16. 8. 2017

Řád zlomených křídel


Autor: Aliette de Bodardová
Série: Dominium Padlých andělů (1.díl)
Překlad: Vojtěch Ettler
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2017
Počet stran: 424



Anotace:

První díl série fantasy špionážních thrillerů podbarvených melancholií ztraceného zlatého věku.
Paříž se zotavuje z Velké války Řádů. Její ulice lemují strašidelné ruiny, z katedrály Notre-Dame zbyly jen ohořelé zdi a Seina zčernala popelem a sutí. Mezi troskami přesto dál pokračuje život. Zoufalé gangy bojují v ulicích o přežití, zatímco Řády nadále soupeří o nadvládu nad městem.
Ve Stříbrostínu, kdysi nejmocnějším pařížském Řádu, panuje zmatek. Jeho magie slábne, zakladatel Jitřenec před desítkami let zmizel a ve stříbrostínském sídle se náhle zjevilo cosi nevítaného, cosi temného a mocného, stíny, které zabíjejí…
Své síly musí spojit tři naprosto rozdílní hrdinové: mladičká, ale mocná dívka z rodu Padlých andělů, alchymistka bojující se zničující závislostí a rozhněvaný mladý muž ovládající kouzla Dálného východu. Přinesou Stříbrostínu spásu, nebo se stanou strůjci jeho posledního, nevratného pádu?

Můj názor:

Tuhle knihu jsem chtěla hned, jak jsem ji uviděla v edičáku. Po vydání jsem ale začala váhat, hlavně na základě ne moc dobrých názorů na ni. Jenže vlastní názor je vlastní názor a tak se kniha ocitla u mě, abych zjistila, jak se bude číst mně. Na první pohled vypadá téma velmi lákavě a obálka je vyložené pokušení.

Ve světě po Velké válce vládnou Řády, ovládané Padlými anděly, které v sobě sdružují všechny, kdo jsou schopni používat magii. Ať už se jedná o Padlé nebo jen lidské čarodějníky, přísluší všichni k některému řádu. Buď k jednomu ze tří nejmocnějších, nebo k některému z drobných hráčů, pro každého Padlého anděla je nejlepší, když se uváže k některému z nich, kde bude mít domov a bezpečí. Ale nejsou tu jen Řády. V troskách Paříže, se ve zpustošeném městě mezi sutinami pohybují gangy lidí a snaží se přežít, většinou tak, že překupničí s kde čím, hlavně s andělskými artefakty. A pak jsou tu také ti obyčejní, kteří nepatří nikam. Skutečnou moc třímají Řády. A je to moc, nadvláda, přežití vlastního Řádu a přechytračení těch ostatních oč v příběhu poběží.

První postřeh byl ten, že kniha velmi klame tělem. Očekávala jsem nějakou lehčí fantasku ve stylu jangadultek, čemuž by odpovídala obálka. Dostala jsem ale fantasy s příběhem založeným z velké části na sledování politických machinací mezi zainteresovanými stranami – zde konkrétně to byly nejmocnější Řády v Padlých andělů v Paříži. A taky detektivku, jejíž zápletka byla dost podařená. Kniha tedy nebyla jen tuctovou oddechovkou, ale při čtení bylo nutné dávat dost pozor na to, co se děje, kdo je kdo a kdo je jak s kým provázaný nebo znepřátelený.

Zdroj

Postavy se zdály na první pohled málo popsané, ale nemůžu říci, že by mi to kdoví jak vadilo. Obecně mi toto problém v knize nedělá, prostě vezmu, co mi autor předhodí a co mi chybí, to si domyslím po svém :). V této knize jsem dostala od paní autorky dost na to, aby mi to pro příběh stačilo, i když se vztah s postavami navazoval trochu pomaleji. Za nevýhodu bych mohla považovat to, že postav bylo najednou na prvních několika stranách tolik, že jsem se docela zapotila, než jsem si je dokázala někam zařadit a zjistit, co jsou zač. Paní autorka začala švihat jména jedno za druhým bez podrobnějších informací o jednotlivých osobách. Ať už to byly postavy, které v ději právě vystupovaly nebo byly jimi jen zmíněné. Nezpůsobilo to ale žádné přehnaně velké zmatky. Jen bylo třeba trochu trpělivě počkat, až se postavy v ději představí a vyjde najevo, co jsou zač. Jakmile jsem jim to dopřála, vylouply se z nich – alespoň z některých, zajímavé charaktery.

Jako ty důležité mi vykrystalizovaly hlavně tyto
Phillipe, o kterém nebylo úplně od začátku jasné, co zač by mohl být. Jen nechtěl být vazalem žádného Řádu a magii ovládal na velmi slušné, intuitivní úrovni. Jinou magii než tu, kterou ovládali Padlí. Byl to kluk z ulice, který se potuloval s jedním z gangů, než se dostal do Řádu Stříbrostínu. Sužoval ho stesk a touha po domově, který navždy ztratil a kam mu byl odepřen návrat. Podivným řízením osudu se také ocitl přímo v oku detektivní zápletky v knize. Hned na začátku se objevil Padlý anděl, který dostal jméno Isabella a stal se členem Stříbrostínu. V prologu mě okouzlil popis jejího pádu z Nebes. Tito dva byli jakýmsi ústředním „párem“ či spíše dvojicí, která se ocitla přímo v oku uragánu.
Představená nejstaršího Řádu Stříbrostínu byla Selene, Padlý anděl a nástupkyně samotného Jitřence (ano je to ten, kdo myslíte :)), kterou trápily pochybnosti o tom, zda je Jitřencovým důstojným nástupcem a silným vůdcem Řádu a neustálé vzpomínky na jejího mistra. Její alchymistka Madeleine, nebyla Padlá ani žádný velký čaroděj, zato ale byla závislá na andělské esenci a pronásledovaná nočními můrami z minulosti. Z té noci, kdy padl její původní řád, jeho představený byl zavražděn a moc převzal někdo další. Z dalších důležitých hráčů to byli představení Řádů Trnikeře – Asmodeus, vypočítavý a bezcitný šmejd a Řádu Lazara Claire, jediný člověk, který stál v čele Řádu, obratná politička a zdatná manipulátorka. Představení Řádů měli v péči politické zápletky děje a boj o moc nad městem.
A samozřejmě tu byl Jitřenec, zakladatel Stříbrostínu a první Padlý, a ten byl dokonalý. Když o něm paní autorka psala, ze stránek doslova sršelo jeho charisma a moc. Ani nemusel být přítomen osobně, stačilo jen, když na něj mysleli ostatní :).
A pak tu bylo rozkošně záhadné a vražedné Zlo, které se staralo právě o tu detektivní linku.
 
Zdroj
Padlí andělé v knize nebyli žádná sluníčka. Spíš se jednalo o tvory, kteří rádi třímali v rukou moc. Byli intrikánští, bezohlední a důkladní při prosazování svých zájmů. Byli žárliví, závistiví a vůči sobě navzájem projevovali značnou rivalitu. Měli své chyby a bylo jich hodně, ale občas je u nich projevily i záblesky milosrdenství (málo), pocit odpovědnosti za další vazaly jejich Řádu (dost), ale to bylo zapříčiněno spíš ješitností a touhou udržet nadvládu. Pro tu nadvládu byli schopní ničit sebe navzájem a vše kolem nich a pak se na troskách města radovat z vítězství. Jo, byli prostě skvělí :).

Svět, ve kterém se příběh odehrává, byl celkem originální, původně jsem očekávala vzdálenou budoucnost a ono ne. Našla jsem stížnost na časové nezařazení knihy, ale to je, dle mého názoru, pouze zdánlivé. Hned na začátku se mihne mezi řečí rok 1914, od kterého je možné se odrazit a pak také období takzvané Belle Epoque, která ve zmíněném roce končila. Další nenápadná poznámka je o stylu oblékání jedné z postav - potrpí si na styl z období právě té Belle Epoque, i když tato už je více než 50 či 60 let minulostí. A máme zařazeno :).

Trosky Paříže byly pro fantasy příběh o padlých andělech naprosto geniální kulisou, škoda jen, že mi nebylo dopřáno trochu více možností se v nich pohybovat. Větší část děje se totiž odehrávala v prostředí řádů, ale to je pochopitelné, vhledem k tomu, že nosný bod byla detektivní zápletka a politická linka. Nebylo kdy se courat po městě :) i když ani o to jsem nebyla ochuzená úplně. Detektivní zápletka byla navíc moc pěkná a líbilo se mi vysvětlení a příčina „vzniku zla“. To, proč všechny ty trable nastaly, mě docela zasáhlo, a překvapilo mě, jak velké poselství v sobě kniha nese – o příčinách a následcích a o tom, že za všechno se platí a za chyby obzvlášť.

Zdroj

Další věcí, která se mi moc líbila, bylo extrahovaní magické esence z těl padlých andělů. Jasně, pro anděly nic moc zážitek, pokud neposkytli něco dobrovolně (dech, nehet…), ale jako nápad je to skvělé. Že v sobě mají čerstvě padlí andělé ještě zbytky boží moci se mi zdálo perfektně logické. Tahle andělská moc byla zdrojem síly mágů a v světě knihy byla velmi ceněným artiklem. Dokonce z kostí andělů se dalo získat cosi, co fungovalo jako návyková droga, takzvaná andělská esence. Zvyšovalo to moc velmi, ale také způsobovalo závislost a značné poškození plic. To se mi líbilo - moc nebyla zadarmo. 

Styl psaní paní autorky mě doslova okouzlil. Tohle mi sedí – způsob, jakým popisuje magii, jak spojuje slova do vět a přirovnání která používá.  Několikrát jsem si sice všimla drobné kostrbatosti nebo divně znějící věty, ale to mohlo být i překladem nebo mým hnidopišstvím :). Tím nechci překlad kritizovat, to v žádném případě. Originál jsem nečetla, takže nejsem povolaná to posuzovat.

Nečekejte žádné milostné trojúhelníky, všemocné, bezchybné hrdiny a podobné věci. Nic takového tu není. Řád zlomených křídel přepadl přes tu hranici, která dělí YA fantasy od fantasy pro dospělé čtenáře, i když podle obálky na to nevypadá. Nemyslím si, že kniha osloví každého. Nejspíš je nutné mít pro čtení takové to „zvláštní nastavení“, které vytvoří z příběhu cosi osobního. To u mě nastalo a sepnulo to skvěle.

Za sebe tedy určitě knihu doporučím čtenářům, kteří chtějí něco trochu jiného než je klasická fantasy a kterým nevadí Padlí andělé, jejichž středobodem žití není být láskyplný a krásný. Já si další díly určitě přečtu, pokud se budou překládat.

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Pokud vás kniha láká, můžete si ji pořídit zde.





10. 8. 2017

Blackout - Zítra bude pozdě


Thriller o kolapsu evropských dodávek elektrické energie. Otřesný, ale realistický scénář. 

Autor: Marc Elsberg
Překlad: Bc. Matouš Hájek
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2017 (vychází v říjnu)
Počet stran: 325



Anotace:

Jednoho chladného únorového dne zhasnou světla v Itálii. A nejen tady. Chvíli nato ve Švédsku, pak v Německu, Francii, Rakousku, Belgii a Holandsku. Všude v Evropě se hroutí elektrická síť, přestanou fungovat výtahy, metra uváznou v tunelech...
Italský bývalý hacker a programátor Piero Manzano věří, že ví, kdo je za to zodpovědný, a tak se to snaží sdělit odpovědným orgánům. Ale nikdo mu nevěří. Až francouzský komisař Europolu François Bollard je ochoten ho poslouchat.
Ale když mladá a atraktivní novinářka Lauren Shannon objeví, že z Pierova počítače byly odeslány podezřelé emaily, začne klást nepříjemné otázky, a Bollard jej začne podezřívat. Manzano má proti sobě mazaného a neviditelného soupeře a je z něj lovná zvěř.

Mezitím se situace v ulicích stává stále více dramatičtější. Zdá se, že v Evropě nic nefunguje. Několik evropských jaderných elektráren je v kritickém stavu a ohrožují životy milionů lidí. Závod s časem začíná. Závod, který lze jen stěží vyhrát. 

Můj názor:

Elektřina je už natolik běžnou součástí našich životů, že už téměř nevnímáme, co všechno vlastně pohání a co je navázáno na její dostatek. Zájem většiny lidí o elektřinu končí u zásuvky na zdi jejich bytu nebo domu. Co se však nachází za tou zásuvkou? Jak to funguje a a co se stane, když to fungovat přestane? To byl základ zápletky knihy Blackout, která se dostane na pulty knihkupectví na podzim letošního roku.

Děj příběhu se odehrává jednoho únorového dne. Z ničeho nic zhasnou všechna světla a evropská města se ponoří do tmy. Začne to v Miláně a pokračuje přes Německo, Francii… prostě všude. Nejdříve všichni předpokládají, že jde jen o běžný výpadek a proud brzy zase poteče, jenomže elektřina nejde ani druhý den, ani třetí… Běžní lidé se začínají ptát už hodně nahlas a odpovědné orgány a zaměstnanci elektráren už tuší, že nahodit proud nebude jen tak. Systémy hlásí chyby, které znemožňují znovu spustit elektrárny a nikdo neví, v čem je problém.

Zdroj

Na to, kde by mohl být zakopaný pes, náhodou narazí bývalý hacker a počítačový expert Piero Manzano a snaží se svoje zjištění předat lidem, kterým by mohlo být k užitku. Nikdo mu ale nevěří a nikdo nemá čas a chuť se s ním bavit, až se najde Francois Bollard. Je zaměstnán jako komisař u Europolu, takže je dostatečně vysoko, aby jeho už někdo poslouchal. Začíná závod s časem. Podaří se nahodit proud včas, než bude příliš mnoho škod, příliš mrtvých?

V příběhu, který pan autor předložil, se vyskytovalo poměrně velké množství postav. To se koneckonců nabízí už tím, že se děj přesouvá po celé Evropě. Možná právě to bylo příčinou toho, že jsem si k žádné doopravdy nevytvořila žádný vztah. Osudy obyčejných lidí, i když se v příběhu vyskytovaly, nebyly tím nejdůležitějším v knize – ti by ale možná vzbudili alespoň soucit a mohla bych jim fandit při překonávání těžkostí. Středem vyprávění byly krizové štáby, řekněme odborníci a odpovědné osoby a ti se neměli zase tak špatně, abych k nim pocítila nějaké vazby. Jediný, ke komu jsem se dostala blíž, byl Piero a i tak mi byl celkem lhostejný. Co mě ale fascinovalo, byl pohled na celkovou situaci z pohledu těch, co mají možnosti katastrofu řešit. Dokonce nechyběly ani krátké návštěvy v myšlenkách toho „Jeho“, toho, kdo to všechno spískal. A Jeho myšlenky naznačují, že bude hůř. Pěkně to zvyšovalo chuť číst dál.

Zdroj

Kniha byla členěna na delší kapitoly – jednotlivé dny, které uplynuly od vypnutí proudu, v každé kapitole/dni pak pan autor prostřídal všechna místa, na kterých jsem aktéry knihy sledovala. Ačkoliv hned ze začátku se ve vyprávění střídalo místo a osoby - opravdu hodně často, třeba i po několika odstavcích, neměla jsem v orientaci problém. Vždy na začátku každého prostřídání bylo uvedeno, kam se děj zrovna přesunul a za chvilku nebyl problém zařadit si tu kterou z mnoha postav na místo, kam patřila.

Zažila jsem tak situace obyčejných lidí, ale i špiček krizových štábů, kteří se snažili situaci řešit, přičemž více prostoru na stránkách bylo věnováno lidem "neobyčejným". Pan autor se zabýval řešením problému a jeho dopady na obyvatele států, takže jsem tu měla pohledy do strojoven a velicích místností elektráren, do kanceláří krizových štábů, kteří zuřivě hledali příčinu situace a její řešení. Kde se děj nejvíce dotkl obyčejných lidí, byla část v nemocnici a v ubytovacích zařízeních a při shánění jídla. Každopádně děj kolem těchto lidí spíš procházel, než že by si výrazněji všímal jejich situace. Byl to spíš jen doplněk pro dokreslení atmosféry knihy. To mi nevadilo. Zajímalo mě co se děje ve velínech, jak postupují...  Co se děje v ulicích jsem si raději ani moc představovat nechtěla.

Při čtení knihy jsem si uvědomila jednu věc - co všechno je závislé na elektřině. Při drobných výpadcích člověka obtěžuje maximálně to, že si neposvítí a chvilku mu nejede lednice. Někdo se možná zasekne ve výtahu nebo nejdou semafory, ale všechny důležité věci se pokryjí ze záložních zdrojů a proud za chvilku vždy nahodí. Ne tak v této knize. Tady postupně běžely dny, jeden den byl ještě v pohodě, pak přišel třetí, pátý... stav bez proudu nebral konce. Kolabovaly věci, nad kterými mě nikdy nenapadlo ani přemýšlet - zdravotnictví, doprava, potravinový průmysl a zásobování, obchod, komunikace... a morálka a slušnost lidí. Problémy začaly mít i jaderné elektrárny, protože neměly proud na chlazení zastavených reaktorů. Vše se navíc odehrávalo v zimě, takže si lidé ani nezatopili.
 
Zdroj
Kniha vlastně nebyla ani moc napínavá a dramatická. Jednalo se o popis katastrofy a následků. Líbilo se mi, že z příběhu pan autor neudělal střílečku amerického stylu, ale držel se čistě v rámci mapování situace. Nelze mu upřít schopnost čtivě psát a vecpat do příběhu velké množství faktů, které ale zároveň dokázal vysvětlit tak srozumitelně, že jim porozuměl i laik, jako jsem já. Dostalo se mi spoustu informací o fungování elektrických sítí a elektráren. Z poznání, jak snadno by mohl podobný problém vzniknout a jaké komplikace způsobit, úplně mrazilo. Jen o několika věcech jsem pochybovala – za prvé myslím, že obyčejní lidé by začali dělat binec, bouřit se a rabovat daleko dříve, než jim pan autor v příběhu dopřál. Všechno vlastně, až na několik popsaných incidentů, plynulo podivně poklidně. Za druhé si nemyslím, že by odpovědné orgány nechaly v případě podobné katastrofy tak výrazně zasahovat civilistu, jako zde Piera.

Až na poslední dvě výtky nemám žádnou mouchu, kterou bych v knize našla. Čtení mě bavilo, informace v knize pro mě byly dostatečně nové a zajímavé. Styl pana autora sice nebyl žádný supertrhák, ale byl dobře čtivý a podle mého názoru se hodil k příběhu, který mi byl vyprávěn. Myslím, že byl předložen velmi realistický obraz toho, co by se mohlo stát, až nepříjemně realistický…

Knihu bych doporučila všem, koho baví katastrofické scénáře, těm by se mohla líbit určitě. Najdete tu krásné ohrožení lidstva bez zásahu zelených mužíčků. Dále pak těm, které zajímá pohled do nezvyklého oboru a chtějí vědět, co by bylo, kdyby vypnul proud – to byl i můj případ. A vy ostatní, kteří nepatříte ani do jedné skupiny, zkuste zajít na podzim do knihkupectví a nakouknout na první stránky. Příběh má slušný potenciál zaujmout hodně čtenářů.


Za poskytnutí knihy tak dlouho před vydáním moc děkuji nakladatelství Omega. Na knihu můžete zatím nakouknout zde a později bude k mání i u Dobrovského na pultech.





7. 8. 2017

Knižní obezita


V poslední době jsem si všimla u sebe v knihovně nárůst počtu silně obézních svazků či dokonce sérií. Ono by to ani nevadilo, já jsem tolerantní tvor a navíc mám tlusté ráda - tedy knihy pochopitelně (maso nejím). Víc si tak počtu, užiju si děje a tak. Jenže každá mince má dvě strany, jak se tak povídá.
 
Zdroj

Jaká pekla autoři svým obézním dítkům připravují?

Obtížná manipulace s vypaseným kusem

S knihami do 500 stránek to ještě jde, jak to má nad 500 začíná čtení vyžadovat celkem nadpřirozené čtenářské schopnosti fyzického rázu. Zkoušeli jste číst třeba takovou Hru o trůny v tramvaji... plné lidí, cukající, prudce zastavující. Když se vám podaří vyřešit záhadu, jak se držet, vyvrátí vám ta bichlice prsty. A udržet ji v jedné ruce – nemožné!
Ono i v posteli se nečte nijak snadno. Nemáte-li užitečnou pomůcku v podobě čtecího polštáře, který drží za vás, uženete si potíže se zápěstím jen to hvízdne :)
A co teprve ve vaně - ve zvednutých rukou je to solidní náhrada činek a když si ji opřete o břicho, protlačí se vám rohem až k žaludku. To pak člověk ještě rád sáhne po čtečce, aspoň na to cestování (zdravím do Palmknih – jsou mým hlavním dodavatelem).

Docela bych tedy ocenila, kdyby si spisovatelé, kteří trpí grafománií a vykrmují svoje díla na hranici morbidní obezity, sáhli do svědomí a rozdělili tyhle monstra na dva díly.

Vybraní hříšníci z mé knihovny jsou: Diana Gabaldon, již zmíněný pan Martin, Sarah J. Maasová a další výtečníci
 
Zdroj
 Nevhodný oděv pro těžkotonážní kus

Tlustá kniha v měkké vazbě, to je fakt peklo!
Chápu, proč to je, protože dáti už tak drahou vypasenou krasavici do pevné vazby, byla by dražší. Takhle si to aspoň myslím. Pletu-li se, vyveďte mě prosím z omylu. Ale já bych si v některých případech i připlatila, jen aby stránky zůstaly při sobě a desky nepomuchlané, o zlomeném hřbetu ani nemluvě.
Částečně se situace dá řešit látkovým obalem na knihu (díky ti Hranaté šitíčko) a něžnou manipulací, ta je ale u cvalíků docela obtížná. Člověk může s knihou zacházet něžně jak s odkvetlou pampeliškou, ale nehoda se stejně může stát.

Jinak je to asi dost neřešitelná situace, na kterou je třeba si zvykat. Měkkejši-cvalíci prostě budou. Obzvláště pokud čtete jangadultky, tam se jich najde, no jéje! Případně ve scífkách nebo fantaskách a taky historických románech. Navíc, já mám měkkou vazbu docela ráda, jen kdyby byla občas hubenější :).

Vybraní zástupci mojí knihovny: Dvůr mlhy a hněvu, Winter, Dubnová čarodějka, Paní půlnoci…

Zdroj

Prostorové potíže při ubytování a cestování

Toto je problém obzvláště u rozsáhlejších sérií, zaberou celou poličku a ještě abyste se strachovali, že pod nimi praskne. Zase ale celá série vedle sebe tak krásně vypadá, nikdo ji nepřehlédne… a police z Ikea vydrží, to mám vyzkoušené.

Co se přenosu týká - já tedy nosím knihy v batohu (nebo ve čtečce), ale dámy s kabelkou, ve které vlečou něco od paní Gabaldon, protože se od Jamieho nechtějí urvat ani v čekárně u doktora, vypadají, jakoby táhly na rameni nákup pro celou rodinu. Naštěstí jsou teď v módě fakt velké kabelky, ale ortopedi pláčou  - co vaše záda, milé dámy.
V každém případě můžete cvaldu přenášet jen tak, v ruce. Budete za těžkého intelektuála a knihomilce a to za vykloubený loket a svalovou horečku stojí.
Výhodou může být tlustá kniha v případě, že použijete kabelku jako zbraň. Znám svazky, které bez problémů způsobí otřes mozku, pokud se dobře trefíte a ucha kabelky vydrží tu odstředivou sílu. V případě využití knihy k obranným účelům je opět vhodnější pevná vazba.

Zdroj

 Příběh jako ve vatičce

Když nad tím tak přemýšlím, nejlepší jsou pro mě knihy v rozsahu od 300 do 500 stran.
A teď nemluvím jen o manipulaci a křehkostí měkkejšů. Do tohoto rozsahu se navíc autorům podaří narvat méně vaty - i když známe případy, které to narvou i do 100 stránek, obecně mi vadí daleko méně, když musím posilovat s tlustou knihou bez vaty, než se vznášet s tenkou plnou zbytečných slov.

Naštěstí se mezi mými tlusťochy žádný takový vaťákový svazek nenachází, ale mezi hubeňoury je jich překvapivě hodně. A když se příběh podaří, je vždycky lepší mít ho na více stranách.


Navzdory předchozím větám mám pro tlusté knihy celkem slabost a čtu jich docela velké množství i přes řečené potíže. Jak to máte vy? Tlusté, tenké nebo něco mezi tím?



2. 8. 2017

Slyším tě všude


Autor: Connie Willisová
Překlad: Drahomíra Michnová
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2017
Počet stran: 504



Anotace:

Svižně napsaný příběh od známé autorky Connie Willisové se odehrává se v blízké budoucnosti, kdy bude možné, k nepřetržité komunikaci a dostupnosti přes sociální sítě, i neustálému vylepšování technologií, podstoupit operativní zákrok, který propojí partnery tak, aby vnímali pocity a myšlenky druhého.
Právě to nabídne Briddey Flanniganové její přítel Trent namísto zásnubního prstenu. Briddey je nadšená, vždyť EED zákrok prohloubí jejich vzájemnou lásku a umožní jim dokonalé souznění. K zasnoubení má dojít po úspěšném navázání spojení po operaci. Briddey navíc doufá, že se tím konečně dostane z dosahu přílišné péče a starostlivosti své irské rodiny. Jenomže věci se nakonec nevyvinou přesně podle plánu. Po probuzení z narkózy čeká Briddey překvapení: k propojení sice došlo, ale zcela jinému, než předpokládala.
Od té chvíle se rozjíždí napínavý a vtipný příběh, který převrátí Briddeyin dosavadní život naruby a dovede ji k zásadnímu přehodnocení pohledu na lidi kolem sebe.

Můj názor:

Ke knize jsem se dostala pár dní před tím, než vyšla díky nabídce nakladatelství Metafora, po které jsem doslova skočila. Téma bylo velice lákavé. Moje zvědavost našponovaná na nejvyšší míru a očekávání v pravdě obrovská. Paní autorka navíc není na poli fantastiky a scifi žádný zelenáč, což dokazují i ocenění, které za své knihy nasbírala. 
Říct, že jsem se těšila na čtení by bylo slabé slovo… :).

Představte si, kdyby bylo možné, jen díky nepatrnému zákroku v mozku – rutinní operaci – vnímat emoce vašeho partnera. Jak skvělá by musela být komunikace a život, kdybyste v každém okamžiku věděli přesně, co váš partner cítí. A teď si představte, jaký průšvih by mohl nastat, kdyby se při operaci něco nepovedlo…

Přesně na tento zákrok, takzvané EED, se těší hlavní hrdinka knihy Briddey Flanniganová. Její přítel a kolega z práce Trent, se kterým chodí poměrně krátce, jí navrhl, aby si nechali EED udělat – no zásnubní prsten to zatím není, ale Briddey je i tak nadšená. Vždyť co může být lepšího, než sdílet s partnerem nejniternější pocity a touhy? Může snad být větší důkaz lásky? Její rodina má ale trochu jiný názor na věc a snaží se jí to rozmluvit. Kupodivu názor rodiny sdílí i podivný člověk z výzkumné dílny ve sklepě firmy Commspan, C.B. Schwarz. Briddey i Trent pracují také v Commspanu a protože je firma zaměřená na komunikaci a komunikační systémy, šíří se tu i šeptanda rychlostí blesku. Kolegyně a kolegové drbou o jejím EED s Trentem jako slepice a Briddey už má toho pronásledování dost, takže souhlasí s návrhem Trenta, aby si nechali EED udělat tajně…

Už od začátku bylo jasné, že soukromí a klidu si hlavní hrdinka moc neužije. Její rodina byla totiž dost všetečná a lezla jí do soukromí naprosto bez ohledu na její přání. Do toho stresy v práci a řeči kolem EED a taky ten Schwarz – prostě děj od začátku nasadil slušné tempo, ihned po té, co mě paní autorka důkladně seznámila s postavami.

Opravdu jsem si oblíbila většinu postav. Byly skvěle napsané a všechny něčím výrazné, takže se dalo krásně rozlišit kdo je kdo a poznat, jak bude pravděpodobně dále reagovat. Zdálo by se, že to může být na škodu, ale paní autorka umí překvapit a i do osobností svých postav si zasadila pár nečekaných prvků. Briddey byla milá, praktická a rozumná bytost. Z celé rodiny jako jediná neměla žádnou „podivnou“ odlišnou vlastnost. Co mi na ní trochu vadilo, byla její neupřímnost k rodině, neschopnost stanovit si hranice a říct jim upřímně, co jí vadí. Místo toho se nechala zapírat a vyhýbala se jim. Chápu, že byly otravné a občas náročné, ale trocha komunikace a empatie by to spravila… a jsme zase u toho EED :). V podstatě jsem při čtení chápala, co na tom může být pro lidi zajímavé.

Kupodivu jsem měla ráda i rodinu Briddey, i když mi občas dámy lezly na nervy. U některých bylo „všetečná“ slabé slovo a Briddeina sestra Mary Clare byla vyložená stalkerka. To jak extrémně dusila a špehovala svoji dceru Maeve mi hodně vadilo. Druhá sestra Kathleen byla tak trochu smolařka na vztahy, to jak se snažila za každou cenu vzdorovat dohazovačským snahám tety Oony. Skvělá byla teta Oona, i když také poměrně svérázná. Líbilo se mi její lpění na irské tradici rodiny, i když do Irska nikdy nestrčila ani špičku nosu. Nečekaně brzo jsem si našla i svého blbečka. Tuto roli vyhrál přítel Briddey, Trent. Vadil mi od začátku, nebyl mi sympatický, působil na mě jako všemi obletovaný bárbiňák, krásný, skvělá partie a nudný – v tom jsem si rozuměla s tetou Oonou :). A Schwarz, ten byl prostě svůj.

Díky velkému množství přímé řeči mezi těmito zajímavými postavami text doslova sprintuje kupředu. Vůbec jsem si nestačila všimnout, že kniha má přes 500 stran. Ten zběsilý proud je občas téměř stresující, ale přesně v těch správných chvílích. Jsem tedy přesvědčená, že právě tak to paní autorka zamýšlela a mně to pomohlo dokonale se vcítit do hlavní hrdinky. 
Od chvíle, kdy Briddey absolvovala onen magický zákrok EED, byla paní autorka doslova nezastavitelná a na každé stránce mě zásobila akcí a nečekanými zvraty. Dokonce zde byla i velmi jemná a nenásilná romantická linka, která sice nebyla úplně nepředvídatelná, ale i tak se mi líbila. Asi si prostě potrpím na „prince na bílém koni“. Paní autorka dokázala být i vtipná, takže jsem se občas zasmála. Hlavně ale byla nesmírně přesvědčivá a dokázala mistrně vylíčit Briddeynu paniku a strach po operaci, která dopadla trochu jinak, než měla. Napadl mě kdejaký způsob, jakým se operace mohla nepodařit, ale ne ten, který nakonec paní autorka využila.

V příběhu není žádné zbytečné natahování, ale ani nic odbytého a nedostatečně vysvětleného nebo popsaného. Zkušenosti paní autorky jsou znát jak v celkovém plynutí příběhu, tak u charakterů postav.

Kniha patří do toho druhu, který je poslední dobou celkem viditelný a i já ho s oblibou vyhledávám – zabývá se totiž otázkou současné komunikace za pomocí moderních technologií, sociálních sítí a přidává si k tomu malinko scifi pohled na věc a lehce detektivní zápletku. Že by si autoři knih všimli, jak extrémní podobu dostává současná komunikace? Jak moc je člověk online, jak sdílí své soukromí a jestli má vůbec ještě soukromí nějakou cenu a člověk právo nekomunikovat a nesdílet a být někdy jen sám se svými myšlenkami, aniž by byl považován za divného? Toto jsou otázky, které mi při čtení naskakovaly v hlavě. Samozřejmě se také objevil úhel pohledu z finančního hlediska – kolik se na podobné technologii, jako je EED, dá vydělat, bez ohledu na následky. Lidi jsou hloupí, dobrovolně se vzdají svého soukromí a práva na vnitřní pocity a myšlenky a chytrolíni na tom nasekají prachy – vše samozřejmě v rámci pokroku pro dobro lidstva.

Celkově tedy ráda říkám, že mě kniha nezklamala. Čtení jsem si opravdu užila, i když jsem se moc nevyspala. Bylo totiž docela těžké v některé chvíli čtení přerušit, když se toho zrovna tolik dělo a dělo se pořád. Myslím, že se Metafoře podařil dobrý počin a doufám, že ještě nějaké knihy od paní autorky přinesou.

Kniha sedne čtenářům, kteří mají rádi při čtení trochu neobvyklejší zápletku, i když ve své podstatě nijak zvlášť složitou. Pokud máte rádi scifi a fantasy, určitě ji zkuste. Nemyslím si však, že by zklamala i ostatní čtenáře, stačí jen mít chuť na příjemné čtení.

Za poskytnutí recenzní e-knihy a za možnost číst knihu o dva dny dříve, než ostatní :) moc děkuji nakladatelství Metafora. Knihu v papírové podobě můžete pořídit tady.






P.S.: překvapuje mě, jak se o knize hrozně špatně píše tak, abych nevyzradila nic podstatného :) Zdá se totiž, jako by podstatné bylo úplně všechno.


31. 7. 2017

Dubnová čarodejka


Brilantní mozek uvězněný v bezmocném těle. Strhující příběh v tradici magického realismu...

Autor: Majgull Axelssonová
Překlad: Dagmar Hartlová
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2016 (2. vydání)
Počet stran: 502



Anotace:

Román o hloubce ducha a síle imaginace.
Brilantní mozek uvězněný v bezmocném těle, trýzněném spastickými záškuby, příběh "mrtvého" těla, v němž tepe živý duch. Desirée, němá a ochrnutá dívka odsouzená k životu mezi čtyřmi stěnami nemocničního pokoje... Za dlouhých nocí jí dělají společnost Einstein, Hawking, Ginzburg a jiní, i když jen prostřednictvím svých knih. Tam venku, za zdmi nemocnice, jsou její tři sestry - Christina, Margareta a Birgitta. O její existenci ale nemají tušení.
Lékařka, fyzička - a prostitutka. Naléhavé a podmanivé vyprávění začínající ve Švédsku padesátých letech 20. století. Zpěv o lásce, touze a věrnosti, ale také o beznaději, aroganci a lhostejnosti.

Můj názor:

Dubnová čarodějka mě okouzlila už loňského roku, kdy jsem si knihu také sehnala na bazaru. Podle anotace jsem očekávala něco malinko jiného, než jsem nakonec dostala, přes to se ale řadím mezi spokojené čtenáře. Zároveň pro mě byla kniha první reprezentantkou severského magického realismu, kterou jsem přečetla.

Příběh je už od první strany hodně zvláštní, ačkoliv se nejprve tváří jako běžné vypravování ze života. Rozhodně se nejedná o lehké a oddechové čtení. Spíš naopak. Přesto jsem se ale od knihy nedokázala odtrhnout.
Všechno v příběhu se odehraje během pouhých 24 hodin a přece s hrdinkami projde jejich dětstvím a dospíváním až do středního věku. Utrápenou současnost a bolestivé vzpomínky na šťastné i nešťastné dětství a život všech tří hlavních hrdinek a té čtvrté, o které nikdo nevěděl. A že to nebyly lehké osudy!

Christina, kterou odebrali pološílené matce, jež se ji pokusila zabít, se dostala k pěstounce tetě Ellen jako druhá. Nemluvila, byla vyděšené a nesebevědomé dítě, které se snažilo zavděčit. Nakonec byla přece jen okolnostmi donucená vrátit se k matce a jen díky vlastní silné vůli dokázala dostudovat a vypadnout od té šílené ženské. V současnosti je lékařka, má děti, muže, krásný dům. Nemělo by jí nic chybět. Jenže chybí. Následky nešťastného dětství si nese v sobě.

Margareta, kterou našli jako novorozeně na zemi v prádelně, byla u tety Ellen jako první. Celý život jí zůstal problém s navazováním vztahů. Svoji matku nepoznala a bojovala s tím, že o ni nikdo nestojí. Je fyzikem a má za sebou šňůru neúspěšných vztahů. Žádný si ale neudržela moc dlouho.

Birgitta přišla jako třetí a převrátila dosud poklidný život v domku tety Ellen vzhůru nohama. Sebrali ji matce-alkoholičce, kterou ale Birgitta zoufale milovala. Byla doslova zběsilá, neurvalá a nezvladatelná. Stalo se z ní to, co nejspíš muselo – alkoholička, fešačka, šlapka…  Pro svoje sestry zůstává i v budoucnu zdrojem neustálých potíží a ostudy.

A nakonec ta poslední, dubnová čarodějka Desiréé. Bystrá mysl uvězněná v nehybném těle sužovaném epilepsií a křečemi. Celý život v ústavu, upoutaná na lůžko s nutností celodenní péče. Dalo by se říct, že je na tom z dívek nejhůře. Nemůže se téměř pohnout, komunikuje prostřednictvím počítače… ale co když její duše je svobodná, na rozdíl od svázaného těla? Desiréé je dubnová čarodějka – duše, která se dokáže odpoutat od těla. Díky jednomu z lékařů, do kterého se postupem času i zamilovala, se naučila číst. Udělala si školu v korespondenčním kurzu, zajímala se o fyziku a astrologii. A celou svojí duší nesnášela svoje sestry. Jedna z nich to přece musela být, která ukradla a prožila život, určený původně jí!

Jejich teta Ellen je pojítkem mezi všemi čtyřmi ženami. Pěstounka, která si tři opuštěné dívky vzala domů a snažila se poskytnout jim lásku a domov, který nepoznaly. Snad to byla její splátka osudu za odloženou dceru Desiréé, kterou na radu lékařů dala do ústavu kvůli jejímu velmi těžkému postižení a neustále se zhoršujícímu zdravotnímu stavu. Krom Ellen mají tedy všechny společnou ještě jednu věc – byly odmítnuty, odloženy, opuštěny vlastními matkami.

Osudy všech dívek jsou nesmírně pohnuté a nelehké a bylo náročné o nich číst. Všechno se ve mně při čtení tak nějak svíralo, ale kniha nebyla tím typem díla, který by svojí bídu vepsanou do stránek přenesl na čtenáře. Paní autorka jen nechala naplno vyznít osudy svých hrdinek. Podložila je životními příběhy a okolnostmi, které vedly (ne nevyhnutelně) k současné situaci. Z díla byla znát myšlenka, že určitá prokletí si člověk nese s sebou, ať chce nebo ne. S podobnými osudy, jaké měly tři zdravé sestry, jsem se už do jisté míry setkala, ale situace Desiréé pro mě byla nová. Nikdy jsem nečetla knihu, kterou by vypravovala postižená postava. Její popisy života v ústavu a každodenního chodu oddělení byly nesmírně zajímavé. Chování personálu nemocnice přecházelo od lítosti některých sester, které se k ní chovaly jako k neinteligentnímu dítěti až k takovým, které si užívaly pocit moci nad ní a drobnými ústrky jí dávaly její závislost neustále pocítit. Její myšlenky a úvahy paní autorka skvěle zpracovala a právě sem umístila kořeny magična v knize. Musím přiznat, že bych všemu strašně ráda uvěřila a při čtení jsem s tím vůbec neměla problém.

V příběhu se střídá vypravování Desiréé spolu s líčením událostí ze současného života tří ostatních žen. V průběhu toho děj často odskočí do minulosti, ale při čtení to nepůsobí nejmenší potíže. Minulost je do současnosti zakomponována přirozeně a vzpomínky aktérek dávají smysl na místě, kde jsou a kde ony vzpomínky potřebují být vykresleny, aby se ozřejmilo něco v současnosti té které ženy a v jejím vztahu k ostatním sestrám. Psychologie postav byla opravdu brilantním kouskem a zároveň jedním z nosných bodů celého příběhu. Paní autorka svoje postavy stvořila tak dokonale a tak skvěle je propletla do příběhu, že jsem si ani neuvědomila, jak je kniha tlustá. Čtení letělo samo, protože jsem chtěla vědět víc, znát okolnosti a pozadí toho všeho.

Hlavním a největším tématem je týrání a opuštění dětí a zpracování traumat, která si z takového dětství nutně musí odnést až do dospělosti. Stejně tak se v příběhu probírá situace postižených lidí a paní autorka se prostřednictvím Desiréé zamýšlí nad tím, jestli jsou takoví lidé pro společnost méněcenní a pouhou zátěží. Jak už jsem psala, jedná se o dost náročné téma a místy je popis událostí v knize poměrně hodně drsný. Obzvlášť při líčení dětství děvčátek a toho, čeho se na nich dospělí dopustili.

Upřímně se přiznávám, že nevím jistě, jestli ji budu číst znova, ale pravděpodobně ano. Jen to nejspíš nebude nijak brzo. Kniha se totiž opravdu nedá zařadit do běžné „konzumní“ literatury. Ač tohle spojení nerada používám – kniha vás donutí k zamyšlení. Tady to jinak nejde. Budete přemýšlet. Hodně! Ptát se, rozčilovat, proklínat, litovat, odsuzovat. Budete se ale i vznášet s Desiréé na vlnách krásného a na ptačích křídlech. A nakonec půjdete poděkovat mámě za krásné dětství.

Jediné, co mě na knize trápí, je to, že se jedná o paperback a při její tloušťce mi tato vazba připadá velmi křehká a desky měkké a snadno zničitelné. Vzhledem k obsahu, který měkké desky skrývají se to ale časem jeví jako nepodstatný detail.


Za Dubnovou čarodějku obdržela paní autorka jednu z nejprestižnějších švédských cen – Augustovu cenu a kniha je jejím zatím největším úspěchem.


25. 7. 2017

Posvátné lži Minnow Blyové


„Mějte se na pozoru před falešnými proroky, kteří k vám přicházejí v rouchu beránčím, ale uvnitř jsou to draví vlci.“

Autor: Stephanie Oakesová
Překlad: Alžběta Kalinová
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2017
Počet stran: 367



Anotace:

Působivý román o nebezpečí slepé víry − a o síle víry v sebe sama.
Keviniáni připravili sedmnáctiletou Minnow téměř o všechno: o dvanáct let života, rodinu i o schopnost důvěřovat. A když se vzepřela, vzali jí také ruce.
Teď je keviniánský Prorok mrtvý a celá osada, kde komunita žila, spálená na popel. Detektiv z FBI tuší, že Minnow o tom něco ví — ona však mlčí. Hrůzné okolnosti ji dovedly do věznice pro mladistvé, kde objevuje nový svět. Učí se číst a především samostatně myslet. Zjišťuje, že kovové mříže nejsou nic proti svazujícím pravidlům její sekty. A že pokud se dokáže rozloučit s děsivým tajemstvím své minulosti, může získat opravdovou svobodu, o jaké vždycky snila.
Propracovaný psychologický thriller těží z motivů pohádky bratří Grimmů Bezruká dívka, nabízí však mnohem víc: sektu tvrdě trestající neposlušnost, věznici, kde si každý musí vydobýt své místo, sympatického detektiva, drzou a nebezpečnou spoluvězeňkyni s pesimistickým pohledem na svět a charismatickou Minnow, která zoufale bojuje o obyčejnou naději na lepší život.

Můj názor:

Proč jsem zatoužila přečíst si tuto knihu? Nahlédněte do anotace a pak mi řekněte, že byste odolali. A já vám stejně nebudu věřit :). Zajímavá obálka už byla jen sladkou tečkou.

Hlavní hrdinkou a vypravěčkou v jedné osobě je Minnow Blyová, sedmnáctiletá holka, která uprchla ze společenství lidí, žijících v lese – ona tomu říká Komunita. Každý normální člověk ale pochopí, že se jednalo o sektu. Uprchla jedné zimní noci, kdy shodou okolností zemřel samozvaný Prorok této sekty keviniánů (ano, jmenoval se Kevin) a osada, kde žili, vyhořela do základů. Minnow na útěku těžce zranila chlapce z nedalekého města a tak je odsouzená k pobytu ve výchovném ústavu pro mladistvé dívky. Minnow Blyová v této sektě přišla o obě ruce. Zůstaly jí jen pahýly končící kousek nad zápěstími.

Ve vyprávění Minnow se střídají situace z jejího současného pobytu v káznici se vzpomínkami na život v sektě. Tohle její vzpomínání na sektu bylo zrůdným způsobem fascinující. To co se tam dělo se vzpíralo zdravému rozumu a při čtení jsem se nestačila divit tomu, že se mohou dospělí lidé nechat takto zmanipulovat sadistickým prznitelem jejich dcer. To jak žili, jakým způsobem jimi Protok manipuloval, nutil je páchat násilí a žít prakticky středověkým způsobem života… bylo to tak reálné, Minnow všechny ty hrůzy líčila tak chladně a nezaujatě a přitom se slabším povahám může nad lecčím dělat mírně nevolno. 
Z textu vyplynulo, že si lidé prostě zvykli na všechno i na násilí a přijali ho jako jakousi normu, jakoby se v nich probudilo to horší a nelidské já. Nabyla jsem dojmu, že některým z mužů se snad musely určité praktiky, nařizované Prorokem, líbit. Přece není možné, aby dokázali jinak tak strašně ubližovat vlastním dcerám a ženám. To, v jakém postavení žily v sektě ženy, asi není těžké si představit.

Oproti tomu mi pobyt v nápravném zařízení připadal jako oáza klidu a normální život. Minnow zde přišla do styku s „normálními“ holkami, pokud se tak dají nazvat provinilkyně, mezi kterými byly i vražedkyně, feťačky, zlodějky a různé jiné výtečnice. Minnow se zde konečně může naučit číst, protože tahle základní věc nutná k samostatnosti a myšlení byla v sektě pochopitelně zakázaná. Krom toho za ní dochází psycholog-konzultant z FBI, který s ní probírá její sektářskou minulost. Nejsem si úplně jistá, jestli jí chtěl jen pomoci k duševnímu zdraví, nebo z ní mámit informace, aby FBI dopadla údajného vraha Proroka, protože jak se zdá, ten nezemřel sešlostí věkem. Přiznávám, že jsem byla ráda, že je po něm a pokud byl zavražděn, přála jsem mu to i s úroky. Kniha ve mně nevzbuzovala touhu znát vraha, pokud nějaký byl, i když bylo zjevné, že Minnow pravdu zná, nezáleželo mi moc na tom, jestli si ji nechá pro sebe nebo ne. Nejzajímavějším a nosným bodem příběhu byla bezruká dívka a její osudy v sektě.

Minnow byla vnitřně velmi zajímavou postavou. Navzdory tomu, že od pěti let vyrůstala v sektě, kde jí byly vtloukány do hlavy záležitosti bezpodmínečné a naprosté víry, ona se nikdy nepřestala ptát. Ačkoliv poslouchala a dělala všechno co měla (víceméně), protože jinak pochopitelně hrozil trest – bití a jiné trápení, pořád se nepřestávala ptát a hledat odpovědi. Pozastavovala se i nad jednáním svých rodičů a ostatních dospělých – jak mohli tak snadno přijmout Prorokovo učení, když zažili normální svět? Ona sama se vzepřela a trest nakonec přišel, to bylo jasné už od začátku… V tomto ohledu pro ni byla káznice požehnáním, protože se konečně dostala ke knihám, naučila se číst a mohla pátrat po tom, kde je pravda v otázkách Boha a víry. Minnow se snaží poznat svět okolo sebe, lidskou povahu a celkově se zabývá myšlenkami, na které běžný člověk nemá moc času a chuti myslet. Paní autorka mi prostřednictvím Minnow dovolila zamyslet se také. A pokud se rozhodnete přijmout tuhle stránku knihy, budete mít hodně nad čím přemýšlet.

Překvapivě ve mně hlavní hrdinka nevzbuzovala lítost, navzdory jejímu postižení, či spíše zmrzačení. Na celkovém vyznění postavy bylo jasné, že by stejně o žádnou lítost nestála. Co mě také překvapilo, bylo to, že se tak rychle přizpůsobila všem moderním novinkám. Žila přece od malička v lese, prakticky pravěkým stylem života a pak, když přišla do vězení, nemusela si nijak zvlášť zvykat. Všechno přijala velice snadno a rychle. Naučila se rychle číst, dokonce i poměrně složité věci, včetně porozumění textu. Nechci tím nijak snižovat inteligenci postavy, protože byla popsána jako inteligentní bytost, ale nejspíš jsem očekávala větší těžkosti při jejím začlenění do normálního života mimo sektu. Také mi nešlo do hlavy, jak zvládá některé běžné činnosti bez rukou. Jak se obléká? Jak jí? Jak listuje knihami? Chápu, že vzhledem k ostatním záležitostem, které se v knize řeší, nebylo toto pro paní autorku až tak podstatné, ale mně to připadalo důležité, protože to postižení bylo velkou částí samotné Minnow.

Kniha rozhodně není typickou jangadultkou. I když prvek lásky – dokonce zakázané lásky - mezi Minnow a Judem (jednou z dalších postav) je tu taky. Příběh je zvláštní mnohem víc díky vnitřnímu světu hlavní hrdinky, tomu, jak se mění její názor na svět, jak nachází odvahu vzepřít se diktátu sekty. Paní autorka se nevyhýbá ani popisům na můj vkus až přehnaně krutého násilí, jehož šílenost spočívá v tom, z jakého důvodu je pácháno, kým a na kom. Je na něm děsivé i to, že se to nejspíš v nějaké uzavřené podivné „komunitě“ může klidně dít právě teď v tuto chvíli. V protikladu k tomuto velmi vyniknou chvíle, kdy Minnow jen pozoruje hvězdy nebo se jí děje něco krásného. A v zápětí přijde zase nějaká hrůza. Při čtení jsem pořád napjatě čekala, co to bude. V nejhorším mě paní autorka na chvilku pustila oddechnout do relativní pohody života v káznici, aby se zase vrátila v Minnowiných vzpomínkách k něčemu pro mě nepředstavitelnému. Tyhle části byly skvěle vyvážené tak, aby člověk neztratil pozornost a nezačal se náhodou nudit při Minnowiných myšlenkách – což já osobně považuji za nemožné :) tyhle chvilky oddechu mě totiž hodně bavily a části ze sekty zase přinášely chvíle napětí.

Vše je psáno poměrně jednoduchým způsobem, i když se v textu dost často vyskytují hluboká zamyšlení nad fungováním světa a víry. Nemyslím si, že by to mělo vadit někomu, kdo podobné dušezpytné záležitosti nemá rád. Nezdálo se mi příliš obtížné tyto věci ignorovat a zaměřit se jen na thrillerovou podstatu knihy. Byla by to ale škoda. Paní autorka přináší zajímavé úhly pohledu, které za zamyšlení stojí. Krátké kapitoly přispívají k tomu, že děj rychle utíká a pokud by čtenář nechtěl, na zamýšlení se nad Minowinými úvahami si nemusí udělat čas.

Posvátné lži Minnow Blyové pro mě byla jedna z nejlepších knih tohoto roku a určitě ji všem vřele doporučuji k přečtení. Nepochybuji, že každý v ní najde něco malinko jiného, ale nikdo nebude zklamaný.


Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Knihu do vaší čtečky můžete koupit zde.


20. 7. 2017

Šílená


Dvojčata, sestry, mají ďábelský plán a pak jedna z nich nečekaně změní pravidla.

Autor: Chloé Espositová
Překlad: Jaroslava Novotná
Nakladatel: Jota
Rok vydání: 2017
Počet stran: 400



Anotace:

Beth a Alvina jsou jednovaječná dvojčata, ovšem kromě podoby nemohou být rozdílnější. Beth, od dětství vzorná a cílevědomá dívka, se provdala za bohatého italského krasavce a žije na Sicílii ve vile snů. Její život je plný přepychu a blahobytu a není nic, co by si nemohla dopřát. Luxusní bydlení, značkové šaty, drahé šperky. Je to záviděníhodný život.
Alvinin život nestojí za nic. Bydlí v Londýně v levném společném podnájmu a vydělává si prodejem pofidérních inzerátů v bulvárních novinách. Nenávidí svou práci, nenávidí své spolubydlící a dělá vše pro to, aby i oni nenáviděli ji.
Když Beth pozve Alvinu do vily na Sicílii a pošle jí letenku první třídy, Alvie zprvu váhá. Se sestrou opravdu nejsou kamarádky. Lépe řečeno upřímně se nenávidí. Jenže ve chvíli, kdy Alvina dostane výpověď z práce a spolubydlící ji vyhodí z bytu, se představa luxusní dovolené nezdá tak marná.
Ovšem po příjezdu na Sicílii naberou události nečekaný spád. Alvina zjistí, že ji sestra nepozvala na návštěvu jen tak nezištně. Beth osnuje podezřelý plán a Alvina se má stát součástí komplotu jako sestřina dvojnice. Když Alvie okusí život v luxusu, chopí se příležitosti a bez skrupulí začne odstraňovat všechny, kteří jí stojí v cestě.   

Můj názor:

Vůbec nebudu předstírat, že to, co mě přimělo si knihu přečíst, nebyla anotace. Byla. Když mi totiž někdo slíbí natolik nevšední hrdinku, jakou měla být Alvina, prostě neodolám. Těšila jsem se na ni, protože hrdinek-princezen už mám tak trochu plné zuby. A to jsem netušila, jak mocný dojem od začátku Alvina vyvolá.

Nejdříve se tedy vyjádřím k samotné Alvině, protože tahle kniha byla její „one woman show“. Byl to přímo pomník osobnosti naprosté psychopatky, ale nepředbíhat!

V prvních kapitolách mě Alvina nesmírně štvala. Nedokázala si mě získat pro svoji všivou lenost, aroganci, nulovou sebeúctu a rezignaci na cokoliv. Na druhou stranu i špatné hrdinky jsou potřeba a jsou taky jenom „lidi“. Moje nesympatie k Alvině tedy jasně ukazují, že pokud ji tak paní autorka zamýšlela stvořit, povedlo se jí to perfektně :). Postupem času, jak se odhalovalo všechno, co zažila a všechny okolnosti, které vedly k tomu, že je taková, jaká je, mi jí začalo být možná i trochu líto (chvilka čtenářské slabosti :)). Její život byl dlouhá řada průšvihů po sobě jdoucích – byla za sestrou-dvojčetem vždycky až ta druhá, méně oblíbená, méně šikovná, jakoby si za ni vybrala v životě to nejhorší. Beth byla tou princeznou, úspěšnou, oblíbenou, krásnou…  Jakékoliv náznaky soucitu mě ale postupně přecházely, jak Alvina líčila současnost v Londýně, na Sicílii i minulost, když byly s Beth malé holčičky. Alvina by stejně nestála o nic, co by mohlo připomínat soucit.

Příběh začal v Londýně, kde Alvina právě dostala výpověď z práce a dokonce i z podnájmu (nedivím se :)), tak přijala hodně naléhavé pozvání svojí sestry-dvojčete Elizabeth na Sicílii. Alvině se k sestře nechtělo, protože ji, mírně řečeno, nemá ráda, ale potíže ji nakonec dohnaly k tomu s cestou souhlasit a děj se přesouvá do luxusní vily v Taormině na Sicílii. Tam se ukáže, že ji přece jen sestra nepozvala jen tak, ze sourozenecké lásky, ale něco po ní chce. Zdánlivou maličkost – aby se na jeden den vyměnily. Alvině se do toho moc nechce, ale nakonec souhlasí…

Než se Alvina dostala na Sicílii, nezdála se mi kniha moc napínavá ani zajímavá. Jediné pocity, které jsem z ní měla, bylo znechucení  z Alviny a myšlenky na to, že mě nejspíš nebude bavit. No tak to jsem se spletla!

Na Sicílii se totiž začnou dít věci! Děj nabírá neuvěřitelné obrátky. Něco nečekaného se stane skoro na každé stránce a Alvina je opravdu šílená. Doslova a do písmene ukrutně šílená. Takovou hrdinku jsem ještě nezažila :). Její postava projde tak dramatickým vývojem, že jsem měla oči navrch hlavy. Postupně jako by rozkvétala, jako by se jí v hlavě vylíhla jiná Alvina než ta z londýnské šedi a vyvolává čím dál tím víc šílené situace. A každá další neuvěřitelná scéna jí zase trochu přileje ohně do žil. Postupně úplně ztrácí zábrany a otevírá stavidla svého sobectví, závisti, marnivosti, chtíče a šílenství dokořán. K téhle antihrdince jsem dostala porci přitažlivých italských machomenů a že se Alvina nebude krotit, na to můžete vzít jed. Dokonce tu byla i zajímavá podoba milostného trojúhelníku – Bethin manžel měl kdysi dávno úlet na jednu noc s Alvinou a hned potom si vzal Beth. A Alvina si na něj pořád dělá nárok. Paní autorka nabídla i několik erotických scén, které byly docela dobře napsané a skvěle odpovídaly Alvininu naturelu i celkovému vyznění její povahy.

Překvapilo mě, že na to, jak paní autorka mistrně líčila příběh a dávala mi spoustu možností dosyta si vychutnat Alvininu „rozevlátou“ mysl, stvořila postavy v knize tak, že jsou všechny spíš nesympatické. Nenašla jsem tam ani jednu, kterou bych si doopravdy oblíbila. Alvina byla mistrným kouskem, to ano, ale nesnášela jsem ji a nesnáším ji dál :). Pobyt v její hlavě – protože ona knihu vypráví – je tak realistický až to bylo místy docela nepříjemné. Celý děj nicméně stojí a nespadne právě díky tomu. To Alvina a její neuvěřitelné vyprávění příběhu mě nutila číst dál. Čímž nechci říct, že by zápletka nestála za to. Kniha je skutečně šílená, vtipná, napínavá, akční a hlavně je naprosto nepředvídatelná. Většinou mívám docela odhad na to, co bude, ale tady jsem se skutečnosti nedokázala ani přiblížit.

Kapitoly – či spíše jednotlivé části knihy jsou pojmenovány jako sedm smrtelných hříchů a myšlenky a chování hlavní postavy s tím krásně ladí. A kdyby jen hlavní postavy. V příběhu jsem si užila Sicílii, o jaké se mi ani nesnilo, když jsem tam byla jako turista. Bohatství, luxus, horko, „skvělé“ rodinné vztahy a zápletku v pravdě thrillerovou. Navíc k tomu patřil ještě místy dost vtipný způsob, jakým Alvina svůj příběh vyprávěla, a byl z toho naprosto nejlepší týden u moře, jaký si v thrilleru dokážu představit. Celý děj se totiž odehrál v pouhých sedmi dnech.

Jestli si máte knihu přečíst? Já bych neváhala. Jako thriller je to dobré a Alvina stojí za to už sama o sobě. Určitě jste na nic podobného dosud nenarazili. Jen si udělejte dost času, když se budete blížit k polovině knihy, protože pak už ji neodložíte až do konce.

Kniha a její hlavní postava jsou přesně takové, jak se tvrdí na obálce – bez zábran, nespoutané a nezapomenutelné.


Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Jota. Knížku si můžete pořídit zde.




17. 7. 2017

Papírová princezna


Autor: Erin Watt
Série: Royalové (1. díl)
Překlad: Zuzana Lalíková
Nakladatel: Baronet
Rok vydání: 2017
Počet stran: 336



Anotace:

Ella Harperová se v prvé řadě snaží přežít. Spolu se svou přelétavou matkou se celý život stěhovala od města k městu, bojovala o přežití a věřila, že se na ni jednoho dne usměje štěstí. Po smrti matky ale Ella zůstala sama…
Dokud se neobjevil Callum Royal. Vytrhl Ellu z chudoby a odvezl ji do svého sídla, za pěti syny, kteří ji nenávidí. Bratři Royalové jsou jeden přitažlivější než druhý, ale nikdo ji nepřitahuje tak jako Reed Royal, jenž je však odhodlaný poslat ji zpátky do slumů, ze kterých vzešla.
Reed o ni nestojí. Prohlašuje, že Ella mezi Royaly nepatří.
Možná má pravdu.
Bohatství a luxus. Intriky a lži. Nic podobného Ella ještě nepoznala, a jestli má v paláci Royalových přežít, bude se muset naučit, jak být jednou z nich – a zůstat přitom sama sebou.

Můj názor:

Tuhle knihu jsem nikdy číst nechtěla. Líbila se mi sice obálka, ale zdálo se, že příběh, který ukrývá, nebude nic pro mě. Nechala jsem se přesvědčit až recenzí na blogu Svět mezi řádky. A jsem moc ráda, že jsem neodolala. Tenhle příběh totiž stojí za přečtení.

Hlavní hrdinka Ella žila až do nedávna jen s mámou. Svého tátu nikdy nepoznala. Jediné, co jí po něm zůstalo, jsou hodinky, informace, že byl námořník a jmenoval se Steve. Nic víc její matka neví. S Ellou se velmi často stěhují – pokaždé když dojdou peníze a vykopnou je z nájmu, jedou za novou prací. Teď už delší dobu zakotvily na jednom místě, protože máma je vážně nemocná. Ella dře do úmoru, aby jí zaplatila hospic a drahou léčbu – pracuje na benzínce, jako servírka a po večerech tancuje u tyče. Matka nakonec umírá a Ella pokračuje dál v zaběhnutém stylu života, protože do děcáku jít nehodlá. Díky dokladům po své matce se dál živí „tancem“ a zapíše se na střední školu, aby později mohla i na vysokou. Vystačí si sama, nikoho nechce a nepotřebuje.


Jednoho dne ji ve škole vyhledá kdosi, kdo smrdí penězi už na dálku a prohlašuje se za jejího opatrovníka. Jmenuje se Callum Royal a vypadá jako celkem slušný člověk. Ella s ním nechce nic mít, ale nakonec se nechá uplatit a odjíždí s ním do jeho zatraceně bohatého světa. Bude žít v jeho luxusní vile a chodit na výběrovou střední. Jo a taky získá pět bratrů. Pět velice pohledných a velice naštvaných bratrů, kteří  drží pevně při sobě a rozhodnou se ji z domu vyštípat za každou cenu…

Netradičně se nebudu věnovat nejdříve hlavní hrdince, ale té pětici sexy hajzlíků. Jsou totiž napsaní úplně úžasně – přinejmenším tedy tři z nich. Že dokážou být ženské mrchy, to bych tušila, ale že se i pánové můžou takto spojit a škodit a navíc dost vynalézavým způsobem, to by mě nenapadlo. A proč by vlastně nemohli? V této knize to působí naprosto věrohodně a přesvědčivě. A mně se to líbilo, ačkoliv bych spíš měla Ellu litovat, protože občas nebo spíš většinou to bylo dost kruté.

Ella ale nehodlala prodat svoji kůži lacino. Pokud mohla, vracela to pánům i s úroky. Líbil se mi její smysl pro humor a způsob, jakým příběh vyprávěla. Hroší kůži ale neměla a občas ji „žertíky“ na její účet hodně zranily, obzvlášť, když se k Royalovic bráchům přidaly i dámy z její nové školy – většinou dost otřesné snobky.


Vyprávění stojí hlavně na skvěle napsaných postavách. Oblíbila jsem si je okamžitě – dokonce i grázlíky. Nejvýraznějším z bratrů je pochopitelně Reed a po něm hned následuje Easton, na těch dvou si paní autorka dala záležet. Nejstarší bratr se zatím tolik neprojevil a dvojčata také neměla moc prostoru. Vlastně to ale nevadilo.  Rozsah knihy není takový, aby se paní autorka mohla věnovat všem stejně. Mírným ošizením vedlejších postav zbylo více místa pro hlavní. Bez těch zajímavých a výrazných charakterů by se z knihy mohla stát jen další jangadultí tuctovka, protože taková ta klasická šablona tu prostě je. Je ale hodně dobře schovaná za svěžím a zábavným stylem vypravování, který paní autorka nabízí. Skvěle je také popsán postupný obrat v chování bratrů a to jak se mění jejich vztah k Elle, jak ji pomalu poznávají. Po čase jim dojde, že chudoba cti netratí a že peníze taky nemusí být úplně všechno a že jsou věci, které mohou mít daleko větší cenu.

Rodina Royalových není v pořádku ani omylem. Vztahy v tom luxusním baráku jsou na bodu mrazu. Děti nesnáší otce, nesnáší jeho milenku, nesnáší Ellu… možná je jim zle i při pohledu do zrcadla. Život v tom prostředí je v pravdě peklem jak pro ně, tak pro Ellu a vypadá to, že se věci jen tak nehnou z místa. Ve všech aktérech jsou minulé události a křivdy ať už domnělé, či skutečné, zažrané opravdu hluboko a všechen ten nahromaděný hnus leze ven, kudy může. Je to prostředí plné materiálního luxusu ale citové bídy a špíny.

Jistě, že určité momenty se mi zdály malinko přehnané, ale v podstatě jsem si toho při čtení spíš nevšímala a vzpomínám si na to až teď zpětně. Na skvělé čtivosti knize neubere naprosto nic. Paní autorka šikovně podchytila všechno, co mají holky (ženy) na knihách v oblibě. V Papírové princezně je sympatická hlavní hrdinka, která to nemá jednoduché, ale vzdát se nehodlá. Mám tu hlavního proklatě přitažlivého hrdinu, chovajícího se jako nesnesitelný hulvát a neodolatelného jako piškotový dortík :) a samozřejmě klasický vztah mezi těmi dvěma. Od nenávisti, přes přitažlivost až po… no těžko říct :) je to teprve první díl.


Krom věčného tématu lásky jsem v knize četla ještě jedno, neméně věčné téma. Tím je bohužel šikana a ubližování jiným lidem jen na základě toho, že někdo jiný, oblíbený, s tím začne a ostatní se přidají. Je to humus, vždycky to je humus, ale v knihách to skvěle funguje. Chcete sympatie pro hlavní hrdinku? Nechejte ji šikanovat. Paní autorka to v knize dovedně využila a tentokrát byl původcem kupodivu kluk, i když holky se přidaly až nechutně rády. Měl k tomu úplně stejně blbé důvody, jaké vždy bývají. Vysvětlit se to nedá, pochopit už vůbec ne, jedině odsoudit – to ale paní autorka nedělá a nechává na čtenáři, aby si situaci prožil s hlavní hrdinkou a hodnotil sám. To je podle mého názoru jedině dobře.


Na knize v podstatě není nic extra zvláštního. Netuším, proč si mě tak získala – co mě napadá, už jsem vyjmenovala a stále to ještě není to ono. Nezbývá než knize prostě přiznat podezřele neurčité kouzlo a těšit se na další díly :)


12. 7. 2017

Třpytný dvůr


Autor: Richelle Mead
Série: Třpytný dvůr (1. díl)
Překlad: Jan Netolička
Nakladatel: Domino
Rok vydání: 2016
Počet stran: 480



Anotace:

Třpytný dvůr: škola a zároveň výnosný podnik. Přicházejí sem chudé dívky z celého Osfridu, aby se zdokonalily ve finesách společenského chování. Jedině tak budou moci uzavřít sňatek s bohatým a mocným mužem z Adorie, Nového světa.
Hraběnka Adelaide se tomuto pravidlu vymyká, ta už díky svému původu vybrané způsoby ovládá. Přesto přichází do Třpytného dvora přestrojená za služku, aby později mohla v Adorii začít nový život. Daří se jí utajit svou identitu před všemi, jen ne před okouzlujícím Cedrikem Thornem, synem bohatého majitele Třpytného dvora.
Když Adelaide zjistí, že také Cedric skrývá velmi nebezpečné tajemství, společně vymyslí plán, jak z jejího podvodu vytěžit maximum. Komplikace na sebe ale nenechají dlouho čekat – nejprve je třeba překonat zrádné moře mezi Osfridem a Adorií, kde pak Adelaide padne do oka budoucímu guvernérovi. A jako by to všechno nestačilo, mezi Adelaide a Cedrikem to pořádně jiskří – a pokud toto jiskření přeroste v plamen, hrozí Třpytnému dvoru skandál a oni dva budou vyhnáni do divoké nezmapované země...


Můj názor:

Na knihu jsem se těšila, protože téma se mi zdálo lákavé a zajímavé. Přistupovala jsem k ní ale s lehkou obezřetností, protože jsem viděla několik přirovnání k Selekci a ta to u mě (krom snad prvního dílu) prohrála na celé čáře. Naštěstí se zde jednalo pouze o podobné téma, ale zpracování pro mě bylo výrazně lepší.

Hlavní hrdinkou a vypravěčkou je zhýčkaná šlechtična, hraběnka z Rothfordu, Elizabeth Witmorová. Má nádherný, bohatý život, plný plesů a krásných šatů a všemožného luxusu. Bohužel poslední dobou má taky tak trošku trošku smůlu. Její rodina nešťastným řízením osudu pozbyla majetku a jedinou nadějí pro ni a její matku je dobrý (rozuměj bohatý) sňatek. Elizabeth po setkání se svým snoubencem pochopí, že tento tvor nesplňuje představu, kterou o manželství měla a prostě ho nechce (navíc ta tchýně! Brr). Nejdříve se jí nedaří vymyslet, jak z toho ven – jak by se mohla osvobodit od nevítaného sňatku a nalinkovaného života. Pak se ale naskytne vítaná příležitost. Vhledem k tomu, že jsou s matkou již opravdu v tíživé finanční situaci, jsou nuceny propouštět některé služebnictvo. Jedné ze služek, která má být propuštěna, přijde nabídnout životní šanci Cedric Thorne. Je to místo na Třpytném dvoře – jakési škole, která učí chudé a krásné dívky noblesním způsobům a pak je „vyváží“ do zámořské kolonie Adorie, aby se tam dobře vdaly za toho, kdo zaplatí víc a má dobré postavení ve vysoké společnosti Nového světa. Služka ale o pobyt na Třpytném dvoře, převýchovu na šlechtičnu ani o skvělý sňatek v zámoří nestojí a tak to Elizabeth navlékne tak, aby mohla zaujmout její místo… a stane se Adelaide…

Zdroj

Ve své knize paní autorka krásně využila skutečných historických událostí a sice kolonizaci Ameriky. V této knize se ovšem Amerika jmenuje Adorie a starý kontinent je nahrazen Osfridem. Původně jsem si říkala, jestli to není zbytečné, že věci mohly klidně zůstat jako v realitě, ale nakonec proč ne. Na knize mě taky zaujala myšlenka výchovy dívek a jejich vývozu do zahraničí. Tahle škola pro dívky byla skvělým prostředím. Adelaide se vůbec nemusela ničemu učit – nebo spíš musela. Tomu, jak příliš nevyčnívat. Protože zatím co ostatní dívky se učily novým věcem, ona měla to všechno v krvi, přece jen tak byla vychovávána od dětství. Některé nové věci se pro ni také našly – dosud se nikdy nemusela sama oblékat, česat a vařit. Uklízet taky neumí, ani šít. Navíc je jisté, že se po ní, jako po uprchlé hraběnce pátrá a ona se proto nesmí prozradit za žádnou cenu.

Na Třpytném dvoře si najde konečně i nějaké přítelkyně. Je tu Tamsin, která je odhodlaná být ve všech zkouškách nejlepší, získat tak nejvíce bodů a nejlépe se vdát. Byla původně pradlenou a to už nikdy (!) nechce být. Má tedy obrovskou motivaci na sobě pracovat. Pak je tu Mira, která je opovrhovaná a je na ni pohlíženo jako na méněcennou díky odlišnému původu a tmavé pleti. Je ale dobrosrdečná a Adelaide pomáhá s věcmi, které jí nejdou. Všechny tři dívky mají svoje tajemství a možná právě to je spojilo, i když původně se daly do řeči jen proto, že jsou ubytovány v jednom pokoji.

Cedric je od začátku předurčen pro to stát se Adelaidinou velkou láskou. Paní autorka se s tím netají a nechá to mezi nimi zajiskřit už od začátku. Má to ale háček. Cedric nemá ani floka a proto prakticky není šance, že by si mohl Adelaide od Třpytného dvora koupit, přes to, že tato instituce patří jeho otci. Tatík mu svoje investice do jedné z dívek rozhodně nevěnuje darem. Dokonce i Cedric má tajemství :). To jeho by ale, v případě prozrazení, mohlo znamenat velký průšvih.

Zdroj

U téhle knihy mohu konečně říci, že mám zpět Richelle Meadovou, jakou mám ráda. Po nadšení z Vampýrské akademie mi její další série moc nesedly a možná kvůli tomu jsem nedala šanci její samostatné knize. Tady ale paní autorka opět rozehrává svůj vypravěčský talent a i když se to tu nehemží ničím nadpřirozeným, je kniha neodolatelná. Paní Meadová dokáže vytvořit hrdinku, které se dá bez problémů fandit a příběh popisuje tak dovedně, že jsem knihu jen nerada odkládala. Strašně mě bavilo, jak Adelaide popisovala svůj život v šlechtičny a následně šlechtičny-učednice ve škole. Zařazení knihy jakoby do „starší doby“ mi sedlo naprosto dokonale a sedne každé čtenářce, které nevadí představa krásných šatů, večírků a plesů ve vyšší společnosti. Trocha napětí také nechyběla. Občas se mi některé věci zdály malinko přepísknuté – paní autorka svoji fantazii v některých ohledech moc nekrotila. Celkově hodnotím dílo jako dobré, čtivé a nápadité - stálo za čas s ním strávený. Konec bych nejspíš viděla raději jiný, vše se mi zdálo už hodně překombinované, ale opět musím říct, že to nebylo nic, co by nějak zásadně vadilo a pokazilo dojem z knihy.

Překvapilo mě, že se v knize nevyskytuje ani náznak milostného trojúhelníku. Kolem Adelaide se sice v Adorii točí muži, protože o to tak nějak celou dobu šlo, ale ona má v této otázce jasno, jenom není moc šance, že by dostala toho, koho chce. Přála jsem jí úspěch, protože nebyla žádnou rozmazlenou slečinkou – což mě možná trochu překvapilo, vzhledem k jejímu původu. Vlastně byla docela normální a milá. Mnohem víc jí seděl život, jaký si vybrala, než ten, který by ji čekal, kdyby zůstala šlechtičnou.

K dnes už v podstatě běžným věcem v knihách patří i „závažná společenská témata“ jako například rasová otázka, kterou zde paní autorka otevřela prostřednictvím Miry a také díky původnímu obyvatelstvu kolonií, které je docela utiskováno. Trochu to připomíná situaci, jaká byla při kolonizaci Ameriky s Indiány. Vlastně trochu dost. Při čtení jsem si nemohla nepovšimnout i dalšího velkého tématu, kterým je otázka náboženského přesvědčení. V knize mělo svůj prostor i pronásledování a vraždění za „špatnou“ víru. Ani jedna ze závažných otázek ale nijak nekazí požitek z knihy. Paní autorka nemoralizuje, nevnucuje svoje názory a neodsuzuje. Prostě jen tyto věci zakomponovala do své knihy a je na každém čtenáři, jestli se jimi bude zabývat a hloubat nad nimi nebo si prostě jen vychutná hlavní dějovou linku, kterou je tu výchova dívek a zážitky Adelaide na její cestě za vlastní představou života, pryč ze svazujícího bytí v luxusu a „šlechtických okovech“.


Jestli kniha stojí za přečtení? Pokud jste holka nebo žena pak určitě ano. Myslím, že kluci a pánové si tady nepřijdou na své. Ale my, drahé dívky a ženy, si zde užijeme krásných šatů, nepřeháněné romantiky a skvělých hrdinek, kterým je možné bez problémů fandit a přát jim dobrý osud. Druhý díl, který se připravuje, si určitě přečtu taky.

Chcete-li poradit, kde knihu koupit za nejlepší cenu, mrkněte sem.