27. 2. 2017

Einstein & Einstein


... příběh ženy, jejíž světlo zaniklo v ohromném stínu Alberta Einsteina. Ženy, která byla fascinující sama o sobě a ne jen jako poznámka pod čarou v Einsteinově příběhu...

Autor: Marie Benedictová
Překlad: Filip Klausner
Nakladatel: Metafora
Rok vydání: 2017
Počet stran: 260



Anotace:

V roce 1896 přišla Mileva Marićová zvaná Mitza do Curychu. Jednadvacetiletá dívka z malého srbského městečka se zapsala ke studiu fyziky na prestižní Polytechnice v době, kdy vzdělávání žen bylo ještě naprostou výjimkou. Dívky se měly učit vést domácnost a nepronikat do hájemství mužů. A tak nebylo divu, že se Mitza na každém kroku setkávala s opovržením, ponižováním a nepřátelstvím. Všichni ale takoví nebyli. Jednoho ze spolužáků zaujala natolik, že se jí začal dokonce i dvořit. Jmenoval se Albert Einstein a nakonec ji přesvědčil, aby se stala jeho ženou.
Tohle ale víme už z oficiálních životopisů. Dočteme se tam, že byla Einsteinovi oddanou ženou a příkladnou matkou tří dětí. Jakou roli sehrála Mitza v Einsteinově průkopnické práci, včetně slavné teorie relativity? Byla to snad dokonce ona, kdo položil matematický základ objevu? Celý vědecký svět už bezmála století vede na toto téma vášnivé debaty. Přímé důkazy neexistují, ale určitou indicií zůstává, že Einstein své první ženě věnoval celou finanční odměnu po převzetí Nobelovy ceny.

Popusťme uzdu fantazii a objevme nečekaná zákoutí jejich vzájemného soužití. Začtěte se do příběhu ve stylu Pařížské manželky či Mrs. Poe o fascinující inteligentní ženě, nadané matematičce a fyzičce, kterou beznadějně zastínila oslnivá záře Einsteinova génia.


Můj názor:

Einsteina pochopitelně znám. Asi ho zná každý, kdo prošel základní školou a dával aspoň trochu pozor. O jeho první manželce ale nevím nic. Tak jsem se rozhodla to napravit a využít nabídku recenzního výtisku od Metafory a přečíst si jejich novou knihu o životě geniální ženy ve stínu Alberta Einsteina.

Hlavní hrdinkou knihy je Mileva Maricová. Pochází ze Srbska a vzhledem k její inteligenci ji v jednadvaceti letech čekal jiný osud, než většinu srbských žen. Byla přijata ke studiu fyziky na polytechnice v Curychu. Studium je poměrně náročné, ale pro chytrou Milevu není učivo největším problémem. V dětství si prošla šikanou kvůli své chytrosti i postižení a tak je teď spíše plachá a čeká od každého jen zlé. Poháněna svojí ctižádostí i ctižádostí otcovou je odhodlaná uspět a nenechat se ničím a nikým odradit od zvolené akademické dráhy.

V Curychu je ubytovaná v penzionu pro mladé dámy, kde poznává svoje první opravdové přítelkyně v životě, také studentky, ale jiných oborů. Otevírá se tak před ní celý nový svět v podobě společenských večerů při muzicírování v salonku, výletů do přírody a kaváren. Časem se k ní probojuje i značně neodbytný a nekonvenční spolužák z univerzity, pan Einstein…

Svatební fotografie. Zdroj.

Byla jsem překvapená hned na začátku. Budoucí paní Einsteinová se mi vloudila do sympatií už po pár stránkách. Lepší hrdinku snad těžko vymyslet – mladá žena, která nastoupí na curyšskou univerzitu, teprve pátá žena (!), která byla přijata ke studiu fyziky. Ví, že bude muset bojovat o svoje místo, protože společenstvo vousatých chlapů, kteří k universitě patří, si ještě na chytré ženy nezvyklo. Krom toho, že je srbka, což v tehdejším Švýcarsku nemělo moc váhu, navíc ještě kulhá.

V první polovině knihy jsem se seznámila s mladou Milevou, plnou snů a ideálů, žhavou do fyziky, plnou chuti bádat a objevit něco, co tu ještě nebylo. Krom toho mi kniha poskytla nádherný obraz té doby. Muži tenkrát ještě vynikali galantním chováním, ženy se chovaly a oblékaly jako ženy, společenská pravidla byla poměrně přísná – líbilo se mi, jak si lidé vykali, jak nelehký a přes to o tolik romantičtější byl začínající vztah mezi Mitzou a Albertem. Na druhou stranu byl přístup společnosti k ženám značně nespravedlivý. Obzvlášť na polytechnice, kde by člověk čekal pokrokové lidi, otevřené novým věcem, nepřijali Mitzu zrovna s nadšením. Postupně si sice získala jakési uznání i od profesorů, ale radostí zrovna neskákali z toho, že mají uznat ženské schopnosti.

V tomto byl Albert jiný. Zdálo se, že od začátku svoji Milevu podporoval na její vědecké dráze. Dokonce bych se nebála říct, že byl na ni hrdý. Z jejich prvních kontaktů jsem myslela, že se úplně romanticky rozpustím. Začátek jejich vztahu byl  jiskřivý a nádherný v tom setkání  myslí, které si tak úžasně rozuměly a které spojovala společná vášeň pro fyziku. Bohužel postupem času mi z toho, co se na stránkách odehrávalo, bylo spíše smutno. Z prvotní romantiky se stal až nepříjemně reálný životní příběh ženy, které krásně zpívali, když se ji pokoušeli získat a se kterou postupem času zacházeli jako s prašivým psem.
Jistě, že se jedná o beletrizovaný životopis, takže věci mohly být malinko nebo i úplně jinak, ale paní autorka mě svým vyprávěním dokázala natolik strhnout, že jsem nad tím v průběhu čtení ani neměla čas nějak moc přemýšlet a vše jsem přijala tak, jak to bylo napsáno. V doslovu paní autorka uvádí, že se při psaní opírala o dochovanou korespondenci mezi manželi a mezi Mitzou a její nejlepší přítelkyní. Taky jsem se pokoušela dohledat  nějaké informace, abych si věci uvedla na pravou míru, ale zatímco o Albertovi se dá sehnat kde co, o jeho ženě skoro nic. Nezbývá mi tedy než doufat, že konec jejich vztahu nebyl úplně takový, jak ho kniha popisuje.

Mileva s dětmi. Zdroj.

Kniha se vyznačuje svižným, lehkým stylem psaní. Nenašla jsem v ní nic, co by mě zdržovalo od čtení nebo odvádělo od hlavní linky příběhu. Příběh, vyprávěný samotnou Milevou, se zaměřuje především na její život po nástupu na curyšskou polytechniku, na to, jak poznala Alberta, jak spolu žili až do rozvodu v roce 1919 a také na jejich společnou práci – či spíše práci, o které se předpokládá, že byla společná. Musím říci, že krátké úseky, které byly věnovány některé z fyzikálních teorií, mě přiměly oprášit pomocí internetu pozapomenuté znalosti z fyziky :) v tomto ohledu tedy pro mě byla kniha také přínosem. Paní autorka se však zaměřuje spíš na Milevin život než na odbornou stránku její práce a vzdělání, takže jsem neměla pocit, že bych byla nějak atakována nepřiměřeným množstvím nepochopitelné odbornosti :). Zcela se ovšem fyzice nevyhýbá, což by ani nešlo, vzhledem k tomu, kdo je hlavní postavou. Celá kniha byla velmi čtivá a ani trochu nudná a postavy byly popsány reálně a velmi živě. V tomto ohledu opravdu není naprosto co vytknout. Líbilo se mi, jak dovedně paní autorka popsala Milevino rozpolcení mezi touhou po profesním životě a životem manželky a matky. Bavily mě i spekulace nad tím, nakolik měla Mileva prsty v teoriích svého manžela – byla lepší matematičkou. Počítala tedy ona? A co ještě na známých teoriích bylo jejím dílem? Na tyto otázky se paní autorka pokouší najít vlastní odpovědi. Pravdu se ale dozvíme jen těžko :).

Moc beletrizovaných životopisů jsem zatím nečetla a teď vidím, že to byla chyba. Je to příjemný způsob, jak si přiblížit známé i méně známé osobnosti, jejich práci a dobu. V tomto mě kniha nezklamala. Přiblížila mi život ženy, která pro manžela a děti obětovala kariéru. Jedinou otázku, která mě napadla, mi ale nezodpověděla (a ani nemohla) – litovala toho Mileva někdy? Nebo by si vybrala stejnou cestu, kdyby volila znova? Těžko říci.


Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Metafora. Pokud se toužíte seznámit s životem Milevy Maričové, můžete si knihu pořídit tady.



22. 2. 2017

Zázrak v plechovce


Autor: C.D. Payne
Překlad: Naďa Funioková
Nakladatel: Jota
Rok vydání: 2017
Počet stran: 200



Anotace:

Je léto roku 1949. Studená válka nabírá na obrátkách, do amerických domácností proniká televize, na stříbrném plátně vzdychají prsaté filmové divy, dělníci stávkují a lidé se houfně přesouvají z měst do kempů, aby strávili dovolenou v přírodě. A z ohijského Erie vyráží ve starém veteránu po strýci, obývaném léta jen myší kolonií, čerstvý maturant Wilder S. Flint, aby pátral po tajemném prodejci zázračného krému, se kterým mu utekla dívka jeho srdce. Putování to bude dlouhé, provázené zajížďkami, bizarními setkáními a zastávkami, díky kterým Divous Wilder pochopí, že život nikdy neběží tak, jak si ho naplánujeme. Jaké štěstí, že ho na cestě provází nekonvenční a nebojácná stopařka Verity zvaná Univerzita, se kterou je každý den plný nečekaných příhod a noc plná překvapení.
Nejnovější kniha autora legendárního Mládí v hajzlu, která obsahuje i bonusový materiál v podobě krátkého příběhu o projektu na dokonalou recyklaci.


Můj názor:

Varování: po přečtení knihy možná dostanete chuť sehnat si nějakou starou káru a projet svoji zemi napříč, ať už žijete kdekoliv.

Celé to začíná v létě 1949 a jak jinak než kvůli ženské. Wilder – hlavní hrdina knihy opouští domov v prastarém auťáku, který patřil jeho strýci a vyráží hledat svoji dívku Dolores, která „uprchla“ s výrobcem Zázračného krému a nyní s ním údajně objíždí jarmarky v Ohiu a Indianě, kde svůj „zázrak v plechovce“ nabízejí.
Kdo jiný by mu mohl cestu zpříjemnit a zároveň i zkomplikovat, než další ženská. Tou je mladá holčina Verity. Princezna rebelka v kovbojské košili a kradeném stetsonu, která hodlá dostopovat až do San Francisca. Těžko říci, jestli ji více zaujme Wilder nebo jeho stopovací mise, každopádně velice záhy zapomene na Frisko a zůstává s Wilderem jako společnice na jeho jarmarečním pátrání.

Zdroj

Zatímco Wilder působil nejdříve dojmem vzorného hocha, byla Verity jeho opakem. Lehkým pošťouráváním mu v průběhu cesty značně poupravila náhled na život. A díky ní dostala Wilderova mise ten správný šmrnc pro čtení. A vývoj jejich vztahu bylo to, co pan autor tentokrát umístil do středu veškerého dění. A ani se tím nijak zvlášť netajil. Co přijde na konci, mi bylo jasné už od chvíle, kdy Verity Wildera stopla.

Na začátku čtení jsem se bohužel, vybídnuta anotací, neubránila srovnávání Wildera s Nickem Twispem. A Wilder z toho nevyšel zrovna vítězně. Nechápu, jak někoho mohlo to přirovnání napadnout, protože ti dva si dvakrát podobní nejsou. Oba jsou to kluci zamilovaní do nesprávné holky, ale tím veškerá podobnost končí. Wilder totiž nepatří mezi potřeštěné pubertální hajzlíky. Spíš působil dojmem lehce dospělého mladého muže, který ještě nemá povědomí o tom, co by v životě chtěl, ale začíná tušit, co určitě nechce, potřebuje tedy jen to správné postrčení, aby nakročil ideálním směrem. Čas od času si dokonce pohrává s myšlenkou, že by narukoval do armády (byť z trucu), což by teda Nicka ani omylem nenapadlo. Co ten dělal z trucu, to všichni dobře víme :).

Typický styl pana autora byl patrný již od začátku, ale nějak to celé nebylo ono – pořád jsem podvědomě srovnávala s twispovkama. Startu knihy chyběla taková ta puberťácká přidrzlost a odlehčená vulgarita hlavní mužské postavy. Kniha mi mnohem víc připomínala jiná díla autora (Helena, Brenda nebo Nestydaté plavky). Tím ale nechci říct, že by to bylo špatné. Jen jiné a pořád stejně dobře čtivé. Pokud tedy nebudu srovnávat s Twispem ale s ostatními, nemůžu být při čtení zklamaná, ale potěšená další příjemně napsanou knihou.

Pan Payne má neuvěřitelný talent psát knihy, kde se toho vlastně moc nestane nebo aspoň máte při čtení ten pocit a na konci vám dojde, o jaký kus se vše posunulo. Příběhy mají jednoduchou zápletku a mírně průhledný děj a to nejbrilantnější na tom jsou dialogy. Postavy se baví v zásadě o ničem důležitém a stejně dokážou zaujmout čtenáře používanými obraty, výrazivem a svými myšlenkovými pochody. Tady tomu nebylo jinak. Pan Payne je prostě mistr letmých dialogů o zásadních životních nicotnostech, ve kterých se sem tam šikovně ukryje nějaké to moudro. Nechyběla pochopitelně ani příležitost k zasmání. Ta kdyby chyběla, tak by to prostě nebyl Payne.

Zdroj.

V Zázraku v plechovce ale pan autor hodně ubral ze své odporně vtipné jedovatosti u hlavních postav, která byla patrná a nepostradatelná u twispovek. Nesnažil se být tolik třeskutě vtipný. A nevadilo to! Tohle vyprávění bylo takové rozkošně něžné, i když počátečnímu poměřování sil mezi hrdiny a souboji v tom, kdo vymyslí honosnější a komplikovanější větu, jsem se naštěstí nevyhnula ani tady. Přesto spolu postavy tolik nebojovaly o to, kdo je lepší, spíš se pomalu vyvíjelo jejich souznění, které je posunulo od naprostých cizinců kamsi dál. Prostoru k posunování dostali od pana autora více než dost – jak tak spolu cestovali křížem krážem po dvou státech, užívali si jarmarků a letních nocí v kempech. Ono to bylo celé takové milé a připomnělo mi to poslední prázdniny po maturitě, ta atmosféra něčeho starého a něčeho, co začíná, tam prostě byla. K tomu si přidejte kouzelné období  80. let – ne, mezi kouzla té doby nepočítám Studenou válku, ale spíš ten životní styl, který tenkrát byl pro Ameriku typický. Pan Payne ho zachytil přímo mistrovsky.

Sečteno a podtrženo – dostala jsem další příjemnou knihu k oddechu a odlehčení těžkých všedních dní :). Pan autor mi dopřál plnou plechovku krásného léta, naivních očekávání dospívajících lidí a vzniku pouta mezi nimi. Nechyběl ani humor a perfektní dialogy. Pokud hodlá i nadále psát takto, budu ho i nadále číst. Mě, jako věrného fanouška, nezklamal ani tentokrát. Zklamaní budou možná jen ti, kteří očekávají další twispovku.

Za poskytnutí knihy k přečtení moc děkuji nakladatelství Jota. Knihu si určitě pořiďte. Mají ji tady.



TAK TROCHU SPOILER


P.S.: pořád si nejsem jistá jestli onen zázrak v plechovce nebylo nakonec spíš to, co se stalo mezi těmi dvěma, pokud by plechovkou byl myšlen Wilderův stařičký automobil. Kdo jste četli – co myslíte? 


19. 2. 2017

Město mečů


Autor: Robert Jackson Bennet
Série: Divine cities (2. díl)
Překlad: Milan Pohl
Nakladatel: Host
Rok vydání: 2017
Počet stran: 550



Anotace:

Město Voortyaštan kdysi bývalo sídlem bohyně války a smrti, líhní hrůzostrašných nadpřirozených bojovníků, kteří rozsévali smrt a podrobili si miliony lidí. Dnes je bohyně mrtvá a město leží v troskách. Není proto divu, že generálka Turyin Mulagheshová — prostořeká hrdinka bitvy v Bulikově a údajná válečná zločinka — je vyslána právě tam. Ve Voortyaštanu má počítat dny do důchodu a upadnout v zapomnění. Přinejmenším je to dokonalá krycí historka. Pravda je taková, že generálka byla ještě jednou, naposledy, povolána do služby, aby prošetřila objev, který může změnit svět — nebo ho zničit. Problém je v tom, že si tahle stará vojačka není jistá, jestli ještě má na to být hrdinkou.

Můj názor:

Nechali byste si ujít druhý díl příběhu, který vás strašně bavil? Já teda rozhodně ne! A tak byla jednoznačná volba sáhnout po pokračování Města schodů (článek zde), které se pyšní tentokrát krásnou obálkou v modrozelených a fialových tónech a názvem Město mečů. Čekání bylo dlouhé a otravné :) jako každé čekání na dobrou knihu.

Pan autor v knize Město mečů představí další ze svých měst pojmenované po „zesnulé“ bohyni války Voortyi. Děj druhého dílu série Božská města se odehrává ve Voortyaštánu – tedy v tom, co z něj zůstalo po smrti bohyně.

"Řekl jim: Život je smrt a smrt je život. Prolít krev znamená uzřít tuto nejsvětější přeměnu, vetkanou do přediva světa, proudění života, jenž se s křikem obrací v popel a prach. Vám, kteří vedete Její války a stáváte se Jejími meči, vám udělí rozhřešení a jmenuje vás nejsvětějšími ze všech svatých. A budete s Ní navždy pobývat ve Městě mečů."

úryvek z knihy "O veliké matce Voortyi na zubech světa"

V rámci čtení jsem získala mnohé informace o Voortyi, opět prostřednictvím úvodníků jednotlivých kapitol, které „napsal“  saypurský historik dr. Efraym Panguui a někteří z Voortyiných světců. Tohle mě bavilo, protože Voortya byla z božstev ta snad nejvíc zajímavá. Bohyně smrti, války a moře, paní mečů. Její armády kdysi dobývaly svět a o voortyaštanských mečích kolovaly legendy… Voortyaštan byl neporažené město a velkolepá metropole Kontinentu… Krom lekce kontinentální historie se mi dostalo i poznání současnosti města, která není ani zdaleka tak zářivá a mocná. Voortyaštan je v současnosti pekelná díra u ústí řeky Soldy. Mohl by se stát bránou na Kontinent a mocným městem, kdyby se podařilo obnovit splavnost řeky a tím pádem námořní dopravu. Jenže ústí je něčím „ucpané“.
V době, kdy hlavní hrdinka knihy generálka Turyin Mulagheshová přijíždí do Voortyaštanu, pracuje se ze všech sil na obnovení splavnosti řeky. Místní vojenská posádka se ale potýká s úplně jiným problémem. Za pevností byl totiž objeven záhadný kov, který má přímo zázračné vlastnosti – pochopitelně to smrdí na dálku něčím božským, což je prakticky nemožné, vhledem k tomu, že bohové jsou (jsou?) mrtví. Navíc záhadně a beze stopy zmizela vyšetřovatelka, která se měla touto zvláštní horninou zabývat. A aby toho nebylo málo, kdosi útočí na místní obyvatele a zabíjí je nechutným a brutálním způsobem… a to už je celkem dost problémů i pro Mulagheshovou, která přijela do věcí tajně šťourat, pověřená samotnou premiérkou Saypuru Sharou Komaydovou.

Mulagheshová je naprosto úžasná postava. Starší dáma, vysloužilá vojačka s náběhem na alkoholismus a k tomu přišla v bitvě o Bulikov o ruku. Je drzá, rázná, cynická, vtipná, ironická a nemá žádné iluze, o sobě ani o jiných. Zamilovala jsem si ji od první chvíle, kdy se v knize objevila a byla mnohem lepší hrdinkou než Shara v minulém dílu. Je daleko opravdovější, daleko víc lidská, dokáže říct přesně tu pravou věc v tu jedinou dobrou chvilku, aby odlehčila situaci. Zároveň je inteligentní, odvážná a neuhýbá před věcmi, které nechce tak úplně vidět. Ke všemu se postavila čelem. Nese si s sebou spoustu démonů a pocitů viny ze své vojenské minulosti, které ji ve Voortyaštanu – městě, které bylo zasvěcené válce a smrti, pronásledují jaksi víc, než jinde. Jako hlavní postava sem skvěle zapadala, protože Mulagheshová si prošla válkou ve velmi mladém věku a dalšími boji v dospělosti, byla hrdinkou jednoho z bojů ve válce na Kontinentu. Dokonce už bojovala i proti božstvům. Kdo jiný by tedy měl mít co dočinění s městem, které dříve bývalo samým srdcem války…
Ostatní postavy jsou také skvěle propracované a dělají Mulagheshové dobrou společnost. Dokonce se mihnou i dva staří známí z Města schodů – Shara, která zde je jen mlhavým stínem zašitým v hlavním městě. Rýpe se ve své politice a se současným příběhem moc společného nemá. No a tím druhým staronovým hrdinou je Sigrud. Toho jsem si užila více, ale přes to je jeho role v příběhu jen podružná. Královnou je prostě Mulagheshová :).

Město mečů nejen že udrželo kvalitu prvního dílu série, ale v lecčem jej dokonce překonalo. Kromě  lepší hlavní postavy i v celkové akčnosti a napínavosti příběhu. Vysokou čtivost a zajímavost pan autor udržel zejména při popisech historie státu a legend o Voortyi a jejích mečích. Tohleto měl zpracované a promyšlené do nejmenších detailů. Přiznávám, že je to přesně to ono, co na sérii Božská města miluju, to prolnutí současného světa s minulostí, kdy vládla Božstva. Následky jejich vlády stále přetrvávají, stále žijí ti, co je uctívali, ti co je pamatují i ti, kteří proti nim válčili. A taky ti, kteří by staré zlaté časy rádi viděli zpět.

"To nejlepší, co pro nás můžou udělat, je pamatovat si nás. Pamatovat si ty, kteří na sebe vzali hříchy našeho národa, aby mu zajistili bezpečí. Ne všichni se dočkáme své bitvy o Bulikov, Turyin - bitvy, kterou naši lidé uznávají a oslavují. Ne všichni máme takové štěstí jako ty. My ostatní jsme jako nábojnice, které se po použití zahodí. Chce se po nás, abychom to břemeno nesli tiše. A my to jako patrioti rádi uděláme."

Tentokrát bych se skoro nebála zařadit knihu mezi fantasy-scifi-detektivky. Všechny tyhle žánry dokázal pan autor nacpat do neuvěřitelně dokonalé směsky. A krom toho i něco navíc: Voortya je bohyní války, Voortyaštan její město není tedy divu, že válka je ústřední linkou táhnoucí se celým příběhem. Píše se zde o tom, co dělá válka s lidmi – vojáky a civilisty. O tom, co to vlastně je být vojákem a o morálních hodnotách lidí, kteří mají moc někomu vzít život. Krom toho je kniha nesmírně reálná. Je psaná tak, jakoby vše, co se v ní odehrává, bylo naprostou realitou, která se kdysi stala a i můj svět se nyní nacházel v období po Mžiku. Dají se tu celkem bez problémů objevit i mnohé narážky na současnou situaci a podobnosti s opravdovým světem. Co mě překvapilo, bylo to, že jsem si v 63% knihy dokázala tipnout, kdo je padouch. Toto se mi většinou nepodaří, jenže pan autor nešikovně nahodil jednu stopu, díky které mě to trklo. Jinak si držel svoje záhady pěkně pod pokličkou a já si tak mohla vychutnat čtení s očima navrch hlavy.

Ve své fantasy tvorbě se dokázal pan autor vyhnout všem možným klišé, které se na tento žánr lepí. Je to svěží, čtivé a originální. Má to spád a děj ani na chvíli nezabloudí do oblasti nudného kecání o ničem. Stránky jsou využity do posledního místečka pro skvělou fantasy, kterou řadím k tomu nejlepšímu, co jsem přečetla.

"Lidé se mě často ptají, co vidím, když hledím na svět. Má odpověď je prostá a upřímná. Možnosti. Vidím možnosti."

Rozhodně ji doporučuji všem, kdo si chtějí přečíst opravdu kvalitní fantasku. Nejspíš by se dala číst i samostatně, ale i tak si raději přečtěte první díl. Je v něm totiž vysvětleno ledacos z božských záležitostí a navíc by bylo škoda připravit se o začátek skvělé série. No a já zas budu netrpělivě vyhlížet pokračování :) které město asi bude na řadě tentokrát?

Za recenzní kopii moc děkuji Palmknihám.

Knihy do čtečky seženete na následujících odkazech – Město schodů (1. Díl), Město mečů (2. Díl)




17. 2. 2017

Dvůr trnů a růží


Autor: Sarah J. Maasová
Série: Dvůr trnů a růží, 1. díl
Překlad: Ivana Svobodová
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2016
Počet stran: 433



Anotace:

Úžasný a mrazivý příběh na motivy příběhu Krásky a Zvířete. Když devatenáctiletá lovkyně Feyre zabije v lese vlka, odvleče ji podivný tvor do svého doupěte, které se ukáže být jiným světem. Tam zjišťuje, že únosce není zvíře, ale Tamlin – jedna z nesmrtelných bytostí, které kdysi vládly světu. Nenávist se postupně mění v lásku a Feyre musí přijít na způsob, jak zachránit tajuplný svět i svého únosce.

Můj názor:

Pohádku o Krásce a zvířeti mám moc ráda a už jsem ji viděla a četla v nespočtu různých podob od těch více princeznovských až po moderní kousky. Když se na pultech knihkupectví objevilo nové převyprávění, věděla jsem, že si ho prostě musím zařadit do své krásně-zvířecí sbírky.

Příběh se odehrává na ostrově, který je z větší části územím víl – jejich části země se říká Prythian. Menší územíčko, až úplně dole na jihu, zabírá kraj lidí. A v jedné z vesnic, blizoučko u zdi, která obě království odděluje, začíná paní autorka svůj příběh. V oné vesnici žije dívka Feyre se svojí rodinou. Nežije se jim nijak snadno, nedávno totiž rodina přišla o veškerý majetek a teď mají jen bídu a nouzi. Nebýt toho, že Feyre umí lovit a že slíbila matce na smrtelné posteli, že se o rodinu postará, nejspíš by zahynuli hlady. Otec je mrzák a sestry se také moc k práci nemají. S Feyre mě paní autorka seznámila právě na lovu. Dívka stopovala laňku, jenže někdo jiný byl rychlejší – vlk. Ačkoliv Feyre měla tušení, že nejspíš nedělá dobře, zabila ho. Vlk ovšem nebyl jen vlkem, ale také vílou a zabití víly se trestá. Jednoho večera vtrhne k Feyřině rodině do chalupy zvíře a žádá Feyřin život jako trest za smrt víly. Její život nebo to, aby s ním odešla žít do jeho království a nahradila tak ztrátu, kterou způsobila…

Tím zvířetem je Tamlin. Víla. Odvede si Feyre k sobě do paláce a ačkoliv je nejdříve odtažitý, možná skoro nepříjemný, zdá se, že Feyre u něj nebude zle…

Zdroj.

Nemůžu říct, že by mi Feyre byla sympatická nebo nesympatická, ono se to tak nějak střídalo, ale v jejím příběhu jsem se dokázala naprosto dokonale utopit. Strašlivě mě to bavilo číst, i když styl psaní není nijak superhvězdný a komplikovaný. Je ale moc pěkně čtivý a poutavý a fantazie paní autorky mi naprosto vyhovuje. Líbily se mi taky všechny ty různé stvůry a stvůrky, které do svého příběhu zařadila. Jen mi připadá škoda, že nedostatečně využila Tamlinova potenciálu jako romantické postavy. Mezi ním a Feyre to, dle mého názoru nejiskřilo tak, jak mohlo, kdyby se do toho paní autorka dokázala obout stejně, jako do popisů prostředí a postav. Feyre byla jak ledový šutrák a slova, kterými bylo popisováno její…  no, řekněme zaujetí Tamlinem na mě nepůsobila tak, jak měla. Tyhle části knihy mají „lechtat“ a zároveň mrazit po celém těle, tady jsem je prostě jen přečetla. Prostřednictvím Feyřina pohledu působil Tamlin jednoduše a ploše, takový škrobený panák – škoda ho. Na první zajiskření jsem musela čekat až do strany 360. Tam konečně přestala paní autorka z Tamlina dělat moulu a nechala ho projevit se trochu… ehm… vášnivěji :). Takže trpělivost, milé dámy! Na druhou stranu musím na Feyre ocenit to, že nebyla představena jako nevinná panenská princezna. Naopak byla více reálná, nebála se, aby ji neofouklo a dokázala se postarat sama o sebe. Taky byla paličatá a ráda strkala nos do míst, kam jí ho bylo důrazně doporučeno nestrkat, ale dobrá, pro zápletku to bylo potřeba.

Svoje oblíbené postavy jsem si našla jak mezi hodnými vílami, tak mezi těmi zlými. Paní autorka si s nimi vyhrála. Jen možná od těch zlých bych očekávala malinko větší zákeřnost. Kupodivu mě více oslovily vedlejší postavy, než ty hlavní. Oblíbila jsem si Luciena, Tamlinova společníka. Feyřinu sestru Nestu – ačkoliv měla působit jako záporná postava, zdála se mi jako žena, která to má v hlavě srovnané a byla mi sympatická i s jejími špatnými vlastnostmi. Nejlepší postavou byl jednoznačně Rhysand :) byl opravdový, propracovaný, fungovaly v něm nějaké emoce, vášně a pocity – toho se mi u hlavních postav dostalo v menší míře.

Jinak děj zpočátku po dramatu se zjevením zvířete ve dveřích chalupy probíhal spíše poklidně s občasným lehčím načechráním v podobě nějaké té agresivní lidožravé stvůry. Popisy vílího světa a zejména Jarního dvora, protože tam se děj z větší části odehrával, však byly pořád stejně dokonalé a malebné. V poslední třetině však příběh dostal obrovské grády a byl napínavý až do konce. Musela jsem knihu dočíst na jeden zátah, protože odložit nešla. I přes pomalejší vývoj příběhu jsem nenašla žádná místa, která by na mě působila jen jako bezdůvodné a zbytečné zaplňování stránek. Všechno v příběhu mělo svůj smysl, i když jsem se jej dozvídala jen pomalu a postupně. Kniha dokázala šířit jak pohodu krásného prostředí, tak napětí v závěrečné třetině.

Prythian. Zdroj.

Celým dějem se prolíná jakási záhada, která obklopuje Jarní dvůr. Jejím nejviditelnějším znakem je to, že Tamlin ani nikdo jiný z jeho dvora nemůže odložit svoji masku. Vysvětluje se to jakousi tajemnou „nákazou“ , která ubírá vílám z magických sil a šíří se světem Prythianu. Tuto záhadu prozrazuje paní autorka jen po trošičkách, takže jsem si měla při čtení pořád čím lámat hlavu :). Na začátku se dozvíme pouze to, že nákaza existuje.

Z původní předlohy, kterou se dílo pyšní – tedy z Krásky a zvířete, jsem zaznamenala jen drobnější náznaky, ale vůbec mi to nevadilo, naopak. Líbilo se mi, že kráska v podání Feyre nebyla bezmocná slečinka. Co mě trochu zklamalo, byla zásadní hádanka na konci. Kdybych hádala já, odpovím dvě vteřiny po dočtení zadání a příběh by pak přišel o to napínavé, tak je možná dobře, že je Feyre taková… nehádanková.


Celkově příběh hodnotím kladně, přes to, že ze začátku nebyl nijak akční a na nějaké napětí a jiskření mezi postavami jsem si musela počkat až téměř na konec. Je to čtivé, je to zábavné a já si určitě přečtu další díl. 



14. 2. 2017

24 hodin


Někdy mám chuť pouštět se do věcí, které by mi snad zabraly tisíc životů.

No řekněte, jak mám odolat běhání, když je venku nádherně? Jak potlačit touhu naučit se hrát na klavír? Když poslouchám svoje oblíbené interprety, je to tak nádherné, že bych chtěla také umět hrát. Taky bych chtěla mít čas na kreslení, přihlásit se do hodin baletu, více psát…
Zdroj.

Jenomže den má pořád jen 24 hodin a spát se mi taky líbí :)
Tak si aspoň každý den trochu čtu.

Nejlepší na knihách je to, že těch tisíc životů můžu mít aspoň takhle. A nezbývá mi než žasnout nad tím, jak dokonalý tvor je člověk, který dokáže snít nebo tvořit sen pro někoho jiného. Ať už se jedná o knihu, tanec, hudbu nebo obrazy.

Zdroj.


Když vnímám tu krásu, kterou za sebou dokážou lidi nechat, vrací mi to víru, že navzdory všemu je alespoň někdo a něco na světě ještě v pořádku. 


12. 2. 2017

Vánoční zázrak


Autor: Jay Asher
Překlad: Magdaléna Stárková
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2016
Počet stran: 248



Anotace:

Nový romantický příběh od bestselerového autora Jaye Ashera. Vánoční romance, která vám zlomí srdce, ale přiměje vás brzo začít znovu věřit…

Sierra vede dva životy. Jeden v Oregonu, kde její rodina vlastní farmu vánočních stromků. A druhý v Kalifornii, kam před Vánocemi jezdí stromky prodávat. A opustit jeden vždycky znamená, že jí schází ten druhý. Tak to je až do posledních Vánoc, kdy Sierra potká Caleba. Caleb je vzorný kluk, jen před lety udělal obrovskou chybu a platí za ni dodnes. Ale Sierra nedá na jeho minulost a rozhodne se mu pomoct. To samozřejmě vyvolá vlnu nesouhlasu, falešných dojmů a podezření, ale Caleb se Sierrou přijdou na to, že jedna věc je silnější než tohle všechno: pravá láska. 


Můj názor:

Tuhle knihu jsem vyhrála v soutěži. Do té doby jsem o ní moc neuvažovala a ani nemyslím, že jsem ji vůbec chtěla číst. Jen jsem ji koutkem oka zachytila na předvánočním knižním trhu. Potom mě zlákala ve zmiňované soutěži a štěstí mi přálo. Mám ji tedy doma a jsem ráda, že ji mám.

Na první pohled na knize překvapí její zpracování. Celá je taková vánočně rozsvícená. Na obálce jsou písmena z třpytivých teček a uvnitř jsou okraje stránek posázené stříbrnými hvězdičkami. Zatímco nápis mi nevadil, ty hvězdičky mi nejdřív dost lezly na nervy a rušily mě při čtení. No… zvykla jsem si a vlastně jsem nakonec uznala, že se ke knize i hodí.

Celý děj se odehrává během jediného měsíce mezi Dnem díkuvzdání a Štědrým dnem a začíná na severu ve státě Oregon na farmě, kde se pěstují vánoční stromky. Brzy jsem se ale spolu s hlavní hrdinkou přesunula na jih. Spolu s nákladem vánočních stromečků jsem zamířila do Kalifornie :). Hlavní postavou knihy a samozřejmě i vypravěčkou příběhu je Sierra. Středoškolačka, která celý život, jezdí s rodiči do Kalifornie prodávat stromečky. Její rodiče se seznámili díky stromkům – rodiče maminky kupovali stromek každý rok od rodičů táty. Takže pro ně není pěstování a prodávání stromků jen kšeft. Jeto tradice.


Sierru na jednu stranu mrzí, že každoročně opouští svoje dvě nejlepší kamarádky z Oregonu. Na druhou stranu má ale na jihu jednu úžasnou kamarádku Heather, na kterou se pro změnu těší celý rok. Sierra mi od začátku knihy připadala jako milá holka, pro kterou jsou důležití přátelé, rodina a vánoční tradice. Bohužel jí hrozí, že o jednu z těch nejhezčích příští rok přijde – možná jsou tyhle Vánoce poslední, kdy se vydá na stromkovou cestu na jih…

Kniha je o Vánocích, o lásce, o dobrých skutcích a o stromečkách. Čekala jsem tak trochu kýč pro náctileté a s radostí prohlašuji, že se o kýč nejednalo. Naopak. Příběh byl velice pěkný a čtivý. Z každé stránky dýchala vánoční atmosféra – už vím, co budu čítávat každý rok o Vánocích :), protože jsem se cítila vánočně naladěná i v lednu, kdy jsem knihu četla.

Rodina Sierry i ona sama s Heather  a s její rodinou a i s oregonskými kamarádkami, mají moc pěkné vánoční tradice. Říkala jsem si při čtení, že si také budu muset nějaké takové vytvořit, protože hlavně ony dělaly z knihy tak hezký příběh a navíc tradice prostě k Vánocům patří. A pro Sierru bude k těm letošním patřit také Caleb. Potká ho díky stromkům a je z toho takový ten typický románek z knih pro holky – kluk, kterého celé městečko odsuzuje za něco, co v minulosti provedl, jenže on v jádru vůbec není špatný člověk. Zamiluje se do hlavní hrdinky a ona do něj. Jejich vztah by byl v podstatě klišé, kdyby nebylo těch stromků a toho, že mají na lásku hodně málo času. Sierra se po Štědrém dnu vrací zase do Oregonu a Caleb zůstane v Kalifornii. Má vztah na takovou dálku smysl? To je právě to, čím si Sierra není vůbec jistá.

Kniha však není jen o lásce a Vánocích, i když je to ústřední motiv. Je také o přátelství, o důvěře mezi lidmi. Dozvěděla jsem se i něco o tom, jak se pěstují stromky, které na Štědrý den září nazdobené a co se s nimi a také s těmi neprodanými stane potom. Se Sierrou jsem se docela zasmála, protože ona byla takový vtipálek a mezi ní a Calebem to jiskřilo nejen láskou, ale také vtipnými průpovídkami a pošťuchováním.

Vánoce v Kalifornii. Zdroj

Kupodivu mi také nevadilo trošku ohrané téma lásky milé zachránkyně a zavrženého rádoby špatňáka. Možná to bylo tím, že bylo vše tak pěkně zaobaleno do vánočního tématu. Tohle bylo originální a já jsem ještě takovou knihu nečetla, až se divím, že to nikoho dosud nenapadlo sepsat :)

Přes to, že se jedná o krátkou knihu, dal si pan autor práci s postavami a neodbyl je. Projevilo se to tím, že jak hlavní protagonisté příběhu, tak vedlejší postavy – kamarádky a rodiny, byly vcelku osobnosti. Každá z postav měla svůj příběh a nechovaly se divně a nepřirozeně, jakoby se v příběhu octly jen na krátko, aby se tam někdo mihnul. Všichni obyvatelé příběhu byli prostě normální lidé, s normálními problémy, starostmi a radostmi a tvořili příjemnou skupinu. Samozřejmě, že nebylo vše jen pozitivní a objevili se i zapšklí protivové, ale i nějaký ten protiva do knížek patří. Myslím, že bych si skvěle rozuměla s Heather a jejím přítelem. Možná i se Sierrou. Jen Caleb pro mě nebyl úplně pan Princ, chápu, co ho k jeho chování vedlo, ale pro mě byl moc hodný :). Na hrdiny, co mají až moc kladných vlastností a žádnou zápornou se přece jen dívám s nedůvěrou. Uznávám, že Caleb měl ke svému chování vážný důvod a nejspíš bylo i přirozeným důsledkem „hříchu z mládí“ a taky uznávám, že jim to se Sierrou báječně sedlo, protože ona byla ta energická a živá a občas nedokonalá v jejich dvojici.

Oceňuji také, že se pan autor nesnažil do knihy vecpat žádný děj navíc a tak ji uměle nafouknout na více stránek, nedej bože na více dílů. Rozsah, jaký kniha nabízí, je zcela dostačující a vyprávění působí přirozeně a děj hezky plyne. Přečíst Vánoční zázrak netrvá nijak dlouho, ale příjemný pocit po dočtení mi vydržel :)

Srdce mi sice kniha nezlomila, jak tvrdí anotace, ale rozhodně mě vánočně naladila. Vím, že už je teď docela pozdě (nebo brzo? :)) na to, aby člověk četl vánoční romance, ale pořiďte si knihu aspoň na příští rok. Nebudete zklamaní. Bude se líbit holkám, které jsou v tom správném věku na romantické snění i starším ženám, které z něj ještě nevyrostly, nebo by si ho rádi připomněly. Takových těch hezkých a milých příběhů, co zahřejí na duši, není nikdy dost.


P.S.: zajímalo by mě, jak chutná ta káva smíchaná s horkou čokoládou, co je v ní místo lžičky mátový cukrový špalek. Sierra ji pije přesně takhle… Prý je to jako levné mátové cappuccino :).

Zdroj


7. 2. 2017

Lovci duchů


Autor: Neil Spring
Překlad: Marie Fulková
Nakladatel: Omega
Rok vydání: 2016
Počet stran: 440



Anotace:

Vítejte na faře v Borley! Dostáváte se zřejmě na nejstrašidelnější sídlo v Anglii. Píše se rok 1926 a Sára Greyová získala práci, když se stala osobní asistentkou Harryho Pricea. Tento známý londýnský lovec duchů zasvětil život tomu, aby odhalil pravdu o mnoha anglických „duchařských případech“. Bylo o něm známé, že neustane nikdy dřív, než případ vyřeší - buď odhalí podvod, nebo zjistí děsivou realitu…
Fascinující příběh o vyšetřování záhadných úkazů na faře Borley je dnes již legendární. Neil Spring přibližuje fakta o tehdejších událostech z působivého a neotřelého úhlu, který mistrná beletristická románová tvorba umožňuje. 
Můj názor:

Když jsem čekala, až ke mně dorazí tato novinka, cítila jsem takové to příjemné napětí, které vyvolala anotace a těšila jsem se, jak se budu po večerech krásně bát při čtení. Proto jsem se také přihlásila do recenzního konkurzu nakladatelství Omega.

Ústředním motivem příběhu byly paranormální jevy a lov duchů. Jako hlavní lákadlo byla zmíněna fara v Borley (hrabství Essex), která byla svého času považována za nejstrašidelnější dům v Anglii. Ano, v knize pan autor pracuje se skutečnými událostmi! Než mě však zavedl na ono děsivé místo, bylo nutné se seznámit s hlavními postavami a tím, jakým řízením osudu začali spolupracovat při pátrání po nadpřirozenu.

Harry Price. Zdroj.

Harry Price je vědec a ne jen tak ledajaký, ve své době je předním specialistou na výzkum okultních jevů. Ne, že by tak úplně věřil na duchy a taky se nedá říct, že by úplně nevěřil. Při svém vědeckém bádání se chce dobrat odpovědi na otázku, jestli jsou média, která komunikují s duchy a záhrobím, podvodníci nebo opravdu mají nějaké spojení s mrtvými. A také strašně moc rád dokazuje, že podvodníci jsou. Strašně a škodolibě moc rád :). Krom toho, že je tak trochu bezcitný a sobecký mizera, je také fascinující osobností a charismatickým člověkem. Jeho povaha má také i další, daleko víc stinné stránky, které postupně vycházejí najevo.

„Jsem zaměstnán vyšetřováním jednoho z nejvýjimečnějších případů řádění poltergeist a jeho pronásledováním, jemuž se věnuji už léta. 
Harry Price, časopis Americké společnosti pro okultní výzkum. Srpen 1929“

Sára Greyová, která se s Harrym potkává poprvé na přednášce a představení jeho laboratoře pro výzkum okultních věcí, je nejdříve k celé té záležitosti s nadpřirozenem značně skeptická, jenže Harry ji zaujme a ona se stane jeho osobní asistentkou na dlouhých pět let. Ona je taky tou, která mi příběh vyprávěla. Sára je racionální, inteligentní a praktická žena. To jí ale nezabrání hluboce se zamilovat do svého zaměstnavatele a být mu bezmezně oddaná. Její životní příběh, do něhož jsem mohla prostřednictvím knihy nahlédnout, byl všechno, jen ne obyčejný a nudný. Od té doby, co se stala Harryho asistentkou, procestovala hezký kus světa v honbě za senzačními událostmi a místy spojenými s nějakou záhadou, či výskytem podivuhodných jevů. Nejvýznamnější z těchto míst byla fara v Borley. Tenhle děsivý, rozpadající se barák a události v něm ovlivnil životy všech postav v knize. Děly se tam podivné věci. Objevovaly se tajemné bloudící postavy, mizely předměty, aby se zase objevily někde jinde, ozývalo se podivné škrábání, bouchání, kroky, zvonění zvonků. Na zdech se sem tam našel nějaký ten strašidelný, nesouvislý nápis…

Otázkou bylo: jedná se o šikovný podvod nebo je za tím přeci jen něco víc? Existuje opravdu něco mezi nebem a zemí?

„Fara v Borley byla dokonalou ukázkou strašidelného domu. Stála ve stínu vysokých cedrů, byla zpustlá, rozpadala se a zdála se překvapivě velká. Okna – napočítala jsem jich dvanáct a jedno osamocené – měla úzká, s železnými mřížemi a vzbuzovala dojem vězení nebo blázince.“

Fara v Borley. Zdroj.

Knížka byla zajímavá a dobře napsaná, bavila mě číst a přes to mi trvalo dlouho, než jsem ji přečetla. Nechápu, proč to bylo, rozhodně ne nečtivostí knihy. Text si prostě říkal o soustředěné čtení, které bylo tím pádem pomalejší. Čekala jsem také, že se budu děsivě bát a to nakonec nepřišlo. To mi teda rozhodně nevadí :) Spíš jsem při čtení cítila zvědavost a fascinaci nadpřirozenými jevy, které byly v knize popisovány. Kniha tedy úplně nesplnila moje původní strašidelné očekávání. O to víc mě ale příjemně překvapila příběhem, který pan autor předložil. Kromě vyšetřování děsivých událostí na faře šlo v příběhu také o mezilidské vztahy, povahy a démony, které si postavy nosily uvnitř sebe. Toto vše bylo tak výborně popsáno, že jsem si čtení opravdu užívala. Precizní vykreslení povah, víry, skepse a pohnutek lidí bylo ještě zvýrazněno nadpřirozenými jevy a okultním výzkumem, kterým se hlavní aktéři zabývali. V těchto kulisách mohl pan autor skvěle rozehrát psychologii svých postav. Mohl je trápit pochybami, výčitkami, strachem a překvapením nad tím, co se dozvídali o sobě samých i o těch ostatních a taky o jevech, které se okolo nich odehrávaly. Mohl kolem nich usnovat pavučinu lží, podvodů, záhad a podivných událostí, při kterých i ti největší popírači měli chuť uvěřit, že se přece jen děje něco, co věda vysvětlit nemůže.

„Spiritualismus, ačkoli nekonvenční, je v zásadě vírou. Ať už souhlasíte, nebo nesouhlasíte s principy té víry. Nejsem si však jistá, jestli víra potřebuje vědecké ověření.“

V knize je také zmíněn vztah Sáry k jejímu zaměstnavateli. Tahle „romantická“ část nepůsobí nijak rušivě a v příběhu je sotva zaznamenaná. Spíš jen tak proplouvá mezi řečí, coby fakt. Sára vše vypráví bez nějakých zásadních emocí, prostě jen zapisuje svůj příběh, tak jak se stal. V podstatě jediné emoce, které jsem si odnesla, byly již zmíněné zvědavost a fascinace nadpřirozeným a taky mírné mrazení v zádech z toho, že by to mohlo opravdu být něco tajemného. Přitom Sára sděluje osud, který k ní nebyl po všech stránkách laskavý, ale nelituje se a nesvádí nic na ostatní. Přiznává, že vše bylo dílem jejích rozhodnutí a že měla na výběr. To se mi na ní líbilo. Nelitovala se a ani já jsem pak lítost necítila. Zůstaly tak pouze sympatie a sepětí s postavou Sáry Greyové.

Za dne docela příjemný dům. Zdroj

Pan autor má zajímavý vypravěčský styl, který si nelibuje v přehánění a okázalé dramatičnosti. Přesto ale dokázal popsat události dostatečně napínavě, aby vzbudil chuť knihu číst. Od počátku jsem se řadila spíš mezi pochybovače, ale přece jen se podařilo zasít do mě, pomocí dovedně vedeného děje, semínko chuti uvěřit.

Události, o kterých se v knize mluví, jsou skutečné. Nebo v případě, že nevěříte na duchy a nadpřirozené jevy, údajně skutečné. Tak či tak se prý opravdu staly. Na reálné věci je v knize odkazováno a na konci je pro zvídavého čtenáře uveden seznam, kde se dozví více. Doporučuji do seznamu občas nakouknout, je to velice zajímavé čtení. K faře se pochopitelně vážou i pověsti, které mají vysvětlovat, kdo byla tajemná žena, která se tu zjevovala a proč vlastně bloudí na tomto světě. Skutečný Harry Price o faře napsal dvě knihy a pár novinových článků – informace o nich najdete také v seznamu na konci knihy.

U Omegy už je zvykem kvalitní zpracování knihy co se vazby, papíru a obálky týká. Mně osobně vyhovuje i textilní záložka, která u knihy nechybí a to, že po sundání přebalu, má kniha desky se stejným motivem, jako obálka. Bohužel mě ale tentokrát zklamali velkým množstvím překlepů, vynechaných písmen a podobných nešvarů. Normálně si toho moc nevšímám, ale tady už se to vyskytovalo tak často, že mi to bylo trochu nepříjemné a rušilo mě to při čtení. Naštěstí se šotek vyřádil v první polovině knihy a tu druhou půli už mě nechal v klidu dočíst bez otravování.

Knihu doporučuji všemi deseti těm, kteří mají rádi trochu nadpřirozené příběhy a vyprávění dle skutečných událostí. Bát se sice nebudete, ale čtenářský zážitek, který kniha nabízí, je velice dobrý.

Pokud jste zvědaví, jak to nakonec s těmi poltergeisty bylo, můžete si knihu pořídit tady přímo u Omegy a nebo tady v knihkupectví Dobrovský.


Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Omega.



2. 2. 2017

Pasažérka


Ať brána třeba nejužší a sudba plná trestů jest
však pokud kráčí o duši, jsem kapitánem všech svých cest.

William Earnest Henley


Autor: Alexandra Brackenová
Série: Pasažérka, 1. díl
Překlad: Magdaléna Stárková
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2016
Počet stran: 408



Anotace:

Ztratila vše, co znala a milovala… Etta se proto vydává do neznámé země, kde se seznámí s Nicholasem, který uniká z dosahu mocného rodu v Koloniích. Navíc jí začnou pronásledovat agenti usilující o její život. Etta tak zjistí, že zdědila zvláštní schopnosti, o kterých nikdy neslyšela. Aby ochránila své tajemství i svůj život, bude muset cestovat nejen mnoho mil od domova, ale i do minulosti… Nepřátelské rody se ale nevzdávají a chtějí její moc!

Můj názor:

Na knihu mě nalákala opravdu krásná obálka spolu s tématem cestování časem. Od přečtení série Drahokamy jsem se do tohohle tématu zamilovala a bylo tedy jasné, že si další podobnou knihu nenechám utéct. Pasažérka byla trochu stejná, ale v lecčem malinko jiná:

Sedmnáctiletá Henrietta žije s matkou v Londýně, je velmi nadaná houslistka, která svému talentu obětovala už hodně, dokonce i lásku, přátele a jiné koníčky. Housle jsou její život a být virtuoskou její největší sen. S matkou nemá moc dobré vztahy, spíš takové uzavřené a poslední dobou si moc blízké nejsou. Co je spojuje nejvíc, je jejich vzájemná podoba.
Děj knihy začne být zajímavý v momentě, kdy má Henrietta odehrát svůj debutový koncert, jenomže všechno se pokazí – Etta skočí v čase do minulosti, či spíš by se dalo říct, že je unesena. Tou, kdo jí strčí do průchodu časem je Sophie, dívka z rodu Ironwoodů, cestovatelka časem…
A najednou jsme úplně jinde. Pryč z moderního Londýna, na pirátské lodi, kdysi dávno v osmnáctém století, konkrétněji v roce 1776. A zde se do hry dostane další důležitá osoba. Pirát Nicholas Carter…

„Je to... výsledek jistého vztahu některých lidí k časové ose. Trvá to už tisíce let. Nemáme na to stroj, pokud chceš vědět tohle. Funguje to daleko... přirozeněji. Děda to slovo sice nemá rád, ale je to něco jako kouzlo. Naši předkové ovládali jedinečnou schopnost využívat trhliny v tkanivu času a těmi proplout do jiné éry. Jsou to přirozené pukliny, jaké najdeš všude na světě. Vždycky existovaly a naše rodiny jimi vždycky uměly procházet. Vlastně je to jednoduché, ale snaž se to pochopit,“ zavrtěla se Sophia ve snaze najít pohodlnější pozici. „Průchod ze středověké Paříže vede třeba do Egypta za časů faraónů. Vejdeš do trhliny jako do každého jiného tunelu a můžeš procházet mezi vchody.“ 

Už z toho, že tu máme dívku v ne moc dobré situaci, zlouny, kteří sledují vlastní sobecké cíle a pana úžasňáka lze usuzovat, že půjde o klasickou YA knihu, která bude vyšperkovaná cestováním v čase. Pro tento typ knih je zásadní nejen zápletka a příběh samotný, ale i ústřední dvojice postav a to, jak se podaří vytvořit vztah mezi nimi. Pasažérka sice obsahuje zajímavou myšlenku a příběh vůbec není špatný, jenže... To, co tentokrát nebylo to pravé, byla ona veledůležitá dvojice. Nějak mi to s nimi nesepnulo, či spíše se přerušovalo spojení.

Zdroj.

Vytvořit si vztah k Henriettě mi trvalo docela dlouho. Nevím proč, ale nedařilo se mi najít na ní něco, co by ji se mnou propojilo. Její hraní na housle a to, co tomu obětovala, bylo sice obdivuhodné, ale ona sama byla pro mě neurčitá. Chápala jsem její motivy k tomu, co v knize dělala, byly vysvětleny velmi dobře, jenže jsem je z ní necítila. Dokonce i její láska k Nicholasovi se mi zdála zvláštní, taková neprožitá a samozřejmá. Postupem příběhu moje napojení na ni kolísalo, někdy to bylo už skoro v pořádku a chvílemi mi byla lhostejná. Tohle strpím u vedlejší postavy, ale hlavní postava by měla být výraznější.

Nicholas byl taky tvrdý oříšek. Na lodi, hned na začátku knihy, se mi zdál zajímavý a přitažlivý. Námořník, který ukořistil svoji první loď a chtěl si splnit sen stát se kapitánem. Vše si vydřel vlastníma rukama, svojí odvahou a navzdory svému míšeneckému původu a tomu, že se narodil jako otrok. Obětoval hodně, stejně jako Henrietta houslím. Měl nakročeno k tomu stát se opravdu dobrým hlavním hrdinou. Jenže láska z něj udělala nejistého a slabého tvora, který se tolik strachoval o Ettu, až mi to místy připadalo nevěrohodné. Kam se poděla ta jeho síla, rozhodnost? Nevěřím tomu, že by se takto slabošsky a zoufale choval muž - námořník z osmnáctého století – takhle se teda hrdinové nepíšou.

Zdroj.

Celá romantická linka mohla být lépe zvládnutá. Působila, jakoby paní autorka tlačila svoje postavy do vztahu násilím a zbytečně rychle. Nejdříve to bylo takové jemné a milé a pak najednou přišel obrovský skok, chyběl moment napínavého jiskření a přišla rovnou divoká vášeň, kdy oba nedokázali  nechat ruce na pokoji. To by mi ještě ani nevadilo, jenže to bylo celé jakoby ploché. Věděla jsem, že je to k sobě táhne, jen jsem měla potíž to z textu vycítit. Navíc nevěřím, že by Nicholas dokázal překonat dobové a rasové předsudky tak rychle. Jejich vztah tak pro mě byl nejslabším vláknem celého příběhu.

Motiv cestování v čase mě ovšem nezklamal. Myšlenka cestování bez nutnosti použití nějakého přístroje nebo magického předmětu byla zajímavá. Líbilo se mi i to, že po světě byly různé průchody do jiných časů a každý vedl do jiné doby, jen to chtělo vždy najít ten správný. Ta myšlenka je neuvěřitelně lákavá a probouzela ve mně zajímavé touhy a nápady, jak bych takovou dovednost dokázala využít. Dobře to vyjádřila Henrietta:

„Jaké by to bylo, pomyslela si, cestovat kamkoliv a do kterékoli epochy? Stanout v srdci dávno zaniklé říše. Přeletět kontinenty a podívat se na všechny divy světa, dokonce i na ty zaniklé. Sedět v hledišti vídeňského Divadla u Korutanské brány a poslouchat první uvedení Beethovenovy Deváté. Poprosit o lekci samotného Bacha za jeho lipských let.“

V příběhu využila paní autorka hned několik epoch, kterými svoje hrdiny prohnala. Nejvíce mě bavila asi hned ta první – na lodi v Atlantiku. Škoda, že se tam příběh trochu nepozdržel, i když chápu, že bylo potřeba popohnat děj dál. Na zámořskou plavbu nebyl čas, protože Henrietta musela čelit svému únosci, starému Ironwoodovi, hlavě všech cestovatelských rodů. Dědek po ní něco chce a to něco nebude snadné najít. Pátrání zavede Ettu a Nicholase nejen do několika časových epoch, ale i všude možně po světě. A aby to nebyla jen procházka růžovou zahradou, někdo je celou dobu pronásleduje a vypadá to, že se nebude rozpakovat jim ublížit.

Kniha byla psána poměrně jednoduše, jen v některých scénách měla paní autorka snahu sklouznout k možná až přehnané poetičnosti a překombinovaným metaforám. Hlavně se jednalo o scény romantického ražení. V průběhu čtení jsem zjistila, že mi to vlastně ani nevadí. Od knihy jsem očekávala příjemnou a oddechovou záležitost a přesně to jsem také dostala. I když se paní autorce moc nepodařilo zaujmout mě city mezi hlavními hrdiny, bohatě mi to vynahradila tím časocestováním a dokázala ve mně probudit chuť si přečíst i další díl.

Zdroj.

Co chválím je to, že dokázala krásně oddělit jednotlivé úseky dějin, takže jsem neměla problém určit, kde se hrdinové právě nacházejí a celkově byl děj nekomplikovaný, takže ztratit se prostě nešlo. Princip cestování časem byl taky poměrně jednoduchý a dobře pochopitelný, proto stačilo těch pár uvedených informací na to, abych se v novém knižním prostředí bez problémů zabydlela. Z postav mě zaujali především záporňáci, protože se jevili jako mnohem větší osobnosti než ti kladní. Nepochybně to budou oni, kteří budou hýbat dějem v dalších dílech.

Knihu tedy hodnotím jako spíše průměrnou, ale s potenciálem ke zlepšení. Pokud paní autorka dokáže udržet zajímavou dějovou linku a podaří se jí vzpamatovat Nicholase a vyšperkovat jeho vztah s Henriettou, mám pocit, že bude série celkově čtivá. Pevně věřím tomu, že to nejlepší si pro mě paní autorka schovává do dalších dílů :).

Knihu bych doporučila těm, kteří hledají něco příjemného k oddechu. Tentokrát bych ale čtenáře rekrutovala spíše z mladších ročníků. Jednak je pro ně především určena a také je odpovídajícím způsobem napsána. Netvrdím, že nedokáže zaujmout i starší čtenářky, protože sama jsem živým důkazem, že dokáže, ale těm už trochu zkušenějším bude v knize chybět jiskra mezi hlavním párem.

Ukázku z knihy si můžete přečíst tady.

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Knížku do vaší čtečky nebo do čtečky vaší dcery pořídíte zde.