31. 5. 2017

Jackaby


Autor: William Ritter
Série: Jackaby (1. díl)
Překlad: Vratislav Kadlec
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2015
Počet stran: 276



Anotace:

Příběh detektiva, který se zabývá paranormálními jevy, překypuje troufalým vtipem a notnou dávkou hrůzy ve stylu Doktora Who a Sherlocka Holmese.

Abigail Rooková právě přicestovala do New Fiddlehamu v Nové Anglii. Píše se rok 1892 a ona nutn ě potřebuje najít práci. Potkává R. F. Jackabyho, detektiva objasňujícího nevysvětlené jevy, jehož bystré oko si všímá všeho neobvyklého – což zahrnuje i pozorování nadpřirozených bytostí. Abigail má zase jiný dar, dokáže si všímat obyčejných, ale podstatných detailů, takže se na místo Jackabyho asistentky výborně hodí. Hned během svého prvního dne v novém zaměstnání se Abigail ocitne uprostřed napínavého případu: ve měst ě řádí sériový vrah. Policie je přesvědčená, že se jedná o běžného kriminálníka, ale Jackaby si je jistý, že za vším stojí nelidská stvůra, jejíž existenci policie – s výjimkou mladého pohledného detektiva Charlieho Canea – vytrvale popírá.


Můj názor:

Knihu jsem si pořídila už před rokem a ani nevím, proč jsem se k ní dostala až teď. Snad mě navnadilo vydání druhého dílu a abych případně nekupovala zajíce v pytli, bylo potřeba zjistit, co je na tom Jackabym tak zajímavé – krom velmi podařených obálek.

Jackaby začíná jako cosi úplně obyčejného, co ani trochu nepřipomíná fantasku. Tedy až do strany 25, kde se poprvé objeví slovní spojení „nevysvětlitelné jevy“ a podivná výzva „nezírejte na žábu“. Do té chvíle je to jen příběh dívky, která přijíždí do New Fiddlehamu v Novém světě, aby si tu našla práci. Ona slečna se jmenuje Abigail Rooková a je to dívka z dobré rodiny – takové, která očekává, že hlavním a jediným smyslem života ženy je parádit se a ulovit muže. Abigail má ale se životem jiné plány. Chce zažít dobrodružství, něco dokázat, chce se postavit na vlastní nohy. Do New Fiddlehamu dorazí lodí prakticky bez koruny a tak je její první starostí najít si práci. Všude ji odmítají. Pak ale narazí na inzerát:

Hledá se asistent vyšetřovací služby.
Požadován je všeobecný rozhled, bystré myšlení a otevřená mysl. Vítán je silný žaludek. 
Bližší informace na Augur Lane, č. 926.
Nezírejte na žábu.

Tak se na scénu dostává F.R. Jackaby. Tak trochu – ale ne! – dost svérázný detektiv v podivném kabátě a pletené hučce s ještě podivnějšími vyšetřovacími metodami. Pan Jackaby totiž dokáže vidět stopy, které zanechávají nadpřirozená stvoření a nejen to, on prostě vidí jinak. Všímá si věcí, které jiní nejen nevidí, ale ani na ně nevěří. Jackaby je roztržitý, divný, podivínský… ale taky vtipný a takovým tím svým jedinečným způsobem sympatický. Dostal se mi pod kůži už od začátku, zatím co k Abigail jsem musela cestu malinko hledat. Ale i ona je nakonec skvělou postavou a s Jackabym se báječně doplňují.
Zdroj

Jako na zavolanou se hned první den Abigailina „zaměstnání“ stane ve městě vražda, která vykazuje stopy nadpřirozena. A Jackaby se tak trochu navzdory policii pustí do vyšetřování. Abigail je mu pochopitelně jako jeho asistentka v patách…

Co mě mrzelo, bylo to, že jsem padoucha poznala okamžitě, když se v knize objevil. Bylo to totiž více než jasné. Pan autor mi, nejspíš nechtěně, předhodil až příliš žhavou stopu na to, aby se dala přehlédnout.  Knize to ale neubralo na perfektní čtivosti, vtipu a nádhernému stylu vypravovaní a jazyku, za který vděčím pochopitelně i překladateli knihy. Prostředí, ve kterém se příběh odehrával, mohlo na první pohled působit obyčejně a nudně a taky by nejspíš i působilo, kdyby ho pan autor nezabydlel rozličnými nadpřirozenými potvorami.  Setkala jsem se s různými skřítky, duchy, vílami, dokonce se objevila i bánší… a nesmím zapomenout na jednoho podivného kačera :). Samozřejmě se v Novém Fiddlehamu vyskytovala i nebezpečnější stvoření. Jackabyho sídlo bylo fascinující samo o sobě a někdy v té době už jsem měla sto chutí si s Abigail vyměnit místo – kdyby to ovšem šlo :). Tímhle vším pan autor vyvážil trochu slabší a průhlednou detektivní zápletku. A potvora, která nakonec za vším stála, byla opravdu zajímavá.

Zdroj

Lidské postavy v knize byly neméně úžasné. Jackaby byl prostě svůj. Líbilo se mi, jak byl popsán jeho zjev i způsoby chování pro něj typické. Panu autorovi se podařilo stvořit v něm opravdu výraznou postavu. Stejně tak v Abigail. Jejich dialogy a celkové působení v příběhu mě bavilo a cítila jsem se mezi nimi jako doma.

Od knihy jsem čekala příjemný příběh s lehkou dávkou nadpřirozena a humoru, to jsem i dostala. Rozhodně mě ale nenapadlo, že bude tak skvěle napsaný. Styl pana autora je doslova okouzlující. A ještě jednou bych chtěla vyzdvihnout překlad, protože ten knihu taky pěkně podržel. Celkově sečteno: kniha stojí za to a ten druhý díl si určitě taky pořídím. Ještě bych si totiž ráda dopřála další setkání s panem Jackabym :)

Jackabyho byste si měli určitě přečíst. Poskytne vám totiž více než příjemnou knižní společnost a lehce napínavě laděný příběh s nenásilným humorem. Zápletka je sice trochu průhledná a padoucha poznáte brzo, ale kniha toho nabízí tolik, že to panu autorovi rádi odpustíte. Pokud máte ale rádi "vysokou" fantasy nebo detektivky, nebude tohle nic pro vás. I když... já si na kvalitní fantasky potrpím taky a Jackaby pro mě byl skvělým oddechem.

P.S.: Nejlepší byla třináctá kapitola :)

Kde knihu seženete za nejnižší cenu vám poradí tady.


29. 5. 2017

Metoda 15/33


... 15 úkolů, 33 dní... A jeden dokonalý plán...

Autor: Shannon Kirk
Překlad: Petr Červený
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2017
Počet stran: 376



Anotace:

Představte si těhotnou šestnáctiletou dívku, vytrženou z klidu a míru vlastního domova a uvězněnou v úložném prostoru špinavé dodávky. Je sama, unesená a k smrti vyděšená.
A teď trochu jiný pohled.
Představte si těhotnou šestnáctiletou dívku, geniální hříčku přírody a skvělou manipulátorku, uvězněnou v úložném prostoru špinavé dodávky. Od první vteřiny únosu není její chladně kalkulující mysl posedlá ničím jiným, než záchranou svého ještě nenarozeného syna a vykonáním aktu nemilosrdné pomsty. Tu plánuje metodicky, vypočítavě a vědecky.
Dá se dívka označit termínem klinický sociopat? Trpělivě vyčkává na pravý okamžik, neponechává nic náhodě, vše má dokonale načasováno. Když je oběť stejně nemilosrdná, jako její únosci, hodí se metoda 15/33. A na mysl se vkrádá vtíravá otázka: kdo je tu vlastně oběť a kdo agresor?

Můj názor:

Od tohoto románu jsem měla už od počátku velmi vysoká očekávání. Nedávno jsem totiž zjistila, že mě opravdu baví číst knihy, kde v hlavní roli vystupuje psychopat a manipuluje si s lidmi (včetně mě) dle svého. Tady byl od začátku slibován mimořádně inteligentní psychopat a ještě v těle mladé holky. Může být snad něco víc fascinujícího, než když se oběť rozhodne pomstít?

Začátek knihy mě vrhnul rovnou do nejhoršího. Unesená dívka prožívá již čtvrtý den v zajetí. Seznámila jsem se s ní, s jejími myšlenkami, seznamem výhod a také s jejím únoscem. Jmenuje se Lisa. Je jí šestnáct. Je zavřená v malém pokoji, ve kterém skoro nic nemá, těhotná, bosá, opuštěná. Ale netřese se hrůzou. Tuhle část má v hlavě vypnutou. Jediné, co ji zajímá je pomstít se tomu, kdo ji unesl a zachránit svoje dítě.  Vyčkává, analyzuje chování a návyky únosce a prochází si svůj seznam výhod. Ten seznam, který jí má pomoci, ani ne tak k útěku, i když to bude příjemný bonus, ale hlavně k pomstě.

„Už čtvrtý den ležím na zádech a plánuji jeho smrt. Na mém virtuálním seznamu si odškrtávám jednotlivé položky a tato činnost mi přináší úlevu… rozvrzaná parketa, červená pletená pokrývka, vysoké okno, holé trámy, klíčová dírka, moje situace…“

Ona byla divná. Ledová, kalkulující, promýšlející každý krok a každý svůj tah. Ale zároveň inteligentní s nepříjemně matematickým pohledem na svět. Svoji situaci popisovala naprosto věcně a studeně, občas dokonce s mírným pobavením nebo pohrdáním, které měla pro svého – z jejího pohledu polointeligentního primitiva – únosce. Chvílemi, když se přece jen ozvala nějaká normální část jejího mozku, probleskly krátké momenty strachu a paniky, ale potlačila je tak rychle, že jsem je sotva stačila zaznamenat. V jejím pojetí byla i láska a náklonnost jen chladný kalkul a rozhodnutí, nikoliv spontánní cit. Hlavními vlastnostmi se mi zdály být povýšenost a arogance – no… nejspíš měla na obojí svým způsobem právo. 
Postupně jsem se od ní dozvěděla i něco z její minulosti. O jejím vztahu k rodičům, o příteli, o tom, jak doma tráví čas ve své laboratoři. O tom, jak byla unesena. Ačkoli byla v roli oběti, nebylo mi jí líto. Ona lítost nevzbuzovala, spíš jakýsi podivný obdiv občas snad i cosi jako odpor.

Zdroj

Druhou hlavní postavou byl vyšetřovatel Roger Liu. Jeho kapitoly se střídaly s kapitolami unesené dívky a na konci splynuly v jednu dějovou linku. Roger byl tím, kdo vedl pátrání po zmizelé. Na rozdíl od ní mi byl sympatický hned. Jeho dětství poznamenal únos člena rodiny a tak je nyní doslova zapálený do toho, aby vyřešil tolik únosů, kolik je jen možné a oběti vrátil domů. Popisuje začátek toho, co by mohlo být pokládáno za pouhý útěk z domova, ale velmi rychle se to změní v závažný případ únosu. S Rogerem jsem zažila vyšetřování, výslech svědků a pátrání po unesené. V jeho kapitolách nechyběla ve vypravování lidskost a emoce. Tím bylo snad ještě víc zdůrazněno to, že v kapitolách dívky naprosto chybí.

V tomhle náhledu do duše člověka bez emocí – a ta emocionální chladnost byla v textu hodně znát – spočívá největší síla knihy a je to i největším tahákem příběhu. Ostatní postavy – snad jen s výjimkou Rogera a jeho parťačky Loly – vedle sociopatky Lisy úplně zanikají. Pokud by nebyla hlavní postavou příběhu dívka natolik zvláštní, byl by to příběh jednoduchý a možná by se zařadil jen mezi další průměrné detektivky. Takhle to bylo občas až děsivé a nepříjemné. Obzvlášť při některých scénách, když byla držena v zajetí. Normální člověk by měl aspoň nějaké nepříjemné pocity, když už ne přímo strach, ale ona ne. Ona měla cíl. Považuji se za celkem otrlého čtenáře, kterého jen tak něco nerozhodí, ale z jedné scény se mi zvedl žaludek naprosto spolehlivě. Některé další byly dost nechutné a některé prostě syrově hrozné.

Zdroj

Tím, jak bylo Lisino vyprávění ledové, jsem si k ní bohužel nedokázala vytvořit žádný vztah. Ani kladný ani záporný. Snad jen údiv a mírný nepříjemný pocit z pobytu v její hlavě. Paní autorce se podařilo myšlení sociopata vystihnout tak, že to působilo nesmírně reálně. Na druhou stranu jsem ale z anotace získala pocit, že holčina bude nebezpečná nejméně jak Hannibal Lecter a ono to tak nebylo. Dokonce docela dlouho trvalo, než jsem se dočkala nějaké akce. Nejspíš bych uvítala, kdyby bylo vše malinko živější. I když paní autorka ve svém líčení zajetí nijak nepospíchala, četla se kniha velmi dobře. Prostě z čiré zvědavosti, co zajatkyně vymyslí se svým seznamem užitečných věcí a jakým způsobem se nakonec pomstí únosci.

Když se Lisa konečně rozhoupe k tomu realizovat svůj plán, rozhýbe se všechno docela slušnou rychlostí. Bohužel v této části jsem našla několik nepravděpodobných věcí – jak by někdo tak inteligentní, jako ona, dokázal na něco důležitého zapomenout nebo něco podstatného přehlédnout? Konec mi moc nesedl a celkově se mi ke knize nehodil. Paní autorka ho mohla klidně vynechat a vůbec nic by se nestalo. Nicméně - dohromady je kniha docela působivé a čtivé dílo a i když moje očekávání byla trochu jiná, musím uznat, že mě kniha bavila a dosud jsem nečetla nic podobného.

Pokud tedy hledáte něco nového a zajímala by vás hrdinka, která je podivným způsobem zajímavá, jděte do toho. Jestli máte rádi složité a propracované zápletky a akci, nebude tohle váš šálek kávy, protože o to v téhle knize nešlo. Připravte se na pobyt v hodně zvláštní mysli a počítejte s tím, že vás nejednou úplně rozhodí.


Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega. Knihu seženete na stránkách nakladatele zde nebo v síti knihkupectví Dobrovský tady.



28. 5. 2017

Na Větrné hůrce


Kdo by ho neznal. Příběh nenávisti a taky lásky, která je tak šílená, sobecká a bezohledná, že vede až ke zničení těch, kterých se dotýká i dalších, jež se jen nachomýtli do cesty těm dvěma zoufalcům. Úplně bez viny ale není nikdo…


Četla jsem knihu, viděla film s úžasným Timothy Daltonem a po té i s neméně úžasným Ralphem Fiennesem v roli Heatclifa… no a když se naskytla možnost shlédnout divadelní představení brněnského divadla BuranTeatr, neodolala jsem a šla se mrknout na to, jak se dokázali brňáci s tímhle náročným kouskem poprat.

„Ty tomu pořád nerozumíš, Nelly. Kdyby všechno ostatní pominulo a Heatcliff přetrval, můj život by v něm pokračoval dál. A kdyby naopak všechno ostatní zůstalo a on přestal existovat, svět by mi připadal úplně cizí. Všechno, co cítím já, cítí i Heatcliff. Jaký by ostatně mělo smysl, že jsem přišla na svět, kdybych existovala jenom v téhle podobě a tomhle těle? Já jsem Heatcliff, Nelly. Já jsem Heatcliff.“

Brněnský BuranTeátr je takové příjemné divadlo, nic luxusního, kam byste museli nastrojení jako do Mahenky, ale pořád je tu možnost se hezky obléknout a užít si hru v méně formálním prostředí. I v méně luxusním prostředí se ale dají najít dobré herecké výkony a dobré zpracování hry ač nízkonákladové. A to byl přesně případ Věrné hůrky.

V divadlech si tradičně sedám spíš dozadu, pokud si mohu vybrat. Zde jsem si mohla sednout kam jsem chtěla. Vybrala jsem poslední řadu. Občas se stává, že z posledního štoku není vidět dobře na jeviště. Tady měli vše dobře vyřešeno a sedadla byla dostatečně odstupňována. Na jevišti se pracovalo s minimem kulis, které se v průběhu představení neměnily. V podstatě šlo pouze o plastové pruhy - "závěsy" v pozadí, před nimi vyrovnanou řadu větrníků a několik židlí.  Absolutní minimalismus se vyplatil. Soustředila jsem se více na herce než na neustále se měnící kulisy.

Roli vypravěčky Nelly představila Ivana Plíhalová, která byla pro mě velmi přesvědčivá. Jejím monologem celé představení začalo a několik dalších monologů, které posouvaly děj, ještě měla. Postavy Hindleyho a Kateřiny Earnshawových byly pro mě taky herecky dobře obsazeny. Oba herci - Lukáš Rieger a Eliška Skálová - podali výkony odpovídající jejich postavám. 
Trochu kámen úrazu nastal u postavy Heatclifa. Vybrat někoho pro tuto roli muselo být peklo. Pan David Tchelidze, který Heatclifa nafasoval by sice typově i odpovídal, jenže byl od prvního pohledu prostě dobrá duše, ke které má postava Heatclifa, jak víme, daleko. V pozdějších scénách s Isabelou mě ale dokázal přesvědčit o temné straně své postavy. Hloupé ode mě je, že srovnávám s Daltonem a Fiennesem z filmů, kde měli oba přímo brutální charisma - mrazilo z nich, přitahovali, jenže Heatcliff prostě musí být vypočítavý (s odpuštěním) hajzl s brutálním charismatem už od pohledu. A když není, musí mi to herec vecpat do hlavy už od první scény, musí to z něj vyvěrat a to se zde bohužel hned nestalo. V tomto ohledu lépe uspěli Kateřina a Hindley, kteří mě o povahách jejich svěřenců přesvědčili bez nejmenších potíží. 
I paní Anna Čonková, která hrála Isabelu, dobře ztvárnila to, co měla - od naivní, dobře vychované holčičky až po ženu bez iluzí. V roli Edgara Lintona, bratra Isabely, se představil Martin Veselý a napůl chtěného snoubence a manžela sehrál tak, že mi bylo Edgara skutečně líto. Pan Roman Groszmann měl v roli lékaře několik vět tak cynických a pronesl je tak dokonalým toném, že mě to rozesmálo.

Byla jsem zvědavá, jak si herci vystačí pouze s několika kulisami a ejhle! Ono to šlo. :) Obzvlášť užití igelitových pruhů v pozadí se ukázalo jako dobrý nápad, protože část představení se odehrávala i za ním a v závěru duchové hlavních postav prošli tímto závěsem jakoby zpět do světa živých. Stejně jednoduché jako scéna byly i kostýmy a opět to ničemu nepřekáželo.

Zpracování hry bylo podle mého názoru také dobré. Nebyla opomenuta žádná důležitá scéna (až na jednu) a hercům bylo umožněno vyhmátnout na svých postavách to podstatné. Využití Nelly jako vypravěčky, když bylo nutné posunout děj o něco dopředu, se mi zdálo jako dobrý nápad. Co mi bohužel chybělo, bylo dostatečné prožití Heatcliffovy bolesti nad ztrátou Kateřiny. Její smrt ve hře tak nějak rychle prolétla kolem - málem jsem ji nestihla zaznamenat a Heatcliff tak nemohl diváky dostatečně přesvědčit o bolesti a přes to jakési umanuté krutosti a zlosti, která se mi zdá pro závěr příběhu nejpodstatnější věcí.

Velmi se mi líbil hudební doprovod. Jediný hudebník s kytarou doprovázel celé představení a hudební doprovod byl nevtíravý a přes to dobře podkreslil to, co se zrovna na jevišti dělo. Pěkné bylo i použití  zhudebnělé básně Johna Keatse v závěru představení.

Buran teátr opět dokázal, že v jednoduchosti je krása. Že i s minimem kulis, jednoduchým hudebním doprovodem a menším počtem herců se dá zahrát dobré divadlo. Představení Větrná hůrka by se mělo ještě hrát, ačkoliv přesné datum další reprízy zatím není na stránkách souboru uvedeno. Pokud máte cestu do Brna, doporučuji udělat si čas a shlédnout je. Stálo to za to.

„Trochu jsem se v těch místech zdržel, pod tou příjemně vlahou oblohou, pozoroval můry, které kmitaly křídly nad vřesem, a taky zvonečky. Naslouchal jsem jemnému vánku rozechvívajícímu trávu a podivoval se, jak si vůbec někdo dokáže myslet, že by ti tři tady v té pokojné hlíně spali neklidně.“

* divadelní představení a výkony herců hodnotím pouze z pohledu diváka, nejsem profesionální divadelní kritik, a proto hodnotím pouze to, jak na mě představení působilo právě jako na diváka

Režie: Gabriela Ženatá
Překlad: Kateřina Hilská
Uprava textu: Jan Šotkovský
Dramaturgie: Mirosla Ondra
Scéna a kostýmy - Vendula Bělochová
Realizace kostýmů - Babka Skočovská
Hudba: Adam Hlavatý a kol.
Světla: Tomáš Tušer, Vojtěch Dvořák
Produkce: Jana Fišerová

Obsazení: Lukáš Rieger, Eliška Skálová, Ivana Plíhalová, Martin Veselý, Anna Čonková, David Tchelidze, Roman Groszmann 

22. 5. 2017

Malé černé a devět žen


Autor: Jane L. Rosenová
Překlad: Kateřina Harrison Lipenská
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2017
Počet stran: 224



Anotace:

Půvabný, vtipný a neodolatelně hravý román, vynalézavě propojující osudy devíti žen prostřednictvím jedněch malých černých, které každé z nich vstoupí do života a vnesou do něj podmanivé kouzlo.

Natalie je prodavačkou v obchodním domě Bloomingdale‘s a hlavu má plnou svého bývalého přítele, právníka, který se po rozchodu zasnoubil s jinou. Felicia dvacet let vskrytu miluje svého šéfa, jenž před časem ovdověl a neví si se svou samotou rady.
Těmto a dalším ženám – například mladé modelce, která čerstvě přijela z farmářské Georgie, hollywoodské divě, která se snaží prosadit na Broadwayi, nebo třeba veleúspěšné absolventce prestižní vysoké, která nemůže najít práci, a tak si na sociálních sítích vytváří báječný život podle svých představ – se jako mávnutím kouzelného proutku začne proměňovat život díky jedněm šatům sezóny, dokonalým malým černým, kterých se každý touží dotknout…

Můj názor:

Na knihu jsem byla zvědavá už od začátku. Od lidí, kteří ji měli k přečtení ještě před vydáním, přicházely samé pozitivní reakce a tak jsem si ji přečetla také, abych zjistila, jestli mě dokáže pohladit po duši, jako všechny ostatní.

Příběh byl zvláštní už tím, že měl jiného hlavního hrdinu, než jsem zvyklá. Byly to šaty. Takzvané malé černé, které se na jednu sezonu dostaly na titulní stranu prestižního magazínu pro ženy. Sledovala jsem jejich cestu životem devíti různých žen. Některé z příběhů vyprávěla přímo ona žena, která měla šaty na sobě a jiný jsem viděla z pohledu muže, který pak k dotyčné dámě v černých šatech nějakým způsobem patřil.

Nejdříve jsem poznala „otce“ šatů. Návrháře střihů Morrise Siegela. Byl jedním z těch posledních, kteří ještě dělali svoji práci ručně s láskou a péčí. Zrovna se chystal ukončit kariéru a odejít do důchodu, když se jeho malé černé staly hitem sezony. Jednoduché, krásné černé šaty, které se jsou snem každé ženy z pultů obchodů rychle mizí a devíti ženám z příběhu, jako kouzelné šaty pro Popelku, přinesou do života kousek pohádkového štěstí a nebo prostě to, co si zaslouží.

Jednalo se vždy o kratší kapitoly, které se postupně střídaly. Paní autorka se ke svým hrdinům vracela a sledovala jejich cestu malým kouskem života, do nějž se připletly černé šaty. Někteří dostali větší prostor, někteří třeba jen jednu kapitolu, ale každá z těch kapitol se četla skvěle a vyprávěla zajímavý příběh. Ani nemůžu říci, kterou postavu jsem si oblíbila nejvíce, protože se jednalo o lidi vesměs sympatické, kterým jsem fandila celou dobu. Vlastně se našly i dvě nesympatické osoby, ale těm naštěstí nebyl dán žádný výrazný prostor, takže nenarušily příjemnou a pohodovou atmosféru knihy.

Od tvůrce šatů přes modelky, tým prodavačů z Bloomingdales, herce, významné právníky, asistentky v kancelářích až po čistě náhodné osoby – významné i nevýznamné – to všechno byli ti, kteří dostali v knize svůj kousek prostoru a zpříjemnili mi tak několik večerů. Postavy jsou pěkně s pečlivostí vypracované a některým jsem mohla nahlédnout do duše překvapivě hluboko a dozvěděla jsem se o nich hodně. Nějaký ohromující vývoj postav jsem zde sice nenašla, ale vzhledem k rozsahu to ani moc nešlo a navíc to nebylo potřeba. Oblíbila jsem si je rychle a líbilo se mi, jak jejich prostřednictvím paní autorka vypráví v podstatě jednoduché životní příběhy, pokud se ovšem život dá nazvat jednoduchým. Ve své prostotě byly ty příběhy velmi příjemné a skvěle se četly. Neměla jsem problém uvěřit, že se něco podobného může stát.

Styl psaní je krásně svěží a lehký, vyznačuje se jemným nevtíravým humorem a takovým tím příjemným plynutím bez zádrhelů, při kterém oči kloužou na další řádky úplně sami. Příběhy jsem četla záměrně pomalu, protože přímo vybízejí ke zpomalení a vychutnání si každého řádku. Dýchá z nich pohoda, a i když jsem od začátku tušila, jak věci dopadnou, nevadilo mi to. Cítila jsem takovou tu neochvějnou jistotu, že vše dobře dopadne a lidi, kteří si to zaslouží, budou na konci šťastní. Možná tak všechno působilo trošku naivně a zidealizovaně, protože v životě vše šťastně nekončí, ale nedokázala jsem si představit, že by paní autorka mohla svoje povídání zakončit jinak. Skoro mi to připomínalo pohádky a jejich klišé, že dobro zvítězí a zlo bude potrestáno, jen v úpravě pro dospělé princezny :) Paní autorka vybrala krásné šaty, které na jeden okamžik zaručily ženě pozornost jejího prince nebo jinou životní příležitost, jak změnit svůj život k lepšímu. Oceňuji ten nápad i zpracování, protože to se povedlo a četlo se skvěle. Bylo to jednoduché, bez přehánění a zbytečného protahování.

Pokud se rozhodnete přečíst si tuhle knihu, vytvořte si na čtení příjemné prostředí a klid jen sami pro sebe, aby vás nic nerušilo, když se ponoříte mezi řádky a zaručuji vám, že vás kniha nezklame. Muži si čtení nejspíš neužijí, ale pro ženy bude kniha příjemnou odpočinkovou záležitostí, která zanechá radost v duši. Kniha bude určitě i krásným dárkem pro kamarádku nebo jakoukoliv ženu, které chcete darovat něco, co se jí bude hezky číst.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Metafora. Knihu si můžete pořídit na jejich stránkách zde.





Pokud vás zajímá, kde mají knihu za nejlepší cenu, mrkněte sem.


20. 5. 2017

Caraval


... pamatujte, že je to jen hra...

Autor: Stephanie Garber
Překlad: Eva Vybíralová
Nakladatel: Egmont
Rok vydání: 2017
Počet stran: 432




Anotace:

Ať už jste o Caravalu slyšeli cokoli, určitě se to nevyrovná realitě. Je to víc než hra! Je to magie. Scarlett vždy toužila Caraval zažít a letos dostala pozvánku. Jenže vzápětí unese její sestru Tellu tajemný režisér celého představení. Není se čeho bát, Caraval je přece jen zdání. Ale co když ne? Ať už je to jakkoli, Caravalem musí Scarlett projít i se zlomeným srdcem a sestru rychle najít, než se spustí nebezpečný dominový efekt následků a navždy ji ztratí.

Můj názor:

Představte si divadlo. To nejlepší divadlo jaké vaše mysl dokáže stvořit. Nejkouzelnější, nejbarevnější, nejmagičtější, tak dokonalé, že nebudete vědět, co je pravda a co jen iluze. Představte si, že nemusíte být pouhými diváky, smíte se účastnit samotného představení a nechat se okouzlit až za hranice čehokoliv možného. Tohle všechno si představte a pak možná budete blízko toho odhalit, jaký by mohl být Caraval…

Scarlet z Dobytého ostrova Trisda dlouhá léta psala dopisy pro mistra Legendu Caravalu. Dlouhá léta doufala, že její prosby přimějí toho záhadného principála nejkouzelnějšího představení, jaké si člověk ani nedokáže představit, aby přivezl své herce k nim na ostrov Trisda. Tolik toužila spatřit Caraval, o kterém jí babička mnoho vyprávěla… Jednoho roku, když měla před svatbou, doufat a prosit přestala a napsala Legendovi, ať už nejezdí. A on konečně odpověděl! Scarlet dostala tři nádherně zdobené vstupenky na představení – pro sebe, svého snoubence a sestru Donatellu.

Zdroj

Jenže Scarlet je zodpovědná a ví, že kdyby se vypravila na Caraval, zmešká svatbu s hrabětem, kterého sice nikdy neviděla, ale on je její jízdenkou jinam. Pryč od tyranského otce. Nabízí navíc ochranu i pro její sestru, na níž Scarlet nesmírně záleží. Udělala by pro ni všechno, tak se rozhodne zapomenout na svůj největší sen – na Caraval – jen aby jim oběma zajistila bezpečí. Jenže Donatella je jiná. Je mladá a nespoutaná a chce žít. Chce opustit Trisdu a chce, aby šla Scarlet s ní. Za pomoci námořníka Juliana se jí podaří uprchnout z Trisdy a dostat sebe i sestru až na Ostrov snů, kde je sídlo Caravalu a jeho mistra Legendy. Tam se ale stane něco, co nikdo nečeká – Tella je unesena mistrem Legendou a Scarlet je nucena hrát Caraval – a vyhrát! – aby dostala svoji sestru zpět…

Ukáže se, že najít její sestru je cílem všech účastníků Caravalu. Kdo ji najde první, ten vyhraje celou hru a získá hlavní cenu, kterou je tentokrát jedno přání.

Scarlet jako hrdinka knihy si mě bohužel moc nezískala. Nedokázala mě přesvědčit o tom, že se rozhoduje sama za sebe. Spíš jsem měla pocit, že je okolnostmi vláčena hrou a když pokročila kamkoliv dále, byla to zásluha jiných nebo nějaké překvapivé náhody. Totéž - to, že si mě moc nezískaly - bohužel nastalo i u většiny ostatních postav, možná jen s výjimkou Juliána, který přitahoval podivnou záhadností a rozumným přístupem k celému představení. Také Scarletina sestra Tella se nakonec ukázala jako zajímavá postava. Ona rozhodně nebyla tou, která by sebou nechala vláčet. Na většině ostatních postav se mi ovšem líbila jejich záhadnost. Nebyla jsem si jistá, kdo je hercem a kdo hráčem, protože předstírání a klam jsou v Caravalu všudypřítomné.

Zdroj

Co se samotné hry Caraval týká, čekala jsem něco malinko jiného, ale nemůžu říct, že bych byla zklamaná. Paní autorka sice nevyužila plně potenciál, který jí prostředí Caravalu nabízelo i tak si mě ale dokázala celkem bez problémů získat. 
Caraval není jen obyčejné divadlo, i když se můžete jen dívat. Můžete taky hrát - stát se součástí představení, přidat se k hercům a vyhrát. Z divadla Caravalu se tak vlastně stává něco jako reality show. Z textu vyplynulo, kde se bere Legendova moc, ze které tvoří mámení Caravalu, jenže moc jsem nepochopila, jak to vlastně celé funguje. Zdálo se, jakoby si paní autorka přizpůsobovala vše potřebám aktuálního místa v textu a klidně i za cenu popření předcházejících zákonitostí, které pro svůj svět připravila. Vše se měnilo tak nějak za pochodu, ale klidně si můžu myslet, že to patří ke kouzlům celého představení a byl to autorčin záměr, tak si to tedy myslím :). Všechno je tak třpytivé, barevné a plné kouzel, že jsem si nějakých nesrovnalostí moc nevšímala a dochází mi to až teď zpětně. V průběhu čtení jsem se dozvěděla i něco málo z pověsti o tom, jak vznikl Caraval a jak se stal Legenda Legendou. A pochopitelně něco z toho byly jen pověsti, krásně zapadající do caravalské tajemnosti.

Co se knize nedá upřít je opravdu kouzelné prostředí, kde můžete čekat naprosto cokoliv. Příjemně to dráždí fantasii, takže jsem ráda odpustila i méně propracované postavy, protože jsem si prostě užívala místo, které bylo plné kouzel. Nadchly mě například šaty, které měla Scarlet na sobě, protože koho by nepotěšily šaty, které se mění podle nálady nositele. Skvělé byly také obchody a služby ve městě. Daly se koupit za všechno možné, jen ne za peníze. Většinou za nějakou vzpomínku, za prozrazení něčeho o sobě, ale třeba i za den života. Podobných originálních nápadů měla paní autorka v rukávu spoustu, ale klidně by jich mohla mít ještě víc. Vůbec bych se za to nezlobila. Svět, který paní autorka stvořila, měl obrovský potenciál a nezdá se mi, že by byl využit dostatečně a beze zbytku. Že by se něco šetřilo do dalších dílů?

Zdroj

Vzhledem k tomu, že je kniha řazena mezi YA, nechybí ani romantická zápletka a s povděkem mohu říct, že se paní autorka vyhnula pokušení milostného trojúhelníku. Dokonce v tomto případě ani moc netlačila na pilu a nechala vztah svých hrdinů uzrávat tak nějak pozvolna až se z něj stal takový ten hezký a jemný cit, který se už dnes moc nevidí. Jediný vztah, o kterém jsem nakonec měla pochybnosti, byl ten mezi Scarlet a její sestrou. Zdálo se mi, že ji Scarlet rychle pustila z hlavy a nebyla pro ni tou nejdůležitější a že Donatelle na sestře taky moc nezáleželo, ale možná to byla jen další z iluzí Caravalu :).

Pokud chcete příjemný oddechový příběh, který dokáže probudit vaši fantasii, určitě po Caravalu sáhněte, ať je vám deset nebo devadesát. Neočekávejte žádný přehnaně dramatický příběh vysoké literatury a nebudete zklamáni. Naopak! Dostane se vám knihy, kterou je příjemné si přečíst, najdou se i nějaké ty napínavější okamžiky a především zažijete představení, jaké svět neviděl :).

Za recenzní kopii moc děkuji Palmknihám. Knihu do vaší čtečky seženete tady.


P.S.: taková perlička na závěr – mistra Legendu jsem si celou dobu představovala nějak jako Davida Copperfielda :)


Pokud nemáte čtečku nebo fandíte spíš papírovým knihám, mrkněte sem. Poradí vám, kde sehnat Caraval nejlevněji.


17. 5. 2017

Griša: Světlo a stíny


Autor: Leigh Bardugo
Série: Griša (1. díl)
Překlad: Julie Žemlová
Nakladatel: Fragment
Rok vydání: 2017
Počet stran: 309



Anotace:

Ravka, kdysi mocná a hrdá země, se otřásá v základech. Pás neprostupné temnoty obývaný krvežíznivými nestvůrami, ji rozdělil na dvě části. Její budoucnost leží v rukou nic netušící dívky… Alina nikdy v ničem nevynikala. O to víc je překvapena silou, která se projeví v okamžiku, kdy je se svým regimentem napadena a jejímu nejlepšímu příteli hrozí smrt. Jejích výjimečných schopností si všimnou na nejvyšších místech a dívka je dopravena na královský dvůr, kde se má naučit ovládat své dosud nezkrocené schopnosti. Má se stát grišou – členkou privilegované vrstvy mágů a kouzelníků. Jenže nic v tomto světě plném přetvářky není tak, jak se jí snaží namluvit. Alina proniká do tajemného společenství grišů a poznává blíž i jejich nejvyššího mága, okouzlujícího Temnyje. Postupně přichází na to, že vše, co se kolem ní děje, má jediný cíl. Zneužít její jedinečnou moc proti celé zemi i proti ní samotné. Pokud se nechce stát loutkou v rukou zla, musí uprchnout. Jediná možná cesta však vede tam, kam se jiní neodvažují. K pásu neprostupné temnoty…

Můj názor:

Nebudu se vůbec tajit s tím, co mě přimělo si knihu koupit – byla to inspirace Ruskem. Takových YA fantasek jsem četla hodně málo a zvědavost jsem tedy měla našponovanou k prasknutí. Ruské prostředí je přitažlivé a zajímavé. A navíc ty čarodějnice, to je moje slabůstka :).

Příběh se odehrává v zemi Ravka, kterou Vrása stínu rozdělila na dvě poloviny.  Vrása stínu je oblast vytvořená kdysi dávno mocným kouzelníkem – grišou. Je to místo, kde panuje věčná temnota a kde žijí lidožravé příšery volkry, které sežerou každého, kdo do Vrásy vkročí a není schopen se bránit (a dost často i toho, kdo se brání).

Zdroj

Na cestě k Vráse stínu příběh začíná. Putuje k němu karavana lidí, kteří se chystají přeplout Vrásu na písečných člunech. Skupina se skládá z vojáků, obchodníků a grišů – čarodějů, kteří mají za úkol karavanu bránit před volkrami.  Ve skupince kartografů se ukrývá i hlavní hrdinka knihy. Mladá bezvýznamná Alina Starková. Při přeplouvání Vrásy jsou pochopitelně napadeni stvůrami a když už to vypadá, že je boj marný, stane se něco, co z bezvýznamné Aliny udělá náhle dívku, která je středem pozornosti. Ukáže se totiž, že má schopnosti Světlonoše. Tím končí její kariéra kartografky a je odvezena do školy pro griši, aby se stala jednou z nich…

Griša je krásná ukázka toho, jak může i nekomplikovaný příběh být krásně čtivý, když se zasadí do zajímavých kulis, které mu dodají zdání originality. Paní autorka používá klasickou šablonu pro tyto knihy – mladá hrdinka, která má mocné síly, ale myslí si, že je obyčejná. Po objevení sil se dostává do vlivu mocného muže, který je na ni hodnější než na jiné… Musím pokračovat? :) Jinak ale zase tolik běžných věcí v knize není a děj v grišovské škole je natolik zajímavě popsaný, že ta šablonka vlastně vůbec nebude vadit. Navíc to prostředí, rusky znějící jména i celkové ladění knihy působí dost exoticky a přitažlivě. Ráda říkám, že mě to zaujalo a bavilo a bude to důvodem pro pořízení dalšího dílu.

Trochu mě při čtení překvapilo, jak moc jsem zvyklá na určité stereotypy v rámci žánru. Zvlášť, když se paní autorka zrovna tohoto konkrétního klišé zjevně nehodlala držet. Musím říct, že na první dobrou mě to trochu rozladilo, ale přes noc se to uleželo a teď si myslím, že to je vlastně dobře, i když mě to pořád ještě trochu mrzí. Kdo jste četl, určitě víte, o čem mluvím, těm ostatním to nebudu prozrazovat, třeba to pro vás bude stejné překvapení, jako pro mě. Rozhodně za to paní Bardugo sbírá body. Tímhle způsobem mě zasáhnout tak hluboko, to se v YA snad ještě nikomu nepodařilo :).

Zdroj

V knize jsem si jako žena užila i krásných šatů, plesů, lesku carského dvora, společnosti grišů i moc pěkně napsaný vyvíjející se vztah mezi Alinou a Temnyjem. On byl nejmocnějším grišou v Ravce – temnou silou a Alina k němu krásné pasovala, jako světlonoška, nositelka síly přesně opačné.  Paní autorka to mezi nimi nechala občas pěkně zajiskřit, ale neměla jsem pocit žádného přehánění. Mnohem více času bylo věnováno Alininu poznávání světa grišů a její snaze zkrotit svoje síly a naučit se je ovládat. I když byl vývoj příběhu maličko průhledný a více méně jsem tušila, co bude dál, není to nic, co bych tentokrát knize vyčítala. Možná bych jen ráda více poznala, kdo je Alina, jako osobnost. Zdála se mi být trochu nevýrazná. Celkově postavy působily lehce nedodělaně, ale třeba je paní autorka později popíše a rozpracuje více. V prvním díle série jsem si hlavně užívala krásu prostředí a novost ruských reálií a světa grišů.

Jsem docela zvědavá, co si pro mě paní autorka připraví v dalším díle. Nejspíš budu mít trochu problémy najít v sobě sympatie pro dvě postavy, které zůstaly jako hlavní, ale tím lépe. Příběh byl celkem uzavřený, takže další směřování děje zůstává prozatím skryto.


Kniha nepatří mezi náročnou fantasy, ale pro čtenáře YA bude určitě pěkným kouskem do sbírky. Za sebe ji mohu s klidným svědomím doporučit, já jsem si čtení užila a to, že jsem knihu přečetla za jediný večer (noc) snad vypovídá dostatečně o její čtivosti. 

Pokud vás zajímá, kde knihu sehnat za rozumný peníz, poradí vám tady.

15. 5. 2017

Dcera čarodějnice


„Jestli mne vyslechneš,“ začala jsem, „povím ti příběh o čarodějnicích. Příběh o kouzlech, lásce a ztrátě. Příběh o tom, jak čistá neznalost vede ke strachu a jak smrtící takový strach může být. Vyslechneš mě?“

Autor: Paula Brackston
Překlad: Štefan Kaleta
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2017
Počet stran: 360



Anotace:

Je jaro roku 1628. Mladá Bess Hawksmithová vidí, jak se tělo její matky houpe na Stromě oběšenců. Ví, že ji před stejným osudem může zachránit jen jeden muž – Gideon Masters, čaroděj. Také ví, že za jeho pomoc zaplatí vysokou cenu. 
Anglie, současnost. Elizabeth žije tichým životem. Celá staletí strávila o samotě. Po celou tu dobu se stěhovala z místa na místo, přežila morové epidemie, války a také žal, jejž nesmrtelnost přináší. Její osamělost ukončí až přátelství s mladou dívkou jménem Tegan. Elizabeth dobře ví, proč zůstává celá staletí uzavřená, ale přátelství Tegan ji obměkčí a Elizabeth se dívce otevře a začne ji učit řemeslu přírodních čarodějnic. 
Ale Gideon je stále na lovu. Nezastaví se před ničím. I po staletích míní získat Elizabethinu duši. A teď už Bess nebojuje jen za sebe: teď musí ochránit dívku, kterou začala milovat jako vlastní dceru.

Můj názor:

Když jsem objevila tuhle knihu, byla jsem očarována na první pohled. Lákavá obálka a anotace, která slibovala příběh plný čarodějnictví a něco málo ze současnosti i dob dávno minulých. Neodolala jsem a těšila jsem se na slibovanou poutavou a napínavou zápletku a neobyčejný příběh, který jsem měla zažít s čarodějkou Elizabeth Anne Hawksmithovou.

S Bess jsem se seznámila za dramatických okolností v noci na útěku z vězení. Byl rok 1628 a z popisu události bylo jasné, že Bess neprchá jen před lidmi, kteří ji uvěznili pro podezření z čarodějnictví, ale také před něčím nebo někým dalším. Něčím nebezpečným, co bylo prozatím ztělesněno pouze jménem Gideon...

Po napínavém prologu se kniha dělí na čtyři části nazvané podle pohanských svátků Imbolc, Beltain, Litha a Samhain. Každá část uvádí vždy úryvek z Bessina deníku – Knihy stínů, ze současnosti - tedy přesněji z roku 2007 a pak následuje příběh, který se odehrává v historii a zachycuje nějaké konkrétní období v Elizabethině životě.

Zdroj

N začátku části Imbolc je únor 2007 a Bess představuje svůj nový domov – Vrbovou chalupu na kraji vesnice Pasbury. Důležitá je pro ni především zahrada, kterou chce osadit bylinkami, z nichž vyrobí léčivé lektvary a oleje na prodej. Za svůj dlouhý život zažila opravdu hodně – dobrého i zlého a proto si cení svého klidu. Jediným člověkem z vesnice, se kterým naváže bližší kontakt je mladá dívka Tegan, osamělá a vrsteníky nepřijatá duše. Ta je značně neodbytná a po nějakém čase vnucování se začne být Bess sympatická, jednak proto, že jí připomíná sestru a taky proto, že Bess je, navzdory vnitřnímu míru, který z ní vyzařuje, v podstatě taky jen osamělá žena. Jednoho večera zvědavé Tegan vypráví příběh z dávné minulosti, kdy se stala čarodějnicí. Je to onen rok 1627-28 a díky tomuto vyprávení jsem poznala Bessinu rodinu a zjistila jsem i jak o ni přišla. Část obsahovala popis života tehdejší farmářské rodiny a byla dobře zpracovaná a zajímavá. Taky se zde poprvé představila záporná postava Gideona, který bude Bess v patách po zbytek knihy. V mládí ji stvořil jako čarodějnici, odemkl její síly a nyní ji pronásleduje, aby ji měl definitivně po svém boku jako služebnici černé magie.

 V druhé části - Beltain - se ve vyprávění podíváme do Londýna roku 1888. Bess tam pracuje ve Fitzroyově nemocnici jako asistentka chirurga. Pořád má v sobě touhu pomáhat lidem, obzvláště těm společností zavrženým a nemajetným. Třetí část mě zavedla do roku 1917 do zákopů první světové války ve Francii a Bess se představila jako zdravotní sestřička v polním lazaretu. Tato vyprávění z historie byla vždy vložena do popisu současných událostí, v nichž Elizabeth připravuje Tegan jako svoji učednici čarodějnického řemesla. Všechny historické epochy spojovala Bessiina touha pomáhat lidem a nenechat se vtáhnout Gideonem do temných možností magie. Bess byla před Gideonem neustále na útěku, často se stěhovala a vedla osamělý život, přes to vždy léčila a pomáhala dle svých možností a sil.

Zdroj

Postavy knihy ve mně budí dost rozporuplné dojmy. Bohužel jsem dospěla k názoru, že paní autorce moc "nejdou" mladé dívky. Spíš se jí daří vykreslit povahu starších a vyrovnaných žen, než dívek, které se hledají. Mladá Bess mi vůbec nebyla sympatická stejně jako mladá Tegan. V jejich chování bylo cosi nepříjemně nevyrovnaného a hloupého. Postupem času to z nich vyvanulo díky získávání zkušeností v čarodějnictví, což asi bylo autorčiným záměrem, ale špatný první dojem to už nenapravilo. U Tegan byl navíc skok od upovídaného a roztěkaného děcka k mladé ženě náhlý a vůbec nebylo zřejmé, kdy a jak k němu došlo. Ano, jistě že to bylo v důsledku výuky čarodějných řemesel, ale paní autorka mi to pouze oznámila místo toho, aby se to v příběhu postupně stalo. 
Stará Bess - současná Bess - byla moudrá a klidná paní a číst její popisy přírody bylo velmi příjemné. Prodlévání ve společnosti této postavy prostřednictvím jejího deníku bylo uklidňující. Pokoj, vyrovnanost a moudrost staletí ze stránek přímo prýštila. 
Gideon měl v příběhu zastupovat "temnou stranu síly". Jenže ta v něm chyběla. Paní autorka nedokázala zpracovat jeho postavu tak, aby mě o zlu v něm přesvědčila. Popis jeho černé duše na venek byl dobrý, i když trochu teatrální, ale hloubka mi chyběla.

Celkově mi potenciál čarodějnictví nepřipadal vůbec využitý. Bylo vidět, že paní autorka o něm hodně ví, ale v knize svých znalostí využila jen málo. Ke konci dokonce působilo čarodějnictví spíš jako divadelní triky a vyznívalo úsměvně. 
Část, ve které se Bess stala čarodějnicí, vypadala velmi slibně - její proměna, rituál a Gideonova osobnost byly tady na začátku velmi přesvědčivé. Na knihu mě tak tato první část velmi naladila. Bohužel při druhé části se dostavilo spíš zklamání. Dobré srdce Bess se sice projevilo i tady, ale celkově mi pro příběh tato část nic moc nepřinesla a využití jisté dobře známé historické postavy mi přišlo nadbytečné, i když mělo sloužit ke zvýšení napětí a vykreslení zla. 
Třetí část zase dojem vylepšila - postava Bess v ní ukázala rozhodnost a nějaký vývoj směrem kupředu. Dokonce i části ze současnosti, kde míchala lektvary a oleje měly svoje kouzlo a dobrý účinek na mě jako na čtenáře. 
Ovšem místa, kde se vyskytoval Gideon a pronásledoval Bess napříč časem, na mě nepůsobila vůbec tak, jak měla. Necítila jsem ten prvek strachu, který z něj Bess měla mít. Navíc mu pokaždé naletěla celkem hloupě na jeho manipulace, což bylo nepochopitelné, když se k ní přibližoval pořád stejným způsobem. V napínavých situacích pro mě chybělo napětí. Paní autorka je popisovala pořád stejně s jedinou výjimkou ve třetí části za války. Tam to bylo přesvědčivé. Jinak jsem dramatičnost situace vůbec z textu necítila.

Zdroj

Příběh sám byl velmi lyrický a popisy přírody nádherně zpracované. Promlouvala z něj láska a pokora paní autorky k přírodě a cítila jsem z textu dobro a úctu k životu, které vložila do postavy Bess. Toto byly pro mě nejlepší části knihy a díky morálním hodnotám a lidskosti, která v nich byla obsažena, stála kniha za to. Stejně dobře jako půvaby přírody dokázala paní autorka zpracovat i hrůzy války a lidskou stádovost a zaslepenost při honu na čarodějnice. Co se zpracování historických částí vyprávění týká, myslím, že paní autorka podala přesvědčivý obraz života v každém jednotlivém období.

Celkově to tedy pro knihu nevyznívá až tak špatně. Čtení mě bavilo a bylo příjemné. Paní autorka vládne čtivým stylem psaní a ačkoliv u postav se do hloubky příliš nezanořila, popisy v knize byly krásné. Avizovaná napínavost však vyzněla spíše do ztracena. Za přečtení však kniha stojí jako poklona lidskosti a dobrotě, kterou by v sobě mělo moderní čarodějnictví nést. Toto poselství v knize nechybělo a samo o sobě by stačilo na dobrý příběh. Zlo a temnota však paní autorce nejdou, kdyby toto v knize nebylo, vysloužila by si ode mě lepší hodnocení.

Nakladatelství Omega se opět vytáhlo co se zpracování knihy týká. Kniha láká už na první pohled přitažlivou obálkou, která zůstane stejná i po sundání přebalu. Vazba a papír jsou kvalitní a moje oblíbená všitá záložka je takový bonbonek navrch. K nějakým těm překlepům a chybám nakonec přece jen došlo i v této knize. Všimla jsem si jen tří, což mi ještě nepřipadá tak hrozné.

Milovníky fantasy literatury kniha spíš neokouzlí. Kdo by mohl nalézt v knize potěšení, jsou především čtenáři, kteří se zajímají o historickou literaturu pro ženy a ženské romány, případně knihy s tematikou čarodějnictví. Také by se mohla líbit ženám, které hledají příjemný příběh, ze kterého na ně dýchne dobro a pokoj a u kterého si budou moci pěkně odpočinout a možná se i zasnít.


Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega. Knížku seženete na stránkách nakladatele tady a nebo v síti knihkupectví Dobrovský zde.



11. 5. 2017

Ví o tobě


Tři mohou zachovat tajemství, jsou-li dva z nich mrtví.

Autor: Sarah Pinborough
Překlad: Hana Sichingerová
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2017
Počet stran: 304



Anotace:

LOUISE opustil manžel kvůli jiné, a tak se jediným mužem v jejím životě stal její syn. Proto Louise pracuje na poloviční úvazek, aby je uživila a zároveň mohli být spolu. Všechno se však změní, když se objeví

DAVID, mladý, úspěšný a natolik okouzlující, že Louise nemůže uvěřit, že by o ni muž jako on nejenže mohl zavadit pohledem, ale že ho dokonce snad i přitahuje. To se ovšem dost zkomplikuje v okamžiku, kdy potká jeho ženu

ADELE, překrásnou, elegantní a roztomilou bytost, z níž se rychle stane Louisina nová přítelkyně. Oba aktéři dokonalého páru Louise naprosto uchvátí a každý z nich ji po svém vtahuje do spletité sítě jejich manželství, v němž má Louise zatím netušenou zásadní roli.

A najednou, ve chvíli, kdy je oba trochu víc poznává, zahlédne trhliny. Je David opravdu tím mužem, za něhož ho měla? A je Adele opravdu tak křehká a zranitelná, jak působí? Jaká strašlivá tajemství oba skrývají a jak daleko zajdou, aby je uchránili?

Můj názor:

Nejsem úplně thrillerový typ, ale předchozí kniha mě poučila, že nikdy nemám říkat nikdy. Zlákána anotací jsem sáhla po knize Ví o tobě a doufala, že slib napětí a neočekávaných věcí bude naplněn. Byl. Beze zbytku.

Román měl v podstatě velice jednoduchý děj a nenáročnou zápletku. Šlo „jen“ o vztahový trojúhelník. Klasika – záletný manžel, podváděná manželka a milenka. Vybere si muž manželku nebo milenku? Velmi jednoduché, že? Tak v případě téhle knihy to tak snadné nebude…

Z nevěrou stiženého manželského páru se mi nejdříve představila Adele. Byla to dokonalá manželka. Udržovala čistý dům, vařila perfektně zdravá jídla a stejně dobře jako o dům se starala o sebe. Její dokonalá krása stepfordské paničky měla jen maličký kaz. Když byla mladá, měla psychické potíže a možná je tak trochu ještě má. S Davidem, svým mužem, se seznámila jako holčička a vzali se hodně mladí. Zatím co ona jeho bezmezně miluje a udělala by pro něj všechno, on si našel milenku. Po přestěhování do nového města, ve kterém dostal práci na klinice pro léčbu závislostí, zašel jen tak posedět do baru a potkal Louise. Ta není zdaleka tak dokonalá. Má trošku nadváhu, kouří jako fabrika, pije a tak nějak celkově nevede moc šťastný život. Je rozvedená a má malého syna.

Zdroj

Na Adele a Davidovi bylo od začátku něco špatně. Něco shnilého pod povrchem každého z nich. Hráli si ty svoje hry a tancovali okolo sebe v podivném tanečku předstírání a lží. Z Adele jsem měla od počátku větší strach než z něj. Celou dobu, když jsem zrovna četla Adeliny kapitoly, jsem měla takový ten neurčitě nervózní pocit z toho, co se postupně odhalovalo. A on… No… paní autorka mi skvěle zamotala hlavu v případě obou :).

Louise byla pro mě od počátku jedinou přitažlivou postavou. Dokázala jsem ji chápat, nic nepředstírala, byla milá, ochotná, nešťastná… a snadno manipulovatelná. Líbilo se mi, jak dobře paní autorka zpracovala její váhání mezí rodícím se vztahem k muži, který je jejím šéfem a zároveň krásně se vyvíjejícím kamarádstvím s jeho manželkou. Podle mě se podařilo dobře zachytit bod zlomu mezi morální povinností a takovým tím lidským sobectvím, které každého nutí urvat si pro sebe ze všeho to nejlepší. Louise se nechtěla vzdát ani muže ani kamarádky, byla přitahována oběma a rozpolcená mezi nimi.

Další postavy sice v knize byly, ale nebyly důležité, jen dokreslovaly pozadí pro trojúhelník tří hlavních aktérů. Jediným dalším zajímavým hráčem byl Rob. Kluk, se kterým se Adele seznámila v léčebně. Objevoval se v kapitolách z minulosti.

Kapitoly současného dění, které vyprávěly Adele a Louise, byly občas proloženy kapitolou nazvanou „Tehdy“. Díky nim bylo možné přesunout se do minulosti manželů Martinových, do doby, kdy byla Adele v léčebně a poznala Roba… Při jedné z těchto kapitol asi ve dvou třetinách knihy mi to sepnulo a došlo mi, jak by všechno mohlo být. Pravda, byla to moje asi tak padesátá teorie :) …a já to uhodla! No tedy asi tak na sedmdesát procent, protože jedna věc prostě nemohla napadnout nikoho. A ten konec je teda opravdu něco! Úplný kopanec mezi oči.

Zdroj

Po dočtení najednou zjišťuji, jak perfektně paní autorce vše zapadalo do sebe. Vybavuji si různé náznaky v ději, které mohly dát tušit, že věci byly celou dobu opravdu takové, jak je závěr ukázal. Měla jsem vysoká očekávání, opravdu velmi vysoká a s každou stránkou byla čím dál větší. A paní autorka mě nezklamala. Napínala mě od začátku až do konce, mátla mě, zaváděla do slepých uliček. Předložila mi brilantně vypracovanou psychologii postav umocněnou tím, že ony samy byly vypravěči příběhu a mohla jsem se k nim tak dostat mnohem blíž. To něco, co nejdříve vypadalo jako banální a stokrát ohraný manželský trojúhelník se zvrtlo v solidní drama. Zamotávalo se, proplétalo, až jsem si nebyla jistá vlastními teoriemi na to, jak věci jsou a kdo je ten špatný. Po každé kapitole jsem měla malinko jiný pohled na věc. Paní autorka si krásně pohrála s psychologií Louise - milenky, která si postě nemohla dát pokoj a odolat nutkání zjistit, co je to vlastně za vztah mezi Adele a Davidem. Takové to puzení, že prostě musíte, musíte, musíte vědět pravdu, tak stejně to bylo i se mnou. Prostě jsem to musela dočíst :). Druhé dva hroty manželského trojúhelníku nebyly o nic méně propracované a jejich osobnosti byly vybroušeny k dokonalosti diamantu. Tyhle postavy mi neumožnily jen se ztotožnit a vybudovat si k nim nějaký vztah, ale dokázaly na mě i přenést svoje emoce - hlavně tedy Louise a Adele.

Pokud jste milovníci thrillerů, tohle dílo by vám nemělo uniknout. Myslím, že uspokojí  i náročnějšího čtenáře právě svými skvěle vypracovanými postavami a mrazivou zápletkou. Pokud nemáte s žánrem zkušenosti a láká vás psychologický thriller, začněte s knihou Ví o tobě. Užijete si ji a naladí vás na přečtení dalších kousků.


Děkuji moc nakladatelství Metafora za recenzní kopii knihy do mojí čtečky. Na knihu se určitě podívejte blíž, stojí za to. Najdete ji například tady.

Chcete-li mít knihu za rozumnou cenu, zkuste se podívat sem. Poradí vám, kde ji mají nejlevněji.






8. 5. 2017

Nové Pompeje


Pompeje nezanikly a moc tamních obyvatel stoupá...

Autor: Daniel Godfrey
Překlad: Filip Samec
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2017
Počet stran: 359



Anotace:

V závodech o kontrolu nad obnovitelnými zdroji energie se jedna z obřích energetických společností dostane ke kontroverzní technologii, jejíž podstatou je schopnost přenášet hmotu z daleké minulosti. Jejím největším tajemstvím se stanou Nové Pompeje, replika starověkého města plná Římanů, kteří byli těsně před výbuchem sopky přeneseni v čase. 
 
Nový historický poradce společnosti, Nick Houghton, nemá ani ponětí o tom, proč zaměstnali právě jeho. Je nadšený z toho, že u této firmy může pracovat. Ale to trvá jen do chvíle, než ho začnou zneklidňovat okolnosti kolem odchodu jeho předchůdce. Pak si uvědomí, že jeho zaměstnavatelé mají ještě více tajemství, než si myslí i konspirační teoretici s nejbujnější fantazií. 
 
Obyvatelé teď už Nových Pompejí jsou totiž chytřejší, než si kdokoli myslel...

Můj názor:

Nové Pompeje jsou další knihou, která mě zaujala už v edičním plánu. Mají všechno, co mám ráda a co mě baví číst – napínavou zápletku, prvky scifi, které zastupuje cestování časem a takový lehký podtext historického románu. Věděla jsem, že se mi budou líbit.

Děj začíná krátkou kapitolou z Pompejí roku 73 našeho letopočtu. Sopka Vesuv už se předvádí v plné parádě a rodina pompejského duumvira Mania Calpurnia Barbata se ukrývá ve svém domě. Jeho dcera Calpurnia se modlí k bohům, aby je nějakým zázrakem zachránili…

Další pokračování už mě zavedlo do současnosti, kde jsem poznala Nicka Houghtona. Pracuje na universitě, ale jeho místo není zrovna ideální. Universitu čeká propouštění a Nick stále ještě nedostal přiklepnutý žádný z grantů na výzkum, o které neúnavně žádá. Jako zázrak se proto jeví nabídka od společnosti Novus Particles. Chtějí ho na místo odborníka na historii, ze kterého právě odešel jejich předchozí expert. Kolem všeho jsou ale hrozné tajnosti a až přehnaná bezpečnostní opatření. Nick práci přijme a odlétá na blíže neurčené místo, kde společnost postavila repliku starověkých Pompejí. Ačkoliv město samo je jen napodobenina postavená dle poznatků z vykopávek, pompejané jsou skuteční – přenesení v čase z okamžiku těsně před výbuchem sopky…

Zdroj

Těžko říct, do jakého žánru knihu zařadit. Já jsem v ní našla historicko-scifi-konspirační thriller. Každopádně musím pochválit originální nápad – ještě jsem nikdy nenarazila na knihu, v níž by se přenesli lidé z daleké minulosti do současnosti, kde se je někdo snaží udržet v uzavřeném městě a v naprosté nevědomosti o tom, jak daleko v čase pokročili. Lidé ze starověkých Pompejí se navíc ukázali jako ideální objekty pro takovou věc - samo prostředí Pompejí je totiž velmi přitažlivé a navíc si vedení Novus Parts myslí, že je bude snadno ovládat díky smyšlené historce založené na náboženství. Věřili, že si z minulosti přenesli poslušné stádečko zmanipulovatelných loutek…

Pan autor pro svoji knihu zvolil krátké úderné kapitoly, občas i třeba na jednu stránku. V příběhu jsem byla v patách hlavně Nickovi, ale jeho kapitoly byly proloženy kapitolami jisté Kirsten Chapmanové, pohřešované vysokoškolské uklízečky, se kterou se navíc stále dělo cosi divného. Nejdříve jsem netušila, co má ona s celým dějem společného a její kapitoly mě trochu rušily v objevování světa Nových Pompejí, ale jak postupně příběh ubíhal, začínalo mi to docházet. Na konci se všechno spojilo v perfektní celek. Rizikem této knihy byla možnost, že pan autor neukočíruje sám sebe a knihu překombinuje. Naštěstí se to nestalo. Zápletka sice byla trochu složitější, ale pořád zůstávala dostatečně pochopitelná.

Pobyt v Nových Pompejích mezi starými Římany, byl pro mě sám o sobě zajímavý. To jak se mezi nimi mohl Nick pohybovat, odhalovat jejich zvyklosti, mluvit s nimi, jíst v tabernách a jak se postupně zaplétal do politiky Nových Pompejí, by mi samo o sobě stačilo jako skvělá kniha, kterou bych s radostí slupla až do konce. Ta myšlenka, že by něco podobného bylo možné! Že by se člověk mohl pohybovat mezi skutečnými lidmi z historie a poznat je jinak než očima archeologů – to bylo úžasné! Dostala jsem však víc. V knize byla ještě přidána podivná záhada okolo společnosti Novus Parts a jejích vedoucích mužů. Bylo jasné, že se Nick zapletl do něčeho většího a nebezpečnějšího, než jen do výzkumu starověkého města a jeho života. Skoro se zdálo, jakoby se všemi manipuloval někdo v pozadí… Další vloženou zápletkou byla politická situace v Nových Pompejích. Lidé pochopitelně nebyli hloupí a všimli si něčeho podivného. Nelíbilo se jim, že jim mají vládnout neznámí lidé, mluvící neznámou řečí a s podivnými schopnostmi. Bylo jasné, že se něco semele i na tomto poli.

To, co začalo být postupem času zřejmé, se mi zdálo být i hlavním tématem knihy – čeho všeho je člověk schopen, aby si umetl hladkou cestičku k vlastním cílům. Jaké oběti přinese? Koho obětuje? A kde se zastaví? Je vůbec přijatelné a morální jakkoliv měnit minulost? A kdo tomu všemu vlastně velí?

Zdroj

Kniha by určitě nebyla tak skvělá, kdyby si pan autor nepřipravil do hlavních rolí několik velice silných osobností. V Novus Partu to byl spolumajitel a spoluředitel Whelan. Byl jednou z těch postav, u kterých jsem si dlouho nebyla jistá, jací vlastně jsou, jakou stranu síly zastupují. Chvíli jsem ho měla za kladného, chvíli zase za přinejmenším pochybného. Z postav ve městě mi utkvěl nejvíce Barbatus. Tvrdý, inteligentní muž, stratég a obratný voják, prohnaný politik. Nemohla jsem se ubránit jistému obdivu k tomuto Římanovi, ačkoli měl samozřejmě taky máslo na hlavě. Tito dva muži, ač je původně dělila staletí, se ocitli v jednom příběhu a byli si v lecčems hodně podobní. Oproti tomu hlavní hrdina Nick byl malinko něco jiného. Nedokážu úplně přesně říct, jaký vlastně Nick byl, jestli opravdu inteligentní nebo mírně naivní, jeho role však od začátku byla v něčem důležitá, to bylo zřejmé od prvních stránek. Z jeho vlastností mi nejvíc utkvěla jeho přemýšlivost, rozvaha a smysl pro spravedlnost. Postavy v této knize vůbec odkrývají svoje povahy postupně a bylo snadné se v někom splést. Za to sbíral pan autor body k dobru. Mám ráda, když se postavy mění a vyvíjejí, když jednají lidsky a z opravdových pohnutek, když mají svoje cíle a jdou si za nimi, když přemýšlejí, plánují a sdělují skutečnosti podle toho, jak se to hodí do jejich plánů – to zde bylo více než dobře zpracováno. Mně, jako čtenáři, to dovolilo se do příběhu více položit a více jej prožívat s postavami.

Panu autorovi se tedy povedlo dát dohromady skvělý příběh, atraktivní kulisy a proplést dohromady šikovně několik zápletek. Dobře vytvořené postavy tyto klady pěkně podepřely a příběh díky tomu nesklouzl do ničeho těžko uvěřitelného, klišovitého a tisíckrát napsaného. Na konci knihy jsem dostala odpovědi na všechny otázky a překvapilo mě, jak hladce všechno zapadlo dohromady a věci, které mi v průběhu čtení utíkaly, nakonec byly naprosto jasné. Knihu se vyplatí číst pěkně pomalu a soustředit se na ni, vychutnat si to, co pan autor připravil, i když příběh svádí číst co nejrychleji, aby se už člověk konečně dozvěděl, jak to vlastně je.

Chvála patří i nakladateli za velice pěkně zpracovanou knihu. Nádherná obálka zůstává stejná i po sundání přebalu. Formát knihy je ideální do ruky a nechybí ani moje oblíbená všitá záložka.

Knihu mohu s klidným svědomím doporučit milovníkům konspiračních thrillerů s lehkým nádechem scifi. Ani milovník historických románů tady nepřijde zkrátka. Panu autorovi s radostí tleskám a těším se na jeho další knihu.


Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega. Knihu můžete koupit na stránkách nakladatele zde. Případně ji najdete také v knihkupectví Dobrovský tady. Neváhejte! 



4. 5. 2017

Oko za oko


Už žádné slzy, nyní budu myslet na pomstu. Marie Stuartovna

Autor: Jenny Hanová, Siobhan Vivianová
Série: Oko za oko (1. díl)
Překlad: Romana Bičíková
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2017
Počet stran: 272



Anotace:

Velké holky nepláčou, ale vezmou svůj osud pevně do rukou. Ostrov Jar není jen idylické místo na dovolenou, ale to vědí pouze ti, co na něm žijí. Kat, Mary a Lillia chodí na střední školu, ale to je asi to jediné, co mají společného. Tedy kromě touhy pomstít se. Pomstít se těm, kteří je šikanovali, vysmívali se jim a udělali jim ze života peklo. Špatné věci se totiž stávají i hodným holkám. Ale i hodné holky se umějí bránit. A tyhle tři dohromady? Jsou schopné čehokoli…

Můj názor:

Taky vás baví občas si přečíst nějaký ten dívčí románek nebo se podívat na film z prostředí americké (nebo jiné) střední školy? Znáte to – vysportovaní kluci, půvabné roztleskávačky, školní ples… a taky ti, kteří stojí na okraji a čekají na svoji šanci. Já se přiznávám, že občas si takhle ráda zasním, proto jsem přijala pozvání nakouknout prostřednictvím knihy na střední školu na ostrově Jar.

Ostrov Jar je místem, kde se zastavil čas. Žádné obchoďáky, fastfoody ani nákupní centra tu nenajdete. Jsou tu jen místní trhy, staré lékárny a malé stylové knihkupecké krámky. Na ostrov se dostanete jen trajektem z pevniny a je prostě ideálním a oblíbeným místem na letní dovolenou. Mimo sezonu má asi tisíc obyvatel, kteří obývají čtyři města, vzdálená od sebe coby kamenem dohodil. Taky má čtyři základní školy, ale jen jedinou střední a právě na té střední se potkají aktéři knihy – spolužáci, kamarádi a vlastně už i nepřátelé.

Příběh začíná na konci srpna. Sedmnáctiletá Mary – první vypravěčka - se vrací na ostrov Jar, aby zde dochodila poslední ročník střední. Její rodina tu žije už po generace, ale ona sama před nějakým časem ostrov opustila z dost závažných osobních důvodů. Je nejistá, nesebevědomá a zakřiknutá. Největší strach má z toho, co bude, až znova potká člověka, který ji kdysi šikanoval…

Na pláži si zatím užívá posledních dozvuků léta partička z Jarské střední - Lilia, Rennie, Alex a Reeve. Tím už je skupina hlavních aktérů skoro kompletní. Lilia - druhá z vypravěček příběhu – je asiatka z bohaté rodiny. Je to taková na první pohled křehká bytost, poslušná, něžná, vychovaná. Nikdo by do ní neřekl, že se také dokáže rozčílit a čeho bude schopná. Rennie je rozmazlená a sobecká kapitánka roztleskávaček a Liliina nejlepší kamarádka, což ale neznamená, že jí Lilia nemá občas plné zuby. Zastupuje kategorii arogantní, sebestředné školní mrchy, šplhačky po společenském žebříčku a také lovkyně fotbalového útočníka Reeveho. Alex je další z fotbalových hráčů. Nejoblíbenější kluk na škole a ze začátku těžko čitelný. Mohl by být anděl s ďáblem v těle, ale také nepochopený romantik, kterému se křivdilo.

No a pak je tu Kat. Ta je naprosto svá. Nikam moc nezapadá a vlastně ani nechce. Dříve byla nejlepší kamarádkou s Rennie a Lilií, jenže pak si na ní Rennie začala brousit drápy a odstrčila ji až na kraj společnosti, kde ji udržovala promyšleným pomlouváním. Jenomže Kat se nezlomila. Byla to ona, kdo se rozhodl, že čekat na boží mlýny nemá cenu a že vezme pomstu do vlastních rukou. Lilia a Mary mají taky komu co vracet, takže se nechají strhnout…

Hned na začátku jsem se tedy seznámila se třemi mstitelkami a jejich budoucími oběťmi. Dívčí román ze střední školy mohl začít a situací, které znám z amerických filmů z prostředí středních škol, jsem si tu mohla užít až až.

Celý děj se odrážel od dávných křivd, které se holkám staly a v některých případech přetrvaly do dneška. Postupně jsem se dovídala, oč v kterém případě šlo a díky tomu si snadno našla v knize oblíbence a nenáviděné postavy. Pár Rennie a Reeve byl jednoznačně zástupcem královské rodiny zmetků a povrchních sobců už od prvních chvil, kdy se mi představili. Oproti tomu Mary, Lilia a Alex mi byli celkem sympatičtí a Kat… u ní dodnes nevím. Budu si muset počkat na další díly, protože ona byla nejrozporuplnější z postav. Jinak se tu dal najít takový ten běžný spolek, co na středních bývá – královny, super sportovci, outsideři, šprti a průměrní. S tím tedy autorky knihy moc práce neměly, tihle lidé jsou prostě všude. S čím si ale v celku vyhrály, byly hlavní postavy. Zabydlela jsem se s nimi pohodlně a svým vystupováním mě dokázaly přimět zaujmout k nim přesně ten postoj, který autorky zamýšlely.

Kniha by mohla být dalším nezajímavým románkem pro puberťačky nebýt té záležitosti s pomstou za utrpěná příkoří. Některé odplaty patřily spíš do kategorie lehkých a úsměvných naschválů, některé byly na pár facek a některé hodně drsné s vážnými následky do budoucnosti obětí (a do dalších dílů). Ano, ty tři „oběti“ (nebo přinejmenším dvě z nich) „spáchali“ dost hrozné věci, ale hrát si na soudce a kata v jednom… no, každopádně mi to nezabránilo v tom si tuhle knihu užít. Možná leckdy i s lehkou dávkou škodolibosti. Zajímavé na tom bylo to, že původní hříchy nebyly nijak neobvyklé. V podstatě se jednalo o věci, které někdo možná zakusil ve škole na vlastní kůži nebo o nich aspoň slyšel. Autorky tedy nemusely vymýšlet nic složitého, jen si možná vzpomněly na vlastní školní léta. Šikana a pomluvy bohužel nejsou na školách nic neobvyklého a kastování dětí podle majetku, oblečení nebo pro jakýkoliv jiný důvod taky ne – dění v příběhu tedy bylo aktuální a napasovatelné v podstatě na každou střední školu.

Díky tomu, že všechny tři mstivé dívky mají své kapitoly, které vyprávějí, viděla jsem jim krásně do hlavy a mohla tak sledovat, jak na ně vývoj situace působí. Od prvotního nadšení pro naschvály, které provedou, přes lehké váhání a pochybnosti až po strach, jak to všechno dopadne a kam to může dojít. Přes to, že se nejedná o žádný psychologický román, měly autorky toto zpracované moc pěkně. Že psaly knihu dvě dámy, jsem vůbec nepoznala. Pokud se střídaly po jednotlivých kapitolách a každá vyprávěla jménem jiné postavy, nepřišla jsem na to.

Děj uháněl celkem rychle, a jak postupně děvčata realizovala svoje odplaty, říkala jsem si, co chtějí autorky nacpat do dalších dílů. Konec byl takový, že už je mi to jasné a vím, že si další díly přečtu už jen proto, abych věděla, jak to dopadne. Autorky navíc do děje zakomponovaly lehký nádech čehosi nadpřirozeného. Taky se ale mohlo jednat jen o náhodu :) těžko říct. Na tuhle záležitost přinesou odpovědi až další díly.

Příběh je jednoduchý, ačkoliv možnosti k zamyšlení se v něm také najdou, a vhodný spíš pro mladší děvčata. Zařazením do žánru YA tedy odpovídá. Já jsem si ho užila, i když už do zmíněné kategorie nepatřím. Připomněl mi trochu doby strávené s knihami Lenky Lanczové. Je to stejně čtivé, stejně chytlavé. Knihu nepoložíte, dokud nebudete mít dočteno.


Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Knihu si můžete pořídit tady.