7. 12. 2018

NaNoWriMo - listopadový psací masomlejn




Tak se mi to povedlo!
Moje první NaNoWriMo a hned jsem došla úspěchu a kýžených padekolků slov mám. Kupodivu musím říct, že to nebylo až tak těžké a zároveň to bylo hodně obtížné. 
Jo, já vím, že si tím tak trochu odporuju, ale vážně to tak bylo.




Hodím si sem jedno klišé, jo? 
V průběhu toho měsíce se o sobě člověk hodně dozví. O tom, jak si umí poskládat priority a jak moc vlastně chce příběh dopsat. Protože pokud fakt nechce, tak to nedá – ne měsíc v kuse a denně. Okolní svět rozptyluje, pořád něco ruší, fakt to chce se zapřít – všechno zapřít a jet.

A teď si to tu tak rekapituluju a vzpomínám na to s trochou nostalgie a je mi jasný, že dám víkend pauzu a jede se dál. Je to droga, vážení.

Příběh, do kterého jsem se pustila, jsem měla už rozepsaný. Na začátku listopadu mě pohlcoval z mých rozepsaných věcí nejvíc, tak jsem se rozhodla pokračovat právě v něm. 
Za NaNo mi přibylo 50.094 slov a celkově má tedy něco málo přes 80. 
Na to, že to byla původně povídka a ještě spíš omyl, který vznikl z krátkého snu, ze kterého mi utkvěly dvě věty a jméno hlavních hrdinu, to vůbec není špatný výsledek.

Tip: nemůžete se hnout z místa s vaším textem? Tak v listopadu se hnete. Ono vám to totiž nedá :) Takže příští rok se uvidíme u NaNoWriMo. Koukejte si mě přidat mezi „budíky“.





Věci kladné – co mi to dalo

Konečně jsem si udělala opravdu čas na psaní. 
A ponoření do příběhu bylo absolutní, každý den několik hodin a pokud jsem zrovna nepsala, stejně jsem nemyslela na nic jiného. 
Zjistila jsem, že čekaní na múzu je blbost. 
Ona dorazí, ale musíte začít psát. I když se vám nechce, i když nevíte co. Protože v ty dny, když jsem si myslela, že nevím, co budu psát, to nakonec šlo nejlíp. Vždycky – bez výjimky vždycky – jsem se rozjela a sepnuly mi některé důležité zápletky, případně se rozvinuly směrem, který jsem nečekala. Taky jsem díky každodennímu psaní přišla na to, že to, co jsem považovala za konec příběhu, je vlastně přibližně jeho polovina. Najednou se dějí věci, které jsem neplánovala.

Tip: Nepište víc, než tři hodiny v kuse. Dávejte si pauzu po některých scénách, zacvičte, protáhněte se. Jinak budete kvičet, věřte mi. Záda a krční páteř se umí pěkně mstít, ať máte dobrou židli, jak chcete. Vaše luxusní kompl-sesle se promění v mučící nástroj.

Výhodou každodenního psaní je to, že se od příběhu prakticky neodpoutáte a nemáte problém každý den pokračovat. Nemusela jsem si připomínat, co jsem napsala naposledy a kam se děj dostal. Měla jsem to pořád čerstvě v hlavě. Taky jsem nestihla zapomínat, kam mělo vše pokračovat, i když příběh si stejně nakonec dělá, co chce :). 
Celý text je také ucelený, protože vznikal rychle, jede pořád ve stejném stylu. Napadalo mě i spousta dalších věcí, které by se daly psát a dokonce i ze stejného světa.

Tip: Nejdůležitější je pokračovat – nevracet se, neopravovat, nevrtat se v tom. Jinak se nikam nedostanete. Stejně se bude škrtat a dopisovat, tak se opraví při tom. Poznámky si pište bokem, stejně máte určitě plnou skříň různých bloků, zápisníků, notesů… Teď je ta pravá chvíle použít ty, co jste si šetřili a bylo vám líto do nich psát jen tak něco.




Věci záporné – co mi to vzalo

Ta největší je, že to žere čas. 
Ale fakt žere. 
Člověk se musí smířit s tím, že bude muset ledasco obětovat, protože udaných 1.600+ slov denně nenapíšete za hodinu – nebo aspoň já ne. Měla jsem štěstí a na začátku listopadu týden dovolené, takže v těch dnech padaly i pětitisícovky, ale ve dny, kdy chodím do práce, je to neproveditelné – to pak jelo klidně i po stovkách. Takže pak se obětují víkendy – celé víkendy – aspoň u mě. 
Ale víte co, pokud chcete psát, tak prostě chcete.

Tip: Vypěstujte si Pavlovův reflex. Já ho mám na klavírní klasiku. Jak to pustím do uší, automaticky píšu. Naštěstí u toho neslintám :). Od té doby, co jsem do noťasu nalila dvě decka růžovýho, nemá vodu rád. Pak ale bacha, abyste si vaše pavlovovské vábidlo nepustili do uší v zaměstnání. Myslím, že šéfové pro tvůrčí psaní v pracovní době nebudou mít pochopení.

Psaní je práce jako každá jiná. 
Sedíte na zadku, čumíte do monitoru, bolí z toho pracky, bolí záda, bolí oči, máte osezelej zadek. Někdy i chuť „dát výpověď“. 
A okolí to nechápe. 
Jako že proč? Protože, kurva, prostě proto! 

Rušení je standard. A mrtvých myšlenek, když na vás někdo promluví, je tolik, že už ani nemá smysl kopat hroby :) Zanedbávala jsem navíc takové věci, jako je bloG, čtení… a to nemluvím o domácnosti, kamarádech a firemních večírcích.

Ke konci už mi to navíc nešlo od ruky, nechtělo se mi, poslední týden byl zlo. 
Do půlky vás žene to, jak to přibývá, od půlky vás štve, že to neubývá :) Poslední tři tisíce byly jak čekání na Ježíška. Takže každodenní dril a hon na určitý počet slov pro mě nebude. 
Příští rok to pojmu víc lážo plážo. Každý den psát budu, ale nebudu se nikam hnát. Letos jsem chtěla zkusit, jestli to dám. Příští rok to dám tak, jak to půjde. Protože na rovinu, byla to zabijárna :D ale skvělý zážitek.

Tip: stanovte si přijatelný počet na den. Třeba tři sta slov. To dáte vždycky a téměř vždycky napíšete víc, když vás to lapne a ono lapne. Po tři sta slovech vlastním myšlenkám neutečete a stanou se z vás jen prsty na klávesnici. Nejlépe je také psát hodně na začátku měsíce, protože ke konci únava prostě dorazí.




Úžasné momenty

Nejlepší je to, když vám něco sepne, co jste dosud vůbec netušili a krásně to propojí něco, co původně bylo snad k ničemu a nakonec to má význam. Sice jsem měla pocit, že příběh se tvoří sám a mě potřebuje jen jako prsty na klávesnici a moulu, který to uloží, ale i tak. Slečna Rychlopiška je taky důležitá.

Zjistila jsem, že můj třetí hlavní hrdina je úžasnej, i když trochu svůj. Problém byl v tom, že musel umřít a… prostě musel. Ke své hanbě jsem ho obrečela, zapila a strašně mi v příběhu chybí. Asi je trochu úchylné brečet nad vlastním textem a připadat si u toho jako největší hydra. Aspoň jsem mu napsala hezký pohřeb. Je to vůbec útěcha?

Víte, jak snadno se stane největší hrdina padouchem? Já už jo :) Stačí dát mu pořádný důvod, chuť intrikovat a moc dělat si, co chce.

Taky jsem zjistila, že násilné scény se píšou líp, než ty romantické a víc si je užiju. Asi potřebuju psychoterapeuta :)

Strašně se těším, až si to přečtu celé.

Tip: Najděte si v aplikaci "budíky" - writing buddies. Kamarády, u kterých budete sledovat jejich pokrok. Je fajn vidět, že v tom jedou i další. Doporučuju taky stránky na FCB "Odstartujte svoji knihu". Tam vás budou nakopávat celoročně.



Tak nějak dohromady

Nejsem vlastně vůbec spokojená. 
Nebo aspoň ne tak, jak jsem čekala, že budu. Jednak není nic hotové, dvak jsem si asi vypěstovala mánii a mám akutní potřebu to dodělat – i když to je vlastně dobře :)
Pořád taky lezu na nanowrimovský stránky, i když už se tam nic neděje...
A navíc jsem s hrůzou zjistila, že napsat není ten problém. Problém je ten, že jsem srab. Nejhorší bude pokračování celé akce. Poslat to někam… někomu…

Trocha patosu na závěr

Nejsem spokojená, ale jsem šťastná, protože když píšu, tak fakt sem.









5. 12. 2018

Dokonalá přítelkyně



Autor: Karen Hamilton
Překlad: Renata Hajslerová
Nakladatel: Dobrovský s.r.o.
Edice: Knihy Omega
Rok vydání: 2018
Počet stran: 440



Můj názor:

Asi se všichni shodneme na tom, že dobře napsaný psychopat je kořením příběhu. Já to tak určitě vidím. Když se to opravdu povede, dokáže se mnou takový kousek pěkně zacvičit. 
Jedna z povedených psychopatek je Elizabeth Juliette z knihy Dokonalá přítelkyně. Skoro bych řekla, že je jedna z nejlepších pošahaných existencí, která se v mé knihovně vyskytuje.

Na první pohled jsem ji viděla jako milou dívku, která neměla šťastné dětství. Za tragických okolností jí zahynul mladší bratr, ve kterém se matka viděla. Ta to kladla Elizabeth za vinu a neměly ani trochu pěkný vztah. Její život se vůbec nepovedenými vztahy jen hemží. Ve škole trpěla šikanou od oblíbených spolužaček, mezi které zoufale toužila patřit a teď, v dospělosti, ji opustil přítel, pro kterého se snažila být dokonalou přítelkyní a kterého velmi milovala.

Tohle je první pohled. Jenomže paní autorka v průběhu knihy odkrývá Elizabethinu osobnost tak, že mi záhy bylo jasné, že zdání a první dojem může klamat.

Elizabeth si našla práci jako letuška, protože její miláček pracuje jako pilot u stejné letecké společnosti. Ona je odhodlaná získat ho zpět za každou cenu, protože on přece musí pochopit, jak dokonalou přítelkyní pro něj byla. MUSÍ to je to podstatné, co její uvažování vystihuje, a také ZA KAŽDOU CENU. 
A jakmile vyšlo najevo tohle, začaly se vynořovat další věci, které mě nutili o Elizabethině milé povaze začít pochybovat. Jenže její vystupování navenek bylo tak precizně vykalkulované, že jsem na tom byla stejně jako její okolí v knize – prostě se mi tomu nechtělo věřit.

Kniha je psaná z pohledu Elizabeth, takže její myšlenkové pochody jsem měla servírovány pěkně na stříbrném podnose. Poodhalovala mi postupně i věci z minulosti, které vedly k jejímu současnému chování a dvěma největším posedlostem. Tou první byl její bývalý Nate a tou druhou největší nepřítelkyně Bella. S jedním chtěla být šťastná až na věky a tomu druhému zničit život.

Vhled do myšlení Elizabeth byl neuvěřitelně poutavý. Ačkoliv se chování jevilo nepochopitelné, ona všechno vždy dokázala překroutit a ukecat tak, že se snad i pochopit dalo. Paní autorka dokázala skvěle vystihnout osobnost psychopata, který vůbec nepochybuje o tom, že je ve svém jednání v právu. Elizabeth si šla tvrdě za svým beze strachu, že nakonec věci nedopadnou tak, jak chce nebo že by mohlo být její konání nezákonné. Když se jí někdo postavil na odpor nebo se nechoval tak, jak chtěla, špatně dopadl. 
Některé věci, které jí procházely, byly snad trochu přitažené za vlasy a předpokládám (doufám), že ve skutečnosti by k nim nemohlo dojít, ale do příběhu skvěle seděly, takže jsem necítila potřebu se ve věci šťourat a hledat kazy. Prostě jsem si užívala jednoduše, ale čtivě a poutavě napsaný příběh se zajímavou hlavní hrdinkou. Děj odsýpal svižně bez nějakých zbytečných zákrut, pouze s občasnými vzpomínkami hlavní hrdinky na minulost – dětství a dospívání a vztah s Natem. Tyto pohledy do minulosti však děj nijak nebrzdily a informace z nich bylo důležité vědět.

Paní autorka svůj román zasadila do prostředí letecké dopravy. Postavy byly většinou piloti a letušky. Toto prostředí je pro mě zcela neznámé a líbilo se mi zjistit, jak to všechno funguje. Knize to velmi přidalo na čtivosti a originalitě. Díky tomu se také děj neodehrával pouze v Londýně, ale spolu s hrdinkou jsem se podívala i na palubu dopravních letadel, do pokojů elegantních hotelů a na mnohé exotické destinace. Nejzajímavější pro mě byla přece jen ta letadla a životní styl letušek a pilotů vůbec.

Kniha patří k těm, které jsem nerada odkládala, protože jsem prostě nutně potřebovala vědět, jak se bude příběh vyvíjet dál. Nebyly v ní žádné lekací scény ani přehnaná dramata. Všechno stálo na skvělém vylíčení povahy, emocí a myšlenek hlavní hrdinky a příběh nic dalšího nepotřeboval k tomu, aby zaujal. Přes to paní autorka přišla se spoustou situací, leckdy i napínavých, kdy Elizabeth vyhnala emoce svých obětí do krajnosti a vyhrotila situaci na ostří nože, které jsem si vážně užila. Postupně mě vedly od sympatií k hrdince, které bylo ublíženo k nevěřícnému údivu nad tím, čeho je schopná žena s narušenou osobností.

Knihu ráda doporučím zájemcům o psychologické thrillery, i když si nemyslím, že slovo thriller knihu úplně přesně vystihuje. Bez ohledu na žánrové zařazení si příběh vychutnají všichni, kteří mají rádi podobný typ hrdinek, jako je Elizabeth a rádi by si přečetli knihu z netradičního prostředí.



Za poskytnutí knihy ke zhodnocení moc děkuji knihkupectví Knihy Dobrovský. Pokud vás kniha láká, nenechte si ji určitě ujít. Pořídit ji můžete v síti knihkupectví Dobrovský nebo na e-shopu zde.



Anotace:

Juliette miluje Nata. Půjde za ním třeba na konec světa. Aby ho měla stále na očích, nechá se zaměstnat jako letuška u aerolinek, u kterých její láska pracuje jako pilot. Skutečnost, že se s ní Nate před šesti měsíci rozešel, pro ni nic neznamená. Protože Juliette má plán, jak ho získat zpátky. Je totiž dokonalou přítelkyní,odhodlanou postarat se o to, aby jí nikdo nebránil vzít si to, po čem touží.Skutečná láska bolí, ale Juliette věří, že všechna ta bolest za to stojí…


2. 12. 2018

Krev teče vždycky červená



...krev teče z každé rány a její barva je pokaždé stejná. Vždycky červená.


Autor: Hanina Veselá
Nakladatel: Mytago
Rok vydání: 2018
Počet stran: 640



Můj názor:

I když jsem od paní Veselé zatím nic nečetla, rozhodla jsem se využít její nabídky na FCB a poprosit ji o kopii její nové knihy "Krev teče vždycky červená" ke zhodnocení. 
Po té, co jsem přečetla anotaci, jsem si říkala, že by mi příběh mohl sednout. A taky že jo. Hernajs, já mám ale šťastnou ruku! Paní autorka jako by psala přímo pro mě. Mimochodem, přísahám, že se bohužel neznáme :) takže následující spokojený ohlas není ovlivněn ničím jiným, než příběhem samotným.


Plavenské mořské císařství má toho času kapku problém. Vlastně se spíš jeho problémy vrší jeden na druhý. 
Nejdříve udělá ostudu princezna Sagjidara – ona ji dělá často, tentokrát ovšem míra trpělivosti císaře Marrana přeteče a princezna je potrestána vyhnanstvím. Císař tak přichází o schopnou dědičku, protože princ Felian je… mírně řečeno děvkař, ochlasta, feťák a flákač. To je druhý plavenský problém. Třetím problémem jsou až moc ambiciózní lordi, kteří jsou vším, jen ne oddanými poddanými. Do čtvrtice zlobí magici, kteří jsou sice postavení už dávno mimo zákon, ale kdo by se o zákony staral, když se dá utéci do kolonií a dělat potíže odtamtud. A když císař začne churavět, je to všechno úplně v kýblu.

Plavena není ale na světě sama. V zámoří, v plavenských koloniích, se chystají nepěkné věci a stahují se blíž a blíž k mocným, kteří v Plaveně žijí. 
Jedním z nich je arcimág Zvin, hlava všech plavenských psioniků a také člověk, který si nese z minulosti velmi zajímavé tajemství (a ne jedno). A právě ona minulost nyní hrozí, že ho dožene a ohrozí další pobyt jeho krásné zrzavé hlavy na krku. Jeho nepřátele hodlají využít paní Magnu, magičku na volné noze, která je bývalou žačkou arcimága Zvina. Vzhledem k jejich bouřlivým vztahům vůbec nepochybují o tom, že bude mít chuť vrazit mu kudlu do zad. Pro jistotu si ale připraví i pro ni slušnou motivaci, aby ji rozhýbali.

A tak to začíná.
Komplikované dobrodružství magie, pirátů, diplomacie, boje o trůn a o moc, zrady a dluhů z minulosti, které se vynořují z temnot a žádají splacení účtů. A nic není takové, jakým se to na první pohled zdá být.

Paní autorka má sklon neustále překvapovat, takže důležité informace jsem nacházela postupně. Sice to trochu ztěžuje orientaci v příběhu, ale na druhou stranu jsem se mohla pořád na něco těšit. Chvilku trvalo, než jsem poznala všechny důležité aktéry vyprávění a pochopila jejich vzájemné vazby. Jakmile se tak ale stalo, byla kniha k neodložení.

Každá postava si vedla svoji část příběhu a postupně se prolínaly dohromady. Nechyběla pochopitelně společná minulost, která měla vliv na jejich vzájemné vztahy a kterou paní autorka také postupně prozrazovala a komplikovala svým postavám současný život. A nešetřila je, to ani omylem. Všechny jejich chyby je nechá vyžrat až do dna a nepomůže jim žádnými lacinými spisovatelskými triky ve formě nečekaných zázraků. Nene. Tady si hrdinové i padouši musí pomoci sami.

Postavy byly propracované velmi podrobně, ale ne až tak, aby to bylo otravné. Kupodivu se nejednalo ani tak o jejich vzhled, jako spíš o duševní stránku a minulost. Toto měla paní autorka zmáknuté na jedničku a chování postav bylo pěkně ovlivněno a formováno tím, co už prožily. Vzájemně byly perfektně odlišené, takže i kdybych nevěděla, o které zrovna čtu (což jsem vždy věděla díky nadpisu kapitol) stejně bych je dokázala poznat podle charakteristické mluvy nebo způsobu uvažování. 
Mají ještě jednu zajímavou vlastnost. Strašně snadno se s nimi sžívá. Na každém je něco přitažlivého a sympatického – což ovšem neznamená, že jsem si oblíbila všechny stejně :) - a i padouši mají světlou stránku v tom, že jsou nádherně sarkastičtí a černým humorem se nešetří. To miluju a umím si to užít. Ty spíše kladné postavy zase nepostrádaly určitou míru sobeckosti a vlastní zájmy.
 
Rozhovory mezi postavami mě nesmírně bavily. Oceňuji také to, že ani nejmocnější postava nebyla neporazitelná. Nevěděla jsem dne ani hodiny, kdy některý z mých oblíbenců přijde o život, protože v tom, co se jim dělo se mohlo stát cokoliv.

Velmi mě oslovil styl psaní. Četlo se to skvěle. 
Obzvlášť popisy jsem si náležitě vychutnala. Nebylo jich nijak zbytečně moc, krásně však vnášely do příběhu. Jednotlivé scény jsem úplně viděla před očima. Navíc, když se paní autorka po nějaké krvavé a nebezpečné scéně v několika větách zasnila nad krásou pobřeží, tála jsem jak vosk. 
Nechyběla lehká erotika, která ale byla velmi decentní a popsaná vkusně a bez přehnaných detailů. Bavila mě politika příběhu a sledování plánů jednotlivých aktérů. Těšila jsem se, kdo kdy a proč podrazí koho. Zápletka byla poměrně akční. Pořád se něco dělo na všech frontách a bojové linie se postupně sbíhaly dohromady, aby hrdinové chvíli kopali na společném písečku, než je vyprávění zase donutí rvát se sami za sebe.

Kniha je již čtvrtou knihou o telepatce Magnólii, ale je prezentována jako samostatný román. Asi by tedy bylo dobré znát i předchozí knihy. Pro mě to bylo nicméně první setkání s postavami a světem Asterionu a za sebe můžu říct, že neznalost předchozího nebyla nijak potrestána. 
Příběh skutečně je možné číst samostatně a vychutnat si ho beze zbytku. Je také ukončený, takže nejsem vystavena týrání v podobě neznalosti konce. Stejně chci ale víc. Víc toho světa, víc podobného stylu psaní a… přiznávám se, víc Zvina.

Knihu doporučuji všemi deseti všem milovníkům akční fantasy s luxusními intrikami a černým humorem. Chcete postavy, které jsou sebevědomé, drzé a neodolatelné? Tady je budete mít. Chcete zajímavou zápletku. Není problém.



Za poskytnutí e-knihy ke zhodnocení moc děkují paní Veselé a nakladatelství Mytago. Pokud chcete knihu zkusit, seženete ji zde papírovou nebo zde jako e-knihu.


Anotace:


Doby, kdy Plavena byla chudou rybářskou zemí, jsou dávno pryč. Dnes je z ní koloniální velmoc s císařem jako jediným svrchovaným vládcem. Ačkoliv ve stínu jeho majestátu blednou samotné hvězdy, i on jednou zemře. A co se stane pak? Za koho se postaví armáda? Jak se zachová mocná pozemková aristokracie? Co udělá vlivná klika magiků z Východluní?

Když dvůr začíná připomínat harém, vraždy a intriky jsou pro šlechtice rutinní záležitostí a mír je křehký jako sklo, přichází čtyři hrdinové. Princezna Sagjidara uprostřed rodových povinností snící o cizokrajných dálkách. Telepatka Magnólie, která má naopak dobrodružství plné zuby a touží po klidném životě. Plavenský arcimág Zvin zajímající se pouze o výzkum psioniky. A nakonec záhadný mistr Jagoda, který chce jediné. Hlavu svého nepřítele na podnosu z athorského stříbra. Zdálo by se, že neexistují odlišnější jedinci. A přesto mají nejméně jednu věc společnou. Je jí krev, protože ta teče z každé rány a její barva je pokaždé stejná. Vždycky červená.

25. 11. 2018

Návrhář



Román o počátku kariéry Christiana Diora


Autor: Marius Gabriel
Překlad: Věra Kotábová
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2018
Počet stran: 296



Můj názor:

Knihu jsem si vybrala, protože tahle edice beletrizovaných životopisů mě baví číst. Vždy se dozvím něco o známých osobnostech a navíc dostanu k tomu všemu i příběh smyšleného hrdiny, zasazený do zajímavé doby a společnosti. Stejně tomu bylo i v knize Návrhář.

V románu se přede mnou otevřel svět poválečné Paříže, která právě setřásla poslední zbytky nacismu. Ve městě stále vládne bída a válečné příděly, ale umělecká a dekadentní část se začíná probouzet k divokému životu a lesku. 
Do novou nadějí tepajícího města přijíždí Američanka Copper se svým manželem, válečným zpravodajem amerických novin. Zatím co v Evropě ještě pokračuje osvobozování a svět objevuje hrůzy nacismu a koncentračních táborů, objevuje v Paříži Copper něco dočista jiného.

Seznámí se s postarším návrhářem Christianem Diorem a jeho komunitou malířů, spisovatelů, zpěváků a především návrhářů – a ty jména jsem znala dokonce já. Na jedné straně tedy poznává krásu látek a okouzlujících modelů, život ve společnosti, kam se každý nedostane. Na druhou stranu, jako válečná dopisovatelka a novinářka vidí bídu obyčejných lidí, zoufalství a nastupující komunismus mezi dělnickou třídou. Uvidí, jaké to je, když se lidé touží mstít těm, kteří měli něco společného s nacisty a jak se lidé mění zasaženi hrůzami války.

Kniha mě okouzlila především skvělou atmosférou a zajímavými osobitými postavami. 
Středobodem příběhu není Dior, jak by se mohlo zdát, ale novinářka Copper a její životní příběh. Tedy především ten pařížský. Poměrně záhy po začátku knihy se jí rozpadne manželství a ona ovlivněná společností, ve které se ocitla a nedůvěrou v muže, do dalšího vztahu nespěchá. Rozhodne se věnovat cele svobodnému, neomezenému životu a kariéře. I tak se jí ale vztahy s muži nevyhnou a lehká romantická linka je v knize také. Nic přehnaného, ovšem. 
Situace, které v poválečné Paříži zažívá, jsou mnohdy velmi emotivní – když se například Diorova sestra vrací z koncentračního tábora. Některé zase přibližují krásný svět módy a snaha o znovuvzkříšení pařížské haute couture – výstava zmenšených modelů na panenkovských modelkách.

Toto všechno tvoří pestré pozadí Coppeřina životního příběhu a onu okouzlující poutavou atmosféru poválečného vzkříšení a nové naděje pro všechny, nejen pro samotnou Copper. Diora jsem si ale užila také dost a móda byla v knize všudypřítomná. 
Život po válce nebyl nijak zvlášť jednoduchý a bylo zajímavé si přečíst, jak to tenkrát chodilo. Jak se žilo, jezdilo po městě, obchodovalo, jak probíhalo dopisování do novin bez mobilů a internetu, dokonce i taková banalita, jako shánění hedvábí na šaty se stala zajímavým dobrodružstvím.

Styl pana autora je poměrně jednoduchý a přímočarý, ale pro tento typ vyprávění skvěle funguje. Nenašla jsem žádné zbytečné kudrlinky a omáčku, popisy šly k věci a sdělovaly jen to, co bylo potřeba. Možná bych uvítala malinko víc možností nechat se okouzlit Diorem a jeho návrhy šatů, ale on nebyl hlavní postavou a tak jsem musela zapojit představivost :). 
Za umělecký dojem by tedy kniha plný počet bodů nezískala, za to za čtivost a srozumitelnost rozhodně ano. Pan autor připravil své hrdince zajímavý osud. Na první pohled možná všední – nic co by nezažila spousta žen, ale právě ona všednost v nevšedním prostředí dodává mezilidským vztahům v příběhu šmrnc.

Když se říká, že v jednoduchosti je krása, platí to pro tento příběh dvojnásob. Jste li čtenářem, který nepotřebuje nic komplikovaného a překombinovaného, je tahle kniha pro vás. Příjemně si u ní odpočinete a navíc si přečtete o zajímavých osudech.

Za poskytnutí knihy ke zhodnocení moc děkuji nakladatelství Metafora. Knihu najdete zde.




Anotace:

Paříž, rok 1944. Celé město oslavuje osvobození Francie a čerstvě vdaná Copper Reilly je uvězněná v nešťastném manželství. Místo, aby se jako novinářka věnovala kariéře, sedí doma a čeká na záletného muže. Jedna manželova nevěra stíhá druhou, až pohár přeteče a Copper požádá o rozvod.
Zůstává sama v Paříži a nečekaně potkává velmi nepravděpodobného přítele: podivínského návrháře ve středních letech. Jeho vrozená nesmělost a nechuť k publicitě i slávě si protiřečí s troufalou brilantností jeho návrhů. Jmenuje se Christian Dior.
Copper rychle rozpozná jeho mimořádné nadání a pobízí ho, aby se osamostatnil. Vzájemně si dodávají odvahu žít své sny. Zatímco se Paříž vzpamatovává z války a nachází svůj někdejší šarm, Christian si buduje vlastní módní dům a Copper se vrhá do divokého světa módní žurnalistiky.

Příběh o přátelství, lásce, hledání krásy a sebeuplatnění čerpá ze skutečných historických událostí, především ze života Christiana Diora. Mimo jiné v něm najdete také zmínku o Theatre de la mode – slavné poválečné miniaturní módní přehlídce haute couture.


14. 11. 2018

Rebelové vln



Autor: Sara Raaschová
Série: Rebelové vln (1. díl)
Překlad: Zdeněk Uherčík
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2018
Počet stran: 336



Můj názor:

První dílo paní Raaschové mě, pokud mám být upřímná, zase tak úplně nenadchlo. Dost dlouho jsem proto váhala, zda se do její novinky Rebelové vln pustit. Na další zklamání jsem neměla chuť. Jenže piráti mě lákali. V celé mé knihovně totiž žádnou další knihu o pirátech nemám a tak jsem do toho šla.
Kniha slibovala něco nového, neokoukaného, originálního…
A tentokrát sliby nelhaly.

Bláto a písek, kam se jen podíváš, proudy jsou naše, však víš.
Bůh, voják, císař či král, nemůže proudy nám vzít.
Plujme, přátelé, společně jako jedno tělo.
Bůh, voják, císař či král, nezničí naše dílo.

Ostrov Svatý Loray je již dlouhou dobu domovem pirátských syndikátů. Každý má na něm kousek svého území, kde sklízí magické rostliny, které se vyskytují pouze v řekách a mají každá jiný – dobrý nebo nedobrý, ale každopádně magický účinek. Po dlouhých válkách o nadvládu se situace tak nějak uklidnila a i když mír je velmi křehký, dokážou syndikáty existovat vedle sebe. Svatý Loray je, nebo by aspoň měl být, sjednocený pod nadvládou rady.
Jenomže je tu ještě Argrid, náboženský stát, který se snaží vymýtit ze světa všechnu magii a ohněm Svatého Boha očistit lidi od hříchu. A protože Svatý Loray je zdrojem rostlinné magie, tedy všeho zla a špatnosti, zaměřili se oči Svatého Boha na tento ráj říčních pirátů. Lorayané, sužovaní chudobou, politickou nestabilitou a vážnou nemocí třesavkou, mají před sebou boj za svůj ostrov, svobodu a životy svých blízkých.

Dlouho jsem přemýšlela, jak napsat chválu, aby to nepůsobilo přehnaně nadšeně, půjdu na to tedy od lesa. Vypíšu všechno, čím mě paní autorka dokázala překvapit:

Politika, komploty a intriky

Protože tyhle tři věci jdou vždycky ruku v ruce a tady se za ruce drží snad každý s každým. 
Piráti obecně rádi hrají ve svůj prospěch a tak se občas paktují s někým, koho by nikdo jiný nečekal. A tak moc nesnáší jeden druhého! Skoro stejně jako milují podrazy. 
Rada ostrova Svatý Loray taky nepatří mezi svatoušky. Svého vítězství dosáhla značně krvavým způsobem a v uplatňování rovnosti mezi všemi lorayany je poněkud krátkozraká. Jinými slovy, lidi si na ostrově mají být rovni, ale někteří jsou si rovnější. 
Co se politiky Argridu týká, je to v podstatě politika jednoho muže, který se nezdá být úplně příčetný a své lidi ovládá pomocí:

Fanatické náboženství

A když říkám fanatické, tak si pište, že budete zírat. 
To, co se děje ve jménu Svatého Boha, to se vidí jen málokdy. Hranice očišťující od hříchu hoří každý den a v bezpečí není nikdo, jakkoliv vysoce postavený. Kdo má jiný názor, neodváží se ho říci a strach je všudypřítomným hostem. Kdokoliv vás může udat, klidně i někdo blízký. 
Král Argridu je poslem božím na zemi a jeho vůle je vůlí Svatého Boha. Už vidíte, kde je průšvih? Jeho poddaní už jsou tak zfanatizovaní, že v podstatě není cesty ven. Udělají cokoliv, aby se zbavili hříchů skutečných nebo domnělých a tím největším je:

Rostlinná magie

Líbilo se mi, jak paní autorka podstatu své magie vymyslela. 
Kouzelné rostlinky se dají nalézt pouze v říčních tocích Svatého Loraye. Některé jsou vzácnější než jiné. Některé uzdravují, některé zabíjejí, ochromují a ničí. Jejich užití je různé a v knize jsem se o něm poměrně dost dozvěděla. A hodně mě bavilo číst o tom, jak kytky fungují. Nebylo to jen tak, aby magie byla, ale opravdu to mělo v ději své místo a prakticky neustálé využití. Tyhlety šikovné květinky těžili z řek:

Říční piráti

To bylo to hlavní, co mě na knihu nalákalo. 
Pirátské syndikáty, honící se po řekách na parnících kvůli zisku z magických rostlin. Bojující proti sobě navzájem i proti Radě. Z řad pirátů se navíc rekrutovali někteří velmi zajímaví hlavní hrdinové:

Postavy

Největším překvapením pro mě byla hlavní hrdinka Adeluna Andreu. Na rozdíl od té z druhé série, byla tahle skutečná. Měla skutečné myšlenky, trápení z minulosti i cíle do budoucna. Věci myslela dobře, i když je občas nedělala tím nejlepším způsobem. Jenže pro mě byla díky tomu víc přístupná a lépe jsem jí rozuměla. 
Další hlavní postavou byl syn argridského krále Benat. Na štěstí nebyl takový magor, jako jeho tatík. Líbil se mi jeho zdravý rozum a prošel si krásnou cestu od zbabělce k muži, který stojí za svou pravdou. Těším se, co předvede v dalším pokračování. 
Pirát Devereux Bell je kapitánem na volné noze. Nepatří do žádného syndikátu, ale vlastní způsob života obhajuje stejně tvrdě. Byl drzý, sebevědomý a vtipný. Takové postavy mám ráda. Navíc jeho životní příběh také nelze zařadit mezi nezajímavé.

Postavy celkově jsou dobré. Některé jsem milovala, jiné nenáviděla a občas se to prostřídalo. Každý měl něco, na co nebyl moc hrdý, ale na druhou stranu to vyvažovaly i dobré stránky. Nebyl vůbec problém najít si k nim vztah, i když jim ještě maličko dotaženosti ve vykreslení povah chybí. To ale ještě může přijít v dalších pokračováních. Vím jistě, že mě jejich osudy budou bavit i nadále.

Protože se jedná o YA knihu, očekávala jsem zde nějaké to zajiskření mezi hlavními postavami. Paní autorka se moc netajila s tím, které to budou, zato jim moc nepřála. Cestu si k sobě hledaly věrohodně a pomalu, protože na začátku nepanovala zrovna důvěra a porozumění. Moje obavy, že vztah hrdinů bude jen další kýč, se naštěstí nenaplnily a paní autorka vlastně jen naťukla cosi, co v budoucnu možná bude, možná nebude.

Jsem také ráda, že paní autorka nezapomněla na minulost. Dozvěděla jsem se, proč je situace na St. Lorayi taková, jaká je. Nepřišla jsem ani o informace z minulosti postav, díky čemuž se mi ještě více přiblížily a lépe chápaly. 
Oceňuji mapku na začátku knihy, jen co se na ni podíváte, budete tam. Přímo v ději na svém vlastním parníku. Oči čtenáře také zaujmou celostránkové, pěkně graficky vyvedené informace o magických bylinách.
Příběh má hodně otevřený konec, ale tentokrát jsem za to ráda, protože další knihu číst chci a ráda si na ni počkám. Paní autorka si u mě napravila reputaci. Tahle pirátská série je čtivá, zábavná a místy i docela akční a napínavá. Na konci někteří padouši mírně poodkryli karty a jsem zvědavá, jak rozběhnuté události s dějem zamávají.


Celkově tedy doporučuji. Zapomeňte na nepodařený start a dejte autorce druhou šanci. Tahle za to stojí. Milovníkům YA se bude kniha líbit. To netradiční pirátské prostředí vážně stojí za navštívení.

Za poskytnutí e-knihy ke zhodnocení moc děkuji Palmknihám. Knihu do vaší čtečky seženete zde.




Anotace:

Velkolepé fantasy dobrodružství od hvězdné autorky série Sníh nebo popel
Magický ostrov Svatý Loray konečně ukončil válku s Argridem, kde vládne církev a strach z kouzel. Při mírovém jednání ale zmizí argridský posel a země žádá odplatu. Z únosu je obviněn pirát Vex. Aby si zachránil krk, rozhodne se pomoci válečnici Lu najít skutečného viníka. Mezitím dostane argridský princ Benat šokující úkol – zbavit svůj lid odporu k magii. Jak se klubko intrik zamotává, musí se Vex, Lu i Benat rozhodnout, co jsou ochotni obětovat pro mír.


9. 11. 2018

Zhoubný kmen: Nákaza



Autor: Guillermo del Toro, Chuck Hogan
Série: Zhoubný kmen (1. díl)
Překlad: Linda Bartošková
Nakladatel: Beta-Dobrovský
Rok vydání: 2010
Počet stran: 432



Můj názor:

Po knize jsem sáhla v návalu okouzlení Tváří vody (článek zde). Bylo mi jasné, že toto bude něco velmi jiného. Ale G. del Toro je už pro mě zárukou kvality i v literatuře, nejen ve filmu.
Nebyla jsem si úplně jistá, jestli je dobrý nápad rozečítat tuto knihu na noc, ale nakonec jsem to udělala a nevadilo to. Začátek je totiž opět poměrně pozvolný a dbá na řádné budování atmosféry.


Jak už to tak bývá, boj o osud lidstva začíná v USA – chudáci, nemají chvilku klidu :). 
Na letišti v New Yorku přistane letadlo. To by ještě nebylo nic divného. Divné je to, co se děje potom. Stroj se zdá být zcela mrtvý. Stojí na dráze neosvětlený, nehybný, se staženými roletami v okýnkách. Zmatený personál letiště musí pochopitelně zjistit, co se děje. Jak je možné, že se cestující nehrnou ven? Že nezvoní mobily, letadlo vůbec nekomunikuje…

Po průzkumu se zjistí, že všichni na palubě stroje jsou po smrti. Odpovědní činitelé povolávají vědce ze speciálního týmu pro kontrolu biologických hrozeb, aby přišli na to, jak mohli všichni na palubě bez příčiny umřít. Všichni, až na čtyři…

Vedoucí speciálního týmu pro výzkum infekcí Efraim Goodweather je naprosto zmatený. Něco takového nikdy neviděl. Na nalezených mrtvolách nelze určit příčinu smrti. Těla mrtvých vůbec nehnijí, nepřitahují hmyz, ale něco se s nimi děje. Něco divného. A pak najdou v zavazadlovém prostoru zajímavou bednu, plnou hlíny, která jim záhy zmizí. Nejen ona…

Hlavními hrdiny příběhu jsou velmi rozdílní lidé. Prvním je samozřejmě doktor Goodweather. Krom záhady s letadlem a podivnou biologickou hrozbou bojuje také s rozvodem a bývalou manželkou, která chce do své péče jejich syna. Doktor je celkem otevřená mysl, ale ani na okamžik netuší, s čím se tu vlastně má utkat, dokud se na scéně neobjeví podivný stařík Abraham Setrakian. 
Setrakianova cesta začala v koncentračním táboře, kde se poprvé setkal s „nepřítelem“. Po celý svůj život se zaměřil jen na likvidaci oné hrozby – ano, všem to už dávno došlo u divné bedny. Jde o vampýří virus, který má vážně slušný potenciál udělat z lidí bandu krvesajů.

Pokud jsem snad čekala klasický příběh o upírech, byla jsem pravdě blízko, ale zároveň i dost daleko. Podobné upíry jsem zatím neviděla. Pan autor si vymyslel docela zajímavý princip upíří nákazy, který sice vychází z běžných příběhů, které už tu stokrát byly, ale přeci jen do věci vkládá některé nové prvky. 
Zaujal mě princip šíření nákazy a organizace upířího „roje“ a také celá legenda o upířích Starých. Nechci moc prozradit, protože to všechno jsem se dozvídala postupně v průběhu čtení od postavy Setrakiana i prostřednictvím vědců. Od Setrakiana to byla ta mystická, upíří část a od vědců spíš fyzické náležitosti upírů a princip jejich šíření.

Kniha není prvoplánovou lekačkou. Naopak, jedná se o promyšlený příběh, kde napětí pomalu narůstá. Pěkně postupně a pomalu. Nejdříve se zdá, že až moc pomalu. Pak ale najednou vše dostane spád a události naberou kvalitní tempo. Okamžiky děsu jsou pečlivě naplánované a dávkované. Pan autor pracuje nejdřív s pocitem „něco“ není v pořádku. To asi známe všichni. Hrdinové příběhu mají pocit, že tu něco je, že se na ně něco dívá. Nikdo netuší co, nikdo nic neviděl. Týmy vyšetřující nehodu letadla hledají racionální řešení, ne příhody o upírech. Jenže čas letí a je potřeba jednat. Linie příběhu sleduje nejen tým bojovníků, ale i nakažené a budoucí nakažené a po pozvolném nástupu se všechno začne dít hrozně rychle.

Kniha je příběhem o upírech a nehraje si na žádnou intelektuální literaturu, zároveň je ale velmi čtivá a i když jsem tušila, co asi bude na dalších stranách, bavilo mě to číst. Sice jsem nevěřila, že by se upíři dali zpracovat o něco děsivěji a jinak, ale tady se to podařilo. Jestli tu něco nebylo, tak gentleman v černém plášti mámící bezbranné dívky. Není to žádná převratná pecka, ke které by se člověk vracel, ale přes to za přečtení stojí. Pan autor opět ukázal, že umí vybudovat příběh a stvořit zajímavé postavy.


Knihu doporučuji všem milovníkům neromantických upírovek. Žádné zamilované nesmysly tu totiž nenajdete. Za to si užijete boj lidstva o přežití proti prastarému zlu. Příběh je sérií o třech dílech, takže na konec si ještě počkám. 
Další díly číst budu. Zajímá mě, jak to dopadne.


Anotace:

Byli tu vždy. Upíři. V ústraní a temnotě. Čekali. Teď přišel jejich čas. Během týdne dostanou Manhattan. Za měsíc celou zemi. Za dva měsíce – celý svět. Boeing 777 přiletí na letiště JFK v New Yorku a v pořádku roluje k terminálu, když tu se najednou letadlo zastaví a systémy přestanou reagovat. Všechny rolety v okénkách jsou zatažené, nikde žádné světlo, komunikační kanály utichly. Pozemní personál tápe ve zmatku, než konečně povolá na pomoc tým pro vyšetřování biologických hrozeb. Na palubu letadla vstupuje Dr. Efraim Goodweather, šéf týmu, a z toho, co tam najde, mu ztuhne krev v žilách. Co se děje, naopak dobře chápe Abraham Setrakian, starý pán, který přežil holocaust, pak se stal vídeňským profesorem a nakonec zastavárníkem ve Španělském Harlemu. Ví, že v tuto chvíli začíná válka… Rozhoří se monumentální bitva s vampýřím virem, který zamořuje ulice New Yorku. Doktor Goodweather, ke kterému se přidá Setrakian a pestrá hrstka bojovníků, se musí pokusit nákazu zastavit a zachránit město, v němž žijí i jeho manželka a syn.

Vizionářský tvůrce oskarového filmu Faunův labyrint Guillermo del Toro a spisovatel, nositel Hammettovy ceny, Chuck Hogan společně vložili svou fantazii do smělého, epického románu o děsivé bitvě mezi člověkem a vampýrem, který ohrožuje veškeré lidstvo. Toto je první díl napínavé trilogie a neobyčejného mezinárodního vydavatelského počinu.



3. 11. 2018

Diabolik 2: Krvavé impérium



Být musím krutý, laskav býti chtěje; zle začíná to, k horšímu to spěje. 
Hamlet.


Autor: S.J. Kincaidová
Série: Diabolik (2. díl)
Překlad: Lucie Schürerová
Nakladatel: Fragment
Rok vydání: 2018
Počet stran: 352



Můj názor:

Po tom, jak skončil první díl (můj článek o něm zde), jsem se druhého nemohla dočkat. 
Doufala jsem, že se paní autorka udrží a nespáchá hřích v podobě nějakého ohraného klišé nebo podivného vývoje situace v knize. No… Musím říct, že mě opravdu překvapila. Ani náhodou jsem nečekala, že druhý díl bude takový drasťák :).

Na konci prvního dílu vyšlo najevo, co k Nemesis Tyrus cítí. A taky se přišlo na její skutečnou osobnost – tedy na to, že je diabolikem. 
K nesmírnému pohoršení grandiloquy i církevních hodnostářů však Tyrus trvá na tom, že Nemesis bude jeho Imperátorkou. Protože šlechtici, kterých je dvůr plný, jsou úlisní a prospěchářští parchanti, tváří se na oko, že proti tomu nic moc nenamítají. Alespoň tedy Imperátorovi do očí. Za zády mu ti největší zmetci z nich kují pikle a v čele všech spiklenců stojí senátor Pasus. 
Senátor má s Nemesis nevyřízené účty, stejně tak ona s ním a jsou proto s Tyrusem nanejvýš opatrní, když se k nim snaží stavět „přátelsky“ a navenek podporuje jejich nový režim…

Hra o moc a o přežití se rozjíždí na nejvyšší obrátky a nikdo si nemůže být jist, kdo je na jeho straně a jestli on sám drží v rukou trumfy nebo jen prázdné karty. Je nutné jednat rychle, chytře a nemilosrdně, než to udělá někdo jiný…


Jeden život. A zítra ještě jeden život. A ještě jeden a tolik jednotlivých životů… 
V které chvíli už to bude moc?
Pokud jde o mě, řekla bych, že v ten den, kdy zabiješ, aniž by sis tuhle otázku položil.


Název druhého dílu opravdu odpovídá. 
Impérium, které podědili Tyrus a Nemesis se vážně vyznačuje násilím, bezohledností, prospěchářstvím, manipulacemi, využíváním ostatních a mimořádně bezskrupulózní politikou jistých senátorů a členů grandiloquy. Boj o moc byl vedený nemilosrdně a na ostří nože. 
Na YA to bylo dost nezvykle reálné – v rámci žánru prostě odvážný počin. Vážně jsem si myslela, že dobro nemá šanci, neviděla jsem ani to nejmenší světýlko na konci tunelu. Zrůdnost činů se ničím nezjemňovala, paní autorka popsala nejtemnější zákoutí lidské duše a nejhnusnější věci, kterých jsou lidé schopni – od jednotlivých zabití po vyhlazení desítek lidí. 
No, i když… pokud by čerpala z některých skutečných událostí z historie, musela by ještě přitvrdit. V určitých okamžicích jsem však měla pocit, že z nich snad i čerpala.

Nemesis mi v tomto dílu opravdu připomínala diabolika, ve kterém se probouzí lidská duše. Pokud měla někoho zabít nebo mu ublížit, přistupovala k tomu s chladností a nenacházela vůbec žádný problém v odstranění nepříjemných protivníků. 
Na druhou stranu byla schopna i značné lidskosti a slitování v případě, že šlo o její přátele, nevinné lidi nebo Tyruse. A ve své lidskosti se dopouštěla chyb v úsudku a zbrklého jednání. Její city se pro ni staly opravdovou slabostí. Tyrus oproti ní neztratil nic na své smrtící inteligenci. Byl konec konců od dětství nucen bojovat o vlastní život. Teď byli ale dva a zdálo se, že proti všem.

Největší nepřítel imperátorského páru byl opravdu ukázkový parchant. Neštítil se ničeho, jeho tahy byly důkladně promyšlené. Nenáviděla jsem ho! Tak to má vypadat – padouchovi to je nutné věřit a je nutné k němu cítit odpor, málokterý autor však má odvahu svého padoucha napsat odpovídajícím způsobem. 
Na druhou stranu ti druzí hrdinové neváhali bránit se jakýmikoliv prostředky. V příběhu se roztočil kolotoč zrady, msty a smrti a i původně spíše kladné charaktery byly smeteny do mravního úpadku. Těžko jim to ale můžu mít za zlé. Každý, kdo ukázal slabost nebo milosrdenství byl okamžitě pozřen silnějšími. Kdo chtěl přežít, musel se stát šelmou a u těch, kteří byli k proměně dotlačeni okolnostmi, bylo ještě děsivější ji sledovat.

Paní autorka se nebála jít až na krev. Kniha je temná a syrová. Postavy se neštítí jakéhokoliv způsobu, jak si navzájem uškodit a prosadit své zájmy. Nikdo není kladným hrdinou, nikdo není bez viny. Žádnému z aktérů se nedá věřit vůbec nic, snad jen to, že chce ze situace vyjít jako vítěz. Šlechta se pere mezi sebou bez ohledu na běžné lidi a ti umírají a nejen oni. 
Tenhle hnus a násilí svým způsobem vyvažuje láska mezi Tyrusem a Nemesis a občasné lehce lechtivé scény. Ty jsou ale napsány s citem a bez trapnosti. 
Konečně jsem se také dozvěděla více o náboženství, které paní autorka pro svoji knihu vymyslela a došlo i na některá další zajímavá odhalení. 
Co tu chybělo, je jakákoliv známá šablona z YA knih. Paní autorka je dokázala všechny obejít. V některých případech jí to mám možná za zlé, ale příběhu to prospělo.

Líbí se mi, že v této knize lze bez problémů zaujmout postoj k tomu, co je špatné. Každý to na první pohled vidí a každému se to musí hnusit. V tomto ohledu považuji Krvavé impérium za skvěle napsaný druhý díl. 
Vývoj příběhu mě dokázal dost často překvapit, když všechno nabralo, už po několikáté, neočekávaný směr. Vnímala jsem děj spíš šokovaná tím, že se jednalo o téměř nepřetržitý proud špatností, ale cokoliv jiného bych autorce nevěřila. Postavy hrály vysokou hru a vzhledem k tomu, jak byla vylíčena zkaženost šlechty a utrpení, kterému byly postavy vystaveny, hráli ji odpovídajícím způsobem. Na konci jsem je nesnášela všechny. Nezůstal nikdo, komu bych přála vítězství nebo cokoliv dobrého. 
Zůstal jen příběh, který chci sledovat.


Po přečtení druhého dílů můžu prohlásit, že Krvavé impérium není žádná oddechová lahůdka YA žánru ale skvělá sci-fi se zápletkami hodnými Machiavelliho a plná nečekaných obratů a hrůzných situací. A musím říct, že jsem velmi zvědavá na pokračování, protože si neumím představit, s čím přijde paní autorka po tomhle všem. 
Na jednu stranu je mi možná líto, jaký obrat všechno nabralo. Musím ale uznat, že jakýkoliv jiný konec by byl klišé.

P.S.: Citát z Hamleta v úvodu mého článku knihu úplně vystihuje!


Anotace:

Nový Imperátor Tyrus usedl na trůn a s Nemesis po boku chystá velké změny. Chce z Impéria vybudovat místo, ve kterém se bude bytostem jako Nemesis projevovat úcta a uznání. Vědecké poznání a informace budou pro všechny, ne jen pro elitu. Nikdo nebude muset intrikovat a bát se o život. Galaktická šlechta se však nehodlá vzdát starých pořádků. Rozehrává nemilosrdnou hru plnou intrik a lží. Tyruse čeká těžký boj, při kterém se ho Nemesis chystá chránit. Jenže ona už není strojem na zabíjení. Probudily se v ní city a emoce, a je třeba, aby to dokázala