31. 12. 2018

Čtvrtletka IV. 2018



Vánoce jsou zase pryč.
Nový rok před námi a přinese kdo ví co :). V prosinci jsem skočila do změn rovnýma nohama, takže pro mě bude určitě zajímavý a plný novinek. Je jisté, že se v něm bude číst. Nejméně stejně tak, jako v tom letošním.
Poslední čtvrtletí 2018 bylo opět vydařené a níže si ho tak trochu připomenu.



Jak se mi vedlo v číslech?

Říjen – 8 knih a 3.368 stran
Listopad – 5 knih a 2.088 stran. Přednost mělo NaNoWriMo.
Prosinec – 9 knih a 3.496 stran

 Celková váha všech papírových knih přečtených za čtvrtletí je 8,7 kg. Ještě že to netahám zároveň. E-knihy jsem nepočítala, váha čtečky se mi nezdá být vypovídající hodnotou o čtenářově posilování :)

Které knihy přispěly k pohodovému čtvrtletí?

Přečteno ve čtečce:
Děti času*, Normanské královny Anglie*, Rebelové vln*, Krev teče vždycky červená*, Jana Seymourová*

Přečteno v papíru:
Sleduj mě, Zničím tě a vezmu si co je mé*, Věž úsvitu, Pekelná díra, Návrhář*, Zvíře zrozené z noci*, Krvavé impérium*, Dokonalá přítelkyně*, Impérium času*, Posmrtný život Holly Chaseové, Poslední dny Jacka sparkse*, Medvěd a slavík*, Mona Lisa virus, Vikingové – pomsta synů, Zámek v oblacích, Krutý princ, Poslední dny slávy

Ty knihy, na které už názor na bloGu je, jsou označeny u názvu *. Všechny články, které si budete chtít přečíst, najdete v seznamu článků na bloGu zde. Nebo v albech na FCB tady.



Co mi přibylo v knihovně?

Obskurno, Posmrtný život Holly Chaseové, Diabolik Krvavé impérium, Zámek v oblacích, Zvíře zrozené z noci, Magonie, Slunce je také hvězda, Věž úsvitu, Z kostí a inkoustu, Smrtelné stroje, Ochránce, Spáč, Historie nás dvou, Umění předstírat, Jednou ano dvakrát ne, Královna stínů, Enderova hra, Skleník, Léto, kdy jsme se potkali

Odměny za NaNoWriMo, aneb motivace bez legrace:
Poslední dny slávy, Krutý princ, Jediná maličkost, Napětí, Rebelové vln, Divotvůrce 2

Všechny přírůstky jsou k nahlédnutí na FCB stránce bloGu zde.
Výtisky ke zhodnocení, které mi poslali z Metafory, Dobrovského a Palmknih najdete pohromadě tady i s odkazy na hotové články. Za poslané knihy moc děkuji!

Výhry  a dárky:

Kletba vítězů – výhra na blogu Knižní velryby
Exorcismus mé nejlepší kamarádky – výhra na FCB Chvilka pro tebe
Velký Gatsby – ilustrované vydání – výhra na FCB nakladatelství LEDA
Element ohně - Štědrodenní  výhra na blogu Woodnote

Kůže plná stínů – dárek k svátku

Dárky k Vánocům
Jana Eyrová, Mýty, Páté roční období, Ještě jeden den

Všem, kteří toto čtvrtletí vypsali soutěže, moc děkuji! Pochopitelně obzvlášť těm, jejichž soutěž se mi poštěstilo vyhrát :).

Všechny najdete pohromadě tady i s odkazem na článek, pokud se mi už knihu podařilo přečíst a zhodnotit.

Závěrem
Chtěla bych poděkovat Palmknihám za možnost s nimi dlouhodobě spolupracovat a za recenzní kousky do mojí čtečky, které mi posílají. Této spolupráce si patřičně vážím a doufám, že i oni jsou spokojeni. Moje díky si zaslouží také nakladatelství Metafora, což je moje druhá pravidelná spolupráce, která mi dělá radost knihami. Doufám, že moje články potěšily zase je :) Už delší dobu si užívám i spolupráci s knihkupectvím Knihy Dobrovský. Takže moc děkuji i jim.

V neposlední řadě děkuji i svým pravidelným i nepravidelným čtenářům a těm, kteří občas zanechají komentář. Těší mě, že je vás tolik a komentáře mi vždycky udělají radost.

Přeji všem krásný rok 2019 a hodně parádních příběhů!




29. 12. 2018

Medvěd a slavík



Byla pozdní zima v severní Rusi. Ze zakaboněné oblohy padal déšť se sněhem, něco mezi tím...


Autor: Katherine Arden
Série: Winternight trilogie (1. díl)
Edice: King Cool
Překlad: Kateřina Cardová
Nakladatel: Dobrovský s.r.o.
Rok vydání: 2018
Počet stran: 344




Můj názor:

Co se ukrývá pod záhadnou modrou obálkou knihy Medvěd a slavík?
Tak to jsem původně ani nechtěla zjišťovat. 
Po přečtení anotace jsem totiž došla k mylnému závěru, že je kniha hlavně pro děti, což není tak úplně pravda. Po dočtení jsem přesvědčená, že je spíš pro starší děti, či mladé dospělé chcete-li a ani dospělý čtenář nebude zklamaný.
Kniha je jedna z těch, které se skvěle čtou, ale o něco hůř se o nich píše. Příběh je totiž založený z velké části na skvělé atmosféře, která se prostě musí zažít a prostředí, ve kterém se postavy pohybují.


Kniha mě přenesla do Lesní země, kde je pánem Pjotr Vladimirovič, který žije se svojí rodinou na statku. Zimy zde bývají dlouhé a kruté a tak celé léto rodina pilně hospodaří, aby zimu přežila v teple u kamen, kde se po večerech povídají staré příběhy o Zimním pánu Mrazíkovi a jeho bratru Medvědovi. 
Jedné takové zimy se narodí holčička Vasja, která podědí z matčiny pokrevní linie vzácný dar, díky němuž se bude moci postavit na stranu dobra. Vasja vidí lesní a domácí duchy a „čjorty“ – strážce domu, lesa a stájí. 
Jenže Rusko je už tou dobou pod nadvládou pravoslavného křesťanství a tak tyhle věci nejsou zrovna něco, s čím by se chtěla veřejně chlubit. Přes to ještě lid Lesní země nechává tajně, aby jejich kněz nevěděl, misku s mlékem a chleba pro domovoje, strážce rodinného krbu…

Co se stane, když se původní božstvo a bytosti, ve které lidi věřili, potkají s novou vírou, v níž pro ně není místo? Podvolí se změnám a zmizí v zapomnění nebo budou o svoji existenci bojovat?


Děj knihy se odehrává z větší části v zimě a jde o klasický souboj dobra se zlem - zde ale v kouzelném plášti ruského folklóru. 
Paní autorka dala dohromady zvláštní a do značné míry okouzlující směs pohádek a ruských lidových pověstí, které si ještě z dětství pamatuji a bylo příjemné se ke známým bytostem vrátit. Atmosféra příběhu je mrazivá, temná a svým způsobem děsivá, jak už ruské pohádky bývají. Nechybí ale ani hřejivé teplo naděje. 
Příběh se skvěle čte. Není psán nijak složitě, ale není také plytký a hloupý. Rozjezd je pomalejší a nečetl se mi nejlépe, ale netrvá to dlouho. Po té, co jsem byla seznámena s rodinou Pjotra Vladimiroviče, nabírají události rychlý spád a jsou čím dál tím víc napínavé a strašidelné.

Dívka Vasja Petrovna, která je hlavní hrdinkou příběhu, je otevřené a nespoutané dítě. Po matce, která jí umřela, zdědila zvláštní nadání vidět svět bytostí, který ostatní nevidí a kvůli tomu je považovaná za podivínku, div ne čarodějnici. 
Tehdy bylo údělem ženy se vdát, starat se o dům a mít děti. Nic víc. Vasja však toužila po jiném osudu. Bylo velmi snadné pochopit její náhled na život a přát jí, aby dosáhla svého. Pro její milou a otevřenou povahu a snahu o pomoc ostatním jsem si ji rychle oblíbila. Na začátku příběhu je naivním dítětem, ale učí se rychle, čemuž pomáhá nejen nevlídné životní prostředí a náročné podmínky, ale především lidé, s nimiž se v příběhu setkává.

Moc se mi líbilo zpracování „zla“. Hlavní záporák skvěle využívá zbraní, které mu lidé sami skládají do rukou. Bojuje proti dobru využitím lidského ega a sobeckých tužeb po vlivu a moci. Živí se strachem a lidskými slabostmi, jako jsou hloupost, omezenost v pohledu na svět. Pomáhá mu neschopnost některých postav přijmout jiný úhel pohledu, i kdyby je to mělo stát život. 
Dobro se brání díky vlastnostem jako je statečnost, přátelství, věrnost a soudržnost rodiny. Bojovníci na té správné straně musí být odvážní, nesobečtí a ochotní za konečné vítězství něco obětovat.

Ráda říkám, že mě kniha velmi příjemně překvapila. 
Příběhy s pečlivě vybudovanou atmosférou mám ráda a zde si paní autorka dala opravdu záležet. Na období Vánoc je kniha přímo ideální, protože k nim pohádky, fantastické příběhy a boj dobra se zlem krásně padnou. Knihu ráda doporučím všem, které podobný příběh láká. Věřím, že žádného ze svých čtenářů nezklame.


Za laskavé poskytnutí knihy ke zhodnocení moc děkuji Knihám Dobrovský. Pokud vás z mého povídání zaujala, můžete ji sehnat v síti knihkupectví Dobrovský nebo na e-shopu zde i s ukázkou k nahlédnutí.





Anotace:

Ve vesnici na okraji divočiny severního Ruska po většinu měsíců v roce panuje zimní, zasněžené počasí a neustále vane chladný, až mrazivý vítr. Starý sluha zde vypráví shromážděným dětem legendy a pohádky o čarodějnictví, folklóru a Zimním králi. Zdejší církevní autority sice opovrhují kouzly protkanými příběhy ze starých dob ale z myslí lidí je nikdy nevymažou.

Ale pro mladou a divokou Vasju tato vyprávění nejsou vymyšlená. Vidí totiž duchy, kteří střeží její domov, stejně jako rostoucí síly černé magie, které se skrývají v okolních lesích.

Atmosférický a okouzlující román, v němž není nouze o dobrodružství, připomene mnohým čtenářům ta nejlepší díla Neila Gaimana.

22. 12. 2018

Zvíře zrozené z noci



Autor: Tochi Onyebuchi
Série: Zvíře zrozené z noci (1. díl)
Překlad: Jitka Ircingová
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2018
Počet stran: 262



Můj názor:

Zvíře zrozené z noci mě od samého počátku lákalo nápadem, který do knihy autor vložil. Myšlenka, že hřích je jakési stínové zvíře, které zevnitř požírá viníka je poměrně zajímavá. Záleželo už jen na tom, jak ji pan autor uchopí a využije její potenciál.

...

V opevněném městě Kosu žije jistý velmi zvláštní druh lidí. Říká se jim akiové a jsou to požírači hříchů. Když provinilce až příliš tíží hřích na duši, může si zavolat mága, který jeho hřích vyvolá v podobě innisie a aki jej pak zabije a pozře. 
Mágové to pochopitelně nedělají zadarmo a ždímají peníze z provinilců na jedné straně. Na té druhé obírají akie, kteří žijí v chudobě a opovržení.
V této společnosti si mravní čistoty cení více než čehokoliv jiného a nejčistší by měla být pochopitelně královská rodina. Takže to tak samozřejmě není.  Jednoho krásného dne je hlavní hrdina knihy aki Taj povolán do paláce, aby pozřel hřích samotného krále. A tím se dají do pohybu události, na které je chudák Taj stěží připravený.

...

Přiznávám, že moje dojmy z knihy jsou spíš rozpačité. Možná by se dala věc zjednodušit tak, že jsem si s knihou moc nesedla. To by ale mělo nulovou vypovídající hodnotu, pokusím se to tedy trochu rozvést.

V první řadě jsem zřejmě nepochopila svět, ve kterém se kniha odehrává. 
Bylo v ní velké množství náznaků arabské kultury, ale přes to jsem měla celou dobu pocit, že se odehrává v Číně nebo nějaké podobné kultuře. Přispěly k tomu jednak malby inisií, které mi vždycky vytanuly na mysli jako kresby podobné čínským drakům a dvak také styl života akiů, což mi pro změnu připomínalo japonské samuraje. Zachytila jsem i stopy islámského náboženství a život podobný indickým slumům. 
Tento mix východních kultur mi nešel dohromady. Kdyby pan autor využil pouze Čínu nebo Japonsko, byla by to pecka. Navíc k tomu jsem opravdu pořádně nevěděla, kde vlastně jsem. O Kosu jsem zjistila pouze to, že je opevněným městem a okolo je jakési nebezpečí v podobě Arashi, které přijdou zaútočit, když bude ve městě příliš neočištěných hříchů. To bylo vše.

Dalším problematickým bodem pro mě bylo extrémní používání cize znějících slov. 
Ano, to se ve fantasy běžně dělá, ale tady to už byl nadbytek i pro mě, která si v podobných věcech libuje. Do teď nevím úplně přesně, či dokonce ani přibližně, co si pod některými slovy představit. Po celou dobu čtení mi tak připadalo, že se pohybuji v podivném prostředí, které mě nechce přijmout a komplikuje mi pobyt jak jen může. Ubrala bych a nebo zařadila na konec díla slovníček. Samozřejmě, že v průběhu čtení jsem tak nějak pochopila, co některá slova znamenají, ale to tápání mi vadilo. Bylo ho moc.

Nebyly mi jasné také některé vztahy mezi postavami. 
Kde se, hergot, vzal cit Taje k princezně Karimě? Její motiv jsem chápala, ale jeho pocity v tomto ohledu se prostě najednou vynořily odnikud. Také motivy jednotlivých členů povstalecké skupiny mi unikali. Proč se zrovna oni rozhodli vzbouřit se? Proč Taj jsem ale pochopila, tak aspoň to.

Abych ale jen nehanila, protože to by znamenalo, že se mi kniha nelíbila a to není tak úplně pravda, nemůžu vynechat věci, co se mi na knize líbily moc. 
Ano, byl to všechno to okolo hříchů. 
Jednak myšlenka, že si každý, kdo na to má, může vykoupit své prohřešky a ty za něj převezme někdo jiný. On pak za ně trpí, trápí se jimi a zde v případě akiů, mu vyrazí na kůži jako tetování. Hřích, který nepozře žádný aki uteče v podobě stínového zvířete a trápí pak všechny ostatní, dokud není pozřen. 
Přišlo mi to jako zajímavá myšlenka, že hříchy jednotlivce nakonec trpí celá společnost. Ráda bych se nad touto myšlenkou zamyslela víc, ale text mě k hlubšímu přemýšlení moc netlačil. Otázka hříchu a viny je v dnešní době, kdy je svět takový, jaký je, docela zajímavá.

Líbilo se mi také, jak velký význam měly v městě Kosu drahé kameny, i když jsem bohužel nepochopila důvod ani význam toho všeho.  Myšlenka roztloukání kamenů na prach, kvůli různým obřadům, obřady samotné, srdeční kameny a způsob, jakým se jimi zdobili akiové, byl zajímavým prvkem příběhu.

Zápletka byla také docela zajímavá, i když působila místy zmateně a nebylo mi jasné, proč se některé věci odehrály. Nejspíš se dozvím víc v dalších dílech, ale nejsem si úplně jistá, že mě zlákají k přečtení. Myslím, že pan autor úplně nevyužil skvělý nápad, který mě ke knize přilákal. Nevylučuji ovšem, že to je moje vina, protože jsem si prostě s knihou nesedla.


Přiznávám na rovinu, že nevím, komu knihu doporučit. Koho zajímá ten nápad, měl by ji zkusit a uvidí, jak to dopadne. Opravdu bych řekla, že se příběh rozjede až v dalších pokračováních. Určitě kniha není pro ty, kdo hledají jen odpočinek bez nějakého zamyšlení. Já dám knize určitě ještě jednu šanci a třeba mi při druhém čtení sedne lépe.


Anotace:

V městě Kos působí mágové, kteří mají moc oprostit hříšné lidi od jejich hříchů a vytáhnout jim je z těla. Hříchy pak na sebe berou podobu zvířat zvaných inisisy. S nimi bojují mladí pojídači hříchů. Taj je z nich nejsilnější, a tak je povolán, aby pozřel hřích příslušníka královského rodu. Tím však pronikne do nitra temného spiknutí a musí bojovat, aby zachránil princeznu i svůj život.

18. 12. 2018

Jana Seymourová: Laskavá královna


Je to ta nejlaskavější dáma, jakou jsem kdy poznal, a nejhezčí královna v celém křesťanském světě. Ujišťuji vás, můj pane, že se král povznesl z pekla do nebe pro vlídnost této a svárlivost a omrzelost té druhé. 
(Z dopisu sira Johna Russella lordu Lisleovi, 1536)


Autor: Alison Weirová
Série: Šest tudorovských královen (3. díl)
Překlad: Eva Křístková
Nakladatel: BB art
Rok vydání: 2018
Počet stran: 480



Můj názor:

Série o šesti ženách známého krále Jindřicha VIII. Mě baví už od prvního dílu o Kateřině Aragonské – článek zde. Druhý díl o Anně Boleynové jsem přečetla s podobným nadšením. Na řadu nyní přišel třetí díl, kterým série známé historičky a spisovatelky Alison Weirové dospěla do poloviny.


Jana Seymourová. 
Laskává žena, mírná a zbožná dáma, dvorní dáma královny Anny Boleynové, kterou nahradila na trůnu pár dní po její smrti pod katovým mečem. Třetí manželka Jindřicha VIII. Tudora. Žena, která byla jeho milovanou královnou krátkou dobu, než sama zahynula po porodu prvního dítěte – vytouženého a vymodleného syna.

O tuto Jindřichovu manželku jsem se zatím moc nezajímala. 
Ne snad, že by její osud nebyl zajímavý, ale spíš proto, že mě bavily více životy ostatních dam, které se projevovaly poněkud více výrazně než ona, ať už v dobrém nebo ve zlém. Také proto jsem se rozhodla dát šanci (jako vždy) mé oblíbené autorce a historičce Alison Weirové, aby se pokusila můj názor na tuto významnou dámu změnit.

Janin příběh začíná paní autorka vyprávět z pohledu hlavní postavy od doby, kdy byla malým děvčátkem, po té dospívající dívkou, která sloužila královně Kateřině Aragonské a následně ženou, dvorní dámou u Anny Boleynové, kde si jí povšiml král a zamiloval se do ní. 
Jana zažije zapuzení první královny Kateřiny, vzestup druhé ženy, Anny a změny, které to pro celou Anglii přinese. A následně i o mnoho více drastický pád samotné Anny. Prostřednictvím knihy jsem si tyto informace mohla osvěžit. 
Při svém vyprávění se paní autorka opírá o historická fakta, jak je u ní zvykem, ale sama v doslovu přiznává, že leccos si musela také domyslet nebo odvodit. Já sama považuji práci paní Weirové za velmi důvěryhodnou a je to jeden z důvodů, proč mě její knihy vždy baví.

Ztvárnění Janiny povahy bylo velmi přesvědčivé a velmi mě zaujalo. 
Byla vychována v úctě k Bohu a jako dívka dokonce chtěla odejít do kláštera – i když zrovna tato část byla spíš odhadem na základě toho, jak dlouho zůstala Jana neprovdaná. Její náboženská horlivost přispívala k jejímu zděšení z toho, co se pod vlivem Anny v Anglii děje a byla jedním z důvodů, proč Janě zase tolik nevadilo, že ji má na trůnu nahradit. Paní autorka využila pochopitelných důvodů, jako byla víra a Janin vztah s královnou Kateřinou k tomu, aby mohla Annou opovrhovat a snížit tak své výčitky svědomí. 
V tomto ohledu nebyla Jana zase tolik nevinná, jak se mohlo zdát. Působila dojmem normální inteligentní ženy, která si velmi dobře uvědomuje, co se děje a co je v sázce. 

Její „námluvy“ s králem – pokud se to tak dá nazvat, byly zpracovány velmi pěkně. Jana v nich působila mírně naivně a zamilovaně, což se shodovalo s mojí představou o ní. Zároveň však paní autorka nepopřela ani skutečnost, že si uvědomovala, jaké výhody podobný vzestup přinese jí i rodině. K tomu všemu byly velmi pěkně zpracovány i její výčitky svědomí z toho, jak svou troškou přispěla k hrůznému Anninu pádu a strach, že ona také dědice neporodí a jak dopadne. 
Jana tak působila jako velmi propracovaná a vyzrálá osobnost, ne jako nastrčená manželka a hloupá oběť sňatkové politiky.

Kniha je, jako ostatně všechny od této autorky, velmi čtivá a nikterak složitě psaná. 
Příběh sice nepřináší nic nového, protože jej všichni dávno znají, ani překvapivý závěr – víme, jak to dopadne. Co ovšem zajímavé je, jsou okolnosti Janiny smrti. Paní autorka přichází se zajímavou teorií, konzultovanou s odborníky.  
Samozřejmě nechybí ani obraz dané doby, ve které se Jana pohybuje. Paní autorka se nevěnuje jen otázkám manželských stavů krále. Její příběh je i příběhem tehdejšího politického dění a na stránkách knihy vystupují mnohé známé osobnosti. 
Všechny politické a společenské změny, které v té době probíhaly, jsou šikovně zakomponované do děje, aniž by vzbuzovaly pocit, že člověk čte učebnici.  Janin pohled na události je zase trochu jiný než v předchozích knihách a i když se opakují ty stejné situace, o kterých jsem už stokrát četla, stejně mě kniha zaujala a nenudila jsem se u ní. 
Paní Weirová má ten vzácný dar vyprávět známé věci tak, že působí nově a neokoukaně.

Celá série se skvěle hodí pro zájemce o anglické dějiny. Ženy Jindřicha VIII. představuje zajímavým a velmi lidským způsobem. Román je sice zpracován jako beletrie, přes to se opírá o dostupná fakta. Z těchto důvodů se bude kniha líbit těm, kteří chtějí jen čtivý příběh o Jindřichově nové lásce i těm, kteří touží po ověřených historických faktech.



Za e-knihu ke zhodnocení moc děkuji Palmknihám. Ukázku z knihy a knihu do vaší čtečky najdete zde.




Anotace:

Uznávaná autorka a historička Alison Weirová pokračuje ve své sérii o šesti ženách Jindřicha VIII. poutavým líčením životního příběhu Jany Seymourové, královy třetí a nejmilovanější manželky a matky jeho jediného legitimního mužského potomka.

Svou detailní znalost historie dává do služeb fikce a vykresluje obrazy dramat a intrik, jež se odehrály u nejslavnějšího dvora v anglických dějinách.


Pouhých jedenáct dnů po popravě Anny Boleynové obléká Jana Seymourová svatební šat, aby se stala třetí ženou Jindřicha VIII. Poslední dobou přitom zblízka sledovala, jak se králova vášeň k předchozí manželce rychle proměňuje v ledový chlad a velkolepé dvorské slavnosti, hostiny, lovy i příšeří chodeb královských paláců se stávají kulisami děsivé tragédie, která Annu Boleynovou dovede až na popravčí lešení. Jana proto ví, že musí porodit syna, jinak může hrozit smrt i jí.

Nová královna musí vystoupit ze stínu Kateřiny Aragonské i Anny Boleynové a dát zemi dědice, protože jen tak může přimět krutého krále, aby s ní i s celou zemí jednal laskavěji. Sílu jí dává víra a naděje, že se jí na tomto zkaženém světě podaří vykonat alespoň nějaký dobrý skutek.


16. 12. 2018

Poslední dny Jacka Sparkse



Jack Sparks během psaní své knihy zemřel. Zaznamenal do ní své poslední dny.


Autor: Jason Arnopp
Překlad: Blažena Kukulišová
Nakladatel: Dobrovský s.r.o.
Edice: Fobos
Rok vydání: 2018
Počet stran: 408



Můj názor:

Knihu jsem si vyhlédla v knihkupectví, kde jsem ji objevila spíš náhodou. 
Abyste rozuměli, toto není zrovna můj žánr. Jsem pověstný strašpytel, a proto hororovější typy knih nevyhledávám. Na Posledních dnech JS však bylo něco, co mě úplně uhranulo a nebyla to jen povedená obálka. Proto jsem využila laskavou nabídku knih Dobrovský na zhodnocení lákavé novinky (a škrtla ji ze seznamu pro Ježíska :) ).


Brzy uvidíme, jestli je tohle možné. Nejspíš uhodnete, na co bych vsadil.
Jack Sparks


Jack Sparks je zajímavý týpek. 
Arogantní cynik, přehnaně sebevědomý muž, kterému není nic svaté. 
Ješitný posměváček se závislostí na alkoholu, sociálních sítích a nedotčenosti svého ega. 
Novinář a autor knih, které docela zahýbaly světem. 
Obzvlášť jeho poslední kniha mu přinesla množství fanoušků i odpůrců. Jack Sparks na drogách byl opravdu knižní hit. On, jako autor, vyzkoušel všechny dostupné drogy a své zážitky popsal. Pravda, vyneslo mu to, krom popularity i pobyt na odvykačce. 
Teď už je ale venku a chystá se vysmát věci, kterou on sám považuje za nesmysl – exorcismu. Hodlá všechny přesvědčit, že je to nesmysl a učiní tak v nové knize Jack Sparks a nadpřirozeno.


Seznam SPOOKS (Sparksův Přehled Očividně Oblbujícího Kolosálního Shitu)
Lidé tvrdí, že byli svědky nadpřirozených jevů, z následujících důvodů:
1 Snaží se oklamat ostatní.
2 Někdo se snaží oklamat je.


Celou knihu jsem sledovala postupný vznik Jackovy knihy o nadpřirozenu – příběh vlastně byl knihou Jack Sparks a nadpřirozeno. Bavila se jeho stylem vyprávění a setkávala se spolu s ním s lidmi, kteří nadpřirozenu nejen věří, ale sami v tomto oboru aktivně podnikají – nebo jak to jinak říci. No ano, prostě podnikají. 
V příběhu tak vystupuje například katolický kněz coby vymítač ďábla, bojový mág, který vymítá pro změnu duchy a zlé entity nebo sdružení hollywoodských experimentátorů s duchy. 
Proti nim stojí ateista a posměváček Jack a na každé stránce je nějakým způsobem poníží a znectí. Jeho cílem je v knize dokázat, že něco jako ďábel, duchové a jiné nadpřirozeno, prostě neexistuje a  jen se tak dělají z důvěřivých lidí hlupáci.

Příběh vypráví sám Jack a je velmi zajímavé sledovat, jak se jeho osobnost postupně mění. 
Všechno začne účastí Jacka na exorcismu v Itálii a zde se Jack opravdu předvede. Je to ten typ, který všude byl, všechno zná nejlíp a odevšad má tričko. A všichni ostatní jsou kreténi. Hned na začátku jsem tak pochopila, s kým mám tu čest a ačkoliv jako postava neměl být vůbec sympatický, jeho vyprávění se skvěle četlo a všechny ty arogantní a machistické průpovídky, které měl, byly nesmírně zábavné. 
Pan autor ale ukázal, že o psychologii postav něco ví a tak na svém hrdinovi předvede celou škálu změn, až bych se nebála říct skoro psychiatrických diagnóz. Postupně se přede mnou zhmotňovala skládačka jménem Jack Sparks a nutila mě hltat text s očima navrch hlavy.

Ze začátku kniha vypadala spíš na zábavné čtení a to svým způsobem zůstala až do konce. Postupně ale atmosféra potemňovala a navozovala pocit „mrkni za sebe, asi tam něco je“. Ano, strach z neznámého má vždycky největší oči. Konec byl doslova smršť. Něco takového jsem ještě nečetla. Horory moc načtené nemám, ale z toho co jsem dosud přečetla, bylo tohle nejlepší a beze stop podivností stále se opakujících. Nelze očekávat lekačky typu „jdu do sklepa a zhasne baterka“. Nic takového tu není. 
Zlo vyskytující se v tomto příběhu, bylo originální a děsivé a po přečtení knihy mi jistě dá každý za pravdu, že se s podobným principem zla zatím nesetkal. Navíc všechno, co se v příběhu událo, bylo velmi zajímavě propojené od začátku až do konce a vyvolávalo to poměrně nepříjemné mrazení v momentě, kdy mi  jednotlivé souvislosti docházely. 
Na některé věci jsem možná přišla trochu předčasně, ale pan autor měl v rukávu i tak dost překvapivých es, takže o nějaké předvídatelnosti příběhu se tak zcela mluvit nedá. Něco mi došlo,až když se to na konci propojilo.

Zároveň byly do děje zapleteny věci pro nadpřirozeno a lov duchů poněkud netypické, ale prudce moderní a dodaly tak některým scénám až absurdně humorné pozadí. Jo, mluvím o sociálních sítích a posedlém sdílení kdejaké kraviny v té samé vteřině, kdy se děje. 
Příběh také doplňují krátké vsuvky, ve kterých se k textu knihy Jack Sparks a nadpřirozeno vyjadřují další osoby z Jackova okolí. Jsou to jednak lidé, se kterými se setkal, když sbíral materiály pro svoji knihu, rozhovory s nimi, jejich maily, zápisy z deníčků a podobné věci, ve kterých lze hlavního hrdinu poznat z jejich úhlu pohledu a pak také jeho bratr Alistair. 
A je to pochopitelně úplně jinak, než jak se vidí Jack sám. Jack má občas ve svých textech ne snad vyloženě lži, ale události malinko upravené tak, jak by se sám rád viděl (ale jo, lži). Proto například zápis z deníku jeho spolubydlící, je velmi zajímavé čtení a hodně o Sparksovi prozradí.

Abych to shrnula – bavila jsem se skvěle. Kniha je velmi čtivá, docela mrazivá a na konci téměř šílená. Pan autor ústy své hlavní postavy promlouvá velmi poutavě a Jacka i svůj příběh stvořil tak, aby čtenáře ani nenapadlo knihu odkládat, dokud nedočte. 
Zápletka je velmi dobře nakombinovaná a obsahuje ten správný poměr zábavy, hrůzy, nevíry a podezření, že pravda je přeci jen tam někde venku. Už se těším na další knihy, které doufám přijdou.

Knihu doporučuji milovníkům strašidelných příběhů, duchařinek a ďáblovin. Zároveň věc není tak příšerná, aby si ji nemohli přečíst i ti, kteří si na horory nepotrpí.


Za laskavé poskytnutí výtisku ke zhodnocení moc děkuji Knihám Dobrovský. A protože vím, že tuhle knihu chcete, usnadním vám hledání. Najdete ji na e-shopu zde.





Anotace:

V roce 2014 Jack, kontroverzní popkulturní novinář, zemřel za záhadných okolností. Pro své fanoušky byl Jack neohrožený rebel, pro kritiky pisálek bez špetky talentu. Ať tak či onak, jeho smrt byla neočekávanou událostí, která zasáhla široké okolí.

Nebylo žádným tajemstvím, že se Jack při sbírání materiálu pro svou novou knihu začal zabývat okultismem. Jeho příspěvek na Twitteru a parodující video na YouTube, ve kterých se vysmál rituálu vymítání ďábla na italském venkově, vyvolaly zuřivou bouři nevole a nenávisti. Za pár dní se na jeho YouTube kanálu objevilo nové video, 36 vteřin hrůzných záběrů. Jack však opakovaně tvrdil, že ho nenatočil…

Nikdo nevěděl, co se dělo v následujících dnech. Kniha, sestavená ze záznamů nalezených po jeho smrti, odhaluje mrazivé podrobnosti o posledních hodinách Jacka Sparkse.

10. 12. 2018

Impérium času



Autor: Daniel Godfrey
Série: Nové Pompeje (2. díl)
Překlad: Filip Samec
Nakladatel: Dobrovský s.r.o.
Edice: Omega
Rok vydání: 2018
Počet stran: 376



Můj názor:

Po tom, jak moc mě zaujal první díl, jsem si pochopitelně nenechala ujít ani ten druhý. Byla jsem zvědavá, jak bude pokračovat příběh římského města přeneseného do moderní doby.
Pokud si chcete připomenout můj článek o prvním dílu série, najdete ho zde.

POZOR! Další text obsahuje spoilery k prvnímu dílu.

Děj druhé knihy ze série Nové Pompeje začíná patnáct let po té, co se v Nových Pompejích udály věci, které vedly k pádu společnosti Novus Particles a smrti jejích představitelů. 
Jediný, kdo zůstal naživu je Nick Houghton aka Decimus Horatius Pullus, který má mezi Římany pověst muže, jehož nelze zabít. Díky tomu se v Nových Pompejích stal téměř bohem. I po patnácti letech se tedy těší značnému vlivu a významnému postavení v novopompejské společnosti.

Po delším období klidnějšího a celkem spokojeného života se události dávají opět do pohybu.
Tentokrát ovšem nejde o záchranu lidí z Pompejí před sopečným výbuchem. Lidé už zachráněni jsou a žijí si v Nových Pompejích téměř jako v těch starých. S jedním malým rozdílem. Za nehty jim uvíznul stroj času, který měl ve městě v provozu Novus Part. A otázkou, která trápí současný svět je, co s ním Římané udělají, pokud ho dokážou zprovoznit.

Příběh se odehrává ve třech časových rovinách. 
V současných Nových Pompejích, ve starém Římě a v novodobé Itálii. 
Všechny tyto roviny jsou propojené a události v nich ovlivňují dění navzájem. Moderní svět je znechucený římským způsobem života a otrokářskou společností, ale má strach proti Římanům zasáhnout, protože se obává jejich zařízení na cestování časem. 
Vládkyně Nových Pompejí, Calpurnia se ze všech sil snaží potlačit hrozbu z vnějšího světa, kterou si uvědomuje a zároveň bojovat i s útoky a komplikacemi uvnitř uzavřeného a izolovaného města. Pullus se jí snaží pomoci, ale ani on to nemá jednoduché. I po patnácti letech římského způsobu života se s některými jeho aspekty moc nesžil a navíc funguje jako vyslanec pro vnější svět a musí tedy čelit nesouhlasu moderní společnosti. V některých státech se z něj stane dokonce nežádoucí osoba kvůli tomu, že si drží otroky. Jenže chceš li s vlky žíti… 
Nick-Pullus je stále svým způsobem rozpolcený mezi dvěma životy, které vede. 
Ve starém Římě se zatím odehrávají věci, které mají zásadním způsobem ovlivnit budoucnost.

...

Na tento příběh jsem se hodně těšila. První díl mě zaujal a cestování časem, které v něm bylo představeno, mi připadalo úžasné. Fascinoval mě přenos lidí ze staré epochy do kulis jejich města a sledování způsobu jejich života. 
To v druhém dílu nechybělo také, přeci jen už to ale nebylo tak úplně ono. Bohužel jsem měla při čtení pocit, že je druhý díl o něco slabší než první. Ne, že bych se u čtení nudila, ale jednička byla přeci jen akčnější a všechno bylo více nové. Zde pan autor prostě pokračoval v zápletce a připravoval si půdu pro třetí díl, který bude, podle všeho stát za to.

Do zápletky se mi podařilo poněkud zamotat a začleněním událostí ze starého Říma mi připadala trochu překombinovaná. Kupodivu mě ale právě tato část bavila nejvíce a také jen zde jsem nalezla zajímavou postavu zosobněnou gladiátorkou Achillií. 
V současnosti byla hlavním tahounem příběhu spíše politika a intriky, ale bohužel to bylo pomalé spřežení. Nick se spíš babral v záhadách a tajemstvích a signálech z minula i budoucna, ale náznaky byly tak nenápadné, že se mi nepodařilo nic moc pochopit bez závěrečného odhalení. Pan autor mi tedy tentokrát nedopřál tu radost a nenechal mě přijít na něco samotnou. 
Akčních scén a rychlého děje jsem se dočkala spíše až v závěru knihy. Druhý díl je tedy určen spíše hloubavějším povahám, oblibujícím komplikované téměř špionážní zápletky.

Zajímavých událostí a záhad obsahovala kniha opět velmi uspokojivé množství. Zásadní věci byla otázka strojů času. Nikdo netušil, jestli druhá strana vlastní funkční model díky kterému by mohla soupeře ohrozit a situace tak připomínala studenou válku. Někdo navíc dění ovlivňoval z budoucnosti, takže bylo jasné, že nějaké zařízení fungovat musí a ten, kdo ho ovládá, ovládne nakonec všechno. Jako zásadní myšlenka se mi zdálo to, jestli onen Imperátor času bude dostatečně morální osobou, aby takovou moc mohl třímat v rukou.

K mému zklamání mi v knize chyběla výrazná postava, silný vůdce, který by byl hvězdou příběhu tak, jako v prvním díle římský duumvir Barbatus nebo Whelan z Novus Partu. 
Zde se vyskytovali spíše prospěcháři a drobní manipulátoři. Nick-Pullus mi v minulém dílu přišel naivní a zde to bylo ještě horší. Způsob života, který byl nucen žít, ho už zdaleka tak nefascinoval a spíš jím byl zmítán. Pan autor se snažil ponechat mu morální zásady slušného současného člověka, což je samozřejmě chvályhodné, ale v římském prostředí byl spíš za slabocha a hlupáka a kupodivu v moderní době zrovna tak, i když z jiných důvodů. 
Calpurnia se mi také nezdála jako dobrá vůdkyně, navíc jsem se s ní prakticky nepotkala. Chyběli mi nebezpeční a charismatičtí protihráči, protože zápletka se převážně odehrávala v prostoru „mezi časem“ a ona výrazná osobnost a velký protihráč trčela bohužel někde tam venku.

Celkově se mi zdála kniha být spíš vycpávkovým dílem mezi úžasnou jedničkou a nepochybně bombastickou trojkou. Půda, kterou si pan autor na konci připravil, napovídá tomu, že se dočkám zajímavého rozuzlení a konečně nějaké obrovské postavy, která bude příběhem zářit, jako maják. Možná také zpětně ocením některé zápletky a scény ve druhém dílu. U tohoto autora by mě to nepřekvapilo.

Série Nové Pompeje je pro fanoušky sci-fi a cestování v čase zajímavým kouskem, který je trochu jiný, než ty ostatní. Pokud vás první díl zaujal, zkuste i druhý. Budete ho potřebovat k tomu, abyste celou sérii mohli dokončit. Doporučila bych také číst oba díly krátce po sobě. Zápletka je docela komplikovaná, takže orientaci v ní to určitě prospěje.


Za laskavé poskytnutí knihy ke zhodnocení moc děkuji Knihám Dobrovský. Pokud vám druhý díl stále chybí v knihovničce, seženete ho na e-shopu zde.



Anotace:

Patnáct let po událostech, kterým byl čtenář svědkem v předchozí knize Nové Pompeje, světem zmítá nová studená válka. Nový Řím je odříznutý od zbytku světa a Římané, vedení Calpurnií, mají ve své moci technologii, jež jim umožňuje cestovat časem a zároveň odrazuje západní vlády od jakýchkoli pokusů město zničit. Mnozí, kteří pobývají za hradbami města, však o této technologii nic netuší, a proto jsou odhodláni Nový Řím, místo, v němž bují otroctví a gladiátorské zápasy, zničit. Calpurnia se mezitím horlivě snaží vnější i vnitřní hrozby zbavit, s čímž jí pomáhá Decimus Horatius Pullus, muž, který kdysi býval Nickem Houghtonem. Ztotožnil se však Nick s římským způsobem života? Zvládnou Římané využít novou technologii ve svůj prospěch, nebo nový svět dřív jejich dominium zničí?



7. 12. 2018

NaNoWriMo - listopadový psací masomlejn




Tak se mi to povedlo!
Moje první NaNoWriMo a hned jsem došla úspěchu a kýžených padekolků slov mám. Kupodivu musím říct, že to nebylo až tak těžké a zároveň to bylo hodně obtížné. 
Jo, já vím, že si tím tak trochu odporuju, ale vážně to tak bylo.




Hodím si sem jedno klišé, jo? 
V průběhu toho měsíce se o sobě člověk hodně dozví. O tom, jak si umí poskládat priority a jak moc vlastně chce příběh dopsat. Protože pokud fakt nechce, tak to nedá – ne měsíc v kuse a denně. Okolní svět rozptyluje, pořád něco ruší, fakt to chce se zapřít – všechno zapřít a jet.

A teď si to tu tak rekapituluju a vzpomínám na to s trochou nostalgie a je mi jasný, že dám víkend pauzu a jede se dál. Je to droga, vážení.

Příběh, do kterého jsem se pustila, jsem měla už rozepsaný. Na začátku listopadu mě pohlcoval z mých rozepsaných věcí nejvíc, tak jsem se rozhodla pokračovat právě v něm. 
Za NaNo mi přibylo 50.094 slov a celkově má tedy něco málo přes 80. 
Na to, že to byla původně povídka a ještě spíš omyl, který vznikl z krátkého snu, ze kterého mi utkvěly dvě věty a jméno hlavních hrdinu, to vůbec není špatný výsledek.

Tip: nemůžete se hnout z místa s vaším textem? Tak v listopadu se hnete. Ono vám to totiž nedá :) Takže příští rok se uvidíme u NaNoWriMo. Koukejte si mě přidat mezi „budíky“.





Věci kladné – co mi to dalo

Konečně jsem si udělala opravdu čas na psaní. 
A ponoření do příběhu bylo absolutní, každý den několik hodin a pokud jsem zrovna nepsala, stejně jsem nemyslela na nic jiného. 
Zjistila jsem, že čekaní na múzu je blbost. 
Ona dorazí, ale musíte začít psát. I když se vám nechce, i když nevíte co. Protože v ty dny, když jsem si myslela, že nevím, co budu psát, to nakonec šlo nejlíp. Vždycky – bez výjimky vždycky – jsem se rozjela a sepnuly mi některé důležité zápletky, případně se rozvinuly směrem, který jsem nečekala. Taky jsem díky každodennímu psaní přišla na to, že to, co jsem považovala za konec příběhu, je vlastně přibližně jeho polovina. Najednou se dějí věci, které jsem neplánovala.

Tip: Nepište víc, než tři hodiny v kuse. Dávejte si pauzu po některých scénách, zacvičte, protáhněte se. Jinak budete kvičet, věřte mi. Záda a krční páteř se umí pěkně mstít, ať máte dobrou židli, jak chcete. Vaše luxusní kompl-sesle se promění v mučící nástroj.

Výhodou každodenního psaní je to, že se od příběhu prakticky neodpoutáte a nemáte problém každý den pokračovat. Nemusela jsem si připomínat, co jsem napsala naposledy a kam se děj dostal. Měla jsem to pořád čerstvě v hlavě. Taky jsem nestihla zapomínat, kam mělo vše pokračovat, i když příběh si stejně nakonec dělá, co chce :). 
Celý text je také ucelený, protože vznikal rychle, jede pořád ve stejném stylu. Napadalo mě i spousta dalších věcí, které by se daly psát a dokonce i ze stejného světa.

Tip: Nejdůležitější je pokračovat – nevracet se, neopravovat, nevrtat se v tom. Jinak se nikam nedostanete. Stejně se bude škrtat a dopisovat, tak se opraví při tom. Poznámky si pište bokem, stejně máte určitě plnou skříň různých bloků, zápisníků, notesů… Teď je ta pravá chvíle použít ty, co jste si šetřili a bylo vám líto do nich psát jen tak něco.




Věci záporné – co mi to vzalo

Ta největší je, že to žere čas. 
Ale fakt žere. 
Člověk se musí smířit s tím, že bude muset ledasco obětovat, protože udaných 1.600+ slov denně nenapíšete za hodinu – nebo aspoň já ne. Měla jsem štěstí a na začátku listopadu týden dovolené, takže v těch dnech padaly i pětitisícovky, ale ve dny, kdy chodím do práce, je to neproveditelné – to pak jelo klidně i po stovkách. Takže pak se obětují víkendy – celé víkendy – aspoň u mě. 
Ale víte co, pokud chcete psát, tak prostě chcete.

Tip: Vypěstujte si Pavlovův reflex. Já ho mám na klavírní klasiku. Jak to pustím do uší, automaticky píšu. Naštěstí u toho neslintám :). Od té doby, co jsem do noťasu nalila dvě decka růžovýho, nemá vodu rád. Pak ale bacha, abyste si vaše pavlovovské vábidlo nepustili do uší v zaměstnání. Myslím, že šéfové pro tvůrčí psaní v pracovní době nebudou mít pochopení.

Psaní je práce jako každá jiná. 
Sedíte na zadku, čumíte do monitoru, bolí z toho pracky, bolí záda, bolí oči, máte osezelej zadek. Někdy i chuť „dát výpověď“. 
A okolí to nechápe. 
Jako že proč? Protože, kurva, prostě proto! 

Rušení je standard. A mrtvých myšlenek, když na vás někdo promluví, je tolik, že už ani nemá smysl kopat hroby :) Zanedbávala jsem navíc takové věci, jako je bloG, čtení… a to nemluvím o domácnosti, kamarádech a firemních večírcích.

Ke konci už mi to navíc nešlo od ruky, nechtělo se mi, poslední týden byl zlo. 
Do půlky vás žene to, jak to přibývá, od půlky vás štve, že to neubývá :) Poslední tři tisíce byly jak čekání na Ježíška. Takže každodenní dril a hon na určitý počet slov pro mě nebude. 
Příští rok to pojmu víc lážo plážo. Každý den psát budu, ale nebudu se nikam hnát. Letos jsem chtěla zkusit, jestli to dám. Příští rok to dám tak, jak to půjde. Protože na rovinu, byla to zabijárna :D ale skvělý zážitek.

Tip: stanovte si přijatelný počet na den. Třeba tři sta slov. To dáte vždycky a téměř vždycky napíšete víc, když vás to lapne a ono lapne. Po tři sta slovech vlastním myšlenkám neutečete a stanou se z vás jen prsty na klávesnici. Nejlépe je také psát hodně na začátku měsíce, protože ke konci únava prostě dorazí.




Úžasné momenty

Nejlepší je to, když vám něco sepne, co jste dosud vůbec netušili a krásně to propojí něco, co původně bylo snad k ničemu a nakonec to má význam. Sice jsem měla pocit, že příběh se tvoří sám a mě potřebuje jen jako prsty na klávesnici a moulu, který to uloží, ale i tak. Slečna Rychlopiška je taky důležitá.

Zjistila jsem, že můj třetí hlavní hrdina je úžasnej, i když trochu svůj. Problém byl v tom, že musel umřít a… prostě musel. Ke své hanbě jsem ho obrečela, zapila a strašně mi v příběhu chybí. Asi je trochu úchylné brečet nad vlastním textem a připadat si u toho jako největší hydra. Aspoň jsem mu napsala hezký pohřeb. Je to vůbec útěcha?

Víte, jak snadno se stane největší hrdina padouchem? Já už jo :) Stačí dát mu pořádný důvod, chuť intrikovat a moc dělat si, co chce.

Taky jsem zjistila, že násilné scény se píšou líp, než ty romantické a víc si je užiju. Asi potřebuju psychoterapeuta :)

Strašně se těším, až si to přečtu celé.

Tip: Najděte si v aplikaci "budíky" - writing buddies. Kamarády, u kterých budete sledovat jejich pokrok. Je fajn vidět, že v tom jedou i další. Doporučuju taky stránky na FCB "Odstartujte svoji knihu". Tam vás budou nakopávat celoročně.



Tak nějak dohromady

Nejsem vlastně vůbec spokojená. 
Nebo aspoň ne tak, jak jsem čekala, že budu. Jednak není nic hotové, dvak jsem si asi vypěstovala mánii a mám akutní potřebu to dodělat – i když to je vlastně dobře :)
Pořád taky lezu na nanowrimovský stránky, i když už se tam nic neděje...
A navíc jsem s hrůzou zjistila, že napsat není ten problém. Problém je ten, že jsem srab. Nejhorší bude pokračování celé akce. Poslat to někam… někomu…

Trocha patosu na závěr

Nejsem spokojená, ale jsem šťastná, protože když píšu, tak fakt sem.









5. 12. 2018

Dokonalá přítelkyně



Autor: Karen Hamilton
Překlad: Renata Hajslerová
Nakladatel: Dobrovský s.r.o.
Edice: Knihy Omega
Rok vydání: 2018
Počet stran: 440



Můj názor:

Asi se všichni shodneme na tom, že dobře napsaný psychopat je kořením příběhu. Já to tak určitě vidím. Když se to opravdu povede, dokáže se mnou takový kousek pěkně zacvičit. 
Jedna z povedených psychopatek je Elizabeth Juliette z knihy Dokonalá přítelkyně. Skoro bych řekla, že je jedna z nejlepších pošahaných existencí, která se v mé knihovně vyskytuje.

Na první pohled jsem ji viděla jako milou dívku, která neměla šťastné dětství. Za tragických okolností jí zahynul mladší bratr, ve kterém se matka viděla. Ta to kladla Elizabeth za vinu a neměly ani trochu pěkný vztah. Její život se vůbec nepovedenými vztahy jen hemží. Ve škole trpěla šikanou od oblíbených spolužaček, mezi které zoufale toužila patřit a teď, v dospělosti, ji opustil přítel, pro kterého se snažila být dokonalou přítelkyní a kterého velmi milovala.

Tohle je první pohled. Jenomže paní autorka v průběhu knihy odkrývá Elizabethinu osobnost tak, že mi záhy bylo jasné, že zdání a první dojem může klamat.

Elizabeth si našla práci jako letuška, protože její miláček pracuje jako pilot u stejné letecké společnosti. Ona je odhodlaná získat ho zpět za každou cenu, protože on přece musí pochopit, jak dokonalou přítelkyní pro něj byla. MUSÍ to je to podstatné, co její uvažování vystihuje, a také ZA KAŽDOU CENU. 
A jakmile vyšlo najevo tohle, začaly se vynořovat další věci, které mě nutili o Elizabethině milé povaze začít pochybovat. Jenže její vystupování navenek bylo tak precizně vykalkulované, že jsem na tom byla stejně jako její okolí v knize – prostě se mi tomu nechtělo věřit.

Kniha je psaná z pohledu Elizabeth, takže její myšlenkové pochody jsem měla servírovány pěkně na stříbrném podnose. Poodhalovala mi postupně i věci z minulosti, které vedly k jejímu současnému chování a dvěma největším posedlostem. Tou první byl její bývalý Nate a tou druhou největší nepřítelkyně Bella. S jedním chtěla být šťastná až na věky a tomu druhému zničit život.

Vhled do myšlení Elizabeth byl neuvěřitelně poutavý. Ačkoliv se chování jevilo nepochopitelné, ona všechno vždy dokázala překroutit a ukecat tak, že se snad i pochopit dalo. Paní autorka dokázala skvěle vystihnout osobnost psychopata, který vůbec nepochybuje o tom, že je ve svém jednání v právu. Elizabeth si šla tvrdě za svým beze strachu, že nakonec věci nedopadnou tak, jak chce nebo že by mohlo být její konání nezákonné. Když se jí někdo postavil na odpor nebo se nechoval tak, jak chtěla, špatně dopadl. 
Některé věci, které jí procházely, byly snad trochu přitažené za vlasy a předpokládám (doufám), že ve skutečnosti by k nim nemohlo dojít, ale do příběhu skvěle seděly, takže jsem necítila potřebu se ve věci šťourat a hledat kazy. Prostě jsem si užívala jednoduše, ale čtivě a poutavě napsaný příběh se zajímavou hlavní hrdinkou. Děj odsýpal svižně bez nějakých zbytečných zákrut, pouze s občasnými vzpomínkami hlavní hrdinky na minulost – dětství a dospívání a vztah s Natem. Tyto pohledy do minulosti však děj nijak nebrzdily a informace z nich bylo důležité vědět.

Paní autorka svůj román zasadila do prostředí letecké dopravy. Postavy byly většinou piloti a letušky. Toto prostředí je pro mě zcela neznámé a líbilo se mi zjistit, jak to všechno funguje. Knize to velmi přidalo na čtivosti a originalitě. Díky tomu se také děj neodehrával pouze v Londýně, ale spolu s hrdinkou jsem se podívala i na palubu dopravních letadel, do pokojů elegantních hotelů a na mnohé exotické destinace. Nejzajímavější pro mě byla přece jen ta letadla a životní styl letušek a pilotů vůbec.

Kniha patří k těm, které jsem nerada odkládala, protože jsem prostě nutně potřebovala vědět, jak se bude příběh vyvíjet dál. Nebyly v ní žádné lekací scény ani přehnaná dramata. Všechno stálo na skvělém vylíčení povahy, emocí a myšlenek hlavní hrdinky a příběh nic dalšího nepotřeboval k tomu, aby zaujal. Přes to paní autorka přišla se spoustou situací, leckdy i napínavých, kdy Elizabeth vyhnala emoce svých obětí do krajnosti a vyhrotila situaci na ostří nože, které jsem si vážně užila. Postupně mě vedly od sympatií k hrdince, které bylo ublíženo k nevěřícnému údivu nad tím, čeho je schopná žena s narušenou osobností.

Knihu ráda doporučím zájemcům o psychologické thrillery, i když si nemyslím, že slovo thriller knihu úplně přesně vystihuje. Bez ohledu na žánrové zařazení si příběh vychutnají všichni, kteří mají rádi podobný typ hrdinek, jako je Elizabeth a rádi by si přečetli knihu z netradičního prostředí.



Za poskytnutí knihy ke zhodnocení moc děkuji knihkupectví Knihy Dobrovský. Pokud vás kniha láká, nenechte si ji určitě ujít. Pořídit ji můžete v síti knihkupectví Dobrovský nebo na e-shopu zde.



Anotace:

Juliette miluje Nata. Půjde za ním třeba na konec světa. Aby ho měla stále na očích, nechá se zaměstnat jako letuška u aerolinek, u kterých její láska pracuje jako pilot. Skutečnost, že se s ní Nate před šesti měsíci rozešel, pro ni nic neznamená. Protože Juliette má plán, jak ho získat zpátky. Je totiž dokonalou přítelkyní,odhodlanou postarat se o to, aby jí nikdo nebránil vzít si to, po čem touží.Skutečná láska bolí, ale Juliette věří, že všechna ta bolest za to stojí…


2. 12. 2018

Krev teče vždycky červená



...krev teče z každé rány a její barva je pokaždé stejná. Vždycky červená.


Autor: Hanina Veselá
Nakladatel: Mytago
Rok vydání: 2018
Počet stran: 640



Můj názor:

I když jsem od paní Veselé zatím nic nečetla, rozhodla jsem se využít její nabídky na FCB a poprosit ji o kopii její nové knihy "Krev teče vždycky červená" ke zhodnocení. 
Po té, co jsem přečetla anotaci, jsem si říkala, že by mi příběh mohl sednout. A taky že jo. Hernajs, já mám ale šťastnou ruku! Paní autorka jako by psala přímo pro mě. Mimochodem, přísahám, že se bohužel neznáme :) takže následující spokojený ohlas není ovlivněn ničím jiným, než příběhem samotným.


Plavenské mořské císařství má toho času kapku problém. Vlastně se spíš jeho problémy vrší jeden na druhý. 
Nejdříve udělá ostudu princezna Sagjidara – ona ji dělá často, tentokrát ovšem míra trpělivosti císaře Marrana přeteče a princezna je potrestána vyhnanstvím. Císař tak přichází o schopnou dědičku, protože princ Felian je… mírně řečeno děvkař, ochlasta, feťák a flákač. To je druhý plavenský problém. Třetím problémem jsou až moc ambiciózní lordi, kteří jsou vším, jen ne oddanými poddanými. Do čtvrtice zlobí magici, kteří jsou sice postavení už dávno mimo zákon, ale kdo by se o zákony staral, když se dá utéci do kolonií a dělat potíže odtamtud. A když císař začne churavět, je to všechno úplně v kýblu.

Plavena není ale na světě sama. V zámoří, v plavenských koloniích, se chystají nepěkné věci a stahují se blíž a blíž k mocným, kteří v Plaveně žijí. 
Jedním z nich je arcimág Zvin, hlava všech plavenských psioniků a také člověk, který si nese z minulosti velmi zajímavé tajemství (a ne jedno). A právě ona minulost nyní hrozí, že ho dožene a ohrozí další pobyt jeho krásné zrzavé hlavy na krku. Jeho nepřátele hodlají využít paní Magnu, magičku na volné noze, která je bývalou žačkou arcimága Zvina. Vzhledem k jejich bouřlivým vztahům vůbec nepochybují o tom, že bude mít chuť vrazit mu kudlu do zad. Pro jistotu si ale připraví i pro ni slušnou motivaci, aby ji rozhýbali.

A tak to začíná.
Komplikované dobrodružství magie, pirátů, diplomacie, boje o trůn a o moc, zrady a dluhů z minulosti, které se vynořují z temnot a žádají splacení účtů. A nic není takové, jakým se to na první pohled zdá být.

Paní autorka má sklon neustále překvapovat, takže důležité informace jsem nacházela postupně. Sice to trochu ztěžuje orientaci v příběhu, ale na druhou stranu jsem se mohla pořád na něco těšit. Chvilku trvalo, než jsem poznala všechny důležité aktéry vyprávění a pochopila jejich vzájemné vazby. Jakmile se tak ale stalo, byla kniha k neodložení.

Každá postava si vedla svoji část příběhu a postupně se prolínaly dohromady. Nechyběla pochopitelně společná minulost, která měla vliv na jejich vzájemné vztahy a kterou paní autorka také postupně prozrazovala a komplikovala svým postavám současný život. A nešetřila je, to ani omylem. Všechny jejich chyby je nechá vyžrat až do dna a nepomůže jim žádnými lacinými spisovatelskými triky ve formě nečekaných zázraků. Nene. Tady si hrdinové i padouši musí pomoci sami.

Postavy byly propracované velmi podrobně, ale ne až tak, aby to bylo otravné. Kupodivu se nejednalo ani tak o jejich vzhled, jako spíš o duševní stránku a minulost. Toto měla paní autorka zmáknuté na jedničku a chování postav bylo pěkně ovlivněno a formováno tím, co už prožily. Vzájemně byly perfektně odlišené, takže i kdybych nevěděla, o které zrovna čtu (což jsem vždy věděla díky nadpisu kapitol) stejně bych je dokázala poznat podle charakteristické mluvy nebo způsobu uvažování. 
Mají ještě jednu zajímavou vlastnost. Strašně snadno se s nimi sžívá. Na každém je něco přitažlivého a sympatického – což ovšem neznamená, že jsem si oblíbila všechny stejně :) - a i padouši mají světlou stránku v tom, že jsou nádherně sarkastičtí a černým humorem se nešetří. To miluju a umím si to užít. Ty spíše kladné postavy zase nepostrádaly určitou míru sobeckosti a vlastní zájmy.
 
Rozhovory mezi postavami mě nesmírně bavily. Oceňuji také to, že ani nejmocnější postava nebyla neporazitelná. Nevěděla jsem dne ani hodiny, kdy některý z mých oblíbenců přijde o život, protože v tom, co se jim dělo se mohlo stát cokoliv.

Velmi mě oslovil styl psaní. Četlo se to skvěle. 
Obzvlášť popisy jsem si náležitě vychutnala. Nebylo jich nijak zbytečně moc, krásně však vnášely do příběhu. Jednotlivé scény jsem úplně viděla před očima. Navíc, když se paní autorka po nějaké krvavé a nebezpečné scéně v několika větách zasnila nad krásou pobřeží, tála jsem jak vosk. 
Nechyběla lehká erotika, která ale byla velmi decentní a popsaná vkusně a bez přehnaných detailů. Bavila mě politika příběhu a sledování plánů jednotlivých aktérů. Těšila jsem se, kdo kdy a proč podrazí koho. Zápletka byla poměrně akční. Pořád se něco dělo na všech frontách a bojové linie se postupně sbíhaly dohromady, aby hrdinové chvíli kopali na společném písečku, než je vyprávění zase donutí rvát se sami za sebe.

Kniha je již čtvrtou knihou o telepatce Magnólii, ale je prezentována jako samostatný román. Asi by tedy bylo dobré znát i předchozí knihy. Pro mě to bylo nicméně první setkání s postavami a světem Asterionu a za sebe můžu říct, že neznalost předchozího nebyla nijak potrestána. 
Příběh skutečně je možné číst samostatně a vychutnat si ho beze zbytku. Je také ukončený, takže nejsem vystavena týrání v podobě neznalosti konce. Stejně chci ale víc. Víc toho světa, víc podobného stylu psaní a… přiznávám se, víc Zvina.

Knihu doporučuji všemi deseti všem milovníkům akční fantasy s luxusními intrikami a černým humorem. Chcete postavy, které jsou sebevědomé, drzé a neodolatelné? Tady je budete mít. Chcete zajímavou zápletku. Není problém.



Za poskytnutí e-knihy ke zhodnocení moc děkují paní Veselé a nakladatelství Mytago. Pokud chcete knihu zkusit, seženete ji zde papírovou nebo zde jako e-knihu.


Anotace:


Doby, kdy Plavena byla chudou rybářskou zemí, jsou dávno pryč. Dnes je z ní koloniální velmoc s císařem jako jediným svrchovaným vládcem. Ačkoliv ve stínu jeho majestátu blednou samotné hvězdy, i on jednou zemře. A co se stane pak? Za koho se postaví armáda? Jak se zachová mocná pozemková aristokracie? Co udělá vlivná klika magiků z Východluní?

Když dvůr začíná připomínat harém, vraždy a intriky jsou pro šlechtice rutinní záležitostí a mír je křehký jako sklo, přichází čtyři hrdinové. Princezna Sagjidara uprostřed rodových povinností snící o cizokrajných dálkách. Telepatka Magnólie, která má naopak dobrodružství plné zuby a touží po klidném životě. Plavenský arcimág Zvin zajímající se pouze o výzkum psioniky. A nakonec záhadný mistr Jagoda, který chce jediné. Hlavu svého nepřítele na podnosu z athorského stříbra. Zdálo by se, že neexistují odlišnější jedinci. A přesto mají nejméně jednu věc společnou. Je jí krev, protože ta teče z každé rány a její barva je pokaždé stejná. Vždycky červená.

25. 11. 2018

Návrhář



Román o počátku kariéry Christiana Diora


Autor: Marius Gabriel
Překlad: Věra Kotábová
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2018
Počet stran: 296



Můj názor:

Knihu jsem si vybrala, protože tahle edice beletrizovaných životopisů mě baví číst. Vždy se dozvím něco o známých osobnostech a navíc dostanu k tomu všemu i příběh smyšleného hrdiny, zasazený do zajímavé doby a společnosti. Stejně tomu bylo i v knize Návrhář.

V románu se přede mnou otevřel svět poválečné Paříže, která právě setřásla poslední zbytky nacismu. Ve městě stále vládne bída a válečné příděly, ale umělecká a dekadentní část se začíná probouzet k divokému životu a lesku. 
Do novou nadějí tepajícího města přijíždí Američanka Copper se svým manželem, válečným zpravodajem amerických novin. Zatím co v Evropě ještě pokračuje osvobozování a svět objevuje hrůzy nacismu a koncentračních táborů, objevuje v Paříži Copper něco dočista jiného.

Seznámí se s postarším návrhářem Christianem Diorem a jeho komunitou malířů, spisovatelů, zpěváků a především návrhářů – a ty jména jsem znala dokonce já. Na jedné straně tedy poznává krásu látek a okouzlujících modelů, život ve společnosti, kam se každý nedostane. Na druhou stranu, jako válečná dopisovatelka a novinářka vidí bídu obyčejných lidí, zoufalství a nastupující komunismus mezi dělnickou třídou. Uvidí, jaké to je, když se lidé touží mstít těm, kteří měli něco společného s nacisty a jak se lidé mění zasaženi hrůzami války.

Kniha mě okouzlila především skvělou atmosférou a zajímavými osobitými postavami. 
Středobodem příběhu není Dior, jak by se mohlo zdát, ale novinářka Copper a její životní příběh. Tedy především ten pařížský. Poměrně záhy po začátku knihy se jí rozpadne manželství a ona ovlivněná společností, ve které se ocitla a nedůvěrou v muže, do dalšího vztahu nespěchá. Rozhodne se věnovat cele svobodnému, neomezenému životu a kariéře. I tak se jí ale vztahy s muži nevyhnou a lehká romantická linka je v knize také. Nic přehnaného, ovšem. 
Situace, které v poválečné Paříži zažívá, jsou mnohdy velmi emotivní – když se například Diorova sestra vrací z koncentračního tábora. Některé zase přibližují krásný svět módy a snaha o znovuvzkříšení pařížské haute couture – výstava zmenšených modelů na panenkovských modelkách.

Toto všechno tvoří pestré pozadí Coppeřina životního příběhu a onu okouzlující poutavou atmosféru poválečného vzkříšení a nové naděje pro všechny, nejen pro samotnou Copper. Diora jsem si ale užila také dost a móda byla v knize všudypřítomná. 
Život po válce nebyl nijak zvlášť jednoduchý a bylo zajímavé si přečíst, jak to tenkrát chodilo. Jak se žilo, jezdilo po městě, obchodovalo, jak probíhalo dopisování do novin bez mobilů a internetu, dokonce i taková banalita, jako shánění hedvábí na šaty se stala zajímavým dobrodružstvím.

Styl pana autora je poměrně jednoduchý a přímočarý, ale pro tento typ vyprávění skvěle funguje. Nenašla jsem žádné zbytečné kudrlinky a omáčku, popisy šly k věci a sdělovaly jen to, co bylo potřeba. Možná bych uvítala malinko víc možností nechat se okouzlit Diorem a jeho návrhy šatů, ale on nebyl hlavní postavou a tak jsem musela zapojit představivost :). 
Za umělecký dojem by tedy kniha plný počet bodů nezískala, za to za čtivost a srozumitelnost rozhodně ano. Pan autor připravil své hrdince zajímavý osud. Na první pohled možná všední – nic co by nezažila spousta žen, ale právě ona všednost v nevšedním prostředí dodává mezilidským vztahům v příběhu šmrnc.

Když se říká, že v jednoduchosti je krása, platí to pro tento příběh dvojnásob. Jste li čtenářem, který nepotřebuje nic komplikovaného a překombinovaného, je tahle kniha pro vás. Příjemně si u ní odpočinete a navíc si přečtete o zajímavých osudech.

Za poskytnutí knihy ke zhodnocení moc děkuji nakladatelství Metafora. Knihu najdete zde.




Anotace:

Paříž, rok 1944. Celé město oslavuje osvobození Francie a čerstvě vdaná Copper Reilly je uvězněná v nešťastném manželství. Místo, aby se jako novinářka věnovala kariéře, sedí doma a čeká na záletného muže. Jedna manželova nevěra stíhá druhou, až pohár přeteče a Copper požádá o rozvod.
Zůstává sama v Paříži a nečekaně potkává velmi nepravděpodobného přítele: podivínského návrháře ve středních letech. Jeho vrozená nesmělost a nechuť k publicitě i slávě si protiřečí s troufalou brilantností jeho návrhů. Jmenuje se Christian Dior.
Copper rychle rozpozná jeho mimořádné nadání a pobízí ho, aby se osamostatnil. Vzájemně si dodávají odvahu žít své sny. Zatímco se Paříž vzpamatovává z války a nachází svůj někdejší šarm, Christian si buduje vlastní módní dům a Copper se vrhá do divokého světa módní žurnalistiky.

Příběh o přátelství, lásce, hledání krásy a sebeuplatnění čerpá ze skutečných historických událostí, především ze života Christiana Diora. Mimo jiné v něm najdete také zmínku o Theatre de la mode – slavné poválečné miniaturní módní přehlídce haute couture.