Skalák

... aneb křest pískem ...

... den první ...

Tak se mi to konečně povedlo! Moje první a opravdové lezení na pískovcové věže Hruboskalska. Abych pravdu řekla, moje první lezení na věže vůbec :).

Vyrážela jsem teda z Brna s těšením a očekáváním, které bylo spíš radostné, leč poněkud neurčité. Jasně, že člověk ví, co je jiné na písku oproti vápnu, ale dokud není vržen přímo do cesty je to pouhá teorie – tudíž ubohý lezec postrádá onu facku praxe :).

V sobotu v pozdním odpoledni jsme tedy dorazili k hospůdce „Na koupáku“, kde prostě musela proběhnout pauza na první místní pivko. Alešovi se už nyní rozlil po tváři výraz absolutního štěstí, který – ač to bylo neuvěřitelné – se ještě prohloubil pod první věží.

Naším prvním „soupeřem“ se stal Maják.

Utvořili jsme dívčí tým, který lezl komínem na vršek cestu Západní komín a pánové to vzali nahoru po Západní hraně. Komínek byl docela pohodlný, nijak moc náročný, takže na seznámení s „matrošem“ a technikou zakládání štandu a jištění z dobíráku úplně ideální. Pánové byli nicméně rychlejší a čekali nás nahoře s flaškou meruňky, kterou nějaký dobrák před námi zanechal u vrcholové knížky :).

Z deníčku překližkáře a vápeníka:

Marťa se navázala a stoupá vzhůru. Nad náma se tyčí věž Maják, na jejíž vrcholek máme namířeno. Sype mi drolící se písek do ksichtu a blíží se k přesedání. Cvak. Založila štand, dobírá mě a jdu já! Chytů je poskrovnu, spíše jen obliny, ale všechno pěkně drží a dá se parádně stoupat nohama a v rožečku odšlapávat na všechny strany. Vybírám první smyci z hodin a pokračuju.

Zde přijde těžší krok, narvu ruku do jakési díry na žabu a nakonec mě to pustí – zpětně se krok nezdá až tak komplikovaný, chce to jen vědět jak na to :). (vážení Pískaři, odpusťte si prosím ten řehot, děkuji :)) Jsem na přesedání a jistím se na odsedku, loďák, zajišťuju prvolezce a Martina mizí v komíně.

Užívám si sluníčko, výhled cca od půlky a povoluju lano, zatímco se Marťa někde souká – nevidím na ni, je v komíně :). Docela to trvá.

Kruci, měla jsem si sundat lezky, palce asi chcípnou. Začínám rozumět tomu, proč mají pískaři měkčí, větší a pohodlnější lezky :).

Martina se vynořuje z komína u slaňáku. Provede již popsané čachry s jištěním, já se ruším a lezu. Po pár krocích a zanořuju do chládku a přítmí komína. A pěkně vzhůru! Zádama a rukama do jedné stěny a nohama do druhé – takto se soukám vzhůru a gratuluju si za výborný nápad nelézt v tílku ale pěkně v triku. Komín je pohodlný, široký tak akorát, má dost výčnělků na přidržení a dokonce dvě místa, kde se dalo založit jištění. Na druhém to jde rychleji, takže se zachvilku vyplácám na vrcholek majáku.

Tady se potkáváme s pánskou výpravou.

Takže hurá! Sedím si na svojí první věží! Rozhled je parádní! Nedá se to srovnat s ničím, žádné cesty sem nevedou, jen po skále – o to je lepší pocit být nahoře. Zouvám lezky, protahuju palce a fotím :). Naši zkušení pískaři na mě shovívavě koukají, něco ve stylu „… no šak užij si to, když je to prvně … „:). Probíhá zápis do vrcholové knihy a košt místní meruňky.

Pak slaňujem dolů, abychom ještě ten den něco vylezli.

Druhá cesta vedla na menší věž Blatník, ale to už byla rychlovka, protože se začínalo stmívat a byla chuť na večeři a pivo na Koupáku. Spali jsme pod širákem v lese. Bylo jasno a nad skalákem miliony hvězd.