Válka zrcadel

Zoufalé bytosti se neohlížejí na následky svých činů, pouze bojují o přežití... 

Autor: Tereza Matoušková
Nakladatel: Epocha
Rok vydání: 2017
Počet stran: 224

Můj názor:

Konečně jsem se rozhodla ponořit do světa, který si připravila domácí autorka Tereza Matoušková, známá také jako „Temnářka“. A v této útloučké knize dělá své přezdívce opravdu čest. To, co jsem v knize zažila, není svět po zkáze, příběh se odehrává těsně před. A v lecčem je to ještě horší než postapo. Protože hrdinové mají to nejhorší teprve před sebou.

Válka zrcadel je obrazem naprosté apokalypsy. Důkazem toho, že i lidé, kteří by měli být moudří, dělají v zaslepenosti mocí špatná rozhodnutí, za které platí svět s nimi. 

Mágové kdysi dávno využívali pro své boje o moc tolik krvavé magie, že se prostě všechno pokazilo. Ve světě se objevila první trhlina a z ní se na svět drali Bezejmenní. Zubaté stvůry noci, které se nezastaví před ničím, aby roztrhaly a pozřely svoji kořist – lidi, zvířata – maso jako maso, hlavně, když je čerstvé a teplé.

Pár statečných obránců tomu všemu ještě čelí, ale i mezi nimi stále převládají zbytky boje o nadvládu. Otázka ovšem je, nad čím vlastně chtějí vládnout. Jih země je již zcela pustý a je v něm tolik trhlin, že se je mágům nedaří zavírat. Lidi pravidelně hynou strašnou smrtí a Bezejmenní vyhrávají. Svět lidí se řítí k zániku a od prvních řádků je jasné, že s tím nepůjde udělat vůbec nic. Volby neexistují, pouze mezi zlem a větším zlem a tak je možné jen oddalovat nevyhnutelné.

V tomto světě, kde snad pro děti ani není místo, jsem poznala dívku Ankaru a ta dívka byla jiná. Byla Zrcadlo. Každý v její tváři spatřil někoho jiného, většinou člověka, kterého měl velmi rád. Nikdo ji neviděl takovou, jaká skutečně byla.  Mohla si půjčovat cizí tváře a jiní ji využívali pro toto umění. Většina jí ale pohrdala. Kromě toho také mohla vládnout magií. 

Ta dívka měla přítele. Muže, kterého potkala jako malá holčička a který byl jistým způsobem také démony poznamenán. Jejich osudy byly jiné a přes to se v příběhu proplétaly. Nakonec totiž stejně bude souzeno všem dopadnout stejně…

Paní autorka z obrovské části staví na dokonalé atmosféře, pro kterou je charakteristická naprostá beznaděj a bezvýchodnost situace, ve které se postavy nacházejí. Mají na výběr – zemřít teď, nebo zemřít později. Na romantiku zapomeňte, největší cit tu je přátelství, které ale má své meze a nenaráží na laciná gesta. Ne, že by se tu nenašel žádný vztah, ale žije se rychle a rychle se taky umírá.

Paní autorka hodně často přeskakuje ze současného vyprávění do minulosti postav. Čtení je místy útržkovité a zdánlivě nesouvisející, jenže ono tohleto střídání ještě víc podtrhuje atmosféru, pro kterou nenacházím slov. Při čtení bych spolu s postavami měla cítit naprostou beznaděj a hrůzu ze smrti, která prostě přijde. 

Jenže ona je tam i naděje a nezdolná chuť bojovat do posledního dechu za všechno, na čem záleží. Zní to strašně pateticky, ale prostě to tam je. Sama paní autorka se však jakémukoliv patosu a brnkání na citečky vyhýbá a syrově popisuje holou realitu svého světa. Házela mi to jak psovi kosti – a poper se s tím čtenáři. A přitom to bylo prostě perfektní. Žádné kudrlinky, jednoduché věty a řečeno bylo vše.

Postavy mohly působit naprosto bezcitně, ale já jsem z nich cítila spíš únavu ze situace. Naprosté vyčerpání. A přes to znova vstávaly a bojovaly dál. Propracovávat je moc do hloubky nebylo nijak nutné a tak o nich paní autorka řekla jen to, co pro příběh potřebovala. A vlastně mi to ani nevadilo. Rochnila jsem se v těch scénách a užívala si situaci. 

Postavy v podstatě jen žily v příběhu, tlačené těmi okolnostmi, se kterými se vyrovnávaly s většími nebo menšími úspěchy. Díky tomu ale byly živoucí – ne nutně sympatické, prostě jsem je přijala bez výhrad s jejich povahou, jaká byla.

Rozsah knihy mi připadá naprosto dostatečný. 

Nejdřív jsem si myslela, že to bude málo, ale nakonec to bylo přesně tak akorát a paní autorka přestala v nejlepším. Zajímavé je, že bych čekala po dočtení nějakou špatnou náladu, ale ono ne. Cítila jsem se spíš spokojená se zajímavým příběhem a s tím, jak ho paní autorka dokázala kočírovat a nesklouznout do hromady apokalyptických klišé. Zároveň udržela velmi rychlé tempo příběhu, takže na nějakou nastavovanou kaši nezbylo prostoru.

Jak je patrné, mnohem více se mi líbila ta bojovná část, než politické intriky, které v knize taky nechyběly. Nejspíš mě politika zase tolik nezajímá, když jde mým oblíbeným postavám o krk :) Konec mě úplně dostal. 

Něco takového by mě nikdy nenapadlo – myslím to zjištění, proč se všechna ta zkáza děje. Celý příběh to najednou ukáže ještě v další rovině, která mě při čtení ani nenapadla. Moc ráda bych znala pokračování, i když jak se tak věci děly, možná raději ani ne :).

A teď ta zásadní otázka. Číst to nebo ne?

Pokud toužíte po knize s velmi zajímavou atmosférou a dynamickým dějem, pak určitě číst. Příběh vás nenechá knihu odložit ani na chvíli a i když má možná nějaké mouchy, zaručuji vám, že si jich ani nestačíte všimnout.

Anotace:

O očích se říká, že jsou oknem do duše. Ty Ankařiny připomínají pohled do zrcadla a kdo do nich pohlédne, znovu spatří své milované. Kaltská čarodějka a schovanka arcimága se naučila se svým darem žít, a už ani nepřemýšlí, zda to není spíš prokletí. Přesto se může její život ocitnout v troskách mávnutím motýlích křídel. Jako by nestačily intriky a politické hry. Začínají se vynořovat i bezejmenné stíny dávnověku. Odkaz bytostí, kterým stačí pár kapek krve, aby proměnily zapomenuté pohádky v krutou realitu.