Spát v moři hvězd

 

Novej Paolini. Co k tomu dodat :) Po těch letech, které uplynuly od vydání Eragona jsem ani nedoufala, že ještě něco napíše (Červa , poutníka a cosi nepočítám). A ejhle! Zase pěkná bichlice, jen tentokrát čistokrevné scífko. Skoro jsem v pokušení napsat jen to, že mě to prostě neskutečně bavilo a vykašlat se na dlouhé články. Třeba ze mě vypadne něco podrobnějšího. Uvidíme:

 

Anotace:

Měl to být rutinní průzkum neobydlené planety. Ale když pod povrchem neznámého světa narazí xenobioložka Kira Navárezová na pozůstatek mimozemské stavby, změní to navždy nejen ji, ale i chod lidských dějin. Hrůzy i zázraky prvního setkání s novým druhem, monumentální bitvy o osud lidstva a nejvzdálenější kouty galaxie – to je budoucnost, která Kiru čeká, když se rozhodne odhalit pravdu o tajemné mimozemské civilizaci.

…

Lidstvo kolonizovalo rozsáhlou část vesmíru a obývá mnohé soustavy a planety, které si dokáže přizpůsobit k životu. Stále také objevuje nové, které by mohly být vhodné pro terraformaci a kolonizování. Začátek příběhu zastihl hlavní postavu Kiru Navarézovou na jedné z nich – Andrasteie, kde byla součástí výzkumného týmu jako bioložka. Šťastnou náhodou narazila na mimozemský artefakt, který měl v dalším obratu vesmírných dějin sehrát zásadní roli a Kira – omylem vyvolená (na což si autor zřejmě potrpí :)) chca nechca musí sehrát tuto roli taky. Tak trochu to připomíná situaci se Safiřiným vejcem, jen se nevylíhne drak, ale i tak tento mimozemský tvor-výtvor Kiru změní k nepoznání stejně, jako nález vejce změnil Eragona.

Ale dosti srovnávání, aspoň na chvilku :) I když v určitém ohledu se srovnávání, vzpomínání na Eragona a hledání podobností vyhnout nešlo. Psaní pana autora v sérii Eragon mi vyhovovalo, i když jsem měla nějaké připomínky – nebo spíš části, které mi nesedly zase až tak (ehm, Roran a Katrina). Psal ji hodně mladý, ale poznat to nebylo. K jeho už „dospělé“ knize se tedy od začátku upínalo dost velké očekávání z mé strany. Jak se jeho psaní změnilo? A sedne mu sci-fi žánr? Těšila jsem se na čtení. Fakt moc.

A Spát ve stínu hvězd si v tom srovnání vedla velmi dobře. Kniha je nesmírně lehce čtivá a prvních dvě stě stran jsem slupla ani jsem si nevšimla jak. A to i přes počáteční problémy s hlavní postavou, která mi ze začátku moc neseděla. Sžila jsem se s ní, až když se vymanila ze svého určení bioložky a z bezpečné skupiny kolegů výzkumníků. K nesympatiím přispěl i její partnerský vztah, který mi prostě nějak váznul. Neseděli mi spolu ti dva – od dob Eragona se pan autor romantické vztahy psát prostě stále nenaučil. Naštěstí to bohatě vynahrazuje jinak a tady ten románek stejně nebyl důležitý. Ostatní mezilidské vztahy a postavy, které k sobě necítí žádný nadstandard, mu jdou naštěstí stále dobře. A ráda říkám, že jsem si v příběhu našla snadno hodně oblíbenců a to především, když se hlavní linka vyprávění přesunula na palubu vesmírné lodi Šnek.

Stejně jako v Eragonovi i tady pan autor cestu postav příběhem docela natáhl a dění stupňuje pozvolna. Což však neznamená, že jsem si to nedokázala patřičně užít. Vlastně osazenstvo příběhu bylo trochu podobné s Eragonem – ale proč měnit, co se osvědčilo. Bavila mě sledovat záhada podivného mimozemského organismu a Kiry, bavilo mě objevovat jeho minulost a způsob propojení s emzáky. Bavily mě i různé vesmírné národy, které se zapojily do bitvy a to, kde se vzaly a jak fungovaly. Emzáci, kteří se míhali Paoliniho vesmírem, byli parádně vymyšlení.

Šlo o čtyři vesmírné kultury:

Medůzáci – líbila se mi jejich „mořská vizáž“ a „podvodní“ životní styl. Zdá se mi originální inspirovat se podmořským životem a poznávání této civilizace mě zaujalo. Dokonce mi byli i poměrně sympatičtí.

Noční můry – tady se o sympatiích mluvit nedalo. Nebudu psát, co přesně jsou noční můry zač, protože ten zážitek z pochopení jejich původu nechci nikomu sebrat. Jsou v podstatě ekvivalent skřetů z fantasy, fungují zde také jako univerzální protivník ve stylu „nás mnogo“.

Lidi – to asi není potřeba moc rozvádět. Lidi jsou prostě lidi. Rozdíly mezi nimi pan autor zpracoval zajímavě – záleží na tom, která je jejich domovská planeta, kde se narodili. Jiní lidé jsou z planet s větší gravitací, jiní z planet, kde musí žít pod silnými slunečními filtry, jiní z vesmírných lodí a prvních kolonizovaných světů a tak dále. Rasa se neřeší – pouze planetární původ.

Zmizelí – jsou prostě zmizelí. Tady prozradím jen to, že jde o vyspělou, inteligentní rasu, která… prostě zmizela, ale její stopy se linou celým příběhem.

Hlavní příběh doplňují i záblesky minulosti zprostředkované Měkkým ostřím, které je v podstatě taky samostatnou postavou. Naznačují, že potíže ve vesmíru a boje o nadvládu nad životním prostorem, začaly ještě dřív, než lidstvo do vesmíru vůbec vyrazilo. Lidé se konečně setkávají s dalšími inteligentními obyvateli vesmíru a hned jsou v průšvihu až po krk. Smůla, no :) Na druhou stranu už samotná lidská povaha a přirozenost při řešení problémů dokážou emzákům dost zamotat hlavy (nebo co to mají). Pan autor si s tímhle dokázal pěkně pohrát a využít to pro vybudování povah emzáků i lidí. Když na sebe podobné rozdílnosti v uvažování a chování začnou narážet, je to vždycky bezva čtení, pokud to není ignorováno.

 

I přes poměrně dost fyzikálních a technických vychytávek – hlavně co se cestování vesmírem týká – nebyla kniha zase až tak náročným scífkem, jak bych možná očekávala. To cestování a záležitosti se stází a dlouhými vesmírnými cestami mě dost bavilo. Pan autor měl tyhle věci dobře vymyšlené a pozjišťované a při čtení mi to dávalo smysl a nebylo těžké pochopit, jak věci v tomto příběhu fungují. Navíc technické záležitosti nepitval vysloveně do podrobností, jako někteří hard-scifisti, kteří se v podobných technologických popisech a komplikacích doslova vyžívají. Pan Paolini se tím zaobírá jen tak, abych se orientovala a není to na úkor příběhu, takže o nudě nebo utlučení fyzikou a technologií při čtení knihy nemohla být řeč. Četla se hodně příjemně a pohodově, i když se zrovna řešilo toto.

Příběh samotný není vyloženě zběsilá a nabušená akce. Spíš pozvolné a poklidné plynutí. A to i ve chvílích, kdy se bojuje s emzáky. Akce bylo dost, ale vyloženě napětí, dramatickou nervozitu před bojem a strach o postavy jsem celkem dlouho necítila – vlastně to přišlo až se zapojením posádky lodi Šnek. Nějak jsem tušila, že pan autor nebude chtít přijít o hlavní postavy na začátku knihy. Jenže jak se blížil konec, atmosféra houstla a nebezpečí se stupňovalo. Nějak se přestalo zdát, že moji oblíbenci jsou v bezpečí. Do událostí se vpašoval i velmi jemný náznak budoucí romantiky, která může, ale i nemusí být. Nezáleží na tom až tolik. Autor odhadl tu správnou míru, abych pěkně reagovala na spolupráci těchto postav, i kdyby se jednalo jen o chvilkový záblesk sympatií. Pestré a živoucí vztahy mezi všemi postavami a zajímavá minulost hrdinů pochopitelně nechybí a ještě zpestřují příběh. Zajímavá a originální mi připadá i představa Lodních mozků. Nejsou zde tak úplně čistou umělou inteligencí a jejich život nebyl vždy spjat pouze s lodí, na které jsou „nainstalovaní“.

Menší rozvolněnost a popisnost vyprávění mi nevadila, spíš přidávala atmosféře a užívání si nového prostředí. Neměla jsem pocit, že by kniha obsahovala nějakou zbytečnou omáčku. Naopak jsem vítala příležitost s v novém světu blaženě porochnět a užít si autorovu vesmírnou fantazii plnými doušky. Nezkracovala bych ani o stránku. Jsem naopak ráda, že kniha má pokračování a dostanu příběhu víc.

Na budování atmosféry a přenesení čtenáře do děje, se podílí i ilustrace, vlastně spíš mapy a zobrazení hvězdných soustav, které pěkně dokreslili představu o místech, kde se hrdinové pohybovali. Kniha je prostě krásná. Příběhem i vzhledem.

Na konci zůstal takový ten pocit, že by nový díl měl být hned. To je podle mě dobře. Fakt mě těší, že autor neztratil nic ze svých schopností, naopak se spíš zdá, že sci-fi mu sedí úplně stejně dobře, jako předchozí fantasy. Jen fakt doufám, že na další příběhy nebudu čekat zase tak dlouho. I když čekání za to stálo a kniha je skutečně vymazlená a vypiplaná v každém detailu.

Zkuste to! Zklamaní určitě nebudete.

O knize:

Autor: Christopher Paolini

Překlad: Zdík Dušek

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2020

Počet stran: 560