Hlavně všechno přežít

 

Vlastně nevím, co přesně jsem od knihy čekala, ale věděla jsem, že to bude dobré čtení. Nečekala jsem každopádně, že to bude až tak dobré. Co to tedy je? Thriller? Rozhodně! Dystopie? Jako vyšitá! Román o mezilidských vztazích? Samo že! A zároveň taky v mnoha ohledech daleko víc. Prostě jedna z nejlepších knih, které jsem letos měla v ruce.

 

Anotace:

Jmenuju se Haley Cooper Croweová a bydlím v izolaci na odlehlém místě, o kterém nesmím mluvit. Uběhly dva roky od pandemie covidu-19. Haley a Ben žijí se svou rozvedenou matkou. Jejich otec ovšem věří, že se neodvratně blíží epidemie nová, mnohem nebezpečnější, a je odhodlaný děti chránit všemi prostředky. Chce je okamžitě odvézt do svého prepperského úkrytu, kde budou před smrtelným dusivým virem v bezpečí. Matka však s jeho plánem nesouhlasí, a tak se otec pro záchranu svých dětí uchyluje k extrémnímu řešení – únosu.

Děti se ocitnou v jeho soběstačném areálu zcela v izolaci, bez kontaktu s okolním světem. Jak ale zachrání svou mámu? Dostanou se vůbec někdy živí ven? Je vnější hrozba skutečná – nebo jde jen o temnou fantasmagorii, která se zrodila v otcově mysli posedlé konspiračními teoriemi?

Mrazivě realistický příběh líčí v nelítostném tempu očima náctileté dívky kolaps dosavadního světa, v němž se rozpadá všechno, co dosud znala, včetně její rodiny a zdravého rozumu.

 

…

Knihu jsem přečetla nadvakrát. Přibližně v polovině po té, co jsem ji nemohla odložit, toho na mě najednou bylo moc. Pak jsem měla čtrnáct dnů pauzu s výrazně jednoduššími texty. Načež jsem se vrátila k této a dočetla ji na jeden zátah, opět neschopná se odtrhnout. Nechápejte mě špatně – ten text není náročný na čtení ve smyslu porozumění nebo nudnosti, ale je tak nabitý emocemi, vyhrocenými vztahy a atmosférou, že to v určitém bodě může být vyčerpávající a člověk zatouží po duhách a jednorožcích :)

 

Rozhodně nejlepší na celém příběhu byla naprosto fantasticky vytvořená atmosféra. Při čtení z textu úplně tryskalo napětí vybudované nejistotou a stresem hlavní postavy. Tempo příběhu je doslova zběsilé a ve čtenáři vyvolává skoro stejné pocity, jako musela mít Haley. Neustále se tu střídají naprosto protichůdné emoce hlavní postavy. Ocitá se někde, kde není dobrovolně a není si ani jistá, jestli je vůbec nutné tu být. Co když žádná pandemie není a otci jen hráblo? Dostane se ještě ven? Nebo by to ani chtít neměla, protože venku lidi umírají po tisících. V tom případě je tu v bezpečí, ale venku zase umírá její matka, prarodiče a všichni, na kom jí záleželo.

Od prvních řádků se nabízela tahle neodbytná otázka, kde je pravda. Těžko se mi odhadovalo, co je skutečné. Každou chvíli se Halyin názor přeléval tam i zpět podle toho, co zrovna zažívala, co vyšlo najevo nebo prostě podle chování jejích rodičů a ostatních lidí v bezpečném domě. Otec působil laskavě, ale byl dost neústupný ve své pravdě a odmítal jí předložit důkazy. Situaci jí neusnadnila ani matka, ta se ve svém chování uchýlila až k jakési posedlosti a skoro hysterické a bezohledné aktivitě a s dcerou mávala jako s kusem hadru – v podstatě její běžné manipulativní chování bylo najednou na steroidech. Haley mezi nima byla jako v lisu a pod potřebou vyhovět oběma a být k nim oběma stejně loajální místy padala na hubu. Do komplikovaných vztahů s rodiči se přidaly ještě vztahy s ostatními členy jejich komorní společnosti.

Haley se učí žít v úplně novém světě. Najednou jsou důležité jiné věci, než které před tím znala. Problémy, které Haley musela řešit, byly naprosto odlišné od běžných problémů v normálním světě. Tady nebylo normálního nic. Nastolena jsou nová pravidla, je obklopena novými lidmi, ke kterým si musí najít vztah, protože je s nimi doslova uvězněná v bezpečném domě. A máme tu další otázku: Byly vztahy opravdové nebo šlo spíš o stockholmský syndrom? No, těžko říct, protože situace, kterými je všechny autor propojil, byly vpravdě extrémní.

Autor představil malou společnosti lidí – nebylo divu, protože se celý děj odehrával jen v bezpečném domě. Haley byla nejdůležitější, jejíma očima jsem příběh viděla, jejími slovy byl vyprávěn. Pak samozřejmě tatík s matkou. Danny a jeho máma Meg, její partner Ray a spíše nepřítomná Kade, ti dva měli spíš menší role. Haleyn mladší brácha Ben byl taky spíš jen do počtu.

S tímto překvapivě malým množstvím postav si autor vystačil, aby stvořil opravdu zajímavé a propletené mezilidské vztahy. Postupně jsem poznala minulost některých a pochopila pouto, které je vázalo ke Haleynu otci a i důvod, proč mu důvěřovali. A taky jsem pochopila jejich vnitřní démony a minulost, která formovala jejich osobnosti a jednání.

 

Primární byl špatný vztah rodičů po rozvodu a skvělé zpracování toho, jak to může dopadnout na dítě. Haley byla nucena mezi nimi našlapovat jako po skle, aby se náhodou jednoho z nich nedotkla, neurazila ho nebo nebyla za rozhodnutí kritizována. Její jednání se hodně řídilo potřebou neublížit ani jednomu a ani o jednoho z rodičů nepřijít. To vyústilo skoro v neschopnost se jakkoli rozhodnout a usnadnilo rodičům manipulování s dcerou. Každý z nich na to šel jinak. Matka přes výčitky, nátlak a manipulaci. Otec používal jemnější metody – krom tedy toho únosu. Ani jednomu však nešlo o dceru. Oba jen chtěli mít pravdu a navrch nad tím druhým.

V tomto rodinném peklíčku působila jako balzám na duši hipísačka Meg. Sice měla divokou minulost, ale v současnosti působila jako laskavá ženská, která měla na starost prakticky celé fungování domu. Byla pro Haley takovou mateřskou osobou a oporou v hodně situacích. Svou jistotou v pravdě jejího otce dokázala Haley čas od času uklidnit. Byla také matkou Dannyho. Ten byl vůbec zajímavý. Dítě, či spíše mladý muž, který vypadl ze systému a byl vychován v přípravě na zcela nový svět, který měl po pandemii přijít. V hodně věcech byl zcela samostatný dospělý muž a v hodně zase nejistý kluk. Každopádně moje sympatie posbíral docela záhy.

Autor do knihy zabudoval i romantický vztah, který se úplně nabízel. Vždyť v bezpečném domě byli dva mladí lidé přibližně stejného věku a navíc mezi nimi nějaká přitažlivost byla. Romantická linka nebyla přehnaná. Naopak mi připadala naprosto uvěřitelná a na místě. Včetně všech komplikací. Protože jak si mohla být H. jistá tím, proč ji ten kluk přitahuje. Bylo to opravdu jím nebo prostě vědomím, že už nikdy neměla jiného kluka poznat – žádný jiný už nebyl (podle otce) mezi živými nebo nenakaženými. Takže šlo o skutečnou lásku nebo zase ten zpropadený stockholmský syndrom? Měla ho ráda proto, že prostě ve všech těch emocionálně vypjatých okamžicích potřebovala mít se u koho schovat v náručí? Nebo by ho měla ráda, i kdyby se potkali venku v normálním životě? Každopádně se autorovi povedlo vybudovat mezi nimi přitažlivost a uvěřitelnou vášeň a jiskření, aniž by se moc patlal v podrobných popisech. Za tento způsob zpracování intimních okamžiků tleskám.

Nevyhnutelná nutnost všech vztahů občas lezla Haley (a nejen jí) na nervy, což bylo pochopitelné. A vypjaté emoce neměly daleko k bouchnutí a dost často i bouchly. Pak bylo zajímavé sledovat reakce postav na to, co se dělo. Některé se situací popasovaly dobře – obvykle ty, které byly připravenější a hlavně se v bezpečném domě ocitly dobrovolně. To se o Haley říct nedalo, ani o její matce, proto jejich reakce byly ty nejbouřlivější. Autor se také nevyhýbal pohledu na to, co nucená izolace může nadělat s psychikou i po stránce depresí.

 

Autor vyprávění pojal částečně jako jakousi příručku, kde Haley doporučuje jak se s věcmi vyrovnat, jak přežít, co dělat v případě poněkud více extrémních zdravotních situací a podobně. Zároveň jsou tu také doporučení trochu jiná, vzniklá z reality jejího soužití se soupeřícími rodiči. Takže jsem se dozvěděla i to, jak navléknout únos dětí, aniž by tušili a šli bez odporu. Jak s dětmi manipulovat, aby přijali vaši pravdu. Místy byla tato příručka přežití dost mrazivá obzvlášť proto, že Haley to podávala naprosto věcně a prakticky. To bylo docela strašidelné. Zvlášť, když to, o čem Haley v příručce tak chladně v bodech a bez emocí vyprávěla, zrovna i prožívala reálně, což bylo všechno, je ne chladné, uspořádané a bez emocí. Dokonce tu byla i předpověď jejího otce o vývoji pandemie za hranicemi bezpečného domu a to tedy bylo taky docela děsivé počtení. Užila jsem si i několik děsivých momentů, kdy mi došly některé pravdy v příběhu ukryté a to, jak tenká může být pro některé lidi hranice mezi skutečností a představou.

 

Řekla bych, že se v tomto příběhu povedlo dost přesně popsat, co by asi člověk v takové situaci prožíval a způsob, jak na to reaguje. Autor využil nedávné pandemie Covidu a svůj příběh posadil hned za ni, jako takové „pokračování“. Myslím, že i to přispělo k reálnosti příběhu. Kniha navíc k tomu nasazuje trochu i zrcadlo našemu způsobu života a tomu, co je důležité a co není, když už jde jen o holé přežití. Zdůrazňuje i důležitost mezilidských vztahů a hlavně těch rodinných, které v současnosti nejsou úplně ideální. To je (mimo jiné) na příběhu docela k zamyšlení.

 

Rozhodně to není „jen“ příběh pro mladší čtenáře. I když je hrdinka mladá. Myslím, že tady si přijdou na své všichni čtenáři, kteří snesou trochu nervy drásající čtivo. Já si to rozhodně přečtu vícekrát, protože jsem si jistá, že při dalším čtení objevím mnoho pohledů na situaci, které mi na první čtení v tempu děje utekly.

Vážně dobrá knížka!

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Do bezpečného domu račte tudy.

 

O knize:

Autor: Ewan Morrison

Překlad: Daniela Čermáková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 400

Dvojitý zásah

 

Asi nemusím svým spolufanynkám vysvětlovat, proč jsem chtěla další knihu od Zapaty. Nenechala jsem se odradit ani tím, že některé mě úplně nenadchly (např. Aron). Hrozně jsem chtěla, aby mě tahle bavila stejně, jako první dvě, co jsem od ní četla. A pak se dostavilo to děsné zklamání.

Tohle bude spíš článek o tom, jak a proč mě Zapata přestává bavit knihu od knihy víc a víc. Po tomto zážitku a předchozím podobně rozpačitém dám nejspíš šanci ještě poslednímu titulu od ní – co taky jiného, když už ho mám doma. Jisté ale je, že budu hodně opatrná s dalším nákupem.

 

Anotace:

Bianca Brannenová ví, že čas zahojí skoro všechny rány. Včetně těch, které vám kdysi nechtěně způsobili vaši nejbližší. Když jí po deseti letech znovu vstoupí do života její někdejší kamarád Zac, má pocit, jako by se jejich cesty rozešly teprve včera. Jenže něco je přece jinak: už to není ten hubený kluk odvedle. Teď je slavným hráčem Ligy amerického fotbalu a šílí po něm davy fanynek. Dokáže Bianca odpustit staré křivdy a dá šanci citům, které se mezi ní a Zacem pomalu rozhořívají?

 

…

 

VAROVÁNÍ: Při psaní článku se několikrát opakuji, abych zdůraznila, co mě na knize štvalo. Ano, uhodli jste. Štvalo mě i to opakování :D

 

Román z prostředí amerického fotbalu – super! Nějakým způsobem mě to přimělo myslet si, že kniha bude stejná pecka jako Kulti nebo Lukov. Protože sportovní prostředí autorce sedí, i když přehnaně moc se konkrétnímu sportu nevěnuje. Jde o romanci. A v obou výše zmíněných knihách byla skvělá. Dokonce i v Srdcem proti zdi. A v té poslední už jsem poznala hlavního hrdinu této nové knihy Zaca.

Měla jsem tu slíbeno všechno, co mám ráda: sport, pomalou romantiku i sexy hrdinu. Co by se tedy mohlo pokazit? No, hodně věcí, jak se ukázalo.

Tak pojďme na to skuhrání, ať to mám za sebou.

 

Bianca byla jako mladá holka zamilovaná do svého nejlepšího kamaráda Zaca. Jejich cesty se ale rozdělili bez toho, aby na nějakou lásku vůbec mohlo dojít. Po dlouhých deseti letech si Bianca myslí, že to vlastně bylo i dobře. Vždyť jemu na ní záležet nemohlo vůbec nijak, když se za deset let nepokusil o žádný kontakt. Jistě, má svoji velmi úspěšnou fotbalovou kariéru, ale i tak. Bianca ty roky žila více méně spokojeně, vytvořila vlastní pekařský blog a touží vydat knihu o pečení. Jen v lásce se jí nějak moc nedařilo. A pak najednou, díky společnému kamarádovi, zase potkala Zaca.

Ukázalo se, že některé city prostě odmítají upadnout v zapomnění a úplně klidně se vrátí v plné síle i po deseti letech odloučení. Bianca, ačkoli se snaží sama sebe přesvědčit, že už se ze své první lásky dostala, se z ní nedostala ani náhodou. A co hůř, nepřenesla se ani přes to, že se na tak dlouho odcizili.

 

Na knihách od Zapaty se mi dříve líbily hlavně postavy, jiskření mezi nimi a pomalá romantika. Bohužel se zdá, jako by v posledních knihách toto všechno chybělo. Nejdřív Aron – totálně pohřbený zajímavý nápad kvůli hrdince a teď Dvojitý zásah – opět pohřbený kvůli hrdince. A všechno paradoxně neklaplo především kvůli tomu, co je na Zapatě vyzdvihováno – pomalé romantice. S Dvojitým zásahem Zapata získává titul královny uměle natahované neromantiky.

Obě tyto hrdinky měly v mých očích stejný problém: nekonečné vnitřní monology stále o tomtéž, nepochopitelnou a přehnanou nejistotu a jistý druh nedospělosti, která úplně pohřbila jejich uvěřitelnost. To vedlo k naprostému mému nepochopení, kde se mohla vzít láska mezi párem, když city vlastně hrdinka vehementně popírá a vůbec to nejiskří. A čím víc to autorka natahuje, protože pomalá romantika, tím víc je vidět, že to nejiskří. Chudáci ti chlapi. Jak mají hrdinku získat, když vysílá tak extrémně protichůdné signály. Takové, jaké bych čekala od nejistých pubertálních holek na začátku střední školy. Ne od dospělých žen.

Normálně tyhle natahované začátky vztahu a důkladné poznávání hrdinů miluju. Jenže co je moc, to je moc… Hlavně, když to natahování velmi brzo přestává dávat jakýkoli smysl a upřímně řečeno spíš, než aby to navnadilo k dalšímu čtení, to nutí knihu zahodit obloukem z otevřeného okna.

 

Od první kapitoly jsem začala mít dojem, že autorka prostě honí slova, aby dostála své tradici na dodání pořádné bichle. Zde ovšem umělé extrémní natahování neskutečně uškodilo právě oné romantice. Rozpustilo se v tom všechno přitažlivé napětí mezi hrdiny, které mohlo být a všechna uvěřitelnost citů, která snad mohla být taky. Navíc, kdyby si autorka honění slov opakováním stejných informací odpustila, nejspíš bych se nestihla Biancou naprosto znechutit.

Kdyby měla kniha 300 a ne skoro 500 stran, vůbec nikdo by si nevšiml, že se něco vyškrtlo. Vážně teď zpětně přemýšlím, co vlastně na těch 500 stránkách bylo, protože zajímavý a zábavný děj vydal tak na 150 a zbytek tedy mohlo být to „pomalé“ budování vztahu. Problém je v tom, že se nic nebudovalo.

 

Nebylo totiž co budovat. Žádné postupné narůstání jiskření a postupné uvědomování si citů, které je u pomalé romantiky rozhodně potřeba, tady bylo od začátku jasno – jeden to zuřivě popíral a druhý si to nechal pro sebe. Vypadalo to, že oba prostě chtějí být jen kamarádi. Pravda Zac byl extrémně nekomunikativní o svých citech a najel s ní spíš na přátelskou notu, ale ani jsem se nedivila, když ona se tak chtěla chovat, aby si dokázala, že je s tím v pohodě, už na něj nemyslí, zvládá být kamarádka… a já se tu opakuju jako autorka :D

Oba byli k sobě příliš fyzicky kontaktní, asi aby byl čtenář přesvědčen, že je to k sobě táhne. Jejich špičkování bylo celkem flirtózní, to tedy ano, ale na to, jak moc chtěla autorka sblížení natáhnout, to slovní flirtování a šmatání vzala moc zhurta. Nefungovalo to, spíš působili oba natvrdle, že si nic neuvědomují a nevrhnou se na sebe, i když po sobě pořád lezou. I z tohoto důvodu jsem vyhodnotila, že to je prostě autorský záměr – že je to pouze vzájemná blízkost, ale nikoli láska. A že to tak má zůstat. Což by byl rozhodně zajímavý konec příběhu a postavám a jejich chování by skvěle pasoval.

Vážně by jim to sedělo spíš jako dobrým kamarádům, kteří do sebe rýpou. Případně vztahu po pěti letech, když už se oba dobře znají a počáteční vášeň ustoupila klidnějšímu dlouhodobému zamilování. Ale jiskření, které vede k novému vztahu? Nic. Spíš se mi zdálo, že v tom neustálém oťukávání a přibližování se vztah zaniká v opravdu dobré kamarádství. Nebo prostě takový ten vztah, kdy se sice oba přitahují a flirtují, v očích ostatních vypadají, že je ruka v rukávě, ale oni dva ví, že si jen hrají a vztah nechce ani jeden. Očividně v typu pomalé romantiky více sedí, když se postavy na začátku nemusí, pak ta pomalá romantika má smysl. U přátel, kteří mají blízký vztah už z dřívějška, to u mě nefunguje. Tedy aspoň v tomto případě to nefungovalo.

Příběh vlastně nebyl o vznikajícím vztahu, ale o tom, jak Bianca neustále vnitřně přesvědčuje sama sebe, jak je nad věcí, jak se ze všeho dostala a jak své city zvládá. Houbec! Pokud by to bylo tak, nemusí se o tom přesvědčovat v každé druhé větě. Ne že bych pro její city neměla pochopení, ale bylo to otravné. Způsobovalo to nepříjemné napětí – ne romantické chvění, které jsem čekala. Proč jsem místo romantiky a poznávání hrdinů dostala jen vězení nekonečné smyčky opakujících se úvah v Biančině hlavě?

V knize bylo opakování jejich vztahové historie, připomínání rozchodu a řeči jak to Biancu ale vůbec netrápí a zvládá být kamarádka, až brutální! Vážně toto už bylo násilí na čtenářích :D Jako mučení stále stejnou hudbou, když vás zajmou únosci :D nebo tenhle děsně dlouhý skuhrací článek :D

Mně by stačilo říct jednou, že se znali, byli kámoši a on se na ni vykašlal. Zapata to v prvních kapitolách zdůrazňuje přibližně ob odstavec a vydrží jí to až do konce, než se na posledních cca 50 stranách konečně dají dohromady. Když mu to pak Bianca naposledy mázne do ksichtu, konečně toho nechá. Jenže to už mám za sebou téměř celou knihu a Biancu nenávidím. Ještě že jí Zac neviděl celou dobu do hlavy! Pokud by totiž viděl, udusil by ji polštářem a zakopal na zahradě.

 

A jsme tedy u konečně postav.

Postavy byly docela ploché a nedodělané. Skoro se zdálo, jako by autorku ani nebavily, ale když už se do toho pustila… Každopádně z toho vyšli dva nezajímaví a citově nezralí lidé. Nepamatuji si nic podstatného, co bych o nich mohla říct. Jedinou zajímavou věcí bylo Biančino pečení a podcast o tomto. Tady jedině jsem z ní cítila jakousi osobnost a něco vlastního. Zac byl prostě jen hodný kluk, který v ději moc prostoru nedostal. Přitom to mohlo být super. Autorka naznačila jeho problémy s kariérou, která, zdálo se, pomalu končí. Ne, že by to tu vůbec nebylo, ale bylo toho výrazně málo oproti pečení. Biančin blog pekařky, která není perfektní, občas něco pokazí a je docela zábavná, mě bavil. Uznávám! Jenže kniha přece neměla být o pekařce-vlivnici.

Hodně jsem se těšila na americký fotbal, ale jestli v knize něco výrazně chybělo, byl to – tradááá – americký fotbal. V ději se vyskytovalo daleko víc kuchařsko-pekařské vlivnictví. Chápu ovšem, že to by asi na obálce tak dobře nevypadalo a asi ani tak netáhlo čtenářky. Její sportovní knihy (Kulti, Lukov i třeba Srcem proti zdi) mě baví právě proto, že se tam postavy pohybují opravdu v tom světě, alespoň v rámci možností – a nejen kluci, ale i ty holky. Tady mi to trochu chybělo a ocenila bych toho mnohem víc ze života Zaca. Kde zmizel americký fotbal? Kde zmizela Zacova osobnost?

 

Zápletka, která byla zvolená, ke spokojenosti taky moc nepřispěla, i když původně mě právě to v anotaci zaujalo. Možná, kdyby to autorka tolik nerozrýpala a neokecávala a soustředila se na přítomnost postav, bylo by to lepší.

Knize kralovala naprosto neuvěřitelná zápletka s odcizením na deset let. Nebo takto – odcizení se samozřejmě stát může, ale když je tolikrát zdůrazněno, že se ani jeden odcizit nechtěl... Tak proč to udělali? Vážně nechápu, jak se toto mohlo postavám stát. Jo, autorka to vysvětlila několikrát – přibližně asi 1.155x, ale ani jednou to nedávalo smysl. Jako vážně neřeknete kamarádce, že se na ni její nejlepší kamarád, který bydlí jinde, neustále ptá? Vážně je takový problém napsat SMS člověku, kterého moc chci vidět? Je takový problém napsat mu na facebook nebo kýho výra kam z těch nepřeberných možností dneska? Pokud chcete znát milion pseudodůvodů a domněnek proč to nejde, přečtěte si toto dílo.

Celá zápletka vlastně stojí na tom, že si Bianca myslí, odhaduje, domnívá se – co Zac chce nebo cítí, a proto se chová jako kačena. A Zac – jako pravý „mouchy snězte si mě“ – to prostě přijme. Čeká pěkně potichu, až se Bianca vymotá ze své deset let pěstované ukřivděnosti a dojde jí, že ona něco cítí a poddá se tomu. Neřekne jí, že i on něco cítí – ne, to by totiž kniha mohla končit přibližně na straně 150. Rozuměla jsem tomu u Kultiho a tam to fungovalo, protože Kulti i Sal měli vypracovanou osobnost. Zac ne a Bianca by nejspíš potřebovala terapeuta nebo dobrou kámošku.

Když mi chyběl důvod uvěřit základní zápletce, jak jsem potom měla uvěřit ostatnímu? Třeba chybějícímu jiskření?

 

Co tu ovšem nechybělo, byl autorčin tradiční fekální humor. Kadění a prdy už nejsou vtipné. To bylo možná naposled v Kultim a i tam to nakonec bylo moc. Umí její postavy vůbec vtipkovat o něčem jiném? Nebo tím naznačuje onu pověstnou intimitu a blízkost charakterizovanou otázkou „už před sebou prdíte?“ Nešlo by to sakra jinak? Budování romantické atmosféry, které se už tak nedaří, určitě nepovzbudí popis Biančina prdu před svým vyvoleným. Tohle je fakt na prd :D Chce se mi brečet, ale místo toho se směju.

A je to takový ten zoufalý smích, protože kniha mě po všech stránkách hrozně zklamala a čtení jsem tak trochu protrpěla.

 

Co mohu jednoznačně pochválit oproti jejím předchozím knihám, je obálka. S výjimkou Malychina se mi obálky spíš nelíbily. Kecám! Vůbec se mi nelíbily. Tato je pěkná, ale zase je asi to nejhezčí na knize, což je poněkud smutné.

Zapata se pomalu stává spisovatelkou, u které zvažuju, jestli jí dám ještě jednu šanci. Do čtení její poslední knihy se pustím s tím, že tentokrát to snad bude lepší. Rozhodně ne s nadšením nebo těšením.

 

 

O knize:

Autor: Mariana Zapata

Překlad: Romana Bičíková

Vydal: Fragment

Rok vydání: 2023

Počet stran: 496

 

 

Další knihy autorky na bloGu:

Kulti

S láskou, Lukov

Měsíční rádobych - říjen 2024

 

Září je mým oblíbeným měsícem přibližně od doby, kdy jsem přestala chodit do školy. To asi není zase takové překvapení :) Přiznávám, že mi září a obecně podzim nevadilo ani na střední. Základku raději vynecháme.

Takže jo, je to zase tady, ty tři krásné, leč rychle mizející měsíce do konce roku. Letos ale září moc šťastně nezačalo. Jak jsem se těšila, až nastanou deště, letos byl nástup pršení přeci jen trochu moc nadšený. U nás to řeka naštěstí zvládla, ale celkem těsně a doufám, že v podobném stavu už ji hned tak neuvidím.

Můj zářiový dovolenkový týden jsem strávila mnoha praktickými záležitostmi. Na cestování zrovna nemám slinu, tak jsem dělala vše jiné možné, co mě baví. Například: konečně dostaly nové domovy a čerstvou hlínu všemožné květeny, které obývají mou domácnost. A že už to bylo sakra potřeba. Byteček se také skví podzimní výzdobou, rehabilitace hrbatých zad je zahájena a komora debordelizována. A krom toho zbyl čas na paření her a psaní. A pití burčáku, který je letos lahodný!

Září byl jednoznačně zabíjačkový měsíc smrsknutý právě do onoho dovolenkového týdne. Řezníkem byly knižní e-bazary a čunětem můj účet. Ani se raději nepřiznám k počtu kusů, protože to už je na léčení. Ale mám spoustu knih, které jsem dlouho sháněla a většinou do kilča :) Kdož by odolal, hoď první kamenem knihou. Dost knih jsem taky vytřídila do bazu, takže se to nějak srovnalo. Ano, místo v knihovně opět nemám :)

Kniha měsíce si dala tentokrát na čas. Četla jsem dobré knihy, ale nic takového, co by si zasloužilo knižní trůn v září. Dlouho vládl Ohař a liška, kterého jsem četla jako první knihu. Pak přišla konkurence v podobě Roztříštěné lásky. A úplně jako poslední byl vítěz Dcera Rudozimy. To byla po dlouhé době fantaska tak odlišná od průměru a s tak jinou hlavní hrdinkou, že jsem obojímu úplně propadla.

 

Co plánuji na říjen?

 

Rádobych čtecí:

Tři vyvolené ze září:

Jeskyně zatracených – tak tu jsem nedala. Ukázalo se, že se v ní spojuje všechno, co pro mě zosobňuje nesnesitelně tíživou atmosféru. To jest jeden člověk, osamocený v temnotě při průzkumu jeskynního systému kde „něco je“ bez možnosti dostat se ven bez pomoci člověka, který mu útěk dovolit nechce. A tak to bude celou knihu nebo aspoň většinu určitě. Děs. Zabalila jsem to. O kvalitě knihy to ovšem vypovídá spíš to dobré. Děsivost atmosféry mi dokázala předat v prvních pár kapitolách.

Storočí – i u této knihy jsem dostal přesně to, oč jsem stála a s čím jsem počítala. Není to žádný skvost literatury, ale skvěle se četla a bavila mě. Pokračování si určitě přečtu.

Hluboký hrob 2 Mlha z moře – tohle bylo přesně tak skvělé, jak jsem očekávala. Stejně ponuré a napínavé jako první díl. Opět tu byla dokonalá atmosféra ostrůvků, tentokrát zahalená příkrovem tajemné a nebezpečné mlhy. Našla jsem záhadu spojenou s historiií a folklórem místích zemí. Dokonce mě potěšilo i mírné zaměření na ekologii a upozornění na dopad činnosti člověka na Baltské moře. Celkově super kniha!

 

Tři vyvolené na říjen:

Jedna stará více než 3 roky

Vyvolenou knihou Neviditelný život Addie LaRue – koupila jsem na doporučení a na základě velké chvály ze všech stran. Trochu se bojím, že mě proto zklame. Možná z toho důvodu jsem ji odkládala…

Jedna z loňska

Tady vyberu Nezkrotná magie – čekám od toho zhruba totéž, co od Storočí.

Jedna z rozečtené série

Vybírám Tina Salo 2: Doušek věčnosti – to je ovšem sázka na zábavnou upíří jistotu.

 

 Balíček peklíček byl zrušen a přetransformován na poličku z výprodejů. Stále platí: Každý měsíc aspoň jeden kousek přečíst a rozhodnout o jeho osudu.

Rádobych psací:

Ohlédnutí za zářím:

Ale jako jo :) něco málo ze mě vypadlo.

Říjnové psací plány:

Bude osamělý víkend… :) plány jsou sebevědomé. Snad se jim skutečnost bude podobat.

 

 

Užijte si podzim, dlouho tu nebude.

Konec hlášení!