9. 3. 2018

Vařila jsem pro Picassa


Román o umění, lásce a jídle v čarovné Provenci

Autor: Camille Aubray
Překlad: Hana Sichingerová
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2018
Počet stran: 413



Můj názor:

Kniha Vařila jsem pro Picassa byla pro mě jednou z nejočekávanějších únorových knih. 
Doufala jsem, že mi přinese hezký příběh a závan teplého přímořského vzduchu do nejzmrzlejších dnů v roce. Rozečítala jsem ji v okamžiku, kdy udeřily největší letošní mrazy a opravdu mě dokázala zahřát. Alespoň na duši určitě.

Příběh se přede mnou rozprostřel ve dvou rovinách.
V té první jsem se podívala do roku 1936. Byl zrovna začátek jara a v městečku Juan-les-Pins se všechno pomalu připravovalo na letní turistickou sezonu. Sedmnáctiletá Ondine, jejíž osudy byly v této části popisovány, pracovala se svými rodiči v jejich restauraci Café Paradis, vyhlášené svojí vynikající kuchyní. 
To jaro získali velice důležitého zákazníka. Ubytoval se v jedné z luxusních vil a přál si každý den donášet obědy až domů. Muž, který byl znám jako pan Ruiz, nebyl ve skutečnosti nikdo jiný, než v té době již slavný malíř Picasso. Ondine každý den naskočila na kolo s košem jídla a z obyčejného světa dobře vychované venkovské dívky vcházela do světa umělcových fantazií a svodů k ničím nesvázanému životu…

Druhá část mě přiblížila už do téměř současnosti, do roku 2013 a přímo doprostřed americké zimy. Hlavní hrdinkou této části je Céline, umělecká maskérka zaměstnaná v Hollywoodu a vnučka Ondine. Céline nevyrůstala ve šťastné rodině. Spíš trpěla ústrky nevlastních sourozenců, agresivitou otce a matčinou neschopností se dcery zastat. 
Po smrti otce a matčině srdeční příhodě se Céline rozhodne, že se vydá do Francie na kuchařský kurz, který měla původně zaplacený její máma. Odjíždí ve společnosti tety, vyzbrojená sešitem receptů po babičce. Ale vaření není to, co ji do Francie táhne. Od matky ví, že babička ukrývala cosi velmi vzácného. Něco, co jí Picasso daroval a co Céline nutně potřebuje najít…

Zdroj

Jedna věc se musí paní autorce nechat. Umí vytvořit naprosto krásnou atmosféru. Přiměla mě dokonale si představit prostředí malého přímořského městečka. Při čtení jsem doslova cítila slaný větřík od moře, slunce ve tváři a vůni lákavých jídel z restaurace. 
Děj plynul pomalu a líně, jako dovolená u moře a pocity z knihy jsem měla přesně takové – pohoda, klid, nikam jsem při čtení nespěchala a vychutnávala si každou stránku.

Chvilky, které trávila Ondine s Picassem, byly oproti tomu plné jiskřivého tvůrčího nadšení a prodchnuté duchem perfektně napsané postavy, kterou Picasso bez pochyby byl. 
Celý příběh je naprostou fikcí, takže si paní autorka mohla stvořit umělcovu povahu tak, jak se jí to hodilo a jak příběh vyžadoval. Picasso v příběhu byl bonviván, excentrický muž se sklonem k bezohlednosti a hrubosti vůči ženám. Zcela bez skrupulí je využíval, štval je proti sobě, bral si, co chtěl a když už to nechtěl, odhodil to bez ohledu na to, jestli někomu ublížil nebo ne. Ondinina naivita a nevinnost byla krásným rámem pro postavu, jakou byl on.

Části s Céline jsem ze začátku nemohla přijít na chuť. Nebyla jsem ráda, že v knize vůbec je, protože se mi nechtělo opouštět Azurové pobřeží a trávit čas na stránkách v Americe a ještě k tomu v zimě. Všechno působilo tak nějak depresivně, obzvlášť poměry v Célinině rodině. Situace se ale zlepšila záhy, když Céline odjela do Francie. Po té mě již bavily obě části.

Celý děj byl mírně předvídatelný, ale vlastně mi to při čtení vůbec nevadilo. Styl psaní byl totiž natolik příjemný a prostředí zajímavé, že mi bylo jedno nějaké tušení konce a událostí příštích. Ačkoliv nejsem zrovna kuchařský nadšenec, mám dobré jídlo ráda. Proto jsem si dokázala užít i popisy jídel, které paní autorka v knize má a ke svému překvapení jsem našla i části, které vypadaly téměř jako recept. Myslím, že bych podle nich zvládla i uvařit, i když určitě ne tak dobře, jako Ondine :). 
Stejně, jako byl Picasso umělcem ve svém ateliéru, obklopený barvami a obrazy, byla Ondine popsaná jako umělkyně mezi kořením a přísadami do jídel. Paní autorka obojí přirovnala k sobě a mluvila o tom se stejnou vášní a citem pro obě umělecké disciplíny. To se mi líbilo, vytvářelo to pouto mezi hlavními postavami a bylo to jako třešnička na vrcholu celého vyprávění.

Paní autorka svoje postavy provádí nejen šťastnými chvílemi, ale i životními zatáčkami a karamboly. Ty šťastnější chvíle se jí ale dařilo podat lépe. U dramatických životních zvratů byla totiž ona předvídavost děje trochu na škodu. Kniha ale zjevně nebyla stvořena k tomu, aby ukázala, že život je těžký. Naopak. Představila dvě ženské hrdinky, které, ačkoliv to neměly snadné, šly za svým snem a svojí představou krásného života. 
Možná paní autorka náhodu trochu moc popostrčila šťastným směrem, ale od knihy s tak nádherně prázdninovou atmosférou nečekáte černé mraky příliš kruté reality a ani po nich netoužíte. Přes to se mi dostalo jednoho nešťastného osudu, nad kterým se mi chtělo brečet. Knihu to svým způsobem vyvážilo.

Celkově tedy ano, já si nemám na co stěžovat. Příběh byl příjemný, atmosféra skvělá. Postavy dokonale živoucí a to jídlo! Kdybych ho tak mohla ochutnat, určitě by bylo taky perfektní.

Knihu doporučuji ženám, které se rády zasní a chtějí se, alespoň v myšlenkách podívat do nádherné jarní Francie na Azurové pobřeží. Dýchá z ní příjemná pohoda, kterou v dnešní uspěchané době určitě oceníte. A možná vám také dodá inspiraci na nedělní oběd :).


Za recenzní výtisk moc děkuji nakladatelství Metafora. Knihu si pořiďte třeba zde, milé dámy, a vůbec neváhejte :).



Anotace:

Provence, jaro 1936: v přímořském městečku Juan-les-Pins panuje mimosezonní klid. Sedmnáctiletá Ondine, matčina pravá ruka, pracuje ve vyhlášené rodinné restauraci Café Paradis. Příjemným vytržením je pro ni nový zákazník z Paříže, slavný Pablo Picasso, vystupující pod falešným jménem. Ondine mu v pronajaté vile připravuje obědy.
Picasso se ocitá na životní křižovatce a tajný pobyt u moře v Provenci mu může jenom prospět. Ondine začíná díky němu objevovat své schopnosti, talent i touhy. Setkání s Picassem ovlivní její život na dlouho dopředu, přestože každý z nich jde dál svou cestou.

New York, současnost: úspěšná hollywoodská maskérka Céline přijíždí na Vánoce domů a dozvídá se od matky, že její babička Ondine kdysi vařila pro Picassa. Pod vlivem náznaků o tajemné rodinné historii se vydává na jih Francie. V omamné atmosféře Azurového pobřeží a za pomoci několika excentrických přátel z kurzu vaření se Céline konečně může otevřít budoucnosti. Objevuje pravdu nejen o sobě a své rodině, ale také odvahu důvěřovat vlastní intuici.

Vařila jsem pro Picassa je čtivý román plný barev a překvapivých dějových zvratů, který vypráví o umění, provensálské kuchyni, rodinných vztazích a síle tvůrčího přístupu k životu. Podmanivý příběh, inspirovaný jediným málo známým obdobím Picassova života, proplétá fiktivní postavy s historickými v kulisách kouzelné jižní Francie.


2 komentáře:

TheMelorry řekl(a)...

Pěkná recenze, kniha vypadá vážně zajímavě. Téma rozplétání dávno minulých osudů mě vždycky baví, zvlášť když je příběh zasazen do Provence. :))

Kateřina Miklíková řekl(a)...

Děkuji za komentář a přečtení. Teď na zimu to byla naprosto skvělá kniha. I když příběh by se mi líbil i v horku :D