Víno a čáry

 

Čarodějnice můžu úplně stejně, jako upíry, takže když se mi dostalo možnosti přečíst si o čarodějkách nějakou novou, neváhala jsem. Lákalo mě i propojení čarování, vína a lehkého nádechu romantiky. A i obálka přispívá k chuti vzít knihu do ruky. Prostě byla kniha od prvního pohledu určená pro mě :).

Anotace:

Zaklít čarodějku se nevyplácí…
Mladé čarodějce Eleně se po sedmi letech podařilo osvobodit z moci zlé kletby a vrátila se domů na vinici v údolí Chanceaux. Tam však zjistila, že za dobu její nepřítomnosti se spousta věcí změnila. Vinici převzal bývalý právník z velkého města, který odmítá staré ověřené metody i kouzla a snaží se řídit vědou a rozumem.

Podaří se Eleně odhalit, kdo stojí za jejím prokletím? Dokáže novému majiteli vinice, jak moc se mýlí a jak je pro něj důležitá? Ukáže se, kdo má na svědomí mrtvá zvířata, která už se nějakou dobu objevují po celém údolí?

 

…

 

Začátek příběhu jsem zažila v kůži ropuchy (tedy ne že bych ropucha byla já, ale hlavní hrdinka rozhodně ano). Naštěstí ne moc dlouho, protože hned na druhé straně se vinné čarodějce Eleně podařilo žabí kletbu zlomit. Mohla se konečně vrátit domů z bažiny, kde trávila sedm dlouhých let a začít zase pracovat na svém víně (a na své pomstě). Jenže na vinici, kterou měla podědit, už kraluje jiný pán – právnický synek z města Jean-Paul Martel. A ten nechce mít s čarodějnictvím a podobnými věcmi nic společného. Považuje vše za pouhé tmářství a pověry (i když se jich někde hluboko uvnitř bojí) a na své vinici prosazuje vědu a pokrok při práci s vínem. Má načteno, považuje se za odborníka a dodržuje nejmodernější postupy. Jenže výsledky se ne a ne dostavit…

Příběh je psaný spíš průměrně, ale stejně se mi to svým způsobem líbilo. Kniha dokázala navodit přesně ty příjemné pocity a zaujetí tématem, které při čtení očekávám. Některé věci by mi nevadily více rozepsané, ale nebylo to nic až tak zásadního, abych si knihu nedokázala užít i tak. Navíc se jedná o sérii, takže autorka bude mít ještě příležitost příběh doplnit. Začátek je pozvolnější, ale seznamování s prostředím, postavami a okolnostmi netrvá dlouho. Během pár kapitol se zápletka pěkně rozvine a nechybí záhady, intriky a jistá napínavost – i když viníka všeho není těžké identifikovat.

Líbilo se mi propojení čarodějek s vinicí a celkově prostředí francouzského údolíčka kde se téměř zastavil čas. Místní obyvatelé a pěstitelé vína si udržovali své pověry, které zde byly tak skutečné, že člověk z vnějšku jako Jean-Paul Martel zapadal pomalu a obtížně. Krásnou dobovou eleganci doplňovaly první technické vymoženosti a automobily.

Kouzlení bylo krásně zpracováno, kletbu nad vinicí jsem si dokázala úplně představit a těšila jsem se na to, jak s ní Elena bude bojovat. V knize byla zastoupená dobrá magie, i ta špatná. Autorka zpracovala i omezení, které čarodějky mají v podobě Úmluv i dozorového orgánu, který nad jejich dodržováním bděl.

Trochu mě zaskočilo zpracování vztahů mezi postavami. Postavy mezi sebou měly podivný odstup a nedůvěru, ale vzhledem k tomu, že šlo o čáry a kletby tak to nebylo úplně nepochopitelné. V některých případech se ukázalo, že to má dokonce důvod a tím pádem vlastně můžu říct, že se autorce podařilo dobře vystihnout chování provinilých lidí. Jen přemýšlím, proč ten odstup mezi sebou měly i postavy, které k sobě měly mít blízko – konkrétně tedy hlavní pár. Pořád jsem měla pocit, jako by ti dva stáli raději dva metry od sebe a k sobě se jim nechtělo, i když mi autorka povídala o přeskakující energii. Byli jako manekýny pohybující se každá ve svém vymezeném prostoru.

Možná to bylo tím, že styl psaní byl až moc strohý po lidštější stránce, chyběly mi v něm výraznější emoce mezi postavami a celkově ze strany postav vůči událostem. Všechno přijímaly dost pasivně, strojově. Zatímco čáry a popis prostředí zvládala autorka dobře, vztah hlavních hrdinů mi dost unikal. Kde se to vzalo? Proč to na stránkách necítili? Já jsem celkově příznivcem spíš pomalých a dobře budovaných vztahů než podobných rychlokvašek a tady se s tím autorka moc nepárala. Možná to bylo i celkem malým rozsahem stran a zajímavou zápletkou, na kterou se pozornost soustředila víc. Můj problém ale je, že v romanticky laděných knihách tu romantiku a vznikání vztahu prostě potřebuji cítit, abych jí uvěřila. Nestačí mi říct, že to tak je. A sem, do prostředí vinic, do dané doby a k čárům by se výraznější zaláskovaná linka hodila.

Další problém jsem měla nejen u lásky, ale i u ostatních emocí. Kde byl vztek? Já jsem Eleně nevěřila, že je naštvaná a chce se pomstít. Co strach? Nebo pocity nespravedlnosti a bezmoci. To všechno bych u hrdinky v některých okamžicích očekávala. Ona se se vším smířila hrozně rychle a na některé věci reagovala nepřesvědčivě. Po návratu na vinici bych čekala třeba i výraznější pocity štěstí a podobně. To mi chybělo.

I přes výhrady jsem s knihou spokojená. Celkově je příběh příjemně oddechový a hezky se čte. Jakmile jsem se začetla, vydržela jsem u čtení téměř do půlky knihy. Bavilo mě to, zaujalo a nevstávat do práce, dočtu ji celou. To je pro mě jednoznačné plus po stránce kvality zápletky a způsobu autorčina vyprávění. Jako vysloveně romantický bych příběh neznačila, protože vzájemné něžné city hrdinů nebyly moc dobře vykresleny, ale nějaká ta osudová láska se tam najde. Pro milovnice románů s podobným typem vztahů a lehkým nádechem čarodějnictví a tajemných kleteb bude kniha příjemným společníkem na dva večery.

Za laskavé poskytnutí knihy moc děkuji Nakladatelskému domu Grada. Pokud si chcete přečíst Elenin příběh, najdete knihu zde.

 

O knize:

Autor: Luanne G. Smithová

Série: Víno a čáry (1. díl)

Překlad: Jana Kordíková

Vydal: Nakladatelský dům Grada (Cosmopolis)

Rok vydání: 2021

Počet stran: 326