17. 10. 2017

Poslední dívka


... Final Girls. Členem tohoto klubu nechce být opravdu nikdo!

Autor: Riley Sager
Překlad: Jana Novotná
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2017
Počet stran: 398



Anotace:

Před deseti lety jela studentka Quincy Carpenter na dovolenou s pěti přáteli a vrátila se sama, jediná přežila hororový masakr. Stala se členem „klubu“ FINAL GIRLS, který vymysleli novináři, a do takové skupiny lidí nechce nikdo patřit.   
 
Patří do něj třeba Lisa, která ztratila devět sester z vysokoškolského klubu po útoku teroristy, který zabíjel nožem; nebo Sam, která přežila útok maskovaného muže během noční směny v Nightlight Inn. A nyní i Quincy, která zakrvácená prchala lesem před násilníkem, který přepadl partu studentů v lesní chatě. Média touží po tom, udělat rozhovor se všemi dívkami najednou, jenže všechny se snaží na prožité trauma zapomenout, a tím i jedna na druhou.  
V současnosti už je na tom Quincy celkem dobře, díky xanaxu. Má obětavého snoubence Jeffa, populární blog o pečení, krásný byt, terapeutickou skupinu a policistu, který jí před lety zachránil život. Její mozek tragickou událost vymazal a minulost je pohřbena. Avšak jen do té doby, dokud není Lisa, první „Final Girl“, nalezena mrtvá ve své vaně s podřezaným zápěstím, a dokud se na jejím prahu neobjeví Sam...

Můj názor:

Jsou tři.
Říká se jim Poslední dívky. Protože ony jediné – poslední – přežily řádění vraha. Ony jediné vyvázly z celé skupiny lidí. Lisa, Samantha a Quincy.

Lisa se s osudem utkala o život při útoku vraha na vysokoškolský klub. Zemřelo tam devět dívek. Samanta vyvázla jen těsně z útoku na motel Nightlight Inn. Quincy přežila, jako jediná ze skupiny šesti přátel masakr v chatě Pine Cottage.

Od těch hrozných chvil už uplynulo hodně času. Každá jde nějakým způsobem dál, mají nový život a snaží se vyrovnat s hroznou minulostí každá, jak nejlépe umí. 
Quincy má blog o pečení, přítele a svoje každodenní dávky xanaxu. Lisa se stala psycholožkou a napsala knihu o tom, jak překonat těžké trauma. Pomáhá druhým. A Samantha se postupně ztrácela, až se ztratila úplně. Díky Lise byly dívky nějaký čas v mailovém kontaktu, snažila se jim pomoci a měly spolu mít i vystoupení v televizi, které by snad nasytilo chuť novinářů o nich pořád psát. A teď je Lisa mrtvá. Prý spáchala sebevraždu, ale Quincy něco v podvědomí říká, že to přeci nemůže být možné. Lisa, ta nejsilnější z nich, že by si sáhla na život?

Vypravěčka příběhu Quincy si žije celkem normální život. Alespoň tedy normální vzhledem k tomu, co ji potkalo před deseti lety. Snaží se žít tak běžně a obyčejně jak to je jen možné, vede svůj blog o pečení, odmítá žádosti novinářů o rozhovory a taky by se ráda vdala za svého přítele právníka Jeffa. Předstírá, že se už se vším vyrovnala, ale sama sobě tím lže. Bez pilule xanaxu je nejistá a nervózní. Jako postava byla velmi uvěřitelná, leč bohužel ne úplně sympatická. Jako by mi na ní celou dobu něco vadilo – asi to předstírání a neschopnost se z něj vymanit a řešit to jinak než prášky. 
Vlastně mi něco vadilo u většiny postav. U Jeffa, Samanty i policisty Coopa. Při čtení jsem později vykoumala, co že to bylo. Paní autorka totiž dokázala do svých protagonistů vložit takovou část osobnosti, že jsem jim v podstatě celou dobu nedůvěřovala. Všichni mi byli něčím podezřelí a nepříjemní, všichni něco skrývali. A to něco vyplouvalo nahoru jen velmi pomalu a pozvolna. 

Pro mě to byly skvěle vytvořené postavy. Mám ráda, když autor napíše svoje charaktery tak, že k nim najdu nějaký citový vztah, byť je negativní, což byl tento případ. Všechny důležité postavy měly propracovanou minulost, která se pěkně promítala do jejich současnosti a ovlivňovala jejich chování. Každý malý detail byl důležitý jako kostička v řadě domina.  Ať už šlo o Poslední dívky, nebo o policistu Coopa, který po událostech v Pine Cottage zachránil Quincy život a až do dnešního dne jí pomáhá, kdykoliv to potřebuje. Chvilku jsem fandila jednomu a jiného podezřívala, aniž jsem pořádně věděla z čeho (případně jsem to věděla naprosto přesně). Pak se zase všechno otočilo a mnou obhajovaný člověk se stal podezřelým. Paní autorka si skvěle pohrála s nimi i se mnou.

Klíčem k celé záhadě bylo to, co se Quincy stalo, když byla s kamarády na výletě v chatě Pine Cottage. Krom ní tam všichni kamarádi přišli o život dost hrůzným způsobem. Sama Quicy má v paměti černou díru a nic podstatného z nejhorších okamžiků si nepamatuje. Ztráta paměti je sice maličko ohraná, ale zde na místě jako následek traumatu, které utrpěla. 
Já sama jsem se vše také dozvídala postupně v krátkých kapitolách, vyprávěných třetí osobou, které střídaly Quincyno vypravování. V těchto záblescích z minulosti jsem se mohla přenést přímo do Pine Cottage a prožít vše, co se tam stalo. Od příjezdu party až do úplného konce. 
Postupně jsem tak dostávala vodítko k celé události v minulosti a zjišťovala jsem, jak s tím souvisí události současné. Spolu se mnou si „vzpomínala“ i samotná Quincy a pod tíhou vzpomínek se hroutila její pečlivě vystavěná „vyrovnaná“ osobnost. Samozřejmě jsem si konstruovala vlastní teorie – zcela zbytečně, protože mě opravdu ani vesnu nenapadlo to, co si pro mě paní autorka v závěru knihy připravila.

Celou dobu jsem byla napjatá a čtení mě opravdu bavilo. Paní autorce se podařilo udržet mě u knihy  díky skvěle vystavěné zápletce a naprosté nemožnosti dobrat se rozklíčování celé záhady. Několikrát během čtení se mi zdálo, že už tuším, jak vše bylo, abych byla vzápětí vyvedena z omylu a zahnána k jiné stopě, která se zdála žhavější, než ta původní. Jednou jsem si byla dokonce naprosto jistá, že vím – a byla jsem úplně vedle. Když se dívám teď zpětně, drobné stopy a náznaky v textu byly. Chce to číst velmi pozorně a nenechat se strhnout zvědavostí a událostmi. 
Děj byl z počátku poklidný a plynul pomalu, abych se stihla seznámit s postavami a událostmi v minulosti a současnou situací. Já jsem ale byla natolik navnaděna anotací a zvědavá, co se všechno přihodí, že jsem se začetla velmi rychle. Postupně vše nabíralo tempo a zamotávalo se a tento kvalt paní autorce vydržel až do strhujícího finále.
Paní autorka má příjemně čtivý styl a i když jsem občas objevila nějaký zádrhel nebo kostrbatější větu, děj mě natolik zajímal, že mi to bylo vlastně jedno. To může být ostatně způsobeno i překladem. Navíc já jsem četla recenzní výtisk, takže je možné, že věci nebo výrazy, které mě překvapily, se do finální knihy ani nedostanou.

Poslední dívku bych určitě doporučila milovníkům trillerů, ale bude se líbit i těm, kteří žánr tak často nečtou – já sama jsem živým důkazem. Kniha pro mě byla velmi lákavá už z anotace, takže jsem měla poměrně vysoká očekávání. Dílo obstálo se ctí a moje očekávání byla více než naplněna. Kniha vyjde 23.10.2017, takže pokud si ji chcete pořídit, budete muset ještě chvilku vydržet, ale za čekání i přečtení stojí.


Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega. Více o knize se dočtete zde. Jakmile vtrhne na knižní pulty, budete si ji moci koupit třeba tady. 



12. 10. 2017

Falešný polibek


Autor: Mary E. Pearsonová
Série: Kroniky pozůstalých (1. díl)
Překlad: Jana Jašová
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2017
Počet stran: 363



Anotace:

Království Morrigan dodržuje všechny tradice a sní o starých dobách, ale některé tradice princezna Lia nemůže překousnout. Například sňatek s někým, koho v životě neviděla. a to vše pouze kvůli zajištění politického spojenectví. Lia má všeho po krk a je připravena začít nový život. V den své svatby utíká do vzdálené vesnice na břehu moře, kde se usazuje mezi obyčejnými lidmi a především dvěma záhadnými a přitažlivými muži. To ovšem ani netuší, že jeden z nich je princ, kterého si měla vzít, a druhý je nájemný vrah s úkolem ji zabít. Obklopena tajemstvími a intrikami si musí Lia nejen zvykat na obyčejný život, ale hlavně odhalit, proč ji někdo chce zavraždit a jak by právě ona mohla ohrozit budoucnost ne jednoho, ale hned několika království a panovnických rodů.

Můj názor:

Falešný polibek jsem vůbec nechtěla číst. Patřil k náhodným nákupům, když jsem si zoufale nutně chtěla udělat radost nějakou knihou a nemohla si vybrat. Zaujala mě jednoduchá zelená obálka a kniha mi sama skočila do ruky. A dobře udělala - mám při těchto náhodných nákupech prostě šťastnou ruku :).

V království  Morrigan existuje jistý druh moci. Alespoň se to povídá. Je to moc, kterou disponují údajně pouze první dcery rodin. Nejvýznamnější první dcerou je pochopitelně dcera královská – princezna Arabella Celestine Idris Jezelia, která si nechává říkat Lia. Ona své moci tak docela nevěří, nikdy se u ní zatím neprojevila, ale podle pověstí ji má a tak je pro království důležitá. Uzavře totiž sňatek s princem sousední země Dalbreck, jejíž spojenectví království Morrigan nutně potřebuje. Jak už to tak chodí Lia prince nechce. Nikdy ho neviděla, má ho za nechutného chlapa, kterému sňatek musel sjednat tatík a všelijak podobně se jí příčí skutečnost, že uzavře dohodnuté manželství bez lásky. A protože je Lia duch nespoutaný, rozhodne se vzepřít a těsně před svatbou prchá z rodného hradu spolu se svojí služebnou. Chce žít prostým životem v malé vesnici Terravin na břehu moře.  A jednou poznat muže, kterého by opravdu milovala…
 
Zdroj
Lia byla bytost veskrze sympatická. Moji náklonnost se jí podařilo získat už v první kapitole, ve které prchala před nechtěným sňatkem. Byla silná a odhodlaná osobnost. Nebála se opustit pohodlí paláce, když si pro sebe vysnila jiný osud, než jí rodiče naplánovali. Mohla bych tu sice zpochybňovat její odpovědnost vůči zemi a poslušnost k rodičům, ale nebudu. Nebýt neposlušných hrdinek, co bychom četli? 
Jako hlavní hrdinka byla napsána dobře. Nebyl problém jí fandit a přát jí, aby se jí útěk zdařil a později, když kolem ní kroužili ti dva nápadníci, toho lepšího z nich. 
Kaden a Rafe - zrovna o nich se mi moc psát nechce, abych paní autorce něco nepokazila. Prozradím o nich jen to, že oni dva byli těmi nápadníky. Oba byli lákaví a sympatičtí - jeden o trochu víc :). A v poslední třetině knihy se ukáže, kdo jsou a přihodí tak do zprvu jednoduché zápletky cosi navíc, co přispělo k dobré čtivosti příběhu.

Nelze popřít, že kniha patří do kategorie lehčích oddechovek. A jako k takové je třeba k ní přistupovat. To ale neznamená, že by nebyla dobře a čtivě napsaná. Paní autorka ozvláštnila v podstatě šablonovitý příběh zajímavou inovací - za uprchlou princeznou se honil princ a vrah, to jsem věděla už z anotace. Co  jsem ale nevěděla, bylo to, který z nich je kdo. A tohle bylo to, co mě na knize obrovsky bavilo. Užívala jsem si tipování, snažila se v textu najít sebemenší stopu, kterou by se jeden z nápadníků prozradil. Nenašla jsem nic :) Paní autorka si dávala bedlivý pozor na to, aby mi žádnou stopu neposkytla. Nakonec jsem si vybrala dle větších sympatií, protože sympatičtí mi byli oba pánové. A světe div se! Trefila jsem prince :).
V příběhu se mi ale líbilo více věcí, než jen princo-vrahová záhada. Popis života Lii ve vesnici a práce v putyce byl velmi příjemný. Opět se nejednalo o nic složitého a světoborného, ale paní autorka zase dokázala, že umí psát a zaujmout svého čtenáře. Vlastně to dokazovala v průběhu celé knihy. Zaujala mě už první kapitolou a udržela až do konce.
 
Zdroj
Kapitoly, které vypráví Lia Jsou prokládány krátkými částmi nazvanými princ nebo zabiják. Názvy napovídají, kdo je asi vypravěčem té které kapitoly. A jsou to přesně ty části, kde jsem se snažila najít nejvíc stop k odhalení totožnosti prince a zabijáka. Při druhém čtení možná něco objevím, ale na poprvé nic. Ani nepatrný náznak.

Přibližně do poloviny by se mohlo zdát, že se kniha vyvíjí očekávaným způsobem. Od půlky ani náhodou. Jakmile se prozradilo, kdo je princ a kdo vrah, začala být kniha docela akční a napínavá. A pokud se mi do té doby četla rychle a prakticky sama, od půlky do konce už jsem ji zhltla jedním rázem. Paní autorka si vymyslela zajímavý svět a v příběhu trochu představí i něco z jeho historie. Obzvlášť mě zaujaly popisované tradice, svátky a život lidí. Dokonce se mi zde líbil i trojúhelník mezi hlavními postavami. On mi tedy nevadí dost často, pokud je dobře napsaný a se sympatickými aktéry a tady rozhodně takový byl. Nezdál se mi ani násilný a vyhnaný do krajnosti ani přitažený za vlasy – vlastně bych i počítala s tím, že něco takového se klidně stát může. Romantické pletky v druhé části doplní i něco záhad a magie a taky se určitě bude hodit mapa na předsádce knihy.


Knihu bych doporučila všem, kdo hledají něco příjemného a odpočinkového a zároveň něco, co je bude bavit. Kniha je sice určena spíš pro dívky, ale třeba i starší kousky, jako já, si ji dokážou užít. Je jen potřeba nehledat v ní žádnou vysokou fantasy. Pak budete určitě spokojení. Prostě ji otevřete a jen si užívejte příběh, který je nápaditý a poutavě napsaný. Já budu zatím vyhlížet druhý díl.


10. 10. 2017

Kaštany


Dneska – jako ostatně každý den – jsem šla z práce kolem vzrostlého kaštanu. 
A protože je teď podzim padají z něj pichláky a na zemi pod ním je dost kaštanů. To není nic divného a nic, co by stálo za článek a nejspíš ani za zamyšlení, jenže já si už delší dobu všímám jednoho zajímavého úkazu. Ty kaštany tam leží! Metací vozy je vždycky shrábnou na stranu chodníku, ale ony tam pořád jsou!
Vedle je školka, takže nedostatek dětí, které by je sebraly, rozhodně není. Jenže děcka je nesbírají. Jen kolem nich chodí!

Zdroj

Dnes dokonce šlo jedno dítě s matkou, sehnulo se pro kaštan a matka mu ho sebrala a zahodila s komentářem o špinavosti věcí na zemi. 
Matko! To byl kaštan! To se sbírá a dělají se z toho zvířátka. Pamatuješ?

Když jsem byla malá já, žádný kaštan nezůstal na zemi dlouho. Dokonce jich byl silný nedostatek a občas jsme si museli pomoci klackem vrženým do větví, aby jich popadalo víc. Měla jsem pak doma koníky a panáčky a různou jinou kaštanovou havěť. Něco z toho ve mně asi zůstalo a občas se pro nějaký kaštan ohnu. Jeden mám zrovna na stole v práci a jeden doma.


A teď ta otázka: Ty děti je sbírat už nechtějí a nebo jim nikdo neukázal, jak se dělají zvířátka z kaštanů? 
A nebo se časy prostě jen mění?

Zdroj


5. 10. 2017

Plamen v temnotě


... Cesta plná nástrah. Oceán smutku. Svět v plamenech...

Autor: Sabaa Tahirová
Série: Jiskra v popelu (2. díl)
Překlad: Petra Johana Poncarová
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2017
Počet stran: 472



Anotace:

Po čtvrté zkoušce, při níž došlo k nečekaným událostem, se imperiální vojáci vydávají na lov dvou uprchlíků, kteří opustili Serru a vypravili se na nebezpečnou cestu do srdce Impéria.
Laia se chystá proniknout do Kaufu, nejstřeženějšího a nejnebezpečnějšího imperiálního vězení, aby zachránila svého bratra, jehož schopnosti jsou klíčem k přežití Učenců. A Elias je pevně rozhodnut jí pomoci, přestože se tím vzdává poslední šance získat svobodu.
Temné síly, lidské i ty nadpřirozené, však pracují proti nim. Elias a Laia musejí na každém kroku své cesty bojovat, aby přelstili nepřátele: krvežíznivého císaře Marka, nemilosrdnou velitelku, sadistického dozorce, který vládne kaufskému vězení, a — což je nejbolestivější — také Helenu, Eliasovu dlouholetou přítelkyni, jež nyní zastává funkci císařova Krkavce.
Helena se musí podrobit Markově vůli a postavit se do čela mise, která jí láme srdce: jejím úkolem je najít zrádce Eliase a zabít ho.

Můj názor:

Po přečtení prvního dílu série Jiskra v popelu, následovalo dlouhé čekání na druhý díl. Nakonec jsem se naštěstí dočkala a přichází chvíle na sdílení zážitků a dojmů. Pokud potřebujete osvěžit paměť, článek o prvním dílu najdete zde. A protože tento nový článek bude pojednávat o druhém dílu, vykoukne v něm nejspíš na světlo nějaký ten spoiler k jedničce.

POZOR! Čtením dalších řádků se vystavujete nebezpečí spoilerů k prvnímu dílu série – Jiskra v popelu.

První díl přestal příběh vyprávět ve chvíli, kdy se novým císařem impéria stal Markus. Eliasovi se podařilo uprchnout doslova z pod sekery kata a je na útěku spolu s Laiou. Jejich cílem je věznice Kauf, kde je vězněn Lain bratr. Laia touží bratra osvobodit, nejen proto, že je jejím posledním žijícím příbuzným, ale také proto, že nosí v hlavě plány na výrobu superpevné oceli. Díky nim by mohl mít konečně učenecký odboj takové zbraně, které by obstály v boji proti mečům Masek. 
Pod novopečeným císařem z plebejského rodu se zachvívají nestabilní nožky jeho trůnu. Vznešené rody se proti němu chtějí vzbouřit a on je odhodlán udržet si trůn za jakoukoliv cenu. 
Svoje vlastní plány má také velitelka šerosrázské akademie Keris Veturia.

V novém dílu série se opět otevře svět plný magie, bojů o život a tentokrát i mocenských intrik. Kdo bude vítězem a kdo jen pouhým pěšákem v rukou mocnějších a chytřejších soupeřů?

Doufala jsem, že mě paní autorka dokáže opět překvapit a že Plamen v temnotě nebude jen vycpávkou mezi dvěma díly série. A ona mě překvapila! 
Začala s tím hned u postav.

Zdroj

Oproti minulému dílu naznaly postavy v příběhu docela velký posun a to jak v chování a názorech, tak v oblíbenosti u mě. 
Do nebeských výšin oblíbenosti se drápe Elias Veturius, který pokračuje ve své cestě za tím být někým jiným než pouhým zabijákem bez svědomí a služebníkem impéria. V knize mu paní autorka hází pod nohy jeden klacek za druhým a Elias přelézá a přeskakuje a tím jako postava obrovsky roste. Jedním z klacků pod jeho nohama je bohužel i Laia, druhá hlavní postava. V tomto díle u mě sbírala spíš mínusové body za svůj strach udělat rozhodnutí a neobyčejný talent vybrat si vždycky tu nejhloupější možnost. Oproti minulému dílu se z ní stala nejistá a naivní holčička a takový sešup dolů u postav nevítám, obzvlášť pokud se jedná o jednu z hlavních. Pro mě až nepříjemně lpěla na osvobození  bratra, což by ještě bylo pochopitelné. Ona ale nebrala vůbec ohledy na to, jaké problémy a trápení tím působí lidem okolo sebe. Odmítala se zastavit, zamyslet a vše zvážit. Jen se hnala za tím svým a neváhala využít a ohrozit kohokoliv. Začínal se u ní vyvíjet nepříjemně sobecký povahový kaz, který se ani moc nesnaží skrývat. Navíc zde je cosi jako milostný trojúhelník, který mám Laie velmi za zlé. 
Obrovsky u mě stoupla v ceně Helena Aqilla, která se na konci minulého dílu stala imperiálním Krkavcem.  Klacků pod nohama měla taky požehnaně, především od záporáků, ale bojovala statečně. Ukázala sílu vůle a charakteru a to se u postav cení. Na pokračování jejího příběhu už se těším.

Ve vyprávění se střídají tito tři a postupně mě provázely každý svou částí role v impériu. Elias a Laia jsou na útěku před novým císařem Markusem a snaží se dostat do věznice Kauf, aby osvobodili Laina bratra. Helena je na opačné straně barikády. Má sloužit jako Krkavec novému císaři, kterého zatím rody nechtějí respektovat a zároveň chytat uprchlé zrádce Laiu a Eliase.
Ozvláštněním nového dílu byly samostatné Heleniny kapitoly. Nenápadně tak pro mě přejala roli hlavní ženské postavy. Díky ní jsem se mohla ponořit do politických intrik nového císaře a postupně se seznamovat s novými tvářemi v císařství a zkoumat, kdo se za jakým cílem žene. Sledování cesty do Kaufu pro mě bylo zajímavé spíš kvůli Eliasovi a situacím, které dvojice musela cestou řešit. Laia se zmítala někde u podlahy mého čtenářského zájmu. Paní autorka dokázala vymyslet spoustu nebezpečenství, které oba cestou potkalo a nic jim neusnadnila. To oceňuji. Nelíbí se mi, když hlavním hrdinům spadne všechno do klína až moc lacino. Vzhledem k tomu, že se jedná o fantasku, vykroutili ze z některých průšvihů pomocí více či méně magických okolností. Tyto okolnosti jsou však tak skvěle zapracovány do děje, že mi vlastně přišly úplně přirozené a normální :). Paní autorka umí dobře odhadnout, co jí ještě u čtenářů projde a co už by považovali za nehorázné a i na fantasy literaturu snadné řešení problémů a únik z nebezpečenství.

Zdroj

Druhý díl měl trochu svižnější tempo než ten první a to si ani na tempo děje prvního dílu nemůžu stěžovat. Možná to bylo tím, že svůj svět už kniha ukázala a teď jen vypráví příběh. A skutečně o události nebyla nouze, především o ty napínavé a životu nebezpečné. Paní Tahir opět nešetří svým vypravěčským talentem, kterého má na rozdávání. Její římsko-pouštně-fantastický svět neztratil nic na své originalitě a styl psaní je pořád stejně poutavý, jako byl v prvním dílu. Dokonce i milostný trojúhelník, který se v příběhu vytvořil, má svoje opodstatnění, takže jej paní autorce pro tentokrát odpustím. Sice mi velmi vadil a uškodil Laie jako hlavní postavě, ale svůj důvod skutečně měl. 

Zajímavý vývoj se také ukazuje na straně Zla. Nejen, že trochu přibylo špatňáků, ale taky jsou doopravdy úžasní. Mají svoje intriky a plány v plánech jiných plánů a celkově působí jako inteligentní a vychytralé osobnosti. Paní autorka svým hrdinům připravila opravdu zdatné protivníky a odhalit je nebylo lehké. Stále nemám úplně jasno, jak se bude příběh vyvíjet a kdo hraje za jakou stranu. Tato neprůhlednost je jen dalším plusem příběhu. Snažím se sice něco odhadnout, ale je to jen vaření z vody. Paní autorka drží své karty dobře v rukou a rukáv má plný ukrytých es.
Bohužel, čekání na další pokračování bude dlouhé.

Kniha je plnohodnotná a kvalitní fantaska, ve které si najdou svoje i milovníci žánru fantasy pro dospělé a určitě nebudou zklamaní ani mladší čtenáři. Paní autorka si dokáže odpustit klišé běžná pro YA literaturu, ale hrdinové s jejich osudy budou dostatečně přitažliví pro vyznavače YA fantasy. Starší čtenář zase ocení dobře propracovaný děj, zápletku nebo zajímavý svět.  Příběh je opravdu dobrý, napínavý a čtivě napsaný. Užijte si čtení!


Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Knihu do vaší čtečky si můžete pořídit zde. První díl mají také – najdete ho tady :).



3. 10. 2017

Každé řešení má svůj problém


Autor: Kerstin Gierová
Překlad: Pavla Lutovská
Nakladatel: Ikar
Rok vydání: 2009
Počet stran: 256



Anotace:

Gerri plánuje spáchat sebevraždu, ale předtím ještě napíše dopisy na rozloučenou spoustě příbuzných a známých – a nezachází v nich s pravdou právě v rukavičkách. Shodou okolností jí ale sebevražedný plán nevyjde – a Gerriin život se ze dne na den stane opravdu napínavým dobrodružstvím. Neboť není snadné vypořádat se se svými blízkými, když vědí, co si o nich skutečně myslíte!

Můj názor:

Tuhle knihu jsem si sehnala v antikvariátu až v dalekém Trutnově proto, abych si zkompletovala sbírku Kerstin Gierové. Čekala jsem další knihu pro náctileté, ale z tohohle tenkého dílka se vyklubal perfektní poklad pro ženy. Čímž samozřejmě nechci říct, že by se nelíbil i dívkám :) Já osobně jsem velmi překvapená a nadšená. Vím, že paní Gierová píše skvěle, ale tohle bylo velmi jiné, velmi ze života a velmi půvabné dílo.

Paní autorka v něm zpracovává téma životních peripetií svobodné, třicetileté spisovatelky brakových románků pro ženy Gerri.
Gerri je v hluboké depresi, tak hluboké, že má už dokonce precizně naplánovanou sebevraždu. Pytel prášků je nachystaný, dopisy na rozloučenou napsané a Gerri pevně odhodlaná. Už ji nezastaví naprosto nic. A proč se chce zabít? Hlavně proto, že je pro svoji rodinu obrovským zklamáním, což jí rodiče a nejen oni, rádi připomínají. Měla se narodit jako syn, není půvabná blondýnka, není úspěšná (dle rodinných měřítek) a o její práci se v rodině mluví jen v tajuplných náznacích. Nemá chlapa a zrovna v tomto na ni rodina dost tlačí.  
Připadá si jako nemilovaný a trpěný odstrk, vždyť ani její matka, která má pojmenované všechny misky v kuchyni, si nikdy nevzpomene na její jméno. Možná se to zdá jako malichernosti, ale na Gerri už je to prostě moc.
V jejím životě ale není všechno úplně špatně. Má skvělou partu přátel, je talentovaná spisovatelka a skvělá organizátorka, je milá, hodná... a těch hezkých věcí jsem našla mnohem více.

Celá kniha, kterou vypráví Gerri, je psaná skvělým stylem, svěže s jemným humorem. Bylo dobré podívat se na téma sebevraždy i takto, ne jen smrtelně vážně. Myslím, že tohle byl dokonce lepší úhel pohledu. Jasně totiž z řádků čnělo poselství, že nic není tak hrozné, jak to vypadá, jen člověk potřebuje něco, co ho nakopne nahlížet na věci jinak a hlavně chtít je vidět.

Útloučká kniha je členěná do kratších kapitol a začíná Gerriinými pečlivými přípravami na sebevraždu, která se jí pochopitelně nezdaří, což je od začátku jasné. Mezi jednotlivými kapitolami jsou k přečtení i dopisy na rozloučenou, které Gerri napsala a plánuje je rozeslat v předvečer své sebevraždy. Tyhle dopisy poskytují skvělý doplněk k poznávání lidí okolo Gerri – její rodiny, přátel i spolupracovníků. A vlastně i jí samotné. Na všech postavách se mi líbila jejich obrovská opravdovost. Byly skvělé a živoucí se svými dobrými i špatnými vlastnostmi, slabostmi i silnými stránkami. Měly svoje příběhy, které sice nebyly rozpitvány až velmi podrobně, jen tak, jak bylo pro příběh nutné, ale přes to mi ty lidi dokázala paní autorka přiblížit, jako bych je znala.

Každé řešení má svůj problém není žádným veledílem klasické literatury. I způsob, jak se situace vyřeší je více vtipný než pravděpodobný. Ale ta kniha je skvělá! Je snad jediným opravdu vtipným a přitom dobře napsaným románem, který jsem za posledních pár let četla. Paní autorka píše o sebevraždě s humorem, ale bez nevhodného zlehčování a vysmívání.


Kniha by se mohla líbit ženám, které pobavila třeba taková Bridget Jonesová, i když styl paní Gierové mi připadá daleko svěžejší a vtipnější. Určitě se po ní podívejte. Za to komplikované shánění to stojí!


1. 10. 2017

Sčítání lidu za III. čtvrtletí 2017


Hups! A je to tady zase :)
Další čtvrtletí se stalo minulostí a rok vstupuje do poslední čtvrtky. 
Podzim je tu a Vánoce před náma. Po novinkově umírněném létě nadchází vydavatelsky nabušené měsíce, kdy nebudu vědět, co koupit a číst dříve. Samozřejmě mám vytipovaných pár úžasných favoritů, které prostě koupit musím. Pak jsou tu ty knihy, kvůli kterým si nejspíš opět zařídím průkazku do knihovny. Jsou to ty, které bych si chtěla přečíst, ale doma je mít nemusím. A jako vždycky to nakonec dopadne úplně jinak :). Než se ale pustím do nových nákupů, dopřeju si ještě poslední ohlédnutí za létem.



Knižní předsevzetí minulého čtvrtletí

Z minulého čtvrtroku tu mám závazek přečíst 9 knih z domácích zásob – to teda fakt problém nebyl :). Přečetla jsem jich dokonce čtrnáct, což je celkem nadplán, ale polevit nemožno. Na to tu mám až moc zajímavé knihy.  Spíš nevím, kterou si vzít první. 
Také jsem chtěla zamakat na anglině. Realizace tohoto předsevzetí měla proběhnout prostřednictvím Pottera trojky. Tam už jsem tak úspěšná nebyla. Přečíst za tři měsíce přesně deset stran… to asi další komentář nepotřebuje. 
V plnění předsevzetí je to tedy pade na pade.

Jak se mi v létě vedlo v číslech?

Počet přečtených knih v červenci byl 8 a ve stranách to dělá 3.327 stran.
srpnu padla moje šťastná 9. Ve stranách docela podobné číslo – 3.478.
září se mi šťastná 9 zopakovala a ve stranách jsem držela standard – 3.342 stran.

Ne, že by na tom tak záleželo nebo že bych chtěla soutěžit, či brát čtení jako sportovní disciplínu. Jen se mi to zdá jako zajímavá informace.
Přednost při psaní článků mají recenzní kopie od Palmknih a knihy od Metafory, Omegy a Joty. Ty knihy, na které už názor na bloGu je, jsou označeny u názvu *. Všechny články, které si budete chtít přečíst, najdete v seznamu článků na bloGu zde.

Které knihy přispěly k pohodovému čtvrtletí?

Přečteno ve čtečce:
Navigátoři Duny*, Posvátné lži Minnow Blyové*, Slyším tě všude*, Řád zlomených křídel*, Mechanický princ*, Mechanická princezna*, Kdes byla včera v noci*, Machinace*, Limes Imferior, Plamen v temnotě
Přečteno v papíru:
Šílená*, Fantastická zvířata a kde je najít, Kruh, Dracula má láska, Blackout*, Prokletý princ, Mechanický anděl*, Falešný polibek, Růže a dýka, Deník mého stínu, Sny andělů a chimér, Nezkoušej na mě zapomenout*, Každé řešení má svůj problém, První stříbrná kniha snů, Palác lží, Druhá stříbrná kniha snů

Co mi přibylo v knihovně?

Swannova láska, Poslední království, Panenka z kostí, Řekni vlkům, že jsem doma, Kniha posledního soudu, Nejtemnější část lesa, Falešný polibek, Prokletý princ, Charleston, Paní půlnoci I – Temné lsti, Dívka na klíček, Růže a dýka, Sny andělů a chimér, Nezkoušej na mě zapomenout, Šest vran, Sníh nebo popel, Daň peklu, Palác lží, Divotvůrce, Temnější tvář magie.

Výhry  a dárky:
Mráz – výhra na blogu Život mezi řádky
Legenda o krvi a lásce – výhra na blogu Knihy na cestách
Dívky z trajektu – výhra na blogu Zaostřeno na knihy
Mia Flor – Svět mezi řádky

Všem, kteří vypsali soutěže, moc děkuji! Pochopitelně obzvlášť těm, jejichž soutěž se mi poštěstilo vyhrát :).



Takový menší knižní plán na předvánoční čtvrtletí

Jako vždycky bych chtěla pokračovat ve snižování počtu domácích nepřečtených knih, které jsem nasyslila. Vidím to opět na cca 9 přečtených. 
Potter trojka v angličtině do Vánoc padne nebo aspoň budu za půlkou, jinak se na Mikuláše dobrovolně přihlásím, aby mě vzal čert. 
Psát tu takovou blbost, že nebudu utrácet za knihy je zhola zbytečné, tak se jen pokusím trochu krotit :). Tak mě napadá – co takhle ta průkazka do knihovny. To zní jako dobrý plán :)

Závěrem

Chtěla bych poděkovat Palmknihám za možnost s nimi dlouhodobě spolupracovat a za recenzní kousky do mojí čtečky, které mi posílají. Této spolupráce si patřičně vážím a doufám, že i oni jsou spokojeni. Moje díky si zaslouží také nakladatelství Metafora, což je moje druhá pravidelná spolupráce, která mi dělá radost knihami. Doufám, že moje články potěšily zase je :) Už delší dobu si užívám i spolupráci s nakladatelstvím Omega a Jota. Od nich mám knihy prostřednictvím recenzních konkurzů a jsou to samé skvělé kousky. Takže moc děkuji i jim.
V neposlední řadě děkuji i svým pravidelným i nepravidelným čtenářům a těm, kteří občas zanechají komentář. Těší mě, že je vás tolik a komentáře mi vždycky udělají radost.


Přeji všem krásný podzim!


25. 9. 2017

Machinace


„Poprvé je smrt trápení. Podruhé už spíš jenom otrava.“ 


Autor: Hayley Stoneová
Série: Machinace (1. díl)
Překlad: Johana Eliášová
Nakladatel: Plus
Rok vydání: 2017
Počet stran: 360



Anotace:

Stroje byly stvořeny k tomu, aby lidstvu pomáhaly a zamezily veškerým válkám. Neúprosnou logikou ovšem došly k jednoduchému závěru: bez lidí žádné konflikty nehrozí. Nastává nemilosrdné vyvražďování, které lidskou rasu přivede až na pokraj vyhynutí. Během jedné ze záchranných misí umírá i Rhona Longová, symbol a vůdkyně odboje, ale dostává druhou šanci – jako klon, který si neuchoval skoro žádné vzpomínky. Nyní ji čeká nelehký úkol: všechny kolem přesvědčit, že Rhonina kopie není o nic horší než Rhona sama, ať už se to týká jejích citů, nebo schopnosti velet. Mezitím se ale stroje chystají na nehostinných aljašských pláních k dalšímu velkému útoku, jehož cílem nemá být jen zničení jedné ze základen odboje, ale něco mnohem děsivějšího. Hayley Stoneová ve své prvotině předkládá tradiční dystopické téma, které ovšem zpracovává nově a s nadhledem. Ústřední roli v něm hraje svérázná hrdinka, jejíž sarkastické glosy a ironické poznámky dodávají jinak pochmurnému románu odlehčený tón.

Můj názor:

Tahle kniha pro mě byla překvapením od samého začátku. Když jsem začala číst, byla jsem trochu zaražená, protože jsem očekávala přece jen více scifi - více strojů, více bojů a taktických věcí, víc politiky... a méně Rhony, ale zklamaná z knihy nejsem. Přinesla mi sice jiný příběh, než jaký byl očekáván, nebyl ale horší, než jsem doufala, že bude.

Na začátku hlavní hrdinka a vypravěčka příběhu Rhona Longová zemře – a není to žádný spoiler, protože zemře na druhé stránce. A o pár stran později (asi o další dvě) se probudí jako klon. Základnu, na které se probudí, v zápětí přepadnou stroje a Rhona je během pár vteřin donucena prchat o život kamsi do mrazivé aljašské noci a čekat, jestli je dříve vyzvednou spojenci nebo dostanou stroje. Její duše v nově vypěstovaném těle má navíc značné mezery v paměti, takže start do staronového života není zrovna snadný. A to ještě netuší, co ji čeká…

Jako čtenář jsem se, spolu s Rhonou, ocitla v tom, co zbylo ze Spojených států Amerických. Přibližně šest let po tom, co stroje převzali iniciativu a rozhodli se zabránit válkám vyhlazením lidstva. Poslední zbytky armády a dobrovolníků se skrývají na tajných základnách a bojují za to, co z lidstva zbývá.


„Machinace. Tvrdé, hnusné slovo pro tvrdou, hnusnou dobu. Slušný název pro současnou éru, která začala, když se naše technologie obrátila proti nám a udělala rychlý proces s lidskými válkami, k čemuž ostatně byla zamýšlena. Až na to, že se jí to povedlo tak, že se stala nepřítelem, proti kterému se lidstvo muselo sjednotit. A přesto jsme ho neporazili“.


Myšlenka na to, že se lidstvu vymknou stroje z ruky a pokouší se ho vyhladit, není úplně nová. Už jsem několik podobných knih četla, ale nikdy z pohledu hrdinky – ženy a navíc ještě klona. A takový bonbonek navrch – oni ty stroje jen dělají to, k čemu byly naprogramovány – snaží se zabránit válce za každou cenu. Jenže válku vedou lidé a tak je až směšně logické to, že se stroje pokouší lidí zbavit. Vlastně to myslí dobře :). I jejich programátoři to mysleli dobře. Jenže cesta do pekel bývá lemována dobrými úmysly. Jako zápletka to zní naprosto fantasticky a začátek příběhu měl nakročeno na nadějné scífko.

Po čase se ale ukázalo, že to nebude úplně to, co jsem původně očekávala. 
Existuje žánr YA scifi? Pokud ne, tak tohle je první zástupce svého druhu, na který jsem narazila. Mnohem více než válka posledních zbytků lidstva proti stojům je zde probírán vnitřní život hlavní hrdinky. A pochopitelně i ten milostný, protože její láska, Camus, se nechce smířit s tím, že se mu vrátila ze záhrobí žena, kterou miloval a přece ne tak úplně ona. 
Pokud bych však chtěla knihu označit za dívčí románek, docela bych paní autorce křivdila. Sem tam totiž opravdu došlo i na bitvy se stroji, taktické plány a různé jiné neromantické komplikace. Všechno ale bylo poměrně jednoduché, vyřešilo se až příliš snadno a Rhona se vrhala do nebezpečí, jako by měla být nesmrtelná – ne že by byla jediná hrdinka, která to dělá, ale bývá to výsadou hrdinek v knihách pro mladší publikum. Nechci paní autorce vyčítat, že svoji hrdinku obdařila více štěstím než rozumem, ale takhle jednoduché to přece nemůže být ani ve scifi románech.

Navzdory tomu nebyla Rhona pouhou nanynkou a Camus jen zbožňovaným idolem. 
Oba jsou postavami, které si mě snadno získaly a vlastně jsem jim i věřila jejich motivaci k činům, jež jim paní autorka přisoudila vykonat. Rhona byla vtipná v každé situaci a její poznámky a průpovídky mi skvěle seděly, jen mi svým prožíváním připadala malinko mladší, než měla být a nedokázala jsem si ji představit jako velitelku a symbol odboje proti strojům, jímž v „prvním životě“ byla. Tento dojem se ke konci trochu vylepšil, ale i tak mě nikdo nepřesvědčí, že Rhoně bylo víc než dvacet. Camus v tomto ohledu vyšel paní autorce daleko lépe. O něm jsem neměla pochyby ani jednou a také nebyl prvoplánově napsaný tak, aby se do něj zbláznily čtenářky celého světa. I když možná ano, pokud je jejich typ smutný hrdina.

Ostatní postavy se míhaly příběhem tak, jak je Rhona popisovala ve svém vyprávění. Nejvýrazněji byl účasten vědecký pracovník Samuel, který byl Rhoniným nejlepším přítelem a tak trochu obětí nejprofláklejšího jangadultovského klišé. Myslím, že dál k tomu nemusím nic psát. Toho, že ho paní autorka potřebovala jako zamilovaného moulu, si všimne každý čtenář už nejpozději ve třetí kapitole.

I když byl příběh poměrně jednoduchý, ráda říkám, že se mi četl skvěle. 
Rhonino vyprávění plynulo docela příjemným tempem. Neobsahovalo žádné zbytečné odbočky a přezdobené kudrliny. Příběh si šel přímočaře za svým a i když se v něm probíraly vztahy, nebylo to nijak přehnané a rušivé. Paní autorka měla na paměti, že se rozhodla psát scifi román a ten jangadultí nástřel vůbec nebyl nepříjemný. Našla jsem si v něm dokonce několik zajímavých myšlenek. Například mě upoutal pohled na začátky klonování. Rhona byla prvním a jediným žijícím klonem. Ale! Je klon ještě vůbec člověk? Do jaké míry ho lze ovlivnit - naprogramovat? A je tím člověkem, který poskytl genetický materiál nebo někým novým? V tomto ohledu jsem chápala Camusovu nejistotu v tom, jestli navázat s novou Rhonou tam, kde se starou přestal – a vlastně bych se hodně divila, kdyby paní autorka tuto „vztahovou“ část příběhu vynechala nebo odbyla jako nedůležitou. Stejně tak otázku důvěry Rhoniných spolubojovníků. Bylo jen logické, že byli opatrní, než jí začali znova důvěřovat.

Kniha ve mně zanechala uspokojivý dojem, ale i tak ji milovníkům klasických scifáren nedoporučím. Hodnotím ji spíše jako lehčí scifi na hranici žánru YA a proto si myslím, že by byla vhodnější pro milovníky jangadultek, díky svému zaměření na mezilidské vztahy a méně akčnějšímu ději. Tím nechci nijak snižovat kvalitu textu, ale spíš naznačit, že by se hodila pro budoucí fanoušky scifi, kteří chtějí s žánrem začít a necítí se na žádnou ze známých klasik. Machinace k žánru lehce postrčí a zároveň nabídnou i trochu romantiky a celkem podrobný vhled do vnitřního prožívání Rhony.
Myslím, že díky ní by mohla spousta čtenářek přijít na chuť scifi literatuře a ani čtenáři nebudou lehkou citovou linkou nadměrně znechuceni.


Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Pokud máte chuť si knihu také přečíst, můžete si ji pořídit zde.




19. 9. 2017

Nezkoušej na mě zapomenout


... Ani v pekle!

Autor: Petr Heteša
Nakladatel: Brokilon
Rok vydání: 2017
Počet stran: 422



Anotace:

Chinco není čtvrť pro rozmazlené hraběnky a zhýčkané citlivky s implantovanými enzymatickými zesilovači, neurotransmiterovými urychlovači a dalšími podpůrnými mozkovými biotechnologiemi. Chinco je přirozený stav věcí ve své původním podobě, v jaké byl svět ještě před iPhonem 6. Chinco je městská rezervace se zakonzervovaným technickým vývojem. Z hlediska zpovykané civilizace jde ovšem o nádor uprostřed technologického megaměsta, které blaho svých obyvatel kontroluje a usměrňuje čidly, kamerami a senzory. Proč se ale ta úžasná civilizační technická struktura rozhodne řešit jeden ze svých problémů zrovna v zaostalém Chincu? Pochopili konečně, že jedinou cestou je návrat k původnímu a přirozenému, nebo jde naopak o velký skok na vyšší level, mimo jakékoli lidské vědomí? V podstatě by mi to mohlo být úplně ukradené, kdyby mi ty kusy mrtvol s černými svíčkami okolo nezhoršovaly statistiky. Nesnáším ty namyšlené pablby z Města s implantovanými mobily, kteří si naivně myslí, že Kriminálka Chinco nemá vlastní mozek. Má. A nepotřebuje žádné neurotransmiterové urychlovače, aby jí (tedy mně) došlo, že tady jde o víc než o brutálně uřezané ruce nebo hlavy.

Můj názor:

Kdysi dávno, když byla galaxie ještě mladá, jsem četla "něco" od Petra Heteši. Mám takové tušení, že to byly Tekuté krystaly. Mlhavě si pamatuji, že mě to tenkrát bavilo. Nejspíš proto jsem při bloumání knihkupectvím vybrala další hetešovku. Chtěla jsem knihu, u které si odpočinu. Nic náročného, ale zároveň čtivého, vtipného a akčního. Nemohla jsem vybrat lépe...

Uprostřed technicky vyspělého města Baltimore leží divoké území, ve kterém se moderním vynálezům, čipům, posilovačům, voperovaným mobilům a jiným androidním pomůckám Velkého bratra nedaří. Lidé zde chtějí být lidmi, žít normální život. Chtějí si dát panáka po večeři, cigáro, jít zapařit do baru. A především nechtějí být neustále pod kontrolou centrálního počítače.
Chinco. Poslední výspa starých zlatých časů v Americe.
A právě v tomhle Chincu žije vypravěč příběhu Chris Stowall, komisař místní kriminálky.

Jednoho krásného dne se najde mrtvola a jako vyšetřovatel je k ní povolán komisař Stowall. Nebožtík byl zjevně zavražděn a to dost podivným způsobem a vzhledem k většímu množství černých svíček okolo a magického obrazce lze předpokládat, že si tu vyřizovaly účty nějaké okultní skupiny. V rámci klidu a míru ve městě a ušetření papírování se Stowall chystá mrtvoláka stopit, aby Chincu nepokazil statistiky zločinnosti, jenže pak se ukáže, že umrlec nebyl jen tak někdo. Že to byl dokonce významný Kdosi z Města. Vyšetřování se proto stane nutností, začnou do něj šťourat Měšťáci a navíc se časem objeví další mrtvola. Kolem případu se začnou vynořovat různé podivné skutečnosti a "posila", která byla z města vyslána, aby pomohla s vyšetřováním, je podivně skoupá na sdílení informací...

Panu autorovi se už od prvního představení hlavního hrdiny Chrise Stowalla podařilo vytvořit ve mě dojem, že Chris je "kámoš". I když byl komisařem kriminálky Chinco, přistupoval ke své práci s příjemnou ležérností. Skoro bych se nebála říct, že to měl dost v paži :). Kromě "vpažizmu" byla jeho výraznou vlastností inteligence, neústupnost a schopnost zakousnout se do případu a nenechat se odradit, což se každému policajtovi z kriminálky hodí. Mimo to byl také věčně nasátý Jackem Danielsem, kouřil Camelky, miloval vůni baltimorských blat za okny policejní stanice a krákorání havranů, kteří obývali místní stromoví. Pan autor ho stvořil jako výraznou postavu, veskrze sympatickou a kupodivu z něj neudělal děvkaře, čímž u mě on i jeho postava nasbírali body navíc.
Komisař Stowall, a no tak dobře - Chris (dovolím si mu tykat), pochopitelně nežil ve vakuu, bylo kolem něj spousta dalších postav, z nichž nejvýraznější byla Městem hledaná novinářka a redaktorka online časopisu Newshit, Lisa Latterová, všetečná šťouralka, která svými zveřejňovanými informacemi způsobovala infarkty na vyšších místech. S Chrisem si napinkávali informace a vyšetřování se tak krásně posouvalo kupředu. 
Ostatní postavy ve mě tak výrazný dojem nenechaly a přes to, že Chris měl parťáky, šéfa, posilu z Města a další přicmrndávače (a někteří byli dost svérázní), byla to především jeho "one-man-show", co mě u knihy drželo.

Prostředí, do kterého pan autor svoje postavy umístil, bylo skvěle vymyšleno. Na první pohled to možná vypadalo trochu jako Divoký západ, kde neplatí žádná pravidla. Zvlášť ve srovnání s okolo se tyčícím městem, kde naopak nic než pravidla nebylo. Jenže ona tam ta pravidla byla, i když dost specifická a spíš by bylo lepší je nazvat zvyklosti. Dodávalo to Chincu příjemně punkovou atmosféru.
V průběhu čtení jsem nabývala jistoty, že bych byla jedna z obyvatel Chinca - o to víc mi bylo sympatičtější prostředí a postavy. Hlavnímu hrdinovy jsem dokonale rozuměla, proč by v Městě nechtěl žít a stoprocentně jsem s ním souhlasila. V Chincu mě pan autor protáhl doslova vším - policejní stanicí, kanály, opuštěnými budovami, gotickými večírky, bary... dokonce i do Města jsem se s hlavním hrdinou zaskočila podívat.

Jedním z nejvíc kladných jevů v knize jsou úžasné dialogy. Pan autor je umí stvořit tak, že nepůsobí uměle a násilně. Leckdy jsem se i zasmála podařeným hláškám. Dokonce ani při nich pan Heteša nijak netlačí a vyznívají proto přirozeně. Díky tomu dokážou pobavit, i když jsou leckdy mírně černohumorné. To ale zrovna mně vyhovuje. Pan autor oplývá senzační slovní zásobou a rozhodně se nebojí ukázat, co umí. Žádnou jazykovou nudu a jednotvárnost není na místě očekávat. Jsem ráda, že to není překladovka, ale míč z domácího hřiště. Všechny ty narážky, dvojsmysly a žertíky a slovní hříčky jsem si tak vychutnala ještě víc. Mám ráda autory, kteří umí využít rodný jazyk na maximum a pohrát si s ním.

Děj ani na okamžik nikde neváhá a zběsile upaluje vpřed. Na to, kolik je v knize nacpáno událostí a akce, je všechno senzačně zvládnuto. Pan autor nic neuspěchal a zároveň všemu věnoval dostatečnou pozornost, díky tomu mi neutíkaly žádné souvislosti. Vysvětlení zápletky mě sice napadlo poměrně brzo, ale při čtení to nijak nevadilo - odhalila jsem jen základní myšlenku, nikoliv všechny ty spletitosti okolo, takže pro mě měl příběh pořád dost překvapení.

Kniha velmi snadno strhne pozornost a ještě snadněji ji udrží, proto byla ideálním společníkem na cesty. Díky její zábavnosti, lákavé a napínavé zápletce a dobrým dialogům nebyl problém se začíst a soustředit se na ni i ve vlaku.
Netuším, jestli je tahle příjemná čtivost součástí všech knih pana Heteši, protože na tu první si pamatuji opravdu mlhavě. Každopádně to budu muset zjistit a co nejdříve si pořídit další. Tenhle styl mě baví a skvěle si u něj odpočinu.


Knihu bych doporučila všem, kdo si potrpí na to, co je označováno jako braková literatura. Já tomu raději říkám zábavná oddechovka. Kniha pobaví, příjemně naladí a nabídne i detektivní zápletku. Pokud s knihami pana Heteši začínáte, jako já, tahle určitě nebude chybou. Spíš vás nakopne k tomu rozšířit sbírku. Pokud žánr a pana autora oblibujete, nechápu, že jste knihu ještě nečetli :).


15. 9. 2017

Versailles - Králův sen


Sen o paláci, před kterým se skloní svět

Autor: Elizabeth Massie
Překlad: Dana Melanová
Nakladatel: Knižní klub
Rok vydání: 2017
Počet stran: 406



Anotace:

Rok 1667. Občanská válka ve Francii je u konce. Mladý král Ludvík XIV. rozdrtil povstání šlechty proti svému otci a sám získal trůn. Poražení šlechticové se mu však podřídili pouze z donucení a zdá se, že každý další den může přinést spiknutí nebo zradu. Ludvík se rozhodne postavit úchvatný palác, který uviděl ve snu, ale jeho záměr není hnán jen slávou a touhou po kráse. Opulentní Versailles, kam král nechá z Paříže přesunout celý dvůr včetně vzpurné šlechty, se stane zlatou pastí, v níž je jeho moc absolutní. Nikdo neodolá, aby se nezapletl do nepřehledné sítě intrik a zakázaných vášní...
Královna se snaží udržet si Ludvíkovu přízeň navzdory jeho početným milenkám. Jeho bratr Filip je králi povinován úctou a láskou, ale jejich vztah je mnohem komplikovanější, a to nejen proto, že sdílejí lože s jednou ženou. Uprostřed nebezpečí, úkladů o život a spletité politiky stojí král, který je odhodlaný stát se největším panovníkem všech dob.

Můj názor:

Doba, kdy byly Versailles na vrcholu své slávy a lesku je dobře známá všem. Jak to ale bylo na začátku? V době, kdy Ludvík XIV. teprve nastoupil na trůn, kdy jeho sen o krásném paláci měl zatím pouze podobu loveckého zámečku kus od Paříže? Tak přesně do téhle doby mě vzala kniha Versailles – Králův sen.

Kniha hodně přesně odpovídá stejnojmennému seriálu. Vznikla totiž na základě scénáře a tady poprvé si nedokážu vybrat, jestli je lepší kniha nebo seriál. Já jsem ráda, že jsem si dopřála obojí. Seriál velmi doporučuji.

Na začátku příběhu by mělo nastat poměrně klidné období po konci občanské války v roce 1667. Jenže nenastalo. Ludvík sice zarazil povstání šlechty a ukořistil trůn, šlechtici ovšem nedají svoje vize o království jen tak zadarmo a stále kují další a další pikle. Ludvík ví, že je musí porazit na hlavu a také zaměstnat něčím jiným, aby na pletichaření neměli čas a energii. Tím něčím se má stát jeho vysněný palác ve Versailles, kde bude vládnout natolik přísná etiketa a nároky na život zde budou takové, že šlechtici budou bojovat o místo v záři Slunce místo o jeho odstranění.

Cesta k vítězství je ale trnitá a hlavně ještě hodně dlouhá. Ludvíka čekají mnohé úklady, pokusy o zabití jeho i jeho blízkých, neshody s bratrem, krásné milenky a spousta dalších věcí, které k historickým románům patří.

Zdroj

Jak už to tak v historických románech bývá, bylo i v této knize více než dost postav. Vzhledem k tomu, že už mám ale z daného období něco načteno, nedělala mi orientace v postavách nejmenší problém. A to i když se nachomýtl někdo zcela neznámý. Paní autorka svoje postavy poměrně ostře vykreslila – byli charakterově velmi odlišní a každý výrazný něčím jiným, takže jsem vždycky věděla, kdo je zrovna na tahu. Ani nemuselo být zmíněno jméno.  Postava krále byla samozřejmě v centru všeho. Líbilo se mi, že do jeho osobnosti byla zasazena i nejistota mladého panovníka, kterou ale postupně setřásal, jak ho k tomu okolnosti nutily. Oblíbila jsem si i Marshalla, králova šéfa policie. Byl to sice sadistický šmejd, ale v té době a za daných okolností to byl muž na svém místě. Mezi perly příběhu patřil i králův bratr, který nechtěl být jen stínem v záři Slunce, a jeho milenec. Pochopitelně nechyběly ani dobře známé ženy, jako například králova švagrová Henrietta, milenka Louise de la Valliere nebo úchvatná madame de Montespan.

Děj hodně často přeskakoval od postavy k postavě, bylo to tak i v seriálu, ale v knize bych asi ocenila, kdyby se u jedné z postav paní autorka zdržela déle. Celkové situaci to ale nijak neškodilo, děj se tak stal více akčním, i když uchylovat se k podobným trikům neměl zapotřebí. Dělo se toho dost i na mnohem více stran, než kniha měla. Některé scény byly hodně syrové a myslím, že se to blížilo spíš situaci, jaká tehdy skutečně byla, než mnohé jiné knihy. Samozřejmě nechyběly i královy milostné záležitosti, ale mnohem víc se zde jednalo o politiku a udržení moci. I když i láska byla v té době často politickou záležitostí. Do děje byly včleněny i šikovné intriky, nečekaná spojenectví a překvapivé obraty. Děj knihy zobrazuje samý začátek Ludvíkovy vlády, počátek Versailles a velikosti Francie. Sledovala jsem, jak navazuje spojenectví v zahraničí a zároveň upevňuje svoji moc doma a snaží se zkrotit cukající se šlechtu, která se neštítila ani osobních útoků na krále a jeho nejbližší.

Zdroj

Upřímně – nemám tušení, nakolik se kniha zakládá na skutečných událostech a vlastně je mi to i jedno.  I kdyby si to paní autorka vymyslela (či původní tvůrci seriálu) od zhora až dolů, nedá se jí upřít schopnost psát čtivě a napínavě a podařilo se jí využít scénáře k seriálu k sepsání čtivého a napínavého historického románu. Postavy samozřejmě byly známé a skutečné (některé), ale události v knize popisované, to už nejspíš s realitou tak žhavé nebude. Některé z popisovaných událostí se mi ovšem dohledat podařilo.

Pro mě to byl skvělý doplněk ke knihám, které už jsem o Ludvíkovi přečetla, protože ty byly už z pozdějších let jeho vlády. Tohle byl začátek. Mělo to neopakovatelnou atmosféru rodícího se velkolepého snu o nejúžasnějším královském dvoru v tehdejší Evropě.
   

Pokud jste fanoušky seriálu, bude tahle kniha pro vás příjemným doplňkem. Skutečně velmi přesně odpovídá. Zajímavým kouskem bude určitě i pro milovníky historických románů. Pro ty, kteří chtějí s historickými romány začít, bych ale doporučila poohlédnout se nejdříve po knihách, které mapují pozdější období Ludvíkovy vlády. V případě knihy Versailles – Králův sen, by mohli být zklamáni nedostatkem lesku a vznešenosti. Toto je běžně s Ludvíkem spojováno, ale zde je vše ještě na úplném počátku.

Zdroj

11. 9. 2017

Podzimní...


Už se nám to zase blíží.

Uvědomila jsem si to naplno při ranní cestě do práce. Záblo mě do rukou a vzduch byl ostrý a svěží. Keře okolo cesty kudy chodívám, už jsou obsypané zralými šípky a listí kaštanů začíná hnědnout.

Zdroj

Po horkém létě přichází barevný podzim se svými uživatelsky přívětivými teplotami. Vůni sluncem prohřátých borovic nahradí zemitá vůně vlhké půdy a spadaného listí. Rozžhavená, sebevědomá žlutá koule se pozvolna mění v nesměle zářící tenisák. I to svítání je jiné. V jeho světle vypadá najednou ráno jinak – víc zlaté a krajina z něj nějak ostřeji vystupuje. Nízko visící slunko se jen lehce a opatrně opírá do mlžného oparu, který se zvedá ze studené země. A taky častěji prší. Častěji a víc studeně...

Zdroj

Je čas se zastavovat, zpomalit a kochat se barevnou krásou, která přichází s babím létem. Nastává čas čajů, huňatých ponožek, měkkých mikin a uzavřených bot. Pomalu se začínám rozhlížet po kalendáři a diáři na příští rok. Po nějakém, do kterého bude radost psát. Blíží se těšení na Vánoce a plánování dárků.  Místo tenkých dek vytáhnu nadýchané zimní peřiny a povleču si je barevným povlečením, aby bylo příjemné zachumlat se při čtení do polštářů. Při ranním běhání už je tma a tento týden asi poprvé obleču dlouhý rukáv...

Mám tenhle čas ráda. Přináší mi zase možnost začít psát už odpoledne při svíčkách, protože se dříve stmívá. Víc se na to pak soustředím a nemám takový problém zabouchnout za světem dveře a stáhnout se do svých myšlenek. O víkendu se můžu probouzet stejně pomalu, jako se probouzí den. Víc si vážím slunečných a teplých dnů a taky si víc a jinak užiju deště...

Zdroj

Vlastně ani nevím, co jsem chtěla tímhle článkem říct :) snad jen, že tohle období je moje nejlepší a jeho poklidná, usínající krása mě naplňuje štěstím.


P.S.: nesmím zapomenout nakoupit zásoby svíček :).

7. 9. 2017

Kdes byla včera v noci


„Je lepší shořet, než vyhasnout.“

Autor: Lynn Crosbie
Překlad: Barbora Punge Puchalská
Nakladatel: XYZ
Rok vydání: 2017
Počet stran: 312



Anotace:

Originální dílo „fan fiction“ Kdes byla včera v noci, napsané emocionálně evokativním jazykem Lynn Crosbieové, je imaginativním, dojemným a černohumorným románem o neústupnosti lásky. Je to příběh šestnáctileté holky, která miluje Kurta Cobaina a jeho hudbu tak moc, že ho přivolá mezi živé. Propadnou jeden druhému a proslaví se jako hudebníci.

Můj názor:

Tuhle záhadu ke čtení jsem si vybrala na základě anotace. Zdálo se mi, že to bude buď něco skvělého nebo naprostý průšvih. Měla jsem pocit, že nic podobného jsem zatím nečetla. A… dobře, no :) lákal mě na tom Kurt Cobain a koho taky ne. A fakt! Nic podobného jsem zatím nečetla :) Určitě to nebylo to, co bych očekávala dle anotace.

Hlavní postavou je šestnáctiletá holka Evelyn. Holka, která je divná. Nemá ve škole moc přátel, aspoň tedy myslím, protože z textu toho o ní moc zřejmého nebylo. Vyplynula jen její podivná schopnost všechny obrátit proti sobě. Její matka stojí za starou bačkoru, buď je opilá nebo ujíždí na drogách. Dcera to tak trochu pochytila od ní a celkově je ulítlá, samotářská, sebepoškozování jí není cizí. To nejhlavnější ale je, že miluje Cobaina. Naprosto fanaticky. A když ji život a jeho náročnost dovede k pokusu o sebevraždu, dostane se do jakéhosi fantaskního mezivěta, kde se setkává právě s ním. Celý příběh je pak portrétem vztahu těch dvou, který ovlivnily drogy, sláva, láska, žárlivost  a nenávist.

Zdroj

Začátek čtení byl mírně zmatený. No tak teda ne mírně, ale docela dost. Mezi tou záplavou divně nesouvisejícího textu jsem si připadala jako někdo, kdo přebral v hospodě a snaží se trefit domů. Zdálo se mi, že paní autorka chtěla knihu udělat tak moc pank, až se jí to trochu vymklo z rukou a já jsem četla deníček zdrogovaného sebevraha. Celou dobu čtení jsem si nebyla jistá, jestli se nacházím v realitě nebo jen ve zmateném snu. Nicméně, občas se v tom rauši vynořily i docela zajímavé myšlenky. Kupodivu jich bylo v celku dost. Prvních pět kapitol bylo takových opiových – Evelyn ležela v komatu v nemocnici napumpovaná morfiem, ale u šesté se náhle přeplo do reality (bez záruky:)). Evelyn se probírá z komatu a opouští nemocnici spolu s pacientem, který byl vedle ní na pokoji. Je až nechutně podobný Cobainovi a pokud jsem to pochopila správně (bez záruky :)) jeho „duch“ se z fantaskních komatózních krajů vrátil právě v jeho těle.

„Měl jsi někdy zlomené srdce?“ zeptala jsem se, když krev pobrala morfium a pádila. „Jasně že jo,“ odtušil. „Jak je to možný?“ nechápala jsem. Překulil se ke mně. „Vždycky se najde někdo lepší,“ řekl. „Když začneš hledat.“

Nejlepší bylo nic v tom toku textu nehledat, jen to nechat plynout a užívat si to. Zároveň bylo potřeba číst pomalu a občas si nechat chvilku pauzu. Není to ten typ příběhu, co by se dal zhltnout za večer – knihu jsem četla skoro čtrnáct dní. Při velkém spěchu totiž ledacos zajímavého a pěkného uplyne bez povšimnutí a to by byla škoda.  Takovým divně ujetým způsobem to bylo skvělé. Nečetlo se mi sice lehce a chtivě, jako běžně čtu, ale spíš líně a pomalu, jakoby mě text začlenil do sjetých stavů hlavních hrdinů. Chvílemi jsem pádila v rychlovlaku a za chvilku se zase brodila medem.

Zdroj

Co jsem si vychutnala beze zbytku, byla úžasná práce se slovy. Nebojím se říct přímo čarování. Jasně, na jednu stranu to vyvolávalo dojem nesmyslnosti textu a „rauše“, ale na druhou stranu mě to krásně udržovalo soustředěnou na text a „sjetou“ spolu s postavami. To odtržení od reality na začátku a nejasnost toho, co se děje a co se hrdince jen zdá, mi teď zpětně připadá jako jeden z hlavních přínosů knihy. Vyprávění se pohybovalo mezi příběhy ze života a mezi jednotlivými rauši, kdy jsou oba aktéři naprosto mimo. Přeskakuje sem a tam třeba i po odstavci. Jediné členění nabízí jednotlivé kapitoly, které jsou označeny názvem a jménem toho z dvojice, kdo zrovna vypráví. Jako styl psaní se to nečte úplně nejlépe. Ke knize se těžko vracelo, když jsem ji odložila a hlava byla po nějaké době čtení unavená, jak se snažila pobrat text a najít v něm nějaký řád. Je těžké to popsat, je to jedna z knih, které se prostě musí zažít.

„Sláva vzplála prudce jako oheň. Něco na Bleach bylo, na jejich zdrcujícím, rozechvělém zvuku a zuřivém utrpení, které je spojovalo – jako jehla s žílou – s tolika lidmi“

Byla jsem taky zvědavá, jaký bude Kurt – zde se jmenoval Céline. Jak ho paní autorka přivede k životu. O čem bude mluvit, myslet… Přežije postava dvacáté sedmé narozeniny? Někde hluboko uvnitř to bylo jasně poznat, že to je on a zároveň není. Paní autorka zachytila krásně tu rozervanost jeho bytosti a i v postavě Evelyn se neustále zmítaly obrovské vášně, ale velmi uvěřitelným a neskutečně skvěle popsaným způsobem. Pořád se točil ten sebezničující kruh mezi tím, kdy se pokoušeli být čistí a kdy jim v žilách letělo něco cizího. Mezi tím, kdy byli spolu a kdy každý jinde. Nedokázali být bez sebe, i když se navzájem ničili - a i když se dělali šťastnými, nedokázali být spolu. Drogy, hudba, velká láska a ještě větší žárlivost, bolest, štěstí, osamělost. To všechno vyhnané až do krajnosti. Začátek, strmý růst a dlouhý a rychlý pád na zem. Kdyby jen v příběhu nebylo tolik drog! Byl by to krásný, romantický příběh. Jenže nejspíš by to postrádalo katalyzátor všech těch obrovských emocí, které v textu byly a těch nádherných a pološílených vět. Věděla jsem, že drogy chybět nebudou. Že budu číst o rauších, sjetých stavech, absťácích a odvykačkách. Paní autorka nevynechala a nepřikrášlovala nic. Všechny ty pocity, které postavy měly, dokázala svými větami vytáhnout až ze dna duše. Bylo to syrové, skutečné a bolestné čtení.

„Když už jsme se sebrali a zašli na sezení, vždycky jsem mluvila o tom, jak mi heroin dělá zle: kruté bolesti svalů, bušení srdce a rozedrané hrdlo; jste polomrtví, pokojem cválá bílý kůň a vy si toho stěží všimnete. A ten pocit je tak skvělý. Chemický koktejl, který odkapával jako poutač hlásající „Tady máme opojení“, a moje srdce ťapkalo jako ptačí nohy na plechové střeše. Pak, když droga vyslala vojáky, aby provedli zátah na jakékoli mrzuté nebo komplikované myšlenky, rozmetali je na cimprcampr a vztyčily vlajku Šťastné země, se mi tělo zkroutilo jako posolený slimák“

Upřímně obdivuji překladatelku, že si s dost komplikovaným textem dokázala poradit a zároveň do něj všechnu tu krásu, kterou tu opěvuji, včlenit. Škoda, že moje angličtina nedosahuje takové úrovně, abych si troufala na originál, protože by to bylo jistě zajímavé srovnání.

Zdroj

Kniha byla převážně o pocitech a to v ní bylo to nejdůležitější. O lidech, o tom, co pro sebe znamenají a jak jejich odchod – i ten vlastní rukou – ublíží těm, kteří zůstanou. Podle mého názoru stojí za přečtení, ale nesedne každému. Pokud se rozhodnete dát knize šanci, nečeká vás žádný laciný románek na jedno polknutí, ale pořádná jízda, které nebudete vždycky rozumět. Dokážete si ji však užít, pokud umíte ocenit zajímavou práci s textem a příběh, který je daleko od hlavního proudu. Knihu bych určitě doporučila spíš dospělým, nemyslím si, že by mladší čtenáře dokázala získat. A pokud jste někdy poslouchali Nirvánu, bude se vám způsob psaní určitě líbit.

„Pak se jako kostky v dominu rozpláčou všichni. Oplakáváme ty, které milujeme, a to, proč jim musíme ubližovat víc než komukoliv jinému. Pláčeme v úžasu z toho, jak jsou dokonalí, pláčeme, protože jsme opuštění. Protože venku za oknem zlehka kráčejí ve sněhovém poprašku lidé a usmívají se, jejich nohy za sebou nechávají stopy a zjizvují ulici slovy: jdu domů.“




Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Knihu do vaší čtečky si můžete koupit zde.