Altán s vůní čokolády

 

O knihu jsem si napsala, protože jsem chtěla starou známou ostřílenou jistotu romantického příběhu dle šablony alá Caplinová. Tohle už převzalo hodně autorek a tak je z čeho vybírat. Občas se sice stane, že se dosazení do fungujícího rámce nepovede, ale většinou na tom není moc co pokazit. A tak je to prostě jistota pohodlného čtení, které se mi zrovna do mírně hektického období dubna hodilo.

 

Anotace:

Dusí vás práce a každodenní rutina? Hledáte v životě něco jiného? Vyrazte na venkov vyrábět čokoládu! Přesně to udělá Hilma, která opustí místo v zaběhlé PR agentuře a z náhlého popudu vezme práci v zapadlé kavárně v horách. Nic nevychází, jak předpokládala, ale možná bude přesun na sever začátkem něčeho nového?

…

Altánek je kniha hubená, skoro až moc na první pohled. Rozsah 240 stran bych čekala spíš u knihy pro mladší čtenáře. Když jsem ji otevírala, napadlo mě, jak se autorce podaří vecpat na stránky nějaký slušně vypracovaný příběh a dobré postavy. A víte co? Podařilo. Asi nejspíš…  Protože příběh byl tak podobný mnoha dalším, které jsem četla, že si moje hlava to chybějící prostě domyslela dle předchozích vzorů :D A teď to nechápejte špatně! Autorka vzala osvědčenou šablonu a očesala ji od veškeré vaty. Na jednu stranu to občas vyvolávalo pocit, že příběhu něco chybí (a chybělo). Na druhou stranu tu nebyla ta otravná a věčně se opakující klišé (více či méně debilně napsaná, ale pořád otravná :) )

Nějak mě (z prvního dojmu) vůbec nenapadlo, že se příběh bude odehrávat v období od listopadu do vánoc – obálka nic takového nenaznačuje. Spíš jsem z ní měla letní dojmy a proto mě zasazení příběhu do mé oblíbené části roku dost příjemně překvapilo.

A také mě zaskočily dvě příběhové linky, protože anotace lákala jen na jednu. Ta oznámená byla ze současnosti městečka a druhá z dob nedávno minulých. Bylo jasné, že spolu souvisejí a brzo se propojí.

 

Příběh začíná na pohřbu. Tak to jsem nečekala :D Jako ano, většinou bývá na začátku nějaká brutální změna, která přiměje hlavní postavu udělat něco nečekaného, co jí není úplně vlastní a změnit si tím život. Tady ona změna opravdu působí jako facka. Kde jinde si uvědomit marnost vlastního života, než na pohřbu ještě docela dost mladé kamarádky? Autorka dala své hrdince nepřehlédnutelný kopanec a náhled na to, jak marnou práci má a že v ní opravdu není šťastná přes to, že se na své kariéře nadřela jako ďas a prakticky si odrovnala osobní život. Takže bere první nabídku na práci, která je dost daleko od současného působiště a dostatečně odlišná od současné kariéry.

Odjíždí do malého města na severu, úplně naslepo. Vlastně ani neví, na co kývla a co bude dělat. Snad že něco v kavárně? Servírku nebo tak něco? Prostě ji okouzlil obrázek altánu na břehu jezera a skutečnost, že je v něm kavárna, kde by měla být na výpomoc. Přes to, že normálně by si ani měla natlouct ústa, má štěstí. Její zaměstnavatelka je zlatá ženská, dokonce jí ani nevadí, že Hilma neumí to, co by od ní potřebovala – tedy dělat pralinky. Však se naučí. Domácí, který jí pronajme ubytko, je sice trochu „specifický“, ale nakonec i s ním se dá domluvit a obecně narazí na krásný kraj a dobrou komunitu lidí. Ach ty naivní příběhy :) úplně to zahřeje na duši.

Dělat pralinky sice neumí, ale zato zhodnotí svoje znalosti z PR agentury a pokusí se o záchranu altánu, který je před zbouráním. Komunita se bude muset stmelit, aby se společně postavili silnějšímu investorovi a politické vůli. A tady narážím na první „bohužel“, protože kniha je prostě moc krátká na to aby zde bylo vidět nějaké to výraznější pokoušení se. Naštěstí zbyl prostor alespoň na stručné stmelování komunity. Pro vytvoření atmosféry tak příběh obsahuje jen zdobení altánu (což prospěje atmosféře, to zase ano) a pak jednu malou akci a… stane se zázrak?

 

Kdo je Hilma vlastně úplně moc nevím. Pro účel příběhu nebylo nutné vystavět zrovna propracovanou osobnost. Je to prostě ženská, která je sama a potřebuje životní změnu. Hilma se při aplikaci oné změny zachová doslova jako impulsivní puberťačka nebo holka těsně po výšce – a to je asi to, co my staré a zodpovědné baby na těch příbězích vidíme. Ten odskok do mládí kdy jediné, byť nerozvážené rozhodnutí, může znamenat skvěle prožitý čas a nový začátek. Kdo z nás to v běžném životě má? Tak Hilma to má – a ještě u toho potká jeho.

On – hrdina patří do kategorie přitažlivých a sexy chlápků, kteří jsou prostě hodní. Bohužel moc dalšího o něm říct nelze, protože kniha neměla moc prostoru na to věnovat se výrazněji ještě druhému charakteru krom Hilmy samotné. Autorka ho neodbyla, to ne, vlastně se na něm dalo najít hodně přitažlivých věcí a to nejen na vzhledu. Měl docela těžký osud a prošel jím se ctí. Ale na to, abych si k němu vybudovala vztah, jaký bych měla, nebo si aspoň zapamatovala jeho jméno, jsem měla prostě málo času. Mimochodem, jmenuje se Joel a bohužel jsem se musela podívat do knihy :D

Mnohem víc mě upoutaly kapitoly z minulosti městečka, kde se vyskytoval jakýsi neznámý chlapec. Jeho příběh byl zajímavý a docela dojemný. Hodně rychle jsem mu začala fandit. Na první pohled se nedalo úplně snadno poznat, o koho šlo. Jen bylo zřejmé, že ho příběh zná i ve vyprávění v současnosti. Každopádně jeho další osudy mě zajímaly více než Hilminy, protože tam to bylo jasné. Rozhodně se jednalo o nejpoutavější část příběhu, protože zbytek byl celkem nevýrazný a to dokonce i na poměry žánru. Přičítám to ale spíš rozsahu než nudnému tématu.

 

Celé dílo je celkem jednoduše napsané, je tu spousta věcí co jinde, naservírované je to hodně přímočaře a předvídatelně (krom linky z minulosti). Žádná dramata se tu nevyskytují, i ten boj za záchranu altánu napínavý být nemůže, protože výsledek by předem neodhadl snad jedině ten, kdo má v rukou svou první knihu takového žánru. Autorka si na nic ani nesnaží hrát, prostě napsala „jen“ příjemně naladěný příběh plný pěkných mezilidských vztahů a vzájemné nezištné pomoci a podpory. Témata, která do příběhu zahrnula, byla rozhodně zajímavá, ale potřebovala by více prostoru na rozpracování a vyniknutí. Stejně tak životní osudy a povahy postav. Obojí bylo zajímavé, ale dostalo to málo prostoru.

Trochu mi tu chyběla větší atmosféra, hlavně ze začátku. I když musím tedy uznat, že depresivní pocity, které měla Hilma na začátku na pohřbu se na mě tedy přenesly, to zase ano. Konečně trochu atmosféry mi přinesl až altán samotný. Představa takového místa v zasněžené krajině u zamrzlého jezera byla skvělá. Upřímně si umím představit, že bych žila na takovém místě, protože své kouzlo to rozhodně mělo. Navíc ta zima, sníh, blížící se Vánoce a kouzlo severských zemí a folklóru, který je pro ně specifický – to byly rozhodně body navíc. Zde konkrétně šlo o Švédsko.

 

Opět – jako v každém romantickém příběhu - jsem se musela zamyslet nad tím, jestli se přitažlivost a vzrušení nedá vyjádřit jinak než „chvění v podbřišku“. Kurnik šopa :D tohle je opravdu mimořádně hloupé zjednodušení. Úplně stejně nenápadité jako motýlci v břiše. Těším se na knihu, kde si dá autor práci a tomuto nadužívanému  fujtajblu se vyhne.

Pozitivní zpráva každopádně je, že tu není sex, bod navíc, dokonce i líbačka se odehrála zcela bez obvyklých kýčovitých popisů. Autorka se vůbec obešla bez oněch děsivých citových výlevů a přehnaně emotivních popisů. Jestli to v romantickém příběhu chybí, musí každý posoudit sám. Asi záleží na gustu konkrétního čtenáře. V tomto případě bych určitě neuvěřila tomu, kdyby se tichý a odtažitý Joel proměnil v květnatě řečnícího donchuána. Jsem proto ráda, že jeho postavu autorka takto nepřekroutila.

 

Co musím ocenit, tak velmi dobře vymyšlené propojení dvou linek – současné a minulé. Škoda jen, že kniha nebyla delší, protože oboje by si zasloužilo víc rozvinout a propracovat. Pak by to bylo ještě lepší a vztahy by se prostě vytvořily přirozeně, místo aby mi to musela autorka suše oznámit. Každopádně právě ona minulá linka a její propojení se současností je pro mě hlavní nosnou věcí v příběhu. Skoro se zdálo, že hlavní hrdinka Hilma hraje trochu druhé housle a její role v příběhu spočívá pouze v tom, aby dala do běhu události, které se jí samotné až tak netýkají a zároveň, jen tak mimochodem, došla i vlastního sebepoznání a štěstí. Jinak jde prostě opravdu o typickou šablonu, kdy hlavní hrdinka hledá naplnění vlastního života a při tom hledání pomůže z trablů někomu, kdo ji přijal a všichni se stmelí v jednu dobrou a příjemnou komunitu stejně naladěných lidí.

 

Kniha je opravdu tou nejtypičtější oddechovkou. Přečtete hned a snadno, nijak vás to nerozhodí a stejně rychle zapomenete, o čem jste vlastně četli. Každopádně si u čtení odpočinete a příjemně se naladíte a to je asi to hlavní. Prostě ideální čtení do nějakého náročnějšího období, kdy chcete procítit jen něco známého a hřejivého.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za knihou račte vyrazit tudy.

 

O knize:

Autor: Hanna Blixt

Překlad: Edita Petrásová

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 240

Unbreakable

 

Knihu jsem pořídila, protože měla být údajně hodně podobná Stmívání a já se fakt nestydím za to, že mě Stmívání baví :D Dokonce chuť přečíst si něco podobného ale přece  jiného převážila mou nedůvěru ke knihám, které mají anglický název a český text – což zrovna tady mělo přeci jen svůj důvod. Když jsem si „to“ vyzvedávala, poněkud mě zaskočilo, jaký je to cvalda. To vyvolalo trochu obavy, jestli je kniha napraná dějem nebo vatou. Výsledek je pro mě poněkud překvapivý, má své plusy i mínusy, ale rozhodně nejsem zklamaná.

 

Anotace:

Kytara v náručí a rockové tóny vycházející zpod jejích prstů – tak si Larissa Hudsonová představuje absolutní štěstí. Nejraději by strávila každou volnou chvíli ve zkušebně s přáteli a vytříbila svou lásku ke hraní k dokonalosti. Po smrti snoubenky strýce Jima se však Lara vzdává svých snů a přestěhuje se k němu, aby mu pomohla překlenout těžké období.
Šum lesů, kouzlo malého městečka a noví spolužáci jí rychle vynahradí prvotní pocit stesku. Uhrančivý pohled kluka, kterého potkává na chodbách školy, jí ale neustále vyvádí z míry.
Lara je zmatená. Rozum jí radí držet si od něj odstup. Jenomže její srdce, zvyklé tlouct v rytmu kytarových akordů, teď bije jako na poplach pokaždé, když jí její nový démon zkříží cestu.
Co když zjistí, že svět, který znala jen z pohádek a fantasy filmů, má na dosah ruky?
A co vlastně může sedmnáctiletá holka vědět o lásce?
Možná ještě vůbec nic.
Možná ale daleko víc, než by ona sama tušila.

…

Tak to rozhodně bylo překvapení! A hned několik.

Zaprvé mě po dočtení dost překvapilo, že kniha vůbec vydržela. Jo, já jsem na knihy hodně opatrná, ale narvat 800 stran do měkké vazby, tomu říkám poťouchlost. Kniha se nedržela úplně nejlíp a fakt jsem se bála, jak dopadnou desky a hřbet. Dobrá zpráva – je stále jako nová.

Zadruhé mě překvapilo, že věci, které mě jinde pekelně štvou a kazí mi čtení, tady sice byly, ale nevadily mi zase až tolik. A zatřetí, že mě příběh se stále stejnou šablonou dokáže pořád tak chytit.

Hned na začátku říkám, že podobnost se Stmíváním je víc než jasná. Kniha ovšem přináší i rozdíly. Takže jsem dostala to, co mě na Stmívání bavilo, ale přeci jen i něco nového. A hlavně tu chybělo to, co mě na Stmívání štvalo. Například že Lara rozhodně nebyla takové telátko a mouchy snězte si mě, jako Bella.

 

Jádrem příběhu je Lařin poněkud nezdravě závislý vztah ke klukovi, který se ze začátku tváří, jako by ji nenáviděl, než dojde na to, že se od ní nedokáže držet dál. Zde je to ale postavené malinko jinak, ti dva začínají přátelstvím, které velmi pomalu přerůstá v lásku. Lara se domnívá, že o lásku jde pouze z její strany. Na první pohled je při čtení ovšem patrné, že city jsou na obou stranách. Více než jen patrné. Zároveň zběhlý čtenář ví, že určitě nebude dobře, pokud Lara překročí Ericem stanovenou hranici a pokusí se jejich „vztah“ posunout dál.

 

Lara Hudsonová byla (jak už jsem řekla) naštěstí úplně jiný typ holky, než Bella. Především netrpěla žádnými mindráky, měla takové normální sebevědomí holky, která vyrůstala spíš mezi klukama a proto byla poněkud míň holčičí, než romantické hrdinky bývají. Rozhodně se nejednalo o princezničku, ale spíš o dračici, která hrála na kytaru, měla pěkně prořízlou pusu a uměla se až moc dobře podívat na dno flašky. Na začátku byla možná trochu nejistá, když přišla do nové školy mezi nové lidi, ale její přátelská a nekonfliktní povaha jí rychle otevřela dveře mezi lidi. Lara je také prostě dobrý člověk, empatický a ohleduplný k ostatním. Autorka ji pro jistotu obdařila pěknou postavou, krásnými dlouhými vlasy a poněkud záhadným charismatem. Laru tedy můžu s klidem považovat za krásnou holku, která to ale o sobě ví, protože její kamarádi před ní skutečnost nijak neskrývají a ona není takový pokrytec, aby si to neuvědomila. To byla dost příjemná změna, mimochodem. Lara prostě nebyla žádná chudinka ani Mary Sue a za to u mě sbírala body.

Krom toho se mohla chlubit vynikajícím hudebním vkusem, škoda jen, že té hudby nebylo v příběhu trochu víc, jenže hned na začátku jsem věděla, že dny s kapelou nechala Lara na nějaký čas za sebou. Přes to autorka pro hudbu v příběhu čas našla. Písničky provázejí celý příběh a v jedné kapitole jsem si užila i Lary s kytarou uprostřed kluků z její kapely.

Čímž se dostávám k vedlejším postavám. Kluci, s nimiž kamarádila, byli skvělí. Zajímal by mě název kapely, protože to určitě nebyla Lařina prasátka, i když ona jim prasátka říkala. Ti kluci byli takovým svěžím a dovádivým prvkem v příběhu a zároveň skvělými kamarády. Autorce se fakt povedlo vybudovat mezi nimi uvěřitelnou vazbu, i když spolu na stránkách moc nepobyli. Někdo by asi mektal, že se chovají sexisticky a já nevím jaké ještě moderní ismy a ingy by se daly uplatnit. Jako jo. Ale vadí to někomu? Ani na chvilku jsem nepochybovala o tom, že je mezi nimi pěkné přátelství.

A pěkné přátelství taky mělo vznikat mezi Larou a Ericem. I když – haha! Od prologu by tomu uvěřil snad jedině někdo, kdo nikdy žádnou podobnou knihu nečetl. Od první chvíle, kdy se Eric začal s Larou bavit, se k ní choval jako k princezně. Někdy byl možná až moc dokonalý, ale tak nějak to k němu prostě patřilo. Samozřejmě, že jeho postava v sobě soustředila snad každé klišé, které si jen umíte představit. Nebudu tady ale předstírat, že mi to snad vadí. Protože pokud by jo, nebudu podobné knihy číst, že ano. Každopádně on při tom dokonalování nevypadal jako blbec, což je zatraceně tenká hranice, přes kterou hodně hlavních hrdinů přepadne.

Vztah Lary a Erica by se dal asi označit za nezdravě závislý a poněkud kontaktní. Ne ovšem sexuálně, na první opravdový polibek se čekalo fakt dlouho, ale značnou intimitu mezi sebou měli, to zase ano. Opravdu ta láska byla hodně zběsilá a zároveň dojemně něžná. Nebylo skrývané, že spolu chtějí trávit každou minutu a jen půl dne bez sebe – co půl dne, pár hodin, je pro ně nesnesitelné. Ony první lásky takové jsou, ale málo kdy mají stejný průběh. Tady ale hodnotím kladně, že autorka Laře nevzala se zamilováním její osobnost a její koníčky. Lara se nevzdala sama sebe, jen byl Eric až moc její součástí. A přiznejme si to, na čtení je přesně tohle ten vztah, o kterém se nejlépe sní. Když je hrdinka pro krásného a záhadného kluka ta jediná mezi všemi a on se k ní chová jako k něčemu vzácnému. Navíc jí Eric dává neustále na výběr. Nic jí nevnucuje, nedělá nic, co by ona nechtěla. Jasně, chrání ji a stará se o ni občas až přehnaně, ale nepůsobí manipulativně a neomezuje ji. Samozřejmě, je otázka, nakolik je vše opravdu její volba, když je jím tak posedlá a ovlivněná city, ale pořád jsem si byla jistá, že kdyby mu kdykoli řekla na něco ne, tak by to respektoval.

Příběh se sune velmi pomalu. V podstatě je kniha takovým soupisem okamžiků a zážitků, kdy se Lara sbližuje s Ericem až do fáze kdy jsou prakticky pořád spolu.  Jinak v ní žádný významnější děj v podstatě není, což je fakt překvapivé, protože má skoro 800 stran. Vážně nechápu, co konkrétně mě donutilo číst pořád dál, protože krom budování vztahu se opravdu není moc čeho chytit. Ano, je tu jakási záhada kolem Erica, kterou samozřejmě nechce Laře vysvětlit. A pak taky se něco divného děje i se samotnou Larou. Takže romantika s opravdu velmi lehkým náznakem něčeho fantasy. Jinak tu v podstatě plyne podzim od září až do Vánoc a příběh se zabývá jen okamžiky z normálního života. To znamená hodně romantických situací, což vlastně bylo pěkné. Tím, že mi postavy sedly a jejich vztah pro mě byl příjemný, mě bavilo s nimi trávit i úplně obyčejný čas. Často jsem měla pocit, jako by svět kolem nich zmizel a v příběhu byli oni dva jediné postavy. Autorce se dařilo okolí a lidi kolem odignorovat tak, že mi to vůbec nevadilo a nechybělo mi to. Spíš to zdůraznilo tu dokonalou bublinu, kterou si pro sebe ti dva vytvořili. Byl to autorský záměr? Nevím. Ale fungovalo to.

Celé to bylo svým způsobem poklidné čtení o dvou lidech, které to k sobě táhne a o tom, jak se vzájemně poznávají. Bavilo mě sledovat, jak Eric Laře ukazuje svá oblíbená místa nebo jak jsou spolu někde na večírku a povídají si. Dialogy byly povedené, jejich špičkování mělo náboj a chemie mezi nimi byla taky v pořádku. Bavilo mě čekat na to, co se o něm Lara dozví a i mě zaujala její vlastní záhada, protože bylo očividné, že jeho a její tajemství spolu nějak souvisejí.

Prostě obyčejné situace, ale přes to byly dostatečně jiné a dostatečně dobré na to, abych si užila jejich sledování. Trochu škoda je, že se vlastně na konci vůbec žádného vysvětlení nedočkám, tak snad se dočkám aspoň dalšího dílu. Po tom, jak to končilo, bych ho vážně chtěla.

 

Autorka opravdu umí psát. Má příjemný styl, umí udělat dobré postavy a umí zařídit, aby i obyčejné věci působily nevšedně a vzácně. Nejlépe to bylo vidět na krásných popisech věcí a míst, na kterých postavám záleželo, a jejich pocitů. Nebo prostě jen na tom, jak jsem jim věřila vzájemné city (i bez Lařiných myšlenek). Uměla na mě taky uvěřitelně přenést Lařinu vášeň pro hudbu, přála bych si mnohem víc jejího hraní. Dobře vypracovala i vazby mezi postavami a jejich vzájemné interakce. Všechny věci, na které bych si mohla stěžovat, mi nevadily právě pro tohle.

 

Příběh mě vážně bavil, ale i přes to mám výhrady a není jich málo.

Z knihy mám pocit, jako by byla psaná na pokračování například na WP a moc se nad ní nepřemýšlelo jako nad celkem. Je vidět, že autorka psát umí a že si to užívá, ale zároveň je patrná i jakási rozkouskovanost typická pro tento styl psaní. V knize zůstalo hodně věcí, které jsou podobné, vlastně téměř stejné a naprosto nikam neposouvají děj. Jako například opakování podobných napjatě-romantických situací, neustálé přemýšlení hrdinky nad tím co s ní Eric dělá - rozkouskováno na části a čteno kapitolu každý týden by to nebylo tak patrné a myslím, že možná je to i žádoucí, aby to udrželo napětí k dalšímu pokračování. Ale pokud knihu držíte jako celek, nelze si nevšimnout, že se hodně opakují podobné situace a stejné myšlenky hrdinky – hlavně ty myšlenky. Trochu to poškodilo romantické napětí, protože Ericova okouzlujícnost mi byla předestírána tak často a stejnými slovy, že jsem vůči tomu brzo poněkud otupěla. Autorka taky zařadila jednu kapitolu z pohledu Erica a pak už žádnou. Jako by si při psaní uvědomila, že jeho pohled jí nejde? Nevím. Ale ta kapitola tam k ničemu nebyla. Podobných mírně slepých uliček tam bylo víc. Pokud by kniha měla dobrého redaktora, zmizely by.

Z toho ovšem vyplynula další věc, která mě hodně překvapila: Jo, všechny Lařiny myšlenky se dají jednoznačně označit za vatu – je jich moc, jsou stále stejné, popisují stále stejné okouzlení Ericem naprosto stejnými slovy a nic v textu nepřinášejí, kdyby tam nebyly, nestalo by se nic. Jasná vata. Upřímně mě proto překvapuje, že bych ji úplně všechnu z příběhu nevyškrtla! Dokonce bych jí tam nechala i víc, než je zdrávo :D Zdá se, že mě ty její srdeční příhody, výpadky vědomí a rozhovory s mozkem docela bavily, rozhodně v první části knihy to bylo veselé. A vlastně to k Laře tak nějak patřilo. Jen bych třeba nechala jeden kolaps na kapitolu, rozhodně ne jeden na stránku :)

Nejhorší věcí je jednoznačně extrémní „přezájmenováno“. Brutálně, nechutně přezájmenováno – redaktor asi chrápal nebo si knihu jen zhltnul, minimálně větší půlka jich nebyla potřeba a patřilo je vyškrtat, občas mě to hodně štvalo a bylo těžké to přehlížet. Téměř v každé větě se dalo nějaké umazat a větu by to jen vylepšilo. Tady pro toto žádný pardon nemám, je to hnus a nemá to v českém textu co dělat.

Občas se taky objevují divná slova, která v daném kontextu působila krkolomně, neobratně nebo prostě jen špatně přeložená (?). Rozhodně by šla nahradit jinými výrazy, které by byly mnohem vhodnější. Taky se slova hrozně opakovala, což byla škoda, protože jen tak od boku mě vždycky napadalo mnoho lepších (nebo minimálně jiných) a kazilo mi to čtení. Například „obmotal ruce“ se objevovalo hodně často, „odpil si“ se taky dalo říci lépe. Pořád někdo vybuchoval smíchy, jako by snad jiné slovo pro to ani neexistovalo. Přitom může být doslova tisíc odstínů smíchu. Neustálé opakování oslovení taky působilo krkolomně. Hodně obratů dělalo dojem jakoby přetažených překladačem z angličtiny, i když originál byl asi psán slovensky. Tomu by nasvědčovalo i občas poněkud nejisté české skloňování. Všechno tohle se občas může stát, ale rozhodně ne tak často, jako tady. Napadá mě, jestli autorka nepsala sama rovnou v češtině – nevím – a vlastně mě to ani nezajímá. Pokud nepíšu ve svém jazyce, je práce bet a kontrola alespoň někoho, když už ne redaktora, vysloveně nutnost v zájmu autora i díla.

 

Z nešvarů je patrné, že kdyby se to proškrtalo, byla by kniha nejmíň o dvě stě stan kratší a vůbec by to nepoškodilo děj. Nakonec to bylo mnohem víc podobné Půlnočnímu slunci – hoooodně pomalá romance, hodně opakování stejných myšlenek, občas použití nevhodných slov (což přikládám překladu ze slovenštiny?) a bohužel nepříliš dobrý text po stránce konečných úprav. Kniha by si před vydáním zasloužila větší pozornost a péči.

 Ale příběh mě bavil, opravdu jsem si ho užila, takže všechna ta vysírací zájmena a další otravnosti odpustím, pokud bude další díl. A doufám, že v dalším pokračování už bude i něco víc děje a dozvím se konečně nějaké to tajemstvíčko.

 

P.S.: Na konci najdete špičkový playlist, to kdyby někoho zajímalo, co vlastně za písničky příběh provází.

P.P.S.: Zajímal by mě recept na bílého rusáka :D

 

O knize:

Autor: Aminokyselinka

Série: Unbreakable (1. díl)

Vydal: -

Rok vydání: 2023

Počet stran: 790

 

Haunting Adeline - Stíny nad Adeline

 

Na knihu jsem byla hodně zvědavá a přečtení nelituji. Po všech těch YA něžných romantikách mi to docela rozčeřilo pozornost. A změna byla vskutku výrazná. Sice si úplně nemyslím, že knihy v podobném duchu budu dál nějak hodně vyhledávat, ale takové malé nahlédnutí do skoro neznámého žánru se mi vyplatilo. A nebudu kecat, že to co mě ke knize přitáhlo jako první, je rozhodně obálka a ořízka. Oboje je totiž naprostý luxus.

Článek o této knize jsem psát nechtěla, ale ona si o to vyloženě řekla :)

Anotace:

Dokážu manipulovat emocemi kohokoli, kdo mi to dovolí. Způsobím vám bolest, rozpláču vás, rozesměju a přiměju vás si povzdechnout. Ale moje slova na něj neplatí. Zvlášť když ho prosím, aby odešel. Pořád tam je, sleduje mě a čeká. A já se nikdy nedokážu odvrátit. Ne když chci, aby přišel blíž.

STÍN
Nechtěl jsem se zamilovat.
Ale teď, když jsem se zamiloval, se nedokážu držet dál.
Jsem okouzlený jejím úsměvem, jejíma očima a tím, jak se pohybuje.
Jak se svléká...
Budu ji dál sledovat a čekat. Dokud nebude moje.
A jakmile bude, už ji nikdy nenechám odejít.
Ani když mě bude prosit, abych to udělal

 

…

 

POZOR! Varování na začátku knihy bych tentokrát brala vážně. Pro čtenáře s podobným zážitkem nebo v psychické nepohodě to příjemné čtení nebude.

 

Marketing k tomuto příběhu byl vskutku masivní. Spolu s nádhernou obálkou udělal z knihy něco, čemu jsem pozornost prostě věnovat musela. Tento žánr jsem navíc ještě nečetla, takže jsem to pojala jako rozšíření čtenářských hranic a testování komfortní zóny. Nakonec musím říct, že mě dost překvapilo, jak se můj přístup ke knize a příběhu v průběhu čtení měnil.

Na knihu možno nahlížet dvěma způsoby. Vybraný náhled dost ovlivní čtenářský zážitek i celkový dojem z příběhu. Buď příběh vezmete zcela vážně a budete ho srovnávat s realitou a očekávat, že reálně působit bude. V tom případě knihu nečtěte, budete na straně lidí, kterým nebude sedět – které možná naštve, úplně znechutí. Zaskočí vás to hnusné a zlé na ní – a jo, není tam toho málo. Bude vás dráždit nelogičnost a rozpor v chování postav.

Nebo knihu můžete pojmout jako naprostou a poměrně zvrácenou fantazii (což taky je, byť v aktuálním světě) a pak budete spokojenější. Furt na tom zůstane hodně věcí, které asi pošlapou nějaké to kuří oko. Nicméně to bude přijatelně provokovat a ne nutit švihnout knihu z okna coby stupidní hnus. A taky si pak nebudete vyčítat váhavé sympatie k hrdinovi, které možná v pár okamžicích přijdou.  Záleží prostě na každém čtenáři a na jeho nastavení a na přístupu ke knize.

Tahle kontroverze a skutečnost, že se čtenáři údajně rozdělí na dva tábory, mě zaujala, a proto jsem se rozhodla si knihu přečíst, abych zjistila, co to teda je za pohoršlivou senzaci. Oba přístupy se mi při čtení trochu vystřídaly, ale nakonec jsem si vybrala ten druhý. Ono mě to nakonec bavilo!

Prostě je toto kniha, u které se nevyplatí moc nad tím dumat a je potřeba jen číst a přijmout příběh se všema jeho divnostma a blbostma. Pamatujte: Je to kniha, není to skutečné. Odlište to nebo to nečtěte.

 

První přístup. Aneb v čem je to zlo a hnus?

Zásadní chyba při čtení takových drsnějších a kontroverznějších příběhů je vzít si to osobně. Vztáhnout dění na sebe a promítnout do toho čtení příliš svých osobních postojů a názorů na to, co je správné a co je morálně za hranou. Protože jak vám jednou někdo škrtne sirkou pod hranicí nepřekročitelného, nejde to uhasit a zůstane jen vztek. To neznamená si to neuvědomovat, ale nechat se tím pohltit. Protože podvědomě se vám bude vynořovat, že to je hnusné a není to správné a pak se podivíte sami nad sebou, když se rozhodnete to přijmout. Ale to nevypovídá nic o vás samých! Je nicméně fakt, že sex, jak je tu popisován – tedy většinou jako znásilnění – každý prostě nechce číst vůbec nebo nezvládne číst bez znechucení.

Nelze popřít, že hrdina knihy Zade, je naprostý magor. Stalker, násilník, prostě veskrze odporný chlap. Z počátku čtení to vůbec nevylepší ani fakt, že je přitažlivý a že své násilné sklony vybíjí zejména na pedofilních bandách a chlapech, kteří páchají násilí na ženách (trochu Dexter?). Vždyť on ho páchá taky! Od chvíle, kdy se nalepí na Adeline je jeho vztah k ní čistě násilný a dominantní. Nezajímá ho její názor, líbí se mu, že se ho bojí, pronásleduje ji, vnucuje jí svou vůli, dokonce ji znásilní. Netají se s tím, že ji chce zlomit, že ji donutí, aby ho milovala a chtěla – jiný výsledek nepřipadá v úvahu, protože ona se ho prostě nezbaví. Prostě „hrdina“ na grc.

Pokud si toto při čtení pustíte moc k tělu, tak vám z toho jeho „dvoření“ bude fakt blbě. A i z jeho zaměstnání. Sama jsem měla okamžiky, kdy mě napadlo, že jsem si ukousla moc silné sousto. V jednu chvíli mi on těmi svými řečmi připadal směšný, ale jeho činy rozhodně k smíchu nebyly. Představa stalkera a ještě takto kontaktního mě prostě děsí.

 

Druhý přístup. Aneb furt je to zlo a hnus, ale zároveň připustíte, že příběh je takový a přijmete to.

Začátek knihy? Fascinace. V rukou mám nový text a chci si příběh užít. Autorka stylem psaní dělá všechno proto, abych se vžila do situace na straně Adeline.

Poznala jsem ji a jeho. Její dům, který si o nějaké nepříjemnosti přímo říkal. Čekala jsem, co bude a akce stalkera mi připadaly dost nepříjemně děsivé. Adeline na ně zatím taky dejme tomu celkem normálně reagovala. Tedy voláním policajtů a pokusy se bránit. Já na jejím místě bych asi byla už na druhé straně zeměkoule, ale budiž. Z jeho kapitol vím, že by stejně neutekla. Tady taky začnou první nelogičnosti, kterých si nejspíš povšimnete jako první na mizení Adelininých oznámení na policii. Jako dobrý, z počítačů to asi dejme tomu šlo vymazat, ale lidi si pamatují a lidi mluví. Kór když si vezmete, jakou má minulost sídlo, v němž Adeline žije.

Pak přijde pohoršení, ale pořád mě to baví, čtu prostě příběh a jsem zvědavá, co bude dál. Pohoršení vygraduje scénou ve skleníku, kdy jsem si řekla, že toto je teda fakt hnusný. Nemám ale srovnání s dalšími texty žánru, tak to beru tak, že to do příběhu tohoto typu patří. A ono patří! V reálu to je bizároš, ale sem to zapadá.

Dostavilo se přijetí dění a souhlasu s ním ze strany Addie.

Tahle fáze nastane přibližně v polovině knihy, kdy už se ona a stalker znají osobně. Je ovšem potřeba počítat s tím, že zde dojde na sex častěji a není to žádné něžné a romantické milování. Vlastně je tu všechno při sexu takové hrubé a sprosté. Normálně to nemusím, ale tady mi to kupodivu sedělo celkovému vyznění příběhu. K vrahovi a magorovi Zadeovi by mi prostě nepasovalo nějaké to „na všechny jsem zlý, ale na ni nikdy“ a spisovné vyjadřování bez jediné vulgarity.

V tomto pohledu na příběh a po překonání fáze pohoršení, je dokonce možné cítit vůči hrdinovi stejnou fascinaci a děsivou přitažlivost, jakou cítí Addie. V jejích očích on začíná být hezký, přitahuje ji nejen po sexuální stránce, ale i osobností a vzhledem. Překvapivě se s ním začne cítit i v bezpečí – stockholmský syndrom jako vyšitý. I tak ale nezapomíná na to, co je zač a že je na místě se ho bát. Jenže Addie prostě vzrušuje, když se bojí. Je to vůbec možné? Očividně pásl svůj k svému, protože ona je magor podobného ražení, jako on.

 

Ve vyprávění se střídají on a ona, což pro příběh bylo jedině dobře. Jeho kapitoly sice ze začátku působily trochu divně, když si v nich mlel to svoje o spáse nevinných a zároveň zabíjel, kam se podíval, ale její to vynahrazovaly. V jejích bylo napětí a děsivá atmosféra, kterou vytvářel zatím neznámý stalker, který se jí coural po baráku.

 Od cca půlky knihy už to není stejný příběh jako na začátku, či spíš od chvíle, kdy se oni potkají osobně a ze stalkera se stane jen dominant s velkým „ehm“ (jak taky jinak), který se snaží zlomit svou myšku a donutit ji, aby ho milovala. Postavy nejsou vysloveně hodně propracované, ale to podstatné pro tento příběh v nich je. Nenazvala bych je plochými, ale ani nemůžu říct, že by byly představené natolik, abych je pochopila opravdu dobře. Pokud něco takového vůbec jde. Abych tak byla upřímná, dost z jejich přístupu ke „vztahu“ jsem nechápala vůbec. Vlastně spíš všechno. U tohoto příběhu však pochopení vnitřních pochodů postav potřeba vůbec nebylo. Stejně pochodovaly co chvíli jinam :D

U Addie jsem úplně nepochopila její zvláštní dvojakost, ale neznamená to, že mi vadila. Tvářila se jako plachá introvertka, ale pak šla klidně pařit do klubu a sbalila si tam chlapa na jednu noc. Tvrdila, že Zadea nechce, ale zároveň ho provokovala. Nevadilo mi to proto, že bez této dvojakosti by příběh nemohl takto fungovat. Co mi ovšem nesedělo hodně, že její kapitoly byly označeny jako „manipulátorka“. V čem prosím koho manipulovala? Spíš Zade pěkně cvičil s ní. Pokus vztáhnout to označení k její spisovatelské profesi mě teda nenadchnul. Prostě to, co je o ní napsáno v anotaci, vůbec nesedí. Byla hlavně hezká, vnadná a subinka.

Zade měl v sobě podobný rozpor. Sice nesnášel násilí na ženách, hnusilo se mu to a trávil život tím, že osvobozoval malé holky ze spárů pedofilů a sekt. Na druhou stranu si dokázal pěkně užít mučení lidí a s Adeline se taky zrovna nemazal. Jak to přišlo, že tady mu její odpor a nesouhlas nevadil? Protože on k ní na rozdíl od těch druhých něco cítil a tak jí mohl dělat cokoli po libosti? To z něj asi mělo dělat dark romantického hrdinu? Očividně musím přečíst nějaké další knihy z žánru, abych pochopila vzorec. Popsán byl každopádně tak, že nebýt to takový magor, byl by vlastně ukázkovým hrdinou z knih pro „soukromé fantazie žen“. Ty jeho oči! A ruce! A… no nic…

 

Styl psaní autorky mě zaujal. Rozhodně mi sedl a vyvolával ve mně ty správné emoce. Na správných místech jsem cítila napětí, znechucení i vztek na padouchy.  Snad jen krom chvílí, kdy jsem měla chuť se smát Zadeovu božskému komplexu a kecům o tom, jak je zlý, drsný a neporazitelný. A dokonalý v posteli, to je snad jasný :)

Příběh sám je docela zajímavý s jednoduchou detektivní linkou, která sice místy drhne, ale nijak zvlášť to ničemu neškodí. Zajímavé a napínavé to bylo. Když teda opět nebudete přemýšlet nad logikou věci – teda spíš nad tím, že tam jakákoli logika a uvěřitelnost chybí, zejména ve fungování Zadeovy „organizace“. Založené je to sice na zámořských dezinformacích, ale zápletka pro knihu to vůbec není špatná. Uvěřitelnost v tomto sice opět trochu kulhá na jednu nohu a druhou ani nemá, ale už jsme se dohodli na tom, že této knize se nedá věřit a nelze v ní brát vážně nic :)

Autorka zapletla do příběhu i pohled do minulosti Addiiny rodiny, konkrétně její prababičky. Podivná náhoda, že i ona měla svého stalkera. Každopádně od začátku víme, že to nedopadlo dobře a prabábu Gigi někdo zabil. Addie chce vypátrat, co se stalo, a kdo byl vrah. Takže má něco dalšího, nad čím může dumat, zatím co ji pronásleduje její vlastní stalker. Fakt doufá, že neskončí stejně a i tak si nemůže pomoct a hraje si s ohněm.

Sexu a prasečinek tam není tolik, kolik jsem čekala, i když ne pokaždé je to typ sexu, který by bylo možné schválit nebo chtít. Vlastně moment! Zcela určitě tam není žádný sex, který by bylo možné chtít :D Pokud tedy nemáte nějaké méně běžné záliby.

 

Kniha je prostě taková trochu ujetá fantazie pro velké holčičky, která každé nemusí sedět. Upřímně pod slovy „dark romance“ jsem si představovala něco mírně jiného. Když šmírák začíná Addie pronásledovat, je v knize krásně strašidelná atmosféra. Když se poznají, nastupuje jakási pokřivená parodie na romantiku s násilněji laděnými sexuálními scénami, ale vysloveně šokující nejsou, když teda odhlédneme od faktu, že Zade není úplně něžný milenec a zrovna nevyhledává Adelinin souhlas – ale i toto zhruba v půlce se vyřeší samo. Strašidelná atmosféra se jejich spárováním úplně vytratí a má ji nahradit „láska“, pátrání po Gigiině vrahovy a Zadeovy protipedofilní a antikultistické aktivity.

Po dočtení jsem šokovaná tím, že vlastně zase až tak moc šokovaná nejsem. Kdyby autorka udržela stalkera stalkerem a Addie nesouhlasící, to by bylo jiné kafe. Knihu jsem si užila – nepopírám :) Bylo to něco jiného, něco, s čím jsem zatím neměla zkušenost. Takže za mě rozhodně stálo za přečtení (prakticky jedním dechem). A jestli se pustím do dalšího dílu? Zatím to vypadá, že nejspíš ano. Konec k tomu jednoznačně vybízí.

 

O knize:

Autor: H.D. Carlton

Série: Kočka a myš (1. díl)

Překlad: Alžběta Komrsková

Vydal: Red

Rok vydání: 2024

Počet stran: 100

 

 

Měsíčník - květen 2025

 

Je tu květen.

Můj poslední oblíbený měsíc na delší dobu – ano, může za to počasí :). Rozhodně oblíbený měsíc fanoušků Star Wars – za to počasí nemůže, na vině je pouze 4. květen. A měsíc kdy je Svět knihy, takže pro nakladatele čas, kdy vyhodit ven nějaké ty super pecky. A že je můj předobjednávkový list solidně nacpaný  - za to si můžu sama :)

Na květen mám taky naplánovaný svůj soukromý „Order 66“ a sice dopsat všechny články o knihách, které dlužím sama sobě a začít se věnovat i jiným věcem. Počítám že to bude obdobný masakr jako u původního rozkazu :D

Ale než se do toho vrhnu, tak ještě malé:

Ohlédnutí za dubnem

Okolnosti mě přinutily zahájit zase čistky v mojí knihovně. A tentokrát budou brutální a nemilosrdné. Je to sice mrzuté, ale všechno doma prostě mít nemůžu. Pořád upínám naděje k omezení nákupů, ale na to nemám dost pevné vůle :)

Po dlouhé době jsem si zase vybrala knihu na pointě, kterou jsem podpořila. Knize to nakonec nevyšlo, čemuž se upřímně ani nedivím. Myšlenka byla dobrá, ale reklama nulová. Bez nějaké propagace prostě přispěvatelé knihu na pointě nemají moc šancí najít. Škoda.

Měla jsem zajímavé srovnání mezi knihou, kde autorka nepopisuje téměř vůbec a knihou, kde autor popisuje v pravdě po tolkienovsku. Upřímně, nevyhovuje mi na stopro ani jeden způsob. Bez popisů se čte rychleji, ale text je zbytečně jednoduchý a uspěchaný. S popisy má text hloubku, ale zase není možné ho číst bez patřičné pozornosti a v krátkých úsecích. Pak totiž nemůže připoutat k napětí v ději. Pokud bych si ale měla vybrat jedno, budou to rozhodně popisy.

Začala jsem poslouchat rozhovory a podkasty s Kyšou/Kotletou. Jednak je to sranda, dvak to má hlavu a patu a do třetice mě to inspiruje k vlastnímu psaní víc, než všechny písácké skupiny a kurzy dohromady. Pořád jsem se ale nedokázala od spisovatelských skupin úplně urvat, už jsem ale přijala, že mě to spíš zatěžuje, než pomáhá.

 

Jak to šlo v dubnu s vybraným čtivem?

Mezi dubnovým výběrem se ocitly hned dvě knihy, které měly nakročeno k topkám měsíce. A celkově mě nezklamala ani jedna z vybraných.

Práh: Mezi půlnocí a ďáblem  – hodně zajímavě vytvořená vize Prahy budoucnosti, kdy vládu nad městem převzalo náboženství a velkým problémem je nemoc Mal 3, která dává některým lidem určitou nadpřirozenou výhodu. Takový hon na čarodějnice v moderním hávu. Bavilo mě to. Jen jsem si chvíli zvykala na zvláštní střídání postav při vyprávění.

Čistá pravda – svěží a zábavná knížka o holce, která najednou nemůže lhát. Což je u ní docela průšvih, protože v práci tak či onak lže prakticky pořád. Suprová jednohubka na oddech s příjemnou romantickou linkou. Opět – bavilo mě to!

Murtagh – tady jsem zklamání ani neočekávala. Eragon mě svého času hodně bavil a Murtagh byl stylem vyprávění dost podobný. Užila jsem si, jak se autor hodně zaměřil na draka a jezdce a jejich boj se sebou po „výchově“ u Galbatorixe a válce. I když je to mírně mimo hlavní sérii, tak za mě její nejlepší díl.

 

Nej kniha minulého měsíce:

Tento měsíc byl výběr hodně složitý. Četla jsem dost dobrých knížek, ale žádná vysloveně nevyčnívala. Kchrata dvojku jsem vybrat nechtěla/nemohla, protože jednička získala titul minulý měsíc, tak ať je změna.  Fakt mě bavil Murtagh a Práh. Po těžkém rozvažování jsem nakonec vybrala něco, co bylo absolutně největším překvapením za hodně dlouhou dobu. Nechtěla jsem to číst, ale nakonec mě to neskutečně strhlo:

 

Co plánuji přelouskat v květnu?

Začalo mě hrozně bavit prolézání knihovny a vybírání dalších třech kousků. Pokaždé mě překvapí, co mám ještě v knihovně nepřečtené. Hlavně když si vzpomenu, jak jsem byla na knihy natěšená, když jsem je kupovala. A abych dodržela komplikovací pravidlo, opět jsem lovila jen mezi květnovými nákupy minulých let.

Jedna od českého autora

Po stopách magie – knihu jsem podpořila na Pointě, tak by bylo záhodno ji taky přečíst.

 

Jedna bazáčová

Mé jméno je nikdo   – proč já jsem to vlastně koupila? Ani náhodou si nevzpomenu. Nicméně čekám hodně. Podobné omyl-koupě se mi většinou vyplácí.

 

Jedna z rozečtené série

Má chudinka Jane – tuhle Jane-parádu jsem kdysi považovala za docela zajímavý nápad a první díl byl dost čtivý. Už je to ale dlouho, tak jsem zvědavá, jak dopadne druhá Jane v pořadí :)

  

Konec hlášení!

Zakázané ovoce

 

Za sebou už mám jednu knihu autorky a ta se mi velmi líbila. Ani jsem tedy neváhala, když přišla nabídka na další román z jejího pera. Věděla jsem, že není potřeba bát se nudy nebo hloupého příběhu. Doufala jsem, že autorka můj první dojem potvrdí a i tato kniha bude dobrá.

Anotace:

Takové jiskření s mužem Annie ještě nezažila – tu chemii, která vám vezme dech a úplně vás pohltí a zaslepí. Tedy až do chvíle, kdy se během večera s přáteli v klubu ocitne tváří v tvář sexy a záhadnému Jackovi. To, co mezi nimi vzplane, ale není pouhá jiskra, je to exploze. Po neuvěřitelně intenzivní a vášnivé noci se Annie bez rozloučení vyplíží z hotelového pokoje. Je si jistá, že muž, který ji během pár minut dokázal ovládnout a síla jeho přitažlivosti pohltit, musí být nebezpečný. Ale už ho má hluboko pod kůží… A Jack není jen nebezpečný. Vztah mezi nimi představuje pro Annie zakázané ovoce. Ale tomu se nedá dlouho odolávat…

…

Uf! To byla zase jízda :) Autorka opět přichází se silným tématem a emočně divokou jízdou. Tak vydechnout a začneme :)

Tohle je příběh, který už od začátku zaujme a vtáhne natolik, že je prakticky nemožné odolat pokušení dočíst ho tahem a dozvědět se podstatu zápletky a jak to všechno dopadne. V jádru je to prostě vztahovka a vztah hlavních hrdinů je to nejdůležitější, oč v příběhu půjde. Jeho okolnosti, či spíš komplikace, jsou ale na příběhu to, co ho okoření a přiměje pochybovat o tom, jestli to dopadne dobře nebo jestli to vůbec může s těmi dvěma nějak dopadnout, aniž by je to oba úplně semlelo. Říct, že jim okolnosti zrovna nepřejí, je ještě docela slabé slovo. Ve skutečnosti ve prospěch dvojice nehraje téměř nic a hlavní otázkou je, jestli bude jejich láska dost silná, aby všechno ustála. Pořád tu byl totiž přítomen pocit, že to jeden z dvojice vzdá s tím, že to „prostě nestojí za ty trable“.

 

Jako první jsem poznala hlavní hrdinku architektku Annie. Holka je hodně pohlcená svou prací, kterou opravdu miluje a snaží se prosadit. Kvůli tomu trochu zanedbává svůj partnerský život, který vlastně spíš neexistuje. Je sama už docela dlouho a tak když při jedné pijatyce s přáteli přeskočí jiskra mezi ní a neznámým mužem, kterého potká na baru, neubrání se dobrodružství na jednu noc. Protože kdo tvrdí, že si to ženské neumí taky užít? :) A užije si to sakra dobře. Nakonec docela i lituje, že to bylo jen na jednu noc, protože ji ten muž vážně přitahuje a navíc je fakt dobrý v… víme.

Jenže osud tomu chce, že na Jacka narazí znova a zároveň se zjištěním, že přitažlivost neochladla taky zjistí, že ho naprosto v žádném případě nemůže mít. Zdá se ale, že Jack si ono „nemůže“ vykládá po svém a odmítá to přijmout.

 

Ach ty předsudky :) vyprovokovaná anotací jsem automaticky čekala, že Jack bude padouch. Takový ten typický zahýbač a lovec skalpů, který nakecá milence, jak si s manželkou nerozumí. Tady ale autorka vystavěla trochu jiný příběh, který sice známé klišé nabízel, ale nevyužil. Místo toho přišlo něco úplně jiného a musím říct, že o mnoho lepšího. Zápletka je dokonale připravená k tomu, aby důkladně prověřila při čtení vaše vlastní morální postoje k některým záležitostem. Nicméně nedopustí, aby bylo snadné některou z hlavních postav úplně odsoudit za to, jak se zachovala. Zároveň je dění podáno dost napínavě a to nejen v otázce, zda ti dva budou spolu nebo nebudou. Pod povrchem komplikovaného vztahu se ukrývá ještě něco o dost komplikovanějšího.

 

Chemie mezi postavami tu byla od první chvíle, dokonce až tak intenzivní, že jsem trochu pochybovala o tom, jestli z něčeho takového může vůbec být pevný vztah. Protože takové jasně hořící vášně dost často taky rychle vyhoří. Emoce byly místy zběsilé až tak, že jsem jim po chvíli odmítala podlehnout, což mi trochu pocuchalo onu citovou stránku jejich vztahu. Na začátku na mě fungovaly dobře, ale postupně se mi zdály být přepálené a některé scény trochu hysterické a vyhnané do extrému. Zejména tedy co se Anniných výčitek týká, protože kdyby opravdu měla tak velké, nechce se mi věřit tomu, že by ve vztahu pokračovala i přes tu přitažlivost. Minimálně na začátku by to určitě dokázala stopnout, dokud to byl jen sex a přitažlivost. Pak, když podlehla podruhé a potřetí a ke slovu se dostaly city, bylo jasné, že je pro ni pozdě vycouvat, výčitky nevýčitky. A taky za to sakra zaplatila – ona ze všech nejvíc.

Z jeho pohledu jsem to vnímala jinak, když uvážím, oč Jackovi šlo a co mohl ztratit, nemůžu říct, že bych se vyhroceným emocím zase až tak divila. Pro něj to nebylo jen o lásce a sexu, ale o, řekněme, světlu naděje na konci sakra dlouhého tunelu. Měl za co bojovat. Trochu sobecké, když věděl, co ona riskuje? Možná. Nepochopitelné? Vlastně ani ne. Kdo by se nechopil šance. A když se do té šance zamiluje, tím pro něj lépe :)

Každopádně pro mě nešlo ani tak o hezký cit, jako spíš o naprosté zoufalství. Jejich cit byl tak silný, že se mi nezdál dobrý pro nikoho a nezdálo se mi, že by měl přinést nějaké dlouhodobé štěstí. Bylo to tak extrémně pohlcující, plné závislosti a potřeby vzájemné blízkosti, která tlumila v osobnostech obou cokoli dalšího, že bylo skoro bolestivé o tom číst. Pokud někdo zažil podobný typ „lásky“ nejspíš to pro něj moc příjemných pocitů při čtení nepřichystá. Ano, věřím a vím, že takové pocity existují, vím, že z nich není lehké uniknout, ale zároveň vím, že by člověk měl, protože nic hezkého do budoucna z nich nekouká a tak jsem vlastně držela palce jí, aby dokázala ze vztahu odejít. Pro mě rozhodně nový a zajímavý přístup ke knize o vztahu :)

 

Tím se dostávám k tomu, co mě na knize hodně bavilo. Byla to právě ona rozmanitost pohledů, které bylo možné v textu najít a pěkně se v nich ponimrat. Hezky se zamyslet nad tím, v čem vlastně je to „zakázané ovoce“. Je to o tom, že o některých věcech se nemluví? Nebo o vztahu k „zakázanému muži“? Nebo o ženě, kterou nesmíte chtít? Nebo o emocích, které jsou svou intenzitou tak kruté, že by je člověk ani chtít neměl? A je sobecké jít za svým štěstím? Protože i to bylo pro postavy svým způsobem zakázaným ovocem. Ano, nejvíc název odkazuje k jednomu z těch témat, na které popis o ovoci sedí asi nejvíc (či spíš je v tom smyslu používán). Rozhodně to ale není jediná otázka, kterou autorka prověří morálku svých postav a jejich další vlastnosti. Zejména Annie se tak musí potýkat a otázkou svědomí a trestu za „společenský prohřešek“ a toho, jak se na vás dívá okolí a jak vás dokáže snadno soudit na základě jediné skutečnosti nebo informace, která ani nemusí být úplná. Nakonec se tu však našel i jeden důležitý kladný prvek - pravé přátelství, které i přes výhrady stojí při vás.

 

Knížka je brutálně čtivá. Autorka rozehrála svou hru vášnivou scénou, kterou přetavila do emocionální smrště touhy a boje se svědomím a následně do pěkného napětí, kdy bylo jasné, že Jack něco tají a není to nic dobrého. Téma, které tu autorka měla, opět nebylo nic příjemného, ale oproti její předchozí knize tentokrát u mě na slzy nedošlo. S postavami se dalo všechno opravdu prožít a to i ve chvílích, kdy jsem jim třeba zrovna moc nefandila za jejich rozhodnutí. Taky jsem si je nedokázala oblíbit tolik jako v jejím předchozím románu, který jsem četla.

Stejně však knihu mohu doporučit pro toho, kdo hledá zajímavý a silně emocionální příběh s kapkou vášnivých scén. K zápletce nebo jednání postav je možné mít výhrady nebo ho odsoudit, ale nic to neubírá na kvalitě a čtivosti románu. Rozhodně to není jen další z řady pikantních zamilovaných románků.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Za knihou zamiřte třeba sem.

 

O knize:

Autor: Jodi Ellen Malpasová

Překlad: Iva Bartíková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 416

 

Další knihy autorky na bloGu:

Pro tebe