do „páru“.

Autorka přimíchala do svého koktejlu zápletek i potíže dvou žáků z rasových menšin nebo různých majetkových poměrů. Oba dva museli bojovat o své místo v partičce bohatých děcek o poznání tvrději než ostatní. Jenže se ukázalo, že ani ti bohatí a privilegovaní kvůli své rodině nemusí mít zrovna snadnou situaci v kolektivu. Oba tyhle problémy tak, jak byly zpracované, mě bavilo sledovat. Autorka tato témata nezahrnula jen tak, ale skutečně byla zapojena v ději, aniž by působila samoúčelně.

Dalším tématem je v současnosti populární gender a jeho různé odstíny šedi  – autorka připsala do příběhu holku, která je oslovována jako kluk, což v tomto případě naštěstí nepůsobí uměle, protože to má v ději i další smysl. Napsaná/ý je tak, že jsem ji/ho stejně považovala celou dobu spíš za kluka a občasná narážka na to, že je holka, mě dokázala překvapit :). Toto si v knihách sice nijak neužívám a spíš se tomu vyhýbám (jo, v současné době to jde těžko), ale tady mi to zase až tak nevadilo. Nebylo z toho udělané přehnaně velké téma, autorka to prostě zahrnula do děje – některé postavy to přijaly v pohodě, některé ne. V ději to nějak velmi významnou roli nemá, protože se to netýká přímo hlavních postav. Na přetřes přijde i otázka coming outu, ale v tomto případě se jedná spíš o okrajovou záležitost v rámci odvahy a sdílení tajemství.

To byla další věc, která mě na příběhu bavila. Autorka krásně zdůraznila myšlenku, jak těžké může být otevřít se ostatním, sdílet svá nejhlubší tajemství. Strach z toho, že dotyčný nebude okolím přijat takový, jaký je – to asi všichni známe. Sama nevím, jestli bych dokázala být tak upřímná, jako byli některé z postav, možná ani v tom dopisu do sklenice bych úplně upřímná nebyla :)

Nápad s dopisy, respektive s lístečky, na které každý napíše svůj největší strach před čtvrťákem, mi připadal skvělý a opravdu se povedl – člověk se u toho čtení tak nějak zamyslí… :). Autorka dopřeje možnost do několika z nich v průběhu děje nahlédnout a věci tam napsané jsou fakt zajímavé. Řekla bych, že kdyby využila každý z těch samostatných lístečků, vyšlo by jí to tak na tři samostatné knihy s dobrou zápletkou :) Takto posloužily lístečky jen jako soubor vedlejších linek k té hlavní, romantické, mezi hlavními hrdiny. A vlastně ještě k tomu, že se ukázalo, co je kdo opravdu za člověka.

 

Celkově musím říct, že mě kniha překvapila. Krom příjemné a milé romantiky jsem dostala i pár témat, která stojí za zamyšlení. Všechno bylo navíc napsáno čtivě a s citem pro postavy. Jako čtení na lenivé letní podvečery naprosto ideální. Mohu tedy s klidným svědomím doporučit.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Kniha je k nahlédnutí zde.

 

O knize:

Autor: Eva des Lauriers

Překlad: Eva Kadlecová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 272

Srdcetápání

 

Autorka u mě měla úspěch už se svou první knihou Hladoví a tak jsem neváhala, když mi nabídla k přečtení svoji další knihu v pořadí. Tentokrát nezvolila cestu pointy, ale nakladatelství Petunky s nímž knihu vybavila lákavým vizuálem, stejně laděnou záložkou.

 

Anotace:

Vysoká škola je zavedla do města, kde se ztratili. Ne místně, ale citově. Vyznat se v mapách jim nedělá problémy, ale vyznání jdou mnohem hůř. Noah lásce nerozumí, Izák jí rozumět nechce, Jakub se pere se strachem z odmítnutí a kéž by Leo takový strach měl, ale ten ho postrádá. Ema je nešťastně zadaná, Laura nešťastně nezadaná a Kryštof je jenom nešťastný.  Naštěstí existují filmy, víno, sypané čaje, opilé noci, nahá kůže a andělé... ti bibličtí, padlí, jezerní, posvátní, co jsou snad jen obyčejnými lidmi jezdícími tramvají.
Každá jedna láska je hlavní rolí obrovského příběhu. Ale jaký budou mít konec? Vyzná se Noah své milé a Izák sám sobě? Vrátí se Jakub v čase a odpustí Laura minulost? Budou andělé stát při Kryštofovi, nebo ho utopí na kachlíkách v přízemí? Co když jim láska zlomí křídla, ruce nebo vaz?

…

Srdcetápání je pro mě zase jedna z TĚCH knih. Takových, co se mi snadno čtou, zanechají dojem a fakt těžko se o nich píše článek. Knihu jsem přečetla prakticky jedním tahem. Pak trvalo čtrnáct dnů, než se ve mně pocity z četby dokázaly usadit a já byla schopná z poznámek složit nějaký text, který snad dává smysl. A pak ho asi tak desetkrát přepsat :)Protože sakra! Tohle bylo tedy něco!

A doufám, že moje dojmologie níže fakt bude srozumitelná, protože kniha si to zaslouží :)

Nejdřív upozorním, že něco úplně jiného než Hladoví, i když už tam byla vidět autorčina schopnost pracovat s emocemi a prožíváním postav hodně opravdově a dívat se na věci z úhlů pohledu, které přinesou něco nového – a jo, dost často bolavého. Toto téma – tedy nikoli fantasy, ale současnost a citové problémy mladých lidí autorce sedlo naprosto neskutečně.

 

Autorka představuje několik postav, vysokoškoláků – většinou kluků, či spíš mladých mužů. Ženské postavy tu jsou samozřejmě také, ale připadalo mi, že mužské dostaly celkově více prostoru (taky jich bylo víc, že). Těchto sedm mladých lidí se potkává v rámci jednoho města. Sice se na začátku všichni ještě neznají (a na konci by se raději někteří nikdy nepoznali), ale příběh je postupně svede k sobě a jejich cesty se propletou. A ano, bude to kvůli srdečním záležitostem.

Jak nejlépe popsat postavy? Přesně citátem z anotace: Noah lásce nerozumí, Izák jí rozumět nechce, Jakub se pere se strachem z odmítnutí a kéž by Leo takový strach měl, ale ten ho postrádá. Ema je nešťastně zadaná, Laura nešťastně nezadaná a Kryštof je jenom nešťastný.

Autorka sama píše, že jejich jednotlivé příběhy je možné číst v libovolném pořadí s tím, že Kryštof musí být jako poslední.  A je to pravda. Všechno se propojí tak jak má a zjistíte, proč se kdo z postav zachoval tak jak se zachoval, i když to v danou chvíli třeba úplně jasné nebylo, ať už začnete číst kdekoli. A nepřekvapivě pak už nebude snadné některou z nich odsoudit za nějaké jednání, ale bude lehčí ji pochopit. Já jsem dost staromilec, takže jsem začala klasicky – od první strany do poslední. Tento postup tedy mohu doporučit. Zvědaví nechť zvědí, že mají i jinou možnost :) náhled na postavy a jejich pochopení to nijak neovlivní.

 

Než se vrhnu na emoce příběhu, nejdřív pár slov k dějové lince.

Po dočtení jsem byla překvapená, když mi došlo, že v knize vlastně žádná není v tom tradičním náhledu na to, co dějová linka je. Nebude se tu bojovat s vnější nepřízní osudu, nepůjde se odněkud někam, nebudou tu klasické vysokoškolské mejdany, sportovní akce a podobné vnější záležitosti. Na otázku, o čem to tedy je, by se dalo snadno odpovědět, že v podstatě o ničem, ale to by nebyla pravda. Jen chybí takový ten zažitý vnější obraz příběhu. Celou dobu jsem při čtení byla uvnitř smršti emocí a hluboce lidských pocitů a nejskrývanějších nejistot a tužeb.

Přiznávám, že jsem na začátku čtení nečekala tak intenzivní vhled do emocí, který umožnila mimo jiné právě ona absence výraznější příběhové linky, která by emocionální hutnost naředila. Zde je základ všeho opravdu to, že jste v něčí hlavě a neprožíváte s postavou zrovna šťastné období. Postavy jsou tu skutečně osamocené „uprostřed davu“. Každá se potýká s nějakým problémem v srdečních záležitostech a většinou v tom dost plavou – ať už jsou na vině vnější okolnosti nebo něco, co je hluboko uvnitř nich samých. Někdy je to něco, co mohou ovlivnit nebo na základ svého problému nemají vliv vůbec nebo jen prostě nemají schopnost ho vyřešit sami a nejsou schopni požádat o pomoc. Někdy nemohou sebrat odvahu, i když ví, co by měli udělat a někdy bojují, dělají všechno správně a stejně se zdá, že řešení je v nedohlednu. Jak taky vyřešit něco, co záleží na věci tak vrtkavé a nestálé, jako jsou emoce – všechny, nejen láska.

Občas se vyprávění z jejich hlav vynoří, aby postava mohla prožít něco normálního, co trochu změní okolnosti nebo náhled na její problém. Nějakou životní okolnost – práci, večeři s rodinou, setkání v kavárně, cestu po jiné zemi… Tím se nepatrně posune čas a pak se zase text ponoří do hloubky duše.

Takže: příběhová linka je o vztazích několika lidí, ale ne z vnějšku, ale přímo z hloubky jich samotných. Vztazích komplikovaných nejistotami a propletených, protože se příběh odehrává na poměrně malém prostoru a lidi se tak nějak znají nebo poznají. Na šťastný konec byste si nevsadili ani u jednoho z aktérů příběhu, ale zároveň není ani úplně vyloučený. Příběhy všech postav se na mnoha místech prolínají a při čtení jsem postupně přicházela na to, jak spolu tihle všichni lidé souvisejí a jak se ovlivňují.

Je to o myšlenkách, pocitech a prožívání. O bolestech a nejistotách lásky. O sbírání odvahy, strachu a překonávání překážek. A hlavně o hledání – sebe sama a toho důležitého pro život. A taky o tom, že odpověď je nakonec v nás samých a nikoli v někom druhém. Bolestná životní lekce, kterou si spousta lidí prošla taky. Vsadila bych si, že dost lidí se dokáže v některé postavě nebo příběhu najít. A kdyby ne, tak se alespoň vcítit a to především díky opravdu hluboce popsaným emocím hrdinů a právě oné možné vlastní zkušenosti.

Obecně bych řekla, že mužské postavy tu rozhodně dostaly více prostoru, než ženské, což pro mě bylo docela zajímavé na čtení vzhledem ke zvolenému úhlu pohledu na ně. I muži mohou mít slabiny a tím, že jsou tu i mužské hlavní postavy, kterým je vidět do hlav, to autorka krásně ukázala. Na muže v knihách o lásce jsem zvyklá zobrazené jinak. Tady byli muži, či spíš kluci, v lásce nejistí, ještě na začátku hledání toho, kdo jsou v této oblasti oni sami a po čem přesně touží a co mohou sami dát. To byl zajímavý kontrast ke všem jiným knihám o sebevědomých alfasamcích, kteří většinou trpí tak nějak okázale  „umělecky“ a jejich temnota je nastylizovaná, aby je mohla zachránit vhodná žena. Tady se ženské postavy spíš rozbíjejí o ony klasické mužské zadumance s temnou duší, protože tady jsou démoni skuteční.

Některé postavy se také nenacházejí v životní fázi a zkušenostech, kdy by byly schopné výraznější empatie k druhým, nakolik je jejich vlastní srdcetápání pohlcuje – vlastní bolest vítězí dost často a rozpíjí pocit viny. A aby to bylo fér, je potřeba zmínit, že ani mužské postavy nedostanou nic snadno. Oni se mohou snadno rozbít o ženu (nebo muže), která už dostala naloženo jinde a nevědomky posílá všechno dál. Jsou tu zastoupeny oba druhy – ti, kteří ubližují, ti, jimž je ubližováno a někteří jsou v obou rolích. Žádná z postav ale není prvoplánově zlá, nikdo nic nedělá schválně se záměrem ublížit. Nechybí ani okamžiky štěstí, popsané stejně intenzivně, jako ty druhé.

Postavy samozřejmě v příběhu prožijí i nějaký ten intimnější kontakt, ale bez obav. Vyprávění je prosté sexuálních popisů – což je v tomto případě jedině dobře. Explicitní popisy sexu by úplně pokazily vyznění příběhu. Pokud už se sex nějak zmiňuje tak proto, že souvisí se srdcebolem dvou postav. Každopádně se odehrává za zavřenými dveřmi.

 

Příběh je vyprávěný krásným jazykem, ale zároveň není přestylizovaný. Neměla jsem z něj pocit, že autorka pečlivě piplala každé slovo, ale že slova jsou skutečně autentická a noří se z nějakého prožitku či snad přímo osobní (nebo vyprávěné) zkušenosti. Nedostavil se pocit patosu nebo laciného hraní na city – to mi vadí, nemám to v textech ráda a autorka k tomu (k mému nadšení) nesklouzla, i když věřím, že by to určitě bylo snadné ve stylu vyprávění, který si vybrala. Autorka je jako správný psycholog – pozoruje, nastavuje zrcadlo, ale nesoudí.

Musím říct, že se kniha četla snadno, samotné myšlenky postav však nebyly vždycky úplně snadné na čtení. Zvlášť pokud patříte mezi čtenáře, kteří se lehce emočně napojí na hrdiny. Kupodivu ze čtení nezůstanou nějaké černé myšlenky. Nebo aspoň u mě. Docela by mě zajímalo, jak by to bylo u čtenáře, který se nachází ve stejném životním období jako postavy. Přineslo by mu úlevu, že to někdo dokázal tak přesně popsat?

Jestli chcete něco nenáročného, lehkou romantiku nebo snadné rychlokvaškové vztahy postav, tak toto není pro vás. Toto není zamilovaný románek, na který jsme zvyklí z běžné produkce. Toto jsou hluboké a niterné – a tedy často dost syrové a bolestné - výpovědi lidí o lásce, sebepoznání a přátelství. Postavy poznají, jak je možné někomu ublížit, aniž by vůbec tušili, že ubližují. Jak je možné nenávidět sám sebe a stejně moc intenzivně milovat někoho jiného. Jak je možné nevědomky někomu pomoct, třeba jen prostým bytím. Že někdy je štěstí ukryté i v situacích, které bolí, jen čeká na svou příležitost se projevit.

 

 

Musím říct, že po předchozí knize autorky jsem očekávala… vlastně nevím co :) Rozhodně ne tak výraznou změnu žánru. Na škodu to ale není. Autorka svůj příběh ukočírovala, což mi teď při zpětném přemýšlení připadá naprosto neuvěřitelné. Popsat tak názorně prožívání sedmi různých lidí, aniž by se jejich příběhy zdály stejné, přes to, že v zásadě jsou, no to klobouk dolů!

Jestli si chcete přečíst něco jiného. Něco netradičního a hluboce zaměřeného do vnitřního prožívání postav, je tohle kniha přesně pro vás. Nebude to feel good počteníčko. Příběh možná otevře nějakou tajemnou komnatu z minulosti, ale bude to rozhodně čtení, které stojí za to.

Pokud autorce vyjde něco dalšího, moc ráda budu u toho a její další knihu si přečtu.

 

Za zaslání tohoto nevšedního příběhu spolu s CD s autorskou hudbou, moc děkuji autorce.

Jestli chcete knihu zkusit, najdete ji tady.

 

O knize:

Autor: Eliška Pohnerová

Vydal: Petunky

Rok vydání: 2025

Počet stran: 288