Krverůž

Autor: A. G. Howardová
Překlad: Magdaléna Stárková
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2017
Počet stran: 464

Anotace:

Rune je nadaná zpěvačka s andělským hlasem, která ale pro svůj talent velice trpí. S nadějí, že jí odborníci pomůžou, začne chodit na uměleckou konzervatoř Krverůž. Nejenže je tato škola tajemná, dokonce se proslýchá, že v ní straší proslulý fantom Opery. A čím více Rune školu poznává, tím spíše tomu věří. Ve snu ji navštěvuje tajemný a okouzlující houslista, který zná všechna její tajemství a učí ji zpívat. Dokáže ji zachránit, anebo se stane její zhoubou?

Můj názor:

Na knihu jsem se těšila opravdu hodně. Nejen kvůli tématu, o kterém vypráví. Lákala mě i krásnou obálkou a díky těmto dvěma věcem jsem na ni byla hrozně zvědavá a natěšená. Nakonec se ale skutečnost měla malinko jinak, než jsem očekávala.

Krverůž není ani tak převyprávěním Fantoma opery, i když podobnost by tu byla, jako spíš jeho pokračováním. Paní autorka přenesla děj do moderní doby a svoji hrdinku Rune umístila do akademie Krverůž, která ale je přesnou kopií budovy opery, kde se kdysi dávno odehrálo dobrodružství Fantoma.

Rune sice miluje hudbu, ale zároveň s ní má potíže. Jakmile totiž jen zaslechne nějaký ženský operní part, začne jí znít v hlavě tak dlouho, dokud jej nezazpívá. To ji ovšem stojí tolik sil, že se po každém takovém nedobrovolném koncertu zhroutí.  Jako by z ní zpěv vysával sílu. Na druhou stranu zná všechny texty, aniž by je kdy slyšela a zpívá tak dokonale, že by se mohla stát velkou divou. To se zdá její matce užitečné a tak Rune proti její vůli nechá zapsat na Krverůž. Tam, jak doufá, by Rune mohli s její nevysvětlitelnou „alergií“ na operu pomoci.

Paní autorka je už u nás známá trilogií Šepotání, kterou jsem já ovšem nečetla, takže při prvním otevření Krverůže jsem vůbec netušila, do čeho jdu. Bude se mi styl paní Howardové líbit nebo mě vůbec neosloví? Knihu jsem četla ve čtečce, protože mi vadí, že její fyzická podoba má červené písmo. Chvilku bych to asi vydržela, ale obecně podobné experimenty ráda nemám a raději dám přednost klasice, tedy černé na bílém.

Hned na začátku, když hlavní hrdinka přijíždí do akademie Krverůž mě zaskočilo, že ačkoliv se román odehrává v současnosti, dokázala se paní autorka zbavit všech moderních vymožeností od mobilů až po internetový signál. Chápu, že potřebovala nějak docílit fantomovsky středověké atmosféry, ale pak si asi měla zvolit jinou dobu pro svůj příběh. Pochybuji, že by v současnosti ve Francii existovalo místo bez signálu, notabene, když se jedná o školu. Jinak byla atmosféra na škole roztomile kýčovitá a díky chování postav připomínala americkou střední ve středověkých kulisách. Bohužel si ale nevzpomínám, že by na této škole probíhalo vyučování :).

Rune, hlavní hrdinka, se mi zdála podivně citově plochá. Od YA hrdinek očekávám schopnost trochu se položit do emocí a ideálně je alespoň částečně přenést na mě. Takovou Rune se paní autorce stvořit nepovedlo. Navíc ze začátku mi její „postižení“ hudbou připadalo přehnané, skoro až směšné. Netuším, proč se paní autorka rozhodla z ní udělat neoblíbenou studentku, ale moc se jí to nezdařilo. Navíc její „protivnice“ byly až zarážejícím způsobem nekreativní při tom, jak se jí snažili uškodit. Kdyby tam tohle klišé ze středních škol nebylo a paní autorka se věnovala pouze lince s fantomem, bylo by to asi lepší. Už vůbec se nebudu zmiňovat o některých jménech postav, přičemž Slunka mi vadila daleko méně než Etanol. To ve mně nevzbuzovalo romantiku žádnou. Spíš se mi vybavovaly hodiny chemie na základce.

Nicméně, knize nelze upřít čtivost. Navzdory tomu, co všechno paní autorka naplácala dohromady je kniha poměrně jednoduchá a čte se lehce. Aury, čakry, spřízněné duše, legendární hrabata, fantom opery, energetičtí upíři, americká střední a školní hvězdy a odstrci… šmankote, pejsku a kočičko, vy budete ještě závidět :) 

Divných, lehce úsměvných nebo nedotažených věcí jsem zaznamenala celkem dost, ale zase ne tolik, aby mě odradily od dalšího čtení. Přibližně od poloviny začne být kniha trochu akčnější a více připomíná Fantoma opery než kroniku z podivné střední školy. To byla taky chvíle, kdy mě čtení konečně zaujalo a kniha mě začala bavit.

Není to příběh, na kterém by bylo cokoliv složitého a musím říct, že mě i trochu zklamal. Přece jen si vzal za předlohu něco, co si podle mého názoru nezasloužilo takové převyprávění. Při čtení jsem měla pocit, jako bych dostala do rukou první pokus malé holky o romantický a trochu fantastický příběh. Některé nápady nebyly špatné, ale postavy mě neokouzlily, nezískaly si mě a někdy působily trochu směšně. Ty dobré a zajímavé nápady se bohužel utopily v těch horších a kýčovitých.

Tuhle knihu proto přenechám čtenářům, kteří jsou hodně nenároční nebo mladí a zkusím raději přečíst Šepotání. Nedá se říct, že bych litovala přečtení Krverůže, ale tak nějak vím, že druhé čtení už se konat nebude.