Kdo pohne osudem

... aneb příběh Jany Eyrové v jiném světle

Autor: Jane Stubbs
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Alpress
Překlad: Soňa Tobiášová

Anotace:

V knize opět ožívá světoznámý příběh Jany Eyrové, tentokrát viděný očima hospodyně paní Fairfaxové, která může doplnit dosud neznámé souvislosti. Co nám prozradí o tajemné šílené ženě v podkroví? Kdo rozpoutal osudný požár a kdo při něm ve skutečnosti zahynul?

Můj názor:

Jana Eyrová a její příběh z Thornfield Hall očima hospodyně paní Fairfaxové – no to musím mít! Obzvlášť po úspěchu knihy Longbourn. Na knihu jsem se těšila, tak jsem ji slupla jako malinu a teď můžu dopřát zájemcům malé nahlédnutí pod pokličku staronového příběhu.

Takže:

Nejdříve nám autorka poklusem přiblíží minulost paní Fairfaxové, dozvíme se, kdo byla, kam se poděl pan Fairfax a jak se vlastně dostala na Thornfield Hall do služby. Hned v zápětí pomře tamní panstvo a dům spolu s veškerým majetkem zdědí nejmladší pan Edward Rochester, který přicestuje z Jamajky, kde pobýval a přiveze s sebou „šílenou ženu“ z třetího poschodí. Tak se nám tedy nachystá půda pro další dramata, která budou (jak víme) následovat.

Byť má autorka vcelku příjemný písemný projev a příběh vypravovaný paní Fairfaxovou je docela zajímavý, musím přiznat, že původní úhel pohledu paní Charlotte Brontëové se mi líbil více. Možná to bylo tím, že tady se vztah mezi panstvem tak nějak obešel a řešily se především věci okolo šílené Berthy a její minulosti a aktuální role v Thornfieldské domácnosti. Raději než příběhu se chci ale věnovat postavám:

Jana Eyrová zde opravdu nebyla hlavní osobou, což sice bylo jasné, ale i přesto jsem myslela, že ona a její vztah s panem Rochesterem dostane malinko více prostoru. Jana zde vůbec není tak milá a sympatická osůbka jako v původním románu, kde jsem ji měla hodně ráda. Působila spíš jako dost upjatá, úzkoprsá a nepřístupná slečna. Samozřejmě se předpokládá znalost původního díla, takže chování Jany lze vysvětlit tím, co zažila, ale pokud někdo Brontëovou nečetl, nejspíš nebude některé Janiny povahové rysy vůbec chápat. Pan Rochester vyšel z pera jiné autorky více méně podobně jako v původním díle.

Kdo ovšem získal, byla šílená Bertha. V této knize jakoby se jednalo úplně o jiného člověka a ve skutečnosti byla vedle paní Fairfaxové ona hlavní postavou. A víte co? Já jí fandila a to dokonce hodně. Její příběh byl dost nečekaný, i když hrubý nástřel jsme samozřejmě dostali už v původní Janě Eyrové. Také v této knize poznáme blíže další služebnictvo na Thornfield Hall a zjistíme, že díky dobrosrdečnosti a (proč to nepřiznat) místy i lhostejnosti pana Rochestera a všetečnosti paní Fairfaxové, si služebnictvo v Thornfieldu vůbec nežilo špatně :). Protože Rochesterovi bylo v podstatě jedno, co se na panství děje za jeho nepřítomnosti a když už doma byl, trpěl značnou nevšímavostí, mohlo docházet k různým zajímavým situacím a „služebnickým neposlušnostem“, které se postaraly o zábavnou část knihy. Mě pobavilo například týrání komorníka Alphonsa (což bych přiznat neměla, protože šikana je fujky a místy mi ho bylo i líto :)) nebo Berthiny toulky domem a vesnicí. Řečeno moderním způsobem byla na Thornfieldu dobrá partička lidí :).

Černého Petra v podobě role záporné postavy si vytáhla služebná Martha a její povaha a charakter byly vykresleny tak přesvědčivě, že jsem měla při čtení chuť jí plesknout, kdyby to šlo. V podstatě se mi zdálo, že nejvýraznější, nejvíce propracované, postavy byly právě Martha s Berthou a to i přes to, že Martha si v knize moc „nezahrála“ – dostalo se jí ale strhujícího finále. Paní Fairfaxová byla sice vypravěčkou, ale jinak, i přes to, že to byla její hlava, která nám příběh zprostředkovala, mě nezaujala tolik, jako paní šílená a slečna mrcha.

Celkově každopádně hodnotím postavy kladně. V knize, co se charakterů týče, nebylo nic, co by se zdálo být nepravděpodobné nebo divné vzhledem k tomu, čím si jednotlivý aktéři museli projít. Autorce v knize krásně fungovalo takové to „jak se do lesa volá … „ , protože cokoliv postavy provedly v minulosti, to dostaly v dalším ději poctivě spočítáno. Krom tedy Jany, ta přišla k překažené svatbě trochu jako slepý k houslím, ale všichni známe konec, takže vlastně taky nebylo tak zle.

Kniha, ačkoliv se nejedná o žádný supertrhák, mě bavila. Určitě za ní ale nehledejte žádnou akční zábavu. Jako původní Jana Eyrová je to spíše společenský román k zamyšlení nad charaktery lidí a k odpočinku u krbu a skleničky vína :). Krb nemám, bohužel :).

Doufám, že se ještě dočkám dalších klasických děl z jiných pohledů, protože musím přiznat, že mě to prostě baví číst :) jako doplněk k původnímu románu je to prostě perfektní.

Za recenzní výtisk děkuji Palmknihám a knihu k zakoupení najdete zde.