Nezdejší

 

Knihy od paní Rečkové jsem si chtěla vždycky přečíst. Už jen proto, že je prý nazývána královnou české fantasy (a fakt už nevím, kde jsem to o ní slyšela :)) a žádná žijící autorka jí dosud tento titul nesebrala. Druhým důvodem bylo, že jsem z názorů pochopila, že její styl je osobitý a ne každému sedí. A to mě baví. Z podobných knih se totiž stávají buď moji miláčci nebo musí vymajznout z baráku. Tak či tak je to většinou nějakým způsobem osvěžující a neokoukané čtení.

 

Anotace:

Někteří jsou nesmrtelní.(Či to alespoň tvrdí.)
Jiné je jen těžké zabít.
Dále jsou tu různí dlouhověcí čarodějové, králové víl, Vysocí Kosgarové, proslulí válečníci, vojevůdci.
Ti všichni se škvíří v kotli svého světa, v polévce zvané Moc.
Srkají a předbíhají se, kdo se jí nasytí víc, aniž by se spálil či pukl.
Mezi nimi kráčí jako osamělý šermíř–pistolník, jediný spravedlivý, Hadí princ Joark Galhi.
Pevnosti ve válečné vřavě jedna po druhé padají, města se vzdávají, snílci přivolávají Neblahé poklady – stále strašlivější zbraně.
Kdo zachrání svět na okraji záhuby?
Vždyť už ani sami bohové nedokáží tomu krveprolévání jen nečinně přihlížet…

…

 

Původně knižní trilogie se ke mně dostala v jediném vypaseném špalíku a to taky byla jediná chyba knihy. Byť v měkké vazbě, byla ta potvora docela těžká a právě kvůli vazbě se mi nedržela zrovna nejlíp. Osobně bych asi dala přednost třem menším svazkům. A rozdělení by nejspíš prospělo i čtenářskému zážitku a bylo by to lepší i pro příběh samotný, protože původní samostatnost knih je trochu poznat.

Odehrávají se sice ve stejném světě, hlavní postavy jsou stejné a příběh navazuje, ale zatím co první část je víc fantasy a akční kousek s bitvami armád jednotlivých vládců a politicko-mocenskými rejdy čaroděje Valaizuriho, druhá je trochu míň fantasy, ale o to víc dystopka, protože země po první části není úplně v ideálním stavu a obyvatelé po válce bojují o přežití a území jak se dá. Hrdinové se navíc ocitli každý trochu jinde a stojí to spoustu putování, než se zase sejdou. Třetí část mi připadala trochu odtržená od prvních, jde v ní dost o něco jiného a bavila mě asi nejmíň. Ani nově přibyvší postavy mě už tolik nezaujaly a začaly mě dráždit povahové specialitky některých starších hrdinů. A možná bych se nakonec i obešla bez ní. Nuda to každopádně není. Jen by mezi částmi neškodil menší oddech, což jeden svazek nedovolí. Obzvlášť u mě – neodkládám knihy, dokud nejsou dočtené, pokud nejsou opravdu špatné. Příště, až budu knihu číst, si každopádně pauzu mezi částmi dám.

Pro hodně čtenářů bude možná problém, že kniha nemá vysloveně hlavní motiv, a na kmen stromu je naroubováno nespočet dalších menších šlahounů. Původní zápletka se tak může mezi vším tím břečťanem poněkud schovat. Může tak dojít ke zmatení, co že to vlastně čtu a kam to všechno vede. Knihu tedy spíš doporučím těm, kteří nevyžadují jednu striktní linku a nevadí jim pobrat naráz více děje, i když se nezdá vůbec důležitý. Tady se méně důležitým odbočkám vyhnout nelze, nelze je přeskočit, protože jsou prostě včleněné do celého příběhu. Jednoduše je potřeba do toho světa skočit a nebránit se všemu, co se tam děje. Výhodou toho může být, že není potřeba úplně všechno chápat do nejmenšího detailu, stačí to prostě vědět.

Klasickou fantasy příběh připomíná bojem s Temnotou, představovanou nenasytným čarodějem, který se chce zmocnit světa a zbavit se konkurence, která by snad mohla mít moc ho zastavit. Pestrá směska lidí, vil, čarodějů, hadích pánů, snílků i jakýchsi podivných nepřátel žijících za mořem na klasickou fantasy ukazuje. Příběh je do jisté míry taky dystopií a své zastoupení mají i scifi prvky ve formě Neblahých zbraní, které působí jakoby si je snílci vytáhli ze snů přímo z našeho světa. V příběhu se mihnou auta, letadla, palné zbraně a další Neblahosti, jejichž přítomnost dokáže ve správnou chvíli dějem dost zahýbat a přízeň štěstěny otočit úplně jinam. Líbilo se mi, že žádná z bojujících stran neměla nic jisté a všechno mohlo vlivem okolností a činů jednotlivců dopadnout jakkoli.

Najít si cestu k postavám nebylo tak úplně snadné. Jednak je jich poměrně hodně, ale postupně se z nich vyprofilují ty hlavní a dost jich taky bídně (nebo hrdinsky) pojde v nějakém boji. Jsou ale hbitě nahrazeny. Dost z nich má několik jmen, což může být matoucí, ale osobně jsem neměla problém se přizpůsobit. Navíc byly zajímavě zpracované a otázka toho, kdo je vlastně padouch a kdo hrdina, se v průběhu dění vynořovala dost často. Paní autorka je taky často tlačí až na dno sil fyzických i psychických a rozhodnutí v takových okamžicích bývají různá. Postavy byly lidské ve všem, co by se asi lidskostí dalo zvát. Tedy nejen ve ctnostech, ale i ve slabostech a pochybnostech o svém konání. Možná to je jeden z důvodů, proč byly moje sympatie k nim vrtkavé a dost často jsem s jejich jednáním nesouhlasila. Jenže jak už to bývá, každý má pro své konání důvody a hrdinové, kteří jsou provždy jen čestní, se často vracejí vzduchem (rozuměj, jsou průzračně čestní, ale mrtví). Otázkou mnoha hrdinů zůstává, jestli je to nevyhnutelný osud, co je žene kupředu a jestli by přeci jen nebyli radši, kdyby se mu mohli vyhnout. Obzvlášť Galhi si v tomto ohledu užije svoje a místy mi ho bylo skoro líto.

Galhi – hlavní postava, jejíž životní osudy se táhnou celou knihou – je nejdřív jen pomocníkem čarodějnického mistra Lorno-Ukího. Postupně se však ukazuje, že to jen tak obyčejný lidský učeň nebude. V jeho krvi nekolují jen geny lidského panovníka a Hadí paní, ale i cosi staršího a mocnějšího. Právě on je středem boje za světlé zítřky bez mocichtivých čarodějů a má k ruce dost početnou bandu společníků. Občas o nějakého přijde, ale na jeho místo pohotově naskočí další. Dost často ženská, jimž se charismatický svůdce Galhi ani moc nesnaží odolávat. Ke konci už mě to jeho děvkaření  štvalo, ale na druhou stranu to byl bojovník s velkým B a ti mívají svoje slabůstky. Zajímavé bylo, že se o zářezy na pelesti nijak nesnažil a vlastně ani nebyl moc hezký, ani neměl čas ženské svádět. Ty kačeny mu lezly pod duchnu samy. A upřímně jsem si chvilkami nebyla jistá, jestli bych náhodou nebyla jednou z kačen ve frontě, kdyby na věc přišlo :D

Protože v mišmaši hrdinů se najde i pár vil, není tu nouze o krásné a vášnivé bytosti. Což pochopitelně vede k poněkud bližším kontaktům mezi postavami. Navíc v předtuše smrti v bitvě si každý rád ještě naposled… však víme, když je s kým. Paní autorka naštěstí nemá sklon rozpatlávat sex na zbytečně moc popisných odstavců. O něm i o lásce se spíš jen tak občas zmíní. Což pro tento příběh úplně stačilo. Láska byla spíš jen kulisou války a jejím nevyhnutelným průvodcem. Hrdinové prostě potřebují to utrpení vyvážit něčím hezkým.

Styl psaní mě bavil, i když uznávám, že ke konci už jsem byla trochu přemlsaná a závěr mě moc neuchvátil. Na druhou stranu mě nenapadá, že bych knihu někde osekávala. Naopak by mi spíš nevadilo doplnění a rozvedení některých vedlejších linek, které mi připadaly zajímavé a v příběhu na ně nezbylo moc prostoru.

Paní autorka ovládá velmi jemný a příjemný sarkasmus a umí ho ukápnout na správných místech. To mi vyhovuje. Líbí se mi také její způsob tvorby postav a prostředky, kterými je nutí vydat ze sebe to nejlepší, případně nejhorší – rozhodně nic, co by čekaly. Možná jen těch zamilování a letmých vzplanutí vášní na mě bylo trochu hodně a vztahy byly místy propletené až moc.

Náš první kontakt s autorkou tedy proběhl na výbornou, kniha zůstává doma a já si pořídím další.

 

O knize:

Autor: Jana Rečková

Vydal: Straky na vrbě

Rok vydání: 2017

Počet stran: 608