Dlouhé, předlouhé a nekonečné řady

aneb zbytečné povzdechnutí nad nesmrtelností brouka...

Rozmohl se nám tu takový nešvar.

U některých autorů je to tedy zatím stále „švar“, ale přes to je to něco, co už mi pomalu začíná vadit. Dřív jsem to každopádně milovala. A co?

Série.

Pořádný tlustý a aspoň třídílný série.

Jenomže ono se to v poslední době zlomilo. 

Těch sérií už je nějak moc a samostatnou knihu aby člověk hledal s baterkou v ruce. Tedy hlavně u fantasy žánru. Pokaždé, když mě zaujme nějaká kniha, která je nová, je ze série. Fantasy už je prostě jen na série. V lepším případě dvou až tří dílné, což se ještě dá. Jsou tu ale případy (ukažme si prstem na Maasovou, například), kdy autor fakt neví, kdy s tím švihnout a píše a píše a píše… až to téma vycucá do sucha a úplně rozmělní. Není nic horšího než dočítat sérii jen proto, abych konečně znala konec a mohla s tím švihnout do kouta.

Čest výjimkám, které udrží sérii kvalitní nebo se včas šprajcnou na rozumných třech knihách.

Samozřejmě tu mám pár osamělých hrdinek, které zůstávají bez knižních bratří a sester a hrdě nesou svůj jednodílný příběh. (Pauza s baterkou v ruce před knihovnou…) Našla jsem jich v knihovně šest čistokrevných fantasek. 

Ideálem poslední doby se pro mě stává – pokud už to teda je série – maximálně tří dílná řada s každou knihou do sedmi set stran. Zjišťuji, že delší věci mě prostě v polovině přestanou bavit. Z několika důvodů:

•         To čekání než vyjdou další díly.
•         Stal se z toho plytký blábol.
•          Autor se opakuje a vykrádá sám sebe.
•         Není to tak dobrý, abych už neměla hrdinů plné zuby.

A v nejhorších případech sérii prostě utne nakladatel, protože to nesype. To se ale většinou stane u sérií, u kterých bych klidně vydržela :D

A komu se něco z toho stalo? No tak ku příkladu pan Martin a jeho nekonečná Hra o trůny, paní Gabaldon a šíleně natahovaná Cizinka, paní Hamilton a její Anita Blakeová, již zmíněná paní Maasová. A další výtečníci.

A jaký je závěr tohoto zbytečného skučení? Někdy méně znamená více, páni autoři.

P.S.: Vás, mých oblíbenců, kteří dodržujete slušné pravidlo tří dílů a píšete pořád skvěle, se článek netýká :)

P.P.S.: Maasovou jsem vybrala pouze náhodně, protože mi prostě padla do oka, ale grafomanka to je, to musíte uznat :)

Vězeň času

„… Tohle je největší útěchou, když je vám čtyři sta let. Je vám dokonale jasné, že nejdůležitější lekcí historie je skutečnost, že se lidé z historie nikdy nepoučí.“

Autor: Matt Haig
Překlad: Hana Sichingerová
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2018
Počet stran: 304

Můj názor:

Knihu jsem si nechala poslat, protože na tento typ knih si potrpím. Lákají mě změny času a zážitky, které to postavám přináší. Tušila jsem, že tato kniha bude ale jiná, než ostatní „časocestovatelské“ knihy. Nečekala jsem však, že bude tak úžasná, plná emocí a myšlenek a že bude ukrývat tak zajímavý životní příběh. Příběh zatraceně dlouhého života…

S hlavním hrdinou, Thomasem Hazardem, jsem se setkala v současnosti. Hádali byste, že je tak čtyřicetiletý muž, ale má na krku už o pár křížků navíc. Přesněji o čtyři sta. 

Narodil se ve Francii roku 1581, a ačkoliv je na první pohled normální, už ve třinácti letech bylo patrné, že stárne jaksi jinak než ostatní lidé. Spíš, že nestárne vůbec. 

Od narození do současnosti si prošel mnohým, vystřídal spoustu míst k životu, spoustu zaměstnání, až nakonec skončil jako učitel historie v Londýně. Jeho dlouhověkost je mu zdrojem potíží i požehnání. Krásy, okamžiků štěstí i hlubokého zoufalství a o tom je jeho příběh, který v knize vypráví. O lásce, přátelství, osamění a smrti.

Thomas je naprosto do detailu propracovaná osobnost, jeho myšlenky a pocity jsem doslova cítila na vlastní kůži. Pan autor prostřednictvím své postavy uvažuje zajímavým, svěžím a pro mě blízkým způsobem. Poutavých myšlenek a silných momentů je v knize opravdu přehršel a myslím, že svoje téma si v příběhu najde většina lidí.

Thomas pochopitelně není jediným takto dlouhověkým člověkem. Je součástí tajné organizace dlouhověkých lidí, kteří se ukrývají před světem a vzájemně si pomáhají měnit identitu a zůstat neobjeveni. Prozrazení může být nebezpečné. Šlo by o život nejen konkrétnímu dlouhověkému, ale i tomu, kdo tajemství zná. 

Zároveň se mihnou i city. Ačkoliv si Thomas myslí, že jedinou stálicí jeho života zůstane dávno mrtvá dívka, kterou poznal v mládí, potká v současnosti i jinou. Jenže pravidlo dlouhověkých je k nikomu se nevázat a nikdy se nezamilovat.

Už od první strany je jasné, že tahle kniha bude výrazně jiná než ostatní. 

Hlavní hrdina nikam do minulosti ani budoucnosti necestuje. Pouze žije neuvěřitelně dlouhý život a minulost jsem poznala z jeho vzpomínek na ni. 

Na svůj život hlavní hrdina nenahlíží jen z té skvělé stránky. Vlastně spíš zmiňuje tu méně dobrou - osamělost, zahlcení vzpomínkami, pocit, že nikam nepatří, že je na světě úplně sám a nikdo mu nezůstal. Zároveň ale dění není depresivní – Thomas pořád věří, že naděje nikdy neumírá. 

Kniha zachycuje krásu času a úžasné okamžiky, které Thomas ve svém životě zažil. Raduje se z novosti každého rána, hudby, knih a dalších úchvatných věcí, které dokázal člověk vytvořit. Ukazuje ale i děsivé věci. Násilí, lidskou omezenost a zlobu, války a nesmyslné činy, které lidé až podezřele často opakují. 

Příběh neklouže po povrchu, ale noří se do hlubin života - dlouhého života - hlavní postavy a ukazuje jej v celé jeho šíři od šťastných chvil až po okamžiky beznaděje a zoufalství.

V knize se pravidelně střídá vyprávění ze současnosti se vzpomínkami hrdiny na doby dávno minulé. To vše je zachyceno v poměrně krátkých kapitolách, což napomáhá pocitu, že četba lehce plyne a navíc to dává možnost přerušit čtení a vstřebat myšlenky, které v kapitole zaujaly. A oni budou nějaké takové v každé kapitole, to mi věřte. Přečtení knihy pak může trvat docela dlouho, i když je čtivá. Jen je prostě příliš zajímavá na to, aby se zhltla jen tak na posezení. 

Vyprávění místy působí velmi melancholicky, ale záleží spíš na konkrétním čtenáři, jak bude celou věc vnímat. Kniha totiž nabízí i poměrně nekomplikovaný příběh a není těžké se soustředit jen na něj. A nazývám jej nekomplikovaným spíš proto, že mám pocit, že on samotný není to, oč panu autorovi šlo. Byl to prostě příhodný rámec pro spoustu zajímavých myšlenek.

Vzpomínky hrdiny mě zavedly do mnoha koutů světa. Od Anglie přes Ameriku, Francii, Tichomoří, Austrálii… Hrdina prožil spoustu zajímavých a známých okamžiků z dějin. Prošel si mnoha epochami, měnil se spolu se společností a poznal několik zajímavých osobností. Pan autor dokázal tyhle historické skutečnosti velmi dovedně použít a zakomponovat do děje tak, jak se mu to hodilo, aniž by to působilo neuvěřitelně. Měla jsem celou dobu pocit, že čtu skutečné vzpomínky, že mi skutečný člověk vypráví o svém životě, tohle se mi u fikcí nestává. Takže gratuluji panu autorovi, napsal to perfektně.

Tenhle příběh vás změní. 

Ukáže vám nový způsob jak uvažovat o smyslu života a plynutí času. Zároveň ale do tohohle přemýšlení nenutí. Pochybuji nicméně, že ze čtení vyjdete zcela nedotčení :). 

Není to ale kniha úplně pro každého. K zábavné a oddechové literatuře bych ji nepřiřadila. Chce to čtenáře s otevřenou myslí a chutí přečíst si něco náročnějšího.

Příběh doporučuji všem, kdo si chtějí přečíst něco trochu jiného. Něco, co zaujme a láká přemýšlet, ne pouze konzumovat literaturu. Nechte se zlákat tím pokušením a čtěte. Stojí to za to.

Za recenzní výtisk moc děkuji nakladatelství Metafora. Pokud vás kniha láká, najdete ji zde.

Anotace:

Kolik životů potřebujeme, abychom se konečně naučili žít?

„Jsem starý. To je to první, co byste měli vědět. Problém je, že mi to nejspíš neuvěříte. Když se na mě podíváte, pravděpodobně si řeknete, že je mi kolem čtyřiceti. Ale nemůžete se víc mýlit…“

Tom Hazard má neuvěřitelné tajemství. Na pohled možná vypadá jako obyčejný jednačtyřicetiletý muž, ve skutečnosti však žije už několik století. Na vlastní kůži prožil mnohé – hrál divadlo se Shakespearem v alžbětínské Anglii, účastnil se zaoceánských výprav s kapitánem Cookem, popíjel s Fitzgeraldem v Paříži 30. let... Měnil identity, aby přežil bez prozrazení, ale nyní se ho minulost pokouší dohonit. Jednou provždy se bude muset rozhodnout, zda zůstane v minulosti uvězněn či konečně začne žít v současnosti.

Ocitáme se s Tomem v Londýně, kde přijímá místo učitele dějepisu – ideální pro někoho, kdo zná dějiny doslova z první ruky. Ve škole potkává šarmantní učitelku francouzštiny, která mu pořádně zamotá život. Protože jediné, co Tom nesmí, je ZAMILOVAT SE.

Vězeň času je milostný příběh, který prochází staletími a kontinenty. Originální román o tom, že kdybychom měli dostatek času, nejspíš bychom žili šťastně až do smrti.

Z kouře a kamene

Poznejte urban fantasy, která se stala vítězným rukopisem literární soutěže Hvězda inkoustu.


Autor: Alžběta Bílková
Nakladatel: Fragment
Rok vydání: 2018
Počet stran: 336

Můj názor:

Příběh Z kouře a kamene mě lákal hned několika věcmi. Jednak je to původní česká fantasy, je to také prvotina začínající autorky a také je to vítězná práce soutěže Hvězdy inkoustu, kterou pořádá nakladatelství Fragment. 

Anotace mě sice tentokrát moc nepokoušela, ale pokud dílo vyhrálo, něco na něm být musí. A taky bylo.

...

Na začátku je muž, který umírá. Zbývají mu už jen okamžiky života a z posledních sil se potácí městem za neznámým cílem. Ten muž je Cael Marling pán kouře a kamene, strážce paměti. Se zoufalým úsilím se dopraví až do bytu, kde žije dcera jeho někdejšího dobrého přítele Carys Obelová a zemře jí v náručí. V okamžiku své smrti jí předá všechnu svoji moc a ona se stává jeho nástupkyní, paní kouře a kamene, tedy pokud přijme ten úkol a splní zkoušku, která ji čeká. Pokud neuspěje, zemře…

Její sžívání se s novým světem ale nebude komplikovat jen obava z nadcházející zkoušky a přemýšlení nad tím, jestli vůbec má výzvu přijmout. 

V Šerosvětě se totiž děje také něco velmi špatného. Místní „mafie“ má slušně rozjetý obchod s drogou, kterou představují tekuté emoce získávané od lidských spoluobčanů. Hlavní mafiánka Adriana by pro sebe ráda ukořistila ještě o něco více moci, než už má. 

A pak také začnou umírat šerosvěťané. Jsou zabiti čímsi… Stínem…

Jak už to tak ve fantasy žánru chodí, málo kdy se podaří přijít s něčím novým, neviděným a originálním. Tady se to podařilo alespoň částečně. Pokud mi snad zápletka něco připomínala, musela jsem uznat, že prostředí a společenská situace v knize jsou originální dostatečně. 

Paní autorka svůj příběh umístila do města Morigan, kde spolu žijí lidé a příslušníci Šerosvěta, o kterých lidé pochopitelně nemají ani tušení. Šerosvěťané jsou potvory rozličné. Našla jsem mezi nimi čaroděje, démony, vlkodlaky, sirény a různou další nadpřirozenou havěť. 

Vládu nad městem drží čtyři vládci, kteří žijí velmi velmi dlouho. Vlastně tak dlouho, než se sami rozhodnou předat svoji magii nástupci nebo než jim k tomu rozhodnutí dopomůže násilná smrt. Jedním z vládců se má stát i Carys K těmto čtyřem vládcům se vztahovala i zajímavá historie a legenda, kterou paní autorka přidala.

Co se postav týká, nemůžu říci, že by mi některá výrazněji utkvěla v paměti, ale ani to, že by byly nevýrazné a plytké. Byly více méně takové, jaké bych od YA knihy očekávala. Nějakou zásadnější změnou si projde především hlavní hrdinka a částečně i syn původního pána kouře a kamene Roan. Poměrně zajímavou postavou byla také Mara, šerosvěťanka, na které mě zaujala hlavně její minulost a současná situace ve službách jednoho z těch „zlých“ elementů v knize. 

Osudy hlavních postav byly propojeny minulostí, kterou paní autorka šikovně nachystala a která pomaličku vyplouvala na povrch. 

Protože každý příběh musí mít svou zápornou postavu a každý hrdina svoji Nemesis, vyskytoval se i tady padouch, který měl v úmyslu hrdince škodit a připravoval mnohé napínavé chvilky. Při čtení asi přijdete na to, kdo by to tak mohl být, ale určitě vás ani ve snu nenapadne způsob, jakým to paní autorka zaonačí. V tomto jí průhlednost a nedostatek originality určitě vyčíst nemůžu. 

Překvapila mě také způsobem zpracování romantické části knihy. Bylo příjemné, že hlavní hrdinka neutrpěla onu typickou dokonalost a neomylnost a muži jí nepadali k nohám. Celou romantickou záležitost se paní autorce podařilo vyřešit lehce a nenásilně a působila dostatečně přesvědčivým dojmem. Žádné vášnivé výlevy nečekejte. 

Jediné, co bych vztahovým záležitostem vytkla a co mě už v knihách podobného typu začíná otravovat a stává se to velkým klišé, je alespoň jedna lesbická nebo homosexuální postava. Zároveň to ale bylo jediné z otravných YA klišé, které jsem v knize našla, takže se dá přivřít oko :)

Rozsah díla se mi zdál dostatečný, i když si myslím, že paní autorka má i na víc. Svět, který si vymyslela, by si zasloužil i komplikovanější a delší zápletku a možnost rozepsání na více stranách. Nevím ale, jaké bylo v tomto směru pravidlo soutěže. Co je ale jasné, je to, že kniha vyhrála zaslouženě a já jsem zvědavá, s čím přijde paní autorka příště. Že bychom se dočkali pokračování? Pokud ano, ráda si ho přečtu.

Knihu doporučuji všem, kteří mají chuť na lehkou a příjemně čtivou YA fantasy a zájem poznat nový svět, který je zajímavý a lákavý. Kniha je určena především mladým čtenářům, ale i ti méně nároční starší si u ní příjemně odpočinou.

Za poskytnutí recenzní e-knihy moc děkuji Palmknihám. Pokud vás kniha láká, najdete ji zde i s ukázkou k nahlédnutí.

Anotace:

Když se u Carys Obelové objeví jedna z nejmocnějších bytostí města Morigan a zemře jí v náruči, netuší, jak moc se její život změní. Carys se stává nástupkyní pána kouře a kamene – titulu, kterým disponuje jeden z vládců nadpřirozených bytostí Šerosvěta. Má dvě možnosti. Nechat se magickými schopnostmi zničit, nebo podstoupit obtížnou zkoušku. Rozpozná Carys své nepřátele a najde odvahu bojovat s osudem, ale i sama se sebou?

Lov stínu

Autor: Adrianne Stricklandová, Michael Miller
Série: Kroniky Kaitanu (1. díl)
Překlad: Adéla Rufferová
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2018
Počet stran: 368

Můj názor:

Stín.

Vysoce energetická látka, která se vyskytuje v mlhovině okolo planety Alaxak a některých dalších. V současné době nelepší zdroj energie ve známém vesmíru a cenný obchodní artikl. 

Svou moc ale nevydá zadarmo. Lidé, kteří ho těží z mlhovin Alaxaku platí osudu daň za schopnost stín lovit. Projevuje se u nich něco jako posednutí stínem. Nákaza, která postupně způsobuje šílenství a smrt. Některé staré lovecké rodiny jsou částečně odolné, ale platí za to časnou smrtí, která s každou generací přichází dříve a dříve. Zároveň jim někdy také stín může zostřit smysly a vylepšit reakce organismu.

Přesně to se děje nejlepší pilotce na Alaxaku Quole Uvgamutové. Je kapitánkou lodi k lovu stínů Odkaz Kaitanu. Ačkoliv je mladá, není jí ani dvacet, odpovídá za celou loď, posádku a obživu. Rodinu už nemá. Rodiče umřeli a jejím jediným příbuzným je bratr Arjan, který s ní také loví stín.

Druhou hlavní postavou je Nev. Nový plnič na lovecké lodi. Už od počátku je ale jasné, že je víc než pouhý poskok. Něco Quole chce a chce to tak moc, že se nechal najmout na jednu z nejnebezpečnějších pracovních pozic na Odkazu Kaitanu. A je hezkej a fakt sympaťák :) chápete? Předvídat se to dá už od začátku :D

Na Odkazu Kaitanu není snad jediný člen posádky, který by neskrýval nějaké tajemství nebo nebojoval s „vnitřním démonem“. Nejzajímavější a zároveň nejzáhadnější je obchodník (obchodnice) Basra. Je zajímavý nejen tím, že je velmi schopným a nadaným kšeftmanem, který se stará o prodej naloveného stínu. Je taky osobou poněkud klamající vzhledem. Snadno byste si ho spletli se ženou, ale momentálně sám sebe považuje za muže. Bojovník Eton je taky poutavý tvor. Je jasné, že má výborný výcvik, ale nikdo tak úplně neví, kde k němu přišel. Každopádně je odhodlán chránit Quole a posádku vlastním životem.  Posledním členem posádky je talentovaná hackerka Telu. K čemu potřebuje loď na lov stínu hackerku? No uvidíte :).

Na první pohled je kniha lehčí YA scifárnou, bez nějakých zásadních technických složitostí a šíleně komplikovaných událostí. A ono to tak i je, nebýt překvapivě dobře sepsané zápletky a zajímavých postav, které se dvojici autorů podařilo stvořit. 

Kromě drsného života lovců stínu jsem si užila také pár chvil v luxusu paláce královské rodiny. Akce a nebezpečí přitom dostaly postavy naloženo, co se vešlo. Samozřejmě se příběhu nevyhnula ani kapka romantiky. Podaná je ale velmi decentně, nic se nepřehání. Žádné uvzdychané a podivně křečovité scény jsem zde nenašla.

Prostředí je takové typicky scífkové. 

Příběh mě zavedl buď na palubu lodi nebo na některou z planet, které jsou pro děj důležité. Našla jsem tu loď, která je jako starý válečný kůň, otrkaná v mnoha vesmírných letech a lovech na stín, přísně účelová a strohá. Byla tu i supermoderní bojová loď, která se od té první lišila tak absolutně, jak to jen šlo. Planety zastupoval ledový Alaxak, který mi trochu připomněl Hoth. Zdejší obyvatelé byli chudí, jako kostelní myši a v podstatě vykořisťováni nadvládou nezajímajících se královských rodin. Obchodnickou planetu zastupovala Nirmana.  Zde se potkávali oba světy – svět boháčů a obchodních magnátů a svět chudiny a neúspěšných. No a potom samozřejmě  Luvos. Domovská planeta královské rodiny Dracortesů.

Tohle nijak nekomplikované prostředí hodně přispívá k čtivosti knihy. Nenašla jsem žádný přehršel popisů, které by mohli někoho nudit a mohla se tak soustředit na příběh a postavy.

Politická situace v knize není už od pohledu ničím úplně novým. Jsou tu dvě mocné rodiny, které stojí proti sobě a jedna druhé by ráda zakroutila krkem. Zároveň se přetahují o nejmocnější substanci ve vesmíru. Zde to byl stín. V Duně, kterou mi to svým uspořádáním trochu připomnělo, to bylo koření. Nakonec je jedno, co přesně to je. Všichni chtějí tento zdroj ovládnout, využít pro sebe a zbohatnout na něm. A další trochu již tradiční věcí jsou utiskovaní občané zapadlé planety bojující proti všem. Přes to, že se nejednalo o nic úplně originálního, bylo to zajímavé a čtivé.

Knize bych mohla vytknout to, že se hrdinové často dostanou z komplikovaných a o život usilujících situací až moc snadno, skoro zázrakem na to, že se jedná jen o tlupu sotva dospělých, z nichž jen dva mají slušný výcvik. Přitom vzdorují početným skupinám nejlépe vycvičených mužů. Ale je to YA sci-fi, takže s určitou neporazitelností náctiletých hrdinů se prostě počítat musí :) 

A vůbec, já nechci rýpat, protože se mi to vážně líbilo a druhý díl určitě do své knihovny zařadím taky.

Pokud se vám líbil Diabolik, je tohle něco malinko podobného, tak to zkuste. A vy ostatní, co máte chuť na lehčí a i přes to dobře napsanou scifárnu, směle do toho.

Za dárek k narozeninám moc děkuji svému drahému :).

Anotace:

Nev nastoupil jako řadový člen na palubu vesmírné lodi, které velí Qole, nejmladší kapitánka všech dob. Její posádku tvoří sebranka sirotků, uprchlíků a ani Nev není úplně obyčejný člen posádky. Ve skutečnosti pochází z královské rodiny a na lodi se skrývá. Věří totiž, že Qole má klíč k měnící se galaktické civilizaci. Proto se ji rozhodne unést na svou domovskou planetu. Netuší však, že se zapletl s něčím mnohem horším, než je jedna mladá kapitánka.

Hořící stránka

Autor: Genevieve Cogman
Série: Neviditelná knihovna (3. díl)
Překlad: Kateřina Heřmanová
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2018
Počet stran: 392

Můj názor:

Moc ráda jsem se potřetí vrátila do světa Knihovny, fae, draků a především Knihovníků, kteří knihy sbírají. Byla jsem zvědavá, do kterého z alternativních světů paní autorka zavede svoje hrdiny tentokrát.

POZOR! Následující text může obsahovat spoilery k předchozím dílům série.

První díl Neviditelná knihovna (článek zde) mě vzal do jednoho z Londýnů, který je jen částečně chaotický a funguje v něm technika i kouzla.
Druhý díl Maskované město (článek zde) se věnoval chaosem vysoce zamořeným Benátkám.
Třetí díl zavedl Irene a jejího učedníka Kaie do carského Ruska, které je spíše nakloněno řádu.
Jako vždy půjde o získání jistého vzácného svazku, který je toho času ukryt v onom zmiňovaném alternativním světě.
Mezi tím se drama odehrává i na půdě Knihovny samotné. Tentokrát se paní autorka rozhodla věnovat jí více pozornosti. Konečně jsem se dozvěděla něco o hierarchii v Knihovně, její politice, zákulisním bojům, jazyku a samozřejmě Alberichovi, který hrozí celou knihovnu zničit.

Ukazuje se, že paní autorka s každou další knihou zraje, jako víno. Její příběh je díl od dílu propracovanější, napínavější a nese zajímavější zápletku, než ten předchozí. Dokonce jsem se dočkala i akčního a velkolepého finále.

Úspěch třetího dílu přičítám také tomu, že už aktéry příběhu dobře znám. Něco jsme už spolu prožili. Postavy se během času lehce změnily a to se mi na nich líbí. Dokázaly se poučit z předchozích zážitků a ty zkušenosti je provázejí i v dalších dobrodružstvích.
Irene je pořád tak trochu rebelka, která se nebojí občas porušit nějaké to pravidlo, i když ví, že to vůbec není dobrý nápad. Už není tak opatrná a kožená jako v prvním dílu. Pravda, díky menšímu (či spíš většímu) průšvihu na konci druhého dílu je v „knihovnické podmínce“ a dostává proto ty méně příjemné úkoly. Je ale odhodlaná dokázat, že si své místo v Knihovně zaslouží, neremcá a bojuje statečně.
Kai se také pěkně vybarvil. Je z něj sebevědomý dračí princ, možná někdy i trochu moc. V tomto dílu jsem ho konečně poznala i v jeho dračí podobě. Z popisu paní autorky působí dost impozantně.
Vale tentokrát ukáže svoji trochu temnější stránku, ale pořád je to ten prudce vychytralý detektiv.
A záporňák Alberich? Tady stále nevím, co si o něm myslet. Některé jeho myšlenky nejsou tak úplně nezajímavé :). Že by mě sváděl na cestu chaosu, jako se to pokouší udělat Irene?

Dalším významným plusem a zpestřením děje je konečně pořádná porce Jazyka Knihovny. V Hořící stránce jsem si ho užila o mnoho víc než v předchozích dílech. Knihovníkům to dodalo tu důležitou trochu vážnosti a zajímavosti. Konečně to nejsou jen sběratelé knih, ale i obávaní soupeři, kteří mají dost velkou moc a použijí ji, když je to v jejich zájmu. Na druhou stranu nejsou neporazitelní a všemocní a občas se jim hodí pomoc zvenčí. Tuto stránku příběhu paní autorka vyvážila dobře.

Třetí díl série určitě nedoporučuji číst samostatně. Paní Cogmann se již nezabývá vysvětlováním pojmů a připomínáním událostí známých z předchozích knih a proto by čtení nejspíš nebylo úplně ideální. Navíc by nebyly jasné všechny vztahy mezi postavami, které budou pro tento díl také důležité.
Vztahy ovšem nejsou romantické povahy. Docela mě to překvapuje, ale paní autorka se zatím zvládá vyhýbat všem milostným komplikacím a vztahovým trojúhelníkům, které by v příběhu mohly vyrůst. Nějaké náznaky tu sice jsou, ale pořád nevím, jestli vůbec k něčemu podobnému dojde. Je to docela zajímavá změna a přiznávám, že se mi to i líbí. Myslím, že díky tomu by kniha mohla zaujmout i ty čtenáře, kteří na růžovou vztahovou omáčku nejsou stavění.

Paní autorka zajímavě nakročila do dalšího dílu, který si určitě nenechám ujít. Jestli to půjde dál podobným způsobem, mohu se těšit na čím dál více akční dobrodružství, které se pomaličku posunulo z YA fantasy blíž k řadě knih pro dospělé. Tahle série je opravdu vydařená. Nejen svým zajímavým světem, ale i stylem psaní.

Knihu doporučuji všem zájemcům o fantasy z knihovnického světa a to nejen těm mladým. A nejen těm, kteří mají rádi knihy :). Dostanete zajímavé prostředí s propracovaným fungováním magie i techniky. Budete mít zajímavé postavy i lákavou zápletku. Nudit se určitě nebudete.

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega. Knihu můžete pořídit v síti knihkupectví Dobrovský nebo přímo unakladatele tady.

Anotace:

Knihovnice a špionka Irene musí dodržovat jisté standardy, zejména když je v podmínce. A utíkat z mise skrze hořící budovu není moc dobrý nápad. Ale když úniková cesta domů vzplane, tak co jiného špionce zbývá? Zdá se ovšem, že brány do Knihovny se zavřely i v jiných světech. A co je ještě horší, zodpovědný za to he Irenin úhlavní nepřítel Alberich, který má políčeno na samotnou Knihovnu.

Irene a její asistent Kai jsou vysláni do Petrohradu. Tam se na scéně objeví sám Alberich. Irene se mezitím pokouší zachránit svého přítele Valea, i když tím riskuje vlastní život. Ale přítel i samotná Knihovna za to přece stojí...

Zrcátko

Tvé Zrcátko tě zná lépe než ty sám. Udělá vše, abys byl šťastný. Ať chceš, nebo ne.

Autor: Karl Olsberg
Překlad: Jana Kellnerová
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2018
Počet stran: 447

Můj názor:

Víte, proč jsem chtěla tuhle knihu číst? Protože téma působí v dnešní době neodolatelně a zároveň ne úplně nereálně. Když vidím lidi okolo sebe cele soustředěné na chytrofouny, lákal mě ten příběh ještě o malinko víc. Z tématu se totiž dalo vytřískat opravdu hodně a nápad měl určitě potenciál k tomu, aby z něj alespoň trochu zatrnulo.

Při čtení jsem musela uznat jednu věc – ten příběh mě pohltil. 

Není psán nijak složitě, protože nepotřebuje nic takového, aby si udržel čtenáře u stránek. Stačilo bohatě jen to, co mi pan autor předkládal a před očima se postupně skládal obraz budoucího průšvihu. Celou dobu jsem tušila, kam to vlastně bude směřovat, ale jednotlivé kroky, které do cíle vedly, stálo za to si přečíst a pěkně vychutnat.

Pan autor dělí své vyprávění do kratších kapitol, ve kterých se pravidelně střídají hlavní postavy: 

Jednadvacetiletý Andy, který žije s matkou a trpí aspergerem. Svoje Zrcátko dostal k narozeninám, protože matka doufala, že by mu mohlo pomoci zvládnout kontakt s lidmi. Pomohlo…

Lucas, ne zrovna inteligentní muž ze sociálně slabšího prostředí si pořídí Zrcátko, aby udělal dojem na svoji bývalou dívku. Jeho život se ale se Zrcátkem od základu změní…

Jack, grázlík a drogový dealer, u něhož už od začátku bylo jasné, jakým asi způsobem Zrcátko bude využívat.

Carl zakladatel a spolumajitel firmy Walnut systems. Té firmy, která stojí za prvotním nápadem a vývojem Zrcátek…

Freya, novinářka a fotografka, která učiní jeden z nejúžasnějších a zároveň děsivých objevů, důležitých pro tento příběh…

Postavy sednou každému. Nejsou sice nijak zvlášť komplikované, jejich úloha v knize a směr uvažování jsou dané a moc se nevyvíjejí. Přes to se u nich nějaký posun v myšlení najde. V rámci příběhu plní svoji úlohu dobře. Pan autor se nebojí připravovat jim značné nepříjemnosti, ani je případně poškodit na zdraví. Nejedná se tedy o hrdiny, kteří by ze spárů situace vyklouzli nepochopitelně nezranitelní. Naopak, každé jejich jednání a důvěra v Zrcátko se jim přičte k tíži.

Všichni hlavní hrdinové mají své vlastní Zrcátko a jejich prostřednictvím jsem mohla sledovat, jak celý systém funguje. Jak se přístroj mění z užitečného pomocníka na něco úplně jiného. 

Ze začátku vypadá všechno doslova ideálně. Pořídíte si Zrcátko a tím, jak ho nosíte, se Zrcátko učí, jak vám nejlépe radit co je pro vás nejvhodnější - stará se, aby byl jeho majitel šťastný. 

Nesmělým lidem Zrcátko pomáhá osmělit se, pro autistu Andyho je doslova pokladem, pomáhá mu rozeznat pocity lidí, najít cestu do města a s dalšími věcmi, kterých by se sám neodvážil. Carlovu otci dokonce zachrání život včasným přivoláním lékaře. Pro slepé je doslova požehnáním. 

Jenže tohle dlouho nevydrží. Postupem času se zdá, jakoby Zrcátka začínala žít vlastním životem a při čtení vyvstane otázka, kdo je vlastně pánem a kdo pomocníkem – skoro se nebojím říct parazitem...

Na první pohled se téma nezdá nijak zvlášť originální a asi ani není. Knih, které si s něčím podobným hrají, jsem už četla více. Tahle je zajímavá především jednoduchostí psaní a tím, že se pan autor nesnažil zápletku přehnaně uzlit a přeplácat. Udělal ale jednu zásadní věc, kterou jsem, myslím, jinde neviděla. Dal „nepřítele“ do rukou přímo jednotlivým uživatelům a stvořil ho tak, že velmi připomíná současné mobily a sociální sítě. Ze Zrcátek se postupně stala nezbytnost, každý ho měl u sebe a využíval jeho možnosti na maximum a neustále. Co mi to jenom připomíná? :)

Ze začátku mi přišlo trochu nezvyklé, jak bylo všechno zr. 

Uživatel měl svoje Zrcátko, které s ním komunikovalo pomocí zrklipu a snímalo jeho stav pomocí náramku zrcit. Připojit se mohl na zrsíť a taky se dalo dokoupit další vybavení. Zrbrýle, dron zrpták, no prostě všechno zr. Když jsem si ale uvědomila, jak to nejspíš bylo v originále, došlo mi, že lépe to asi přeložit nešlo. Navíc díky tomu působí vše pochopitelně a ani pro čtenáře, který sci-fi neoblibuje, nebude problém se v pojmech orientovat. Podobnost se současnými přístroji není čistě náhodná :) a pomáhá lépe se do děje vžít a vše si lépe představit. Technických věcí kniha moc neobsahuje. Je to takové sci-fi light :).

Jediné, co by se snad dalo knize vytknout, je velká průhlednost. Od začátku je totiž úplně jasné, kam se bude příběh ubírat. Nakonec jsem ale přišla na to, že to nevadí, protože zážitky jednotlivých postav byly sepsány nápaditě a nechyběly ani lehké momenty překvapení, když se děj náhle začal stáčet k průšvihu. Pan autor píše tak, že je čtení velmi snadné a příjemné. Na text se dobře soustředí jednak proto, že není moc složitě psaný a umělecky načechraný a taky proto, že zaujme svým sdělením.

Celou dobu se v něm objevuje jakési varování před tím, kam až může slepá důvěra v techniku vést a v momentě, kdy zápletka vyvrcholí, budete jako čtenář překvapeni tím, že vlastně překvapeni vůbec nejste. Pozor! Hrozí akutní ztráta veškerých iluzí o lidech :).

Knihu ráda doporučím čtenářům, kteří zatím sbírají odvahu začíst se do sci-fi knih. Tahle může být skvělým odrazovým můstkem ke komplikovanějším dílům. Sice je řazena mezi thrillery, ale to mi k ní moc nesedí. Dokáže skvěle zaujmout a téma je více než aktuální, není těžké se do něj vžít a vše si představit. Myslím, že ani zkušení scifaři knihou nepohrdnou. Občas je dobré přečíst si něco lehčího v rámci žánru :).

Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega. Knihu můžete pořídit u nakladatele tady nebo v síti knihkupectví Dobrovský zde.

Anotace:

Jako digitální odrazy nás samých, Zrcátka neustále vědí, co jejich majitelé chtějí, cítí a potřebují. Jemně řídí chování lidí a starají se, aby se každý cítil dobře. Když si novinářka Freya povšimne, že se její Zrcátko chová podivně, začíná se ptát, jakou moc tyto přístroje vlastně mají. Pak pozná autistu Andyho a odhalí, že se Zrcátka stále víc míchají do života svých majitelů – i proti jejich vůli.

 

Když se svými poznatky vystoupí na veřejnosti, má to nedozírné následky…