Huxley

 

Nejsem úplně urputný čtenář komiksů. Když už si nějaký vyberu, je to většinou na doporučení, na sólo výběr mám odvahu málo kdy, protože komiksy jsou obecně spíš drahá záležitost a tak se mi nechce do metody pokus-omyl. Nejpravděpodobněji si oblíbím takový, který nabídne nějaké dobré téma, tedy jen „superhrdinové“ mi nestačí už od dob Želv Ninja :) I tady to byla zvědavost na příběh a na to, jak se takové téma doplní s kresbou.

Anotace:

Kdysi dávno, před tisícem let, zasypal vzkvétající svět popel jaderného holokaustu. Nyní se zmítá ve věčném chaosu, zcela zničený po generace trvajícími planetárními válkami. Zatímco lidstvo stěží přežívá, dva róninové, Max a Kaie, se vydávají na docela běžnou misi za získáním zdrojů. Netuší však, že právě ten den se jejich životy velmi zkomplikují. Objeví prastarého vnímajícího robota jménem Huxley a brzy se ocitnou uprostřed záhady doslova galaktického rozsahu. Tento napínavý sci-fi debut výtvarníka a tvůrce fantaskních světů Bena Maura připravuje půdu pro strhující postapokalyptické dobrodružství, které vás naprosto uchvátí a zatoužíte po dalších dílech.

…

Když mi kniha dorazila, překvapilo mě, jak je těžká. Přeci jen se nejedná o omnibus nebo nějaké podobné souhrnné vydání a ani nemá obálku v pevné vazbě. Když jsem ji otevřela, bylo jasné, proč tomu tak je. Huxley je tištěný na kříďáku, takže kvalitka papíru je to prvotřídní. Nese to s sebou ovšem i zmíněnou nevýhodu – kříďák je těžký jak potvora, takže se kniha nedrží úplně nejlépe a ještě hůř se přenáší. Velký formát tomu taky moc nepomohl.  Nepatřím zrovna k těm, kteří by při čtení měli knihu položenou na stole. Tak jsem docela trpěla :D Naštěstí se jedná o komiks a ten je přečtený raz dva. Záleží hlavně na vás, jak moc a jak dlouho se budete u čtení kochat obrázky.

 

Příběh je v tomto případě velmi jednoduchý. Na zdevastované zemi, kterou po jaderných válkách opustila „lepší“ část lidstva (rozuměj ta, co si to mohla dovolit), živoří na zemi zbytky civilizace a docela slušná smečka droidů a různých robotů a mechů. Problém je, že docházejí zdroje nejen na život, ale i na údržbu strojů a tak specializovaní hledači-vojáci-policajti (nebo co jsou přesně zač) propátrávají trosky strojů zbylých po válkách a hledají něco užitečného k prodeji. Hned na začátku příběhu dva z nich naleznou slušně zachovaného robota, který ale vykazuje známky nějakého druhu vědomí. Hledači se radují, protože očividně kápli na něco drahého, jenže situace se v jednu chvíli změní a místo prodeje se vydávají s robotem hledat… nejspíš naději pro lidstvo, dalo by se říct. Rozhodně to něco, čehož místo výskytu má robot uloženo v paměti, má být cennější než robot samotný a tak se hledači rozhodnou vyrazit s robotem na nebezpečnou cestu za pokladem.

V cestě jim stojí nejen zajímavě vizuálně zpracovaný záporák, ale i fungování a mocenská struktura současného světa. Ne všichni jsou ale nepřátelé a na cestě za onou záhadou potkají i několik nečekaných spojenců.

Autor v několika náhledech do minulosti vysvětluje i příčiny současné situace a dozvěděla jsem se i to, kdo je nalezený robot, či spíš kým býval a kam musí nevyhnutelně směřovat. Obzvlášť zajímavé mi přišlo vysvětlení, kdo je záporák a jak se zrodil.

 

A jak tedy příběh pro mě vyzněl? No to bude složitější hodnocení. Je jasné, že když se jedná o komiks, nemohu očekávat nějak textově složitý příběh – není to román, že. Ale rozhodně očekávám příběh, který nebude plochý a předá mi potřebné emoce a informace, abych si ho mohla prožít, čemuž by vizuál měl ještě napomoci. A ano, mám srovnání s jinými grafickými romány, kde se toto podařilo na výbornou.

Zde byl rozhodně velký potenciál v podobě postapokalyptického světa, kde robot, který není tak úplně robotem, bojuje o budoucnost lidstva proti děsivému nepříteli, který chce vše pohltit.

Přiznávám, že příběh mě zaujal a bavil, jenže byl – a to i na poměry komiksu – dost stručný. Nedařilo se mi ponořit se do dění a velmi výrazné a propracované kresby pozornost spíš odvedly k sobě, než aby podpořily vnímání děje nebo děj pomohly rozvinout. Co si budem – i kresba rozptyluje, protože bylo na co koukat :) Toto se mi dělo hlavně v „přítomných“ scénách. Ve scénách v minulosti mi to sedlo daleko lépe a připadaly mi příběhově zajímavější – ovšem nebyly zajímavější po výtvarné stránce, tam rozhodně přítomnost vedla o parník. Osobně bych první díl raději rozdělila na dva, čímž by se dostalo více prostoru v první části putování k cíli a v druhé části dění na místě. V obou případech bych si víc vychutnala napínavé a nebezpečné okamžiky a boj se záporákem.

Po stránce příběhové by v takovém případě bylo nutné věnovat scénáři víc pozornosti, některá místa trochu rozvinout a přidat na příběhu a osobnostech a emocích postav – zejména ty byly spíš zlomkovité, což u takového tématu byla škoda. Jenže se tak trochu bojím, že autorovi by to poskytlo spíš více prostoru pro výtvarné řádění, než pro rozvoj scénáře příběhu, osobností postav a nějaké další „bubliny“ s dialogy.

Napětí se každopádně dařilo udržovat pomocí kresby, která byla v temnějších chvílích příběhu opravdu velmi zdařilá. Hlavně ve chvílích, kdy byl na scéně záporák.  A navíc se mi celkem zalíbila počáteční podobnost s Tatooinem :)

To je ostatně dost častý problém scífek, v nich má jeden hrdina napravit chybu lidstva a spasit svět. Pokaždé, když začnete nové, připomene vám to spoustu jiných. A přesně to se mi stalo s Huxleym. Připomněl mi něco jak příběhově, tak vizuálně na mnoha místech a to už je připomínání možná trochu moc.

 

Zaujal, či spíše překvapil mě konec – cca poslední třetina knihy, kde autor vložil větší množství bonusových materiálů – hlavně černobílých skic, v nichž ukazuje, jak komix vznikal. Ti, kteří sami kreslí, určitě tuto část ocení více, než „normální“ smrtelníci. Bylo to zajímavé pro porovnání s hotovými, už barevnými obrázky. A musím říct, že po výtvarné stránce si s knihou opravdu vyhrál. Každý obrázek je vypiplaný k dokonalosti. Uznávám nicméně argument, že kdyby „to tam nebylo“ příběh mohl být delší, což by si zasloužil. Místy na mě totiž působil dost zrychleně a ploše i na poměry komixu. Očividně se scénářem se autor nepiplal ani z poloviny tolik, jako s kresbou.  

Řekla bych, že Huxley vám sedne v závislosti na tom, co čekáte. Tedy jinými slovy jak moc vyžadujete vyrovnaný poměr mezi vizuálnem a příběhem. Jestli vás zaujal nástin děje a budete se těšit na příběh, budete spíš namlsaní a „nedojedení“. Pokud chcete pěkně zpracované a bombastické obrázky, budete asi výrazně spokojenější, protože toto se opravdu podařilo.

Ve mně zůstal spíš ten „nedojedený“ pocit. Jako že se příběh uzavřel a mě stále ještě chybí spousta informací a spousta děje, který mezi jednotlivými scénami chyběl. U jiných komiksů, které jsem četla, mi nechybělo nic. Jenže asi člověk nesmí úplně srovnávat např. se Sandmanem nebo Vránou. Aha! Už to mám! Příběh prostě postrádal duši. V myšlence byla, ale do dění na stránkách se nevešla. Přitom nápad tam rozhodně byl a potenciál taky.

Za mě bohužel zůstal nevyužitý a z něčeho, co se mohlo přidat na mou poličku komiksových legend je kniha, kterou už znova číst nebudu, protože pouze krásný vizuál ke kochání mi nestačí. Já bych tento příběh raději viděla jako film, protože to by bylo určitě skvělé, vzhledem k tomu, co má autor ve filmové tvorbě za sebou. Toto byl jeho první komiks a ejhle! Ono se to projevilo. Autor je mnohem více vizuální umělec než vypravěč. Jenže kniha (i komiks) je prostě něco jiného než film.

Pořád je tu ale možnost, že problém je pouze na mé straně „přenosu“ a jiné čtenáře kniha osloví více.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Pokud jste na postaposcífko zvědaví, račte tudy.

 

O knize:

Autor: Ben Mauro

Překlad: Anna Křivánková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

 

Knihkupectví na Santorini

 

Ačkoli romantiky čtu celkem hodně, ještě nikdy jsem nejspíš nečetla žádnou, která se celá odehrává v Řecku. To byl první důvod pro přečtení. Druhý je jasný – knihkupectví.  Dohromady mi to dávalo jasnou letní oddechovku vhodnou přesně na těch pár dnů dovolené, které mě čekaly, když jsem ji otevřela.

 

Anotace:

Pro záchranu babiččina knihkupectví na Santorini musí Evie předstírat vztah s krásným Georgiosem, vnukem majitele nemovitostí, za něž babička dluží nájem. Vtipný romantický příběh vás zavede do slunného Řecka, kde předstíraný vztah a hledání pravé lásky slibují spoustu úsměvných i dojemných chvil.

…

Příběh, jako mnohé podobné, začíná velkou a nedobrou změnou. Hlavní hrdinka Evie dostane výpověď ve své milované práci knižní skautky pro filmový průmysl (věděli jste, že to existuje?). Přijde to jako blesk z čistého nebe – Evie je ze dne na den na dlažbě a přemýšlí, co teď. Ráda by dělala dál knižní skautku, ale takových míst není zrovna hodně a už vůbec ne v oboru romantických příběhů.

Do toho se připlete její panovačná matka posedlá kontrolou se starostí, co zase provádí matriarcha rodiny, která je pro změnu posedlá chaosem a bezstarostností. Při poněkud nepříjemném telefonním hovoru se ukáže, že Eviina babička po dlouhých cestách zakotvila na Santorini se svým manželem číslo devět a masivně tam utrácí prachy za rekonstrukci knihkupectví.  Po Evie je vyžadováno, aby sedla na letadlo a vyrazila pro tu jistě senilní stařenku, přivlekla ji do Států a zachránila ji před zlomeninou krčku, smrtí v cizině, chudobě a osamění. A hlavně před jejími neuváženými rozhodnutími stran představ o podzimu života.

Evie je do celého dění jaksi vtažena skoro by se dalo říct, že proti své vůli. Nemá vůbec žádnou chuť mluvit babičce do života a ví, že by měla raději řešit své problémy. Pochybuje taky, že by babička nevěděla, co dělá a neměla právo dělat si, co chce. Na druhou stranu trestné komando v podobě matky a sestry je neoblomné – pojede na Santorini a napraví babce hlavu.

 

Od chvíle, kdy Evie dorazí na místo určení, to na mě začalo působit. Co? No dokonalá atmosféra neuvěřitelně úžasně zvoleného prostředí. Autorka ho sice moc nepopisuje, ne do nějakých velkých detailů, ale jak vypadá Santorini, to všichni moc dobře víme a představíme si sami úplně snadno. Ze stránek navíc dýchá teplo a slaný mořský vzduch. Tuhle knihu by měli rozdávat v cestovkách nerozhodnutým zákazníkům. Na dovolenou do Řecka by po přečtení odletěli všichni.

Vůbec by mi nevadilo, kdyby autorka zapojila ještě trochu víc popisů míst, kde se právě hrdinka nacházela. Takto jsem při čtení měla pocit mírné bubliny. Jako by mimo postavy, které zrovna byly „na jevišti“ okolí spíš neexistovalo. Na druhou stranu to zase nebyl nijak velký problém, protože postavy byly dostatečně výrazné, aby výpadek dohnaly a příběh utáhly sami.

 

Evie a její babička byly každá případ sama o sobě. Babča v dobrém, i když poněkud výstředním ladění, E. už v tolik dobrém ne, ale výstředním rozhodně taky.

Evie, posedlá romantickými knihami, si každý okamžik představovala jako úryvek v románu a pokud se věci nevyvíjely jako v knihách, bylo pro ni něco blbě. Působila tak chvílemi extra naivně a nezkušeně na svůj věk – protože přeci žádná dospělá žena nemůže věřit, že pěkného muže uloví podle scénáře z romantických knih a přesně podle těch scénářů se vše ve vztahu ponese. Ale Evie jo. A šla do toho. Babička pro změnu byla obdivovatelkou detektivek a normální život pro její rozevlátou povahu byl moc obyč a tak si ho ráda plní vzrušujícími událostmi, ať už skutečnými nebo jen vyprávěnými. Babča ráda povídá historky o tom, jak tragicky a neslavně dopadla její předchozí manželství a tak má E. pochopitelně strach, jestli manžela číslo devět náhodou nepotkal nějaký podobný hrůzyplný osud. Protože manžel babičky se neukáže ani na chvilku. Zato se ukáže vnuk člověka, který babičce pronajímá budovu, kde sídlí knihkupectví. Jmenuje se Georgios, je to redaktor v nakladatelství (mrk, mrk) a je tak přitažlivý, že Evie ani nevadí, když ji její dramatem posedlá bábrdle uvrtá do vztahu s ním – tedy do předstíraného vztahu. A Eviiným nesmělým balicím pokusům navzdory se zdá, že G. se celkem chytá :)

Mimochodem  - poslední dobou je Evie docela časté jméno hrdinek v knihách, hlavně v romantických. Trendy jmen očividně pronikly i do literatury. Nebo mám jen „štěstí“ ve výběru? Pro mě škoda, že to jméno zrovna moc nemusím a leze mi na nervy, když ho pořád vidím. Pokud je ale hrdinka jinak fajn (nebo mě začne štvát něčím jiným), brzo na trable se jménem zapomenu.

 

Dějová linka byla sice trochu jednodušší, ale všechno to dohnala humorná stránka příběhu. Některé situace byly opravdu svěží a vtipné, i když občas zbytečně dramatické a vyhnané do neuvěřitelna. Celou knihou se trochu line záhada, kde vlastně je bábinčin řecký manžel a E. netuší, jestli jejímu vysvětlování věřit. Protože bábinčinu zálibu v dramatických historkách známe. Místo něj tedy babičce pomáhá s nakopnutím provozu jejího knihkupectví Evie. Do toho má spoustu práce s předstíráním vztahu s G. a ještě sháněním práce. Prostě nic světoborného, ale stejně se to četlo skvěle a to hlavně kvůli onomu okořenění humorem a odlehčenými scénami.

Hlavně psiska z babiččiny adoptované smečky se postarala o spoustu vtipných situací. Co se psů týká, mám jen výhradu. Asi bych nepřekládala jejich jména. Sice do jisté míry odrážela jejich vlastnosti, ale i tak bych je raději měla v původním změní „bez titulků“. Evie se taky ze začátku snaží svádět G. po vzoru románových hrdinek a že to nejde je víc než jasné. G. si myslí spíš že se zbláznila nebo má záchvat, rozhodně ne, že by snad byla svůdná a sexy. A upřímně ona občas působila jak z jiného světa. Její uvažování bylo hodně divoké, její představy o romantice střelené a pocit, že při čemkoli, co dělá, okamžitě umře… no její založení mně rozhodně nepřipadalo roztomile výstřední, jako to měl G.

Romantika byla spíš slabší, ale vlastně asi taková, jakou by šlo očekávat v předstíraném vztahu, ze kterého se stane „předstíraný“ vztah. Hrdinové tak nějak neví, na čem skutečně jsou, a protože to všechno jsem sledovala z Eviina pohledu, její pochybnosti, naivita a místy i ony zmiňované excesy v chování po vzoru knižních hrdinek dost tlumí jakoukoli chemii mezi ní a G. On na mě kvůli tomu zrovna nepůsobil jako chlap, do kterého bych se chtěla nebo mohla zamilovat. A vlastně jsem se ani „nezamilovala“. Což je trochu problém. Na druhou stranu oceňuji absenci zběsilé vášně a přehnaných „ehm“ scén. Fakt mi to v lehké letní romanci nechybělo. I když je divné, že v romantickém příběhu se vše víc točí kolem čehokoli, jen ne randění. Nějaké interakce mezi párem tu sice jsou, ale spíš na mě ti dva působili jako že jsou kamarádi a ne cokoli víc nebo že by se snad skutečně přitahovali.

Strašně moc se mi líbila taková představa knihkupectví/knižního klubu. Místa, kde můžete knihy nejen koupit, ale i posedět se stejně nadšenými lidmi v příjemném prostředí a požvanit o knihách nad skleničkou dobrého pitiva. Stoprocentně bych patřila mezi časté návštěvníky. Bavila mě část dějové linky, které se kolem provozu knihkupectví a zařizování otvíracího večera točila.

Konec mě tentokrát dost mile překvapil. Tedy hlavně v tom, že byl dostatečně romantický, aniž by obsahoval všechna ta přeslazená a otravná romantická klišé, která jsou na konci každé romantiky, a já je dost často čtu jen z povinnosti. Tady jsem si spokojeně četla až do konce bez velkých výhrad.

Samotný závěr, kdy se prozradí celá podstata zápletky, je dle mého trochu moc plný piklení a přitažený za vlasy, ale nakonec proč ne, je to romantická komedie :)

 

Celkově se jedná o příběh, kterému sice ani na chvíli neuvěříte, ale budete se u toho tak dobře bavit, že to bude úplně jedno. V celkové atmosféře knihy je nakonec snadné všechny přepáleně působící věci přijmout a jiné přisoudit jisté záměrné výstřednosti postav. Tak či tak je to rozhodně příjemný odpočinkový příběh, který umí zaujmout a neunudí nikoho, i když je předvídatelný.

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Do Knihkupectví na Santorinu vejdete tudy.

 

O knize:

Autor: Rebecca Raisin

Překlad: Jana Kordíková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2025

Počet stran: 376

Měsíčník - říjen 2025

 

Miluju podzim, to se o mně tak všeobecně ví a i kdyby někdo nááááhodou nevěděl, hlásím to všude už od začátku léta :D Zahajuje nejkrásnější období v roce a od té doby, co nechodím do školy, už mi jeho začátek nekazí začátek školní docházky.

Prostě samá pozitiva: konečně se ochladí, příroda se krásně barví a ty barevný kombinace jsou obzvlášť oku lahodící. Stmívá se dřív, takže si užiju svíček a světýlek. Přijde čas povlíct teplou peřinu a natáhnout chlupatá prostěradla. Čas burčáku a svařáku konečně nastal. Můžu si udělat parádně strašidelnou výzdobu (doma i v práci), prach a pavučiny už nejsou bordel, ale dekorace. A konečně začne po otravné letní pauze pořádně nadupaná knižní sezóna a moje předobjednávky se začínají hrnout do mé knihovny.

Škoda jen, že to tak rychle utíká. Září je pryč a máme tu říjen.

 

Ohlédnutí za zářím

Rozhodla jsem se číst tematicky knihy ze školního prostředí a celkem to i vyšlo. I když většinou to byla vysoká nebo nějaký typ fantasškoly. Tohle je prostě moje prostředí. Od té doby, co do školy nemusím, hrozně ráda o ní čtu :D

Dovolená byla nakonec parádní, i když jsme museli kvůlivá počasí (či spíš nečasí) dost pozměnit plány. Odpočinek je každopádně odpočinek a hlavní na dovči je to, že člověk nemusí ráno vstávat a vylézt z pohodlného pelechu dřív, než se tak nějak přirozeně zachce.

V záři jsem si nakousla dvě starší YA série a obě mě dokázaly přesvědčit o tom, že dřív byla ta YA jaksi lepší. Míň plná stereotypů a klišé, míň plná depresivních dramat. Prostě tak nějak celkově příjemnější

Zjistila jsem, že uhodilo dost významné výročí! 20 let od prvního vydání Stmívání. Jaký ještě důkaz potřebujete k zjištění, že čas letí jak svině splašená? Tak jsem si na oslavu pustila audioknihu prvního dílu.

Už to fičí už to sviští s novinkami. Seznam předobjednávek se uspokojivě plní a první položky se přesouvají do mé knihovny. Teď ještě někde uhnat více času na čtení :)

Jak to šlo v září s vybraným čtivem?

Všechny tři kousky jsem vybírala schválně tak, aby byly „jako“ ze školního prostředí. A ani v jednom případě jsem se nedočkala zklamání. Jéj!

Invaze rušivých elementů  – tak to byla paráda!!! Zaprvé chválím originální nápad a za druhé zpracování. Mělo to ten správný humorný nádech, známé kulisy a trochu jiný pohled na postavy. Na pronásledovaného Snapea fanynkami jen tak nezapomenu :D

Kruh – tohle překvapilo. Starší YA to umí, to už jsem se přesvědčila. Tahle série se odehrává ve Švédsku, což už samo o sobě je origoš a navíc je poměrně krutá a temná. Čarodějky, které mají hlavní role, rozhodně nejsou v bezpečí. Taky se mi líbil pohled na to, jak se zachovají mladé holky, když dostanou do ruky nečekanou moc. Co třeba udělá jedna z nich, kterou poměrně krutě celý život šikanovali spolužáci? Zlo mě příjemně nalákalo na další díly, i když se jednička zdá ukončená, na dvojku se těším.

Železný plamen –  toto zklamat prostě nemohlo. Možná některé okamžiky byly trochu zbytečně zdlouhavé, ale kniha je tak chytlavá, že jsem si to užila od začátku až do konce. Mohla mě o něco míň štvát Violet svým rytím do Xadena? Jo, to asi mohla. Jenže v druhých dílech prostě párové problémy bývají.

 

Nej kniha minulého měsíce:

 Hrozně dlouho jsem nemohla vybrat. Protože jsem četla hodně knih, které mě tento měsíc fakt nadchly. Vlastně asi všechny. Některé jsem doslova zhltala a hned objednala další díly. Právě proto tento měsíc nestačila na výhru pouhá brutální čtivost. Jen jediná byla něčím výjimečná a to tím, že jsem se fakt dobře zasmála. Vítězem se stává:

 

Co plánuji přelouskat v říjnu?

Když nastaly říjny(a deště :))a bude na konci jistý importovaný svátek, rozhodla jsem se pro dark romance, dark akademia, horory, zombíci a upírovky…  Na podzim se nějaké to temno a strašidelno podle mě hodí úplně super. Že bych to pak protáhla i do listopadu? Uvidíme.

Jedna od českého autora

Uteč, než doroste měsíc – anotaci jsem schválně znova nečetla, tak nevím, do čeho jdu.

Jedna bazáčová

Noc oživlých mrtvol – povídková kniha… No snad to klapne. Povídky obecně moc nemusím. Dám ale knize šanci mě přesvědčit, že dělám chybu.

Jedna z rozečtené série

Hon na Adeline  – prý to má být ještě drsnější, než jednička. Snad to nebude moc i na mě :D

 

Konec hlášení!