Autor: S. Jae-Jonesová
Série: Píseň zimy (1. díl)
Překlad: Tereza Frantová
Vydal: CooBoo
Rok vydání: 2017
Počet stran: 392
Můj názor:
Kniha mě zaujala už od začátku svou obálkou. Nebyla jsem si
ale jistá, jestli ji chci opravdu číst. Osud rozhodl za mě :). Knihu jsem
vyhrála v soutěži na blogu StoryHuntress a nakonec jsem ráda, že jsem ji
četla. Příběh mi totiž opravdu měl co nabídnout.
…
Liesl vyrůstá v rodině hospodského a má se v ní co
otáčet. Pomáhá v domácnosti, v kuchyni i jinde. Přes to si najde čas
na svůj nejoblíbenější koníček – skládání hudby. I když to není ona, kdo je
v rodině podporován v rozvíjení talentu, není pochyb, že nadání má. Za
hvězdu je ovšem její mladší bratr, v němž se rodiče vidí a plní si
v jeho výuce hudby vlastní nenaplněné ambice. Její sestra je v rodině
zase za tu krásnou. A Liesl prostě je.
V blízkosti domu se nachází jedno tajemné místo. Háj,
kam si Liesl chodívala hrát jako malá s tajemným chlapcem. A právě tento
chlapec a tajemný háj sehrají v příběhu významnou roli.
...
Liesl celé své dětství poslouchala tajemné příběhy o Králi duchů, který vládne podzemí, a věřila jim. Poté ale vyrostla a musela se vzdát svých snů. Avšak když zmizí její sestra, jen ona ví, že ji odnesli skřeti, a vydává se do podzemí, aby ji zachránila. Král jí sestru vydá jen pod jistou podmínkou – Liesl se pro ni musí obětovat. Bez smrti se svět znovu nezrodí, zimu nevystřídá jaro, a tak dívka nabídne králi svou ruku. V podzemí ale pomalu umírá. Obětuje svou lásku, anebo nastane konec světa?
…
Nevím úplně konkrétně, co jsem od knihy čekala, ale ať už to
bylo cokoliv, jsem nad míru spokojená. Bylo to temné, místy zlé a kruté a zároveň
plné hudby, kouzel a klamů skřetího světa. Nadpřirozený svět skřetů a jejich
krále je temný a nevlídný – místy se mi zdál dokonce krutější, než světy víl a
podobných bytostí v jiných knihách.
Také je vidět autorčino obrovské
zaujetí a láska pro hudbu. Všechno je v zajetí hudby, propojené
s nástroji a provázané emocemi.
Číst to je vážně trochu náročnější a
nemyslím si, že zrovna tuhle knihu a způsob jakým je napsaná každý přijme.
Hodně se tím liší od stylově přístupnějších a stravitelnějších YA na trhu.
Skoro bych měla víc chuti zařadit knihu do knih pro dospělé čtenáře. Autorka
musí být zajímavý člověk mít zajímavé prožívání, když dokázala všechno takto
živelně popsat. Pro svůj příběh čerpala z trochu jiné mytologie, než je
běžné a také se nechala inspirovat filmem Faunův labyrint. Oba tyto prameny
inspirace způsobují, že je kniha dost odlišná a svá.
Celý text má v sobě taky jakousi naléhavou vášnivost,
která cloumá s hlavní hrdinkou. Příběh, který Elizabeth vypráví je hodně
emotivní a postavy ho prožívají na plno. Pocitů a vášní je v příběhu tolik
a jsou tak zvýrazněné, že čtenáři, který na to není zvyklý a neočekává to,
mohou připadat přehnané, místy možná skoro hysterické a nepochopitelné.
Liesl
se v tom víru opravdu zmítá a její pocity tryskají z každé stránky. Její
myšlenky a city jsou místy dost protichůdné, čímž může na některé čtenáře
působit nepřesvědčivě, jako někdo kdo neví, co chce a neustále mění názor.
Pokud však postavě dáte šanci a vcítíte se do ní, najednou zjistíte, že
pochopit ji není zase tak těžké. Když k tomu navíc připočtete kouzla a
mámení skřetího světa, těžko ji lze vinit z toho, že se v tom všem
ztrácí.
Elizabeth je docela zajímavá hrdinka, sužovaná pochybnostmi
o sobě samé, které jsou důsledkem nízkého sebevědomí a výchovy spíš, než
skutečnosti a reakcí okolí na ni. Má talent pro skládání hudby, který však
musela potlačit, protože rodiče upřednostnili talent jejího bratra. Když se
srovnává se svojí sestrou, která je velmi krásná, připadá si Liesl nehezká a
obyčejná. Bavilo mě sledovat její postupnou proměnu a nalézání sebe samé, své
hodnoty a osobnosti. Trvá jí dlouho, než pochopí, že není obyčejná, ale plná
vášně a chuti do života a že za svůj talent a náturu se nemusí stydět.
Král duchů je trochu zvláštní nadpřirozená bytost, jejíž pochopení
mi mírně unikalo, kvůli malému počtu náznaků. Ano bylo zřejmé, oč by mu jako
záporné postavě mělo jít, ale zároveň se mi zdálo, že se nutnosti svého úřadu
staví na odpor. Jeho osobnost je držena dlouhou dobu pod příkrovem tajemství a
odhaluje se hodně pomalu. Oproti Liesl působí chladněji a odtažitěji a vedle ní
jeho odstup víc vyniká stejně jako její vášnivost oproti jeho strohosti.
Jediný problém jsem měla s němčinou, protože občas se
v textu mihlo německé oslovení nebo nějaký výraz, případně německá podoba
nějakého jména. Za to, že já mám na tento jazyk alergii a nelíbí se mi, autorka
nemůže a já musím uznat, že to přispívalo k atmosféře, která byla – i díky
tomu – originální.
Pokud máte chuť na trochu jinou mytologii a více
emocionálnější styl psaní, zkuste to. Nemůžu úplně slíbit, že kniha každému
sedne, ale šanci bych tomu dala. Z vlastní zkušenosti vím, že tyhle
podivnější knihy dost často překvapí.
Král duchů
Johann Wolfgang Goethe
Zní nocí a větrem kopyt hlas;
Kdo jede domů v tak pozdní čas?
To otec se vrací s chlapcem tmou,
Bezpečně drží ho na rukou.
Můj synku, proč tiskneš se ke mně blíž?
Je tu král duchů, nevidíš?
Má korunu, žezlo a bílý šat.
To je cár mlhy jen, noční chlad.
„Chlapečku hezký, pojď jen k nám!
Tisíce krásných her já znám;
Má zahrada pestrá, samý květ,
S mou matkou budeš si vyprávět.“
Neslyšíš, tatínku, jeho hlas?
Král duchů mi šeptá a slibuje zas.
Buď klidný, můj chlapče, neměj strach;
To vítr šelestí v korunách.
„Chceš, chlapče milý, se mnou jít?
Mé dcerky tě chtějí potěšit;
Mé dcerky hlídají půlnoční Rýn
A ztiší tě tancem a zpíváním svým.“
Tatínku, táto, ty nevidíš snad
Královy dcerky tam u řeky stát?
Vidí je, chlapče, oči mé:
Jsou to jen vrby šedivé.
„Můj jsi jen, můj, chci tě v království
svém;
Ty jít se mnou musíš, ať v dobrém, či
v zlém.“
Ach tatínku můj, bolest veliká!
Král duchů teď se mě dotýká!
Zděsí se otec, v trysk se dá,
V náručí dítě mu naříká,
Do dvora z posledních dojel sil;
Na jeho rukou syn mrtvý byl.
2 komentáře:
Moc pěkná recenze. I mě kniha zaujala hned na první pohled svou obálkou, ale potom jsem na ni nějak pozapomněla... Jsem ráda, že se ti líbila a podle toho co píšeš, byla bych přesně ten správný člověk, který si knihu musí přečíst. Takže děkuji za znovu připomenutí. :)
Není za co :) snad se bude líbit, až na ni dojde řada. Díky za komentář a přečtení.
Okomentovat