Elementum

Autor: Jiří Dittrich
Nakladatel: Epocha
Rok vydání: 2016
Počet stran: 520

Anotace:

Největším problémem Alexandra Summerse byla blížící se maturita. Nebo aspoň do doby, než se mu život obrátil naruby. Vše začne příchodem neznámého cizince. Alex se dozví, že je potomkem jedné z nejstarších, dávno zaniklých civilizací, jež vládla nejen politickou, ale také magickou mocí. Přesněji všemi silami přírody. Tato civilizace ale ve skutečnosti nezmizela. Už po tisíce let se skrývá mimo zraky lidstva a nyní se nachází ve velké krizi.

Alex je nucen chopit se svých povinností a nově objevenou říši ochránit. Jenže s tajemstvím jeho minulosti odhalí i zdrcující pravdu o vlastní rodině. Jeho rodiče jsou už dávno mrtví a úhlavním nepřítelem se stává jeho vlastní bratr, kterého musí porazit. A porážka znamená konec všeho...

Můj názor:

Knihu jsem objevila na facebooku a protože obálka byla na pohled tak výrazná a lákavá, neodolala jsem. Zjistila jsem si víc a zkusila napsat o recenzní výtisk. Dostalo se mi milého a vstřícného jednání a pár dní po vydání jsem knihu držela v rukou…

Před tisíci lety, v časech, kdy mocné a starověké říše jako Egypt byly teprve na počátku své cesty, se v místech, kde se stýká Asie s Evropou, rozrůstala říše mocná jako žádná jiná. Jejími vládci byli králové a královny z rodu Miory.

Takhle pohádkově příběh začíná. Po prologu, který v rychlosti shrne vše, co dnešku předcházelo, ale skočíme rovnýma nohama do nepohádkové současnosti na střední školu, kde Alexandr Dustin Summers, hlavní hrdina knihy, studuje. Má těsně před maturitou a řeší to jako my všichni - ještě se na učivo ani nepodíval :). Dalo by se proto říct, že mi byl sympatický od první kapitoly. Jeho příběh začíná v docela obyčejný den, na kterém je ale přece jen pár zvláštností – voda se chová divně a někdo Alexe sleduje…

Ukáže se, že ten někdo mu přináší odkaz z minulosti – zprávu, že je ztraceným potomkem rodu Miory a kdesi leží, před zraky světa pečlivě ukryté, jeho zděděné království, které je toho času ve velkém nebezpečí. A ten, kdo jeho dědictví ohrožuje je jeho vlastní krev, jeho bratr…

Zdroj.

Příběh mě polapil hned od začátku. Pan autor neváhá a rozjíždí zápletku poměrně rychle. Hlavního hrdinu více poznáváme až cestou – v průběhu čtení. Je to slušný kluk, ale žádný ňouma ani šedý myšák, jak tomu někdy v tomto typu knih bývá. Věří si tak akorát, ve škole je tak akorát oblíbený, prostě takový pohodář. Na svých devatenáct let je dost zodpovědný a umí si jít za svým cílem – a tím je v tomto příběhu ovládnutí moci čtyř elementů a porážka nepřítele říše.

Na knize pro mě bylo od začátku zajímavé a neobvyklé to, že hlavním hrdinou je kluk. Většinou to bývají holky, které superschopnostmi jen hýří. Mužský pohled na věc byl pro mě velmi osvěžující, příjemný a neokoukaný. Líbilo se mi sledovat v podstatě známé věci očima kluka. Všechno bylo podobné jak jinde, ale zároveň hodně odlišné právě tím chlapeckým, nebo chcete-li mužským pohledem na věc. Dokonce i zamilované scény byly jiné – holky se kolem všeho hrozně motají a pitvají to, Alexovi se líbila holka a neměl s tím problém, prostě do toho skočil po hlavě a dal jí to najevo hned, bez nějakých nesmyslů a protahování. Možná to působilo naivně a roztomile, ale fungovalo to. Romantická zápletka však z mého pohledu nebyla vůbec nutná a možná na mě působila trochu nadbytečně, koneckonců Alex se měl učit bojovat a používat svoje síly a ne se zaplétat s holkama :). Do učení ovládání elementů se Alex vrhl stejně tak po hlavě, jako do vztahu. Žádné lítostivé kecy a sáhodlouhé umučené úvahy o nesmyslech. Šel do toho s nadšením a pan autor dokázal to nadšení předat čtenáři – tedy mně :). Popis učení ovládání živlů se mi líbil a bavil mě. Bylo to dobře promyšlené, přiznávám, že jsem měla dost často chuť začít to zkoušet spolu s Alexem :) bylo to totiž tak věrohodně popsáno, že jsem skoro věřila tomu, že to prostě bude fungovat :). Alex se všechno naučil až neuvěřitelně rychle, ale vysvětlení pana autora proč to tak je jsem přijala bez problémů. Z počátku bych řekla, že nejzajímavějšími a nejakčnějšími elementy budou oheň a voda, ale pan autor dokázal vdechnout sílu a půvab i do elementů země a vzduchu. Možná nakonec ta země se mi líbila nejvíce.

Vložím ruku do ohně a udělám to samé, co udělal Gabriel. Není možné, aby mě oheň popálil, jsem vládce ohně. Udělám to a oheň poslechne. Poslechne. Udělá to.

Za dobrý považuju také jasný rozdíl mezi kladnými a zápornými postavami. Od začátku víme, kdo je dobrý a kdo zlý. K dobru patří světlo, ke zlu temnota.  Kladný hrdina má jméno na A, záporák na Z. Nevím, jestli to byl úplně záměr, ale zdá se mi to jako dobrý nápad, takže si prostě budu myslet, že to záměr byl :). Ledacos z toho by mohlo působit jako klišé a občas se pan autor pohyboval na samé hranici, ale na temnou stranu klišé nepřepadl. Jediné u čeho bych trochu ubrala na množství, je neustálé líbání mezi hlavním párem, je sice fajn, že se mají rádi, jenže mě už to místy trochu otravovalo :). Silná stránka pana autora byla v popisu ovládání elementů, v zamilovaných scénách by to chtělo trochu doladit. Další zajímavostí bylo, že lidé v Alexově říši neměli (nebo jen nepoužívali?) příjmení – líbilo se mi to, působili více jako semknuté společenství, jako rodina.

Zdroj.

Popisy bojů a používání elementů byly nádherně barvité a ačkoliv základ příběhu byl velmi jednoduchý a běžný, dokázaly mu právě ty popisy a způsob užívání elementů dodat originalitu a zajímavost. Po dočtení jsem vůbec neměla pocit, že jsem právě dorazila pět set stránek. Kniha se četla prakticky sama a velmi lehce. Děj plynul bez zádrhelů a pan autor se dokázal vyhnout nudným místům. Příběh mi přinesl úplně stejný pocit, jako když jsem poprvé četla Paoliniho – takový ten potěšený úžas na pokraji objevu nového světa, který funguje neznámým a fascinujícím způsobem. Autoři navíc v době psaní byli i stejně staří (mladí) :).

Přece jen bych ale knize vytkla pár drobností. Občas v nějaké větě chybělo slůvko a byla tak trochu kostrbatá nebo se podařil nějaký ten překlep, a stávalo se to, na můj vkus, často. Podobných věcí si většinou moc nevšímám, ale tady mě to sem tam cvrnklo do očí. Naštěstí postupem času překlepy vymizely a kostrbatosti se vyhladily. Na co jsem si musela chvíli zvykat, byly přechodníky. Přece jen je nevídám v knihách tak často a už vůbec ne ve vyprávění o mladém klukovi. Hodně jich bylo ze začátku příběhu a pak už jsem je buď neregistrovala, nebo pan autor s jejich používáním přestal, čehož bych se na jeho místě přidržela, myslím, že čtenářům, kteří nejsou na toto zvyklí, by to mohlo ve čtení vadit. Co se nedá přehlédnout je to, že pan Dittrich psát opravdu umí. Umí zaujmout čtenáře a vystavět příběh tak, aby byl stále zajímavý a napínavý. Na to, že si vybral žánr, ve kterém už tu bylo snad všechno, se mu podařilo vymyslet opravdu originálně fungující svět a zabydlet ho dobrými postavami. Promyšlenost a pečlivost při psaní byly na příběhu vidět.

V rámci žánru patří kniha k pěknému střednímu proudu, který je obohacen zajímavým nápadem s používáním magie. Příběh mě bavil číst a určitě si přečtu i další díly, až budou k dispozici. Pan autor nasadil sám sobě laťku poměrně vysoko, tak jsem zvědavá, jak bude pokračovat. Kniha bude bavit nejen holky, ale přijdou si na své i kluci. Kdo má rád fantastické příběhy a magické světy, měl by tuhle knihu doma mít.

Za recenzní výtisk moc děkuji panu autorovi a knihu si můžete pořídit například zde. Určitě ji ale seženete i ve vašem oblíbeném knihkupectví.