11. 12. 2017

Mořeplavec


Autor: Diana Gabaldon
Série: Cizinka (3. díl)
Překlad: Jana Novotná
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2017
Počet stran: 1141



Anotace:

K vášnivému setkání Claire s Randallem došlo již dávno. Před dvaceti lety cestovala Claire zpět v čase do 18. století a do náruče galantního Skota jménem Jamie Fraser. Pak se vrátila do svého století, aby porodila jeho dítě. Věřila, že v tragické bitvě u Cullodenu zahynul. Přesto na něj nikdy nezapomněla, A její tělo po něm ve snech stále touží.Pak Claire zjistí, že Jamie přežil. Vrací se k němu a je odhodlaná zůstat s ním v jeho době. Claire si musí zvolit svůj osud a najít odvahu čelit vášni a bolesti, které ji čekají. A také životu nebezpečným intrikám rozpoutaným v rozděleném Skotsku. Čeká ji nebezpečná cesta do neznáma, která navždy zpečetí, nebo definitivně zničí jejich lásku.

Můj názor:

Stejně jako mnoho jiných jsem se i já nemohla dočkat, až si přečtu něco o dalších dobrodružstvích Jamieho a Claire.  Předchozí díly jsem slupla na posezení navzdory jejich postupně se zvětšující buclatosti, takže už dopředu jsem si byla jistá, že mě čeká spousta úžasných stránek a namožená zápěstí :).

Od chvíle, kdy se na kopci Craigh na Dun Jamie a Claire museli rozloučit před blížící se bitvou u Cullodenu, uplynulo již dvacet let. Claire prošla kameny zpět do své doby, kde vychovává Jamieho dceru Brianu a Jamie odešel zemřít do bitvy, o které věděl, že je předem prohraná…

V Mořeplavci jsem si díky tomu, že se hlavní hrdinové rozdělili, užila nejen daleké cesty, ale hlavně dvě časové roviny. Část příběhu jsem sledovala Claire v „budoucnosti“ a Jamieho v „minulosti“. Pochopitelně bylo jasné, že se jejich cesty opět protnou a já se nemohla dočkat, až ta chvíle nastane. Nebylo to ale proto, že by každý zvlášť prožívali nudné okamžiky. Obzvlášť Jamieho kapitoly byly pro mě neodolatelné. Život Claire v budoucnosti mě až tak neuchvátil, nejspíš proto, že na rozdíl od Jamieho prožívala celkem běžný život – výchova dítěte, studium, práce v nemocnici, manželské problémy - prostě život současné ženy :). To Jamie si užíval bitev, vězení, útěků a jiných nebezpečí - ne že bych mu to záviděla nebo přála, ale četlo se to o poznání lépe a bylo to napínavější.

Zdroj

Pak konečně nastala ta kýžená chvíle, kdy Claire zase prošla kruhem z kamenů. Zanechala svoji už dospělou dceru Brianu v budoucnosti a vrátila se časem za svojí láskou. Byla jsem zvědavá, jaký jejich vztah bude, přeci jen uplynulo dvacet let, kdy se neviděli. Každý žil nějaký život a počítali s tím, že už se nesetkají. V průběhu těch let se mohlo stát hodně věcí a taky se stalo – věcí, které je mohly jako pár rozdělit nebo pevněji spojit. Oba se změnili, čekalo je tedy nové poznávání sebe navzájem.
Krom těch dvou jsem se ve Skotsku znova setkala se spoustou už známých postav a davem neznámých. A opět mě paní autorka okouzlila jejich zpracováním a živostí. Lidé v jejích knihách jsou prostě úžasní. Vždy realističtí, dobře podaní s propracovanou osobností a zajímavým životním příběhem. Nejvíc jsem si oblíbila anglického šlechtice a důstojníka Johna Greye, který měl na Jamieho osud vliv více než velký. Setkání s některými již známými osobami bylo i velkým překvapením. Obzvlášť, když jsem se dozvěděla, jakou roli v příběhu jim paní autorka přisoudila.

Část těsně po návratu Claire se odehrávala ve Skotsku, ale hrdinové tam opět dlouho nevydrželi. Sotva jsem s nimi stihla navštívit sídlo na Lallybrochu a už se hnali zase dál. Paní autorka jim prostě nedopřávala klidu. Jak název knihy napovídá, vedla jejich cesty přes moře. Na lodi Artemis se dostali až na Haiti. Pochopitelně byly závažné důvody pro jejich odjezd a plavba byla vše, jen ne klidná a pohodlná…

Zdroj

Kniha Mořeplavec vám rozhodně nudu nepřivodí. Stránky ubíhají jako zběsilé a ani si nevšimnete, že jich je více než tisíc. Jediná nedobrota, která mě postihla v souvislosti s knihou, je lehce namožený palec od držení knihy při čtení v posteli a taky unavené ruce ze šaliny. Kniha je cvalík, ale za trochu námahy příběh v ní stojí. Paní autorka se, ještě více než v předchozím dílu, nedrží pouze hlavní dějové linie, ale přidává spoustu drobných odboček, které s dějem zdánlivě vůbec nesouvisí. V podstatě by se dalo říct, že používá různou „vatu“, kterou kniha nabobtnala, jak dobře nacpaný polštář, do takových úctyhodných rozměrů. A ona ji skutečně používá. Při prvním čtení to však vůbec nevypadá jako vata. Paní Gabaldon dokáže totiž knihu vycpat tak, že se mi to zdálo ještě málo a ještě bych klidně přicpala trochu navíc. Tyhle různé odbočky od příběhu, zážitky jednotlivých postav a jejich vypravování z minulosti (nebo budoucnosti, v případě Claire) mě opravdu bavilo číst. Dozvěděla jsem se díky tomu, jaké byly osudy hlavních hrdinů, když byli každý zvlášť. Otázka je, co to udělá při vícenásobném čtení. Ale vzhledem k tomu, jak kvalitně paní Gabaldon píše, si myslím, že to neudělá nic a kniha bude stejně dobrá, jako ty ostatní.

Na knize jsem nemohla neobdivovat dlouhé a přirozené dialogy. Postavy si mezi sebou povídají takovým způsobem, že se mi i ten nejbezvýznamnější rozhovor zdál zábavný a důležitý. V některých knihách občas působí rozhovory uměle a nepřirozené, ale toto se paní autorce vytknout nedá. Dialogy mezi jejími postavami jsou jedním z nejdůležitějších a nejkvalitnějších prvků příběhu.

Zdroj

Líbí se mi také nijak nepřeháněná romantická linka příběhu, která je v té správné míře střídána dobrodružstvím a napínavými okamžiky. Příběh pěkně zapadá i do historických událostí v té době, takže se člověk i něco málo dozví o skotských dějinách. Užila jsem si skotských dešťů, divokých bouří na oceánu i horkého podnebí v jižních mořích. Příběhu prostě nic nechybí a není mu co vytknout. Jediné negativum, které se mi podařilo objevit, je to, že je svazek opravdu obrovský a těžký do ruky, pokud knihu nosíte s sebou. Zase mi ale vydržel o to déle :).

Myslím, že knihu je celkem zbytečné jakkoliv doporučovat :) Pokud jste totiž s touto sérií už začali, pochybuji, že si necháte tento třetí díl utéct. Pokud jste ještě nezačali, doporučuji si přát všechny tři díly pod stromeček a zaručuji vám velmi příjemné čtení mezi vánočními svátky.


Za recenzní výtisk moc děkuji nakladatelství Omega. Mořeplavce si můžete pořídit přímo u nakladatele zde, případně v síti knihkupectví Dobrovský tady

Předchozí díly samozřejmě mají k dispozici také.



8. 12. 2017

Ledová jako sníh


Autor: Danielle Paige
Překlad: Pavla Kubešová
Nakladatel: Fragment
Rok vydání: 2017
Počet stran: 296



Anotace:

Sedmnáctiletá Snow žije v přísně hlídané klinice pro duševně choré. Hluboko uvnitř ví, že tam nepatří, ale na život mimo zdi nemocnice si skoro nevzpomíná. Jediné, co má, jsou divné sny. Vlastně ne, ještě má Balea – nejlepšího kamaráda, první lásku, člověka, kterého dokázala zničit jediným polibkem. Když Bale zmizí, Snow nezbývá nic jiného, než se vydat po jeho stopách. S pomocí podivného ošetřovatele, který ji pustí ven, se ocitne v Algidu. V mrazivé zemi, která je s její minulostí spojena víc, než si myslela. Algid je nevyzpytatelný, nebezpečný, plný čarodějnic, zlodějů a osudových setkání. Vládne mu krutý a mocný král. Když Snow zjistí, že jí v žilách koluje jeho krev, je postavena před volbu. Stane se hrdinkou nebo hříšnicí? Královnou nebo chudinkou? Vybere si mrazivou bezcitnost nebo pravou lásku? Úžasný příběh na motivy pohádky Sněhová královna od bestsellerové autorky Danielle Paigeové.

Můj názor:

Kniha mě na první pohled okouzlila obálkou. Už jen díky ní jsem si říkala, že si knihu musím přečíst a zajímavá anotace k tomu ještě přispěla. Pak jsem si přečetla prvních pár stránek ukázky a bylo jasno. Tenhle příběh vypadal, že bude stát za přečtení.

Hlavní hrdinkou příběhu je Snow, která většinu svého života strávila zavřená za zdmi Whitakerova ústavu pro duševně choré. Trčí v něm už od pěti let, kdy se pokusila projít zrcadlem do jiné země. Cpou ji prášky, protože dle lékaře nezvládá svoje nápory vzteku a divné sny o zvláštním stromu s vyrytými symboly. Jednotlivé pilule si Snow pojmenovala po sedmi trpaslících, podle toho, jaké účinky na ni mají a své sny připisuje některé z nich. 
Jejím jediným přítelem v celém ústavu je Bale, který trpí nezvladatelnou pyromanií. Nikomu než jemu nemůže věřit, její ošetřovatelka je sice taky fajn, ale ta je za to placená, že. Pravidelně ji navštěvuje její matka, ale zrovna vřelý vztah k ní Snow nemá, ačkoliv by možná chtěla. Její táta za ní nechodí skoro vůbec. Mívá ale i jednu zajímavější návštěvu. 
Několikrát už se setkala v soukromí svého pokoje s divným klukem (ale pohledným), který ji oslovuje princezno a povídá jí o tom, že se sejdou za stromem, za tím stromem z jejího snu. Že by za to mohly její prášky? Nebo je to prostě jen další sen?
Jedné noci Bale zmizí - Snow by přísahala, že ho vtáhly bílé ruce do zrcadla, které se z ničeho nic objevilo v jeho okně. Zase ty prášky? Nebo je pravda, co říkal divný kluk - sejdeme se za stromem a tam najdeš i Balea...

"Pokud chceš najít svého přítele, musíš v tomto světě přežít. Abys tu mohla přežít, musíš se učit."

Začátek příběhu měl takovou rozkošně psychopatickou atmosféru. To, když Snow pobývala v blázinci. Ten mě také přesvědčil, že kniha bude přesně to pravé. Bylo to zajímavé, ponuré a v rámci žánru nové a neokoukané. Bohužel poutavost vyprávění trochu oslabila, když se Snow dostala do oné záhadné, ledové země za stromem - do Algidu. 
Potom se zprvu ponuré a napínavé vyprávění přeměnilo v podstatně jednodušeji podanou pohádku. Paní autorka se vzdala slibného nakročení i zajímavého vypravěčského stylu. Vše zjednodušila a hnala to opravdu hopem. Na atmosféru nebo napětí nezbýval čas. Navíc jsem v ději objevila docela dost nelogických situací a chování hrdinky se mi zdálo divné a každou chvíli jiné, bez nějakých větších důvodů. Některé momenty se mi připadaly zbytečné a navíc. 
Bylo mi také divné, že svoji kouzelnou moc Snow nalezla tak zázračně rychle a zlepšila se v ní doslova na pár stránkách, bez nějakého zásadnějšího tréninku. 
Všechno se na štěstí zase zlepšilo přibližně v polovině knihy, kdy Snow konečně začala zažívat nějakou akci. Pak začalo být vyprávění ucelenější a zbytečné události vymizely.
 
Zdroj
Pochopitelně nechybí milostný trojúhelník, tentokrát jedna žena a tři muži. Vlastně jsem ho očekávala, protože v tomto typu knih bývá běžný a není to nic, co by mi nějak zásadně vadilo. Naopak, někdy se mi to i dost líbí. Zde mi ale připadal poměrně nezvládnutý a vztahy hrdinky k mužům dost zjednodušené a vzaté až moc vysokým tempem „zamilovávání se“ nejdřív do jednoho, pak do druhého... Navíc se Snow nějak citově zaplete doslova s každým chlapem, který jí přeběhne v příběhu přes cestu. A pochopitelně se neustále v myšlenkách zabývá všemi třemi.  Ano, vím, že hrdince je teprve náct let, ale toto je přece jen trochu přehnané.

Z citových záležitostí v knize jsem tedy nebyla dvakrát moudrá. 
Lásku Snow k Baleovi jsem mírně řečeno nechápala, připadala mi jako posedlost kamarádem z dětství, ale neviděla jsem tam žádný extra cit. Spíš prostě jakousi umanutost a pocit připoutání k jedinému člověku, kterého v blazinci Snow měla. Mnohem více by mi sedělo, kdyby zde paní autorka zachovala pouze přátelství mezi postavami. 
Pocity hlavní hrdinky, které měla ke Kaiovi, pro mě byly úplně nepochopitelné. Nedokázala jsem přijít na to, kde se vzaly, ani proč paní autorka cítila potřebu tuhle epizodku do knihy vůbec nacpat. Jagger, to už byla jiná, tam jsem chápala proč. Zlobiví chlapci prostě táhnou. Jen mě trochu rozčilovaly hloupé důvody pro umělé zdržování "nevyhnutelného", i když to prostě k literatuře pro určitý věk patří. Já si ale moc nepotrpím na scény, kde hlavní hrdinka neví, koho chce a až moc se v tom nimrá. I toho nimrání prostě musí být ta správná míra a uvěřitelnost.

"Zrcadla odrážejí, co chceš vidět, anebo odhalují, kým skutečně jsi a co opravdu chceš. Se zrcadly musí být člověk opatrný."

Paní autorka spleskala dohromady, co šlo. Ledového krále, Zimní královnu, Sněhurku, vodní paní, čarodějnice, Gerdu a Kaie, kouzelná zrcadla... 
Možná by mi to nevadilo, kdybych byla začínající, mladou čtenářkou, která se s tím vším už tisíckrát nesetkala. Pak by mi kniha nejspíš připadala úžasně originální a akční. Takto se mi spíš vybavovaly ostatní příběhy, kde už podobné věci zazněly a většinou mnohem poutavěji napsané. Na druhou stranu ráda říkám, že se kniha četla dobře, a i když byl příběh jednodušší, ani na chvilku mě nenapadlo, že bych ji snad nedočetla. Takže něčím zaujmout mě paní autorka přece jen dokázala. Magie zrcadel se mi zdála jako dobrý nápad. Také zámek Zlodějů se mi moc líbil a ta část knihy, kterou Snow trávila se zloději, byla jedna z těch lepších. Jejich lahvičky s kouzly, používání cizích tváří, to byla paráda. Škoda, že se paní autorka tomuto nevěnovala déle.
 
Zdroj
Podle mého názoru by vše (od chování hrdinky až po styl psaní) mohlo odpovídat cílové skupině okolo deseti až dvanácti let nebo hodně nenáročným čtenářkám, které nemají moc načteno, a proto jim nebude v příběhu chybět to, co tam chybělo mě. Přivítala bych příběh trochu více ucelený, méně přeplácaný a více uvěřitelný. Nejraději bych vynechala celou tu část s Vodní čarodějkou a více rozepsala tu zlodějskou. V té nechyběl nápad, akce i dobrá atmosféra.

Ačkoliv začátek to nijak nenaznačuje, kniha je svým příběhem a zpracováním určena hodně mladým nebo nenáročným čtenářkám, ty starší a náročnější nejspíš nezaujme. Nepochybuji však, že pro svoji cílovou kategorii bude mít kniha kouzlo a bude čtenářky bavit. Pro mě byl příběh tak jednoduchý, že mě většinou (krom začátku) spíš nudil a zdál se mi předvídatelný. Nemůžu říct, že bych v knize nenašla některé zajímavé momenty, ale celkově to prostě nestačilo. Škoda, nápad to byl zajímavý, ale provedení už trochu slabší.


Za recenzní kopii moc děkuji Palmknihám. Knížku v elektronické podobě si můžete pořídit tady.


1. 12. 2017

Čarodějnice: Salem 1692


Stacy Schiff, jedna z neuznávanějších amerických historiček, odhaluje v tomto napínavém románu toto první velké americké tajemství. 

Autor: Stacy Schiff
Překlad: Jana Novotná
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2017
Počet stran: 368



Anotace:

Začalo to v roce 1692 během mimořádně drsné massachusettské zimy, kdy dcera duchovního začala křičet a zmítat se v křečích. Celá záležitost skončila o necelý rok později oběšením devatenácti mužů a žen a jeden starší muž byl popraven rozdrcením. Strach se rychle šířil, zasáhl nejvzdělanější muže i významné politiky v kolonii. Sousedé obviňovali sousedy, rodiče děti, manželé manželky, děti rodiče a sourozenci na sebe navzájem podávali žaloby.
Román Stacy Schiff, jenž živě zachycuje neklidnou atmosféru Ameriky sedmnáctého století, nás do této doby plné úzkosti zavádí. Ukazuje nám, jak skupina dospívajících dívek přivedla vznikající kolonii k rozkladu a jak rychle se šířila epidemie obviňování, soudních procesů a poprav, až se vymkla kontrole. Překvapující výsledky pátrání odhalují především podrobnosti, kterých si všimlo jen málo historiků. Každý detail koloniálního života pouhé desítky let po příchodu prvních osadníků – rodiny, farmaření, modlení, vedení domácností, nebezpečí života na okraji divočiny, odcizení od Anglie, tlaky života ovládaného biblickým myšlením – je líčen s jasností, která činí téměř nepochopitelné události srozumitelnými.

Můj názor:

Když se mi kniha dostala konečně do rukou, překvapila mě svým formátem.  Je o něco větší než normálně a působí velice luxusním dojmem. Je skoro jako nějaká kronika. A vlastně ano. Kniha je kronikou roku 1692 v novoanglickém městě Salemu a daleko víc. Paní autorka v ní přináší příběh, který popisuje cosi živelného a děsivého – salemské čarodějnické procesy.

Okolo roku 1692 byl život v Nové Anglii ještě mladý. Tuhle britskou kolonii obývali muži a ženy, kteří neměli jednoduchý život. Živobytí si museli na přírodě tvrdě vydobýt, ohrožovali je indiáni i možný střet s francouzskými kolonisty a dokonce i spory mezi nimi navzájem. Co se náboženského vyznání týká, byli puritáni, což budoucí situaci nemělo ani trochu usnadnit (ne, že by jiný křesťanský směr snad mohl).

Všechno odstartovala dvojice dívek, dcer salemského duchovního Parrise. Dívky trpěly podivnými záchvaty, při kterých se celé kroutily, vykřikovaly a štěkaly. Naříkaly, že je někdo bodá, mučí a rdousí. A jednoho dne jim mezi tím naříkáním unikla dvě jména – Sarah Goodová a Sarah Osborneová. K tomu se přidalo další obvinění od jiné dívky z města, která vykazovala stejné příznaky. Zvolna se roztáčející soukolí semlelo také indiánskou otrokyni Titubu, která měla smysl pro drama a divadelní nadání. Její výpovědi, tak podrobné a barvité, spolu se svědectvím dívek, rozpoutaly peklo…

Zdroj

Tahle kniha je velmi zajímavým soustem někde na pomezí mezi románem a literaturou faktu. Přičemž blíž má právě k literatuře faktu. Není čtivá, jako román, ale nepostrádá dějovou linii.
Paní autorka nejdříve obšírně vysvětluje způsob a podmínky života, jaké tehdy v Nové Anglii panovaly. Velkou pozornost věnovala vzdělání, myšlení lidí, postavení žen a náboženským záležitostem. Také mezilidské vztahy neunikly jejímu zkoumání. Připravila si tak půdu k tomu, aby se mohla začít věnovat čarodějnickým procesům. Díky tomu není tak těžké pochopit, proč se šílenství kolem čarodějnic rozhořelo tak rychle a tak stravujícím plamenem.

Líčení čarodějnických akcí, výletů na létající tyči, smlouvání s ďáblem a dalších lumpáren, by možná působilo směšně. Obzvlášť na dnešního člověka. Jenže po úvodu do tehdejšího života, který paní autorka nevynechala, bylo jasné, že obyvatelé Salemu tomu věřili. Do puntíku. Do nejmenší podrobnosti a většina bez jakýchkoliv pochybností. Postižené ženy se mohly hájit, jak chtěly a stejně jim to nebylo nic platné. Skoro se zdálo, že lidi znudění a ubití všedním životem, který byl dost náročný, uvítali menší rozptýlení. Kdyby ovšem obvinění nezačalo přibývat.

„Je moudré prozrazovat jména dřív, než někdo udá mě, protože je bezpečnější patřit k očarovaným než k obviněným.“

Ze začátku řešili údajné čáry přímo obyvatelé nebo kněz veřejnou ostudou a pokáním. To bylo docela mírné řešení a většinou se taky jednalo o drobné prohřešky, třeba pečení koláče, který měl sloužit k odhalení čarodějnice, jež měla dívky uřknout. Když se však vložila do věci se svojí výpovědí Tituba, postoj salemských k celé čarodějnické aféře se začal pozvolna měnit. Nakonec narostl do nestvůrných rozměrů.

„Kdybyste si mohly zachránit život tím, že se přiznáte k létání vzduchem na tyči, udělaly byste to, viďte?“

Musím říci, že i když kniha nenaplnila moje očekávání, co se stylu vyprávění týká, čtení mi šlo „skvěle od ruky“. Je to z toho důvodu, že paní autorka dokázala zajímavým způsobem a čtivě podat ty události. S morbidní zvědavostí jsem nemohla přestat číst. Doslova mě to nutilo obracet stránky a dozvídat se další podrobnosti – nejen o čarodějnicích, ale i o životě lidí, kterých se to celé nějakým způsobem týkalo. V knize jsem, ke svému velkému překvapení, narazila i na jemný a lehce ironický humor. To mám opravdu ráda a dokázala jsem si to skvěle vychutnat. Na první pohled by se mohlo zdát, že se to k tak vážnému tématu nebude hodit, ale opak je pravdou. Paní autorka má cit na to, kde se humor a ironie hodí a kde by působila nevhodně. Nad knihou jsem se tedy mohla místy pobaveně ušklíbat a místy děsit - body k dobru!

Zdroj

V obviněních hrály svoji roli i antipatie mezi lidmi, pokušení vyřídit si vzájemně účty a hlavně strach. Z popisů výslechů čpěla beznaděj obětí, nemožnost se obhájit, překrucování jejich slov. Soudci ignorovali nesrovnalostí ve výpovědích "očarovaných holek", nedodržovali právnické manuály a jejich neochota vyslechnout pravdu byla více než očividná - oni chtěli své čarodějnice chytit. A paní autorka uměla svým popisem předat tu atmosféru mě. Otázku "Proč?" jsem si kladla během čtení často - hlavně proč to ty holky udělaly a proč jim v tom někdo nezabránil. A už jsme zase u toho: doba, vzdělání, předsudky, náboženství, strach... V tomhle je vyprávění paní autorky skvělé - z toho textu to všechno cítíte. Pochopitelně se našli lidé, kteří rozumně upozorňovali na nesmyslnost toho všeho, ale když se mašinérie rozjela, byla nezastavitelná.

„Bude trvat věky, než zanikne výčitka a skvrny, které ty věci zanechaly na naší zemi“

Kniha má velmi dlouhé kapitoly a ve spojení s poněkud vyššími stránkami je toho textu celkem hodně a opravdu chvilku trvá, než se pročtete k další kapitole, ale ono to nevadí. Jak začnou pršet obvinění a rozjedou se procesy, nudit se zaručeně nebudete. O jednoduché čtení pro pobavení a oddech se ale nejedná a to nejen tématem, ale i zpracováním. 
Paní autorka byla ve svém pátrání v historii opravdu velmi důkladná a její kniha je plná detailů a podrobností, které více osvětlují situaci, příčinu jejího vzniku a následky. Snaží se – a úspěšně – poukázat na tehdejší způsob života a myšlení a celkový historický obraz tehdejší Nové Anglie. O zdrojích jejího pátrání jsem se více dozvěděla na konci knihy, kde je jejich seznam a také poznámky. Dost - hlavně ze začátku - mi pomohl také seznam postav, který v knize nechybí hned v úvodu, protože postav je v příběhu opravdu hodně a navíc i příbuzných, takže jména se mi ze začátku trochu pletla. Přiložené fotografie také dílu přidávají na hodnotě a skvěle doplňují informace v ní. 
Paní autorka předestřela i spoustu vysvětlení, proč se dívky chovaly tak, jak se chovaly, která se mi zdála možná, či spíše pravděpodobná, ale pravdu se nejspíš nedozvíme nikdy.

V závěru knihy nechybí informace o tom, co se stalo s lidmi, kteří přežili, soudci i postiženými rodinami a hlavně s dívkami, které to celé rozpoutaly. Dost mě překvapil například osud pana Cottona Mathera, který od studia ďáblů a skřítků přešel ke studiu bacilů a virů. Konečně tedy našel svého ďábla a bojoval proti němu bezvýhradnou obhajobou očkování :) Uveden je také dopad události na celou společnost, změny, které způsobila - salemský chybný krok pomohl přetvořit novoanglickou minulost. Dospět k omluvě a rehabilitaci popravených "čarodějnic" však nebylo nic jednoduchého.

Kniha není pro každého, protože se nejedná o klasické románové zpracování, ale spíš o knihu faktů. Ta jsou ale podána čtivým a srozumitelným způsobem a přináší velmi podrobný vhled do tehdejších událostí. Pro každého, kdo se zajímá o čarodějnické procesy a historii Nové Anglie okolo roku 1692, to bude jistě zajímavý text, který by neměl v knihovně chybět. Paní Schiff odvedla skutečně monumentální a pečlivou práci.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega. Knihu můžete pořídit přímo u nakladatele zde a nebo ji seženete v síti knihkupectví Dobrovský tady.




28. 11. 2017

Gala Dalí


„Bez lásky, bez Galy, bych nebyl Dalím. To je pravda, kterou nepřestanu křičet do světa, kterou nepřestanu žít. Je mou krví, mým kyslíkem.“
- Salvador Dalí

Autor: Carmen Domingo
Překlad: Jana Suchánková
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2017
Počet stran: 304



Anotace:

Příběh nekonvenční ženy, která se v mládí vydala z rodného Ruska do Paříže, protože věřila ve svůj výjimečný osud i schopnost rozpoznat a rozvinout geniální talent muže vedle sebe. Vedl ji k tomu tarot, jehož výkladem se celý život řídila. I proto je román strukturovaný do 22 kapitol s názvy podle tarotových karet Velké arkány.
Ctižádostivá Elena Dimitrijevna Diakonovová, známá jako Gala Dalí, objevila po svatbě s budoucím avantgardním básníkem Paulem Éluardemkouzlo erotiky a sexu i to, že díky nim může druhého ovládat. Její ložnicí poté prošla dlouhá řada mužů, mimo jiné také německý expresionistický malíř Max Ernst. Lišili se od sebe jako noc a den, byli různého věku i původu, malíři, spisovatelé, šlechtici, plebejci, bohatí i chudí. Manželství pro ni bylo ze společenských i ekonomických důvodů nezbytné, na věrnosti nesešlo.

Ve chvíli, kdy potkala Salvadora Dalího, jednoho z budoucích velikánů moderního umění, okamžitě poznala, že její životní role je po jeho boku. Opustila muže a dceru a stala se nepostradatelnou inspirací a zásadním fenoménem při formování výjimečného umělce.

Můj názor:

Zvláštní je, že až do chvíle, než jsem  objevila Galu Dalí v nabídce recenzních výtisků, mě nikdy nenapadlo, že Salvador Dalí mohl mít taky ženu. Jistě, že za každým slavným mužem stojí žena, jak se říká, ale málo kdo jí přikládá jakýkoliv význam. Proto mě zaujala anotace knihy - žena, která je múzou, inspirací, motorem a vášní. Žena, o které to prohlásí sám velký malíř. Ještě se mi divíte, že jsem si chtěla knihu přečíst?

Gala, vlastním jménem Elena Ivanovna Diakonova, se narodila v Rusku. Prý byla největší mrcha, jaká se v minulém století narodila. Její sexuální apetit byl pověstný, záliba v mladých milencích také. Nebyla krásná, ale přes to se stala Dalího Femme Fatale. Nemohl prý bez ní žít ani tvořit.
Těšila jsem se, až ji díky této knize poznám blíž.

Paní autorka mapuje Galin život od chvíle, kdy byla mladou, nemocnou dívkou v léčebně ve Švýcarsku, kde poznala svého prvního manžela Paula Éluarda. Léčili se oba s plicní chorobou a jejich vzájemný cit byl takový, že přiměl Paula postavit se proti vůli rodiny a Galu si vzít. Gala zase opustila Rusko a odjela za ním žít do Paříže. Je ale pravda, že u ní vedle lásky převládala i obrovská ctižádost. Chtěla žít po boku mladého a úspěšného umělce. Objevit v něm génia a hlavně zůstat v Evropě. Jejím prvním géniem se stal právě mladý básník. 
Po deseti letech s Paulem však potkala Salvadora Dalího. Jestli do té doby její ctižádost a životní styl vyvolával pohoršení, pak s Dalím nastala doslova smršť…
 
Zdroj
Gala popisovaná v knize  byla zvláštním člověkem. Sebestředná, sobecká, svým způsobem bezohledná. A já jí to nevyčítám. Byla taková a nepřetvařovala se. Pokrytectví jí bylo cizí a taky jí bylo dost jedno, co si myslí ostatní. Na druhou stranu mi byla někdy protivná nebo při nejmenším nepříjemná. Takový pocit z lidí, kteří si razí svoji cestu, ať to stojí, co to stojí, ale není nic divného. A Gala si šla za svým.

Ze začátku mi připadala jako zajímavá osobnost, jenže v průběhu čtení jsem ji začala, mírně řečeno, nemít ráda. Ji i Salvadora. Oba byli skvělou ukázkou naprosto nesnesitelných a nepochopitelných lidí. U něj se to ještě dalo vysvětlit tím, že ho nic než umění nezajímalo a svazovala jej jeho psychická "situace". Ona ale byla naprosto bezohledná mrcha. To, co se dalo v mládí obdivovat jako schopnost jít si za svým, se ve stáří stalo neuvěřitelným sobectvím. Nedokázala jsem ji za to obdivovat ani pro ni najít pochopení. Nezachránilo to ani její obětování se pro Dalího, protože stejně, kdesi ve skrytu duše, ho využívala jako všechny ostatní. 
Navíc její přístup k ostatním lidem byl opravdu divný. Na to, že je neustále obírala o peníze, jimi pohrdala až příliš otevřeně. Když se jí hodili k využití, to je znala, ale jinak pro ni byli břemenem, obzvlášť když by mohli oni něco potřebovat. Její přístup k sexu a obecně tomuto typu vztahů nebudu zmiňovat už vůbec. Všechny využívala i zde. Dělala si co chtěla bez ohledu na ostatní. Nejvíc mi vadil její přístup k bývalému manželovi Paulovi - opět zcela neskrývané využívání, citová manipulace a okrádání o peníze. A k její dceři - naprostý nezájem, lhostejnost až odpor. Úplně jsem souhlasila s jedním ze členů pařížské surrealistické skupiny, panem Bretonem, když řekl:

„Prostě ji nemám rád. Nemám tu Rusku rád. Nesnáším její způsob existence, nesnáším, jak se na nás dívá, jak se k nám chová. Dokonce i když neříká nic a celou dobu sedí na opačné straně sálu, nedokážu ji snést. Je v ní něco, co mě odpuzuje – prostě jí nevěřím.“
 
Zdroj
Kvůli ní se mi příběh postupně četl špatně, až došlo na to, že poslední třetinu už jsem četla jen proto, abych dočetla. Slibovaná fascinující žena nebyla fascinující. Byla zlý, bezohledný a sobecký člověk. Nebýt toho, že se vždy přilepila na nějakého muže, který stoupal nahoru a domanipulovala ho k úspěchu, skončila by nejspíš jako prostitutka a brzo umřela na souchotě. Nelze ale popřít to, že Dalího opravdu inspirovala a objevuje se na velkém množství jeho děl. Možná takovou ženu k sobě potřeboval.
Pokud na ní bylo něco zvláštního, úžasného a fascinujícího, nedokázala mi to paní autorka předat. Co se však povedlo zachytit skvěle, byla Galina žízeň po životě a nezdolná vášeň, která ji poháněla. Také bylo hodné uznání to, že se nebála ani fyzické práce, nepohodlí a dokázala se poměrně lehce přizpůsobit i chudobě, ve které museli nějaký čas s Dalím žít. Popisem špatných vlastností však byly ty dobré úplně ztracené a v podstatě vyznívaly jako špatné. Číst knihu o takových lidech není žádný kdoví jaký zážitek. Ačkoliv ze začátku jsem byla na příběh zvědavá a přibližně do třetiny jsem četla s nadšením, lidé, o kterých pojednával, mi ho úplně pokazili.

Musím ale říct, že jejich životní příběh byl zajímavý, žili v divoké době, plné změn a novinek nejen v oblasti umění. Navíc se jedná svým způsobem o příběh o zázemí a díle velmi slavného malíře, ale myslím, že mi bylo lépe, když jsem příběh v pozadí neznala. 
Styl psaní byl takový zvláštním způsobem suchý, popisný a bez nějakých větších emocí. Paní autorka často opakovala některé věci, které sice byly důležité, ale stačilo je říct jednou. Přesto byla kniha čtivá a Galin příběh byl příběhem zajímavého a svým osobitým způsobem i naplněného života, i když ne zrovna těmi věcmi, co by člověk očekával od ženy té doby.
Docela mě zaujala její záliba v tarotových kartách – podle karet Velké Arkány jsou nazvány i jednotlivé kapitoly knihy a příběh jim překvapivě dobře odpovídá.
Možná bych ocenila navíc i obrazovou přílohu. Jistě, že fotky lze dohledat na internetu, ale pro knihu by to byl zajímavý prvek navíc.
 
Zdroj
Za sebe tedy knihu doporučit nemohu (či spíše tak napůl), ale jedná se jen o můj problém, ne o vadu knihy, vyprávění nebo příběhu. 
Čtení mi znepříjemnil můj postoj k chování a životnímu stylu postav. Pokud vám toto nevadí a dokážete nesympatické postavy přijmout, nebo se nad ně povznést, určitě najdete v příběhu spoustu zajímavých informací. Já jsem je našla taky. Odehrává se v meziválečném období, takže paní autorka nějaké ty historické události také zmíní, i když spíše okrajově pro dokreslení příběhu. 
Co je zajímavé a lákavé je, je to, že jsem s hrdiny knihy stála u zrodu surrealismu a v knize se mihlo docela dost známých jmen, včetně třeba Coco Chanel nebo Piccasa. Navíc jsem se dozvěděla zajímavé podrobnosti o životě, díle a osobnosti Dalího. Už kvůli tomu kniha za to stála.



Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Metafora. Knihu si můžete pořídit zde.


24. 11. 2017

mléko a med


Sbírka básní a krátké prózy o přežití. O lásce a ztrátě, násilí a zneužívání, o ženskosti.

Autor: Rupi Kaur
Překlad: Petr Teichmann
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2017
Počet stran: 216



Anotace:

Kniha je rozdělena do čtyř kapitol a každá má jiné poselství. Jedna se snaží léčit zármutek, jiná zase bojuje s všudypřítomnou bolestí. Čtenáři nabízí cestu od nejhorších životních momentů ke smíření a hledání radosti. Ta je totiž všudypřítomná, jedinou podmínkou je chtít ji vidět.

Můj názor:

Ačkoliv poezii občas čtu, nemám většinou potřebu se k ní nějak na svém bloGu vyjadřovat. Čtu si ji jen tak pro sebe. Když potřebuji pohoupat duši něčím zpěvným a krásným. A čtu převážně klasické autory. Přihlásit se do konkurzu na zhodnocení téhle knížky byla tedy docela výzva.
Moderní poezie – no čas to zkusit.

Vybrala jsem si sbírku mléko a med, protože je všeobecně velice dobře hodnocená. Na poezii přímo nadprůměrně. Byla jsem zvědavá, zda mě paní autorka dokáže zaujmout svými texty zaměřenými na ženu a na to, jaké to je ženou být.


Předestírám, že originál jsem nečetla a ani to nemám v úmyslu. Nemohu tedy srovnat překlad a to, jestli si zachoval dobře svůj význam a poselství v obou jazycích zůstalo stejné. Překladateli nezávidím. Překlad poezie se mi zdá náročný, i když v tomto případě to měl překladatel o něco lehčí v tom, že se nemusel trápit s rýmem. Také bych chtěla říct, že hodnocení poezie není a nemůže být objektivní – v mém podání ne. Níže se proto dočtete čistě můj osobní dojem a prožitek, který jsem měla při čtení knihy paní Kaur.

Paní autorka ve své knize píše o tom, čím si prošla ona a prochází si tím (něčím z toho) každá žena. Všechny to známe a vyrovnávaly jsme se s tím po svém. Paní Kaur zvolila k představení svých myšlenek formu moderní poezie a to se ukázalo být právě pro mě kamenem úrazu, ale pojďme postupně.


Na první pohled je kniha velmi minimalistická. Vyvedená v černé a bílé. To považuji pro poezii za velmi vhodnou úpravu. Fyzická podoba knihy nijak neruší a neodvádí pozornost od textů. Uvnitř je navíc doplněná o jednoduché kresby zpracované samotnou autorkou, které doplňují její texty. Kresby se mi velmi líbily a skvěle dotvořily atmosféru ke konkrétním myšlenkám.

Kniha samotná je členěná do čtyř částí. 
Nesou názvy: zraňovaná, milující, opouštěná a odpouštějící. 
Už na první pohled je tedy patrné, o čem texty budou, co potřebovala paní autorka svěřit papíru, odžít a vykřičet do světa. Myšlenky budou o vztazích, vášni, rozchodech a o ženství, sebeúctě a odvaze znovu vstát. Najdete v nich partnerskou lásku, lásku mezi otcem a dcerou i lásku k sobě samotné. Především ale bolest ze samoty, ublížení  a opuštění a v poslední části i úlevu a odpuštění druhým a sobě samotné a přijetí sebe. Básně jsou zpracovány ve formě volného verše. Žádný jiný v knize nenajdete, i když v jednom případě, snad díky překladu, se to paní autorce „rýmovalo“. Některé jsou pouze na tři řádky, některé zaplní odstavec, občas i celou stranu. Bohužel jsem v knize našla jen velmi málo takových textů, které bych nazvala básní a to i v případě, že se jedná o moderní poezii a volný verš.


Já, ač milovník klasické poezie, jsem k volnému verši poměrně tolerantní. Nevadí mi, stačí mi, když v básni najdu něco, co zazní i bez verše. A to mi tu bohužel ve většině případů chybělo. Většina - hlavně ty trojřádkové básně - se mi zdála být pouhým vyjádřením myšlenek, odskákaných entrem. Prostě jen útržky, poznámky pod čarou vepsané do soukromého deníku. Postrádalo to pro mě ten prvek navíc, uměleckou hodnotu a básnický půvab slov a způsobu vyjádření. Myšlenky to byly zajímavé, někdy hluboké a pravdivé, ale převratné a originální nikoliv. Vzpomínala jsem si na události v mém životě, které se popisovaným situacím velmi podobaly - říkala jsem si „To znám!“ možná až příliš často. Zdálo se mi však, že nahlížím do terapeutického deníčku paní Kaur nebo si čtu její facebookové statusy. Ani bych se nedivila, kdyby se některé její myšlenky objevily zrovna na tom facebooku v takových těch barevných rámečkách jako citáty dne. K zamyšlení to tedy stačilo, ale na to, abych to chtěla zvát poezií, byť moderní, to bylo málo. Byla v tom bolest, cit, smíření, odevzdání a vyrovnání se, jenže chybělo mi to, co nacházím v jiných básnických sbírkách – pocit, který doznívá ještě dlouho po přečtení a co mě nutí číst znova a znát ta slova zpaměti.


Když se podívám na svoji poličku s básnickými sbírkami, knihy se ježí barevnými lepíky, které označuji moje oblíbené básně. U knihy mléko a med je lepík jen jediný. Není to proto, že bych nikdy neprožila to, co paní autorka popisuje. Prožila to každá žena. Řekla bych, že bylo i více textů, které mě v této sbírce oslovily. Ale jen ta jedna myšlenka z celé knihy mi stála za zapamatování. Hodnotím nicméně kladně to, že mi texty přivolaly mnoho vzpomínek, dávno někde zasunutých. Některé jsou bolestivé, některé již odbolely, ale není dobré zapomenout.

Kniha není pro každého! 
Bude se vám líbit, pokud procházíte zrovna těžkým obdobím. Rozchodem nebo pocitem, že nevíte co se sebou. Pokud jste ten typ, kterému pomůžou cizí věty o stejném prožívání, je to kniha přesně pro vás. Knihu ocení žena, která už má v životě mírně řečeno něco za sebou i mladá dívka, která právě stojí na prahu toho všeho, čím život, ženství a vztahy jsou. Je tedy určená především pro ženy. Neříkám, že neosloví některé muže, ale osobně si myslím, že ne. Také pokud jste sama se sebou srovnaná je možné, že v knize nenajdete nic víc než slova „Ano, to znám, to jsem zažila.“ Ale ono to vlastně může stačit.


Ten, kdo hledá poezii v její nejčistší podobě, kdo se chce chvět úžasem při nádherném vodopádu slov, by se měl této knize raději vyhnout. Já osobně jsem ráda, že mi bylo umožněno nahlédnout a udělat si svůj vlastní dojem. Zklamaná nejsem, jen moje očekávání jsou z větší části nenaplněná. 
Za úspěchem knihy stojí dle mého názoru především to, že jsou v ní myšlenky vyjádřené jednoduše a čtenář se v nich snadno najde. Vysoké hodnocení této sbírky nicméně chápu. Kniha má svoji emocionální hodnotu i lidskost a porozumění, kterým osloví a oslovovat bude.

Obrázky, použité v článku, pocházejí z knihy a jejich autorkou je Rupi Kaur.


Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega. Knihu si můžete objednat přímo u nakladatele tady nebo v knihkupectví Dobrovský zde.




21. 11. 2017

DNA


Brutální vražda jako trest – jaký skutek si ale zaslouží tak hrůzostrašnou odplatu?

Autor: Yrsa Sigurdardóttir
Série: Freyja a Huldar (1. díl)
Překlad: Milan Lžička
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2017
Počet stran: 408



Anotace:

Mladá žena byla brutálně zavražděna. Jediným člověkem, který by snad mohl zodpovědět mnohé z otázek, je její sedmiletá dcerka, která se v době vraždy ukrývala pod postelí. Ta však mlčí.
Čerstvě povýšený detektiv Huldar se obrací na psycholožku Freyju a Dětský dům, zabývající se dětskými traumaty. Freyja, která nedůvěřuje policii a už vůbec ne Huldarovi, není nadšená. Jejich spolupráci totiž komplikuje skutečnost, že se spolu nedávno vyspali po seznámení v baru, kde se Huldar vydával za někoho jiného. Přesto souhlasí a je rozhodnuta postarat se o bezpečnost malé Margrét.
Vrah mezitím pokračuje v zabíjení, zdá se, že je vždy o krok napřed a zanechává za sebou nesmyslné stopy: číselné řady, varovné SMS, záhadné výpočty načmárané na útržcích papíru. Poodhaluje se temný příběh, který měl zůstat zapomenut. Lze rozlousknout šifrované vzkazy včas? Kdo je další na řadě?
Autorka špičkových bestsellerů Yrsa Sigurdardóttir opět dokazuje, jak mistrně umí napsat napínavou a strhující detektivku, které nechybí spád, čtivost, přesvědčivé postavy ani inteligentní zápletky.

Můj názor:

Paní Yrsu jsem dlouho přehlížela a teď už vím, že to nebyl dobrý nápad. Způsobila to bohužel moje nechuť k severské detektivce, která mi připadá příliš brutální. To ale není případ Yrsy.
Než začnu vyprávět o knize DNA, přiznám se na rovinu k jedné věci – nebudu psát příjmení ani jedné z postav. Prostě si je nepamatuju :). Stejně tak nebudu psát příjmení paní Yrsy (i když to si pamatuju) a budu jí říkat, stejně jako všichni ostatní, křestním jménem. A teď už ke knize.

Když dojde k vraždě, je to vždycky šok. Když dojde k vraždě v malém městě, je to ještě horší, protože vraha klidně můžete znát. Hlavně, když se malé město nachází na malém Islandu. Zdálo by se, že pachatele vraždy mladé ženy nebude těžké najít, jenže jak to vypadá, opak je pravdou. Vrah si postupně vybírá další oběti a nechává až podezřele málo stop. Jediný svědek, který by mohl něco povědět, nemá moc chuť do řeči. Je jím totiž sedmiletá holčička, která byla svědkem vraždy vlastní matky. Celou dobu byla ukrytá pod postelí…
Na scénu přichází vyšetřující policista Huldar a psycholožka Freyja – dvojice hrdinů nové trilogie od královny islandské krimi.

Freya je psycholožka. Žije v bytě, který hlídá uvězněnému bratrovi spolu s jeho mamutím psem, kterého se sice trochu bojí, ale tak trochu doufá, že v případě nutnosti by pes ohlídal ji spíš, než ona jeho. Obzvlášť po té, co se seznámila s malou sedmiletou holčičkou Margrét, jedinou svědkyní vraždy její matky. Margrét vozí do Dětského domu, kde Freya pracuje, na výslechy její dědeček, protože ona odmítá vstoupit na policejní stanici. Dětský dům je tedy jakousi neutrální půdou, kde s dívkou pracuje psycholožka na výslechu. 
Huldar je policista, který je pověřen vedením vyšetřovacího týmu. Je to pro něj první vyšetřování, které samostatně vede. Mimo jiné je přítomen výslechům malé Margrét, což není pro Freyu nic příjemného. Před nedávnem měla totiž s Huldarem epizodku na jednu noc a on nejen, že jí lhal o tom kdo je, ale navíc se ráno vytratil bez jediného slova. Spolupráce s ním je tudíž Freyi nepříjemná a trapná. Huldar netrpí žádnými alkoholickými excesy, jak tomu poslední dobou bývá. Jedinou slabůstkou jsou pro něj nikotinové žvýkačky. Paní autorka s tím ale v příběhu nepřichází moc často, takže mě to nijak neotravovalo. Nakonec i on má svůj stín minulosti, který jej pronásleduje a tím je poněkud divočejší sexuální život, ve kterém figuruje nejen Freya, ale i manželka jednoho z kolegů.
Radioamatér Karl je osamělý tvor, jemuž nedávno zemřela matka. Den co den se krčí ve své sklepní radiomístnosti a chytá z éteru různá vysílání. Jednoho dne zachytí podivné hlášení. Jedná se o změť čísel, ve které ke svému zděšení pozná svoje rodné číslo. Další z čísel je rodné číslo Elízy, matky Margrét. Následuje několik vysílání s podivnými shluky čísel, které Karl považuje za šifru a pokouší se ji rozluštit na vlastní pěst…

To bychom měli vše ke třem hlavním postavám. V knize jich samozřejmě žije mnohem víc a všechny, nejen ty hlavní, jsou skvěle popsány. Jsou dokonale přirození.  Kupodivu jsem si oblíbila celou hlavní trojici, což je sice u podivína Karla trochu nepochopitelné, ale budiž :). Bylo fajn, že Huldar nebyl žádný génius, který tahá důkazy z rukávu. Celé vyšetřování díky tomu působilo opravdověji.

Líbilo se mi, jakým způsobem paní Yrsa svůj příběh podala. Vraždy jsou sice úděsné, ale v přímých popisech násilí se nevyžívá - vždycky jen naznačí a moje představivost už udělala svoje. Policie je celkem bezradná, protože vrah po sobě zahlazuje stopy s nebývalou pečlivostí a vyšetřovatelé dokážou najít jen to, co se on sám rozhodne ukázat - oběť a u ní šifru - podivné shluky čísel, které se nedaří rozluštit. Ani mně se v luštění záhady moc nedařilo. Jedinou nadějí na posun ve vyšetřování tak zůstává výpověď malé Margrét. Tím, že paní autorka použila tak mladého svědka, byla ta příšernost situace ještě horší. Divila jsem se, že na tom holčička nebyla hůř.

Na chvilku se urvat od čtení nebylo nic příjemného. Paní autorka moc dobře ví, jak si udržet čtenáře cele zaujatého tím, co čte. Napětí v příběhu buduje hezky pozvolna a záhadu vraha a důkazy proti němu dávkuje po troškách. Měla jsem tak dostatek času tvořit si vlastní teorie o tom, kdo a proč. Navíc jsem mohla obdivovat i skvělé popisy, výborné vyjadřování a zajímavá přirovnání - za což pochopitelně vděčím i překladateli.
Paní autorce se podařilo rozšířit mi obzory v oblasti radiového vysílání, o kterém jsem nevěděla nic. Zde bylo docela zásadní a ještě víc prohlubovalo záhadu vraha, dokonce právě odtud pocházel můj tajný tip na vraha, který byl úplně vedle :). Ze začátku jsem netušila, jak s příběhem souvisí prolog, který se týkal systému péče o děti a pěstounství, ale postupně mi to docházelo. I to, proč se kniha jmenuje DNA. Také jsem získala poněkud nečekané a nechtěné informace o možnosti použití domácích spotřebičů. Na vysavač už se nikdy nebudu dívat stejně :).

Na tuhle knihu se mi článek psal opravdu špatně. Co taky psát, když není vůbec co vytknout a každá chvála, byť zasloužená, zní jako jedno velké klišé? :). Paní Yrsa má svůj královský titul oprávněně. DNA je jednou z nejlepších krimi, které jsem četla a pokud s Yrsou nemáte zkušenost, neváhejte! Já si další pokračování nenechám ujít.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Metafora. Novou Yrsu můžete pořídit zde.




18. 11. 2017

Kaziměsti


Autor: Martin Bečan
Nakladatel: Fragment
Rok vydání: 2017
Počet stran: 256



Anotace:

Čtveřice přátel naskočí jednoho dne do přijíždějící tramvaje číslo 0 a ta je zaveze do Nikam. Zjišťují, že město, ve kterém žijí a studují, má druhou tvář. Sněží v něm papír, tramvajové koleje tvoří horské dráhy, krysy se mění ve stíny a jsou v něm domy, ulice a celé čtvrti, o kterých většina lidí nemá tušení. Zlákáni plejádou divů a zázraků se rozhodnou sem přestěhovat. Jenže město je nakaženo nemocí...

Můj názor:

Jednou takhle za úplně obyčejného dne po zkouškách ve škole jdou čtyři kamarádi ulicí města Olomouce, když se před nimi zjeví tramvaj s číslem 0, která podle cedule nad čelním sklem míří do Nikam. To by ještě nemuselo být nic divného, reklamní akce bývají různé, ale tramvaj najednou jakoby vyskočí z kolejí a zamíří přímo skrz nic netušící lidi a v cestě stojící dům kamsi, kam koleje nevedou a nikdy vést nemohly. Jenže ony tam najednou jsou!

A tak objevili Lazar, Cesmín, Zima a Parma cestu do Nikam.
V Nikde je všechno divné, jiné a plné zázraků. Nevědí, jestli se ocitli v pohádce nebo království Williho Wonky, ale jsou Nikde natolik okouzlení, že se tam rozhodnou žít. Z hnusných kolejí se přestěhují do domu na okraji jezera na ulici Podivná a příběh se může pořádně rozjet. Postupem času vychází najevo, že v Nikde nejsou jen úžasně podivné věci, ale ještě cosi jiného. To něco městu škodí, je to stejně podivné, jako všechno okolo. Pokud město může zemřít, pak Nikde umírá…

Svět, který pan autor stvořil, nemá vůbec žádná pravidla. Je tam možné všechno a může se stát cokoliv. A taky se cokoliv děje. Všechno, co pana autora napadlo, se ocitlo na stránkách knihy. Místy to sice působí trochu halucinogenně, ale jako celek to překvapivě funguje. Živé kanály, domy s dveřmi, které před vámi utíkají, sněžící papír, lidé se mění, tramvaje jezdí po horské dráze... Je toho spoustu. Pan autor má zcela zjevně obrovskou fantazii a nezdráhá se ji použít. 
Uplatnil ji i na jména hlavních hrdinů, která jsou, mírně řečeno, nezvyklá a zdá se, že hodně lidem při čtení vadila. Mně ne. Vysvětlení, které k nim pan autor podal, mi stačilo. 
Lazar - rodinné dědictví - ok, proč ne. Kdybych se já jmenovala po dědovi, nebylo by to o moc lepší. Cesmín - rodiče botanici - dobrý. Netradiční, ale dobrý. Parma - nemá ráda svoje křestní jméno a tak jí říkají podle příjmení - nic divného. Takových znám. Zima - no dobře, tohle divné je, ale sama přiznává trhlé rodiče :). 
Navíc díky jménům se mohlo později v ději uskutečnit cosi důležitého. Divná jména měli i někteří obyvatelé Podivné ulice, ale v celkové podivnosti díla pro mě pojmenování postav nebylo nic, nad čím bych se chtěla pozastavovat.

Hrdinové jako takoví mě nijak zvlášť neoslovili. Jednalo se prostě o normální lidi, s normálními lidskými vlastnostmi. Byli ale dobře a poměrně do hloubky vykresleni, takže jsem si je dokázala živě představit. Líbilo se mi, jak s jejich povahou a jménem souvisely podivnosti, které se jim děly.

Na první pohled by se mohlo zdát, že se v příběhu neděje vlastně nic akčního a zásadního. Ale ono je potřeba trochu číst mezi řádky a přistoupit na psychedelicko-fantastickou hru pana autora. Když se mi po chvilce čtení podařilo příběh přijmout a nehledat v něm nic běžného, zjistila jsem, že se mi čte hodně dobře. Byla jsem zvědavá, co si ještě pan Bečan vymyslí a jaké podivnosti přijdou. 
Zápletka sama nijak složitá nebyla. Kouzlo knihy tkví převážně v těch podivnostech. I když konec mě celkem okouzlil :). Každý si ho sice může vyložit tak trochu po svém… A mně se můj způsob výkladu zalíbil. Navíc jsem po dočtení získala úplně jiný úhel pohledu na obálku. Před tím mi připadala krásná a přitažlivá a potom také, ale navíc i získala důvod proč jsem ji začala zkoumat důkladněji. Uvidíte sami :).

Na stranách knihy Kaziměsti mě nečekal nijak napínavý nebo dobrodružný příběh. Celé je to takové klidnější, téměř pohádkové vyprávění. A jako pohádka by to klidně mohlo fungovat nebýt docela častých vulgarismů a sem tam trochy sexu. Ačkoliv si na tohle běžně nepotrpím, zde jsem nebyla nijak pohoršena. Vulgarismy sice působily trochu jako pěst na oko a obešla bych se klidně bez nich, jenže hlavními hrdiny jsou současní studenti. Tak si říkám, že těch sprosťáren tam vlastně bylo spíš málo :). 
Při pobytu v Nikde a v průběhu všech těch podivných situací se mi dostalo mnoha podnětů k zamyšlení a hodně možností využít svoji představivost na maximum. To když se mi před očima odehrávaly obrazy velmi živě a pěkně popisované panem autorem.

Celkově tedy mohu knihu doporučit těm, kdo si chtějí odpočinout u příběhu, který bude ale dostatečně zajímavý a nebude nudit. Vaše představivost dostane trochu zabrat. Možná i vaše tolerance k podivným věcem a extravagantním jménům. Ale stojí to za to. Přečtení určitě litovat nebudete.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji Palmknihám. Knihu do vaší čtečky koupíte zde.




13. 11. 2017

Devět dní


Autor: Zuzana Strachotová
Série: Devět dní (1. díl)
Nakladatel: FANTOM Print
Rok vydání: 2017
Počet stran: 342



Anotace:

Věřit a nepochybovat. Lee Parker věří, Sera Trantorová věří – pouze každý něčemu jinému. Vleklé války nejen že měly fatální dopad na tvář přírody, ale rozdělily lidstvo na dva nesmiřitelné tábory. Životním krédem kněžích je askeze. Hlavními hodnotami jsou čistota, zbožnost a také absence citu. Proti této nesmyslné víře stojí Povstalci, kteří bojují za návrat původního světa. A jejich přesvědčení je neméně houževnaté, jak brzy na vlastní kůži pocítí Parker, nejlepší voják z elitní jednotky Jestřábů a vykonavatel kněžské vůle, který má jasný úkol: přivést do Citadely Povstalkyni Seru živou. Ovšem ani Seřiny pevně vštěpované morální zásady nezůstanou ušetřeny tvrdé zkoušky. Brzy však oba shledají, že uprostřed nezmapované divočiny budou muset čelit novému nebezpečí – záhadnému atmosférickému jevu známému jako Růžová bouře, z jejíchž purpurových blesků dosud nevyšel nikdo živý. Budou Sera s Leem první a budou to ještě vůbec oni? Otočil se snad svět naruby, nebo byl takový i předtím? Dva úhly pohledu, dvě přesvědčení. A pravda ukrytá někde úplně jinde.

Můj názor:

Kniha Devět dní mě zavedla do budoucnosti, ve které je svět zpustošen válkami. 
Lidstvo přežívá ve městech kontrolovaných hlavním městem Citadelou a zcela ovládaných Konsiliem kněží. Totalita je naprostá. Náboženství řídí vše od oblékání, jídla, chování, sexu, názorů, myšlení... Zakázaná je spousta věcí: veškeré umění, hudba, kontakt se zvířaty, opuštění města... Jakékoliv odchylky od nařízeného chování jsou velice přísně a bezohledně trestány a Boží zákon je tvrdě vynucován inkvizitory a armádou. Takový je život v každém městě v celé Sabrii.
Je tu ale ještě druhá, méně početná komunita lidí, kteří chtějí normální život. Takový, jaký byl dřív, svobodný, plný zpěvu a s možností vlastní volby a názorů. Tito rebelové žijí v divočině v bývalé vodní elektrárně, které říkají Blok. Od měst jsou odděleni protolesem plným divokých zvířat, do kterého se měšťáci neodváží – ani nesmějí. Povstalci bohužel nedisponují ani tím minimem technických vymožeností a léky, jako citadelané a tak občas pořádají loupeživé nájezdy na města, aby získali, co potřebují.

Při těchto akcích dochází ke střetu dvou kultur, které se nesmiřitelně nenávidí a pohrdají sebou navzájem. A při jednom takovém přepadu se taky setkají dva hlavní hrdinové: Sera Trantorová a Lee Parker.
Zatímco Sera je povstalkyně, Lee je úplně jiný případ. Je členem elitní bojové jednotky agentů zvané Jestřábi. On sám je jedním z nejlepších, ne-li vůbec nejlepší. Ona je emocionální, on chladně kalkulující. Ona bojuje o život, on chce splnit úkol. Nikdy neselhal a neselže ani teď, když má chytit ji...

Při útěku a pronásledování se dostanou hluboko do protolesa a od možnosti návratu je odřízne obávaná Růžová bouře. Chtě nechtě tedy musí spolupracovat. Ocitnou se totiž na celých devět dní zabarikádovaní v jeskyni. Spojuje je jediné - touha přežít bouři. Rozděluje je vzájemné pohrdání a nenávist povstalce a vykonavatele Boží moci..

 
Zdroj

Sera je mladá dívka, na kterou už toho život stihl naložit více než dost. Poznala jsem ji, když prchala o život do divočiny protolesa s Leem Parkerem v patách. K srdci mi ale přirostla až mnohem později, až když jsem ji poznala víc, protože jako velitelka skupiny povstalců mi moc neseděla. Byla celkově hodně emocionální a to mě někdy rušilo, i když v situacích, kdy plakala nebo panikařila, to bylo více než pochopitelné a logické. Překvapivě byla ale příjemně přímočará a nedělala si žádné iluze o světě ani o lidech. Nebyla typickým prototypem hrdinky, i když dokázala být i statečná a jednat rázně. Zároveň byla i žensky křehká a přirozená.
Lee Parker. Co o něm říct? Omlouvám se Seře, ale to on byl pro mě hlavní postavou. On prošel největší změnou. Ze špičkového profesionálního vojáka z elitní skupiny zabijáků a agentů, se stal člověk, který samostatně myslí a rozhoduje se. V jeho společnosti mi bylo dobře už od začátku. Jeho chladná maska navenek nebyla to, co si nosil v sobě a tenhle rozpor mi připadal přitažlivý. Navíc byl mužem, který si dokáže poradit v každé situaci, nastavený na to, aby našel řešení i tam, kde zdánlivě žádné není. Nebudu zastírat, že se mi to u hlavního hrdiny líbí.

Ve vyprávění se střídají tihle dva, takže jsem se na konkrétní situace podívala z jeho i jejího pohledu. Obzvlášť ze začátku to bylo zajímavé, jak jeden malý okamžik vypadal rozdílně. Nejdříve jsem si říkala, že má paní autorka dobře nakročeno na klišovité okamžiky, to když zavřela svoje hrdiny na celých devět dní do jeskyně, ale musím říct, že mě příjemně překvapila. V příběhu pochopitelně dojde i na city, ale jsou zpracovány takovým způsobem, že jsou uvěřitelné a nepřehnané vzhledem k situaci. Nebude tak zklamán ani čtenář, který lásku očekával, ani ten, který si na romantiku nepotrpí.

Zdroj

V knize obzvlášť vyčnívají skvěle zvládnuté bojové scény, které jsou nesmírně akční a zároveň dobře propracované a uvěřitelné. Zjistila jsem, že paní autorka toto konzultovala s odborníkem na bojové umění. To byl dobrý tah. Akčním scénám to neuvěřitelně prospělo a dodalo jim to na opravdovosti a věrohodnosti. Také mě zaujalo zajímavé prostředí v přírodě okolo Citadely, a když už jsme u té Citadely, nelze nezmínit totalitářský režim kněží, který paní autorka stvořila. Pro knihu postapokalyptického typu je to ideální nápad na uspořádání společnosti a i tady to skvěle vyšlo. Otec představený Felebius byl pak krásnou ukázkou nenápadného manipulátorského diktátora a uzurpátora neomezené moci, který se spokojeně halí do náboženského hávu. Myslím, že v dalších dílech bude pro Leeho a Seru důstojným protivníkem.

Kniha si zaslouží chválu, protože je psaná velice čtivě a svižné. Nudit se u ní není možné a odložit ji už vůbec ne, zvláště od přibližně poloviny. Postavy jsou vymyšleny tak, že mi na nich záleželo a zajímal mě jejich další osud. Napínavé okamžiky jsou vystavěny přesně tak, aby se mi nezdály přitažené za vlasy. Hrdinové nejsou nezranitelní, dělají chyby a také se z nich musejí sami dostat bez zásahu neuvěřitelné náhody a štěstí. Nicméně několik velmi malých výhrad ke knize přeci jen mám. Byla jsem trochu překvapená, když Leemu na začátku ujela myšlenka, že kněží jsou fanatici. Pokud by absolvoval takové vymývání mozku, jaké by bylo pro elitní jednotku pravděpodobné, nemělo by ho něco takového ani napadnout. Nebo při nejmenším ne hned na začátku.
Další zádrhel spatřuji v tom, že dva hlavní hrdinové se k sobě chovali příliš záhy až nepřiměřeně slušně. Bylo to sice vysvětleno. Ze strany Leeho důvodem dovést ji zdravou a nepoškozenou. Jenže chyběl tam takový ten vnitřní chlad a odstup, který bych si v případě nepřátel, byť dočasně okolnostmi nucených pobývat spolu, představovala. 
Zdálo se mi, že nepřátelství je sice řečeno – často a důkladně, ale ne už tak docela prožito – připadalo mi, že hrdinové o tom oba pořád mluví, ale uvnitř nich to není tak jednoznačné. Zvlášť, když přihlédnu k tomu, že je vzájemné nenávisti učili už od mala. Překvapilo mě, že Sera uvažuje nad tím, jaké by bylo ho políbit. Takovýto nápad také vzešel trochu předčasně – i když, je to přece jen ženská a my občas uvažujeme trochu divně :). Navíc chápu, že změna jejich postoje k sobě navzájem byla podstatná pro děj.

Zdroj

Popisy bojů, akce a zápletka - naprosto precizní. Vymyšlený svět – paráda. Náboženství – luxus. Jen ty emoce hlavních hrdinů a jejich postoje se mi měnily nečekaně a místy jsem měla pocit (hlavně u Leeho) že bezdůvodně. Důvody jsem sice pochopila zpětně, ale byla bych si raději přečetla postupně, jak na změnu názoru došel. Vždyť se nejednalo o lehká rozhodnutí. Musel jít úplně proti celému dosavadnímu stylu života, víře a přesvědčení.

Tyhle výhrady jsou ale opravdu drobnosti zachycené v několika málo větách na začátku knihy. Jinak je to příběh, co stojí za přečtení a mně se četl skvěle. Jsem ráda, že se něco takového zrodilo u nás doma, že si to můžu přečíst v originále tak, jak paní autorka zamýšlela svůj příběh říct. Na druhou stranu, napsat to někdo „za mořem“, nejspíš by už byla v jednání práva na film. Takhle se budu muset spokojit s tím, že se ještě dočkám pokračování a doufat, že to bude brzo.

Knihu si určitě pořiďte. Tady bych vůbec neváhala. Bude se líbit starším i mladším, holkám i klukům. A jako bonus, než se definitivně rozhodnete o koupi, se můžete mrknout na stránky, které paní autorka pro svoji knihu připravila. Najdete je zde a stojí to za to.


Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Devět dní do vaší čtečky si můžete pořídit zde.