30. 8. 2017

Pekelné stroje - série


Autor: Cassandra Clare
Překlad: Lenka Faltejsková
Nakladatel: Euromedia (Yoli)
Série:
Mechanický anděl (1.díl), 368 stran, rok vydání 2015
Mechanický princ (2. díl), 424 stran, rok vydání 2016
Mechanická princezna (3. díl) 432 stran, rok vydání 2016



Anotace (1. díl):

Poté, co osiřelé Tesse Grayové zemře teta, která se o ni starala, vyplouvá dívka v dubnu roku 1878 z New Yorku do Londýna za svým bratrem Nathanielem. V přístavu na ni však nečeká Nate, nýbrž prapodivná dvojice žen, jimž se přezdívá Temné sestry. Uvězní ji v jejich domě a připravují ji pro záhadného Magistra, který ji chce získat. Při nezdařeném útěku Tessa zraní jednu ze služebných, ze které se vyklube podivná mechanická bytost. Záchrana přijde z nečekané strany – v Temném domě se objeví Will Herondale, jeden z lovců stínů…

Můj názor:

Paní Cassandra Clareová je známá už svojí první sérií ze světa Lovců stínů (Nástroje smrti) a když se mi dostala do rukou druhá série Pekelné stroje, nijak zvlášť jsem neváhala nad tím, jestli si ji přečíst nebo ne. I když mě závěr té první série moc nenadchl.

Oproti tomu první díl této nové, Mechanický anděl, mě nadchl a to poměrně hodně :). Paní Cassandře ty začátky jdou. Druhý díl Mechanický princ byl neméně dobrý. Poslední kousek do trojice, Mechanická princezna, už jsem četla s výhradami, ale i tak to stálo za to.

Děj série se tentokrát neodehrává v současnosti v New Yorku, ale odskočil si do viktoriánské Anglie v roce 1878. Hlavní hrdinka Teresa Grayová připlouvá do Londýna na pozvání svého bratra z New Yorku. Už ji tam nic nedrží. Teta, která je oba vychovala, je po smrti a Tessa nemá kam jinam jít. Hned po připlutí do mlhavého a deštivého Londýna je unesena dvojící podivných ženštin a v jejich ponurém domě je nucena rozvíjet jakousi záhadnou dovednost, která se nápadně podobá kouzlům. Údajně se po jejím zvládnutí má stát manželkou Magistra, ať už je to kdokoliv. Když už na svatbu skoro dojde, je z vězení zachráněna lovcem stínů Williamem Herondalem a díky tomu se dostane do londýnského institutu. Tady na scénu vstoupí třetí nejdůležitější postava James Carstairs, Willův parabatai s osudem tragického hrdiny.

Lidi máme pohromadě a šou může začít! Krom toho, že se mezi hlavní trojicí vyvine celkem zajímavý vztah, nastrčila ještě paní autorka zápletku v pravdě detektivní. Při záchraně Tessy totiž vyjde najevo, že její služebná v domě únoskyň nebyla tak úplně člověk. Byla to divná mechanická bytost, která slouží Magisterovi. Na co má Magister tyto bytosti? Kdo to vůbec je? A který z dvojice lovců stínů uloupí Tesse srdce?


Paní autorce rozhodně nehodlám upírat absolutní čtivost příběhu, která sice ke konci mírně klesá vinou lehké zamilované přeplácanosti, ale stejně se jedná o knihy, které se neomrzí. Příběh je vystavěn přesně tak, aby mě udržel u čtení téměř neomezeně dlouho – sérii jsem přečetla v kuse. Ani mě nenapadlo sáhnout po něčem jiném. Napínavé scény jsou dobře dávkovány a občas se proloží čímsi romantickým, což paní autorka také umí napsat skvěle. Ve třetím díle to už ale bohužel trochu přehnala a ve snaze najít protějšek pro všechny svoje oblíbené postavy to vypadalo, jakoby v institutu místo pekelných strojů řádil šílený amorek s nekonečnou zásobou šípů. Zatímco první díl a vlastně i druhý byl v tomto ohledu perfektně vyvážený, ve třetím díle bych přidala akce a ubrala na brnkání na city. Ke své hanbě totiž musím přiznat, že jsem probrečela poslední třetinu závěrečné knihy.

Pozor! Menší spoilerová část ohledně romantických vztahů v knize! Neprozrazuje sice nic, na co by znalý čtenář nepřišel po první třetině prvního dílu, ale i tak…

Paní  Clareová je taky mistryní milostných trojúhelníků. V první sérii to ještě šlo, ale v téhleté mechanické sérii jsem teda měla oči navrch hlavy, do jakých obrátek se dostala. Má štěstí, že píše YA fantasy :), samozřejmě, že jsem jí to zase žrala. I tak se ale už pohybuje zatraceně blízko hrany toho, co ještě snesu. Upřímně, ve třetí části už to bylo možná i lehce za hranou. Byla jsem na ni naštvaná už jen za to, že k výběru muselo dojít. Taky to dospělo až do fáze jakéhosi hysterického patosu, kdy se oba mužští účastnící trojúhelníku předháněli v tom, kdo je větší tragéd a jak ustoupí pro svého přítele. No dobře :), první dva díly jsem to fakt hltala, tak teď nebudu skuhrat. Navíc řešení této situace zvolila fakt šalamounské – už kvůli tomu to za přečtení stálo. Ale hergot, taky to mohla říct rovnou a ne mě nechat dvě stě stránek probrečet :)

Konec spoilerové části.

Postavy jsou přesně takové, na jaké jsem si zvykla už v Nástrojích smrti. Máme tu jednoho arogantního frajírka, který má ale srdce měkkoučké jak máslo. Pak je tu také záhadný, smutný hrdina, který statečně snáší příkoří osudu. Hlavní hrdinka ze začátku o světě stínů nic netuší, ale nakonec se ukáže jako statečná bojovnice. Všichni jsou samozřejmě úžasně krásní a okouzlující, jen Tessa o sobě pochybuje. Je to trochu šablona – vlastně úplná šablona, ale opět musím konstatovat, že skvěle funguje. Jako čtenář jsem dostala takové postavy, jaké chci mít a jaké očekávám v knihách tohoto typu. Doufám ale, že v další sérii už paní autorka něco pozmění – arogantního drzouna doufám ne, toho chci :). Postavy jsou každopádně výrazné a dobře propracované. Všichni také měli v minulosti cosi zajímavého, co ovlivnilo jejich současnost. Ačkoliv je paní autorka stvořila dle stejného klíče jako v první sérii, s nikým z Nástrojů smrti si je nespletete. To se to potom šablony odpouští snadno. Novým typem postavy byla Jessamine. Vyrůstala ve světě stínů, měla být lovkyní a přes to se snažila svůj úděl ze všech sil ignorovat a hlavně změnit. Byla zajímavým zpestřením.


Ze známých postav nechybí Magnus Bane, který ještě není Nejvyšším čarodějem Brooklinským (jak taky v Londýně, že :)). Svoji roli dostala i známá upírka Camille a dokonce jsem tu poznala některé z postav, které byly v původní sérii jen zmíněné, ale mají zásadní vliv na fungování světa stínů a jeho historii. Podobnou provázanost jednotlivých knih mám ráda a jsem ráda, že to paní autorka zvládla dobře podchytit. I když se nesnaží tvářit jako že píše vysokou fantasy, jsou podobné propracované detaily přínosem a knihu pozvedají na vyšší úroveň.

Zápletka byla podařená. Zase nechyběl padouch s vizí, i když Magister měl pro svoje konání trochu jiné důvody než Valentýn. Každopádně dokázal rozpoutat parádní tóčo, které bylo radost sledovat. Jeho totožnost jsem sice odhalila poměrně brzo, ale nevadilo mi to. Použití mechanických „loutek“ se mi líbilo a skvěle se to hodilo k době, ve které se příběh odehrával. Doba vůbec dávala příběhu celkem kouzlo, i když krom oblečení a kočárů se nijak velmi neprojevovala a vlastně se kniha mohla odehrávat kdykoliv. To je možná trochu škoda, nabízelo to možnosti, po kterých paní autorka neskočila.


Sérii celkově hodnotím jako podařenou. Svět stínů je natolik zajímavý a lákavý, že se do něj budu kdykoliv ráda vracet a to je konec konců to, oč jde. Pokud se vám líbily Nástroje smrti, určitě nevynechejte ani tuto sérii. I přes moje skuhrání nad patosem, klišé a milostnými trojúhelníky se knihy četly opět skvěle a já už mám doma první díl další série o Lovcích stínů. 


21. 8. 2017

Nevím co číst dál!



Nevím co číst dál!
Obcházím knihovnu jak mlsný kocour. Zoufale listuji v nabídce čtečky a nemůžu se rozhodnout, na co mám náladu. Nacházím se totiž v eufórii po dočtení předcházejícího dokonalého díla a nebo prostě jen nevím, na co mám zrovna teď náladu. A nebo chci číst tolik knih zároveň, že je výběr věc přímo nelehká :).

Pro tyto případy už jsem vymyslela spousty výběrových metod. Někdy fungují, jindy si po použití metody stejně vyberu něco jiného a jen mi to pomůže k té heuréka myšlence, že mám chuť právě na tohle. A někdy je to prostě jen zábava.
Bohužel jsem zatím nevynašla účinnou metodu, která mi ulehčí výběr ve veřejné knihovně, nejraději bych nahrabala všechno a vybírala až doma. Při výběru knih v knihovně se tedy řídím heslem „seber co ti první padne do oka a kolik uneseš, výběr bude až doma“.

Protože věřím, že nejsem jediný takový nerozhodný bloumal a hamižník v knihovně, podělím se s vámi o některé svoje propracované vědecké metody výběru vhodného čtiva:

Metoda Kolo štěstí
aneb generátor náhodných čísel. Tuhle používám hlavně pro moje nekonečné zásoby nepřečtených papírovek. Stačí se rozhodnout, že chci některou z nich číst a přejít k mému excelovskému seznamu nepřečtených. Sledujete ten vědecký přístup! Žádné papírky v klobouku, pěkně excelovský seznam :), to je moderna! Každá kniha má v seznamu přidělené číslo a random.org všichni znáte :) Samozřejmě pro romantiky, klasiky a jiné nepokrokové tvory je možné použít klobouk a papírky. Po té, co se kniha konečně dostane ke své minutě slávy, ji ze seznamu smáznu (vyhodím papírek) a její místo u čísla brzo, až nechutně brzo, zaujme další.

Zdroj

Metoda Písmenková polívka
pro tuto metodu je nutné si zvolit písmeno. Pokud chcete zachovat fair play a nenadržovat některým písmenům, na které začínají oblíbené knihy, požádejte někoho o spolupráci nebo využijte třeba první písmeno z názvu měsíce, který je nebo jména, které má ten den svátek. Nebo si ho vylovte z písmenkové polívky, máte-li ji nalitu, ale bacha, tam jsou většinou áčka, péčka a enka. Pak už jen stačí najít v knihovně knihu, která na to písmeno začíná taky – musí to být první, která vám padne do oka. Tuhle metodu používám při stavech menší nerozhodnosti, protože knih na kýžené písmeno bývá občas více. Chce to trochu disciplíny udržet se opravdu u první spatřené.

Metoda Ententýky
ano, je to přesně to, co si myslíte :) Používám ji, když se mi podaří zúžit výběr na dva až tři kusy a ne a ne sáhnout po tom pravém. Rozpočítávadlo je možné vybrat dle osobních preferencí, případně použijte to, které si pamatujete ze školky.

Zdroj

Metoda Přítel na telefonu
tu jsem zatím využila pouze jednou, protože ještě nebyla na světě Metoda Ententýky. Tři vybrané kusy jsem plácla na fejsbůk a nechala hlasovat. Tento postup se ukázal jako velmi účinný a kniha byla vybrána během pár minut. Tímto děkuji všem hlasujícím.

Metoda Nejstarší máte padáka
v tomto případě sáhnu prostě po té, která mi tu v polici straší už tak dlouho, že obrůstá mechem a pavučinami. Toto je až obdivuhodně úspěšná metoda, protože tak najdu většinou nového oblíbence. A pak se divím, jak jsem mohla ubohou knihu tak dlouho přehlížet. Většinou se jedná o kousky nahamtané ve slevách nebo z Levných knih.

Zdroj

K dalším metodám, které jsou ovšem velmi málo využívané, patří:

Metoda Muži, mami, tati, sourozenče (zvol dle možností) vyber mi něco – většinou ztroskotá na neochotě zvoleného subjektu ke spolupráci nebo na jeho naprosto nemožném výběru

Metoda Tenhle žánr neznám – jsou to doporučené knihy z žánrů, kterým neholduji a v období euforie po dokonalém díle je obzvlášť obtížné se do nich začíst

Metoda Učebnice angličtiny – zkuste se jít místo čtení učit a hned si radostně vyberete něco neodolatelného ke čtení a uvidíte tu rychlost výběru. Jako učebnice skvěle funguje i matika a jiné podobné opruzovací předměty


No, to by jako ukázka metod mohlo stačit :) Základní myšlenka je jasná – vymyslet se dá kdejaká blbina a nakonec si člověk poradí. Jako mnohem horší se tedy jeví situace „Já nevím, co číst dřív!“, která může nastat, když máte chuť na až moc knih zároveň. Pak doporučuji vrátit se na začátek článku a vybrat si metodu. Obzvlášť vhodná je v tomto případě metoda Ententýky :).


16. 8. 2017

Řád zlomených křídel


Autor: Aliette de Bodardová
Série: Dominium Padlých andělů (1.díl)
Překlad: Vojtěch Ettler
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2017
Počet stran: 424



Anotace:

První díl série fantasy špionážních thrillerů podbarvených melancholií ztraceného zlatého věku.
Paříž se zotavuje z Velké války Řádů. Její ulice lemují strašidelné ruiny, z katedrály Notre-Dame zbyly jen ohořelé zdi a Seina zčernala popelem a sutí. Mezi troskami přesto dál pokračuje život. Zoufalé gangy bojují v ulicích o přežití, zatímco Řády nadále soupeří o nadvládu nad městem.
Ve Stříbrostínu, kdysi nejmocnějším pařížském Řádu, panuje zmatek. Jeho magie slábne, zakladatel Jitřenec před desítkami let zmizel a ve stříbrostínském sídle se náhle zjevilo cosi nevítaného, cosi temného a mocného, stíny, které zabíjejí…
Své síly musí spojit tři naprosto rozdílní hrdinové: mladičká, ale mocná dívka z rodu Padlých andělů, alchymistka bojující se zničující závislostí a rozhněvaný mladý muž ovládající kouzla Dálného východu. Přinesou Stříbrostínu spásu, nebo se stanou strůjci jeho posledního, nevratného pádu?

Můj názor:

Tuhle knihu jsem chtěla hned, jak jsem ji uviděla v edičáku. Po vydání jsem ale začala váhat, hlavně na základě ne moc dobrých názorů na ni. Jenže vlastní názor je vlastní názor a tak se kniha ocitla u mě, abych zjistila, jak se bude číst mně. Na první pohled vypadá téma velmi lákavě a obálka je vyložené pokušení.

Ve světě po Velké válce vládnou Řády, ovládané Padlými anděly, které v sobě sdružují všechny, kdo jsou schopni používat magii. Ať už se jedná o Padlé nebo jen lidské čarodějníky, přísluší všichni k některému řádu. Buď k jednomu ze tří nejmocnějších, nebo k některému z drobných hráčů, pro každého Padlého anděla je nejlepší, když se uváže k některému z nich, kde bude mít domov a bezpečí. Ale nejsou tu jen Řády. V troskách Paříže, se ve zpustošeném městě mezi sutinami pohybují gangy lidí a snaží se přežít, většinou tak, že překupničí s kde čím, hlavně s andělskými artefakty. A pak jsou tu také ti obyčejní, kteří nepatří nikam. Skutečnou moc třímají Řády. A je to moc, nadvláda, přežití vlastního Řádu a přechytračení těch ostatních oč v příběhu poběží.

První postřeh byl ten, že kniha velmi klame tělem. Očekávala jsem nějakou lehčí fantasku ve stylu jangadultek, čemuž by odpovídala obálka. Dostala jsem ale fantasy s příběhem založeným z velké části na sledování politických machinací mezi zainteresovanými stranami – zde konkrétně to byly nejmocnější Řády v Padlých andělů v Paříži. A taky detektivku, jejíž zápletka byla dost podařená. Kniha tedy nebyla jen tuctovou oddechovkou, ale při čtení bylo nutné dávat dost pozor na to, co se děje, kdo je kdo a kdo je jak s kým provázaný nebo znepřátelený.

Zdroj

Postavy se zdály na první pohled málo popsané, ale nemůžu říci, že by mi to kdoví jak vadilo. Obecně mi toto problém v knize nedělá, prostě vezmu, co mi autor předhodí a co mi chybí, to si domyslím po svém :). V této knize jsem dostala od paní autorky dost na to, aby mi to pro příběh stačilo, i když se vztah s postavami navazoval trochu pomaleji. Za nevýhodu bych mohla považovat to, že postav bylo najednou na prvních několika stranách tolik, že jsem se docela zapotila, než jsem si je dokázala někam zařadit a zjistit, co jsou zač. Paní autorka začala švihat jména jedno za druhým bez podrobnějších informací o jednotlivých osobách. Ať už to byly postavy, které v ději právě vystupovaly nebo byly jimi jen zmíněné. Nezpůsobilo to ale žádné přehnaně velké zmatky. Jen bylo třeba trochu trpělivě počkat, až se postavy v ději představí a vyjde najevo, co jsou zač. Jakmile jsem jim to dopřála, vylouply se z nich – alespoň z některých, zajímavé charaktery.

Jako ty důležité mi vykrystalizovaly hlavně tyto
Phillipe, o kterém nebylo úplně od začátku jasné, co zač by mohl být. Jen nechtěl být vazalem žádného Řádu a magii ovládal na velmi slušné, intuitivní úrovni. Jinou magii než tu, kterou ovládali Padlí. Byl to kluk z ulice, který se potuloval s jedním z gangů, než se dostal do Řádu Stříbrostínu. Sužoval ho stesk a touha po domově, který navždy ztratil a kam mu byl odepřen návrat. Podivným řízením osudu se také ocitl přímo v oku detektivní zápletky v knize. Hned na začátku se objevil Padlý anděl, který dostal jméno Isabella a stal se členem Stříbrostínu. V prologu mě okouzlil popis jejího pádu z Nebes. Tito dva byli jakýmsi ústředním „párem“ či spíše dvojicí, která se ocitla přímo v oku uragánu.
Představená nejstaršího Řádu Stříbrostínu byla Selene, Padlý anděl a nástupkyně samotného Jitřence (ano je to ten, kdo myslíte :)), kterou trápily pochybnosti o tom, zda je Jitřencovým důstojným nástupcem a silným vůdcem Řádu a neustálé vzpomínky na jejího mistra. Její alchymistka Madeleine, nebyla Padlá ani žádný velký čaroděj, zato ale byla závislá na andělské esenci a pronásledovaná nočními můrami z minulosti. Z té noci, kdy padl její původní řád, jeho představený byl zavražděn a moc převzal někdo další. Z dalších důležitých hráčů to byli představení Řádů Trnikeře – Asmodeus, vypočítavý a bezcitný šmejd a Řádu Lazara Claire, jediný člověk, který stál v čele Řádu, obratná politička a zdatná manipulátorka. Představení Řádů měli v péči politické zápletky děje a boj o moc nad městem.
A samozřejmě tu byl Jitřenec, zakladatel Stříbrostínu a první Padlý, a ten byl dokonalý. Když o něm paní autorka psala, ze stránek doslova sršelo jeho charisma a moc. Ani nemusel být přítomen osobně, stačilo jen, když na něj mysleli ostatní :).
A pak tu bylo rozkošně záhadné a vražedné Zlo, které se staralo právě o tu detektivní linku.
 
Zdroj
Padlí andělé v knize nebyli žádná sluníčka. Spíš se jednalo o tvory, kteří rádi třímali v rukou moc. Byli intrikánští, bezohlední a důkladní při prosazování svých zájmů. Byli žárliví, závistiví a vůči sobě navzájem projevovali značnou rivalitu. Měli své chyby a bylo jich hodně, ale občas je u nich projevily i záblesky milosrdenství (málo), pocit odpovědnosti za další vazaly jejich Řádu (dost), ale to bylo zapříčiněno spíš ješitností a touhou udržet nadvládu. Pro tu nadvládu byli schopní ničit sebe navzájem a vše kolem nich a pak se na troskách města radovat z vítězství. Jo, byli prostě skvělí :).

Svět, ve kterém se příběh odehrává, byl celkem originální, původně jsem očekávala vzdálenou budoucnost a ono ne. Našla jsem stížnost na časové nezařazení knihy, ale to je, dle mého názoru, pouze zdánlivé. Hned na začátku se mihne mezi řečí rok 1914, od kterého je možné se odrazit a pak také období takzvané Belle Epoque, která ve zmíněném roce končila. Další nenápadná poznámka je o stylu oblékání jedné z postav - potrpí si na styl z období právě té Belle Epoque, i když tato už je více než 50 či 60 let minulostí. A máme zařazeno :).

Trosky Paříže byly pro fantasy příběh o padlých andělech naprosto geniální kulisou, škoda jen, že mi nebylo dopřáno trochu více možností se v nich pohybovat. Větší část děje se totiž odehrávala v prostředí řádů, ale to je pochopitelné, vhledem k tomu, že nosný bod byla detektivní zápletka a politická linka. Nebylo kdy se courat po městě :) i když ani o to jsem nebyla ochuzená úplně. Detektivní zápletka byla navíc moc pěkná a líbilo se mi vysvětlení a příčina „vzniku zla“. To, proč všechny ty trable nastaly, mě docela zasáhlo, a překvapilo mě, jak velké poselství v sobě kniha nese – o příčinách a následcích a o tom, že za všechno se platí a za chyby obzvlášť.

Zdroj

Další věcí, která se mi moc líbila, bylo extrahovaní magické esence z těl padlých andělů. Jasně, pro anděly nic moc zážitek, pokud neposkytli něco dobrovolně (dech, nehet…), ale jako nápad je to skvělé. Že v sobě mají čerstvě padlí andělé ještě zbytky boží moci se mi zdálo perfektně logické. Tahle andělská moc byla zdrojem síly mágů a v světě knihy byla velmi ceněným artiklem. Dokonce z kostí andělů se dalo získat cosi, co fungovalo jako návyková droga, takzvaná andělská esence. Zvyšovalo to moc velmi, ale také způsobovalo závislost a značné poškození plic. To se mi líbilo - moc nebyla zadarmo. 

Styl psaní paní autorky mě doslova okouzlil. Tohle mi sedí – způsob, jakým popisuje magii, jak spojuje slova do vět a přirovnání která používá.  Několikrát jsem si sice všimla drobné kostrbatosti nebo divně znějící věty, ale to mohlo být i překladem nebo mým hnidopišstvím :). Tím nechci překlad kritizovat, to v žádném případě. Originál jsem nečetla, takže nejsem povolaná to posuzovat.

Nečekejte žádné milostné trojúhelníky, všemocné, bezchybné hrdiny a podobné věci. Nic takového tu není. Řád zlomených křídel přepadl přes tu hranici, která dělí YA fantasy od fantasy pro dospělé čtenáře, i když podle obálky na to nevypadá. Nemyslím si, že kniha osloví každého. Nejspíš je nutné mít pro čtení takové to „zvláštní nastavení“, které vytvoří z příběhu cosi osobního. To u mě nastalo a sepnulo to skvěle.

Za sebe tedy určitě knihu doporučím čtenářům, kteří chtějí něco trochu jiného než je klasická fantasy a kterým nevadí Padlí andělé, jejichž středobodem žití není být láskyplný a krásný. Já si další díly určitě přečtu, pokud se budou překládat.

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Pokud vás kniha láká, můžete si ji pořídit zde.





10. 8. 2017

Blackout - Zítra bude pozdě


Thriller o kolapsu evropských dodávek elektrické energie. Otřesný, ale realistický scénář. 

Autor: Marc Elsberg
Překlad: Bc. Matouš Hájek
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2017 (vychází v říjnu)
Počet stran: 325



Anotace:

Jednoho chladného únorového dne zhasnou světla v Itálii. A nejen tady. Chvíli nato ve Švédsku, pak v Německu, Francii, Rakousku, Belgii a Holandsku. Všude v Evropě se hroutí elektrická síť, přestanou fungovat výtahy, metra uváznou v tunelech...
Italský bývalý hacker a programátor Piero Manzano věří, že ví, kdo je za to zodpovědný, a tak se to snaží sdělit odpovědným orgánům. Ale nikdo mu nevěří. Až francouzský komisař Europolu François Bollard je ochoten ho poslouchat.
Ale když mladá a atraktivní novinářka Lauren Shannon objeví, že z Pierova počítače byly odeslány podezřelé emaily, začne klást nepříjemné otázky, a Bollard jej začne podezřívat. Manzano má proti sobě mazaného a neviditelného soupeře a je z něj lovná zvěř.

Mezitím se situace v ulicích stává stále více dramatičtější. Zdá se, že v Evropě nic nefunguje. Několik evropských jaderných elektráren je v kritickém stavu a ohrožují životy milionů lidí. Závod s časem začíná. Závod, který lze jen stěží vyhrát. 

Můj názor:

Elektřina je už natolik běžnou součástí našich životů, že už téměř nevnímáme, co všechno vlastně pohání a co je navázáno na její dostatek. Zájem většiny lidí o elektřinu končí u zásuvky na zdi jejich bytu nebo domu. Co se však nachází za tou zásuvkou? Jak to funguje a a co se stane, když to fungovat přestane? To byl základ zápletky knihy Blackout, která se dostane na pulty knihkupectví na podzim letošního roku.

Děj příběhu se odehrává jednoho únorového dne. Z ničeho nic zhasnou všechna světla a evropská města se ponoří do tmy. Začne to v Miláně a pokračuje přes Německo, Francii… prostě všude. Nejdříve všichni předpokládají, že jde jen o běžný výpadek a proud brzy zase poteče, jenomže elektřina nejde ani druhý den, ani třetí… Běžní lidé se začínají ptát už hodně nahlas a odpovědné orgány a zaměstnanci elektráren už tuší, že nahodit proud nebude jen tak. Systémy hlásí chyby, které znemožňují znovu spustit elektrárny a nikdo neví, v čem je problém.

Zdroj

Na to, kde by mohl být zakopaný pes, náhodou narazí bývalý hacker a počítačový expert Piero Manzano a snaží se svoje zjištění předat lidem, kterým by mohlo být k užitku. Nikdo mu ale nevěří a nikdo nemá čas a chuť se s ním bavit, až se najde Francois Bollard. Je zaměstnán jako komisař u Europolu, takže je dostatečně vysoko, aby jeho už někdo poslouchal. Začíná závod s časem. Podaří se nahodit proud včas, než bude příliš mnoho škod, příliš mrtvých?

V příběhu, který pan autor předložil, se vyskytovalo poměrně velké množství postav. To se koneckonců nabízí už tím, že se děj přesouvá po celé Evropě. Možná právě to bylo příčinou toho, že jsem si k žádné doopravdy nevytvořila žádný vztah. Osudy obyčejných lidí, i když se v příběhu vyskytovaly, nebyly tím nejdůležitějším v knize – ti by ale možná vzbudili alespoň soucit a mohla bych jim fandit při překonávání těžkostí. Středem vyprávění byly krizové štáby, řekněme odborníci a odpovědné osoby a ti se neměli zase tak špatně, abych k nim pocítila nějaké vazby. Jediný, ke komu jsem se dostala blíž, byl Piero a i tak mi byl celkem lhostejný. Co mě ale fascinovalo, byl pohled na celkovou situaci z pohledu těch, co mají možnosti katastrofu řešit. Dokonce nechyběly ani krátké návštěvy v myšlenkách toho „Jeho“, toho, kdo to všechno spískal. A Jeho myšlenky naznačují, že bude hůř. Pěkně to zvyšovalo chuť číst dál.

Zdroj

Kniha byla členěna na delší kapitoly – jednotlivé dny, které uplynuly od vypnutí proudu, v každé kapitole/dni pak pan autor prostřídal všechna místa, na kterých jsem aktéry knihy sledovala. Ačkoliv hned ze začátku se ve vyprávění střídalo místo a osoby - opravdu hodně často, třeba i po několika odstavcích, neměla jsem v orientaci problém. Vždy na začátku každého prostřídání bylo uvedeno, kam se děj zrovna přesunul a za chvilku nebyl problém zařadit si tu kterou z mnoha postav na místo, kam patřila.

Zažila jsem tak situace obyčejných lidí, ale i špiček krizových štábů, kteří se snažili situaci řešit, přičemž více prostoru na stránkách bylo věnováno lidem "neobyčejným". Pan autor se zabýval řešením problému a jeho dopady na obyvatele států, takže jsem tu měla pohledy do strojoven a velicích místností elektráren, do kanceláří krizových štábů, kteří zuřivě hledali příčinu situace a její řešení. Kde se děj nejvíce dotkl obyčejných lidí, byla část v nemocnici a v ubytovacích zařízeních a při shánění jídla. Každopádně děj kolem těchto lidí spíš procházel, než že by si výrazněji všímal jejich situace. Byl to spíš jen doplněk pro dokreslení atmosféry knihy. To mi nevadilo. Zajímalo mě co se děje ve velínech, jak postupují...  Co se děje v ulicích jsem si raději ani moc představovat nechtěla.

Při čtení knihy jsem si uvědomila jednu věc - co všechno je závislé na elektřině. Při drobných výpadcích člověka obtěžuje maximálně to, že si neposvítí a chvilku mu nejede lednice. Někdo se možná zasekne ve výtahu nebo nejdou semafory, ale všechny důležité věci se pokryjí ze záložních zdrojů a proud za chvilku vždy nahodí. Ne tak v této knize. Tady postupně běžely dny, jeden den byl ještě v pohodě, pak přišel třetí, pátý... stav bez proudu nebral konce. Kolabovaly věci, nad kterými mě nikdy nenapadlo ani přemýšlet - zdravotnictví, doprava, potravinový průmysl a zásobování, obchod, komunikace... a morálka a slušnost lidí. Problémy začaly mít i jaderné elektrárny, protože neměly proud na chlazení zastavených reaktorů. Vše se navíc odehrávalo v zimě, takže si lidé ani nezatopili.
 
Zdroj
Kniha vlastně nebyla ani moc napínavá a dramatická. Jednalo se o popis katastrofy a následků. Líbilo se mi, že z příběhu pan autor neudělal střílečku amerického stylu, ale držel se čistě v rámci mapování situace. Nelze mu upřít schopnost čtivě psát a vecpat do příběhu velké množství faktů, které ale zároveň dokázal vysvětlit tak srozumitelně, že jim porozuměl i laik, jako jsem já. Dostalo se mi spoustu informací o fungování elektrických sítí a elektráren. Z poznání, jak snadno by mohl podobný problém vzniknout a jaké komplikace způsobit, úplně mrazilo. Jen o několika věcech jsem pochybovala – za prvé myslím, že obyčejní lidé by začali dělat binec, bouřit se a rabovat daleko dříve, než jim pan autor v příběhu dopřál. Všechno vlastně, až na několik popsaných incidentů, plynulo podivně poklidně. Za druhé si nemyslím, že by odpovědné orgány nechaly v případě podobné katastrofy tak výrazně zasahovat civilistu, jako zde Piera.

Až na poslední dvě výtky nemám žádnou mouchu, kterou bych v knize našla. Čtení mě bavilo, informace v knize pro mě byly dostatečně nové a zajímavé. Styl pana autora sice nebyl žádný supertrhák, ale byl dobře čtivý a podle mého názoru se hodil k příběhu, který mi byl vyprávěn. Myslím, že byl předložen velmi realistický obraz toho, co by se mohlo stát, až nepříjemně realistický…

Knihu bych doporučila všem, koho baví katastrofické scénáře, těm by se mohla líbit určitě. Najdete tu krásné ohrožení lidstva bez zásahu zelených mužíčků. Dále pak těm, které zajímá pohled do nezvyklého oboru a chtějí vědět, co by bylo, kdyby vypnul proud – to byl i můj případ. A vy ostatní, kteří nepatříte ani do jedné skupiny, zkuste zajít na podzim do knihkupectví a nakouknout na první stránky. Příběh má slušný potenciál zaujmout hodně čtenářů.


Za poskytnutí knihy tak dlouho před vydáním moc děkuji nakladatelství Omega. Na knihu můžete zatím nakouknout zde a později bude k mání i u Dobrovského na pultech.





7. 8. 2017

Knižní obezita


V poslední době jsem si všimla u sebe v knihovně nárůst počtu silně obézních svazků či dokonce sérií. Ono by to ani nevadilo, já jsem tolerantní tvor a navíc mám tlusté ráda - tedy knihy pochopitelně (maso nejím). Víc si tak počtu, užiju si děje a tak. Jenže každá mince má dvě strany, jak se tak povídá.
 
Zdroj

Jaká pekla autoři svým obézním dítkům připravují?

Obtížná manipulace s vypaseným kusem

S knihami do 500 stránek to ještě jde, jak to má nad 500 začíná čtení vyžadovat celkem nadpřirozené čtenářské schopnosti fyzického rázu. Zkoušeli jste číst třeba takovou Hru o trůny v tramvaji... plné lidí, cukající, prudce zastavující. Když se vám podaří vyřešit záhadu, jak se držet, vyvrátí vám ta bichlice prsty. A udržet ji v jedné ruce – nemožné!
Ono i v posteli se nečte nijak snadno. Nemáte-li užitečnou pomůcku v podobě čtecího polštáře, který drží za vás, uženete si potíže se zápěstím jen to hvízdne :)
A co teprve ve vaně - ve zvednutých rukou je to solidní náhrada činek a když si ji opřete o břicho, protlačí se vám rohem až k žaludku. To pak člověk ještě rád sáhne po čtečce, aspoň na to cestování (zdravím do Palmknih – jsou mým hlavním dodavatelem).

Docela bych tedy ocenila, kdyby si spisovatelé, kteří trpí grafománií a vykrmují svoje díla na hranici morbidní obezity, sáhli do svědomí a rozdělili tyhle monstra na dva díly.

Vybraní hříšníci z mé knihovny jsou: Diana Gabaldon, již zmíněný pan Martin, Sarah J. Maasová a další výtečníci
 
Zdroj
 Nevhodný oděv pro těžkotonážní kus

Tlustá kniha v měkké vazbě, to je fakt peklo!
Chápu, proč to je, protože dáti už tak drahou vypasenou krasavici do pevné vazby, byla by dražší. Takhle si to aspoň myslím. Pletu-li se, vyveďte mě prosím z omylu. Ale já bych si v některých případech i připlatila, jen aby stránky zůstaly při sobě a desky nepomuchlané, o zlomeném hřbetu ani nemluvě.
Částečně se situace dá řešit látkovým obalem na knihu (díky ti Hranaté šitíčko) a něžnou manipulací, ta je ale u cvalíků docela obtížná. Člověk může s knihou zacházet něžně jak s odkvetlou pampeliškou, ale nehoda se stejně může stát.

Jinak je to asi dost neřešitelná situace, na kterou je třeba si zvykat. Měkkejši-cvalíci prostě budou. Obzvláště pokud čtete jangadultky, tam se jich najde, no jéje! Případně ve scífkách nebo fantaskách a taky historických románech. Navíc, já mám měkkou vazbu docela ráda, jen kdyby byla občas hubenější :).

Vybraní zástupci mojí knihovny: Dvůr mlhy a hněvu, Winter, Dubnová čarodějka, Paní půlnoci…

Zdroj

Prostorové potíže při ubytování a cestování

Toto je problém obzvláště u rozsáhlejších sérií, zaberou celou poličku a ještě abyste se strachovali, že pod nimi praskne. Zase ale celá série vedle sebe tak krásně vypadá, nikdo ji nepřehlédne… a police z Ikea vydrží, to mám vyzkoušené.

Co se přenosu týká - já tedy nosím knihy v batohu (nebo ve čtečce), ale dámy s kabelkou, ve které vlečou něco od paní Gabaldon, protože se od Jamieho nechtějí urvat ani v čekárně u doktora, vypadají, jakoby táhly na rameni nákup pro celou rodinu. Naštěstí jsou teď v módě fakt velké kabelky, ale ortopedi pláčou  - co vaše záda, milé dámy.
V každém případě můžete cvaldu přenášet jen tak, v ruce. Budete za těžkého intelektuála a knihomilce a to za vykloubený loket a svalovou horečku stojí.
Výhodou může být tlustá kniha v případě, že použijete kabelku jako zbraň. Znám svazky, které bez problémů způsobí otřes mozku, pokud se dobře trefíte a ucha kabelky vydrží tu odstředivou sílu. V případě využití knihy k obranným účelům je opět vhodnější pevná vazba.

Zdroj

 Příběh jako ve vatičce

Když nad tím tak přemýšlím, nejlepší jsou pro mě knihy v rozsahu od 300 do 500 stran.
A teď nemluvím jen o manipulaci a křehkostí měkkejšů. Do tohoto rozsahu se navíc autorům podaří narvat méně vaty - i když známe případy, které to narvou i do 100 stránek, obecně mi vadí daleko méně, když musím posilovat s tlustou knihou bez vaty, než se vznášet s tenkou plnou zbytečných slov.

Naštěstí se mezi mými tlusťochy žádný takový vaťákový svazek nenachází, ale mezi hubeňoury je jich překvapivě hodně. A když se příběh podaří, je vždycky lepší mít ho na více stranách.


Navzdory předchozím větám mám pro tlusté knihy celkem slabost a čtu jich docela velké množství i přes řečené potíže. Jak to máte vy? Tlusté, tenké nebo něco mezi tím?



2. 8. 2017

Slyším tě všude


Autor: Connie Willisová
Překlad: Drahomíra Michnová
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2017
Počet stran: 504



Anotace:

Svižně napsaný příběh od známé autorky Connie Willisové se odehrává se v blízké budoucnosti, kdy bude možné, k nepřetržité komunikaci a dostupnosti přes sociální sítě, i neustálému vylepšování technologií, podstoupit operativní zákrok, který propojí partnery tak, aby vnímali pocity a myšlenky druhého.
Právě to nabídne Briddey Flanniganové její přítel Trent namísto zásnubního prstenu. Briddey je nadšená, vždyť EED zákrok prohloubí jejich vzájemnou lásku a umožní jim dokonalé souznění. K zasnoubení má dojít po úspěšném navázání spojení po operaci. Briddey navíc doufá, že se tím konečně dostane z dosahu přílišné péče a starostlivosti své irské rodiny. Jenomže věci se nakonec nevyvinou přesně podle plánu. Po probuzení z narkózy čeká Briddey překvapení: k propojení sice došlo, ale zcela jinému, než předpokládala.
Od té chvíle se rozjíždí napínavý a vtipný příběh, který převrátí Briddeyin dosavadní život naruby a dovede ji k zásadnímu přehodnocení pohledu na lidi kolem sebe.

Můj názor:

Ke knize jsem se dostala pár dní před tím, než vyšla díky nabídce nakladatelství Metafora, po které jsem doslova skočila. Téma bylo velice lákavé. Moje zvědavost našponovaná na nejvyšší míru a očekávání v pravdě obrovská. Paní autorka navíc není na poli fantastiky a scifi žádný zelenáč, což dokazují i ocenění, které za své knihy nasbírala. 
Říct, že jsem se těšila na čtení by bylo slabé slovo… :).

Představte si, kdyby bylo možné, jen díky nepatrnému zákroku v mozku – rutinní operaci – vnímat emoce vašeho partnera. Jak skvělá by musela být komunikace a život, kdybyste v každém okamžiku věděli přesně, co váš partner cítí. A teď si představte, jaký průšvih by mohl nastat, kdyby se při operaci něco nepovedlo…

Přesně na tento zákrok, takzvané EED, se těší hlavní hrdinka knihy Briddey Flanniganová. Její přítel a kolega z práce Trent, se kterým chodí poměrně krátce, jí navrhl, aby si nechali EED udělat – no zásnubní prsten to zatím není, ale Briddey je i tak nadšená. Vždyť co může být lepšího, než sdílet s partnerem nejniternější pocity a touhy? Může snad být větší důkaz lásky? Její rodina má ale trochu jiný názor na věc a snaží se jí to rozmluvit. Kupodivu názor rodiny sdílí i podivný člověk z výzkumné dílny ve sklepě firmy Commspan, C.B. Schwarz. Briddey i Trent pracují také v Commspanu a protože je firma zaměřená na komunikaci a komunikační systémy, šíří se tu i šeptanda rychlostí blesku. Kolegyně a kolegové drbou o jejím EED s Trentem jako slepice a Briddey už má toho pronásledování dost, takže souhlasí s návrhem Trenta, aby si nechali EED udělat tajně…

Už od začátku bylo jasné, že soukromí a klidu si hlavní hrdinka moc neužije. Její rodina byla totiž dost všetečná a lezla jí do soukromí naprosto bez ohledu na její přání. Do toho stresy v práci a řeči kolem EED a taky ten Schwarz – prostě děj od začátku nasadil slušné tempo, ihned po té, co mě paní autorka důkladně seznámila s postavami.

Opravdu jsem si oblíbila většinu postav. Byly skvěle napsané a všechny něčím výrazné, takže se dalo krásně rozlišit kdo je kdo a poznat, jak bude pravděpodobně dále reagovat. Zdálo by se, že to může být na škodu, ale paní autorka umí překvapit a i do osobností svých postav si zasadila pár nečekaných prvků. Briddey byla milá, praktická a rozumná bytost. Z celé rodiny jako jediná neměla žádnou „podivnou“ odlišnou vlastnost. Co mi na ní trochu vadilo, byla její neupřímnost k rodině, neschopnost stanovit si hranice a říct jim upřímně, co jí vadí. Místo toho se nechala zapírat a vyhýbala se jim. Chápu, že byly otravné a občas náročné, ale trocha komunikace a empatie by to spravila… a jsme zase u toho EED :). V podstatě jsem při čtení chápala, co na tom může být pro lidi zajímavé.

Kupodivu jsem měla ráda i rodinu Briddey, i když mi občas dámy lezly na nervy. U některých bylo „všetečná“ slabé slovo a Briddeina sestra Mary Clare byla vyložená stalkerka. To jak extrémně dusila a špehovala svoji dceru Maeve mi hodně vadilo. Druhá sestra Kathleen byla tak trochu smolařka na vztahy, to jak se snažila za každou cenu vzdorovat dohazovačským snahám tety Oony. Skvělá byla teta Oona, i když také poměrně svérázná. Líbilo se mi její lpění na irské tradici rodiny, i když do Irska nikdy nestrčila ani špičku nosu. Nečekaně brzo jsem si našla i svého blbečka. Tuto roli vyhrál přítel Briddey, Trent. Vadil mi od začátku, nebyl mi sympatický, působil na mě jako všemi obletovaný bárbiňák, krásný, skvělá partie a nudný – v tom jsem si rozuměla s tetou Oonou :). A Schwarz, ten byl prostě svůj.

Díky velkému množství přímé řeči mezi těmito zajímavými postavami text doslova sprintuje kupředu. Vůbec jsem si nestačila všimnout, že kniha má přes 500 stran. Ten zběsilý proud je občas téměř stresující, ale přesně v těch správných chvílích. Jsem tedy přesvědčená, že právě tak to paní autorka zamýšlela a mně to pomohlo dokonale se vcítit do hlavní hrdinky. 
Od chvíle, kdy Briddey absolvovala onen magický zákrok EED, byla paní autorka doslova nezastavitelná a na každé stránce mě zásobila akcí a nečekanými zvraty. Dokonce zde byla i velmi jemná a nenásilná romantická linka, která sice nebyla úplně nepředvídatelná, ale i tak se mi líbila. Asi si prostě potrpím na „prince na bílém koni“. Paní autorka dokázala být i vtipná, takže jsem se občas zasmála. Hlavně ale byla nesmírně přesvědčivá a dokázala mistrně vylíčit Briddeynu paniku a strach po operaci, která dopadla trochu jinak, než měla. Napadl mě kdejaký způsob, jakým se operace mohla nepodařit, ale ne ten, který nakonec paní autorka využila.

V příběhu není žádné zbytečné natahování, ale ani nic odbytého a nedostatečně vysvětleného nebo popsaného. Zkušenosti paní autorky jsou znát jak v celkovém plynutí příběhu, tak u charakterů postav.

Kniha patří do toho druhu, který je poslední dobou celkem viditelný a i já ho s oblibou vyhledávám – zabývá se totiž otázkou současné komunikace za pomocí moderních technologií, sociálních sítí a přidává si k tomu malinko scifi pohled na věc a lehce detektivní zápletku. Že by si autoři knih všimli, jak extrémní podobu dostává současná komunikace? Jak moc je člověk online, jak sdílí své soukromí a jestli má vůbec ještě soukromí nějakou cenu a člověk právo nekomunikovat a nesdílet a být někdy jen sám se svými myšlenkami, aniž by byl považován za divného? Toto jsou otázky, které mi při čtení naskakovaly v hlavě. Samozřejmě se také objevil úhel pohledu z finančního hlediska – kolik se na podobné technologii, jako je EED, dá vydělat, bez ohledu na následky. Lidi jsou hloupí, dobrovolně se vzdají svého soukromí a práva na vnitřní pocity a myšlenky a chytrolíni na tom nasekají prachy – vše samozřejmě v rámci pokroku pro dobro lidstva.

Celkově tedy ráda říkám, že mě kniha nezklamala. Čtení jsem si opravdu užila, i když jsem se moc nevyspala. Bylo totiž docela těžké v některé chvíli čtení přerušit, když se toho zrovna tolik dělo a dělo se pořád. Myslím, že se Metafoře podařil dobrý počin a doufám, že ještě nějaké knihy od paní autorky přinesou.

Kniha sedne čtenářům, kteří mají rádi při čtení trochu neobvyklejší zápletku, i když ve své podstatě nijak zvlášť složitou. Pokud máte rádi scifi a fantasy, určitě ji zkuste. Nemyslím si však, že by zklamala i ostatní čtenáře, stačí jen mít chuť na příjemné čtení.

Za poskytnutí recenzní e-knihy a za možnost číst knihu o dva dny dříve, než ostatní :) moc děkuji nakladatelství Metafora. Knihu v papírové podobě můžete pořídit tady.






P.S.: překvapuje mě, jak se o knize hrozně špatně píše tak, abych nevyzradila nic podstatného :) Zdá se totiž, jako by podstatné bylo úplně všechno.