31. 3. 2017

Sčítání lidu - první čtvrtletí 2017


První čtvrtletí nového roku bylo zimní, takže na čtení ve vyhřáté posteli byla spousta času a chuti. Navíc se mi poštěstily samé dobré knihy, které se četly rychle, některé skoro až moc. Díky tomu budu mít co napsat do téhle malé, čtvrtletní rekapitulace :).

Takže nejdřív:
Chtěla bych poděkovat Palmknihám za možnost s nimi dlouhodobě spolupracovat a za recenzní kousky do mojí čtečky, které mi posílají. Této spolupráce si patřičně vážím a doufám, že i oni jsou spokojeni. Moje díky si zaslouží také nakladatelství Metafora, i když je spolupráce dosud mladá, už mi poslali několik krásných knih, kterými mi udělali radost. Doufám, že moje články potěšily zase je :) Poslední dobou si užívám i pravidelnou spolupráci s nakladatelstvím Omega a Jota. Od nich mám knihy prostřednictvím recenzních konkurzů a jsou to také samé skvělé kousky. Takže moc děkuji i jim.
V neposlední řadě děkuji i svým pravidelným i nepravidelným čtenářům a těm, kteří občas zanechají komentář. Těší mě, že je vás tolik a komentáře mi vždycky udělají radost.

Zdroj


A teď:

Počet přečtených knih v lednu 8 a půl. Ta půlka jsou Lovci duchů, kteří, ačkoliv mě bavili, se četli pomaleji, než jsem původně myslela a hlavně jsem poslední čtyři lednové dny neměla tolik času na čtení. Ve stránkách to dělá 3.539.

únoru 6 a půl knih. Měla jsem spíš psací a spací měsíc, než čtecí, tak se to na množství trochu podepsalo, ale zase není kam spěchat. Čtení není závodění :) Stránek bylo celkem 1.999.

březnu jsem chytla čtecí slinu a navíc jsem měla štěstí na zajímavé knihy, které se četly sami a tudíž rychle. Celkem jich bylo 9 a ve stránkách to hodilo 3.171.

Přednost při psaní článků mají recenzní kopie od Palmknih a knihy od Metafory, Omegy a Joty. Ty knihy, na které už názor na bloGu je, jsou označeny *. Všechny články, které si budete chtít přečíst, najdete v seznamu článků zde.

Co mi tedy uvízlo v prackách?

Přečteno ve čtečce:
Kateřina Aragonská: pravá královna*, Rudý úsvit*, Pasažérka*, Město mečů*, Zrcadlová říše*, Útěk z Arestonu*, Oneiros*

Přečteno v papíru:
Střípky duší*, Šachovnice královny*, Zavržený*, Vánoční zázrak*, Harry Potter a prokleté dítě*, Lovci duchů*, Můří deníky, Zázrak v plechovce*, Najít Sky, Einstein a Einstein*, Vysoká hra*, Neviditelná knihovna*, Winter, Jackaby, Smlouva na život, Ve světle nebo ve stínu

Zdroj


Koupeno:
Zavržený, Kufr paní Sinclairové, Kouzlo Vánoc, Antibohyně, Dreamologie, Hvězdy nad hlavou, Čáry života, Moje ruka touží po meči, Griša: Světlo a stíny, První stříbrná kniha snů, Můří deníky, Najít Sky, 32 špičáků, 23 hodin, Smlouva na život, Druhá stříbrná kniha snů, Třetí hrob přímo před nosem, Zelená jako smaragd, Každé řešení má svůj problém, Divoká píseň, Vadná, Válka růží 1: Bouře, Fantastická zvířata a kde je najít, Hobit, Versailles

Výhry  a dárky:
Na blogu Knižní putování – Literární spolek Laury sněžné, Jen si troufni
Na blogu Svět mezi řádky – Bílý kůň, Nespavost
Na blogu Zajímavé knihy – Smrtící chaos
Na Daramegan blog – Bez pravidel
V soutěži s nakladatelstvím Fragment – Strážce příběhů
V soutěži s e-reading.cz – Dokonalý zabiják (ekniha)
Za body v programu i-bod – Tři přání

Knižní předsevzetí
Do tohoto čtvrtletí jsem vyjádřila touhu přečíst co nejvíce vlastních knih. Slupla jsem jich 10. No, musím se pochválit, ač kýžený cíl – tedy snížit počet mých nepřečtených knih se moc nenaplnil. Hromadu jsem jich totiž zase přikoupila.

S anglickými knihami se daří poněkud méně. Plánovala jsem dočíst Pottera jedničku a pustit se do dvojky. Jedničku jsem skutečně dočetla, ale až úplně na konci března. Takže dvojka se plynule přesouvá do dalšího čtvrtletí. Alespoň se ale mohu pochlubit s tím, že jsem v polovině.

Zlepšovák na nakupování knih se uchytil :) za každý nákup udělám patřičný počet dřepů, leh sedů, kliků, veslovaček a plies (nebo jak se to píše), takže do konce roku očekávám rambovské osvalení a špičkovou kondici. A taky mi nejspíš prasknou police v knihovně :) Zatím mám „odpracováno“ 4 knihy kompletně a spoustu „rozsportovaných“. Trochu mi totiž váznou kliky :)

Zdroj


Takový menší knižní plán na jarní čtvrtletí
Moje pokusy s anglickou literaturou jsou stále v běhu. Cíl: dorazit dvojku Pottera a pustit se do trojky.
Dále bych chtěla statečně snižovat stavy mých vlastních nepřečtených knih, protože zatím spíš narůstají, jenže těm cenám na bazáči nedokážu odolat a to hodně vybírám, co koupím. Předsevzetí, že nebudu moc utrácet tak více méně neporušuji. Ne moc… skoro vůbec… no tak možná trošku :) Každopádně chci v dalším čtvrtletí přečíst alespoň devět knih z domácích zásob. To nezní tak hrozně, řekla bych, že to půjde. Nejhorší bude odolat lákání nových kousků :).

I nadále hodlám dodržovat předsevzetí „nekupuj knihy jen proto, že jsou levné“, což zahrnuje vyhýbání se Levným knihám. A také se chci přidržet snahy koupit si i ty novější knihy na bazáči. Docela to totiž šetří peněženku. Rozhodla jsem se taky některé knihy prodat, protože ne všechny chci číst ještě někdy znova. To mi snad trochu vylepší rozpočet :)
Život je prostě krásný, když je co číst :)


Všem čtenářům mého bloGu děkuji za to, že Trojtečku čtou a doufám, že mi zachováte přízeň i nadále. Uvidíme se v dalším čtvrtletí.

28. 3. 2017

Oneiros


... jejich spánek je vaše smrt...

Autor: Markus Heitz
Překlad: Svatava Kretková
Nakladatel: Fantom print
Rok vydání: 2017
Počet stran: 481



Anotace:

Je těžké nezamhouřit oka, když kolem obchází smrtící kletba!
Na začátku byla jedna fatální letecká nehoda, při níž počet obětí převýšil počet pasažérů. A pozor – toto číslo zdaleka není konečné…
Jednalo se o dokonale promyšlený teroristický útok, nebo je v tom něco víc? Tragická událost propojí osudy jednoho funebráka, jedné fanatické vědkyně a jednoho muže na útěku. Všichni se snaží přelstít zubatici s kosou, avšak každý po svém a z různých pohnutek. Ale proč se kolem nich pořád vrší hromady mrtvol?
Konstantin, majitel vyhlášeného pohřebního ústavu, platí za špičku v oboru. Zná totiž smrt jako žádný jiný – uléhá s ní dnes a denně, a důvodem zdaleka není jen jeho povolání. Když přijímá zakázku v Paříži kvůli mladé modelce, jež cestovala ve zříceném letadle, netuší, do čeho se pouští. Rutinní cesta se mění v zoufalou honičku, při níž by celá Evropa mohla usnout – navěky. 
Zatímco Konstantin přísně dbá na etiku práce, smrtí posedlá vědkyně z Minsku je při svých krutých a tajných experimentech ochotna obětovat hodně, především životy druhých, jen aby dosáhla svého cíle: vypálit smrti rybník. A po Evropě mezitím cestuje časovaná bomba v podobě muže na útěku. Je těžké oddat se klidnému spánku, neboť stačí jediná chvilička nepozornosti a probudí se smrtící kletba…


Můj názor:

Zlákána anotací jsem se rozhodla, že vyzkouším něco, co je pro mě v žánru fantasy zatím nové – fantasy thriller. Pokud jsem mohla soudit dle náznaků, měla být kniha temná stejně jako téma, kterým se zabývá. Vše se bude motat kolem smrti.

Smrtispáč. Toto podivné označení ukrývá člověka, který svým spánkem přivolá smrt. Sám je pro ni ale neviditelný a smrtka ve snaze jej zasáhnout a zničit bije zběsile kolem sebe a ve vteřině zabije vše živé okolo smrtispáče. Smrtispáčů mezi námi není nijak málo. Mají dokonce své vlastní organizace, ve kterých se sdružují a pomáhají si vzájemně svoji situaci zvládnout. Naštěstí existují různé způsoby, jak mohou spát, aniž by někomu ublížili…

V knize pan autor představí hned několik smrtispáčů.
Prvním z nich je Konstantin Korff. Veselé je, že se živí jako thanatolog – připravuje mrtvé k pohřbu a vlastní také pohřební službu.  Je možné, aby člověk měl rád takovou práci? A vykonával ji s úctou? Pokud je náhodou taky smrtispáč, je to pro něj vlastně docela dobré zaměstnání. V minulosti se ale živil čímsi jiným, nebezpečnějším. A minulost se začíná vynořovat a stahuje ho zpět…

Druhou zásadní postavou je baronesa Kristin von Windauová. Smrtispáčka, která je ale jiná než ostatní. Trpí nemocí zvanou insomnie. A taky je to bezcitná mrcha. Vede v Bělorusku „lékařské“ středisko, které se zabývá výzkumem transplantací a probíhají v něm opravdu hnusné pokusy na lidech. Madam si ale vše dokáže krásně obhájit, vždyť ona tvoří budoucnost…

Třetí klíčová postava je Bent Arctander, ten je tak trochu speciální případ, je totiž narkoleptik. Může být něco horšího než kombinace smrtispáče a narkoleptika? No tak věřte, že v tomto případě opravdu nemůže. Protože smrtispáč Arctander usíná naprosto nekontrolovatelně, jeho moc taky s každým usnutím naprosto nekontrolovatelně vzrůstá. Smrtka je při každém jeho nuceném zdřímnutí vytočená k nepříčetnosti a mlátí kolem sebe jako divá. Hádejte, kolik bude mrtvých.

Kolem těchto tří se všechno točí. Samozřejmě jsou tu i ostatní postavy, neméně zajímavé a důležité, které se postupně zamotají do příběhu, jak pan autor splétá své tři linie pomalu do jednoho strhujícího příběhu. Mrazivého a tak plného smrti.

Všechno začíná děsivým leteckým neštěstím. Nikomu není jasné, co se přesně stalo. Podezření padá na některou teroristickou skupinu a útok pomocí záhadného plynu, který zabil vše živé na palubě, až na jednoho pasažéra. Tak se do hry dostane Korff. Je povolán do Paříže, aby připravil k pohřbu pasažérku z letadla. Nakonec se ukáže, že ho čeká mnohem více než jen rutinní příprava nebožtíka. Do cesty se mu připlete nejen von Windauová, ale taky kdosi, kdo jej sleduje a fotí pro záhadnou „databázi“ a ještě ke všemu se ozve dávný přítel, který po něm žádá malou službičku…

Z děje knihy už nechci naznačovat vůbec nic, protože každé slovo by mohlo pokazit dojem z vyprávění a z postupně rozplétaných záhad. Spousta věcí se dá odhadnout v průběhu čtení, ale ne dřív, než pan autor zamýšlel. Jediné, co snad mohu prozradit je to, že se pan Heitz inspiroval starými pohádkami. V nich totiž žijí lidé, kteří dokážou navázat spojení se smrtí, mohou s ní mluvit, vyjednávat, obelstít ji… a nakonec jí stejně neutečou :). Tak trochu to čtenáře přiměje uvažovat o vlastním životě a jeho křehkosti.

Při čtení mě překvapilo hned několik věcí. Nejdříve to, jak plynule dokázal pan autor přecházet od poklidného líčení běžných dní svých postav k náhle se rozpoutavšímu dramatu. Začátek knihy totiž skutečně poklidný je – až tedy na prolog, ten naznačí hned, oč v knize půjde a pomyslnou laťku v „počtu mrtvých“ nasadí hodně vysoko. I přes volnější začátek si mě pan autor získal okamžitě a to především úžasnou postavou thanatologa Korffa. Jako průvodce příběhem byl Konstantin zvolen opravdu skvěle a i když byl střídán ostatními postavami, ráda jsem se vracela k jeho kapitolám. Tím ovšem nechci říct, že by mě příběh ostatních aktérů nezajímal. Jak se zápletka rozvíjí, začne být čtení svižnější. Obzvlášť když se v plné síle představí madam Windauová. Zde má onu nevděčnou úlohu hlavní mrchy, která to ale vlastně myslí dobře, přinejmenším tedy ve vlastních očích. Není ovšem jediná, kdo v příběhu sleduje vlastní cíle a neváhá využít všech možností, aby jich dosáhl. A nejzajímavější je, že jak ona, tak druhý největší záporňák ve své nejhlubší podstatě neměli úplně špatnou myšlenku, jen se ji rozhodli prosadit trochu, řekněme, nehumánním způsobem. Postavy byly navíc velmi opravdové, vypracované do nejmenších podrobností. Všechny měly i svůj život mimo hlavní linii příběhu a nejednalo se o nic tak běžného, co většinou v knihách bývá, žádná klišé, jako je alkoholismus a podobně. Sžít se s nimi a s příběhem mi netrvalo nijak dlouho.

Když jsem se do knihy začítala, netušila jsem, že se ve mně najde takové zaujetí pro morbidní témata, ale jak balzamování nebožtíků, tak pokusy na lidech, mě velmi zaujaly. Pan autor sice nezacházel do velmi nechutných podrobností, ale i tak to bylo dost působivé. Co mi bylo malinko nepříjemné, byla jediná erotická scéna v knize. Ne že by mi nějak zvlášť vadila, ale zdálo se mi, že se do knihy vůbec nehodí a je tam jaksi navíc. Možná kdyby byla méně popisná, udělal by pan autor lépe.

Kniha byla spíše thriller než fantasy, jaké pan Heitz většinou píše, ale v knize Oneiros dokázal, že se vůbec nemusí bát změny žánru. Ono lehké fantastično bylo přítomno i zde, ale s podtónem otázky „co kdyby?“. Celé líčení záležitostí smrtispáčů a jejich protějšků smrtividů totiž působilo tak realisticky a bylo tak dobře provázáno do reálného života a běžných situací, že z toho při čtení mrazilo. Pokud jste milovníky thrillerů nebo fantasy, neměl by vám Oneiros uniknout. Má co nabídnout čtenářům obou žánrů. Pro mě to bylo první setkání s autorem, nemohu tedy knihu posoudit oproti jeho ostatním dílům. Jestli ale vždy píše tak kvalitně a poutavě, budu se muset poohlédnout po dalších knihách.


Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Pokud Oneiros ve vaší čtečce ještě není, neváhejte a napravte to zde




25. 3. 2017

Řeky Londýna


Autor: Ben Aaronovitch
Série: Peter Grant, 1. díl
Překlad: Milan Žáček
Nakladatel: Argo
Rok vydání: 2015
Počet stran: 274



Anotace:

Jedna z nejúspěšnějších městských fantasy uplynulého desetiletí vás zavede do Londýna, ve kterém u policie slouží čarodějové a po ulicích se prohánějí zlovolní duchové či božstva na válečné stezce.

Jmenuji se Peter Grant. Ještě nedávno jsem byl obyčejný četnický zelenáč v řadách londýnské Metropolitní policie. Jedné noci jsem se ale při vyšetřování jisté vraždy pokusil získat svědeckou výpověď od muže, který byl sice mrtvý, ale jinak znepokojivě výřečný, což mi zajistilo pozornost vrchního inspektora Nightingalea, posledního čaroděje Anglie. A právě tehdy začal můj příběh. 

Nyní jsem policejní detektiv a čarodějův učeň, první učedník za padesát let, a můj svět už není zdaleka tak jednoduchý, jak býval.

Můj názor:

Už samotný fakt, že se příběh odehrává v Londýně, mi stačil k tomu, abych věděla, že si knihu budu muset přečíst. Když se k tomu přidá ještě detektivní příběh a trocha magična, je to pro mě přímo neodolatelná směs. Dokonce i obálka se v tomto případě povedla.

Příběh se tedy odehrává, jak už jsem psala, v současném Londýně a jeho hlavním hrdinou a vypravěčem je policista Peter Grant. U policie ho čeká v celku nezajímavá kariéra kdesi v kanceláři až do chvíle, kdy omylem vyslechne při vyšetřování případu ducha. Tak se dostane k ne úplně normálnímu policejnímu útvaru, který vede poslední londýnský čaroděj, inspektor Nightingale. Peter zjišťuje, že některé schopnosti čaroděje mu také nejsou úplně cizí, i když se má ještě hodně co učit. A tak objeví ve starém dobrém Londýně úplně jiný, skrytý svět…

Řeka Temže. Zdroj.


Protože je příběh detektivka, máme tu také zlosyna, který pobíhá po městě, vraždí lidi a to silně záhadným a podivně nadpřirozeným způsobem. Na místě činu nechává svůj jasně čitelný podpis – oběti a vrahové v jedné osobě mají „zborcený“ obličej. Většinou jde také o výbuch naprosto nepochopitelného a brutálního násilí, ke kterému neměl pachatel žádný důvod.

Krom duchů a čarodějů se v příběhu vyskytuje ještě jeden nadpřirozený element – bohyně a bohové londýnských řek a potoků. A matka Temže nemá s otcem Temže zrovna zdravé rodinné vztahy. Mimo záhadného vraha se tedy bude muset mladý adept na policejního čaroděje postarat také o tento delikátní mocensko-rodinný problém…

Na knihu jsem četla názory doslova širokého rozsahu, od těch pozitivních až po negativní. Já jsem zůstala na neutrálu s přikloněním k pozitivu. Rozhodně mě to totiž bavilo číst. Zápletka byla dobře vymyšlená. Bylo sice potřeba dávat trochu víc pozor, aby se v tom všem vyšetřování a přehrabování člověk nezahrabal, ale pokud čtenář zvládne udržet pozornost, nebude mu čtení dělat problémy. Struktura příběhu možná mohla být malinko jednodušší. Občas jsem zatápala a musela si některý úsek projít ještě jednou, ale nakonec všechno dávalo smysl. Párkrát jsem si ale říkala, jak na tohle proboha přišel, protože mi přece jen nějaká souvislost utekla.  Kniha je tedy spíš pro čtenáře, kteří se soustředit prostě budou, nebo je jim jedno, že jim sem tam něco ujde.

Mně osobně se hrozně líbilo, jak se Peter učil postupně používat magii. Bylo moc fajn, že mu ji pan autor nenadělil zázrakem shůry, ale přinutil ho pěkně postupně od začátku trénovat a nechal ho v tom pěkně vykoupat, než se mu skutečně podaří základy kouzlení zvládnout. Jen té magie mohlo být klidně o malinko víc, vůbec bych se nezlobila :). Různí duchové, bohové a strašidla jsou v knize popsáni jako bytosti rozmarné, paličaté a občas i ničeho se neštítící. Obzvlášť bohyně řek jsou prostě typické ženy :). Peter, navzdory neuvěřitelnosti celé situace bere vše s ledovým anglickým klidem a pověstným suchým humorem nešetří.  Místy jsem se i zasmála, i když o čistě humorné dílo spíš nejde. Celou dobu jsem si Petera představovala jako muže tak kolem čtyřicítky, ačkoliv měl být mladý, ale svým životním přístupem byl prostě středního věku. Pan autor mi tuto domněnku nijak nevyvracel, takže jsem u ní jednoduše zůstala.

Co mě trochu mrzelo, bylo opomíjení inspektora Nightingalea. Byla bych raději, kdyby v knize dostal daleko více prostoru než jen občasný štěk při výuce svého studenta nebo nějakou nenáročnou repliku kdykoliv jindy. Od postavy posledního londýnského mága bych čekala více originality a zapojení do vyšetřování zločinu, který spadá do jeho odbornosti.

Zdroj.


Kniha také přináší možnost užít si Londýn, jak se patří a důkladně. Podívala jsem se v ní na hodně opravdových míst a bylo dobře, že se příběh odehrával ve známém prostředí a ne někde ve vymyšleném městě. Dodalo mu to takový příjemný pocit reálnosti při čtení. Možná místy bylo těch popisů až trochu hodně a byly zbytečně dlouhé, ale prostě to ke knize patří a nakonec mi nedělalo problém si na to zvyknout. Jen se mi zdálo, že to zpomaluje ubíhání děje a místy trochu uspává :). Podle knihy by se dal zorganizovat i menší výlet po Londýně a dalšího průvodce byste už opravdu nepotřebovali :).


Za mě je kniha takovým lepším průměrem po stránce vypravěčské, ale zajímavá díky svojí zápletce, personifikaci londýnských řek a luxusnímu britskému humoru - to pan autor opravdu umí dobře. Výhodou je, že toto je typ knihy, kterou můžete číst znova, i když znáte zápletku, protože bude bavit i jinak než jen drážděním zvědavosti a touhou chytit vraha. Jako vynikající bych ji tedy neoznačila, ale další díly si přečtu.


21. 3. 2017

Harry Potter a prokleté dítě


Autor: Jack Thorne
Námět: J.K. Rowlingová, John Tiffany, Jack Thorne
Překlad: Petr Eliáš
Nakladatel: Albatros
Rok vydání: 2016
Počet stran: 407



Anotace:

Speciální vydání pracovního scénáře.
Harry Potter to nikdy neměl snadné a teď, jako přepracovaný zaměstnanec Ministerstva kouzel, manžel a otec tří školáků, to má ještě těžší.
Potýká se s minulostí, která nechce zůstat tam, kam patří, a jeho nejmladší syn Albus se mezitím musí prát s tíhou rodinného dědictví, o které nikdy nestál. Minulost a současnost se čím dál hrozivěji prolínají a otec i syn zjišťují nepříjemnou pravdu: temnota někdy vyvěrá z nečekaných míst. 
Divadelní hru Harry Potter a prokleté dítě na námět J.K. Rowlingové, Johna Tiffanyho a Jacka Thornea napsal Jack Thorne. Je osmým příběhem ze série o Harrym Potterovi a zároveň prvním, který se oficiálně dočkal divadelního zpracování.


Můj názor:

Dlouho jsem váhala, jestli si tuhle knihu přečíst. Pokušení vrátit se po dlouhé době do Bradavic bylo obrovské. Proti tomu stálo to, že se nejedná o klasickou knihu, ale o divadelní hru a že hlavním hrdinou nebude tak úplně HP. Rozhodla náhoda. Knihu jsem vyhrála, tak jsem se do ní pustila :).
Poučena ostatními recenzemi, které jsem četla, aby mi pomohly se rozhodnout, jsem si tak nějak oddělila tuhle divadelní hru od původního bradavického příběhu. A to bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Pokud bych totiž počítala s tím, že to bude další bradavický příběh, byla bych nejspíš zklamaná. Takto jsem si užila něco nového, jiného, ale ne nutně horšího…

Zdroj


JEDNÁNÍ PRVNÍ  OBRAZ PRVNÍ

RYCHLOSHRNUTÍ DĚJE

Největší šok byl hned na začátku – Harrymu je 37 a má tři děti. Ne že bych to nevěděla, ale je to strašně nezvyklé. Harry byl vždy ten, kdo jel do Bradavic a najednou nejede on, ale jeho děti. Především jeho syn Albus Severus je tím, kdo je v příběhu ten hlavní. On a jeho nejlepší kamarád Scorpius, syn Draca Malfoye. Svoji roli v příběhu dostanou také obraceče času, touha napravit chyby v minulosti a jakési záhadné zlo, které hrdiny bude ohrožovat…

Nechci prozrazovat z děje vůbec nic dalšího, abych případně neznalým knihy nepokazila překvapení, takže se vrhnu rovnou na můj názor a pocity při čtení.

Zdroj


JEDNÁNÍ PRVNÍ  OBRAZ DRUHÝ

ZÁPLETKA A CO JÁ NA NI

Protože se jedná o divadelní scénář a ne ucelený příběh, běží v něm ze začátku všechno hrozně rychle. Dokonce až tak, že se na pár stranách přeskáče pár let. Je totiž potřeba se co nejrychleji dostat k jádru pudla – tedy k hlavní zápletce. Jak je už všeobecně známo, spočívá tato zápletka v cestování časem do minulosti. Vrátila jsem se k některým významným událostem z předchozí potterovské ságy a ani mi to moc nevadilo, i když se odehrávaly malinko jinak, než tomu bylo v původních knihách. Bylo to čtivé a bavilo mě to. Užila jsem si i takovou tu lehoučkou nostalgii, když jsem sledovala známé věci jinýma očima. Zápletka byla možná trochu překombinovaná, ale pochopitelná.

JEDNÁNÍ DRUHÉ  OBRAZ PRVNÍ

POSTAVY

Co mě trochu mrzelo, bylo to, že si mě doopravdy nedokázala získat žádná z postav. Asi to bylo tím chvatem, možná i tím, že jsem je z divadelního scénáře moc nepoznala. Prostě jsem to četla a na postavách mi moc nezáleželo. S výjimkou milovaného Snapea, ale toho jsem si stihla oblíbit už kdysi dávno. Často se setkávám s kritikou chování postavy Harryho, já na něm ale nenašla v podstatě žádný rozdíl. On byl trochu v depresi vždycky, teď ho jen trápí více dospělé starosti, které nemám problém pochopit a tedy s ním více méně soucítit. Dospělost ho prostě malinko semlela (koho občas ne) a stejně už si užil v životě dobrodružství až až, na trochu odpočinku a únavy životem má tak trochu nárok. Nezklamal v tom, že se dokázal v pravou chvíli vzchopit, jako vždycky. Většina lidí si oblíbila postavu Scorpiuse. Mě se ale zas tak výjimečný nezdál. Na to, že byl Malfoy byl sice až obdivuhodně kladný se smyslem pro to, co je správné, ale k mým favoritům se neřadí. Stojí prostě v zástupu s ostatními.

Zdroj


JEDNÁNÍ DRUHÉ  OBRAZ DRUHÝ

ZAMYŠLENÍ NAD POSTAVAMI V DIVADLE

Nevím, nakolik je možné v divadelním scénáři zachytit život a osobnost postav, na to jsou ostatně později herci, aby s tím něco udělali. Sama nemám se čtením scénářů dost velké zkušenosti. Ale například takový Shakespeare měl úžasné postavy i v divadelních hrách…

Od Prokletého dítěte nelze očekávat totéž co od klasické knihy – není to klasická kniha, je to pouze scénář. Život, projev a osobnost mohou postavám vdechnout pouze herci na jevišti. Ve scénáři je čtenář pravděpodobně nedocení. Tak jako se to stalo mě.

Stejně tak příběh bez jeviště vyzní plytce, nezajímavě a překombinovaně. Divadelní hru je prostě potřeba vidět…

JEDNÁNÍ TŘETÍ OBRAZ PRVNÍ

OČ V PŘÍBĚHU ŠLO A CO MI PŘINESL

Příběh se zabýval z velké části vztahy mezi postavami Harryho a jeho syna. Harry si nepřipadá jako dobrý táta a neumí si s otcovstvím moc poradit. Albus mu to svým přístupem moc neusnadňuje, podědil po něm totiž jeho lehce bolestínský rys a tak se s tím oba perou, jak dovedou. 
Svým prožíváním dokážou překvapit i jiné postavy v knize, například takový Draco Malfoy. Přes to, že ho jeho arogance, pro něj tak typická, neopustila, dokázal si mě získat svou láskou k manželce a synovi.

Další celkem zásadní věcí je Albusovo hledání místa v životě a touha vystoupit ze stínu slavného otce. Potřeba existovat jen sám za sebe, odlišit se a vést si svůj život vlastním směrem. Takový ten typický vzdor dětí proti rodičům a nezměrná kritičnost jejich osob k tomu hledání se prostě patří. Albusovi to nijak neusnadňovalo okolí, protože v něm vidělo Potterova nepovedeného zmijozelského synka a ne toho, kým Albus skutečně byl nebo kým by být jednou mohl.

Postavám je často vyčítána jejich velká odlišnost od původních postav – inu, děj se odehrává o devatenáct let později. Kdo z nás zůstane po takové době stejný jako v dětství a dospívání? Navzdory všem zkušenostem, zážitkům. Nikdo! Lidi se mění.

A co se týká toho zla, které ve správné potterovce musí útočit plnou silou, to bylo tady opravdu dobré. Líbilo se mi, jak postupuje pěkně nenápadně a v skrytu, taktizuje a vyčkává, intrikuje, manipuluje a nakonec udeří plnou silou. Paráda!

Jen mi nebylo jasné, kdo byl vlastně tím prokletým dítětem. Po dočtení mám tři kandidáty na tento čestný titul a svým způsobem by to šlo říct o všech třech.

Zdroj


JEDNÁNÍ TŘETÍ  OBRAZ DRUHÝ

SHRNUTÍ NÁZORU A DOPORUČENÍ


Pokud bych měla vše shrnout: nelituji, že jsem si knihu přečetla a určitě bych to doporučila každému fanouškovi potterovek. Pokud nebude očekávat to stejné jako od knih, bude pravděpodobně spokojen. Já si ji určitě přečtu znova, protože příběh svoje kvality má. 
Na druhou stranu, kdybych měla za knihu zaplatit bez koruny pětistovku – což je její cena v knihkupectví, nestála by mi za ty peníze. 
Je škoda, že Prokleté dítě nebylo sepsáno jako klasická kniha. Myslím, že by za to stálo a mělo by i v uceleném příběhu co nabídnout. Raději bych každopádně viděla, kdyby se případného psaní chopila opět paní Rowlingová.



19. 3. 2017

Útěk z Arestonu


Autor: Josef Pecinovský
Série: Areston (2. díl)
Nakladatel: Epocha
Rok vydání: 2017
Počet stran: 360



Anotace:

Po čtyřech letech na Arestonu je ze Sršně zcela jiný muž. Prošel si peklem vesmírného vězení, zažil zrady i zvůli mocných a nyní je opět nucen začít od začátku. Ovšem zároveň odhalil tajemství, o nichž ví jen málokdo – a i mezi oněmi vyvolenými je on jediný, kdo se nebojí činů. Zatímco Areston dál ovládají fanatičtí inkvizitoři, tajemný Hundertdog pokračuje v krutých vraždách a jednotlivá patra prorůstají podivné zmutované rostliny, Sršeň se pouští do zoufalého boje, na jehož konci září chiméra útěku a svobody... 

Můj názor:

POZOR! Článek obsahuje spoilery k prvnímu dílu knihy.

Po tom, jak moc mě bavil první díl série a jak napínavě skončil, bylo jasné, že druhý díl si nenechám utéct ani za nic. V předchozím dílu jsem Sršně, ač nerada, opustila v momentě, kdy se mu podařilo uniknout Svaté inkvizici a dostal se až do výtahu, který je poutníkům běžně nedostupný. Výtahem vyjel na vrcholek jedné z polárních věží Arestonu a spatřil tohle kulaté peklo z venčí…

Tento radostný a osvěžující výhled ale neměl mít dlouhého trvání. Pokud nechtěl zahynout hlady v průhledné věži, musel se vrátit zpět do nitra Arestonu a stát se opět nikým. Po vyprovokování svaté inkvizice přišel Sršeň téměř o všechno – o svůj krámek s knihami, o peníze, postavení a zdálo se, že i o většinu „přátel“. Zůstala mu, krom knih, které nosí v hlavě, nezdolná chuť odhalit tajemství Arestonu a jeho záhadných vládců, do jejichž mocenských her se v prvním díle zapletl a v druhém díle se tahle nebezpečná hra rozehraje na plné pecky. Kdo jsou náboženští vůdci Arestonu? Kdo je Šógun a existuje vůbec? A co velitelé pořádkových složek a také nejmocnější a nejbohatší patroni? Tyhle otázky vytanou už na začátku čtení knihy. A já byla strašně zvědavá, jestli se dozvím, kdo je vlastně svrchovaným vládcem Arestonu, případně jestli si tahle šílená koule náhodou nevládne sama.

Těch záhad a tajemství kolem vesmírné věznice je tolik, že mě malinko překvapil rozsah knihy. Nedokázala jsem si představit, že bude možné na tak málo stranách některé z uvedených záhad rozklíčovat. I když hned na začátku pan autor prostřednictvím svého hlavního hrdiny na některé otázky odpoví, pořád jich více zůstává.

Zdroj.

Sršeň mě opět nezklamal – zůstal i po střetu s náboženskými fanatiky pořád tím nezdolným hrdinou, který je odhodlaný vyškrábat se vězeňským společenským systémem až na samý vršek. Líbilo se mi, že dokázal vidět dál než za svoje dva cykly, které musí s Arestonem absolvovat. Chtěl totiž jednu zásadní věc – zavést ve věznici rozumné pořádky a hlavně sejmout toho zmetka, který velí inkvizici a ideálně začít vladařit na Arestonu sám. A já mu v tom fandila. Neměl sice čisté ruce, protože v tomhle lochu si je krví musel zašpinit občas každý, ale v rámci možností by se dalo říct, že by jeho vůdcovství bylo pro Areston nejlepším řešením.

Tajemství Arestonu odhaloval pan autor prostřednictvím svého hrdiny opět jen velice pozvolna a většinou s každým vysvětlením přišlo i několik nových otázek :) Dozvěděla jsem se dokonce něco o první skupině vězňů, která byla na Areston vypovězena a tedy o samých počátcích osidlování věznice. Pan autor ukázal, kdo byli, jak žili… Oni byli ti, kdo museli najít pole, zasít rostliny a počkat, až vyrostou, neměli doslova nic, krom vody a humusu. Museli zavést výrobu, prozkoumat Areston a jeho možnosti a vytvořit společenský systém, který se udržel do dnešních dnů – tedy otrokářství. A dokonce pan Pecinovský odpověděl na jednu z největších otázek – jak to, že se na Arestonu dá přežít, že půda pořád rodí rostliny, voda je čistá a nic není rozbité. V polovině cyklu Arestonu se v hlubokém vesmíru děje s koulí cosi, co tyhle věci ovlivňuje.

O dramatické okamžiky nebyla nouze. Mezi vězni se totiž pořád ukrývají ti, co by Sršni nejraději zakroutili krkem a před tím mu ještě hezky dlouho ubližovali. Zástupcem těchto sadistických zrůdiček byl starý známý patron Haruspex, který si svoje svědomí a slušné chování na Areston rozhodně nedovezl, pokud kdy vůbec nějaké měl. Jak se tak Sršeň dral hierarchií nahoru, bylo jasné, že to dříve nebo později půjde přes Haruspikovy záda. No a pořád tu byl také záhadný maskovaný vůdce inkvizice, který by také Sršně rád opekl na mírném plameni. Tito dva se tedy postarali Sršňovi o perné chvilky. A mě jejich střety bavilo číst. Naštěstí ale ve vězení nebyli jen psychopatičtí maniaci. Našlo se tu i pár slušných lidí – tedy slušných na arestonské poměry.

Zdroj.

Pan Pecinovský si s příběhem opět dokázal poradit velmi dobře – nic jiného bych od něj vlastně ani nečekala :). Prostředí bylo perfektně uvěřitelné a realistické. Psychologie postav se mi zdála taky dobře zmáknutá, myslím, že tak nějak by lidé v podobně extrémní situaci opravdu reagovat mohli. Jak už z názvu vyplývá, půjde v knize i o útěk z Arestonu, o to, jestli to vůbec jde a pokud ano, tak jak. V průběhu čtení mě napadla myšlenka, jestli bych se já z takového vězení dokázala vrátit do normálního života a jestli bych vůbec chtěla… To že mi tuto myšlenku nasadil pan autor do hlavy, byl důkaz toho, že jeho svět a společnost na Arestonu perfektně fungovali. Dospěla jsem k přesvědčení, že bych se nevrátila. Že by to po osmi letech tam, po té, co bych si tam vybudovala celý život, celou novou identitu a existenci, nebylo možné. Pochybuju, že bych tam dokázala zůstat při zdravém rozumu a nezměněná – tedy samozřejmě za předpokladu, že bych přežila. Navíc si nemyslím, že bych po tom, co na Arestonu zažijí ženy, dokázala vše hodit za hlavu a začlenit se do normálního světa, mezi lidi, kteří nic podobného nezažili. Mám ráda tento typ knih, který mě takto vtáhne a navede k podobným úvahám,  co by, kdyby se to stalo mně.

Ačkoliv se jedná o druhý díl v sérii, nestal se Útěk z Arestonu jen vycpávkou mezi dvěma díly, jako se to stává, když autor příběh neukočíruje a nedobře si vyprávění rozvrhne. Naopak. Druhý díl nabídl spoustu zvratů a nečekaných okamžiků a ten konec… naštěstí vychází třetí díl už letos v květnu :)

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Knihy ze série Areston si můžete pořídit na níže uvedených odkazech, kde najdete i ukázky z knih:


Areston (1. díl), Útěk z Arestonu (2. díl)

Můj článek o knize Areston (1. díl) najdete zde.




16. 3. 2017

Neviditelná knihovna


Sbírání knih může být někdy nebezpečné... Skutečností je, že pravda může být mnohem podivnější než fikce...

Autor: Genevieve Cogman
Série: Neviditelná knihovna (1. díl)
Překlad: Kateřina Heřmanová
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2017
Počet stran: 283



Anotace:

Irene je profesionální špionka záhadné knihovny, stínové organizace, která sbírá důležitá beletristická díla ze všech časových období. Nyní byla ona a její tajemný asistent Kai vysláni do Londýna. Jejich mise: získání zvláště nebezpečné knihy. Problém: v době, kdy dorazí, je už kniha ukradena.
Různé frakce londýnského podsvětí jsou připraveny bojovat na život a na smrt, aby tuto knihu získaly dříve než Irene a kai. Dalším problémem je, že zákony přírody v tomto světě jaksi neplatí. Londýn je plný nadpřirozených bytostí a kouzelníků. A aby toho nebylo málo: Kai něco skrývá – tajemství, které by mohlo zničit celou naši realitu.
Irene je chycena v záhadné síti smrtelného nebezpečí, protichůdných vodítek a zlověstných tajných společenství. A neúspěch není řešením, protože v sázce není jen Irenina pověst, ale povaha reality sama.

Můj názor:

Ke knize jsem od začátku přistupovala s velkým očekáváním, ale také se značnou opatrností. Většinou totiž ty velice chválené knihy s nadšenými ohlasy nejsou úplně to pravé pro mě. Tady byly ale veškeré obavy naprosto zbytečné. Kniha se mi líbila uvnitř stejně, jako z venku.

Svět, do kterého mě kniha přivedla, je neobyčejně zajímavý a pro mě přitažlivý. Děj se totiž odehrává buď v Knihovně nebo v Londýně a celý se točí okolo knih. Tedy hlavně okolo jedné knihy – pohádek bratří Grimmů. Tuhle knihu má v  alternativním Londýně získat pro Knihovnu jedna z jejích mladších knihovnic Irene. Na misi s sebou dostane přiděleného nováčka Kaie. Spolu se vydávají do Londýna, který je plný magie, fae, upírů a podobných potvor. Kromě fantastických bytostí ukrývá také spoustu technických vynálezů. Tento svět, kde se kniha má nacházet, je ale zamořený chaosem na samé hranici bezpečnosti. Navíc se ukáže, že původní majitel knihy byl upír – toho času už ani ne tak nemrtvý, jako spíš úplně mrtvý a po jeho zavraždění je kniha neznámo kde. Knihovna ale není jediným zájemcem o tento převzácný výtisk, takže je jasné, že dvojice knihovníků to nebude mít jednoduché…

Zdroj

Ona – tedy knihovnice Irene je inteligentní, chladnokrevná, tváří v tvář nebezpečí zachová klid a neztrácí humor, i když svoji práci bere velice odpovědně a vážně. Možná je ze začátku trochu naivní, každopádně zamilovaná do knih, takže ztotožnit se s ní a fandit jí nebyl nejmenší problém. Sice milovala detektivky a detektivy, což já úplně nemusím, ale každý jsme jiný :). Irenin knihovnický učedník Kai je od začátku trochu záhadný nováček, který se dokáže skvěle přizpůsobit každé situaci a vybrat přesně to správné chování. Je to takový společenský chameleon a od začátku není úplně jednoduché si ho někam zařadit, i když jeho skutečná totožnost mě nakonec nepřekvapila :). Postavy jsou prostě skvělé – jak hlavní, tak vedlejší. Nenapadá mě nic, co bych jim chtěla vytknout a ani jsem na nich žádné mouchy nehledala, byla jsem totiž úplně pohlcená tím, co se na stránkách dělo. Například takový detektiv Vale (můžu říct, že třetí hlavní postava), který se přidal k pátrání po knize, měl být takovým tím typickým Sherlockem a vlastně na mě tak působil. Měl přesně ty vlastnosti a vystupování, které bych u detektivního esa očekávala.  A pochopitelně nechyběl ani hlavní super padouch, jehož motivy si zatím paní autorka nechala z větší části pro sebe. Podle náznaků se od něj dočkám ještě pořádného záškodnictví :)

Paní Cogmanová nasadila hned od začátku slušné tempo a udržela ho až do konce příběhu. Dokázala mě připoutat ke svým postavám, takže jsem si dobrodružství užívala spolu s nimi na plno. Nenechala mě ani na chvilku ztratit pozornost nebo se dokonce nudit. Tím, že v knize smíchala magii a nadpřirozené tvory s technikou si totiž připravila nekonečně mnoho možností a zápletek, které mohly nastat a chopila se každé příležitosti, ze které vyždímala doslova co se dalo. V jednu chvíli hrdiny ohrožovali upíři a hned v zápětí museli prchat před různými mechanickými potvorami, poháněnými parou. Na někoho by možná mohla působit kniha trochu přeplněná vším možným, ale já jsem ten dojem při čtení neměla. Nezdálo se mi to ani přeplácané ani zmatené. Paní autorce všechno krásně zapadalo dohromady a dokázala bych si představit klidně i větší rozsah knihy – vlastně bych ho i uvítala. Jako bonus dokázala svůj příběh vylepšit vtipnými hláškami, takže jsem se chvílemi docela smála.  Jediné, co mi možná trochu chybělo bylo více informací o samotné Knihovně a knihovnících, ale to si možná vychutnám v dalších dílech. Pro zatím zůstává Knihovna tajemným místem, které jen poodkrylo něco ze svých zákoutí a tajemství :).

Zdroj

Musím se přiznat, že jsem tak napolo očekávala, že se do příběhu pokusí vecpat nějaká přehnaně romantická situace mezi hlavními hrdiny. Paní autorka ale skvěle odhadla míru. Troška jiskření tedy proběhla, ale v normálních mezích a kniha se tak neproměnila v typickou YA, za což jsem paní autorce neskonale vděčná. Ačkoliv by se mohlo zdát, že příběh bude spíš pro mladší čtenáře, najdou si v ní i ti dospělejší to svoje právě díky uvěřitelným vztahům mezi postavami a jejich přirozenému chování.

Neviditelná knihovna tedy nepostrádala nic, co bych od ní chtěla – skvělé postavy, zajímavý svět, napínavou zápletku a příjemný styl psaní. A hlavně kvalitní základ příběhu. Protože už samotný nápad s Knihovnou, která visí v prostoru mezi světy a sbírá knihy, aby je uchovala někde v hloubi svých nekonečných chodeb a místností plných regálů s knihami, je pro mě hodně originální a lákavý. Z Knihovny se dá vstoupit do jakéhokoliv alternativu – světa, kde může paní autorka stvořit naprosto cokoliv. Chytře si tak připravila cestičku k dalším dílům.

Bohužel se ani Neviditelné knihovně nevyhnul tiskařský šotek. Chyb v textu bylo sice výrazně méně, než u jiných knih, ale nějaké se přece jen našly. Párkrát mě popletla záměna jmen v rozhovorech, takže jsem si musela odstavec přečíst víckrát, abych věděla, kdo mluví. Jinak to byly jen tolerovatelné drobnosti. Ale u tak nádherné knihy je to škoda. Obzvlášť, když si Omega dala práci se skvělou obálkou a mojí oblíbenou, barevně sladěnou, všitou záložkou. Oceňuji také formát knihy, který je pohodlný do ruky, krásně mi ladí s ostatními knihami od Omegy v poličce a celkově je pro mě velmi příjemný.

Neviditelná knihovna se bude líbit milovníkům nenáročných, lehčích fantasek, protože špička v žánru to není. Je to ale více než dobrá kniha a za přečtení stojí. Nepotrápila mě nudnými pasážemi a čas strávený čtením byl moc fajn. Nad tím, jestli se pouštět do dalších dílů nebudu vůbec váhat. Myslím, že paní autorka má potenciál překvapit mě ještě spoustou dobrých příběhů z prostředí Neviditelné knihovny.


Za recenzní výtisk moc děkuji Nakladatelství Omega. Kniha je k nahlédnutí na jejich stránkách zde, kde je dostupná i ukázka z knihy, nebo v eshopu knihkupectví Dobrovský tady.




14. 3. 2017

Výhoda dospělého čtenáře


Výhodou dospělosti je, že už nejsou žádné knihy nevhodné :)

Tak tenhle můj přechytrý citát mě napadl, když jsem psala komentář k jedné knize. A došlo mi, jak úžasné to je!
Zdroj.

Ještě mám v živé paměti, jak na základce byla moje četba shledávána nevhodnou. Je pravda, že knihy například Collinsové nejsou úplně pro mladé holky, ale dnes už by se nad tím nikdo nepozastavil a nejspíš je Collinsová už jen slabý odvar toho, co čtou holky dnes. Postupem času jsem se nějak dopracovala k situaci, že už mě romány plné erotických scén nemají čím lákat, občas mě spíš dráždí svojí laciností – to když se erotickou scénu nepovede napsat. Teď jsem objevila nový svět – fantasy YA. Takže jsem pro změnu zamotaná v trošku opačném extrému :)

Za nás to nebylo. Když byly nějaké dobrodružné knihy, tak pro kluky, takže jsem vyrůstala na Vinnetouovi, Verneovkách, Foglarovkách a podobných věcech. Pro holky byla maximálně Lanczová a Stanislav Rudolf – nic proti nim - přečetla jsem je komplet. A Lanczovou si ráda přečtu i dnes. Proto jsem asi četla knihy víc pro dospělé, protože prostě pro holky nic nebylo. Uvízla jsem u historických románů. A taky jsem objevila některé své nejmilovanější autory a knihy – Herberta a jeho Dunu, Francise a jeho detektivky, Cooperovou a Ruthshireské kroniky a mnohé další.


A přes to, že bych už měla oplývat vytříbeným čtenářským vkusem, přiznám se, že dnešní YA světy plné magie a hrdinek bych si nenechala utéct za nic na světě. A je mi ale úplně putna, že už musím pomalu přelepovat datum na občance :). 

Zdroj.

9. 3. 2017

Vysoká hra


Autor: Kay Hooper
Překlad: Štěpán Pala
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2017 (druhé vydání)
Počet stran: 160



Anotace:

Katrina Keller, absolventka vysoké školy, se naučila využívat každou svou dovednost a pracuje jako agentka, aby pro Američany vyslídila citlivé informace. Ale poté, co byla její identita částečně odhalena, jiný federální agent – a zároveň její životní láska – nabude dojmu, že Katrina zradila svou vlast. Katrina reaguje tím, že skrývá svou bolest a hledá útočiště v nedůležité operaci v zábavním parku. Když už si myslí, že je ze všeho venku a může jít dál, Skye Prescott jí znovu zkříží cestu.
Skye nikdy nezapomněl na Katriinu zradu. Ukryt v temnotě, promění se v bezohledný a nemilosrdný přírodní živel. Když mu ale jeho další mise přivede Katrinu zpět do života, rychle si uvědomí, že udělal hroznou chybu, když jí nevěřil. Skyova povaha vyžaduje rychlý zásah. Když ví, co chce, neexistují pro něj žádné překážky. Dokonce ani Katriiny protesty mu nezabrání ji získat zpět..

Můj názor:

Tohle útloučké dílko přišlo na řadu po velmi komplikované knize, kdy jsem potřebovala něco jednoduchého, abych si pročistila hlavu. Něco mi říkalo, že kniha žádné složitosti obsahovat nebude, už vzhledem ke své tloušťce a také anotaci. Bylo to zároveň moje první seznámení s oblíbenou autorkou.

Hlavními hrdiny příběhu měli být agenti Katrina Kellerová a Skye Prescott. Tito dva se poznali kdysi dávno při práci na jednom z případů. Vzali se, ale celý vztah nedopadl dobře. Na základě nedorozumění a špatných informací Skye Katrinu opustil, když ho potřebovala nejvíc. Potkávají se znovu na začátku tohoto příběhu po šesti letech a zdá se, že čas nic nezhojil – lásku, křivdy, nedorozumění ani neuvěřitelnou přitažlivost mezi nimi…

Setkávají se v zábavním parku, kam má přijet důležitý politik a kde na něj má být údajně spáchán atentát. Katrina je už dlouhé roky v parku zaměstnaná jako manažerka, což Skye, který přijíždí případ vyřešit, netuší. Jejich shledání je jako blesk z čistého nebe…

Zdroj.

To je k ději knihy zhruba všechno – říkala jsem, že je vše velmi jednoduché a složitost zápletky odpovídá tloušťce knihy. Jediné, co mě trochu překvapilo, bylo to, že se kniha tak málo zaobírala případem, který měli agenti řešit a tak moc vztahem dvou hlavních hrdinů. Ano, chápu, že se jedná o román pro ženy a že do 160 stránek se toho moc vecpat nedá, ale přes to jsem neočekávala, že hlavním motivem a prakticky jediným, bude probírání vztahu a dávných křivd těch dvou. Překvapivě to nebylo popsáno tak strašně, jako tomu většinou bývá. Docela mě to bavilo, rozhodně mě to zaujalo a vydržela jsem to přečíst na jeden zátah. Dokonce i erotické scény mi tentokrát nepřipadaly hloupě napsané, v tomto paní Hooper jednoznačně bodovala. Dokázala si odpustit všechny ty laciné výrazy, které obvykle spisovatelky používají a její erotické scény byly příjemné na čtení. Jediné, co mi vadilo, byly výrazy jako krček, nožky, bříško. Když ji měl líbat na krček, bohužel se mi vybavovaly jiné věci a bylo mi to k smíchu a co teprve, když mu házela nožky kolem pasu, no nic... To ale nemusí být vinou paní autorky. Mohl to být prostě překlad.

Co musím vyzdvihnout, protože to nebývá obvyklé, je to, že hlavní hrdinka nepůsobila jako zamilovaná hlupačka. Sice byla klišoidně oslnivě překrásná a dokonalá, ale to mi až tak nevadilo, chovala se totiž přirozeně, jako normální žena. Hlavní hrdina měl krom neuvěřitelného půvabu, mužnosti a síly také pěkně všivou a impulsivní povahu. Bylo to pěkné a uvěřitelné. Nepřipadal mi díky tomu jako dokonalý panák, ale působil živoucím dojmem a některé jeho hlášky mě bavily. Sice mohl na první pohled působit jako „napravený špatňák“, v tomto typu knih běžný, ale tentokrát nebylo tolik tlačeno na pilu a tím pádem mi to nijak nerušilo četbu.

V průběhu čtení se začali záhadně objevovat další postavy, které – soudě podle toho, že nebyly nijak představeny a podle toho, jak se o nich mluvilo – bych nejspíš měla dávno znát. Při té příležitosti jsem přišla na to, že kniha je posledním dílem v sérii. Při čtení to nevadilo, protože zápletka nebyla nijak zapeklitá, takže se vše dalo pobrat za chodu a neměla jsem pocit, že bych o něco důležitého přišla, když jsem předchozí díly nečetla.

Zdroj.

Kniha nakonec očekávání splnila beze zbytku. Nic komplikovaného a složitého se opravdu nekonalo. Vše bylo naprosto jednoduché, přímočaré a směřovalo to jasně ke konkrétnímu závěru. Vyšetřovaný případ nebyl důležitý, jen tak proplul pozadím a tak mi mírně uniklo, oč vlastně šlo a kdo byl padouch. Jednak to bylo tím, že jsem nečetla předchozí díly, kde o tom klidně mohlo být více a pak taky tím, že se jím sama paní autorka moc nezabývala. Odsunula ho do role „křoví“ aby se v pozadí příběhu něco hýbalo a věnovala se téměř výhradně ústřední dvojici a vztahům mezi dalšími postavami. Rozsah díla je naprosto dostatečný, nedokážu si představit, že by to mělo být roztažené na více stranách. Paní autorka přesně odhadla míru toho, co ještě papír snese a necpala mezi desky knihy žádnou zbytečnou vatu.

Celkově je dílo takovou milou jednohubkou na jeden večer, kdy máte chuť přečíst si něco nenáročného, u čeho se hlava moc nezapotí a nebude problém udržet pozornost. Kniha je jasně určená pro ženy, myslím, že pánové by se moc nebavili, spíš by jim celá věc připadala nudná.

Opět musím ocenit zpracování knihy. Nová obálka je pěkná a byla to ona, co mě na knihu nalákalo. Látková záložka už je u Omegy standard a mně vyhovuje. Tentokrát jsem dokonce nenašla ani žádné chyby a překlepy – to je skvělé!


Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Omega a Knihám Dobrovský. Pokud máte chuť si knihu přečíst, můžete si ji pořídit zde a nebo tady.





7. 3. 2017

Zrcadlová říše


Autor: Kameron Hurley
Série: Světoborci (1. díl)
Překlad: Ondřej Kronich
Nakladatel: Talpress
Rok vydání: 2016
Počet stran: 528



Anotace:

Temná hvězda, zvěstovatel bědných zítřků, stoupá na obloze a zdá se, že je jen otázkou času, než bude celý svět pohlcen v kataklyzmatu zkázy a utrpení. Zatímco se svět připravuje na válku, útrapami stižená dívka jen tak tak unikne smrti a otroctví, aby objevila svou vlastní krvavou minulost... V lesní říši, chráněné masožravými rostlinami a pohybujícími se stromy, se musí moci chopit nedobrovolný vládce, aby spojil kmeny a navrátil zemi její dávno zašlou slávu. A ve zdánlivě všemocné říši je bitvami zocelená generálka postavena před svůj dosud nejtěžší, nepochopitelný úkol - vybít vyhladovělé a bezmocné otroky, a stát se tak někým, koho nenávidí ze všeho nejvíc. Každý čin má své následky a každá tragédie kořeny. Svět a dávné jistoty se začínají hroutit a nikdo již nebude jako dřív...

Můj názor:

Tento článek bude složitý stejně, jako je složitá kniha, o které pojednává. Ale nakonec se - stejně jako u knihy ukáže, že to takové peklo není :)
Anotace knihy mě doslova nadchla a v podstatě i samotný příběh, jen nebyl na čtení tak úplně snadný. Knihu jsem četla ve čtečce a bylo pro mě nepohodlné přeskakovat neustále k slovníčku na konci, a že by to bylo hodně potřeba!

Mapa byla velmi užitečným pomocníkem. Zdroj.

Začátek téhle knihy byl tedy křest ohněm. První tři kapitoly jsem se vůbec nechytala. Paní autorka mě zahrnula tak obrovským množstvím cize znějících jmen, titulů, hodností, názvů věcí a zemí, národů a světů, že jsem místy ani nevěděla, o kom vlastně čtu a kde se to odehrává. Předně měl každý národ svůj název, dále se v národu dělili lidé na kasty, potom také podle toho, kterou z hvězd využívali ke kouzlení, od té odvodili svůj název. Dále samozřejmě následovaly rozličné vojenské tituly a pak taky ty šíleně cize znějící jména. Každý národ to měl jinak. Moc bych ocenila nadpisy kapitol dle toho, ve které části země se odehrávaly, protože dost často mi trvalo, než mi došlo, že už jinde jsme, že to je jiná vesnice. Hierarchie a fungování světa byly také poměrně složité na pochopení a orientaci. A k dovršení všeho si jedna z postav v průběhu děje změnila pohlaví :). Všechno se nakonec dá pochopit, ale hrozně dlouho to trvá. Tyhle složité světy miluji, ale člověk si je většinou lépe vychutná až při druhém čtení :). Přes tyto počáteční těžkosti mě příběh zaujal a bavil. Že bych knihu odložila, mě vůbec nenapadlo.

Základem je seznámit se se třemi hlavními hrdiny příběhu. Opuštěnou dívkou Lilií, generálkou Zezili a Ahkiem, který se stal vládcem své země - Kajem, ačkoliv o to nestál ani v nejmenším.  Tito tři budou pilíři příběhu a zásadními hráči na mapě válkou zmítaných světů. Postupně se k nim přidá ještě mladý učedník paradžista Rohinmej, který touží stát se sanisim, smrtícím bojovníkem. Jakmile jsem se zorientovala v tom, kdo je kdo, odkud je a jaká je základní situace světa, už jsem si čtení jen užívala.

Zdroj.

Říše – ačkoliv je jich více, budou zde zásadní jen dvě - mají každá své slunce a krom toho také hvězdy – satelity, které dávají obloze charakteristickou barvu a ovlivňují vše narozené za jejich vzestupu. Jsou to Oma, Para, Tira a Sina. Nejmocnější jsou vždy ti čarodějové – tady označováni jako obdaření nebo taky džisti, kteří se dokážou napojit na konkrétní hvězdu, která zrovna stoupá a povolat její moc – tak zvaní paradžisti, tiradžisti a sinadžisti. Pak jsou tu také čarodějky krve nebo také omadžistky – ty dokážou otevírat brány mezi říšemi. Dokážou to díky síle jejich hvězdy Omy (a taky díky potokům krve), která už nebyla na vzestupu celých dva tisíce let. Teď ale stoupá a je nositelkou obrovských změn, válek a chaosu…

Co se mi neskutečně líbilo (až jsem si tedy dala informace dohromady) byla pekelně propracovaná komplikovanost světa, do kterého paní autorka příběh zasadila. Síla propůjčená hvězdami, se mi zdála jako skvělý nápad. Rostliny jsou v tomto světě smrtelně nebezpečné, většina je masožravá, jedovatá nebo jinak škodlivá. Toulají  a plazí se polovědomé po lesích a koukají, co živého by sežraly. Mým favoritem byl kostěný strom, trochu mi připomínal trifidy. 
Na druhou stranu je možné rostlinstvo použít i užitečným způsobem. Chrámy hvězd, kde se učí obdaření povolávat moc, jsou postaveny dávnými čaroději – tiradžisty - z rostlin. Zbraně jsou také z rostlin – prostoupené silou hvězdy meče z rostlin se svým bojovníkem „srostou“. Bojovníci tu jezdí na velkých psech nebo medvědech - paráda! A celkově nabízí tento svět spoustu originalit a zvláštností.
Krom vládnoucích rodů, zdatných politických manipulátorů, obdařených lidí a těch obyčejných, jsou tu také samozřejmě otroci – mezi všechny tyto kasty mě příběh postupně zavedl.

Z hlavních postav jsem si oblíbila všechny až na Lilii. Ta holka mi prostě vadila. Její povaha a chování mi nesedělo. Byla sice napsána stejně dobře jako ostatní a měla v příběhu důležitou úlohu, ale raději bych na jejím místě viděla některou z vedlejších postav. Nejvíce jsem milovala generálku baronetu Zezili. Byla úžasná! Přes to, že měla být poslušnou a tupou zbraní svojí císařovny, dokázala přemýšlet o úkolech, které jí byly dány a zaujmout k nim vlastní postoj. Ačkoliv byla drsňačka a bojovnice, velmi milovala svého manžela. 
Překvapivě jsem si oblíbila i poměrně velké množství vedlejších postav, protože dokonce i některé z nich měly tak důležitou úlohu v příběhu, že se téměř staly hlavními. Málo kdy vidím v knihách to, že by byl tak maximálně vytěžen potenciál vedlejších postav a byla jim věnována taková pečlivost při jejich životě v příběhu. To na knize musím také ocenit.

Zdroj.

Paní autorka v knize také zaujala zajímavý postoj k jednotlivým pohlavím a vůbec k celým těmto záležitostem. Postavy mohly mít několik partnerů – manželů v oficiálním svazku nebo milenců, bez ohledu na pohlaví. Stvořila dokonce něco jako třetí pohlaví a pro něj vlastní způsob oslovení, takže jsem najednou měla jeho (on), ji (ona) a jho (un).  Ženy měly v některých zemích nad muži výsadní postavení – byly milicionářky, císařovny, vedoucí džisty. K mužským postavám se ale nezachovala nespravedlivě, také mezi nimi byli důležití hybatelé příběhu – vládcové, sanisi, džisti. Bylo to takové vyvážené. Možná lehce nakloněné ku prospěchu žen :). Ačkoliv mi tyhlety genderové záležitosti a jejich neustálé řešení v reálu vadí, v knize jsem to shledala zajímavým zpestřením a zvláštností světa, ve kterém se vše odehrávalo.

Paní autorka umí psát velice čtivě, o tom nemůže být sporu. Základ příběhu i postavy jsou vážně dobré, ale vše mohlo být klidně o něco jednodušší. Zdálo se mi, jakoby měla při psaní tolik nápadů a všechny je tak moc chtěla do knihy nacpat, že minimálně začátek byl hodně zmatený a jako čtenář jsem celkem trpěla. Oceňuji snahu vymyslet pro vše v knize vlastní název, ale vyznat se v nich bylo opravdu složité – pokud jsem nepoužila slovník na konci a já to vybojovala bez něj :). Když jsem tomu ale šanci dala, ukázalo se, že příběh je zajímavý, napínavý a originální. Další díly už si užiju i při prvním čtení.

Klobouk dolů před překladatelem, že se v tom vyznal a dokázal to přeložit smysluplně! Kdybych tuhle knihu měla číst v originále, zahodím ji po první kapitole :). Pan Kronich si dokázal s různými podivnými slovy poradit na jedničku. Zvládl se v tom propletenci nezamotat a to je na medaili :)

Knížku bych doporučila milovníkům a zkušenějším čtenářům fantasy. Nemyslím si, že pro ty, kteří moc žánru neholdují, bude kniha ideální. Čtenáře musí tohle opravdu bavit, aby vydržel zmatek prvních kapitol, i když kniha umí vzbudit zájem a zvědavost od prvních stran. Stojí za to nenechat se odradit a užít si příběh až do konce.


Za poskytnutí recenzní kopie velice děkuji Palmknihám. Knihu můžete pořídit zde.




5. 3. 2017

100 snadných papírových květin


... květiny, které neuschnou...

Autor: Kelsey Elamová
Překlad: Jitka Michálková
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2017


Anotace:

Květiny vždy potěší. A to nejen ty skutečné, jimž musíte vyměňovat vodu ve váze a nakonec je zvadlé vyhodíte, ale i ty, které nezvadnou nikdy – papírové. Kniha nabízí sto návodů na výrobu úžasných papírových květin. Jednoduché, dopodrobna vysvětlené pracovní postupy, od barvení, vystřihování a sestavování vlastních nádherných květinových vazeb.

Rádi byste si oživili pracovní stůl? Pořídili si nevšední dekoraci do obýváku? Obdarovali přátele? Nebo byste chtěli všem vyrazit dech originální výzdobou při slavnostní události? Pak je tato kniha přesně tím, co hledáte. Najdete zde inspiraci k tvorbě překrásných květin, z nichž se budete moci těšit bez ohledu na roční období. Papírové květiny rozzáří barvami svatební tabuli, vyniknou jako nápaditá výzdoba interiérů a poslouží i jako drobný dárek nebo ozdoba do vlasů.

Můj názor:

Všichni, kdo mě znají, vědí, že přijetí této knihy k vyzkoušení a napsání názoru, byl pro mě velmi odvážný počin. Moje ruce nejsou právě talentované na podobné věci.  Nebo možná jsou, jen nedostávaly zatím moc příležitostí?

Hned, když mi kniha dorazila, mě překvapilo, jak je krásně zpracovaná a jak ty květiny na obrázcích vypadají dokonale. V duchu už jsem si začala malovat, jak budou zdobit místa v mém bytě, kde by normální květina uhynula v temnotě. Jak si udělám na každý týden jinou kytici a budu si je obměňovat ve váze a nikdy mi nezvadnou. Při té příležitosti jsem zjistila, že nemám vázu :). Náramně mě povzbudilo, že jsem v knize objevila i návody na moje oblíbené květiny. Bylo jasné, že ty budu zkoušet jako první, byť se mi jejich výroba na první pohled zdála složitější než u jiných.


Také jsem se hned po usmolení prvního, poněkud povadlého květinového výtvoru rozhodla, že raději nafotím obrázky z knihy než svoje ne moc zdařilé pokusy, protože obrázky jsou půvabné a moje první květiny působí poněkud zmuchlaným a upatlaným dojmem. Chce to přece jen trochu cviku, než se člověku podaří zkrotit papír do požadovaných tvarů. Na těch levých rukou teda něco bude. Věřím si - ještě jsem se totiž nevzdala myšlenky na ty nádherné kytice - na každý týden jednu :).

Co nadšeného tvořitele v knize čeká?

Nejdříve paní autorka představí stavbu květiny, to mi nepřišlo až tak důležité a hned jsem se vrhla do další části, ve které jsou představeny květiny, které si budete moci vytvořit.
Stránka každé květiny obsahuje vždy název, nádhernou fotografii – ani se mi věřit nechtělo, že jsou opravdu vyrobené z papíru - soupis materiálu, který je na výrobu květiny potřeba a postup práce. Květin je na výběr opravdu veliké množství, od těch krásných, drahých a exotických z květinářství, až po ty zdánlivě obyčejné z luk a lesů. Dokonce se tu dá najít i různé ozdobné roští jako jsou kapradiny, větvičky s bobulemi, různé listy – prostě všechno, co by se mohlo hodit na doplnění květů do větší kytice. Dokonce nechybí ani jmelí nebo kočičky na vánoční a velikonoční kytice :)


Návrhy na větší kytice a projekty, jako je květinová čelenka, květinový řetěz, tu také nechybí, ale myslím, že pro nikoho nebude problém vymyslet si kytici vlastní. Dokonce bych si troufla tvrdit, že pomocí návodu, jak vyrobit květ a pomocí šablon, by se daly vytvořit i jiné květiny, které v knize nejsou. Postup nebude natolik odlišný, jen to chce obrázek skutečného květu, trochu fantazie a šikovné ruce.

Když jsem se dostatečně namlsala a naladila prohlížením květin a vybrala si svou oběť na první pokus, přišla řada na další část – postup. Začalo jít do tuhého :) Paní autorka nejdříve vysvětlila, jaký materiál a nástroje si mám na výrobu kytky sehnat. Přiznám se, že úplně všechno jsem si hned koupit neběžela a spousta věcí se dá i najít doma (to jsem ani netušila, co všechno mám). Následuje dvoustrana tipů a triků, jak si ulehčit práci při stříhání a barvení. Barvení jsem prozatím vynechala :). Ale jen proto, že první výtvor byl pokusný. Pak už následují postupy, jak vyrobit všechny části rostliny.  A na konci samozřejmě nechybí šablony na jednotlivé listy a okvětní lístky. Jsou ve skutečné velikosti, jakou budete potřebovat, takže stačí jen obkreslit a můžete se pustit do výroby.


Já zkusila Kalu, protože se mi zdála hodně jednoduchá. To, jak jsem u toho nadávala, naštěstí nikdo neslyšel :). Já ovšem nepatřím zrovna k trpělivým lidem a úplně na první pokus se mi nedařilo. Dělalo mi trochu problém nakroutit papír do tak krásného tvaru květu, jako byl na obrázku. Potřebovala bych možná třetí ruku, místy i čtvrtou…  lístečky a stopky už byly jednoduché. No, nakonec to nebylo tak hrozné, ale přece jen to chce trochu cviku, než se podaří všechno poskládat, svázat, přilepit… a ještě i tak, aby se na to dalo koukat. Dámy, které jsou na rukodělné tvoření zvyklé, s tím podle mého názoru nebudou mít žádný problém. My ostatní, které to budeme chtít zkusit, se prostě budeme muset snažit :). Ukázalo se taky, že to je malinko časově náročnější, takže je dobré si na tvoření vyhradit nějaké osamělé odpoledne, kdy nebudete nikam spěchat a budete si moci zkoušet bez omezení.


Knihu doporučuji pro všechny ženy, které tvoření baví, je opravdu krásná a květiny pěkně ozdobí váš domov nebo je můžete darovat. Jako dárek by se mi zdály obzvlášť vkusné a originální. Pokud chcete s tvořením začít a nejste si jisté, jestli to zvládnete – zkuste to! Já se odvážila a musím uznat, že na tom slově „snadných“ v názvu knihy přece jen něco je.


Za poskytnutí knihy k otestování moc děkuji nakladatelství Metafora. Díky nim jsem si opět zkusila něco nového. Knihu si můžete pořídit zde.