29. 3. 2018

Princ bláznů


„Jsem lhář, podvodník a zbabělec, ale nikdy v životě bych nenechal přítele na holičkách. Ledaže by to vyžadovalo čest, poctivost nebo snad dokonce odvahu.“

Autor: Mark Lawrence
Série: Válka Červené královny (1. díl)
Překlad: Martina Šímová
Nakladatel: Talpress
Rok vydání: 2016
Počet stran: 367



Můj názor:

„Jsem lhář, podvodník a zbabělec, ale nikdy v životě bych nenechal přítele na holičkách. Ledaže by to vyžadovalo čest, poctivost nebo snad dokonce odvahu.“

Dokázali byste knihu, která začíná takto, vrátit zpět do regálu? Tak já teda ne :). Takový hrdina si říká o lásku na první pohled, protože jeho zážitky slibují skvělé a zábavné počtení. A přesně to byla jedna z věcí, kterou se mohl Princ bláznů skutečně pochlubit.

Hned v první kapitole jsem se seznámila s vypravěčem příběhu Jeho královskou výsostí princem Jalanem Kendethem. Titul sice zní vznešeně, ale ve skutečnosti je Jalan jen jedním z houfu dědiců čekajících až se uprázdní trůn, na kterém toho času zatraceně pevně sedí jeho babička, Červená královna. Je desátým v pořadí, takže prakticky bez šance, ale to neznamená, že titul neumí využívat. Svůj čas marní děvkařením, chlastáním, sázením a děláním dluhů. Jeho největším talentem je lhaní a největší devízou naprosto neuvěřitelné štěstí. Jalan je prostě klikař. Ze všech průšvihů dokáže vyváznout se zdravou kůží a navzdory jeho zbabělosti je považován za hrdinu. A když to na snadné vyváznutí nevypadá, je pořád ještě dobrý běžec :).

Druhým z hlavních hrdinů je Snorri ver Snaggason, seveřan, válečník a syn kladiva. Čestný a odvážný muž. Vysoký, impozantní a neohrožený bojovník, který se jen tak něčeho nezalekne, vlastně se spíš do bitev nadšeně vrhá a s nějakým zraněním si hlavu moc neláme. Natož snad se smrtí. Prostě přesný opak Jalana.

Tyto dva svede dohromady náhoda. Snorri je v otrockých okovech přiveden před trůn Červené královny, aby pověděl shromážděné královské rodině o nebezpečí, které ohrožuje severské kraje. O Mrtvém králi, který sbírá vojsko Nenarozených a oživlých mrtvol a snaží se z ledu na severu vyzískat cosi velmi vzácného a nebezpečného. Jalan má všechno tohle úplně v paži, snaží se jen vymyslet, jak uzmout Snorriho pro sebe, aby pro něj zápasil v Jámách a významně tak snížil dluhy, které princ má.

A pak se stane něco, co ani jeden z nich nečekal a ani by to nechtěl, kdyby si mohl vybrat. Kouzlo Tiché sestry je spojí dohromady a vyšle na sever postavit se hroznému nepříteli.

Na první pohled by se to zdálo jako už stokrát napsaná pohádka, ve které jsou hlavní hrdinové nuceni vydat se na cestu, aby čelili neznámému a hrozivému zlu. Tady je ale hned několik rozdílů. Zlo je více než známé a hrdina bez bázně a hany, který jde dobrovolně, je tu jen jeden. Druhý je spíš antihrdina, který má krom strachu taky zatracenou kliku, díky níž se dostane z kdečeho. A navíc průpovídky a uvažování, díky němuž je s ním obrovská sranda. Nejvíc ho zajímá, jak by se celému dobrodružství vyhnul. Jenže jak už to tak bývá, není vyhnutí.

A na těchto dvou tak rozdílných ale naprosto geniálních charakterech stojí celá kniha. Postavy to táhnou kupředu, dělají dílo svěžím, originálním a vtipným a to hlavně vypravěč princ Jalan. Jeho jsem nakonec musela i obdivovat, za ty nesnáze, které v příběhu utrpěl a ke kterým se nakonec postavil tak, jak jsem nečekala. Líbilo se mi na něm i to jak o sobě neměl absolutně žádné iluze. Snorri byl typický hrdina, ale bez něj by tak nevynikl právě Jalan.

Jednou z nejúžasnějších věcí na příběhu je sledování vztahu mezi hlavními postavami. Počáteční nucená spolupráce a lhostejnost se postupem času mění. Krásně jdou vidět tyhle změny především u Jalana. Zatím co na začátku čeká na chvíli, kdy Snorriho podrazí a uteče se zdravou kůží, na konci, když jsou z nich přátelé, už ho tak snadno odkopnout nelze. 
Ve vyprávění najdete překvapivé množství dalších emocí a po této stránce velice dobře vylíčených událostí. Se svými postavami, jejich povahou a psychologií umí pan autor doslova kouzelné věci.

Děj neuhání dopředu nijak výrazně, hlavně ze začátku. Díky vyprávění prince Jalana to ale nevadilo, protože jsem se bavila opravdu skvěle. 
V podstatě nejde ani o nic jiného, než o cestu hrdinů z místa na místo a o pár (vlastně i celkem dost) zajímavých zážitků, které se jim cestou přihodí. Jak jsem už psala, v zásadě nic originálního, inspirace jinými díly fantastické literatury je místy trochu znát, přes to je kniha skvěle čtivá. Fantasy prvek zde zastupují především oživlí zombie bojovníci Mrtvého krále a velmi tenká hranice mezi světem živých a mrtvých. Díky těmto oživlíkům a skupince zcela živých lumpů jsem se dočkala i napínavých, krvavých soubojů a úniků v doslova poslední chvíli. 
Knize nelze upřít také pěkné a poměrně barvité vylíčení prostředí. Obzvlášť u četby části ze severních krajin mi doslova zalézala zima pod nehty.

Docela mě zaujalo částečné využití map současného světa. 
Pan autor vtipným způsobem zapracoval opravdové reálie do svých fantastických map a i když jsem si myslela, že to je nejspíš blbost, nakonec se mi to líbilo. Při pohledu na mapku na začátku knihy jsem se ale nejdříve docela zarazila :).


S panem autorem nemám dosud žádné zkušenosti – toto byla moje první kniha od něj. Jedno vím ale jistě. Nebyla poslední. Nejdříve dočtu tuhle sérii, protože chci víc Jalana, víc Snorriho a pak se vrhnu na další knihy. Pokud máte rádi klasickou fantasy s dobrou atmosférou, nějakými těmi kouzly a krvavými bojůvkami, sáhněte po této knize taky. Navíc budete mít vše okořeněné dobrým, i když značně cynickým, humorem. Ale bavit se budete a Jalana budete milovat.


Anotace:

Červená královna je stará, ale králové Roztříštěné říše se jí bojí víc, než kohokoliv jiného. Po celou dobu své dlouhé vlády bojovala ve vleklé válce za vyšší cíle, než jsou půda či zlato. Její největší zbraní je tajuplná Tichá sestra. Ta zůstává skryta zrakům většiny lidí, a ti, co ji spatřili, o ní nemluví. Vnuk Červené královny, princ Jalan Kendeth - zbabělec, hazardní hráč a nenapravitelný svůdce žen - Tichou sestru vidí. Je v pořadí desátým dědicem trůnu a se svou rolí méně důležitého člena královské rodiny je naprosto spokojený. Předstírá proto, že ohyzdná babizna neexistuje. Jenže se blíží válka. Svědkové tvrdí, že viděli pochodovat armádu nemrtvých a Červená královna povolala svou rodinu k obraně říše. Jal si myslí, že jde o pouhou báchorku - nic, co by se ho týkalo. To se ale mýlí...



23. 3. 2018

Jonathan Strange a pan Norrel


„Může mág zabít člověka magií?“ Zeptal se lord Wellington Strange. 
Strange se zamračil. Ta otázka se mu očividně nelíbila. „Mág by nejspíš mohl,“ připustil, „ale gentleman nikdy.“



Autor: Susanna Clarková
Překlad: Viktor Janiš
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2015
Počet stran: 957



Můj názor:

Už si ani nepamatuju, proč jsem si chtěla koupit zrovna tuhle knihu, vím jen, že trvalo skoro dva roky, než na ni přišla řada. Že bych ji pořídila kvůli té magii, kterou slibovala? :) 
Nakonec to nebylo úplně takové, jak jsem doufala. V něčem to bylo dokonce lepší.
Takže knihu hodnotím jako „nad očekávání“, ale pozor, u mě je to nejlepší hodnocení, protože očekávání mívám občas velmi vysoká a tady jsem je měla :).

V Anglii už dlouhé roky existuje magie jen v teoretické rovině. Praktikujícího mága nikdo neviděl od dob krále Havrana a to už je zatraceně dávno. 
Jednoho krásného dne se ale v opatství Hurtfew objeví mág pan Gilbert Norrel a kouzlem, které oživí sochy v yorské katedrále, uvede celou Anglii v úžas. Se svým sluhou, či spíše pobočníkem Childermassem se stěhuje do Londýna – s velkou nechutí, ale je ochoten podstoupit to nepohodlí a utrpět společnost lidí, aby vrátil anglické magii její důstojnost a úctyhodnost.
Dlouhou dobu je jediným mágem v Londýně a krom zájmu o salonní kouzla, která odmítá předvádět, ho nikdo nebere jinak, než jako senzaci. Pak ale zemře mladičká žena Lorda Poolea a Norrel se k tomu všemu tak nějak nedopatřením nachomýtne. Ačkoliv nemá rád elfí sluhy, protože s nimi zacházel král Havran a toho Norrel neuznává, přivede Lady Pooleovou k životu za pomoci kohosi, kdo je označován jako gentleman s vlasy jako chmýří bodláčí. 
Jenže něco se nepovede. Lady Pooleová, jako by nebyla sama sebou a okolo její domácnosti a dalších lidí se začínají dít divné věci.
Pak se jednoho dne objeví druhý mág. 
Člověk, který přišel k magii omylem, ale zdá se, že má pro ni mimořádné vlohy. Ten někdo je Jonathan Strange a stává se učedníkem pana Norrela…
 
Strange a Norrel. Zdroj
Toto je celý začátek knihy, která mě naprosto okouzlila. Nutno říct, že značně zjednodušený začátek, který zdaleka nevystihuje bohatost děje, se kterým paní autorka přichází. 
Příběh je krásný, na hranici pohádky, fantasy a historického románu. Kniha je velmi tlustá a obsahuje velké množství popisů a rozvláčné vypravování. Kupodivu to ale vůbec nevadí. Ze začátku děj plyne hodně pomalu a paní autorka si s příběhem hraje a vymazluje ho k naprosté dokonalosti. Postupně představuje všechny důležité postavy a svádí jejich cesty dohromady. 
Seznamovala mě s jejich minulostí a současností, aby byl potom dobře zřetelný důvod jejich zapojení do současnosti a budoucnosti příběhu. Toto všechno ovšem zabralo velké množství stránek. Asi tak 700 :). Nechci tím ovšem říct, že by se v knize nic nedělo. Jen to z počátku není žádná zběsilá akce. Spíš kouzelná lyrika ve stylu starých bardů.

Pan Norrel je úžasná figurka a já si ho oblíbila téměř okamžitě. Nejspíš tomu přispělo i seriálové ztvárnění postavy, které se, dle mého názoru, nesmírně povedlo a pan Eddie Marsan to zahrál prostě geniálně. Pan Norrel je takový mrzoutský, samotářský mužík. Je pilný, inteligentní a cílevědomý. Nedostatek přirozeného talentu nahrazuje pečlivostí ve studiu. Rád si zakládá na vlastních znalostech a přitom je naivní jako dítě a nechá s sebou manipulovat. Ve společnosti je nejistý a neobratný, nezná lidi a neumí je prokouknout, proto se často nechá přemluvit k nějaké chybě. 
Strašně mu záleží na obnovení dobrého jména anglické magie, ale nejraději by byl jediným mágem, jako by magie byla žena, o kterou se nechce dělit :) až tak je na své umění žárlivý. Sbírá magické knihy ve velkém a je na ně neskutečným způsobem opatrný a žárlivý jako na všechno, co považuje za své výhradní vlastnictví a právo. Má je raději než lidi – jediným člověkem, kterého si oblíbil, je pan Strange a ani tomu nechce knihy půjčovat. 
Vlastně má docela dost ne přímo špatných, ale obecně hůře přijímaných vlastností. Na druhou stranu je to ale v podstatě čistá duše. Moje sympatie si získal právě tím rozporem v něm.

Zdroj

Strange je úplně jiný, společenský sympaťák, lehce domýšlivý s obrovskou chutí se učit a zkoušet nové věci, obzvlášť ty nejdivočejší a nejúžasnější magické experimenty. Je odvážný, ale i zbrklý a přehnaně sebevědomý. Oblíbila jsem si ho, ale nebyl mi tak blízký, jako Norrel.
Ostatní postavy jsou neméně perfektní. Skvěle propracované a i když je jich celkem dost, bez problémů se dají odlišit jedna od druhé. I ta sebebezvýznamnějsí postava dostane nakonec v příběhu svoji úlohu, občas i velmi důležitou.

Styl psaní knihy je naprosto dokonalý! Skvěle mi sedl typicky britský humor  paní autorky, její nádherné popisy a precizní charaktery postav. Trošku mi to připomínalo starší klasická díla. Na takový styl psaní dnes už moc nenarážím a je to škoda. Chápu ale, že v dnešní uspěchané době chce málo kdo číst něco, co nejde přímo k věci, byť je to jazykově neskutečně krásné a propracované. Já osobně tohle hraní miluji a vůbec mi nevadí, že to nafoukne knihu na 900 stránek. 
Jediné, co mi trochu vadilo, byly poznámky pod čarou. To je ale asi můj problém, Neumím se s nimi srovnat tak, aby mi nezasáhly do děje, Čtu je hned, jakmile mě na ně odkáže takové to malé čísílko a pak se mi špatně vrací k původnímu ději. Rozhodně jsem je ale nevynechávala, protože povětšinou byly docela vtipné. A někdy byly také docela dlouhé, sem tam zabraly i většinu stránky a dostala jsem se díky nim do úplně jiného příběhu. Zejména do historie anglické magie a ke království krále Havrana.

Okolo strany 700, což se může zdát docela pozdě, začala v knize dost akční část. Do té doby příběh plynul spíš zvolna, ale teď najednou začal zběsile cválat kupředu. To, na co si paní autorka připravovala pečlivě půdu celý předchozí děj, nyní dostalo prostor a v kombinaci s jejím skvělým vypravěčským stylem to byla prostě bomba závěrečná čtvrtina knihy. 
Ke slovu se konečně dostal hlavní Pan Záporák. A že to byla dobrá postava nemusím říkat. Připravoval si podmínky k převzetí moci hezky pomalu a nenápadně. Intrikoval, využíval, čaroval a chytračil. Spolu s tou jeho příběhovou linkou vyvrcholila i celá spousta dalších osudů ostatních postav ať už kladných nebo záporných, každý dostal svoje. Jestli to bylo to, co si zasloužil, to už musí posoudit každý čtenář sám :).

Zdroj

Jsem ráda, že čas strávený s touto devítiset stránkovou kráskou nebyl časem ztraceným, ale naopak časem, který mi přinesl krásný příběh, velmi krásně a s citem vyprávěný. Hluboce se skláním také před prací pana překladatele. Tak nádherně využitý jazyk! To byla radost číst.


Pokud si potrpíte na dobře propracované, náročnější příběhy, je toto pro vás jasná volba. Nečekejte na akci, jen si užívejte čtení, protože až ta akce přijde, bude vás mrzet, jak rychle stránky poletí. Jestli ale máte rádi knihy, které jdou rychle k věci a s nějakou krásou textu se moc nemažou, toto nebude pro vás. Tahle kniha nespěchá. Nabízí možnost si krásný text vychutnat až do dna a ještě k tomu zajímavý příběh.


Anotace:

Na počátku devatenáctého století už v Anglii nikdo na kouzlení nevěří. Dokud se v Hurtfewském opatství neobjeví samotářský pan Norrell, který nechá obživnout sochy v yorské katedrále. Zpráva o návratu magie se brzy rozlétne po celé Anglii. A je to jako na zavolanou: Napoleon dobyl Evropu, začíná pokukovat i po Britských ostrovech a pomoc kouzel může být k odražení zatím neporazitelného agresora klíčová… Světoznámý fantastický román Jonathan Strange a pan Norrell výrazně vybočuje ze standardu žánru. Kromě výtečné zápletky a bohatého děje čtenáři nabízí ojedinělý literární styl, který odborníci srovnávají s mistrovstvím klasiků Jane Austenové nebo Williama Thackeraye.
Kniha získala mnoho významných ocenění - například Time's Best Novel of the Year, World Fantasy Award for Best Novel nebo Hugo Award for Best Novel.


20. 3. 2018

My jsme legie


„Panebože, tohle je přece splněný sen každého fanouška sci-fi. Vždyť možná poletím ke hvězdám.“ (Bob, verze 2.0)


Autor: Dennis E. Taylor
Série: Bobiverzum (1. díl)
Překlad: Filip Drlík
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2018
Počet stran: 376



Můj názor:

Na počátku všeho byl Robert Johansson. Veselý, ne zrovna přehnaně společenský člověk. Inteligentní, vynalézavý a optimistický, s úžasně pružnou myslí a především nerd jako poleno :). Tento Bob právě prodal svoji softwarovou firmu za nekřesťanské peníze, které si zrovna užívá na sci-fi conu a k tomu učinil krok k nesmrtelnosti. Upsal se kryobance, která má za úkol po jeho smrti zachránit hlavu a tu uchovat až do chvíle, kdy bude moci být Bob zase oživen. S čím ale Bob nepočítal je, že zemře ještě ten den odpoledne pod koly auta.

A probudí se… 
Jenže v roce 2133. 
A už není tak úplně Bobem. 
Je replikant - jen vědomí, přenesené do počítače a navíc ještě vlastněné státem. A ten stát pořádá s ostatními závod o kolonizaci vesmíru. Bob se má stát – pokud bude nejlepší z pěti probuzených replikantů – řídící jednotkou jedné takové průzkumné lodi.

Mnoho replikantů se zblázní, už jen z toho, když zjistí, co se s nimi stalo, ale v Bobovi našli toho pravého. Fanouška sci-fi, který si v podstatě libuje ve své počítačové současnosti a děsně se těší do vesmírné lodi. Musí ale dokázat, že je nejlepším kandidátem z několika možných. Rozhodne se tedy hrát hodného robíka a pochybnosti a námitky (a revoltu) si schovat na později…

Už od začátku jsem věděla, že mě tahle kniha bude bavit. To už se tak prostě pozná z anotace :). Pan autor vypráví Bobův příběh (ústy Boba) v lehkém, zvolna plynoucím tempu a příjemném neformálním stylu. Bob je rozený vypravěč, vtipálek i filosof. 
Kapitoly jsou sice celkem krátké, ale za to plné zajímavých událostí. Příběh, ačkoli je v něm opravdu hodně technických věcí a popisů počítačových programů, funkcí, vylepšení a já nevím čeho všeho ještě, je perfektně srozumitelný a báječně čtivý. Tu technickou stránku bych u plnokrevné scifi očekávala, ale s tak úžasnou čtivostí a dokonce vtipem se zase tak často nesetkávám. A těch krásných nerdovských narážek, co tam bylo!

„…Bobiverzum. BobNet. Tahle galaxie pro naše ego možná není dost velká…“

Vzhledem k tomu, že úkolem Boba je obsadit planety vhodné pro život a zkoumat vesmír, je jasné, že se později „rozmnoží“ na více různých Bobů. Když se Bobové začali množit, bylo nutné trochu pečlivěji sledovat nadpisky kapitol, abych věděla, který Bob je zrovna u kormidla vyprávění a kde se nacházím. 
Způsob vyprávění byl u Bobů dost podobný, ale to se dá pochopit, vzhledem k tomu, že byli kopií původního Boba. Pan autor je odlišil jmény komiksových postaviček i hrdinů Star Treku, ale i povahou byli Bobové každý malinko odlišný a náznak svébytné osobnosti nechyběl. 
Jistou osobností se pyšnil dokonce i program, který Bobovi pomáhal řídit loď. Dostal jméno Gupka (rozhraní GUPPI) a tvář rybího mimozemšťana, kterého můžete vidět na velitelském můstku jisté nejmenované vesmírné lodi. Kombinace postav Bob – Gupka a jejich vzájemné scénky mě bavily obrovsky. 
Skvělá byla také myšlenka, že si každý Bob v nekonečnosti vesmíru našel svůj „projekt“, který ho bavil. Jeden pozoroval život ve vesmíru, druhý vyvíjel technologie, třetí se vrátil do Sluneční soustavy a mnoho dalších věcí.

Zatímco z kapitol s umělou inteligencí jsem měla skvělý pocit, z kapitol, kde byli lidé, už ani moc ne. Panu autorovi se totiž podařilo skvěle vystihnout všechny typické rysy lidské povahy. Ne ty úplně dobré, pochopitelně. Vůbec jsem nepochybovala o tom, že v podobné situaci by se lidstvo chovalo přesně tak, jak popisoval.

Pan autor se také skvěle vypořádal s časovými skoky, které jsou při cestování vesmírem nevyhnutelné. Neměla jsem pocit, že bych se v čase ztrácela. Další plusové body uděluji knize za srozumitelnost a vysvětlení fungování technologií. Nejpozději v první třetině knihy, když Bob opouštěl Sluneční soustavu, jsem byla přesvědčená o tom, že tento typ pokroku není problém a že takhle to vlastně všechno v pořádku funguje.

Na první pohled by se mohlo zdát, že se v tom poklidném tempu knihy nic moc neděje, ale to není tak úplně pravda. Našla jsem všechno. Vesmírné bitvy, objevování planet, život ve vesmíru, boj o budoucnost lidstva a především jsem našla důvod přečíst si další díly. Na konci knihy ho najdete taky :).

Tahle série je přesně to pravé pro milovníka sci-fi. Čtivá, zajímavá, upoutá každou stránkou. U každé kapitoly už jsem se těšila, jak bude pokračovat, až se zase pročtu událostmi v jiných galaxiích a u jiného Boba. Za sebe tedy můžu knihu s radostí doporučit.



Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Knihu si určitě pořiďte! Najdete ji tady i s dostupnou ukázkou k nahlédnutí.




Anotace:

První díl zábavné sci-fi trilogie Bobiverzum.
Bob Johansson právě prodal svou softwarovou firmu a těší se, jak si bude užívat života. Takže je trochu nespravedlivé, když ho při přecházení silnice srazí auto.
O sto sedmnáct let později se Bob probudí a zjistí, že jeho ostatky byly prohlášeny za bezprávné a on je nyní majetkem státu. Boba nahráli do počítače a jeho úkolem je ovládat umělou inteligenci v mezihvězdné sondě, která hledá obyvatelné planety.
V sázce je mnoho: nic menšího než nárok na celé světy. Pokud úkol odmítne, vypnou ho a nahradí někým jiným. Pokud přijme, stane se terčem. Nejméně tři další státy se totiž snaží uspět se svými vlastními sondami. A hrají špinavou hru.
Bob nejvyšší možnou rychlostí zamíří pryč od Země, protože vesmír je pro něj nejbezpečnější místo. Nebo si to alespoň myslí. Ovšem vesmír je plný zlomyslných bytostí a vetřelci je dokážou rozzuřit, velmi rozzuřit.


14. 3. 2018

Knihkupkyně



Autor: Cynthia Swanson
Překlad: Martina Valentová
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2018
Počet stran: 320



Můj názor:

Do recenzního konkurzu na tuhle knížku jsem se přihlásila proto, že ve mně anotace vzbudila neskutečnou zvědavost. Zněla tak zajímavě! A přitom neprozrazovala vůbec nic o tom, oč přesně v knize půjde. Jedno bylo ale jasné, buď to bude neskutečná perla, nebo stejně neskutečný nudný průšvih. Byla jsem však přesvědčená o tom, že budu nadšená.

Hlavní hrdinkou knihy je Kitty Millerová, kterou jsem si oblíbila od prvního řádku. Kitty je 38 let, je svobodná a žije v Denveru v šedesátých letech. A taky, spolu se svojí nejlepší kamarádkou, vlastní malé knihkupectví. Možná by se mohlo zdát, že je někdy osamělá, ale má svoji milující rodinu, kamarádku a kocoura Aslana a na vztahy s muži možná tak trochu rezignovala. 
Poslední dobou jsou pro ni její noci mnohem zajímavější, než její dny. Zdají se jí totiž sny. Neskutečně živé a na první pohled velmi krásné. Je v nich ona, ale není to tak úplně ona. 
V těch snech se jmenuje Katharyn Anderssonová a její život je úplně odlišný. Má manžela, děti a nádherný dům. Všechno je tak dokonalé a krásné, jak jen sen může být.
Jenže Kitty postupně ztrácí jistotu v tom, který z těch světů, v nichž žije je ten opravdový. Ten denní nebo ten ve snu? Který by raději žila doopravdy? A je ten snový život opravdu tak dokonalý?

Kniha, která se na první pohled zdá být trochu zvláštní fantasy, je nakonec úplně něčím jiným. 
Do příběhu, který mi nabídla, jsem se zamilovala od první stránky. Byl tak zajímavý, originální a postavy tak skvěle napsané, že mu nešlo odolat a musela jsem číst a číst, abych se co nejdříve dozvěděla, jak bude vše pokračovat a co všechno se na stránkách odehraje.
Postava vypravěčky příběhu Kitty je tak nádherně živoucí a opravdová, že se mi zdálo, jako bych ji znala. Díky tomu, že jsem byla v její hlavě, poznávala jsem oba její životy – ten skutečný i ten snový – opravdu z blízka a do detailu. Paní autorka krásně vypsala všechny její pocity, myšlenky a vztahy s ostatními lidmi.

Jednou z hlavních myšlenek příběhu je úvaha nad tím, jak pouhý jeden malý okamžik, jediná událost nebo rozhodnutí, může změnit celý váš život. Katharyn poznávala dva své možné životy, které byly odlišné právě díky jednomu malému okamžiku a celé řadě rozhodnutí a událostí. 
Čtení knihy bylo do jisté míry i inspirativní. Pochybuji totiž, že by se každá čtenářka nenašla alespoň v nějaké situaci nebo dilematu, které hlavní postava musí řešit. Mně osobně byla díky tomu hlavní postava bližší a více uvěřitelná a celý příběh reálnější. Čtení velmi příjemně plynulo. Děj nebyl nijak uspěchaný ani závratně složitý, přesto styl, jakým byl psaný, dokáže uhranout čtenáře.

Podstatu celé zápletky jsem uhodla poměrně brzo, díky tomu nebyl pro mě konec až tak překvapivý. Na čtivosti to ale neubíralo ani v nejmenším. Nečekaných okamžiků a zápletek se pro mě v knize našlo i tak dost. Atmosféra šedesátých let byla také velmi příjemnou kulisou. Dala více vyniknout kontrastu mezi životem Katharyn – který byl zcela dle tehdejších standardů a životem Kitty, který na tu dobu už tak zcela běžný nebyl.

Knihu ráda doporučím všem ženám, které hledají příjemné čtení o životě, lásce, přátelství, rodině a hledání sebe sama. Nebojte se lehkého fantastična, které naznačuje anotace, o fantasy literaturu se opravdu nejedná. Kniha je velmi reálná a příběh se svojí hlavní postavou se vám dostane pod kůži.


Za recenzní výtisk moc děkuji nakladatelství Omega. Knihu můžete pořídit zde a nebo v síti knihkupectví Dobrovský tady.



Anotace:

1962: V New Yorku jsou možná zlatá šedesátá léta, ale v Denveru – jako v mnoha jiných městech – je to jinak: život svobodné dívky po třicítce je téměř bohémský. Osmatřicetiletá Kitty Millerová se smířila se svým netradičním životem. Kdysi měla vážnou známost, ale nevyšlo to. Teď se naplno věnuje svému knihkupectví a každý večer se vrací do svého útulného domu.

A pak jsou tu ještě ty sny...

1963: Katharyn Anderssonová je provdaná za Larse, lásku svého života. Žijí v dokonalém domě na předměstí Denveru, což je ideální místo pro výchovu dětí. Katharyn má všechno, po čem Kitty vždycky toužila. Jenže Katharyn existuje pouze tehdy, když Kitty spí.

Zpočátku si Kitty výlety do světa snů užívá. Ale s každou další nocí se noční okouzlující život stává skutečnějším. Když se hranice mezi oběma světy začnou stírat, Kitty najednou čelí nejisté budoucnosti. Jakou cenu musí zaplatit, aby mohla zůstat? A co musí obětovat, pokud chce odejít?


11. 3. 2018

Jeden kmen




… aneb skřetí výstava



Mám ráda fantasy, dokonce dost hodně. Takže když se na brněnském Špilberku chystala výstava Jeden kmen, věděla jsem, že dříve nebo později se na ni musím jít mrknout. Nakonec jsem se k tomu dostala spíš později. Dva měsíce před koncem výstavy.

Výstava Jeden kmen dokumentuje „život“ jednoho ze skřetích kmenů viděný očima cestovatele, který se náhodou dostal mezi ně. 
Ve svých cestovních denících postupně popisoval záležitosti jejich všedního života. Seznámila jsem se tedy se způsobem obživy, lovem, válečným uměním a něčím jako náboženstvím či spíš spirituálními věcmi kmene. Součástí tohoto byl i pohřeb jejich šamana. Poznala jsem způsob jejich života v létě, v zimě, to jak bydleli, jak se bavili hudbou a také některé konkrétní skřety, kteří v kmeni žili.


Projekt Jeden kmen můžete znát už z dob, kdy hledal podporu na Startovači a nakonec se mu podařilo získat dost prostředků, aby skutečně vznikl. Musela být skvělá zábava tvořit všechny ty masky a předměty denní potřeby, které byly také součástí výstavy. 
Masky skřetů jsou představeny na nádherných velkých portrétních fotografiích, které jsem na výstavě také viděla. Fotografie jsou doplněny popisky lidí nebo událostí, které dokumentují. Texty jsou buď přímo u předmětů nebo přiložené v knížečkách vázaných v kůži, které jsou sem tam umístěny v „kapsách“ na zdi. 
Atmosféru výstavy skvěle dokresluje nejen přítmí, ale i hudba, která byla speciálně vytvořena pro tento projekt.


Osobně jsem obdivovala právě ty masky, které působily naprosto skvělým a opravdivým dojmem. Člověk by řekl, že se vážně dívá na živou tlupu uruků, kteří jako by vypadli z Pána prstenů.

Přes to, že výstava není nijak rozsáhlá, byl to zajímavý a zvláštní zážitek. Krom hlídačů jsem tam byla sama a mohla jsem se tak úplně ponořit do atmosféry. Prohlídka nezabere více než hodinu, zdá se mi tedy ideální spojit ji třeba s procházkou na Špilberku. Ještě to stihnete, i když do konce března už moc dnů nezbývá.

Více informací na stránkách Muzea města Brna.


Kvalita fotografií je nevalná, ale vlastním obyčejný letitý kompakt a focení bylo povoleno pouze bez blesku. Ono by to stejně s bleskem nebylo lepší :)




9. 3. 2018

Vařila jsem pro Picassa


Román o umění, lásce a jídle v čarovné Provenci

Autor: Camille Aubray
Překlad: Hana Sichingerová
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2018
Počet stran: 413



Můj názor:

Kniha Vařila jsem pro Picassa byla pro mě jednou z nejočekávanějších únorových knih. 
Doufala jsem, že mi přinese hezký příběh a závan teplého přímořského vzduchu do nejzmrzlejších dnů v roce. Rozečítala jsem ji v okamžiku, kdy udeřily největší letošní mrazy a opravdu mě dokázala zahřát. Alespoň na duši určitě.

Příběh se přede mnou rozprostřel ve dvou rovinách.
V té první jsem se podívala do roku 1936. Byl zrovna začátek jara a v městečku Juan-les-Pins se všechno pomalu připravovalo na letní turistickou sezonu. Sedmnáctiletá Ondine, jejíž osudy byly v této části popisovány, pracovala se svými rodiči v jejich restauraci Café Paradis, vyhlášené svojí vynikající kuchyní. 
To jaro získali velice důležitého zákazníka. Ubytoval se v jedné z luxusních vil a přál si každý den donášet obědy až domů. Muž, který byl znám jako pan Ruiz, nebyl ve skutečnosti nikdo jiný, než v té době již slavný malíř Picasso. Ondine každý den naskočila na kolo s košem jídla a z obyčejného světa dobře vychované venkovské dívky vcházela do světa umělcových fantazií a svodů k ničím nesvázanému životu…

Druhá část mě přiblížila už do téměř současnosti, do roku 2013 a přímo doprostřed americké zimy. Hlavní hrdinkou této části je Céline, umělecká maskérka zaměstnaná v Hollywoodu a vnučka Ondine. Céline nevyrůstala ve šťastné rodině. Spíš trpěla ústrky nevlastních sourozenců, agresivitou otce a matčinou neschopností se dcery zastat. 
Po smrti otce a matčině srdeční příhodě se Céline rozhodne, že se vydá do Francie na kuchařský kurz, který měla původně zaplacený její máma. Odjíždí ve společnosti tety, vyzbrojená sešitem receptů po babičce. Ale vaření není to, co ji do Francie táhne. Od matky ví, že babička ukrývala cosi velmi vzácného. Něco, co jí Picasso daroval a co Céline nutně potřebuje najít…

Zdroj

Jedna věc se musí paní autorce nechat. Umí vytvořit naprosto krásnou atmosféru. Přiměla mě dokonale si představit prostředí malého přímořského městečka. Při čtení jsem doslova cítila slaný větřík od moře, slunce ve tváři a vůni lákavých jídel z restaurace. 
Děj plynul pomalu a líně, jako dovolená u moře a pocity z knihy jsem měla přesně takové – pohoda, klid, nikam jsem při čtení nespěchala a vychutnávala si každou stránku.

Chvilky, které trávila Ondine s Picassem, byly oproti tomu plné jiskřivého tvůrčího nadšení a prodchnuté duchem perfektně napsané postavy, kterou Picasso bez pochyby byl. 
Celý příběh je naprostou fikcí, takže si paní autorka mohla stvořit umělcovu povahu tak, jak se jí to hodilo a jak příběh vyžadoval. Picasso v příběhu byl bonviván, excentrický muž se sklonem k bezohlednosti a hrubosti vůči ženám. Zcela bez skrupulí je využíval, štval je proti sobě, bral si, co chtěl a když už to nechtěl, odhodil to bez ohledu na to, jestli někomu ublížil nebo ne. Ondinina naivita a nevinnost byla krásným rámem pro postavu, jakou byl on.

Části s Céline jsem ze začátku nemohla přijít na chuť. Nebyla jsem ráda, že v knize vůbec je, protože se mi nechtělo opouštět Azurové pobřeží a trávit čas na stránkách v Americe a ještě k tomu v zimě. Všechno působilo tak nějak depresivně, obzvlášť poměry v Célinině rodině. Situace se ale zlepšila záhy, když Céline odjela do Francie. Po té mě již bavily obě části.

Celý děj byl mírně předvídatelný, ale vlastně mi to při čtení vůbec nevadilo. Styl psaní byl totiž natolik příjemný a prostředí zajímavé, že mi bylo jedno nějaké tušení konce a událostí příštích. Ačkoliv nejsem zrovna kuchařský nadšenec, mám dobré jídlo ráda. Proto jsem si dokázala užít i popisy jídel, které paní autorka v knize má a ke svému překvapení jsem našla i části, které vypadaly téměř jako recept. Myslím, že bych podle nich zvládla i uvařit, i když určitě ne tak dobře, jako Ondine :). 
Stejně, jako byl Picasso umělcem ve svém ateliéru, obklopený barvami a obrazy, byla Ondine popsaná jako umělkyně mezi kořením a přísadami do jídel. Paní autorka obojí přirovnala k sobě a mluvila o tom se stejnou vášní a citem pro obě umělecké disciplíny. To se mi líbilo, vytvářelo to pouto mezi hlavními postavami a bylo to jako třešnička na vrcholu celého vyprávění.

Paní autorka svoje postavy provádí nejen šťastnými chvílemi, ale i životními zatáčkami a karamboly. Ty šťastnější chvíle se jí ale dařilo podat lépe. U dramatických životních zvratů byla totiž ona předvídavost děje trochu na škodu. Kniha ale zjevně nebyla stvořena k tomu, aby ukázala, že život je těžký. Naopak. Představila dvě ženské hrdinky, které, ačkoliv to neměly snadné, šly za svým snem a svojí představou krásného života. 
Možná paní autorka náhodu trochu moc popostrčila šťastným směrem, ale od knihy s tak nádherně prázdninovou atmosférou nečekáte černé mraky příliš kruté reality a ani po nich netoužíte. Přes to se mi dostalo jednoho nešťastného osudu, nad kterým se mi chtělo brečet. Knihu to svým způsobem vyvážilo.

Celkově tedy ano, já si nemám na co stěžovat. Příběh byl příjemný, atmosféra skvělá. Postavy dokonale živoucí a to jídlo! Kdybych ho tak mohla ochutnat, určitě by bylo taky perfektní.

Knihu doporučuji ženám, které se rády zasní a chtějí se, alespoň v myšlenkách podívat do nádherné jarní Francie na Azurové pobřeží. Dýchá z ní příjemná pohoda, kterou v dnešní uspěchané době určitě oceníte. A možná vám také dodá inspiraci na nedělní oběd :).


Za recenzní výtisk moc děkuji nakladatelství Metafora. Knihu si pořiďte třeba zde, milé dámy, a vůbec neváhejte :).



Anotace:

Provence, jaro 1936: v přímořském městečku Juan-les-Pins panuje mimosezonní klid. Sedmnáctiletá Ondine, matčina pravá ruka, pracuje ve vyhlášené rodinné restauraci Café Paradis. Příjemným vytržením je pro ni nový zákazník z Paříže, slavný Pablo Picasso, vystupující pod falešným jménem. Ondine mu v pronajaté vile připravuje obědy.
Picasso se ocitá na životní křižovatce a tajný pobyt u moře v Provenci mu může jenom prospět. Ondine začíná díky němu objevovat své schopnosti, talent i touhy. Setkání s Picassem ovlivní její život na dlouho dopředu, přestože každý z nich jde dál svou cestou.

New York, současnost: úspěšná hollywoodská maskérka Céline přijíždí na Vánoce domů a dozvídá se od matky, že její babička Ondine kdysi vařila pro Picassa. Pod vlivem náznaků o tajemné rodinné historii se vydává na jih Francie. V omamné atmosféře Azurového pobřeží a za pomoci několika excentrických přátel z kurzu vaření se Céline konečně může otevřít budoucnosti. Objevuje pravdu nejen o sobě a své rodině, ale také odvahu důvěřovat vlastní intuici.

Vařila jsem pro Picassa je čtivý román plný barev a překvapivých dějových zvratů, který vypráví o umění, provensálské kuchyni, rodinných vztazích a síle tvůrčího přístupu k životu. Podmanivý příběh, inspirovaný jediným málo známým obdobím Picassova života, proplétá fiktivní postavy s historickými v kulisách kouzelné jižní Francie.


4. 3. 2018

Domácí svíčky ze zbytků vosku



...aneb moje první pokusy 



Jednou to přijít muselo. I takový manuálně-tvůrčí levoručec jako já s nechutí k domácí výrobě čehokoliv, krom nakládaných hermelínů, podlehl tlaku doby a pustil se do domácí výroby svíček.
Miluju svíčky při jakékoliv psací činnosti, kterou dělám poměrně často a taky v koupelně při koupání  a vůbec tak nějak při kdečem.

Důvody, které mě k domácí výrobě dotlačily, jsou tedy v podstatě jednoduché. Výše zmíněné nutkání pálit doma neustále nějaké svíčky, cena již hotových svic na trhu, větší množství prázdných nádobek od vyhořelých svíček a stejně velké množství jejich nespálených pozůstatků v krabici. Z nějakého důvodu jsem totiž zbytky vosků nevyhazovala. A taky je to celkem jednoduchá činnost, ne jako háčkování nebo podobné hrůzostrašné věci.



Co jsem si nachystala:
  •           Nádobky od svíček. Lepší jsou ty tlustší, aby horkem nepraskly. Když už v nich jednou svíčka byla, nejspíš to neudělají. Ty moje vydržely. To je dobře, v opačném případě bych ten horký vosk loupala z linky ještě teď.
  •           Zbytky vosku nebo pytel nového vosku z obchodu. Zbytků na jednu svíčku je potřeba překvapivě hodně, tak doporučuji mít po ruce ten pytel, pokud nemáte opravdu velké domácí zásoby. Pokud jste svíčkový maniak, pravděpodobně máte :).
  •          Knoty. Já jsem koupila už hotové, vsazené do plíšků. Mají je ve výtvarných potřebách za pár drobných a v různých délkách.
  •           Nerezovou džezvu na kafe s nálevkou. Seženete do stovky v domácích potřebách. Doporučuju pořídit nějakou jen na to, vosk má tendenci ji oblemcat a zaschnout na ní. Kafe už by z ní nejspíš nechutnalo tak, jako před tím :).
  •           Noviny, kterýma jsem podložila místo činu. Pozor! Toto je důležitý bod.



Postup akce:

Nejdřív jsem si nachystala do nádobek na budoucí svíčku knot. 
Kápla jsem na dno trochu vosku z čajovky a připlácla jsem ho k tomu. Trpěla jsem naivní představou začátečníka, že tam zůstane. On zůstane, ale…

Pak jsem naházela do nerezové konvičky zbytky vosku, dala vařit v hrnci vodu a v tom jsem máčela ubohou konvičku, dokud se vosk nerozpustil. Netrvá to nijak dlouho. Doporučuju rozpouštět menší kousky, rychleji tají a s konvičkou trochu kvrdlat, taky to pak jde rychleji. Pokud nemá konvička plastové držadlo, hodí se chňapka.



Když se vosk rozpustil, nalila jsem ho do první pokusné svíčkové nádobky – pozůstatku voňavé svíčky z IKEA. Na nádobce můžou být klidně zbytky vosku z dřívějška. Rozpustí se a splynou s novým voskem. Jen si pohlídejte, aby měly stejnou barvu, pokud nechcete mžouratou svíčku.
Horký vosk je tedy v nové nádobce.

A první chyby:

  •           Když lejete vosk, nechrstněte ho tam všechen až nahoru. Plíšek, ve kterém knot drží, se vám pak odlepí a putuje k hladině. Toto mi v mém tvůrčím zápalu bohužel nedošlo.
  •          Z toho plyne druhá chyba. Nehrabejte na knotek prackama, pokroutíte ho a stejně ho zpět nepřilepíte. V horkém vosku se kroutí a ke dnu se mu nechce. A hlavně už ho nenarovnáte. Zatuhne vám ve vosku vlnitý. Když se vám to stane, je lepší svíčku zrušit, obětovat jeden knot a začít znova. Srovnat to jde opravdu blbě a perfektně rovné a uprostřed už to nikdy nebude – zkoušela jsem to.

První poznatky z chyb plynoucí:

  •           U druhého pokusu jsem nalila do základu vždy jen trochu vosku a knotek se ode dna neodlepil. Počkala jsem, až více zatuhlo (cca pět minut) a nalila další vrstvu. Pak ještě jednu a mohla jsem dolít do zbytku, pak už se knotek ani nehne. Vosk se krásně spojí, ani bublinky nezůstanou. Napadlo mě, že takto zkusím i různobarevné vrstvy vosku.
  •           Aby knotek držel rovně a nesahalo se na něj, zaklínila jsem ho mezi dvě kávové lžičky. Držel perfektně. Nehrozilo, že ho rukou vytrhnu z plíšku, ani že s ním pohnu na stranu.


Neuvěřitelné voskové záhady, fakta a pozorování:

Nechápu jak je to možné, ale vosk nějak provzlínal konvičkou (?!) a když zchladla, byla vrstvička i zvenčí. Nevadí, oškrábala jsem ji a použiju příště.

Vosk je mastný jak hrom, takže jsem ráda, že jsem nezapomněla na noviny. Ono i při velké opatrnosti kápne někdy vedle.

Zpětně mi došlo, že by bývalo lepší otevřít si na to okno, možná by mi nesmrděl vosk až v ložnici. Svíčky po zalití tuhly kupodivu docela rychle, ale smrádek se drží dlouho.

Pokud používáte zbytkový vosk, připravte se na to, že bude plný binčusu různého druhu. Zbytků knotu, kterých si nevšimnete, dokud se vosk nerozpustí, černé tečky popela z vyhořelých knotů a podobně. Binec se naštěstí drží u dna, když teda budete nalévat pomalu, v nové svíčce nebude. Jen ho pak nezapomeňte odstranit z konvičky.

Vydržte to a nesahejte na hotové svíčky, dokud opravdu nezatuhnou. Potom je dobré trochu srovnat horní hladinu, pokud ji chcete mít rovnou. Nevím proč, ale okolo knotku se vytvoří důlek nebo kopeček. Postupně, jak vosk bude tuhnout, bude se důlek zvětšovat, kopečky zmizí :). Stačí dolít trochu horkého vosku a srovná se to. Nemyslím, že na tom až tak záleží, svíčka bude hořet i s dolíkem, spíš mám obavu, aby se pak netopil knot.

Nakonec ustřihněte přebytečný knot - ale až po dolití vosku a srovnání hladiny, ať má pak dostatečnou délku a prostor k hoření. A nezapomeňte svíčky vyfotit na prkýnku v peřinách :D

A užijte si zapalování těch vlastních! Jsou ještě lepší, dokonalejší a úžasnější, než ty kupované :).



2. 3. 2018

Řád věčných trnů



Autor: Aliette de Bodardová
Série: Dominium Padlých andělů (2. díl)
Překlad: Vojtěch Ettler
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2018
Počet stran: 416



Můj názor:

Z prvního dílu série Dominium padlých andělů jsem byla velmi nadšená. Proto bylo jasné, že druhý díl si nenechám ujít ani omylem. I když na první knihu navazuje jen volně, mohla jsem se těšit na některé oblíbené postavy.

Pokud si chcete připomenout můj názor na první díl Řád zlomených křídel, najdete ho zde.
POZOR! Další text obsahuje nějaký ten spoiler k prvnímu dílu.


Události druhého dílu začínají čtyři měsíce po té, kdy zemřela Isabelle v troskách Řádu Stříbrostínu.


Alchymistka Madeleine, kterou na konci minulého dílu odvlekl Asmodeus do Řádu Trnikeře, kam kdysi patřila, bojuje těžce se svojí závislostí na andělské esenci. Je znovu připoutaná jako vazalka k Řádu, který představuje vše, od čeho utíkala a vydaná na milost Padlému andělu, který jí zničil život a teď ji chce využít na jistou diplomatickou misi do dračího království v Seině. Madeleine ale není zrovna pověstná svými diplomatickými schopnostmi. I přes to se stává členem skupiny, která vyráží pod hladinu znečištěné řeky. 
V dračí říši panuje podivně napjatá atmosféra strachu a nedůvěry. Má s tím něco společného zmizení předchozí trnikeřské vyslankyně? Nebo prostě jen odvěká nedůvěra draků v Řády? A proč Asmodeus tolik trval na tom, že se Madeline musí účastnit diplomatického jednání?

Další starý známý, se kterým jsem se znova setkala, je Philippe. Ten se po pádu Stříbrostínu ztratil v uličkách Paříže a stále se trápí pro smrt Isabelle. Snaží se pomáhat řáduprostým lidem a léčit je pomocí magie čchi a hlavně se vyhýbá kontaktu s řády, především s Trnikeřem, protože má obavy z Asmodeovy pomsty za smrt jeho milence, za kterou je Phillipe nepřímo odpovědný.

Asmodeus. Zdroj

Samozřejmě do mocenských her zasáhnou i nové postavy.  Například drak Thuan, který je nasazen jako špeh do řádu Trnikeře, aby vypátral zdroj andělské esence, která se pašuje do dračího království a draky zabíjí. Nebo Padlá Berith i s jejím záhadným a neznámým dominiem skrytým uprostřed Paříže a svojí těhotnou partnerkou Francoise.
Bohužel kromě Asmodea nebyla v tomto dílu žádná skutečně charismatická postava, což knize trochu ubližovalo. Události jsem kvůli tomu přijímala spíš lhostejně, i když zápletka nebyla špatná. Zajímavé také je, že krom vztahu Phillippa a Isabelle, jsou všechny hlavní páry v knize homosexuální nebo lesbické. Normálně si na toto vůbec nepotrpím, ale zde to bylo tak přirozeně zapracované, že mi to vlastně ani nepřipadalo jiné, než v tradičněji pojatých knihách.

Paní autorka si i ve druhém dílu udržela svůj zajímavý styl psaní a poměrně ponurou atmosféru, která mně osobně naprosto sedí a pro příběh a postavy je ideálním rámem. Zůstal také boj o moc a intriky, i když se částečně přesunuly pod vodní hladinu do dračího království a Stříbrostín byl vystřídán v centru dění Trnikeřem. Všechno, co mě na prvním dílu bavilo, jsem tedy měla i tady, přes to se mi četlo o něco hůře a to hlavně části s Berith a Francoise. Tyto postavy jsem si moc neoblíbila a jejich část děje mi přišla v knize nezajímavá a navíc, není ovšem vyloučeno, že v dalších dílech budou důležité.

Zápletka pro mě nebyla tak fascinující, jako u prvního dílu. Nejednalo se o nic úplně neznámého, i když zpracovaného zajímavým způsobem. V podstatě to bylo o mírně detektivní pátrání, zabalené do fantastického hávu draků a Padlých andělů a boje o nadvládu. Tentokrát ovšem zlo nemělo spirituální původ, ale bylo živé až moc. 
Tato část mě bavila, ale bohužel byla přerušovaná příběhem Berith a Francoise, což mě zase tolik nezaujalo, jejich část se mi zdála beze smyslu pro tento konkrétní příběh, jako by byla vyjmuta úplně z jiné knihy. Části, kde intrikovali andělé, ovšem byly parádní. 
I když mi chyběla zářivá osobnost Jitřencova, dostala jsem alespoň Asmodeovu zvláštně utvářenou temnotu.

Madeleine. Zdroj

Strašně se mi líbil princip fungování ochran Trnikeřského řádu, to bylo výborně vymyšlené a až skoro hororově děsivé. A podobných hororových a krvavých záležitostí má paní autorka v rukávu spoustu a příběh jimi ozvláštňuje. Není to ale tak přehnané, aby to působilo lacině nebo nechutně. Jen to knize dodává na opravdovosti – nebezpečí a bezohlednost Padlých andělů je tím zdůrazněna. Při čtení mě ani nenapadlo, že snad jsou andělé v jádru hodní. Nejsou. A i když udělají něco pro své vazaly, není to z dobroty srdce, ale proto, že se jim to zrovna hodí do jejich mocenských šachů. Za to, že jsou postavy takto skvěle vytvořeny, má paní autorka body k dobru.
Jako v prvním dílu se paní autorka moc nezatěžuje popisem okolí a nechává větší část práce na představivosti čtenáře. Mnohem více se věnuje myšlenkám a prožívání svých postav a budování atmosféry a obojí se jí daří na jedničku. Já osobně považuji popisy v knize za dostačující, u fantasy mi vyhovuje, když si mohu taky něco představit sama.

Vzhledem k vývoji na konci druhého dílu se domnívám, že byl určen především k nakročení do dalšího pokračování. Pokud je to tak a paní autorka skutečně hodlá navázat, mám se na co těšit.

Druhý díl tedy hodnotím jako o něco málo slabší než první, ale pořád ještě nad průměrem. Lehký nezájem byl způsobený pouze částmi s Berith a Francoise, které jsem spíš přetrpěla, protože tam prostě byly. Zážitky ostatních postav se ale četly skvěle a zápletka se mi líbila.

Pokud jste četli jedničku, určitě neváhejte ani s dvojkou. Víte už, co očekávat. Pokud jste jedničku nečetli, začněte u ní. Paní autorka se v druhém dílu opírá o věci, které už dříve vysvětlila a počítá s tím, že je čtenáři znají.

Knihu doporučuji spíš milovníkům klasické fantasy, i když u nás v knihkupectví ji mají v YA. Myslím ale, že pro YAčkaře nebude tahle kniha to pravé. To, na co jsou z žánru zvyklí, tady nenajdou a byli by nutně zklamaní.

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Knihu si můžete pořídit na jejich stránkách zde. První díl samozřejmě mají také.





Anotace:

Paříž zničená magickými boji se postupně začíná zotavovat, ale velké Řády ovládané Padlými anděly nadále soupeří o kontrolu nad městem. Na vrcholu moci nyní stojí Řád Trnikeře a spřádá plány, jak se stát ještě mocnějším.
Trnikeřské intriky svedou dohromady milenku prastarého Padlého anděla, dračího prince v přestrojení, ztrhanou alchymistku sužovanou sebezničující závislostí a zatrpklého mladíka z Dálného východu, který má za úkol přivést zpět mezi živé svou zemřelou přítelkyni.
Řády hledají společnou cestu k míru, jenže ten se zdá zkázonosnější než válka. Čtveřice hrdinů v sobě musí nalézt sílu, aby nepadla za oběť magii lačnící všechny a všechno zotročit.