Elementum: Tajemství sudby

Autor: Jiří Dittrich
Série: Elementum (2. díl)
Nakladatel: Epocha
Rok vydání: 2018
Počet stran: 496

Můj názor:

Na druhý díl jsem čekala dlouho.

Myslím, že jsou to dokonce už dva roky, co jsem četla jedničku a konečně se mi do ruky dostal i druhý díl. S prvním dílem jsem byla hodně spokojená i přes drobné výhrady.  Takže hurá na dvojku!

Můj článek o prvním dílu najdete zde.

POZOR! Pokud jste nečetli první díl, můžete tu k němu objevit nějaký ten spoiler.

V první knize, Elementum, jsem se seznámila s Alexem. Mladým králem říše Miory To že je král se pochopitelně dozvěděl v ne úplně vhodný okamžik a ke svému titulu získal i nadpřirozené schopnosti v podobě ovládání elementů a bratra, který mu jde po krku. 

Když odjel do své podzemní říše, musel opustit město, kde vyrůstal, rodinu a přátele. Získal ale nové a ještě i novou lásku – Abby. 

Když se naučil elementy ovládat, byl nucen svést monumentální bitvu se svým bratrem. Ten bohužel na konci prvního dílu uprchl neznámo kam. Alex ví, že ho musí chytit a zabránit mu v dalším ohrožování království a především v útěku do světa na povrchu…

Takto akčně tedy první díl končí a druhý na něj ihned navazuje.

Alex v podzemní říši pátrá po bratrovi, ale blíží se jeho narozeniny, tak mu je umožněno vrátit se na pár dnů ke své náhradní rodině na povrch. Abby a Sam ho mají doprovodit. Děj se tedy přesouvá zpět do města, kde Alex vyrůstal. A ani problémy a nebezpečí nezůstávají ukryté v podzemí…

Kniha je psána podobným stylem, jako první díl. Pan autor nijak neváhá používat svoji pestrou slovní zásobu a text je opravdu barvitý a pěkně se čte. Některé použité výrazy mi sice připadaly v daných souvislostech trochu zvláštní, ale nic nepříjemného nebo rušivého to nebylo. Například za moji alergii na „jelikož“ pan autor nemůže :).

Příběh by pravděpodobně snesl menší zkrácení. Občas jsem se přistihla, že ztrácím pozornost v částech, které se netýkaly přímo boje proti zlu a ovládání elementů. Akční scény s elementy jsou totiž jednou z nejsilnějších stránek knihy a byla jsem ráda, že hrdinové svedli opět několik zajímavých bitev s protivníky. Došlo při tom i ke značnému poškození lokalit v "našem" světě, ale to se prostě stává :).

V čem se pan autor hodně zlepšil, jsou popisy vztahů mezi postavami. V prvním dílu mi připadaly zvláštní, možná až nepříjemné – hlavně vztah mezi Alexem a Abby. Ve dvojce naopak. Vztahy byly podstatně uvěřitelnější a tyto pasáže se četly o poznání příjemněji. 

Přes to musím říct, že pan autor má silnější stránku v popisu bojů než v milostných scénách – a to je dobře, kdyby to bylo naopak, kniha by byla úplně o něčem jiném, než je boj mezi bratry. To, jak Alex představil Abby rodičům, se u mě nicméně postaralo o pořádný záchvat smíchu :). Doufám tedy v další zlepšování vztahových linek a věcí okolo lásky do budoucna nebo minimalizování jejich přítomnosti, jako tomu bylo v Tajemství sudby.

Oproti prvnímu dílu je tu ještě jedna změna. Zdálo se mi, že příběh obsahuje daleko více rozhovorů a přímé řeči vůbec, než popisů prostředí. 

Není to ale tak, že by byl příběh nějak ochuzen. Popisy běžných věcí v našem světě jsem si dokázala představit bez problémů po svém, možná proto ani pan autor necítil tolik potřebu se jim věnovat a spolehl se na to, že si čtenář poradí. Co by mohlo dělat problém, je užívání elementů – tady pan autor ale popisy nefláká. 

Rozhovorů mezi postavami bylo, mírně řečeno, fakt hodně :). Postavy žvanily jako divé, ale mladí jsou prostě ukecaní. Měli občas docela vtipné hlášky. Někdy probírali věci, u kterých mi připadalo neuvěřitelné, že by se o nich náctiletí bavili přede všemi a velmi otevřeně. Chápu ale, že jiná možnost nebyla. Protože příběh vypráví Alex, muselo k těmto rozhovorům (především vyznáním) docházet v jeho přítomnosti, abych je měla možnost slyšet. Alexovi by ale neuškodilo trochu více empatie a neměl by nutit svoje přátele do nepříjemných a intimních zpovědí na veřejnosti :)

Na konci si pan autor opět nastřelil zajímavou zápletku do dalších dílů. Nejsem si ale úplně jistá, zda natahování na díly knize prospěje. Už teď se mi zdálo, že vyprávění bylo až příliš podrobné a kniha by snesla menší proškrtání. Neumím si tedy moc představit, co bude v dalších třech (!) knihách. Výhodou knihy je, že pan autor píše natolik čtivě, že se u textu nenudím, pokud by ale mělo ještě ve třech knihách probíhat vše podobně, nejspíš se nudit začnu. A to navzdory čtivosti textu. 

No, nechám se překvapit, co další kniha přinese a jak si s problémem nechtěného vykrádání sám sebe pan autor poradí. Věřím, že nápadů má dost na to, aby k podobné věci nedošlo.

Pokud jste četli první díl, určitě se čtením druhého neváhejte. Byla by škoda si to odepřít. Druhý díl bez prvního se ovšem číst nedá, takže vy, kteří jste nečetli, sežeňte si nejdřív jedničku, ať víte, jak Alex k dovednostem přišel. 

Můžete se těšit na příjemnou akční zábavu pro milovníky oddechovější fantasy ve stylu YA. A jako bonus máte vypravěče kluka, což je samo o sobě dost osvěžující v záplavě ženských hrdinek.

Za výtisk knihy ke zhodnocení moc děkuji Jiřímu Dittrichovi.

P.S.: A abych nezapomněla – obálka je opět parádní a k příběhu se skvěle hodí.

Anotace:

Největší starostí Alexe Summerse byla blížící se maturita. Pak se mu ale život obrátil naruby, když zjistil, že je potomkem královské rodiny jedné z nejstarších, dávno zaniklých civilizací, jež vládla magickou mocí. Přesněji všemi silami přírody. Tato civilizace ale nikdy nezanikla. Už po tisíce let se skrývá mimo zraky lidstva a nyní se nachází v nebezpečí. Aby Alex zabránil krveprolití a zkáze, musel se postavit vlastnímu bratrovi. I když ale vyhrál bitvu, válka pokračuje – šílený Zek se ukryl se svými přívrženci v horách a plánuje pomstu. A Alex, třebaže si již osvojil všechny magické schopnosti, je nyní zranitelnější víc než kdy dřív. Musí se totiž vrátit zpět do normálního světa, k lidem, kteří jej znají jako obyčejného středoškoláka. K lidem, kteří budou nyní v ohrožení života. Pokud Alex selže, ulice lidských měst zrudnou krví a vše pohltí nekonečné plameny...

Má lady Jane

Nosit korunu je fuška... A manžel je tak trochu kůň.


Autor: Cynthia Hand, Brodi Ashton, Jodi Meadows
Série: The Lady Janies (1. díl)
Překlad: Romana Bičíková
Nakladatel: Fragment
Rok vydání: 2017
Počet stran: 408

Anotace:

Historie se nemusí brát příliš vážně… Dopřejte si královskou zábavu!
Jana Greyová má za sebou totéž, co řada šlechtičen před ní: svatbu s naprosto cizím mužem. Navíc má tu smůlu, že sňatkem se ocitla přímo uprostřed politického komplotu, který svrhl z trůnu jejího bratrance, krále Eduarda, a z ní udělal královnu. Na celých devět dní! Má opravdu vládnout, nebo řešit, že má hrad plný spiklenců a její novomanžel se ve dne proměňuje v koně? 
Originální fantasy na motivy historických událostí, které ale nebere příliš vážně. Čeká vás dokonalý černý humor, nadsázka, láska, dobrodružství a dokonce i troška magie.

Můj názor:

Knihu jsem pořídila, protože mě naprosto uchvátila recenze, kterou jsem na ni četla – bohužel už nevím, který blog to byl. I tak ale děkuji za doporučení :). Ještě jsem nikdy nečetla žádnou podobnou knihu, která si historické události upravuje po svém a ještě slibuje, že se u ní zasměju. No a pak taky ta tudorovská doba, že :). Prostě neodolatelné.

Příběh mě přivedl do Anglie na dvůr krále Eduarda, syna Jindřicha VIII. a jeho třetí ženy Jany Seymourové. Hned první kapitola by byla velice smutná, kdyby to nebyla taková sranda, protože autorky vzaly celou věc s humorem – Eduard se dozvídá, že umírá na souchotě. Údajně mu zbývá už jen několik měsíců a tak je nutné zajistit nástupce trůnu. Na scénu přichází rádce Lord Dudley a přiměje Eduarda podepsat prohlášení, ve kterém jmenuje nástupkyní trůnu Janu Greyovou, sestřenku a kamarádku z dětství a její mužské potomky. Jana se tedy musí vdát, aby k těm mužským potomkům měla jak přijít, a pohotový Lord Dudley ihned ochotně nabídne svého syna Gifforda. Pohledný mladík Gifford má jen jeden drobný nedostatek. Je to kůň! Doslova kůň – tedy vlastně jen od úsvitu do soumraku…

Zdroj

A tady už začíná historie nabývat poněkud nečekané skutečnosti :).

V Anglii v tomto příběhu totiž nejde o spor mezi katolickou a protestantskou církví, ale o Verity a Ediany. Verité jsou obyčejní lidé, to Ediani jsou ti zajímaví. Mohou se totiž měnit ve zvířata. To vysvětluje situaci s koněm. Oba tyto lidské druhy se z pochopitelných důvodů moc nemusí, i když žijí vedle sebe a Verité často ani nevědí, že s nimi nenáviděný spoludruh sedí u stolu…

Kniha slibuje zábavný příběh a ráda říkám, že sliby dodržela. Ne, že bych úplně brečela smíchy, ale bavila jsem se dost dobře na to, abych mohla knihu označit za vtipnou. Na to, že příběh psaly tři dámy, je až obdivuhodně ucelený a nedá se poznat, co spáchala která a kde se vystřídaly při tvorbě děje. Příběh je takovým milým náhledem na velmi alternativně podanou historii. Základy jsou skutečné, ale dům na nich stavěl šílenec. Nejlepší na tom je, že se mi to líbilo více, než skutečnost. Vzhledem k tomu, že mám tohle období načtené, mohla jsem si pěkně vychutnat to, jak krásně autorkám zapadaly jejich úpravy do skutečných událostí. Obzvlášť se jim hodilo využití oněch církevních rozporů. Autorkám se podařilo udržet humornost v rozumných mezích a netlačily do textu vtipy násilím. To je bezesporu jedním z dalších kladů knihy. Nikdy jsem si v průběhu čtení neřekla, že to už je moc přehnané.

Knihomilovnice Jana Greyová je sympatická bytost a to nejen proto, že má ráda knížky, ale jejím celkovým přístupem k životu. Jejího manžela Gifforda jsem si oblíbila v momentě, kdy se poprvé po svatbě proměnil v koně a sežral nevěstě svatební kytici. Král Eduard mě zase dostal svým ironickým přístupem ke své nemoci a k panování vůbec. Padouši v příběhu byli takoví roztomile nemotorní ale zároveň i schopní padouchovat do té míry, aby to bylo uvěřitelné.

Celkově prostě mohu knihu doporučit všem, kteří chtějí něco trochu lehčího a svěžího na odpočinutí. Já zatím budu očekávat příběhy o dalších slavných Janách, které autorky chystají. Už se těším, s čím zase přijdou :).

Neznáš mě

Spravedlnost je jeden ze základních pojmů pro dobré uspořádání lidských vztahů, regulativní idea pro uspořádání společnosti a zejména pro právo. Podle Aristotela je to nejdůležitější z ctností, protože se vztahuje ke druhému a „nazývá se také dobro pro druhé“.
Lze ji charakterizovat několika principy:
rovné zacházení se všemi, přiměřené tresty i odměny, spravedlivé rozdělování požitků i břemen, rozhodovat stejné případy stejně a nestejné odlišně.
(Wikipedie) 


Autor: Imran Mahmood
Překlad: Eva Samih
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2018
Počet stran: 432

Můj názor:

Nikdy jsem nečetla právnický thriller. Tedy nikdy až do teď, protože knihu „Neznáš mě“ už mám za sebou a ráda říkám, že se jednalo o zajímavou zkušenost. Nečekala jsem, že mě kniha zaujme daleko za rámec příběhu, který předkládá, ale stalo se.

Otevřením knihy jsem se ocitla přímo v rozběhnutém soudním procesu. Sám obžalovaný se rozhodl propustit svého právníka a hájit se před soudem, aby nebyl potrestán za něco, co podle svých slov nespáchal.  

Ne, že by snad byl bez viny – ale tu konkrétní věc, za kterou ho soudí, na svědomí prý nemá. On sám říká, že musí vyprávět svůj příběh, aby jej porota poznala – protože pokud jej nezná, jak jej chce soudit? 

Odpověď je jednoduchá - na základě důkazů. 

Ale ty jsou podle něj nejednoznačné. A tak se do toho pouští navzdory tomu, že jeho právník mu doporučil mlčet. Přednáší svoji závěrečnou řeč – svoji obhajobu před porotou.

Je přece snadné rozlišit mezi správným a špatným, ne?

Uslyšíte přesvědčivou pravdu.

Teď je na vás, abyste rozhodli...

Nejdříve jsem nevěděla, kdo je onen obžalovaný, ani jaký čin spáchal. Postupem času to ale vyplynulo. Už z toho, jak svůj příběh vypráví, je zřejmé, že se jedná o někoho z nižších vrstev společnosti. Mluví nespisovně, sem tam mu uklouzne nějaký ten vulgarismus. Zjistila jsem, že pochází z londýnského ghetta, že je černé barvy pleti a jeho zkušenosti s gangy a životem v chudobě jsou více než bohaté.

Klučina je rozený vypravěč. Bere svou obhajobu hezky ze široka. Popisuje svůj život a hlavně jeho část krátce před „činem“. Vysvětluje okolnosti a při tom tak šikovně zpochybní každý důkaz, který proti němu porota má. Říká, že je všechno úplně jinak a je jen na porotě, jestli mu uvěří. Přitom nezamlčuje vůbec nic, nelakuje věci na růžovo a nedělá ze sebe svatého. Prostě mluví a je velmi přesvědčivý. To jsou ale i důkazy, které má proti němu obžaloba.

Já, jako čtenář, jsem si při jeho proslovu, se kterým se obracel jakoby přímo na mě (porotu) připadala, jako bych skutečně v porotě seděla a měla na konci knihy vynést rozsudek. 

Vinen nebo nevinen? 

Šlo o budoucnost mladého člověka! 

Pocit této zodpovědnosti, kterou se panu autorovi podařilo na mě nějak přenést, mě nutil vnímat a posuzovat každý řádek. Je tohle pravda nebo jen šikovně podaná lež? Je obviněný opravdu „méně chytrý“ nebo si na to jen hraje? Vyprávění i obviněný se mi doslova zažrali pod kůži.

Krom toho byl zajímavý i samotný příběh. Nejen to, co se v něm dělo, ale i způsob, jakým byl vyprávěn. Poznala jsem další lidi z okolí obžalovaného, jejich život v chudinské čtvrti. To, jak tamní mládež ovlivňují gangy a obchod s drogami a prostituce. Bylo to velmi intenzivní nahlédnutí do světa, který existuje vedle toho našeho.

Na knize mě na první pohled zarazilo větší písmo a řádkování, než jsem běžně zvyklá. Pak jsem ale usoudila, že se to k příběhu hodí obzvlášť vzhledem k faktu, že celá kniha byla předložena jako přepis soudního přelíčení – hlavně tedy jeho závěru, závěrečné řeči obžalovaného, která se natáhla na několik dní a slyšení.

V průběhu čtení jsem si nemohla nevšimnout zásadních otázek, které text přímo vnucoval k přemýšlení. 

Může být na spravedlnost více pohledů? 

A je tedy opravdu spravedlivá, když se lze na věc podívat i jinak, když ji vnímá jinak obžalovaný?

 Může postavení a původ obžalovaného ovlivnit oko spravedlnosti? 

Co je to morálka?  

Můžou být podmínky, ze kterých člověk vzejde polehčující okolností? 

Existuje zlo a menší zlo a není nakonec polehčující okolnost, když člověk svým činem – zlým činem – zabrání většímu zlu? 

Můžou okolnosti činu umenšit vinu nebo je nevyvratitelná? 

Jak chcete soudit někoho, koho neznáte? 

A další a další… 

Některé z nich jsem kupodivu objevila i v doslovu autora a vzhledem k tomu, že mě napadaly při čtení, myslím, že se mu podařilo téma zpracovat opravdu dobře a přesvědčivě. Autor se konec konců živí jako obhájce a tak má podobných příkladů ze své praxe více než dost.

Pokud bych měla knihu posuzovat z hlediska zákonů a chladné logiky paragrafů, mluvily by důkazy jasně. Pan autor ale čtenáře přinutil stát se lidskou bytostí a podívat se na jinou lidskou bytost, obviněnou – možná nespravedlivě – z činu, který by měl být odsouzen a potrestán. Jenže ukázalo se, že justiční systém má i svá slabá místa.

Myšlenka díla je skutečně zajímavá a důležitá k prozkoumání. Pan autor ji navíc předkládá velmi srozumitelným způsobem. Text mi nedal spát a opravdu jsem nad ním přemýšlela ještě dlouho po dočtení. Dokázal mi předat všechny podstatné emoce. Bylo v něm odsouzení, pochopení, sympatie, odpor, smutek, láska, soucit, přátelství, nenávist, pochyby i jistota. Špatnost i dobrota – a pak taky všechny ty odstíny šedi mezi nimi. Prostě všechno.

Knihu doporučuji čtenářům, kteří se chtějí zamyslet. Ono vám to stejně nedá. Bude se vám číst snadno, ale na otázky, které přinese, nebude snadné najít odpovědi. A to se mi na knize líbilo hrozně moc. Protože svět není černobílý a ani tenhle příběh nebyl.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega. Pokud vás kniha zaujala, najdete ji zde u nakladatele. Nebo se na ni můžete zajít mrknout do knihkupectví Dobrovský.

Anotace:

Je přece snadné rozlišit mezi správným a špatným, ne?

Uslyšíte přesvědčivou pravdu.

Teď je na vás, abyste rozhodli ...

 

Nejmenovaný obžalovaný byl obviněn z vraždy. Těsně před závěrečnou řečí mladík propustí svého právníka a rozhodne se pronést řeč sám.

Říká, že jeho advokát mu poradil, aby si některé věci nechal pro sebe, protože jeho pravdu nikdo nepochopí, natož aby jí uvěřil. Ale teď si myslí, že jestli má jít na zbytek života do vězení, musí tu pravdu říct.

Existuje osm nezvratných důkazů proti němu. Mluví k nám a jeho život je v našich rukou. My, čtenáři - členové poroty - musíme mít otevřenou mysl, dokud svůj příběh nedopoví. Jeho obhajoba vyvolává řadu otázek, ale na konci zbyde jediná. Udělal to?

Krverůž

Autor: A. G. Howardová
Překlad: Magdaléna Stárková
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2017
Počet stran: 464

Anotace:

Rune je nadaná zpěvačka s andělským hlasem, která ale pro svůj talent velice trpí. S nadějí, že jí odborníci pomůžou, začne chodit na uměleckou konzervatoř Krverůž. Nejenže je tato škola tajemná, dokonce se proslýchá, že v ní straší proslulý fantom Opery. A čím více Rune školu poznává, tím spíše tomu věří. Ve snu ji navštěvuje tajemný a okouzlující houslista, který zná všechna její tajemství a učí ji zpívat. Dokáže ji zachránit, anebo se stane její zhoubou?

Můj názor:

Na knihu jsem se těšila opravdu hodně. Nejen kvůli tématu, o kterém vypráví. Lákala mě i krásnou obálkou a díky těmto dvěma věcem jsem na ni byla hrozně zvědavá a natěšená. Nakonec se ale skutečnost měla malinko jinak, než jsem očekávala.

Krverůž není ani tak převyprávěním Fantoma opery, i když podobnost by tu byla, jako spíš jeho pokračováním. Paní autorka přenesla děj do moderní doby a svoji hrdinku Rune umístila do akademie Krverůž, která ale je přesnou kopií budovy opery, kde se kdysi dávno odehrálo dobrodružství Fantoma.

Rune sice miluje hudbu, ale zároveň s ní má potíže. Jakmile totiž jen zaslechne nějaký ženský operní part, začne jí znít v hlavě tak dlouho, dokud jej nezazpívá. To ji ovšem stojí tolik sil, že se po každém takovém nedobrovolném koncertu zhroutí.  Jako by z ní zpěv vysával sílu. Na druhou stranu zná všechny texty, aniž by je kdy slyšela a zpívá tak dokonale, že by se mohla stát velkou divou. To se zdá její matce užitečné a tak Rune proti její vůli nechá zapsat na Krverůž. Tam, jak doufá, by Rune mohli s její nevysvětlitelnou „alergií“ na operu pomoci.

Paní autorka je už u nás známá trilogií Šepotání, kterou jsem já ovšem nečetla, takže při prvním otevření Krverůže jsem vůbec netušila, do čeho jdu. Bude se mi styl paní Howardové líbit nebo mě vůbec neosloví? Knihu jsem četla ve čtečce, protože mi vadí, že její fyzická podoba má červené písmo. Chvilku bych to asi vydržela, ale obecně podobné experimenty ráda nemám a raději dám přednost klasice, tedy černé na bílém.

Hned na začátku, když hlavní hrdinka přijíždí do akademie Krverůž mě zaskočilo, že ačkoliv se román odehrává v současnosti, dokázala se paní autorka zbavit všech moderních vymožeností od mobilů až po internetový signál. Chápu, že potřebovala nějak docílit fantomovsky středověké atmosféry, ale pak si asi měla zvolit jinou dobu pro svůj příběh. Pochybuji, že by v současnosti ve Francii existovalo místo bez signálu, notabene, když se jedná o školu. Jinak byla atmosféra na škole roztomile kýčovitá a díky chování postav připomínala americkou střední ve středověkých kulisách. Bohužel si ale nevzpomínám, že by na této škole probíhalo vyučování :).

Rune, hlavní hrdinka, se mi zdála podivně citově plochá. Od YA hrdinek očekávám schopnost trochu se položit do emocí a ideálně je alespoň částečně přenést na mě. Takovou Rune se paní autorce stvořit nepovedlo. Navíc ze začátku mi její „postižení“ hudbou připadalo přehnané, skoro až směšné. Netuším, proč se paní autorka rozhodla z ní udělat neoblíbenou studentku, ale moc se jí to nezdařilo. Navíc její „protivnice“ byly až zarážejícím způsobem nekreativní při tom, jak se jí snažili uškodit. Kdyby tam tohle klišé ze středních škol nebylo a paní autorka se věnovala pouze lince s fantomem, bylo by to asi lepší. Už vůbec se nebudu zmiňovat o některých jménech postav, přičemž Slunka mi vadila daleko méně než Etanol. To ve mně nevzbuzovalo romantiku žádnou. Spíš se mi vybavovaly hodiny chemie na základce.

Nicméně, knize nelze upřít čtivost. Navzdory tomu, co všechno paní autorka naplácala dohromady je kniha poměrně jednoduchá a čte se lehce. Aury, čakry, spřízněné duše, legendární hrabata, fantom opery, energetičtí upíři, americká střední a školní hvězdy a odstrci… šmankote, pejsku a kočičko, vy budete ještě závidět :) 

Divných, lehce úsměvných nebo nedotažených věcí jsem zaznamenala celkem dost, ale zase ne tolik, aby mě odradily od dalšího čtení. Přibližně od poloviny začne být kniha trochu akčnější a více připomíná Fantoma opery než kroniku z podivné střední školy. To byla taky chvíle, kdy mě čtení konečně zaujalo a kniha mě začala bavit.

Není to příběh, na kterém by bylo cokoliv složitého a musím říct, že mě i trochu zklamal. Přece jen si vzal za předlohu něco, co si podle mého názoru nezasloužilo takové převyprávění. Při čtení jsem měla pocit, jako bych dostala do rukou první pokus malé holky o romantický a trochu fantastický příběh. Některé nápady nebyly špatné, ale postavy mě neokouzlily, nezískaly si mě a někdy působily trochu směšně. Ty dobré a zajímavé nápady se bohužel utopily v těch horších a kýčovitých.

Tuhle knihu proto přenechám čtenářům, kteří jsou hodně nenároční nebo mladí a zkusím raději přečíst Šepotání. Nedá se říct, že bych litovala přečtení Krverůže, ale tak nějak vím, že druhé čtení už se konat nebude.

Cinder & Ella: Šťastně až navěky

Autor: Kelly Oram
Série: Cinder & Ella (2. díl)
Překlad: Zuzana Lalíková
Nakladatel: Baronet
Rok vydání: 2018
Počet stran: 376

Můj názor:

Než jsem se do této knihy pustila, zvažovala jsem, zda je nutné ji vůbec číst. Pohádkový šťastný konec jsem dostala už na konci prvního dílu (článek o knize zde), tak na co pokračování? Jenže nakonec mi zvědavost nedala. Přeci jen jsem ještě nikdy nečetla, co bylo dál. Jestli Popelka zůstala se svým princem až navěky :).

Druhý díl navazuje přesně na ten první. 

Vyprávění začíná týden po tom, co Ella sebrala veškerou odvahu a vyslyšela Cinderovu výzvu. Díky tomu se konečně našli… a mezi lidmi vypuklo šílenství.

Fanoušci herce Briana (Cindera) Olivera jsou jako šílení. Chtějí každou podrobnost o vztahu Elly a Briana, chtějí vědět vše o Elle a hlavně chtějí to hned. Média vyrážejí do akce svým typickým bulvárním způsobem a je jasné, že křehkému páru nedají chvilku pokoj. 

Brian chce Ellu toho všeho ušetřit, protože má strach, že by o ni mohl přijít, ale ví, že to prostě nepůjde. Ella se ocitla v oku mediálního uragánu a je jen na nich, jestli se s tím vypořádají nebo ne.

…

Upřímně musím přiznat, že pocit, že je kniha jaksi navíc a pokračování příběhu nebylo potřeba, mě provázel po většinu času, který jsem knize věnovala. 

Ne, že by byla úplně špatná, to určitě ne. Četla se mi moc pěkně, ale vztah hlavních protagonistů působil velmi uměle. Tento pocit jsem u prvního dílu neměla, ale u pokračování bylo všechno to dokonalé tlačeno až moc do extrému. Nevím, co by na věc řekla čtenářka z cílové skupiny. Na mě ale vztah těch dvou v podobě, jaký paní autorka předložila, působil neuvěřitelně. 

Nebylo to romantické, těch „miluji tě“ už bylo až moc a místy mi to připadalo jako agitace na to, že každá žena je krásná. Ano, to nejspíš je, ale není potřeba to říkat pomalu v každé větě. Stejně jako „miluji tě“ moc často opakované ztrácí sílu. 

Uvědomuji si, co chtěla autorka na příkladu Elly ukázat, ale nefungovalo to. Ani Brian, jako její opora nebyl to pravé. Působil jako zamilovaný změklý hadřík. Uznávám ovšem, že v příslušném věku by to na mě asi zapůsobilo. Teď v dospělosti už ne.

Pocit zbytečnosti a prázdného obsahu bohužel postupem času narůstal. Kouzlo, které měl první díl, se úplně vytratilo. Chemie a jiskření mezi párem zcela vyprchala po té, co byli konečně spolu. Rozhovory přetékaly zbytečným patosem. Vážně si autorka myslí, že tak někdo mluví? Humorné scény, které se mi v jedničce tak líbily, jsou najednou pryč. Špičkování mezi Cinderem a Ellou se rozplizlo jen v zamilované řečičky.

Co se děje týká, také to nebyla žádná sláva. Nikam extra se neposouval a nic moc zajímavého se nedělo. Ella dostávala sponzorské dary, rozjížděla nový život, pronásledovala ji média a řešila problémy s Brianem. Vyrovnávala se svým hendikepem. Na jednu stranu to byla velká spousta kroků, ke kterým potřebovala odvahu, ale jako děj knihy nic moc a ke všemu pořád dokola. Zdálo se mi, jako by v každé kapitole bylo pořád to samé - postavy říkaly stejné věci, prožívaly stejné věci... Ellina nečekaná proslulost byla spíš kýčovitá a svět slavných působil nevěrohodně.

Vážně se snažím najít něco, co bych mohla pochválit, ale moc se mi to nedaří :). Příběh je opravdu velmi, velmi nenáročný. Jednoduchý až plytký a připomíná mi Harlekýnky, které jsem četla někdy na konci základky. A ten konec… Ajaj! Po krásném prvním dílu je to opravdu velký sešup dolů. Je to čtivé, nemůžu říct, že ne, ale chybí tomu uvěřitelnost a „osobnost“.

Přeci jen se ale něco dobrého najde – paní autorka se pokusila ukázat krásný vztah dvou lidí, kteří se snaží být pro druhého oporou a věří, že ve dvou všechny těžkosti překonají snáze. Ukázala, jak silný člověk může být, když má oporu ve svých blízkých a že i když nemáte krásnou pleť a zdravé tělo, pořád můžete něco dokázat a být šťastní.

Pro mě je pokračování Cindera & Elly spíš zklamání. 

Knihu jsem sice dočetla, ale nic zvláštního ve mně nezanechala. Druhý díl je jednoznačně určen především pro cílovou skupinu a nenáročného čtenáře. Pokud máte o vztazích zatím spíš jen romantické představy, bude se vám to líbit. Pokud jste četli první díl a chcete navázat, potkat se ještě jednou s hlavními hrdiny, jdete do toho. Jen nečekejte stejnou knihu, jako byla jednička.

Za poskytnutí recenzní e-knihy moc děkuji Palmknihám. Pokud si chcete knihu také přečíst, najdete ji zde.

Anotace:

Konec jednoho příběhu často znamená začátek jiného…
Filmová hvězda Brian Oliver a jeho Popelka Ellamara Rodriguezová našli lásku i mimo digitální svět. Ztráta anonymity jim však přináší další překážky, které musí oblíbený pár Hollywoodu překonat. Stres z Brianovy slávy a tlak vyvíjený na jejich nový vztah je pomalu ničí a slavný pár se začíná bát, zda si navzdory všemu dokáže svou lásku udržet, nebo jestli se šťastné konce nalézají jen v pohádkách…

Krutá krása

Autor: Rosamund Hodgeová
Překlad: Anna Andrlová
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2018
Počet stran: 255

Můj názor:

Při prvním otevření knihy Krutá krása jsem s ní zacházela tak trochu jako se chcíplou kočkou. Četla jsem na ni plno negativních ohlasů a spokojeného čtenáře jsem snad nenašla vůbec.

Jenže i tak jsem si ji chtěla přečíst. Vlastní názor je vlastní názor a taky jsem doufala, že tohle převyprávění Krásky a zvířete bude jiné. Originální a své.

A to teda bylo.

...

Svět Arkádie, ve kterém žije hrdinka příběhu, je už po 900 let uzamčený pod kupolí, kvůli prokletí. Celá ta staletí nepoznal opravdovou oblohu a celý ten čas se chtějí lidé osvobodit od kletby, kterou na ně uvrhli Vlídní, když seslali Laskavého pána a jeho démony, aby pomocí splněných přání a ceny za to zaplacené sužovali lid.

Hlavní hrdinka příběhu, Nyx Triskelionová, je od malička určená jako nevěsta pro Laskavého pána. Její otec tím splácí dluh za přání, které mu Laskavý pán splnil (ach ty smlouvy s Ďáblem). Všeobecně se má za to, že Nyx jde na smrt a ona s tím také tak počítá. Od devíti let je ale také cvičená k tomu, aby vzala Laskavého pána do hrobu s sebou a osvobodila tak svět od jeho krutovlády…

Zdroj

Pominu teď to, že jsem ke knize přistupovala s nedůvěrou, čímž jsem si dost zkomplikovala začátek čtení. Zpětně jsem totiž docela spokojená. Jediné, co bych vytkla, je trochu moc dobrých nápadů na malém prostoru. Příběh tedy vzbuzoval dojem jisté překombinovanosti. A možná i kvůli tomu začne všechno dávat smysl až na konci a v průběhu čtení se mi zdály některé věci navíc. Na druhou stranu si ani nedokážu představit, co bych vyškrtla, kdybych mohla.

Když se totiž ty nápady daly dohromady, byla ona zdánlivě nesourodá směsice docela zajímavá:

Svět paní autorky je inspirován starým Římem a jeho pověstmi, náboženstvím a tak trochu i způsobem života. V knize tedy lze zakopnout o jejich božstvo, některé tradice a svátky, či dokonce na pověst o Pandoře.

Dále tu máme hermetické vědy. Čekala jsem, že se v ději dočkají mnohem větší užitečnosti, ale kupodivu se tak nestalo. Možná to je trochu škoda, ale na něco takového by daný rozsah nestačil určitě.

Když na chvilku zapomenu na staré pověsti římské, našla jsem v knize i střípky známých pohádek. Kráskou a zvířetem má být kniha přímo inspirovaná a jako doplněk si paní autorka zvolila Rampelníka.

Hlavní hrdinka Nyx byla vykreslena docela přesvědčivě. Byla plná vzteku, křivdy a žárlivosti na svoji sestru. Ta měla přežít, mít normální život, zatím co Nyx se měla obětovat za všechny. S negativními pocity ale statečně bojovala a snažila se vyrovnat se svým osudem. Ke své smůle narazila v domě Laskavého pána hned na dva přitažlivé muže, což jí, jako sedmnáctileté holce, zavdalo mnoho dalších podnětů k přemýšlení :). Tento poněkud netradiční „trojúhelník“ mě docela bavil a myslím, že se povedl napsat pěkně.

Hrdince je často vytýkáno divné chování a zamilovanost do obou "mužů" se kterými  je v domě zavřená. Když se pak ale na konci dozvíte, jak se věci mají, zase tak neuvěřitelné to není. 

Navíc - pokud byste byli sedmnáctiletou holkou, nemilovanou dcerou, která je už od devíti let připravovaná  na to, že zemře jako oběť netvora a vyrůstá po boku oblíbené sestry. Kdybyste věděli, že vás lidi nechtějí a jste dobří jen na to, abyste se obětovali za ty, kteří vám nenávist dávají najevo, milovali byste je? Neměli byste v srdci ani stín žárlivosti, zloby, lítosti? 

A pak, když byste se ocitli v domě, kam jste přišli zemřít, a očekávaný netvor byl nejen půvabný muž, ale navíc se k vám choval hezky, s obdivem a láskou a přijal vás takové, jací jste, nezamilovali byste se? No tak vy možná ne, ale já určitě :) 

Takže za mě ne, nechovala se divně. Za mě byla psychologie této postavy velmi dobrá.

 

Zdroj

Co se mi líbilo, i když bych uvítala detailnější rozpracování, bylo Nyxino propátrávání domu Laskavého pána. Dům byl do značné míry živoucím organismem, měnil se a „žil“ podle vlastního uvážení. Měl spoustu tajemství a bylo na něm hodně co k objevování. Toho bych brala klidně i víc, ale paní autorka by se musela trochu více položit do popisných částí. Tímto mě opravdu nezatěžovala nadměrně :).

Je škoda, že se paní autorka i o některých dalších zajímavých momentech nerozepsala trochu víc. Příběh by pak mohl být o něco akčnější. Bylo by fajn využití většího množství hermetických znamení a nauk, když už je hlavní postavě vtloukali do hlavy od dětství. Také bych si představovala dramatičtější vývoj vztahu mezi Nyx a Laskavým pánem, některé jejich společné chvíle mohly více vygradovat, ale i tak se mi zpracování líbilo. Jakékoliv techtle mechtle byly jen velmi decentně naznačeny, což jsem uvítala. Přehnaných detailů sexu už mám docela dost a není na škodu, když je ponechán prostor představivosti. Celé je to pak jaksi něžnější, což se mi k převyprávění pohádky hodí.

Celkově, i přes ty drobné výhrady, se mi kniha líbila a určitě se k ní vrátím. Na druhé čtení bude o něco zajímavější, když už mi nebudou souvislosti utíkat a věřím, že v ní objevím spoustu věcí, kterých jsem si na poprvé nevšimla.

A teď: Číst nebo nečíst?

Číst, pokud máte rádi pohádky, staré pověsti a příběh, který je trochu jiný než ty ostatní. Kniha není nijak náročná na čtení, ale trochu soustředění na děj to přeci jen chce. V krásných červených deskách najdete pohádku, ve které je možná na první pohled trochu víc nenávisti, než lásky, ale možná je o to víc „skutečnější“.

Anotace:

Již od narození byla Nyx zaslíbená krutému vládci svého království. A také už od narození trénovala, jak ho zabít. V den svých sedmnáctých narozenin odchází do paláce, aby se provdala za netvora. A má jasný plán, zabít ho a ukončit jeho devět set let trvající vládu. Ovšem panovník ji od samého začátku překvapuje a přitahuje a jeho sídlo není tím pochmurným místem, o kterém jí rodiče vyprávěli. Ovšem aby zůstala loajální své rodině, stejně ho musí zabít! Anebo ne?

Tvář vody

Autor: Guillermo del Toro, Daniel Kraus
Překlad: Filip Drlík
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2018
Počet stran: 384

Můj názor:

Knihu jsem pořídila ze dvou důvodů. Za prvé krásná obálka - ano, v tu chvíli mě příběh ještě vůbec nezajímal, ale říkala jsem si, že něco tak pěkného nemůže obsahovat laciný příběh. 

No a pak film. To už mě zajímal jen příběh, protože z filmu jsem byla nadšená a knihy, jak známo, bývají ještě lepší. V případě Tváře vody to platí x 100% a to podotýkám, že film se mi opravdu líbil.

Příběh v knize se odehrává za studené války ve městě Baltimore. Vše se točí kolem výzkumného střediska armády, do kterého přivezou extrémně vzácný vzorek, jakéhosi vodního „živočicha“, který se ukrýval v Amazonii a uctívali jej tam jako boha.

Chycením tohoto boha a jeho dopravením do střediska se dávají do pohybu události, které ovlivní mnoho životů a změní mnoho lidí.

Tenhle jemný a něžný milostný příběh je zabalený do slupky dokonalé psychologie a perfektně propracovaných postav a jejich osudů a to z něj dělá víc, než jen jednoduchý zamilovaný doják na léto. Mnohem víc.

Je psán velmi pěkným a poetickým  způsobem a v přítomném čase, což pro mě bylo nezvyklé a zvláštní, ale k příběhu se to skvěle hodilo. 

Kapitoly jsou spíš kratší, ale není to na škodu, naopak je to spíš dobře vzhledem k náročnějšímu stylu psaní, který může některé čtenáře unavovat, pokud na to nejsou zvyklí. Mně však dokonale seděl a probouzel moje vnímání textu na maximum.

V ději bylo sledováno několik postav. Autoři vyprávěli jejich příběhy střídavě, ale žádná z postav nezůstala ošizená. Pro každou měli autoři připraven komplexní a uvěřitelný příběh s minulostí.

Hlavní hrdinka Elisa Espositová je zajímavou postavou sama o sobě - chudá, sirotek, pracuje jako uklizečka na noční směně ve výzkumném středisku, jedinou radostí v jejím dost osamělém a stereotypním životě jsou boty a je němá. Dost velká nálož na ramena drobné dívky, ale ani ostatní hrdinové nemají na růžích ustláno. 

Elisin soused Gilez je homosexuální starý člověk, malíř reklamních plakátů, o které už ale není v moderním světě zájem a vlastně ani o něj ne.

Zelda, Elisina kolegyně uklízečka, je černošská žena středního věku, která se potýká s nezájmem a rezignací svého muže a rasistickými předsudky tehdejší Ameriky.

Strickland je oním lovcem, který přivezl Tvora z Amazonie, kde ho dlouhé měsíce pronásledoval. On sám je však také kořistí svých bludů a představ vyvolaných nejdřív drogami a děsivými psychickými následky války a pak dávkováním léků. Ve filmu jsem ho jen nenáviděla, zde jsem nenáviděla navíc to, že jsem k němu ze začátku cítila záblesky lítosti. 

Zato jsem v knize získala vztah k jeho manželce, která ve filmu byla jen klasická stepfordská panička. V knize ale dostala životní příběh, který reflektoval tehdejší začleňování žen do života mimo domácnost, a i když to zní jako nuda a klišé, tak nebylo.

Doktor Hoffstetler je další osamělou bytostí, ale z jiného důvodu. Je sám, protože je ruským špionem nasazeným do výzkumného střediska, aby mohl informovat o pokrocích armády. On je tím vědcem, který má na starosti zkoumání Tvora.

No a pak je tu Tvor. Pokusný objekt v laboratoři, kde ho nenávidí, týrají a nebo zkoumají, jehož jediným přítelem se stane uklizečka Eliza.

Všichni hrdinové příběhu procházejí grandiózními změnami - ale nikoliv nepravděpodobnými. Jejich duševní pochody a myšlenky jsou dokonale popsány a jsou na jinak jednoduchém příběhu to nejcennější.

Postavy a jejich vnitřní svět byly prostě úžasné, styl, jakým byly napsané, mi umožnil dokonale se do nich vcítit a dost často se stávalo, že jsem jejich emoce doslova vnímala. Tohle prostě do filmu není možné dostat a některé chování postav, které ve filmu bylo nepochopitelné, najednou dostalo svůj rámec a vysvětlení. Ani  ten hajzl Strickland nebyl prostě jen prvoplánový zmetek.

Příjemně mě překvapily kapitoly, které byly věnované myšlenkám Tvora, ve filmu byl jen krásnou a týranou loutkou, ale tady z něj udělali opravdu živoucí bytost, jeho myšlenky byly popisovány v množném čísle a mně se líbila myšlenka, proč to tak je.

Osamělost je jedním z klíčových prvků a zásadní věcí, která formuje psychologii všech důležitých postav. Myšlenka, že každý je v podstatě sám, je jasně patrná a přesvědčivě ztvárněná, ať už se jedná o opravdovou samotu nebo "jen" samotu duše. Otázka je, co je horší a jak se s tím ta která postava dokáže vyrovnat.

Došlo dokonce i na významná společenská témata - homosexualitu, rasizmus, postavení žen, studenou válku, pokusy na zvířatech, válečná traumata a hlavně na otázky lidských postojů, morálky a toho, co znamená být člověkem a najít sám sebe, své místo ve světě, svoji cestu nebo Boha - říkejme tomu každý podle svého.

Moje gratulace letí do Hostu za grafické ztvárnění knihy. Krom nádherné obálky jsou v knize i krásné ilustrace a i listy uvádějící jednotlivé části jsou tematicky dokonale sladěné. 
Skvělou práci odvedl také pan překladatel, kterému se povedlo udržet krásnou poezii textu a zároveň užít jazyka tak, abych si příběh mohla nejen vychutnat, ale doslova prožít. 

Ačkoliv rozjezd příběhu byl pozvolný, nakonec bylo vyprávění strhující a napínavé. Za sebe mohu prohlásit, že jsem v něm našla vše, co jsem očekávala a i něco navíc. Film jsem si po dočtení pustila znova a vnímám ho teď úplně jinak.

Tento krásný a hluboký příběh vřele doporučuji všem, kteří hledají zajímavý a nepovrchní text. Ano, je to i romantický příběh, ale nenajdete v něm jediné klišé, které v podobných knihách bývá. Pokud vám nevadí, že kniha vyžaduje větší míru čtenářské pozornosti a začtete se do ní, odmění se vám skvělým zážitkem, ke kterému se rádi vrátíte.

Přiložené obrázky najdete přímo v knize :)

Anotace:

Příběh jako z jiného světa zasazený do Ameriky šedesátých let a odehrávající se na pozadí studené války.

Elisa žije osamělý život v malé špeluňce nad kinem Arcade v Baltimoru. Pracuje jako uklízečka v přísně střeženém výzkumném středisku a jedinou radostí pro ni je, když si před noční směnou vybírá, jaké střevíčky na podpatcích si obuje. Ale poté, co s kolegyní Zeldou odhalí utajovaný vládní experiment, se její dosavadní život navždy změní.

Tvář vody je neobvyklý a křehký příběh o lásce, svobodě, sebeúctě a rovnováze v přírodě, který zpracovali dva umělci ve dvou různých médiích.

Tvář vody ve filmovém zpracování obdržena dva Zlaté glóby – za režii Guillerma del Tora a hudbu Alexandra Desplata.