Machinace

„Poprvé je smrt trápení. Podruhé už spíš jenom otrava.“ 


Autor: Hayley Stoneová
Série: Machinace (1. díl)
Překlad: Johana Eliášová
Nakladatel: Plus
Rok vydání: 2017
Počet stran: 360

Anotace:

Stroje byly stvořeny k tomu, aby lidstvu pomáhaly a zamezily veškerým válkám. Neúprosnou logikou ovšem došly k jednoduchému závěru: bez lidí žádné konflikty nehrozí. Nastává nemilosrdné vyvražďování, které lidskou rasu přivede až na pokraj vyhynutí. Během jedné ze záchranných misí umírá i Rhona Longová, symbol a vůdkyně odboje, ale dostává druhou šanci – jako klon, který si neuchoval skoro žádné vzpomínky. Nyní ji čeká nelehký úkol: všechny kolem přesvědčit, že Rhonina kopie není o nic horší než Rhona sama, ať už se to týká jejích citů, nebo schopnosti velet. Mezitím se ale stroje chystají na nehostinných aljašských pláních k dalšímu velkému útoku, jehož cílem nemá být jen zničení jedné ze základen odboje, ale něco mnohem děsivějšího. Hayley Stoneová ve své prvotině předkládá tradiční dystopické téma, které ovšem zpracovává nově a s nadhledem. Ústřední roli v něm hraje svérázná hrdinka, jejíž sarkastické glosy a ironické poznámky dodávají jinak pochmurnému románu odlehčený tón.

Můj názor:

Tahle kniha pro mě byla překvapením od samého začátku. Když jsem začala číst, byla jsem trochu zaražená, protože jsem očekávala přece jen více scifi - více strojů, více bojů a taktických věcí, víc politiky... a méně Rhony, ale zklamaná z knihy nejsem. Přinesla mi sice jiný příběh, než jaký byl očekáván, nebyl ale horší, než jsem doufala, že bude.

Na začátku hlavní hrdinka a vypravěčka příběhu Rhona Longová zemře – a není to žádný spoiler, protože zemře na druhé stránce. A o pár stran později (asi o další dvě) se probudí jako klon. Základnu, na které se probudí, v zápětí přepadnou stroje a Rhona je během pár vteřin donucena prchat o život kamsi do mrazivé aljašské noci a čekat, jestli je dříve vyzvednou spojenci nebo dostanou stroje. Její duše v nově vypěstovaném těle má navíc značné mezery v paměti, takže start do staronového života není zrovna snadný. A to ještě netuší, co ji čeká…

Jako čtenář jsem se, spolu s Rhonou, ocitla v tom, co zbylo ze Spojených států Amerických. Přibližně šest let po tom, co stroje převzali iniciativu a rozhodli se zabránit válkám vyhlazením lidstva. Poslední zbytky armády a dobrovolníků se skrývají na tajných základnách a bojují za to, co z lidstva zbývá.

„Machinace. Tvrdé, hnusné slovo pro tvrdou, hnusnou dobu. Slušný název pro současnou éru, která začala, když se naše technologie obrátila proti nám a udělala rychlý proces s lidskými válkami, k čemuž ostatně byla zamýšlena. Až na to, že se jí to povedlo tak, že se stala nepřítelem, proti kterému se lidstvo muselo sjednotit. A přesto jsme ho neporazili“.

Myšlenka na to, že se lidstvu vymknou stroje z ruky a pokouší se ho vyhladit, není úplně nová. Už jsem několik podobných knih četla, ale nikdy z pohledu hrdinky – ženy a navíc ještě klona. A takový bonbonek navrch – oni ty stroje jen dělají to, k čemu byly naprogramovány – snaží se zabránit válce za každou cenu. Jenže válku vedou lidé a tak je až směšně logické to, že se stroje pokouší lidí zbavit. Vlastně to myslí dobře :). I jejich programátoři to mysleli dobře. Jenže cesta do pekel bývá lemována dobrými úmysly. Jako zápletka to zní naprosto fantasticky a začátek příběhu měl nakročeno na nadějné scífko.

Po čase se ale ukázalo, že to nebude úplně to, co jsem původně očekávala. 

Existuje žánr YA scifi? Pokud ne, tak tohle je první zástupce svého druhu, na který jsem narazila. Mnohem více než válka posledních zbytků lidstva proti stojům je zde probírán vnitřní život hlavní hrdinky. A pochopitelně i ten milostný, protože její láska, Camus, se nechce smířit s tím, že se mu vrátila ze záhrobí žena, kterou miloval a přece ne tak úplně ona. 

Pokud bych však chtěla knihu označit za dívčí románek, docela bych paní autorce křivdila. Sem tam totiž opravdu došlo i na bitvy se stroji, taktické plány a různé jiné neromantické komplikace. Všechno ale bylo poměrně jednoduché, vyřešilo se až příliš snadno a Rhona se vrhala do nebezpečí, jako by měla být nesmrtelná – ne že by byla jediná hrdinka, která to dělá, ale bývá to výsadou hrdinek v knihách pro mladší publikum. Nechci paní autorce vyčítat, že svoji hrdinku obdařila více štěstím než rozumem, ale takhle jednoduché to přece nemůže být ani ve scifi románech.

Navzdory tomu nebyla Rhona pouhou nanynkou a Camus jen zbožňovaným idolem. 

Oba jsou postavami, které si mě snadno získaly a vlastně jsem jim i věřila jejich motivaci k činům, jež jim paní autorka přisoudila vykonat. Rhona byla vtipná v každé situaci a její poznámky a průpovídky mi skvěle seděly, jen mi svým prožíváním připadala malinko mladší, než měla být a nedokázala jsem si ji představit jako velitelku a symbol odboje proti strojům, jímž v „prvním životě“ byla. Tento dojem se ke konci trochu vylepšil, ale i tak mě nikdo nepřesvědčí, že Rhoně bylo víc než dvacet. Camus v tomto ohledu vyšel paní autorce daleko lépe. O něm jsem neměla pochyby ani jednou a také nebyl prvoplánově napsaný tak, aby se do něj zbláznily čtenářky celého světa. I když možná ano, pokud je jejich typ smutný hrdina.

Ostatní postavy se míhaly příběhem tak, jak je Rhona popisovala ve svém vyprávění. Nejvýrazněji byl účasten vědecký pracovník Samuel, který byl Rhoniným nejlepším přítelem a tak trochu obětí nejprofláklejšího jangadultovského klišé. Myslím, že dál k tomu nemusím nic psát. Toho, že ho paní autorka potřebovala jako zamilovaného moulu, si všimne každý čtenář už nejpozději ve třetí kapitole.

I když byl příběh poměrně jednoduchý, ráda říkám, že se mi četl skvěle. 

Rhonino vyprávění plynulo docela příjemným tempem. Neobsahovalo žádné zbytečné odbočky a přezdobené kudrliny. Příběh si šel přímočaře za svým a i když se v něm probíraly vztahy, nebylo to nijak přehnané a rušivé. Paní autorka měla na paměti, že se rozhodla psát scifi román a ten jangadultí nástřel vůbec nebyl nepříjemný. Našla jsem si v něm dokonce několik zajímavých myšlenek. Například mě upoutal pohled na začátky klonování. Rhona byla prvním a jediným žijícím klonem. Ale! Je klon ještě vůbec člověk? Do jaké míry ho lze ovlivnit - naprogramovat? A je tím člověkem, který poskytl genetický materiál nebo někým novým? V tomto ohledu jsem chápala Camusovu nejistotu v tom, jestli navázat s novou Rhonou tam, kde se starou přestal – a vlastně bych se hodně divila, kdyby paní autorka tuto „vztahovou“ část příběhu vynechala nebo odbyla jako nedůležitou. Stejně tak otázku důvěry Rhoniných spolubojovníků. Bylo jen logické, že byli opatrní, než jí začali znova důvěřovat.

Kniha ve mně zanechala uspokojivý dojem, ale i tak ji milovníkům klasických scifáren nedoporučím. Hodnotím ji spíše jako lehčí scifi na hranici žánru YA a proto si myslím, že by byla vhodnější pro milovníky jangadultek, díky svému zaměření na mezilidské vztahy a méně akčnějšímu ději. Tím nechci nijak snižovat kvalitu textu, ale spíš naznačit, že by se hodila pro budoucí fanoušky scifi, kteří chtějí s žánrem začít a necítí se na žádnou ze známých klasik. Machinace k žánru lehce postrčí a zároveň nabídnou i trochu romantiky a celkem podrobný vhled do vnitřního prožívání Rhony.
Myslím, že díky ní by mohla spousta čtenářek přijít na chuť scifi literatuře a ani čtenáři nebudou lehkou citovou linkou nadměrně znechuceni.

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Pokud máte chuť si knihu také přečíst, můžete si ji pořídit zde.