Rozcestník

21. 10. 2024

Hlavně všechno přežít

 




Vlastně nevím, co přesně jsem od knihy čekala, ale věděla jsem, že to bude dobré čtení. Nečekala jsem každopádně, že to bude až tak dobré. Co to tedy je? Thriller? Rozhodně! Dystopie? Jako vyšitá! Román o mezilidských vztazích? Samo že! A zároveň taky v mnoha ohledech daleko víc. Prostě jedna z nejlepších knih, které jsem letos měla v ruce.

 

Anotace:

Jmenuju se Haley Cooper Croweová a bydlím v izolaci na odlehlém místě, o kterém nesmím mluvit. Uběhly dva roky od pandemie covidu-19. Haley a Ben žijí se svou rozvedenou matkou. Jejich otec ovšem věří, že se neodvratně blíží epidemie nová, mnohem nebezpečnější, a je odhodlaný děti chránit všemi prostředky. Chce je okamžitě odvézt do svého prepperského úkrytu, kde budou před smrtelným dusivým virem v bezpečí. Matka však s jeho plánem nesouhlasí, a tak se otec pro záchranu svých dětí uchyluje k extrémnímu řešení – únosu.

Děti se ocitnou v jeho soběstačném areálu zcela v izolaci, bez kontaktu s okolním světem. Jak ale zachrání svou mámu? Dostanou se vůbec někdy živí ven? Je vnější hrozba skutečná – nebo jde jen o temnou fantasmagorii, která se zrodila v otcově mysli posedlé konspiračními teoriemi?

Mrazivě realistický příběh líčí v nelítostném tempu očima náctileté dívky kolaps dosavadního světa, v němž se rozpadá všechno, co dosud znala, včetně její rodiny a zdravého rozumu.

 


Knihu jsem přečetla nadvakrát. Přibližně v polovině po té, co jsem ji nemohla odložit, toho na mě najednou bylo moc. Pak jsem měla čtrnáct dnů pauzu s výrazně jednoduššími texty. Načež jsem se vrátila k této a dočetla ji na jeden zátah, opět neschopná se odtrhnout. Nechápejte mě špatně – ten text není náročný na čtení ve smyslu porozumění nebo nudnosti, ale je tak nabitý emocemi, vyhrocenými vztahy a atmosférou, že to v určitém bodě může být vyčerpávající a člověk zatouží po duhách a jednorožcích :)

 

Rozhodně nejlepší na celém příběhu byla naprosto fantasticky vytvořená atmosféra. Při čtení z textu úplně tryskalo napětí vybudované nejistotou a stresem hlavní postavy. Tempo příběhu je doslova zběsilé a ve čtenáři vyvolává skoro stejné pocity, jako musela mít Haley. Neustále se tu střídají naprosto protichůdné emoce hlavní postavy. Ocitá se někde, kde není dobrovolně a není si ani jistá, jestli je vůbec nutné tu být. Co když žádná pandemie není a otci jen hráblo? Dostane se ještě ven? Nebo by to ani chtít neměla, protože venku lidi umírají po tisících. V tom případě je tu v bezpečí, ale venku zase umírá její matka, prarodiče a všichni, na kom jí záleželo.

Od prvních řádků se nabízela tahle neodbytná otázka, kde je pravda. Těžko se mi odhadovalo, co je skutečné. Každou chvíli se Halyin názor přeléval tam i zpět podle toho, co zrovna zažívala, co vyšlo najevo nebo prostě podle chování jejích rodičů a ostatních lidí v bezpečném domě. Otec působil laskavě, ale byl dost neústupný ve své pravdě a odmítal jí předložit důkazy. Situaci jí neusnadnila ani matka, ta se ve svém chování uchýlila až k jakési posedlosti a skoro hysterické a bezohledné aktivitě a s dcerou mávala jako s kusem hadru – v podstatě její běžné manipulativní chování bylo najednou na steroidech. Haley mezi nima byla jako v lisu a pod potřebou vyhovět oběma a být k nim oběma stejně loajální místy padala na hubu. Do komplikovaných vztahů s rodiči se přidaly ještě vztahy s ostatními členy jejich komorní společnosti.

Haley se učí žít v úplně novém světě. Najednou jsou důležité jiné věci, než které před tím znala. Problémy, které Haley musela řešit, byly naprosto odlišné od běžných problémů v normálním světě. Tady nebylo normálního nic. Nastolena jsou nová pravidla, je obklopena novými lidmi, ke kterým si musí najít vztah, protože je s nimi doslova uvězněná v bezpečném domě. A máme tu další otázku: Byly vztahy opravdové nebo šlo spíš o stockholmský syndrom? No, těžko říct, protože situace, kterými je všechny autor propojil, byly vpravdě extrémní.

Autor představil malou společnosti lidí – nebylo divu, protože se celý děj odehrával jen v bezpečném domě. Haley byla nejdůležitější, jejíma očima jsem příběh viděla, jejími slovy byl vyprávěn. Pak samozřejmě tatík s matkou. Danny a jeho máma Meg, její partner Ray a spíše nepřítomná Kade, ti dva měli spíš menší role. Haleyn mladší brácha Ben byl taky spíš jen do počtu.

S tímto překvapivě malým množstvím postav si autor vystačil, aby stvořil opravdu zajímavé a propletené mezilidské vztahy. Postupně jsem poznala minulost některých a pochopila pouto, které je vázalo ke Haleynu otci a i důvod, proč mu důvěřovali. A taky jsem pochopila jejich vnitřní démony a minulost, která formovala jejich osobnosti a jednání.

 

Primární byl špatný vztah rodičů po rozvodu a skvělé zpracování toho, jak to může dopadnout na dítě. Haley byla nucena mezi nimi našlapovat jako po skle, aby se náhodou jednoho z nich nedotkla, neurazila ho nebo nebyla za rozhodnutí kritizována. Její jednání se hodně řídilo potřebou neublížit ani jednomu a ani o jednoho z rodičů nepřijít. To vyústilo skoro v neschopnost se jakkoli rozhodnout a usnadnilo rodičům manipulování s dcerou. Každý z nich na to šel jinak. Matka přes výčitky, nátlak a manipulaci. Otec používal jemnější metody – krom tedy toho únosu. Ani jednomu však nešlo o dceru. Oba jen chtěli mít pravdu a navrch nad tím druhým.

V tomto rodinném peklíčku působila jako balzám na duši hipísačka Meg. Sice měla divokou minulost, ale v současnosti působila jako laskavá ženská, která měla na starost prakticky celé fungování domu. Byla pro Haley takovou mateřskou osobou a oporou v hodně situacích. Svou jistotou v pravdě jejího otce dokázala Haley čas od času uklidnit. Byla také matkou Dannyho. Ten byl vůbec zajímavý. Dítě, či spíše mladý muž, který vypadl ze systému a byl vychován v přípravě na zcela nový svět, který měl po pandemii přijít. V hodně věcech byl zcela samostatný dospělý muž a v hodně zase nejistý kluk. Každopádně moje sympatie posbíral docela záhy.

Autor do knihy zabudoval i romantický vztah, který se úplně nabízel. Vždyť v bezpečném domě byli dva mladí lidé přibližně stejného věku a navíc mezi nimi nějaká přitažlivost byla. Romantická linka nebyla přehnaná. Naopak mi připadala naprosto uvěřitelná a na místě. Včetně všech komplikací. Protože jak si mohla být H. jistá tím, proč ji ten kluk přitahuje. Bylo to opravdu jím nebo prostě vědomím, že už nikdy neměla jiného kluka poznat – žádný jiný už nebyl (podle otce) mezi živými nebo nenakaženými. Takže šlo o skutečnou lásku nebo zase ten zpropadený stockholmský syndrom? Měla ho ráda proto, že prostě ve všech těch emocionálně vypjatých okamžicích potřebovala mít se u koho schovat v náručí? Nebo by ho měla ráda, i kdyby se potkali venku v normálním životě? Každopádně se autorovi povedlo vybudovat mezi nimi přitažlivost a uvěřitelnou vášeň a jiskření, aniž by se moc patlal v podrobných popisech. Za tento způsob zpracování intimních okamžiků tleskám.

Nevyhnutelná nutnost všech vztahů občas lezla Haley (a nejen jí) na nervy, což bylo pochopitelné. A vypjaté emoce neměly daleko k bouchnutí a dost často i bouchly. Pak bylo zajímavé sledovat reakce postav na to, co se dělo. Některé se situací popasovaly dobře – obvykle ty, které byly připravenější a hlavně se v bezpečném domě ocitly dobrovolně. To se o Haley říct nedalo, ani o její matce, proto jejich reakce byly ty nejbouřlivější. Autor se také nevyhýbal pohledu na to, co nucená izolace může nadělat s psychikou i po stránce depresí.

 

Autor vyprávění pojal částečně jako jakousi příručku, kde Haley doporučuje jak se s věcmi vyrovnat, jak přežít, co dělat v případě poněkud více extrémních zdravotních situací a podobně. Zároveň jsou tu také doporučení trochu jiná, vzniklá z reality jejího soužití se soupeřícími rodiči. Takže jsem se dozvěděla i to, jak navléknout únos dětí, aniž by tušili a šli bez odporu. Jak s dětmi manipulovat, aby přijali vaši pravdu. Místy byla tato příručka přežití dost mrazivá obzvlášť proto, že Haley to podávala naprosto věcně a prakticky. To bylo docela strašidelné. Zvlášť, když to, o čem Haley v příručce tak chladně v bodech a bez emocí vyprávěla, zrovna i prožívala reálně, což bylo všechno, je ne chladné, uspořádané a bez emocí. Dokonce tu byla i předpověď jejího otce o vývoji pandemie za hranicemi bezpečného domu a to tedy bylo taky docela děsivé počtení. Užila jsem si i několik děsivých momentů, kdy mi došly některé pravdy v příběhu ukryté a to, jak tenká může být pro některé lidi hranice mezi skutečností a představou.

 

Řekla bych, že se v tomto příběhu povedlo dost přesně popsat, co by asi člověk v takové situaci prožíval a způsob, jak na to reaguje. Autor využil nedávné pandemie Covidu a svůj příběh posadil hned za ni, jako takové „pokračování“. Myslím, že i to přispělo k reálnosti příběhu. Kniha navíc k tomu nasazuje trochu i zrcadlo našemu způsobu života a tomu, co je důležité a co není, když už jde jen o holé přežití. Zdůrazňuje i důležitost mezilidských vztahů a hlavně těch rodinných, které v současnosti nejsou úplně ideální. To je (mimo jiné) na příběhu docela k zamyšlení.

 

Rozhodně to není „jen“ příběh pro mladší čtenáře. I když je hrdinka mladá. Myslím, že tady si přijdou na své všichni čtenáři, kteří snesou trochu nervy drásající čtivo. Já si to rozhodně přečtu vícekrát, protože jsem si jistá, že při dalším čtení objevím mnoho pohledů na situaci, které mi na první čtení v tempu děje utekly.

Vážně dobrá knížka!

 

Za knihu moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. 

Do bezpečného domu račte tudy.

 


O knize:

Autor: Ewan Morrison

Překlad: Daniela Čermáková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Metafora)

Rok vydání: 2024

Počet stran: 400


Žádné komentáře:

Okomentovat