Zakletá

Autor: Orson Scott Card
Překlad: Pavel Medek
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2013
Počet stran: 432

Můj názor:

Knihu jsem koupila ze tří důvodů: Fakt, ale fakt hezká obálka, jedno dobré doporučení na DK a nízká cena u Dobrovského. Anotaci jsem četla zběžně a ani jsem pořádně nevěděla, do čeho jdu. O to víc ráda jsem, že to klaplo a kniha byla něco nového.

Začátek byl nic moc.

Seznámila jsem se s hlavním hrdinou, Ivanem Smetským, synem profesora, který vyučuje dávno zapomenuté jazyky. Hned na začátku jsme se já i Ivan dozvěděli, že je vlastně židovského původu, ke kterému se rodiče najednou a pro Ivana dost překvapivě hlásí a budou kvůli tomu vysídleni z Ukrajiny. Čekají vlastně už jen na vystěhovalecké vízum do Izraele. 

Těsně před samotným odjezdem navštíví na čas bratrance Marka na ukrajinském venkově a tam, uprostřed divokých lesů najde Ivan cosi zvláštního. Hlubokou jámu, zasypanou listím, pod kterým se pohybuje něco živého a nebezpečného. A na skalnatém sloupu uprostřed spí krásná dívka. 

Nebo se mu to snad jen zdálo?

Do Izraele Ivanova rodina nikdy nedorazí. Skončí v USA, kde Ivan – teď už známý jako Izák, dostuduje až k doktorátu ze stejného oboru, jako jeho otec, a má před svatbou s milou židovskou dívkou. Prostě ho čeká takový ten běžný život – škola, titul, svatba, kariéra na universitě, děti… Ještě před tím, než zabředne do téhle líné a pohodlné životní kaše, se vrací na čas na Ukrajinu, aby posbíral informace pro svoji závěrečnou práci na téma společný původ pohádek. 

A co nenajde uprostřed divokých lesů, kam si jde jednou z rána zaběhat? Hlubokou jámu zasypanou listím…

A protože je Ivan zdatný sportovec, odhodlá se jámu přeskočit a dívku osvobodit…

Panu autorovi se podařilo naprosto skvěle nakombinovat pohádku a moderní svět. Nejdříve se moderní muž Ivan dostal do země a století princezny Kateriny (to ona je tou spící kráskou). Tam ale působil jako úplný neschopa, přeci jen nároky na muže kladené tehdy a dnes se značně liší. 

Ivan se snaží, ale logicky nemůže tak úplně uspět. Vlastně jediná dovednost, která se mu hodí, jsou ty dávno zapomenuté jazyky, které studoval. 

Pak se ale situace otočí a Katerina se ocitá v moderním světě. A hádejte, jak se její náhled na Ivana změní.

Tahle kniha pro mě měla neobyčejné kouzlo, jaké jsem u převyprávěných pohádek zatím neviděla. Vlastně to byla první převyprávěná kniha, která by se dala směle označit jako „pro dospělé“. Čímž samozřejmě netvrdím, že ji nemůžou číst i děti. Dospěláci ale podle mě více ocení smysl pro humor pana autora – nasmějete se už při osvobozování princezny -  a jeho rozkošné dialogy mezi páry.

Úžasně zpracované rozhovory jsou velmi inteligentní. Postavy nekecají nesmysly, jsou vtipné, pohotové a občas do sebe dost rýpají, jako… no jako manželé, kteří už mají pár let společného života za sebou. Ženy jsou zde skvěle jízlivé a muži občas smíření se vším, ale berou to s humorem. Nejlepší jsou tyto slovní přestřelky mezi Jagou a jejím mužem Medvědem. 

Celkově si pan autor tou moderně-pohádkovou kombinací připravil dost chvilek pro zasmání nejen v rozhovorech. Nepochybuji o tom, že vtipným situacím v knize velmi napomohl i překlad. Když se podíváte na jméno překladatele, o kvalitě nebudete pochybovat ani vteřinu.

Základ má příběh v ruských pohádkách. 

Ať už jde o onu spící krasavici nebo o Babu Jagu a Medvěda. Hlavní myšlenka je ta, že pohádky vycházejí z jednoho prazákladu a tuto myšlenku pan autor vyjadřuje díky Ivanově bádání. Vlastně svého hrdinu postaví přímo do centra dění a ukáže se, jak to s těmi pohádkami vlastně je. Také není těžké uhodnout, která že to pohádka je základem pro tuhle převyprávěnku :).

Mně se to líbilo. 

Fakt hrozně moc, takže odpouštím pomalý rozjezd, protože zbytek už jsem přečetla jedním dechem. Dostala jsem dospělácký pohled Ivana, ale i kouzla a pohádkovou atmosféru prostřednictvím ženských postav. Byla bitva za dobrou věc proti mocnému zlu a byl krásný pohádkový konec. Když jsem se prokousala tím začátkem, ani se mi nechtělo knihu odkládat. Styl psaní byl výrazně odlišný od ostatních převyprávěnek, které jsem četla. Bylo to víc opravdové, méně naivní, bez sladkobolných řečiček a laciných vyznání. Romantika nebyla tak zvýrazněná. Vztah mezi postavami spíš hodně připomínal realitu dvou dospělých lidí, kteří se nenechají vláčet city z rohu do rohu. 

Možná to bylo způsobeno tím, že knihu napsal muž. Jestli to byl ten důvod, doufám, že muži budou podobné knihy psát častěji.

Knihu doporučuji všem, kdo mají rádi převyprávěnky a chtějí zkusit nějakou, která není až tak dětinská, není přehnaně romantická a může nabídnout příjemný humor a o něco víc reálný příběh a zajímavé propojení s moderní dobou.

P.S.: A bonus na závěr! Kniha není součástí série. To je v dnešní době neskutečně osvěžující záležitost :).

Anotace:

V okamžiku, kdy desetiletý Ivan narazí v hustém lese Karpat na tajemnou mýtinu, se jeho život navždy změní. Na vrcholu podstavce uprostřed mýtiny spatří ležet krásnou zakletou princeznu Katarinu, kterou hlídá tajemná nestvůra, jež ho zažene na útěk. Nyní je Ivan americký postgraduální student, který před sebou má slibnou budoucnost a je zasnoubený s ženou svých snů. Přesto stále nemůže zapomenout na ono setkání, i když se sám sebe snaží přesvědčit, že to byl pouze výplod dětské fantazie. Poté, co se vrací do rodné země, najde i tajemnou mýtinu.

Tentokrát však neuteče. Tentokrát probudí krásnou princeznu polibkem… a vstoupí do světa, který zmizel před tisícem let. Napínavý a vtipný příběh o střetu různých světů i kultur. Zakletá je originální román o lásce a osudu, jež překonají staletí… a o temné síle, která je pronásleduje celé věky.

Nikdyuš: Zkoušky, jež podstoupila Morrigan Crowová

Autor: Jessica Townsendová
Série: Nikdyuš (1. díl)
Překlad: Vladimír Medek
Nakladatel: Albatros
Rok vydání: 2018
Počet stran: 480

Můj názor:

Odolat jsem chtěla, leč nevyšlo to. Váhala jsem, protože se mi kniha zdála až moc pro děti a i když obálka statečně bojovala, byla jsem přesvědčená, že po knize nakonec nesáhnu. 

Čtenář míní, knihy mění… :). 

Kniha mě nakonec nalákala na svoji údajnou podobnost s Harrym Potterem a já nechtěla spáchat stejně ohavný skutek, jako u Pottera. Toho jsem také přehlížela z důvodu, že „je moc pro děcka“. A nakonec… však víte :).

Hlavní hrdina tentokrát není chlapec, který zůstal na živu, ale dívka, která má brzo zemřít. 

Morrigan Crowová je prokletým dítětem.  Všechna smůla a neštěstí, které se odehrají v její rodné vesnici Jackalfaxu, jsou jí přičteny na vrub. Lidé se jí vyhýbají, nemluví s ní a otec za ni jen platí škody. To má ale brzo skončit. Blíží se Nejposlednější den věku a to je taky den, kdy má Morrigan zemřít a všechna ta prokletá smůla s ní. 

Morrigan ví, že není vyhnutí a přeje si jen, aby to měla rychle za sebou. Pak se ale stane něco, co nikdo nečekal a nejméně ona sama. Je jí nabídnuto místo v Divinské společnosti ve městě Nikdyuš a ona tak doslova v poslední chvíli uniká smrti ze spárů…

… aby se ocitla v úžasném městě, kde kouzla a magie nejsou nic zvláštního. Ubytuje se v hotelu Deucalion, který patří jejímu patronovi Jupiteru Northovi a očekává s mírnou obavou první zkoušku, která jí má zajistit stálé místo v Divinské společnosti.

Zdroj

Kniha opravdu hodně připomínala HP a taky mnohé jiné knihy. Bylo vidět, že se paní autorka inspirovala u úspěšných kolegů a vsadila na jistotu toho, co bude u čtenářů dobře přijato. Jistou porci vlastní originality a fantazie jí ale upřít nelze. Krom těch podobností jsem v kouzelném světě Nikdyuš nacházela spoustu originálních prvků a zajímavých nápadů, které mě bavily a zpestřovaly mi čtení. 

Paní autorka píše svůj příběh sice jednoduchým, ale za to velmi vděčným stylem. Začíst se mi podařilo nejpozději u druhého řádku – ona taky první kapitola začne hned tak, že probudí maximální chuť zalézt někam, kde bude klid na nerušené zhltnutí celé knihy.

Délka knihy je přiměřená, kapitoly spíš kratší, takže u nich vydrží i dítě, které zatím není velký čtenář. Na první pohled může odradit počet stran, ale větší písmo a řádkování dělají v tom počtu svoje. Děj není nijak zbytečně komplikovaný, ale zároveň jsou tam i dost napínavá místa, která budou mladší čtenáře bavit. Starší možná zápletku odhalí brzo, ale ani to nezabrání příležitosti vychutnat si příběh až do konce. 

Knize by slušely i nějaké obrázky k dokreslení atmosféry, ale nejsou vyloženě nutné.

Zdroj

Postavy jsou vytvořeny skvěle. 

Oblíbila jsem si v podstatě všechny a to včetně záporáků. Všechny děti - Morriganini soupeři při zkouškách - mají nějakou zajímavou schopnost. Touto schopností se mají blýsknout při závěrečné zkoušce a už od začátku je na některých poznat, jak moc si díky tomu věří :). 

Postavy nejsou nijak složité, není to ani potřeba. Jsou však vykresleny dostatečně na to, aby Morriganini přátelé měli ty správné vlastnosti, které přátelé mít mají. Postav není nijak velké množství, ale vzhledem k rozsahu knihy a věkové kategorii, pro kterou je určena, je to dostačující. Všechny důležité role jsou rozdány – Morrigan má přátele svého věku i nepřátele, má dospělé, o které se může opřít i úhlavního dospělého nepřítele, který jde proti všem.

Paní autorka načala sérii víc než dobře. I mě, která jsem zcela mimo věkovou kategorii, příběh bavil a těším se na další pokračování. Kouzelných a lákavých světů nejspíš nebude nikdy dost, aby to stačilo čtenářům, kteří mají chuť se v nich ztratit. A přesně takový svět Nikdyuš nabízí. 

Kdo by nechtěl bydlet v kouzelném domě, který sám přizpůsobí pokoj tomu, jaký ho chcete mít a má v sobě tolik zajímavých místností, že nikdy nepřestane být zábavné je objevovat. Můžete jezdit na dracích nebo se povozit na paraplové dráze. Čeká vás spousta zajímavých svátků a událostí, kterých se na stránkách účastníte. A především jsou tu zkoušky. 

Jak si s nimi Morrigan poradí a jaká je její speciální dovednost?

Zdroj

Na knize mi vlastně vadila jen jediná věc. Jméno Morrigan, které na mě v poslední době křičí z každého rohu. V knihách se objevuje tak často, že mi už prostě vadí a ráda bych u autorů viděla větší fantazii. Na čtivosti Nikdyuše to ale neubírá, takže to není nic, co by ubralo v celkovém hodnocení body.

Knihu doporučím všem mladším čtenářům a pak taky těm, kteří mají rádi Harryho Pottera. Bez ohledu na věk. V Nikdyuši najdete všechno, co vás na HP bavilo a přitom je svět v knize i dost odlišný a zajímavý, aby nenudil. Na další díl se budete určitě těšit :).

Za poskytnutí recenzní e-knihy moc děkuji Palmknihám. Pokud se rozhodnete neodolat volání Nikdyuše, najdete knihu tady. Přečtěte si ukázku a nechte se také zlákat.

Anotace:

1. díl světově úspěšné série z kouzelnického světa
Morrigan Crowová je prokletá. Narodila se v ten nejnešťastnější den a všichni ji obviňují, že má na svědomí každou místní pohromu. A co je horší, kvůli kletbě je odsouzena zemřít v den svých jedenáctých narozenin. Pak ale potká Jupitera Northa, podivného muže, který ji dostane do tajemného světa Nikdyuš. Aby tu Morrigan mohla zůstat v bezpečí před hrozivou kletbou, musí najít způsob, jak úspěšně absolvovat zkoušky. Objeví nakonec svůj mimořádný talent?

Paní půlnoci

... aneb velké, větší, největší zklamání...


Autor: Cassandra Clare
Série: Temné lsti (1. díl)
Překlad: Eva Maršíková, Alžběta Lexová
Nakladatel: Slovart
Rok vydání: 2017
Počet stran: 608

Můj názor:

Další série ze světa lovců stínů mě tentokrát zavedla do Los Angeleského institutu. Hlavní hrdinka – drsňačka Emma Carstairsová narazí na cosi záhadného - mrtvolu popsanou záhadnými runami, co by mohlo nějak souviset se smrtí obou jejích rodičů - i oni měli tyto runy na tělech. Protože ji jejich smrt hodně trápí a touží odhalit viníka, pustí se po stopě záhadného vraha podsvěťanů. Pomáhat by jí měl její parabatai Julián Blackthorn, jenže toho trápí úplně něco jiného. Zakázaná láska k Emě. Jak totiž dobře víme, parabatai se prostě romantickou láskou milovat nesmějí, jenže poručte srdci, které to tak cítí…

Pro to číst tuhle knihu bylo hodně důvodů. Nádherná obálka mluvila pro knihu sama o sobě – i když se později ukázala být značně neodolná. To že se příběh měl odehrát v mém oblíbeném světě lovců stínů bylo další plus. A taky mě lákaly slíbené nové postavy. U paní autorky jsem si zvykla na příjemnou romantiku a napínavé scény a čekala jsem to i zde.

Jenže…

V Paní půlnoci se mi zdá, že se paní autorka pokouší překlenout hranici fantasy pro dívky a pouští se do vod fantasy pro dospělejší publikum. Bohužel se mi zdálo, že uvízla někde na půl cesty a s dospěláckými fantasy by koketovat neměla. 

Do knihy jsem se začítala hrozně dlouho. Připadalo mi, že se pořád nic pořádného nedělo. Bojovala jsem s textem ještě na straně 250 a to už mi připadá hodně na začítání se.  Nejspíš už bych měla se světem lovců stínů skoncovat, protože už mi asi nemá co přinést. 

Je to škoda. První série mě bavila, četla jsem ji několikrát. Druhá byla také skvělá, ale tato třetí nepřináší nic nového a bohužel ani zajímavého. Spousta rozhovorů mezi postavami mi až nápadně připomínala pouhou vatu. Také většina scén v knize byla prostě navíc. 

Svoji typickou Cassandru Clare jsem dostala zpět až někdy hluboko po třísté straně, kde se příběh konečně rozjel a zajímavých situací přibylo.

Jak mi v jejích knihách nevadí velké množství postav, tentokrát už to pro mě bylo příliš. Příliš mnoho malých dětí, které se dost dlouho jen motaly, než začaly vést sami vyšetřování. To jako vážně? Nevadí mi, když bojují lovci stínů okolo osmnácti let, ale devítileté děti že by sami vyšetřovaly tak závažné zločiny a podařilo se jim to utajit před dospělými, tak to už je moc. 

Krom toho jsem si tentokrát neoblíbila ani Emmu ani Juliana. Dokonce ani trochu svérázný, no spíš pomatený, nejvyšší čaroděj Los Angeleský mi nesedl. Postavy celkově pro mě v tomhle díle nebyly přitažlivé.

Taky se mi zdá, že paní autorka už lehce přestřelila s podivnou současnou zálibou cpát do knihy to, čemu někteří říkají menšiny. Vážně, tolik gayů v knize snad nikde jinde není. Ne, že bych proti nim něco měla, ale zde se mi to zdálo už přehnané – schválně, kolik bi nebo gay párů jste tam napočítali? Dokonce zde máme i adopci dětí gay párem.  

Pár Alek a Magnus byl v pohodě, fandím jim už od první série, ale další mi připadali už navíc, vecpané tam proto, že to paní autorce v prvním pokusu klaplo. Umělou korektnost za každou cenu nemám ráda a tímto si u mě paní autorka rozhodně nešplhla. Navíc jí to prostě nejde. V těch pár LGBT knihách, které jsem přečetla, působí celá věc naprosto normálně a přirozeně a čtenář se s tím snadno sžije, hrdiny si oblíbí a přeje jim. Tady ne. Je to jako pěst na oko. A to nebyl jediný problém knihy.

Žádná akce, zdlouhavé popisy, zbytečné problémy a rýpání se v nich a podivná deprese, která ze stránek koukala. A na paní autorku hodně slabá romantická linka mezi nesympatickým párem. To je tak asi v kostce shrnutí mých dojmů z knihy. 

Poslední třetina, byť zajímavá, to nezachránila. Už jsem byla moc otrávená tou nastavovanou kaší, která předcházela. Další díly číst nebudu. Raději se vrátím k původním sériím ze stínoloveckého světa. Tady totiž platí, že v nejlepším se má přestat.

Anotace:

Los Angeles, 2012. Je tomu již pět let, co dvanáctiletá lovkyně stínů Emma Carstairsová přišla za Temné války o oba rodiče. Dnes už Emma dávno není dítě, ale mladá žena odhodlaná k pátrání a pomstě. Spolu se svým parabátai Juliánem Blackthornem musí překazit nekalé spiknutí a rozbít síť temné mafie, jejíž dlouhé prsty sahají od Sunset Stripu až k magickým hlubinám oceánu a plážím v Santa Monice. Aby to dokázala, musí se však naučit důvěřovat svému srdci, které ji, zdá se, svádí na scestí…
Románem Paní půlnoci otevírá Cassandra Clare další strhující a vášnivou trilogii ze světa lovců stínů.

Mezi zloději

Autor: Douglas Hulick
Série: Příběh bratrstva (1. díl)
Překlad: Dana Chodilová
Nakladatel: Baronet
Rok vydání: 2012
Počet stran: 464

Můj názor:

Tahle kniha patří opět k náhodným nákupům, které se uskutečnily už kdysi dávno, a od oné pradávné doby na knihu tiše sedal prach. V rámci letní akce „přečti ležáky“ jsem ji vytáhla z knihovny a… nestačím se divit. Čekala jsem něco úplně jiného, než obálka naznačuje.

Pan autor si vymyslel velmi zajímavé prostředí. Celá kniha se sice odehrává ve dvou čtvrtích města Ildrecca, ale to jí nezabránilo mě tímto prostředím naprosto okouzlit. Aniž by ovšem zmiňovala cokoliv krásného. 

Město je toho času pod nadvládou císařství, které udržuje moc mezi drobnými (i většími) politickými hráči podsvětí více méně v rovnováze. Jakmile by se stalo, že některý z bossů podsvětí vystrkuje růžky až moc, císařství rázně zakročí. Moc se tedy dělí a přes to, že se bossové nesnášejí, dalo by se říct, že si nezasahují do svých sfér vlivu. Tedy prozatím. 

Ve čtvrti Deset cest se totiž něco děje. Šeptanda roznáší drby o tom, že se kdosi možná snaží rozeštvat ostatní, vyprovokovat střet a převzít kontrolu…

Tyto drby zachytí Drothe. Má to totiž v popisu práce. Je Čenich – pro svého šéfa v ulicích sbírá drby, vyhodnocuje informace, dává si dvě a dvě dohromady a všelijak podobně špioní. Vypadá to, že v Deseti cestách narazil na něco obzvlášť žhavého, na něco, co vyšle v jeho stopách nájemné vrahy. Drothemu jde najednou nejen o pověst, ale i o život a na celé té věci něco strašlivě smrdí.

Co má kdo za lubem? 

Kdo stojí za vodícími drátky svých zmanipulovaných podsvětních loutek? 

A jak to souvisí s jistou velmi starou knihou?

Jak už jsem psala, kniha je naprosto podmanivá. Svojí kombinací magie a zločineckého života v jednom císařství, kde vládne jedno ze tří vtělení Císaře absolutní mocí, si musí přitáhnout prostě každého vyznavače temných příběhů a špinavých stok. Žádný velký luxus zde opravdu nebude, naopak jsem se s hrdinou prošla doslova kanály a prolila potoky krve v honbě za rozkrytím podivné záhady. Atmosféra, kterou pan autor vytvořil, byla labužnickým soustem. A pak taky samozřejmě to hejno magorů, kteří se v příběhu pohybovali.

V knize není žádný kladný hrdina – ani ten hlavní. Všechno jsou to zločinci, vrazi, šéfové band, nájemní zabijáci, donašeči, kurtizány… To ale neznamená, že jsem si mezi nimi nenašla oblíbence. Přece jen někteří byli „lepší“ nebo aspoň byla jejich osobnost, inteligence a uvažování zajímavé. V tomhle všechna čest – postavy byly opravdu vymazlené do detailu. 

Samozřejmě ve městě žili i normální občané, těch si ale příběh moc nevšímal, pokud nebyla zapotřebí nějaká ta civilní mrtvola (dav civilních mrtvol).

Drothe byl téměř hlavním adeptem na romantického hrdinu. Tedy byl by, kdyby na něm bylo aspoň něco romantického. Okouzlil mě ale svým uvažováním a inteligencí. Na grázlíka byl nakonec docela férový chlap, kterému záleželo na lidech s ním spojených.

Kells byl tím přijatelnějším z velkých bossů podsvětí. Opět to u mě vyhrál díky své inteligenci a rovnému chování. Mám ráda zmetky, kteří mají zásady.

Degan Bronzový, to byl úplně jiný kalibr. Smrtící bojovník, kterého bylo možné si pod přísahou najmout k jakémukoliv úkolu – pokud jste neměli strach ze službičky, kterou bude chtít na oplátku po vás.

Tohle tedy byla moje top trojka, ale i vedlejší postavy stály za zapamatování. I kdyby jen proto, že šlo vážně těžko odhadnout, jakou hru kdo vlastně hraje.

Celá zápletka je hodně zamotaná a komplikovaná, což je jedině dobře, protože to skvěle poutalo moji pozornost a neustálé zvraty a překvapení mě nutily číst dál. Pan autor si se svojí zápletkou opravdu pohrál. Napomáhá tomu i umístění děje do podsvětí mezi zloděje – tam se totiž dělá úplně jiná politika než v palácích. Jsou tu jiná pravidla – jsou tu vůbec pravidla? Ale jo, přece jen si hrdinové nemohli dovolit všechno.  

Při vyřizování svých věcí aktéři příběhu nejednají v rukavičkách a tak kniha nabídne i několik hodně surových scén, kdy se bojuje, získávají se informace (au, au) a srovnávají účty. Hlavní hrdina je tak trochu mezi mlýnskými kameny silných hráčů a snaží se nejen přežít, ale také si v té hře přihřát vlastní polívčičku.

Upřímně musím přiznat, že to je jedna z nejlepších a nejpropracovanějších městských fantasek, co jsem měla v ruce. A to se mi podařilo uchvátit pouze první díl. 

Po dočtení mi zůstaly oči pro pláč nad další nedovydanou sérií. A tady je to vážně škoda, protože tu atmosféru, které se mi dostalo, bych si moc ráda vychutnala v dalším pokračování. Smůla, no… První díl je ale částečně ukončený, takže se dá přečíst samostatně. Jen se prostě nedozvím, jak to bylo dál. Na anglický originál v tomto případě nemám spády, myslím, že by mě to tolik nebavilo. Překlad byl totiž podle mě jednou z věcí, která atmosféře příběhu napomohla.

Jít do toho, či nejít?

Rozhodně jít. Jednak knihu seženete za pár šupů (pokud ji teda ještě seženete) a dvak to prostě stojí za to. Obzvlášť pokud oblibujete městskou fantasy. Aspoň si ji sežeňte v knihovně, když nechcete investovat, ať si mám o ní s kým popovídat :).

Anotace:

Ildrecca je nebezpečné město, pokud si nedáte pozor na to, co děláte. Abyste dokázali vládnout ulicím a přežít, chce to šikovnou ruku a bystré oko. Drothe naštěstí oplývá obojím. Je již léta členem Bratrstva. Zadává si se zloději a vrahy z nejšpinavějších uliček i z těch nejnoblesnějších čtvrtí. Při práci pro vládce podsvětí vyhledává a likviduje potíže uvnitř organizace - a k tomu si bokem vydělává pašováním vzácných předmětů.
Když mu však šéf nařídí, aby vypátral, kdo dotírá na členy jeho klanu, objeví daleko větší záhadu - knihu, po níž, jak se zdá, pátrá spousta dalších smrtelně nebezpečných lidí. Knihu, která je možná schopna svrhnout vládce a zničit zločinecké podsvětí. Knihu, která nyní pálí Drothea do rukou...

Třpytící se město

Autor: LenkaLB
Série: Lea Honor (1. díl)
Nakladatel: nevydáno
Odkaz na knihu: číst zde

Můj názor:

Knihu na přečtení jsem dostala od samotné autorky. A když mi byla nabídnuta, neváhala jsem ani chvilku, protože anotace zněla jako něco, co mi bude sedět a do čeho se zamiluju. 

Pošoupla jsem v pořadníku několik velikánů světové literární scény a pustila se do knihy. A můj závěr? Čtěte dál :).

...

Kdysi dávno na bitevním poli zachránil jeden válečník život druhému. Z nezměrné vděčnosti se zrodilo přátelství a z přátelství slib, který měl poznamenat osud jejich dětí. Nejstarší syn jednoho měl jednou pojmout za manželku nejstarší dceru druhého.

Okamžik sňatku nadešel. 

Nejstarší syn, Thomas Honor, přijíždí do Sluneční vesnice pro svoji nevěstu. Cesta je to neradostná. Jede splnit slib, jak mu velí čest, ale v hloubi srdce touží po jiné ženě. Protože cestu dlouho odkládal, okolnosti se zkomplikovali. Nejstarší dcera Libertasů není ve stavu, kdy by se mohla provdat. Její otec se ale přes to rozhodne splnit slib. Má ještě mladší dceru. A tak se budoucí nevěstou stane sedmnáctiletá Lea. 

Nadcházející sňatek je pro ni velkým a nepříjemným překvapením. Nechce se vdát, nechce opustit domov. Na výběr ale nedostane a tak opouští sluncem prozářený domov a vydává se – neochotná a vzdorující  - do země svého budoucího muže, kde slunce téměř nesvítí.

Na knize, hlavně tedy na jejím začátku jde hodně poznat, že je to prvotina, která neprošla odbornou redakcí. V prvních kapitolách se najde celkem dost patosu a věcí, které mě od čtení téměř odrazovaly. Na druhou stranu ale i několik velmi slibných okamžiků, které mě zase nutili pokračovat. 

Nutno říct, že se to slabší se zlepší velice rychle. 

V momentě, kdy se přestanou řešit pouze vztahy a dojde na akci a nebezpečí, mě kniha začala bavit (někde mezi stranou 40 a 50) a příběh byl opravdu zajímavý. Byla jsem zvědavá, co se bude na stránkách dít, takže jsem pokračovala ve čtení.

Postavám trvalo dost dlouho, než mě přesvědčily, že jsou takové, jak bylo paní autorkou řečeno. 

Lea měla být výbušná, energická a vzdorující – hlavně co se nechtěného sňatku týká. Ze začátku taková nebyla. Její chování a postoje se měnily tak často, že jsem měla problém určit, co je vlastně zač a najít si k ní cestu. 

Totéž mužská hlavní postava Thomas. Připadal mi nezajímavý, slabý, nechápala jsem proč má být válečník. Vlastně se řešilo spíš to, že na něj letí ženské místo toho, jak je dobrý s mečem. 

A ostatní? Válečnice Fleur mě například překvapila naprosto nedospělými reakcemi, které jí neměly projít. Zdálo se, že Thomas, jako velitel, by si autoritu prostě neudržel. Trochu moc s ním cloumaly city a nerozhodnost a to mi k válečníkům nesedí. Chápu, že přesně toto bylo pro příběh potřeba, ale trvalo mi, než jsem tomu přišla na chuť. 

V průběhu čtení se ukazovalo, že šlo jen o nepodařený první dojem. Postavy se začaly vyvíjet velmi slibně.

Zajímavý byl vztah mezi hlavními hrdiny. Jejich rozepře někdy byly dětinské a Leino trucování taky. Příčiny hádek a nedorozumění však působily dobře a Thomasovy přešlapy, které nadělal, by mě na Leině místě vytáčely úplně stejně. Rozhovory mezi nimi byly svěží a vtipné. Lea je pohotová s prořízlou pusou, a že se někdy chová dětinsky… no je jí konec konců 17, takže na nějaké trucování má nárok. Jejich vztah hlavně není přeslazený a prochází si přirozeným vývojem bez nějakých záhadných citových skoků v průběhu dvou vět. To občas autoři nevychytají, ale zde to bylo zvládnuté skvěle. Nemůžu popřít, že jsem v jejich vztahu a v interakci s ostatními postavami objevila jistá klišé, ale nevadilo mi to. Paní autorka umí včas zarazit a nepřehánět.

Ústředním motivem příběhu je tedy vztah. Jednak mezi hlavními postavami, Thomasem a Leou, a pak také mezi Thomasem a jakousi záhadnou ženou, Perlou. Thomas, ač donucen slibem otců pojmout za choť Leu, stále myslí na Perlu a touží po ní. Tahle touha je jednou z příčin jeho konfliktů s Leou a také otvírá druhý motiv příběhu. 

Tím je cesta, na kterou se vydává s přáteli. Je totiž přesvědčen, že Perla je proti své vůli držena v Třpytícím se městě. 

Možná by se mohlo zdát, že kniha není víc, než nimrání ve vztazích, ale díky oné cestě se vztahům dostalo zajímavého rámce v podobě středověkem inspirovaného světa, kterým postavy procházejí. Byla tu místa krásná i místa, která se krásnými jen dělala a pod uhlazeným povrchem se ukrývala špatnost a nebezpečí. Postavám šlo docela často o krk a hlavně Lea to neměla jednoduché. Co se téhle části týká, mohla se paní autorka klidně rozepsat i víc. Nápady má rozhodně zajímavé. Okouzlila mě místy, jako je Žebrácká poušť, temné čtvrti a Smrtná ulička plná vysoce „specializovaných“ obchodníků, město fontán nebo havraní planina. A liliové stromy a jejich všudypřítomné lístky. Království v jejím světě jsou rozmanitá a hrdinové si užijí luxus paláce i špínu cest.

Nějaké chyby a zvláštnosti jsem sice našla, ale musím podotknout, že chyby mnou vyčítané, jsou poměrně nevýjimečnou věcí i u knih vydaných. Ty mají ale oproti této výhodu redakční práce, která vychytá aspoň ty nejvíc rozčilující mouchy. 

Jedná se například o časté rozpory – ale k nápravě by stačilo změnit jedno, dvě slova. Časté opakování slov a slovních spojení – opět nic, co by redaktor nevychytal. 

Paní autorka má navíc docela bohatou slovní zásobu a zajímavý styl. 

Líbily se mi také rozhovory mezi postavami, které nepůsobily uměle a dokážu si představit, že by tak opravdu proběhnout mohly. Skvělé bylo, jak Lea Thomasovi zatápí. Oceňuji také, že se z ní paní autorka nesnažila udělat dokonalou princezničku. 

Sečteno podtrženo – bavilo mě to a čtení jsem si užila.

A teď otázka: Koupit nebo nekoupit?

Koupit kniha zatím nejde, ale rozhodně číst. I přes moje výhrady.  Příběh zajímavý je a má určitě potenciál. Doporučila bych ho milovníkům YA literatury - mladším i starším. Zklamaní určitě nebudou a pokud jim kniha sedne, pokračování už je částečně k mání. Osobně by mě velmi zajímalo, co by na text řekl zkušený redaktor a jestli bychom se v něčem shodli.

Za poskytnutí recenzní e-knihy moc děkuji autorce LenceLB. Knihu si můžete přečíst zde. Děkuji také za poskytnutí ilustrací použitých v článku.

Anotace:

Dva válečnické rody - jeden prostý, druhý vznešený. Kdysi mezi nimi vzniklo pouto, které musí být naplněno. Ona pochází z kraje vycházejícího slunce a barev. On pochází ze země deště a lilií.

Ona nadevše miluje svou rodinu, on miluje jinou ženu. Ona hledá způsoby, jak zpřetrhat pouta minulosti, aby se mohla vrátit domů. On hledá možnosti, jak zachránit svou snoubenku, aniž by porušil dávný závazek.
Nemají nic společného, přesto se osud rozhodl, že jejich cesty spojí.

Slib, který nastal čas splnit.
Čest, která není ctí.
Láska, která není láskou.

Společně se vydávají na nebezpečnou cestu, pronásledováni temnotou. V každém tmavém koutě číhají nebezpečné Stíny, jež jsou předzvěstí kruté smrti. Bude to dlouhá cesta na jejímž konci nemusí být vůbec nic. 

Válka zrcadel

Zoufalé bytosti se neohlížejí na následky svých činů, pouze bojují o přežití... 

Autor: Tereza Matoušková
Nakladatel: Epocha
Rok vydání: 2017
Počet stran: 224

Můj názor:

Konečně jsem se rozhodla ponořit do světa, který si připravila domácí autorka Tereza Matoušková, známá také jako „Temnářka“. A v této útloučké knize dělá své přezdívce opravdu čest. To, co jsem v knize zažila, není svět po zkáze, příběh se odehrává těsně před. A v lecčem je to ještě horší než postapo. Protože hrdinové mají to nejhorší teprve před sebou.

Válka zrcadel je obrazem naprosté apokalypsy. Důkazem toho, že i lidé, kteří by měli být moudří, dělají v zaslepenosti mocí špatná rozhodnutí, za které platí svět s nimi. 

Mágové kdysi dávno využívali pro své boje o moc tolik krvavé magie, že se prostě všechno pokazilo. Ve světě se objevila první trhlina a z ní se na svět drali Bezejmenní. Zubaté stvůry noci, které se nezastaví před ničím, aby roztrhaly a pozřely svoji kořist – lidi, zvířata – maso jako maso, hlavně, když je čerstvé a teplé.

Pár statečných obránců tomu všemu ještě čelí, ale i mezi nimi stále převládají zbytky boje o nadvládu. Otázka ovšem je, nad čím vlastně chtějí vládnout. Jih země je již zcela pustý a je v něm tolik trhlin, že se je mágům nedaří zavírat. Lidi pravidelně hynou strašnou smrtí a Bezejmenní vyhrávají. Svět lidí se řítí k zániku a od prvních řádků je jasné, že s tím nepůjde udělat vůbec nic. Volby neexistují, pouze mezi zlem a větším zlem a tak je možné jen oddalovat nevyhnutelné.

V tomto světě, kde snad pro děti ani není místo, jsem poznala dívku Ankaru a ta dívka byla jiná. Byla Zrcadlo. Každý v její tváři spatřil někoho jiného, většinou člověka, kterého měl velmi rád. Nikdo ji neviděl takovou, jaká skutečně byla.  Mohla si půjčovat cizí tváře a jiní ji využívali pro toto umění. Většina jí ale pohrdala. Kromě toho také mohla vládnout magií. 

Ta dívka měla přítele. Muže, kterého potkala jako malá holčička a který byl jistým způsobem také démony poznamenán. Jejich osudy byly jiné a přes to se v příběhu proplétaly. Nakonec totiž stejně bude souzeno všem dopadnout stejně…

Paní autorka z obrovské části staví na dokonalé atmosféře, pro kterou je charakteristická naprostá beznaděj a bezvýchodnost situace, ve které se postavy nacházejí. Mají na výběr – zemřít teď, nebo zemřít později. Na romantiku zapomeňte, největší cit tu je přátelství, které ale má své meze a nenaráží na laciná gesta. Ne, že by se tu nenašel žádný vztah, ale žije se rychle a rychle se taky umírá.

Paní autorka hodně často přeskakuje ze současného vyprávění do minulosti postav. Čtení je místy útržkovité a zdánlivě nesouvisející, jenže ono tohleto střídání ještě víc podtrhuje atmosféru, pro kterou nenacházím slov. Při čtení bych spolu s postavami měla cítit naprostou beznaděj a hrůzu ze smrti, která prostě přijde. 

Jenže ona je tam i naděje a nezdolná chuť bojovat do posledního dechu za všechno, na čem záleží. Zní to strašně pateticky, ale prostě to tam je. Sama paní autorka se však jakémukoliv patosu a brnkání na citečky vyhýbá a syrově popisuje holou realitu svého světa. Házela mi to jak psovi kosti – a poper se s tím čtenáři. A přitom to bylo prostě perfektní. Žádné kudrlinky, jednoduché věty a řečeno bylo vše.

Postavy mohly působit naprosto bezcitně, ale já jsem z nich cítila spíš únavu ze situace. Naprosté vyčerpání. A přes to znova vstávaly a bojovaly dál. Propracovávat je moc do hloubky nebylo nijak nutné a tak o nich paní autorka řekla jen to, co pro příběh potřebovala. A vlastně mi to ani nevadilo. Rochnila jsem se v těch scénách a užívala si situaci. 

Postavy v podstatě jen žily v příběhu, tlačené těmi okolnostmi, se kterými se vyrovnávaly s většími nebo menšími úspěchy. Díky tomu ale byly živoucí – ne nutně sympatické, prostě jsem je přijala bez výhrad s jejich povahou, jaká byla.

Rozsah knihy mi připadá naprosto dostatečný. 

Nejdřív jsem si myslela, že to bude málo, ale nakonec to bylo přesně tak akorát a paní autorka přestala v nejlepším. Zajímavé je, že bych čekala po dočtení nějakou špatnou náladu, ale ono ne. Cítila jsem se spíš spokojená se zajímavým příběhem a s tím, jak ho paní autorka dokázala kočírovat a nesklouznout do hromady apokalyptických klišé. Zároveň udržela velmi rychlé tempo příběhu, takže na nějakou nastavovanou kaši nezbylo prostoru.

Jak je patrné, mnohem více se mi líbila ta bojovná část, než politické intriky, které v knize taky nechyběly. Nejspíš mě politika zase tolik nezajímá, když jde mým oblíbeným postavám o krk :) Konec mě úplně dostal. 

Něco takového by mě nikdy nenapadlo – myslím to zjištění, proč se všechna ta zkáza děje. Celý příběh to najednou ukáže ještě v další rovině, která mě při čtení ani nenapadla. Moc ráda bych znala pokračování, i když jak se tak věci děly, možná raději ani ne :).

A teď ta zásadní otázka. Číst to nebo ne?

Pokud toužíte po knize s velmi zajímavou atmosférou a dynamickým dějem, pak určitě číst. Příběh vás nenechá knihu odložit ani na chvíli a i když má možná nějaké mouchy, zaručuji vám, že si jich ani nestačíte všimnout.

Anotace:

O očích se říká, že jsou oknem do duše. Ty Ankařiny připomínají pohled do zrcadla a kdo do nich pohlédne, znovu spatří své milované. Kaltská čarodějka a schovanka arcimága se naučila se svým darem žít, a už ani nepřemýšlí, zda to není spíš prokletí. Přesto se může její život ocitnout v troskách mávnutím motýlích křídel. Jako by nestačily intriky a politické hry. Začínají se vynořovat i bezejmenné stíny dávnověku. Odkaz bytostí, kterým stačí pár kapek krve, aby proměnily zapomenuté pohádky v krutou realitu.