2. 4. 2018

Všichni dospěli


Nikdy se neohlížím, až na ty chvíle, kdy na to, do prdele, nemůžu přestat myslet.

Autor: Jami Attenberg
Překlad: Marcela Petrželová
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2018
Počet stran: 200



Můj názor:

Knihu jsem si zatoužila přečíst, protože mi byla hlavní hrdinka sympatická už z anotace. 
Nic víc jsem ani nepotřebovala, stačil mi slib zábavného čtení, zvědavost a zajímavá hlavní hrdinka. Čekala jsem trochu něco jako Bridget Jonesovou, jen míň potřeštěného. 
A navíc, proč si to nepřiznat, jsem cílovka :)

Andrea, hlavní hrdinka knihy, je svobodná ženská, které táhne na čtyřicet. Žije v New Yorku, má práci, která ji nijak nebaví, ale vydělá jí na živobytí. Její táta zemřel, když byla malá. Předávkoval se drogami. Matka se s nimi od té doby protloukala, jak uměla. Andrea za mlada měla sen stát se umělkyní, uměleckou školu ale nedostudovala a od té doby se životem spíš plácá. Neví, co chce, neví, kam směřuje. 
Ví jen, že nestojí o to, co běžná společnost považuje za správné – svatba, děti… 
Nevydařených manželství kolem sebe vidí dost, dokonce i její bratr není v tom svém moc šťastný, tak proč by se do něčeho takového měla hrnout? Bratrova dcera je navíc velmi těžce nemocná a umírá a Andrea má potíže najít si k rodině nějakou cestu. Stejnou potíž má i ve vztazích. Ten správný partner se jí jaksi vyhýbá a není to tím, že by jich nezkusila dost. Spíš možná právě proto…

Kniha nakonec nebyla úplně to, co jsem od ní očekávala, ale přes to se mi četla velmi dobře. 
Paní autorka v příběhu přináší nepřikrášlený náhled na život současné ženy ve velkoměstě, možná na první pohled trochu přehnaný, ale na druhý pohled až nepříjemně reálný. 
Je to zpověď ženy, která se rozhodla nenásledovat většinu a nepřijmout za své to, co je pro ostatní přirozeným vývojem života. Tedy studium, práce, vztah, děti… Všichni okolo prostě najednou dospěli. Hlavní hrdinka knihy má však jiné životní hodnoty a tak trochu bojuje s ostatní společností, která se ubírá tou více vyšlapanou cestou.  Andrea si hledá vlastní cestu, vlastní způsob, jak žít. Ne vždy nachází pro sebe pochopení, spíš naopak. A ne vždy má tušení, kudy její cesta vlastně vede.

Z jejího vyprávění je místy cítit jakási únava, snaha hledat způsob, jak se sžít a přizpůsobit s většinou a vyčerpání z toho, že stále nenachází. Vyprávění proto působí z počátku trochu chladně a neosobně. Možná i cynicky. Koneckonců nebyla zrovna v životním období, kdy by překypovala elánem a optimismem. To se ale později změnilo, jak jsem Andreu více poznávala. Vzhledem k tomu, že jsme podobného věku, neměla jsem problém se do ní vcítit a pochopit ji. Jediné, co bych u její postavy ocenila, by bylo trochu více nadhledu a smyslu pro humor. A nemyslím tím ten lehce cynický, který jí občas nechyběl.

Kniha je rozdělena na jednotlivé příběhy – kratší kapitoly, které se odehrávají v různých etapách Andreina života. Nijak na sebe nenavazují a přeskakují velká časová období. 
Jednou je Andrei devětatřicet, pak vypráví o svém dětství, o otci a bratrovi, o škole a období po ní. Pak je jí najednou čtyřicet a mluví o svém vztahu s matkou a bratrově rodině. Své místo v příběhu mají i její kamarádky a muži, kteří jí prošli životem. To všechno je poskládáno za sebou bez nějakého většího řádu, je tedy nutné na začátku každé kapitoly dávat trochu pozor, ve kterém časovém období se Andrea právě nachází, pak se dá zorientovat rychle, během jedné stránky. 
Dohromady tyhle kapitoly dávají smysl, na konci je totiž jasné, co Andrea chtěla sdělit a proč bylo nutné jednotlivé příběhy vyprávět.

Kniha má v sobě zajímavý náhled na vzorce, které ve vztazích lidé opakují stále dokola. Na rány, které si nesou s sebou životem a na to, jak jednotlivá rozhodnutí a události, kterými si v životě projdeme, ovlivní věci příští. 
O tom, jak se někdy bezmyšlenkovitě a zbrkle vzdáváme věcí, na kterých záleží a kterých bychom se vzdát neměli. 
O lidech, o které nechceme přijít a stejně paličatě trváme na tom, že je nechceme vidět. 
A našla jsem tam i tu zatracenou lítost, když si hlavní hrdinka uvědomila, že na něco už je zřejmě pozdě – ale ne na všechno! Naděje je sice skrytá mezi řádky, ale je tam. 
Tuhle psychologickou stránku knihy měla paní autorka skvěle zmáknutou a její hrdinka působila absolutně přesvědčivě. Nenašla jsem žádnou snahu ze strany paní autorky lakovat věci na růžovo ani přehánění problémů. Naopak připravila svojí hrdince nelehkou, ale ne neřešitelnou životní situaci a věřím, že se v ní hodně čtenářek najde. Ne ve všem, ale v něčem určitě.

Kniha je nepochybně určena také k zamyšlení a já jsem přemýšlela nad každým jednotlivým příběhem. Přemýšlela jsem spolu s Andreou, takže musím říct, že mně (stejně jako jí) příběh nakonec něco předal. Pokud to bylo záměrem paní autorky, tak se podařil.
Kniha je dobrým příběhem pro ty, kteří se trošku zamyslet chtějí. Není to úplně veselé čtení, ale ženy v patřičné věkové hranici osloví určitě. Nemyslím si, že by byla kniha ideální pro mladší ženy a dívky. Mohu se plést, ale pravděpodobně v ní nenajdou to, co by očekávaly. 
A ne, Bridget Jonesové se to nepodobá :).


Za recenzní výtisk moc děkuji nakladatelství Omega. Knihu můžete pořídit třeba tady a nebo v síti knihkupectví Dobrovský a na jejiche-shopu zde.



Anotace:

Andrea je svobodná, bezdětná, devětatřicetiletá žena. Snaží se ukočírovat vztahy v rodině, svá sexuální dobrodružství, přátelství a kariéru v práci, kterou nikdy dělat nechtěla. A přitom všem zápasí s myšlenkami a tužbami, jakým by chtěl čelit jen málokdo. 
Kniha je napsaná od srdce, jazykem plným hněvu i důvěrnosti a pokládá mimo jiné otázky jako:
Co když si nechci pochovat cizí dítě?
Můžu si s tebou vyjít na rande a nemuset poslouchat kecy o tvém rozvodu?
Čeho se můžu dožadovat od mámy, když už jsem dospělá?
Vede k něčemu moje terapie?
Kdy už se z pití stává problém?
Proč se mě pořád všichni ptají, proč nejsem vdaná?
Kniha oplývá inteligentním humorem a pravdivě vypovídá o tom, jaké to je být ženou v jednadvacátém století. Známe to všechny, ale ne vždy nejsme ochotné si to připustit.


2 komentáře:

TheMelorry řekl(a)...

Na knihu jsem koukala, ale cítila jsem, že nebudu přímo cílová skupina. A jak vidím, rozhdla jsem se dobře. :)

Kateřina Miklíková řekl(a)...

Děkuji za komentář a přečtení. Já sama jsem cítila, že číst ji před deseti lety, nejspíš by se mi nelíbila. Každý čtenář je trochu jiný, ale zde je určitě lepší mít nějakou podobnou zkušenost nebo alespoň "trochu odžito". I Když tohle čtenářské škatulkování na "odžito a neodžito" nesnáším. Nevylučuji, že se zalíbí i mladším čtenářkám, ale jistá si tím nejsem.