29. 1. 2017

Šachovnice královny


Autor: Yann Kerlau
Nakladatel: Knižní klub
Překlad: Šárka Belisová
Rok vydání: 2013
Počet stran: 444



Anotace:

Švédská královna Kristýna, jediná dcera krále Gustava Adolfa, se narodila proto, aby vládla. Jako jedna z nejzajímavějších a také nejkontroverznějších panovnic evropských dějin však musela řešit ošemetné dilema: poslechnout hlas srdce a konvertovat ke katolicismu, ovšem za cenu ztráty koruny a nuceného odchodu ze země, anebo přijmout osud panovnice protestantského Švédska, k němuž byla předurčena, a nikdy se nezbavit neklidu života sešněrovaného společenskými konvencemi. V osmadvaceti letech uprostřed 17. století velká milovnice umění zakotví v Římě a je vystavena nejednomu pokušení; s podporou Vatikánu může být dál důležitou figurkou na politické šachovnici Evropy, avšak zároveň čelí nástrahám pozemského života. V jejím nitru smrtelníka předurčeného k hvězdným cílům se odehrává svár světských pokušení a nejvyšších ambicí, vášně a pomsty. Strhující příběh.

Můj názor:

Knihu jsem začala číst proto, že mě zajímaly životní osudy nějaké historické osobnosti z jiné země, než je Anglie, Francie nebo Španělsko. Zvolila jsem tedy příběh švédské královny Kristýny. Dcery významného panovníka Gustava II. Adolfa a současnice takových historických osobností jako je například Ludvík XIV., Karel I. Stuart nebo Ferdinand III. Habsburský.

Švédská princezna Kristýna měla nelehké dětství. Její matka byla citově velice chladná a pro svoji dceru neměla nic než pohrdání a nelásku a dokonce se jí zřekla. Kristýna se tedy utíkala k vzdělání, knihám a velice se upjala na svého věčně nepřítomného otce, který si přál, aby byla vychována jako princ, protože měla být dědičkou jeho koruny. Mladá Kristýna byla nenasytnou čtenářkou a toužila po vzdělání ve všech možných, tehdy dostupných, oborech. Po smrti otce si zvala ke dvoru vzdělance a významné myslitele, stejně jako umělce. Jako vzdělaná žena byla velmi uznávaná. Byla ovšem taky velmi výstřední, nikterak půvabná a trpěla fyzickou deformací – následkem úrazu v dětství. Po pár letech vlády se vzdala koruny a konvertovala na křesťanskou víru. Odjela ze Švédska do Říma a v následujících letech procestovala slušný kus Evropy. Takže jako osobnost se zdála být velice zajímavá.

Švédská královna Kristýna. Zdroj.


Přiznávám rovnou, že začíst se do této knihy byl opravdu boj. Vadilo mi, že vypravěčkou byla sama Kristýna i způsob, jakým se pan autor (prostřednictvím své postavy) vyjadřoval. Nedařilo se mi pro ni najít pochopení a sympatie. Zdála se mi hloupá, sobecká a bezohledná. Tam kde by jiní viděli touhu po poznání a romantickou, nespoutanou duši jsem já viděla vyhýbání se povinnostem a přes její postavení a vzdělání také nepochopitelné snílkovství. Jako rozmazlená hlupačka utrácela bezhlavě peníze, ačkoliv si to nemohla po své abdikaci dovolit. Nic pro ni nebylo moc drahé a moc luxusní, nic si nedokázala odepřít. Ve své zaujatosti pro umění a krásné (drahé) věci mi připadala až povrchní, ačkoliv určitě nebylo cílem pana autora vyvolat tento dojem. Chápu, že vládnout švédskému království nebylo hlavním cílem jejího života a jejím hlavním zájmem, že toužila po jiném životě, ale vůbec nedomyslela následky, jaké pro ni bude mít abdikace a nedokázala se přizpůsobit jinému než královskému způsobu života. Přinejmenším první půle knihy tedy působila jen jako popis zážitků rozmarné slepice. Kristýna na mě nepůsobila dojmem inteligentní a vzdělané ženy, i když bylo několikrát zmíněno její obsáhlé vzdělání a to, že hovoří plynně čtyřmi jazyky. Proti její inteligenci také svědčí to, jak se nechala obelhávat a okrádat a svým naivním přístupem k lidem – ti kterým důvěřovala, ji obírali naprosto bezostyšně a ona byla vůči tomu naprosto slepá.

Třeba by nepůsobila tak namyšleně a hloupě, kdyby to pan autor napsal jinak. Tím, že ve mně nedokázal vzbudit sympatie k hlavní postavě a svým vzletným a vyumělkovaným slohem, mi trochu pokazil dojem z knihy. Jak by také člověk mohl obdivovat krásu umění, když jím bylo vyprávění doslova přecpané. V tom výčtu jmen, měst, šlechticů a slavných uměleckých děl jsem měla pocit, že veškerý děj knihy se úplně rozmělnil a vůbec neutíká. Zdálo se mi, že čtu deníček rozmarné holky, která se jen vychloubá, kde všude byla, kdo se jí tam klaněl a jaké umělecké skvosty nakoupila za cenu, kterou si nemohla dovolit. Případně umělecké poklady někde uzmula, ať už sbírky císaře Rudolfa po třicetileté válce nebo vlastní umělecké sbírky při odchodu ze Švédska.

Palác Tre Kronor. Zdroj

Abych ale jen nehanila, královně se nedalo upřít nadšení pro cokoliv, jen ale bohužel u ničeho nevydržela moc dlouho. Snad jen u sportu a cvičení, které provozovala pravidelně – tehdy to byly věci jako jízda na koni, lov a šerm. Také uvádí nějaký blíže nespecifikovaný tělocvik, který měla provádět každé ráno. Co ale musím uznat je to, že mě v druhé polovině knihy bavila změna, jaká se s postavou královny udála po návratu z Polska do Říma – výrazně se uklidnila, začala trochu rozum brát, přestala se vyjadřovat tak namyšleně a malicherně a získala si tak alespoň trochu sympatií a mého zájmu o příběh. Z jejích dřívějších výrazných rysů jí zůstala v podstatě jen obrovská láska k umění a krásným věcem. Přidala se ale žárlivost, intrikování a pomstychtivost. Jak její věk postupoval, přestávala se vidět jako střed světa a začínala si uvědomovat své slabé stránky.Toto ji trochu polidštilo. Pan autor si evidentně lépe poradil s popisem povahy politicky zdatné mrchy než naivní slepičky.

Nicméně, jak jsem nakonec zjistila, i nesympatie mě dokážou u knihy udržet. Aspoň nějaké pocity tedy pan autor přece jen vzbudit dokázal. Zhruba okolo strany 150 se zkrátily kapitoly, což výrazně prospělo čtivosti příběhu a tempu a některé začaly být docela zajímavé. A postupem času, někde u strany 170, se přece jen začalo v knize konečně něco dít.  Takže jsem se nakonec dokázala i začíst a přestala jsem uvažovat o tom, že knihu odložím nedočtenou. Pomohly tomu i dopisy, které si mezi sebou vyměňovali někteří aktéři vyprávění a dokonce i popisy některých situací z pohledu jejího podkoního Monaldeschiho, které byly sice velmi hrubé a zlé, on si totiž na svatého rozhodně nehrál, ale zase vyvážily sluníčkářství a naivitu královny. Do vypravování se postupně zapojilo více vypravěčů, čímž kniha jedině získala na čtivosti.

Koruna švédských králů. Zdroj.

Kniha popisuje život panovnice od dětství až po dospělost a to dost zajímavým způsobem – téměř zcela bez dialogů. Zažila jsem s ní úspěchy a pády, bohatství i dluhy, lásky i zradu – tedy všechno, co by kniha měla mít. Celou tu dobu se mi zdálo, že královna stále o něčem snila, rychle se dokázala pro něco nadchnout a malovat si v duchu obrazy úspěšné budoucnosti. Málo co ale dotáhla až do úspěšného konce. Dozvěděla jsem se také spoustu věcí o událostech v Evropě za života Kristýny a je pravda, že to byla neklidná doba a ona zažila opravdu hodně.

V úvodu knihy pan autor naznačuje cosi, že se snad nedržel historických faktů a významnou část knihy si napsal po svém – ne snad, co se dat a historických událostí píše, ale hlavně postav a jejich osudů, chování a toho, jestli vůbec takoví lidé žili. Je to škoda, protože švédská královna měla jistě zajímavý život a mohla být skutečně inteligentní ženou. Pan autor ale její povahu vykreslil zcela jinak a já bohužel po přečtení nevím, čemu věřit a co bylo čistě autorovou fikcí. Známá historická fakta lze pochopitelně dohledat na internetu, ale o povaze královny se mnoho nedočtete. Proto doufám, že královna nebyla taková, jak kniha uvádí.


Šachovnice královny není kniha, ke které bych se někdy chtěla vracet. Pořád mi v ní chybí nějaký smysluplný děj a příběh, který by mě zaujal. Než jsem se dokázala propracovat k něčemu zajímavému, uvažovala jsem několikrát, že knihu odložím. Náznaky děje tam sice byly, ale opravdu bavit mě kniha začala přibližně v polovině a to se mi zdá slabé. Za sebe tedy knihu doporučit bohužel nemohu.


24. 1. 2017

Nevěřím na čtecí krize


Poslední dobou slyším ze všech stran, že mají čtenáři cosi, co nazývají čtecí krize. Tak já nevím, buď patřím mezi ty šťastné lidi, které tohle nikdy nepotkalo nebo je to naprostý nesmysl. Tato závažná choroba je popisována často téměř jako deprese, je vysoce infekční a běžné léky prý nezabírají (a to včetně vína a čokolády).

Zdroj.

Jaké jsou příznaky:
žádná kniha prý nebaví, žádná nedokáže zaujmout, čtenáři se snad ani číst nechce a musí se do toho nutit, když už se donutí, souká to do sebe po třech stranách za téměř bolestivého utrpení…

Mnou doporučená léčba čtecí krize:
nenuťte se do čtení, když se vám nechce, běžte dělat něco jiného a ona ta chuť zase přijde sama
Tato léčba se dá použít i jako prevence, protože já se takto pravidelně otužuji a dosud jsem se s chorobou nesetkala :).
Ale kdybych svoji "nenáladu" na čtení nazvala hned krizí, věřím tomu, že by mě otravovala taky hodně dlouho :)

Jako každý mám někdy stavy, že se mi nechce číst, no tak nečtu :) ale krizí bych to nenazvala, je to strašně ošklivé slovo. Takové zbytečně závažné a nepříjemné. 
Prostě se mi jeden dva večery nechce číst. No tak dělám něco jiného a čtu si, až mám zase chuť. Žádné nucení u mě neprobíhá a proto se nejspíš krize ani nerozvine a zůstane jen u běžné "nenálady". 
Občas se mi stane to, že s nějakou knihou bojuji a ne a ne se do ní začíst. To by mohlo způsobit něco, co přejde časem do klinické diagnózy „čtecí krize“. No, pak není nic jednoduššího než vzít si jinou knihu, třeba nějakou oblíbenou a na knihu infikovanou vysoce nakažlivou krizí zase rychle zapomenout. 
Většinou, když nemám jeden večer chuť na tu zrovna rozečtenou, vezmu si dlouhodobě rozečtenou anglickou knihu a dám si pár stránek té vysoce vzdělávací záležitosti – zrovna mě takto na duši povznáší první díl série Harry Potter.
Další možnost léčby či prevence je použití audioknihy. Když mi pro změnu čte někdo jiný, je to docela osvěžující změna. Můžu si u toho třeba zacvičit a většinou mě popadne neodolatelná chuť na nějaký konkrétní příběh - a hned je zase nálada na čtení.

Krize u mě tedy domov nenajde :)
Abych pravdu řekla, mívám spíš opačný problém – číst se mi strašně chce, ale jiné povinnosti mi to prostě nedovolí. Myslím, že šéf v práci by to nerad viděl :) byt se také sám neuklidí, jídlo neuvaří…

Druhý můj problém bývá to, že se nemohu rozhodnout, kterou knihu číst první. Mám několik žhavých kandidátů do posledního kola volby a ne a ne si vybrat tu jednu pravou, která mi bude dělat společnost. Chuť mám na všechny, takže tohle mi výběr většinou neusnadní… a teď babo raď!


Jak je to tedy s těmi krizemi? :)

Zdroj.



21. 1. 2017

Rudý úsvit


Hodnota člověka spočívá v tom, co dělá, když má moc.                        
Platon

Autor: Pierce Brown
Série: Rudý úsvit, 1. díl
Překlad: Dana Veselá
Nakladatel: Triton
Rok vydání: 2016
Počet stran: 368



Anotace:

Darrow je Rudý, člen nejnižší kasty v barevně rozdělené společnosti budoucnosti. Stejně jako ostatní Rudí celé dny pracuje a věří, že povrch Marsu se mění v obyvatelný pro příští generace.

Ale Darrow a jeho lid byli podvedeni – lidstvo se na povrch dostalo již velmi dávno, po planetě se roztahují velká města a rozlehlé parky a Rudí nejsou pro dekadentní vládnoucí třídu nic než otroci.

Hnán touhou po spravedlnosti i vzpomínkou na svou ztracenou lásku, Darrow obětuje vše, aby infiltroval legendární Institut, místo zkoušek pro dominantní kastu Zlatých. Bude muset soupeřit o svůj život s těmi nejlepšími a nejkrutějšími z vládnoucí třídy Společnosti. Aby své nepřátele porazil, nezastaví se před ničím. I kdyby to znamenalo stát se jedním z nich.


Můj názor:

Obálka této knihy přitáhla moji pozornost na první pohled. Bohužel jsem se čtením váhala, protože o knize nebylo nikde moc slyšet a já pořád dávala přednost jiným. Nakonec jsem se odhodlala, přečetla ukázku a pustila se i do celé knihy a nelituji toho, protože tohle čtení bylo skvělé!

Mars rozhodně nepatří mezi příjemná místa k životu. 
Zatím ještě ne. Ale brzy se to má změnit. Ze všech sil na tom pracují kolonizátoři, kteří v pekelných podmínkách a nebezpečí života těží v hlubinách Marsu helium-3. Za pomoci tohoto prvku má probíhat proces kolonizování Marsu a jeho atmosféra se má stát pro lidi příznivou. Mars tak bude jednou z nových Zemí…

„Před sedmi sty lety lidé expandovali na Měsíc, na Lunu. Protože je tak těžké vysílat vesmírné lodě navzdory zemské gravitaci a skrz zemskou atmosféru, z Luny se stal přístav Země, skrz nějž kolonizovala měsíce a planety sluneční soustavy.“

V hlubinách Marsu, v heliovém dole se představí hlavní hrdina a vypravěč příběhu. Darrow je příslušníkem kasty Rudých a také je infernorem své těžařské skupiny – Lambdy z kolonie Lykos. Jedná se o tu nejnebezpečnější práci, ale zásadní. On je tím, kdo ovládá chapadla obrovského devadesátimetrového vrtáku, na kterém sedí v ochranném obleku a v odporném vedru lapá helium-3. Darrowovi je šestnáct let. Je ženatý s Eo a svoji ženu má rád víc než cokoliv. V těžařských skupinách jde totiž život rychleji, rychleji se dospívá, rychleji se umírá… Přes jeho mládí jsem mu jako postavě věřila. Působil sice starším dojmem, velice odpovědně, ale vzhledem k prostředí, ve kterém vyrůstal, to bylo pochopitelné. Na druhou stranu se dokázal s mladickým elánem vrhat do mírně nerozumných situací, což ho velmi polidštilo. Láska, kterou cítil k manželce, byla opravdová, žádné přehánění a naivní řečičky. Darrow je silná postava, přesto se nevyhne slabosti a pochybnostem o sobě, ani chybám. Je chytrý, odolný, silný a odhodlaný dosáhnout spravedlnosti pro svůj lid. Bylo velmi snadné si ho oblíbit a fandit mu.

Zdroj.

„Ve vesmíru musí mít každé plíce svůj účel. Takže se postupně začaly oficiálně ustavovat první Barvy a Rudí byli vysláni na Mars, aby pro lidstvo získávali palivo. Protože měl Mars tu nejvyšší koncentraci helia-3, které se používá na terraformování ostatních světů a měsíců, založili tam těžařské kolonie.“

Rudí dělají velice nebezpečnou práci, za nelidských podmínek. Jsou nedostatečně krmeni, svazují je zákazy a nařízení od Šedých, kteří působí jako hlídači a hlavně od Zlatistých – vládnoucí Barvy. Každý prohřešek proti přísným pravidlům je velmi krutě trestán. Bičováním nebo oběšením. Poslušnost, oddanost, obětování. To je to jediné, co znají. Jsou to kolonizátoři planety, věří, že se obětují v zájmu lidstva, že pro ně chystají nové místo k životu, kde se pak sami stanou uznávanými členy společnosti a jejich oběť bude oceněna. Jenže jsou oklamáni…

„Můj život je lež. Tolikrát nám, lidem z Lykosu, Octavia au Luna říkala, že jsme průkopníci Marsu, že jsme ty statečné duše, které se obětují pro rasu, že naše dřina ve prospěch lidstva brzy skončí. Brzy, až bude Mars obyvatelný, se k nám připojí jemnější Barvy. Ale ony už se k nám připojily. Země přišla na Mars a nás průkopníky nechala pod zemí otročit, dřít se, trpět, abychom vytvořili a udržovali základy tohohle…“

Svět, který pan autor pro svoje postavy vytvořil, mě okamžitě zaujal a dokázal mě propojit s postavami velice rychle. Civilizace na Marsu je silně ovlivněna antikou – jména, architektura a další věci. A stejně jako v antice zde panuje velmi přísná a přesně daná hierarchie. Mají otroky, vzdělance, prostitutky, vojáky, vědce a učence a samozřejmě vládnoucí třídu Zlatistých. Jednotlivé kasty jsou označovány jako Barvy. Narodíte se v určité Barvě a tím je váš život předurčen. Pokud jste Zlatý, máte štěstí, budete rozmazlovaným princátkem a možná se vám dostane té cti studovat v prestižním Institutu, který vám otevře cestu k budoucí zářivé kariéře. Pokud se narodíte Růžový, bude z vás cvičená společnice, poskytující rozkoše tělu. Šedí jsou strážní. A Rudí otroci. Rozdělení barev je vypsáno hned na začátku knihy, takže jsem netápala, ale i kdyby nebylo, pan autor svůj svět a jeho fungování tak dobře promyslel a popsal, že jsem neměla problém s pochopením ani na začátku čtení.

Mapka Marsu. Zdroj.

První část, kde jsem se seznámila s životem Rudých, mi trochu připomněla dvanáctý kraj v Hunger games – jen tvrdší, nebezpečnější. Později, v druhé části, ve které Darrow dostane příležitost obrátit běh věcí, se Hunger games zkřížily s Age of Empire (hrou na budování civilizace) a římskou mytologií. Ale celé se mi to líbilo ještě víc. Možná mi to trochu připomnělo i Dunu, filozofie a myšlenky knihy byly v zásadě podobné.

Jak je patrné již z anotace, udělá Darrow obrovský skok napříč všemi Barvami a ocitne se mezi Zlatistými, přímo v jejich elitním výcvikovém středisku. Tak jsem poznala Zlaté a způsob jejich života a hlavně výcviku, protože větší část knihy se odehrává právě v Institutu mezi nejlepšími Zlatými z nejlepších rodin. To, co se dělo v Institutu bylo strhující čtení, čekala jsem kde co, ale tohle určitě ne! Pan autor nejen že vymyslel dobrou zápletku příběhu, ale stvořil i úžasné živé lidi, kteří v jeho světě našli domov. Charaktery byly opravdu velmi dobré, oblíbila jsem si všechny – ano, i ty záporné. On totiž nikdo doopravdy záporný ani kladný nebyl. Každý měl svoje důvody, zkušenosti, vášně a motivace, které ho hnaly kupředu a ve většině případu byly naprosto ryzí. Žádná z postav nebyla dokonalá, měly svoje chyby, slabosti, někteří byli zkorumpovaní, někteří slabí hrající si na silné, někteří vychytralí, jiní hloupí a suroví, někteří čestní, jiní zrádci a prospěcháři, někteří neváhali porušovat vlastní pravidla, zatímco je zuřivě vnucovali ostatním. Zlatá princátka byla vržena do situace, která pro ně byla zcela nová – museli bojovat o jídlo, o postavení, spolupracovat, vypracovat strategii, uzavírat spojenectví a především se naučit, že všechno má svoji cenu i jejich místo ve společnosti. Na jejich zádech se stavěla v průběhu výcviku civilizace, budoval se společenský systém a všichni nabírali zkušenosti a vyvíjeli se, přetvářeli tak, že jsem věřila každému jejich gestu a činu. Při výcviku bojovali, umírali, spřádali plány, získávali spojence – z toho všeho měl vyjít ten nejlepší z nich, ten, který si zaslouží úctu a oddanost a koho budou ostatní následovat. Jenže tím někým chtěli být všichni. A mě se mezi nimi hrozně líbilo trávit čas.

Rozdělení společnosti na Marsu. Zdroj.

Tahle kniha stojí nejen na úžasných postavách, ale na velmi pěkném a pečlivém stylu psaní. Promyšlenost situací byla vidět a přesto děj ubíhal a vyvíjel se naprosto přirozeně. Odhadnout dopředu jsem nedokázala nic nebo si aspoň nevzpomínám, že bych tušila, kudy se bude děj ubírat. Pan autor mě dokázal bez problémů udržet v napětí a velkém očekávání věcí příštích. Psal svůj příběh velice svižně, bez nějakých zbytečných nesmyslů. Nezapomněl na hrdiny a obyčejné lidi, přidal trochu lásky bez kýče, hromadu přátelství i nesmiřitelné nenávisti. Nebál se nechat svoje postavy chybovat a dělat špatná rozhodnutí, stejně, jako jim dopřál úspěchy – i hlavní hrdina se dopouštěl chyb a učil se z nich, i on musel nést vinu za svoje činy, nebyl tedy dokonalým spasitelem, což se mi líbilo. Vše zasadil do atraktivních kulis a okořenil zajímavou zápletkou. Dokonce nechal zaznít i některé poměrně zásadní myšlenky o fungování lidstva, psychologii davu a moci silnějšího. Některé si vypůjčil od velkých antických myslitelů a některé prostě vložil do úst svých postav ze své vlastní hlavy. Každopádně neměl o lidstvu žádné iluze a ani o svých postavách je nepěstoval. Zasadil svoje mladé hrdiny do pro ně extrémní situace a nechal mě pozorovat, co to s nimi udělá. Nelakoval tohle třídění zrna od plev na růžovo, bylo to syrové, kruté a velmi reálné.

Kapitoly jsou docela krátké a proto se čtou hodně rychle – ony by se teda četly rychle i dlouhé, protože jsou opravdu nabité dějem. Na konci každé přijde zásadní zvrat, překvapení, které mě donutilo dát ještě jednu. Pak ještě jednu… kniha se odkládala jen těžko, o tom svědčí už to, že byla přečtena na dvakrát. Což mě teď trochu mrzí, protože musím čekat na další díl.

S povděkem musím říci, že překlad byl podařený. Vlastně jsem si ho vůbec nevšimla, což je nejideálnější varianta. Žádné kostrbatosti vznikající při překládání jsem neobjevila, žádné opakování stejných slov. Četlo se, jakoby čeština byla původním jazykem.

Kniha má jen jednu chybu, ale bohužel dost podstatnou: markeťáci by si za propagaci zasloužili na holou – žádná propagace není, což je hrozná škoda! Kniha, jako je tato, si nezaslouží zapadnout.

Znaky skupin. Zdroj.

Na závěr jsem chtěla shrnout, komu by se podle mého názoru mohla kniha líbit, ale nenapadá mě nikdo, komu by se mohla nelíbit :). Potěší milovníky knih typu Hunger games, i milovníky dobrých scifi a fantasy knih. Dokonce si myslím, že by mohla zaujmout i ty, kteří žánru neholdují, právě pro ten římský podtón celého příběhu. Tady je jediná rada, pokud váháte, přečtěte si ukázku zde a pak už váhat nebudete.


Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Se zakoupením vlastní knihy do čtečky neváhejte! Seženete ji tady.


18. 1. 2017

Dny krve a hvězdného třpytu


Autor: Laini Taylorová
Série: Kost přání (2. díl)
Překlad: Petra Klůfová
Nakladatel: Knižní klub
Rok vydání: 2014
Počet stran: 464



Anotace:

Karou konečně získá odpověď, kterou hledala snad odjakživa. Mladá, talentovaná a tak trochu záhadná studentka pražské výtvarné školy a chráněnkyně netvorů konečně ví, kým je – a čím je. Ovšem s tímto zjištěním souvisí i pravda, za jejíž smazání by dala cokoliv… Zamilovala se do nepřítele a on ji zradil, a za to trpěl celý svět.
Karou se teď musí rozhodnout, jak daleko zajde při pomstě svého národa chimér. Ve strhujícím tajemném příběhu o zlomeném srdci, velikosti krásy a plném krutých rozhodnutí se Karou a Akiva ocitnou na protilehlých stranách opět rozhořelé, již odvěké války. Zatímco Karou a její spojenci se v zemi prachu a hvězd snaží vybudovat novou armádu chimér, Akiva svádí vlastní boj: boj za vykoupení, za vlastní svědomí a naději. Je však možné vzkřísit naději z popela jejich společného a zničeného snu?


Můj názor:

Pozor! Pokud jste nečetli předchozí knihu, mohl by vás v tomto článku zaskočit nějaký ten spoiler:).

Druhý díl série ze světa serafů a chimér už není ani tak o lásce, jako spíš o válce.

Hlavní hrdinové se nám na konci minulého dílu rozešli a to nikoliv v dobrém. Ke cti paní autorky slouží to, že jim k tomu dala zatraceně dobrý důvod a ne nějakou malichernou pitominu, jak to v knihách někdy taky bývá. Po zničení Brimstoneových průchodů do našeho světa už není přechod z místa na místo a lov zubů tak jednoduchou záležitostí. Jediný známý průchod se nachází vysoko na nebesích nad marockou pouští, a tudíž je potřeba umět létat, aby člověk mohl ze světa do světa. A víme přece, jak jsou zuby pro chiméry důležité obzvlášť teď, když byly poraženy a mnoho už jich nezbývá. Karou létat naštěstí umí a proto, že byla také Brimstoneovou žákyní a je schopna ho zastoupit v tom, co pro chiméry dělal, ji vezmou na milost. Ačkoliv ji nemají rádi, pro její zradu chimérského národa v minulém životě, potřebují ji.

Bylo nebylo, jedna dívka žila v hliněném hradě, 
a oživovala netvory, kteří odlétali dírou v nebi.

Chiméry se tedy usídlí na Zemi v opuštěné hliněné pevnosti v poušti a odtud podnikají partyzánské výpravy do Eretzu. Přepadají oddíly serafů a vraždí je. Nutno ovšem říct, že serafové se také nechovají zrovna jako andílci a pronásledují stáda bezmocných chimér, kterým už nezůstali žádní bojovníci, daleko na jih…

Zdroj.

Druhý díl je také jiný v tom, že se Karou s Akivou moc nevídají, což mě mrzelo. Akiva se držel u serafínských komand smrti a Karou zatím byla na zemi a pomáhala chimérám a spíš z pocitu povinnosti budovala armádu okřídlených chimér pro Thiaga, Bílého vlka.

Bylo nebylo, obloha pocítila tíhu táhnoucí armády andělů 
a vichr sálal jako peklo ohněm jejich planoucích křídel.

Nechci říct, že by se mi kvůli menšímu podílu zamilovaných scén druhý díl nelíbil, ale paní Taylorová se tím, že svoji ústřední dvojici rozdělila, připravila o velmi dobrý nosný prvek příběhu, který nahradila partyzánskou válkou a vzpomínkami Akivy a Madrigal. Co oceňuji je větší ponoření do přátelských vztahů mezi chimérami a serafy. Díky Karouině dočasné odtrženosti od lásky jsem ji mohla poznat také jako bytost schopnou přátelských citů, ať už k chimérám nebo k lidem. Daleko více jsem ovšem poznala Akivu a jeho dva nejbližší přátele Liraz a Hazaela. Více se mi také přiblížila historie Akivova světa a uspořádání serafínského dvora a především vztah Akivy a Madrigal. 
Paní autorka tedy dokázala i druhý díl udělat zajímavým díky jinému prvku než je zamilovaná hlavní dvojice. Půvabné popisy a krásné slovní obraty nechyběly pochopitelně ani v tomto dílu. Přesto na mě druhý díl působil hlavně jako úvod k poslednímu, protože se zde všechno tak nějak schylovalo a ubíhalo k závěru, který ale nepřišel a spousta věcí zůstala slibně nakousnutá. Chiméry mají nějakou tu malou naději na obnovu svého národa, serafové na to, že se v nich probudí svědomí a válka pořád trvá.

Bylo nebylo, anděl a ďábel drželi mezi sebou kostičku přání. 
A jejím zlomením se rozpůlil svět.

Škoda, přeškoda, že se nepřeloží i třetí díl knihy. Nejspíš ho budu muset louskat v angličtině a to už si potom tak skvěle nevychutnám Karouino a Akivovo sblížení, protože hodně doufám, že nakonec se to nějak zaonačí a budou spolu :).

I když série zůstane pravděpodobně nevydaná, stálo za to si ji přečíst a vím, že se k ní budu vracet.

Zdroj.


15. 1. 2017

Odporně matematické shrnutí roku 2016


Co mě, člověka tolik matiku nesnášejícího, vedlo k napsání článku s tak děsivým názvem? Docela obyčejná zvědavost. Kolik to asi bylo loni stránek, kolik knih?

Stanovila jsem si cíl přečíst v roce 2016 84 knih. To se ukázalo jako docela snadný úkol a to nemůžu říct, že bych se o dosažený výsledek nějak moc snažila. První záznam v mé čtenářské rovnici je:

Počet přečtených knih za rok je 95

Když už se počítám s knihami, musím říct, že některé byly dost vypapané a některé zase docela útlounké.  Kolik to tedy bylo stran?

Počet stránek za rok je 33.786 stran. Kéž by mi někdo dal korunu za každou přečtenou stránku :).



Teď se podíváme na dílčí hodnoty. Který měsíc byl nejplodnější, co se týká knih a stránek?

leden  - 7 knih, 2220 stran                                                   červenec – 9 knih, 3026 stran
únor   - 7 knih, 2255 stran                                                   srpen - 6 knih, 2125 stran
březen  - 7 knih, 2224 stran                                                 září -6 knih, 2416
duben - 10 knih, 3514 stran                                               říjen – 6 knih, 2901 stran
květen  - 10 knih, 3242 stran                                               listopad – 8 knih, 3021 stran
červen  - 10 knih, 3449                                                       prosinec – 9 knih, 3393 stran

A teď něco, čeho se celkem bojím :) Počet knižních přírůstků za uplynulý rok: moc, bohužel se mi konkrétní údaj nedaří dohledat, na příští rok plánuji pečlivější záznamy.
Stejně tak celková částka za nakoupené knihy je, jak jsem se přesvědčila, nedohledatelný údaj. Nahradím ho písmenem X a příští rok povedu ty stejné lepší záznamy viz výše :).

A na závěr počet nepřečtených knih na polici „chci číst brzo“: 49

Vzhledem k tomu, že jedno z mých předsevzetí je číst knihy, které mi doma leží nepřečtené, mám co dělat :).


Jak tak na to koukám, nemusí být matematika tak špatná, když se týká knih. Prostě nám jen učitelka zadávala špatné příklady :) A pokud máte na svém blogu nějaký podobný celoroční součet, nechejte mi dole pod článkem odkaz, ráda se podívám.




11. 1. 2017

Sloupolezení 2016


...aneb neděle na samém sklonku léta...



Na sloupolezení došlo více méně omylem. 
Prostě se udělal krásný víkend a kamarádi měli tak trochu cestu přes Brnisko a navíc nikdy nelezli v našem nádherném uklouzaném Krasu. Takže my, kterým už tam noha párkrát podjela na nějakém tom tutovém stupu (přeháním :) klouže to, ale takové peklo to zase není), jsme byli vybráni jako jejich průvodci v prvních krasových krůčcích.


Vzali jsme ty naše školkáče na Hřebenáč, jakože se teda rozlezou v něčem kratším a lehčím. 
Moc cest nepadlo, vlastně jsme se prostřídali jen na pěti, ale nadchli jsme je. Prý dokonce na to naše vápno ještě někdy zavítají. A já, ačkoliv jsem v poslední době spíš lenivým fotografem, jsem zase pořídila pár amatérských rychlofotek.



A vůbec, bylo to hezký, protože slunko svítilo a v Krasu je vždycky dobře :). A vůbec to není jen tím strašně dobrým langošem, který prodávají v občerstvovací stanici.




7. 1. 2017

Kateřina Aragonská: Pravá královna


Král ztratí ženu, která dvacet let ho zdobila jak šperk a neztratila nikdy lesk, 
ženu, jež ho miluje, jak andělé milují dobré lidi, 
ženu, co králi požehná, až na ni dopadne strašná rána osudu.
W.Shakespeare, Král Jindřich VIII., 2. Jednání, 2. Scéna

Autor: Alison Weirová
Série: Šest tudorovských královen, 1. kniha
Překlad: Eva Křístková
Nakladatel: BB/art
Rok vydání: 2016
Počet stran: 552



Anotace:

V  prvním ze série zamýšlených románů o šesti tudorovských královnách představuje historička Alison Weirová Kateřinu Aragonskou. Fantasticky živý portrét první ženy Jindřicha VIII. bourá mnohé mýty o této hrdé ženě. Už ji nevykresluje jako jednoznačnou oběť dějinných zvratů. Na stránkách knihy ožívá charismatická, nezlomná a odvážná hrdinka, jež na prahu stáří marně bojuje o lásku manžela a budoucnost své královské dcery. Její tragický příběh nikdy nepřestane fascinovat.

Můj názor:

Proč jsem si vybrala tuto knihu? Z několika důvodů. Jednak mám hodně ráda historické romány – ty seriózní, bez bezbranných nevinných dívek sváděných šlechtici s objímajícím se párem na obálkách. No a druhý důvod je ten, že si potrpím na tudorovské období anglických dějin. A podle mého názoru přesně o tomto období píše historička paní Weirová naprosto skvěle – to je třetí důvod. Její novou sérii o tudorovských královnách jsem prostě vynechat nemohla.

V první části příběhu paní autorka představuje Catalinu Aragonskou, mladou španělskou princeznu, která přijíždí do Anglie, aby se vdala za budoucího krále. Píše se rok 1501. Na anglickém trůnu sedí Jindřich VII. Ale jeho posezení je po Válce růží mírně nejisté, chce si tedy mocensky polepšit prostřednictvím sňatku svého syna Artura s kastilskou a aragonskou princeznou Kateřinou, dcerou velmi významných panovníků Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského.

Portrét Kateřiny Aragonské. Zdroj.

Kateřina je dívka s přísnou španělskou výchovou a je si vědoma svých povinností, ve kterých chce obstát – chce milovat svoji novou zemi, přesto, že se jí stýská po domově. Chce se stát oblíbenou princeznou a později královnou a touží být dobrou ženou svému muži Arturovi. Je hrdá, inteligentní, na tehdejší dobu velmi vzdělaná. A taky je velice půvabná. Po svém příjezdu do země udělá výborný dojem a brzy dojde ke sňatku s princem. Ten však má značně podlomené zdraví a záhy po svatbě, umírá na souchotiny. Kateřina najednou ztrácí svoji pozici princezny z Walesu a celý její osud v Anglii začne být nejistý. Ocitá se v bludném kruhu politikaření a mocenských bitev anglického a španělského krále a mnohých dalších. Ve hře je ženich - následník trůnu princ Jindřich, budoucí král Jindřich VIII. Kateřina zažívá nelehké časy. Nemá peníze na svoje živobytí a na udržení náležitého dvora a úrovně. Lidé, kterým věří, ji jeden po druhém zrazují a vlastně se ani pořádně nikomu věřit nedá a se svatbou to může dopadnout jakkoliv…

V druhé části se mi Kateřina představila jako mladá královna, první manželka Jindřicha VIII. Mladé manželství přes to, že je velmi šťastné, začínají provázet i první těžkosti ať už se jedná o potíže politického rázu nebo neštěstí spojené s úmrtím dětí. Manželství Kateřiny a Jindřicha však vše ustojí. Bylo mi jasné, že toto období bude trvat jen do chvíle, než se objeví Anna.
Ta dostala svoji příležitost ve třetí části, kde už jde opravdu do tuhého. Jindřich se bezhlavě zamiluje a hledí se zbavit Kateřiny za každou cenu. Kateřina sice trpí, ale vše snáší s mnou nepochopitelnou, nicméně obdivovanou důstojností. Hájí se, jak může a přitom možností v tehdejší době jako žena (byť královna) a poddaná krále moc neměla. Většina lidí se bojí postavit na její stranu proti králi a Kateřina trpí čím dál většími ústrky a bezprávím…

Jindřich VIII. Zdroj.

Všichni pochopitelně víme, jak to dopadne, takže jsem se při čtení netřásla napětím a zvědavostí. Paní Weirová ale píše natolik dobře, že se mi informace četly, jako bych je viděla poprvé. Některé věci pro mě nové byly – například jsem netušila, že Jindřich napsal na obranu své „Velké věci“ pojednání, které dokonce vyšlo tiskem. Osudy Kateřiny Aragonské jsou mi velmi dobře známé, především ty z pozdějších let, kdy došlo ke střetu mezi ní a Jindřichem (a pochopitelně Annou), proto jsem ocenila, že paní autorka začala svoje vyprávění nejdříve princezniným příjezdem do Anglie, její svatbou s Arturem a životem po jeho smrti. Bylo také zajímavé poznat Jindřicha jako mladého prince. Paní autorce se ho podařilo popsat tak, že jsem úplně chápala, proč se do něj Kateřina „zamilovala“. Jako mladý byl milující, zábavný, zatím se neprojevovala prchlivá a závistivá část jeho povahy. Na tyhle jeho známé vlastnosti nakonec také došlo. A já jsem nemohla než obdivovat Kateřininu důstojnost, zásadovost a trpělivost, kterou se svým manželem musela mít. Ke konci knihy, kdy se probíraly rozvodové věci, byla situace Kateřiny opravdu zoufalá, věděla jsem, že to nedopadne dobře, ale přes to jsem jí musela fandit a přála bych si, aby věci dopadly jinak. Historie je ale daná, to je možná jediná nevýhoda historických románů.

V této části dějin pochopitelně nešlo jen o otázku manželství dvou lidí. Důležitý zde byl také rozkol mezi Jindřichem a církví. V Anglii došlo v té době pod vlivem Anny Boleynové ke změně náboženství. Láska k jedné ženě, paličatost jednoho muže a rozvodové tahanice tak úplně obrátily směřování země a ovlivnily životy běžných lidí. Náboženské bouře a změny, které následovaly, nebyly zrovna příjemné, často spíš byly kruté a krvavé. Všechno tohle pro co? Byla láska to hlavní, touha po mužském dědici nebo paličatost?

Podpis Kateřiny Aragonské. Zdroj.


Kateřinin příběh zní skoro neuvěřitelně. Nepochopitelně. Tohle se přece nemůže stát! Až na to, že se to stalo. Paní Weirová je historička, takže mám tendence věřit jejímu podání příběhu a informace jsou pro mě natolik obsažné, že nemám potřebu dohledávat si další na internetu. Sama paní Weirová v doslovu uvádí, že se přísně držela historických pramenů. Dokonce i dopisy, které jsou v knize citované, jsou autentické.

Příběh známých osobností podává paní Weirová čtivě a úměrně danému období a tématu. Její styl psaní se, dle mého názoru, k žánru, který si zvolila, skvěle hodí. Je spíš informativní, ale zábavným způsobem a poklidně plynoucí. Popisuje životy osobností pomocí známých faktů, ale tak, aby příběh, který vypráví, zaujal a bavil. Životní příběh Kateřiny je napsán z jejího pohledu, je tedy dobrým nahlédnutím do života ženy v tehdejší době a myslím, že se ho podařilo zpracovat citlivě a přes to i dostatečně podrobně. Paní autorka si rovněž nepotrpí na přehnaně emocionální výlevy ani na přemoudřelé řeči nebo poučování. V knize nikoho neodsuzuje a nevnucuje žádný správný názor na historii, ten si musí každý čtenář udělat sám.

Kateřinin symbol. Zdroj.


Knihou o Kateřině Aragonské paní Weirová otevírá  svoji novou sérii o tudorovských královnách a já si hodlám přečíst všechny. Zatím mě totiž paní autorka nezklamala ani jednou. Kniha bude skvělá pro všechny, kteří čtou rádi historické romány a je vhodná i pro ty, kteří zatím o tudorovském období moc nevědí, stejně jako pro ty, kteří vědí dost.

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Pokud si chcete přečíst příběh královny Kateřiny Aragonské, můžete si knihu zakoupit zde.


P.S.: knihu jsem dočetla 7.1., což je téměř symbolické. Je to totiž den Kateřinina úmrtí. Tou dobou už nebyla mocnou královnou, ale chorou a utrápenou ženou…


6. 1. 2017

Mrazivý oheň


Autor: Amanda Hockingová
Překlad: Jana Jašová
Nakladatel: CooBoo
Rok vydání: 2016
Počet stran: 269



Anotace:

Bryn Avenová mezi Kaniny nikdy tak úplně nezapadala. Díky svým blond vlasům a modrým očím se vždy cítila jako outsider s nečistou krví neschopná si získat respekt a postavení. Ale je odhodlaná prokázat svou loajalitu království, které miluje. Jejím snem je stát se členkou elitní královské gardy a nic jí nesmí stát v cestě... ani city, které chová ke svému šéfovi, Ridleymu Dresdenovi. Jakýkoli vztah mezi nimi je naprosto vyloučený, ale Bryn si nemůže pomoct. A začíná mít pocit, že i on k ní něco cítí. Mezitím na království někdo zaútočí, to prověří Bryninu sílu jako nikdy předtím. Konečně má příležitost konfrontovat Konstantina Blacka, zrádce, který se před pěti lety pokusil zavraždit krále. Jen Bryn ho může zastavit, ale riskne vše, jen aby ochránila království, které ji není ochotno přijmout takovou, jaká ve skutečnosti je?

Můj názor:

Když jsem hledala nějakou knihu se zimní tematikou. Padl mi do oka Mrazivý oheň a to hlavně díky kouzelné zimní obálce a ceně na bazáči. Příběh o trollech taky nezněl špatně, vlastně jsou to bytosti, se kterými jsem se v knize ještě nesetkala.

Hlavní hrdinkou a také vypravěčkou příběhu je trollí stopařka Bryn Avenová. Má pár let po dokončení školy a její povolání spočívá v tom, že přivádí domů ze světa lidí trollí děcka. Tyto děti jsou totiž podvrženci (taky vám to přijde jako hnusné slovo?), kteří byli nastrčeni do bohatých lidských rodin místo původních dětí. Bryn má za úkol je po dosažení osmnácti let dovést zpět do jejich trollí rodiny a nejlépe i s jejich svěřeneckými fondy. Svoji práci bere nesmírně zodpovědně, až skoro otravně vážně a umanutě. Ale možná se není čemu divit. Od svých kmenových příslušníků se totiž výrazně odlišuje. Má smíšenou krev, což se projevilo tím, že je blondýnka v kmeni samých tmavovlasých trollů. A na smíšený původ se trollové nedívají zrovna tolerantně. Bryn má k tomu navíc ještě vysoké cíle – chce se stát členkou elitní královské ochranky. A hodlá pro to udělat všechno.

Zdroj.

Na jedné z misí se Bryn už podruhé v životě setkává s nejhledanějším zločincem království – Konstantinem Blackem. Ten se snaží unést jejího svěřence a díky Bryn se mu to nepodaří. Na neštěstí má už příště větší úspěch a nejen Bryn, ale i ostatní trollí stopaři se musí připravit na střet, který se blíží…

Děj knihy vůbec nebyl špatný. Sice trochu jednodušší a nijak zvlášť originální, ale četlo se to celkem hezky a docela rychle. Paní autorka neoslní žádným osobitým a výrazným stylem, ale pro mladšího nebo nenáročného čtenáře bude kniha jako dělaná. V příběhu figuruje klasická hlavní hrdinka, která si jde za svým a brání se lásce za každou cenu – zde to máme odůvodněno povinností – jak taky jinak. Paní autorka jí pochopitelně nadělí sympatického muže a přihrává jí ho do cesty v každé situaci. Nutno říct, že nikoliv úplně nelogicky, protože mají důvod se setkávat často. Její hrdina je totiž její šéf Ridley. A Ridley je naštěstí větší sympaťák než hlavní hrdinka :).

Postavy celkově se mi zdály sice trochu nevýrazné a jednoduché, ale to nebude nenáročnému čtenáři vadit. Bryn byla docela dost impulsivní a zbrklá a také až nevěrohodně zodpovědná na tak mladou holku. Svoje názory na Konstantina Blacka měnila neskutečným fofrem, v tomto ohledu působila zmateně a nechala si svůj názor velice snadno ovlivnit (zde ve stylu: platonická láska - nesmiřitelná nenávist - chudáček, on to myslí určitě dobře a má svoje důvody), ačkoliv dle paní autorky měla Blacka nesmiřitelně nenávidět. A při tak strašné nenávisti nestačí jeden krátký rozhovor na změnu názoru. Pro Bryn jsem tedy bohužel moc pochopení nenašla. Paní autorka se snaží ji představit jako drsňačku, která si jde za kariérou, ale nějak jsem jí to nevěřila. Proto pro mě Bryn zůstala taková nijaká a budu čekat, jak se nakonec předvede. Pak tu také máme hlavního superpadoucha, kterému jsem ale jeho superpadouštví moc nevěřila stejně jako Bryn její drsňáctví. Paní autorka totiž předkládala i jakési důvody, proč zlosyn koná tak, jak koná. Bohužel ale nebyla moc konkrétní, takže jsem vlastně nic pořádně nezjistila. Asi si budu muset počkat na další díl. V podstatě jedinou dobrou postavou tak pro mě zůstal Ridley a možná i jeden z Bryniných podvrženců – Linus. Chápu sice, že při tak malém rozsahu knihy nebyl na pořádný vývoj postav čas, ale přece jen se do toho mohla paní autorka trochu více položit a svoje postavy malinko více propracovat.

Zdroj.


Jedna věc se mi na knize moc nelíbila už od začátku, protože ono se to hned na začátku provalí. A je způsob, jak funguje ekonomika Kaninců (Brynina trollího kmene). Vážně někdo postaví svoji civilizaci na zlodějině? Jo, paní Hockingová. A co hůř, paní autorka se neštítí cpát lidské děti do sirotčinců a ještě si to dokáže krásně obhájit tím, že přece Kaninci si potrpí na luxus a šperky. Vlastně na rovinu přiznává, že trollové lidi využívají, protože jsou naprosto neschopní zajistit si svůj vytoužený luxus normálním způsobem. Nebylo by třeba lepší, kdyby svoje potomky vyslali do lidského světa, třeba je nechali adoptovat a až se naučí užitečné dovednosti, tak se vrátí domů? Já myslím, že bylo. Rozhodně lepší, než ukázat čtenářům, že využívání druhých, podvody a zlodějina jsou v pořádku. Takže ne, Kaninci mi v tomhle ohledu nebyli sympatičtí. A co teď s knihou, kde mi už od začátku vadí fungování světa, ve kterém se odehrává? Naštěstí je docela tenká, tak jsem se rozhodla dát paní Hockingové druhou šanci. Takže dosti moralizování :).

Kupodivu se paní autorka podstrkováním dětí a loupením majetku nehodlala zaobírat celou dobu. Navíc mi to vadilo spíš morálně než příběhově. Příběhově je to docela dobrý nápad, i když si nedokážu představit, jak by to v praxi fungovalo. Nápad s trollím královstvím, ukrytým v kanadské divočině se mi také celkem líbil a sněhu jsem si při čtení užila taky až až. Mezi hlavními hrdiny to párkrát trošku zajiskřilo, ale nikterak přehnaně. Sice se objevilo cosi, jako náznak menšího milostného trojúhelníku, věřím nicméně, že Ridley si toto dokáže vyřešit bez průtahů, jen co Bryn přijde k rozumu.


Celkově tedy knihu hodnotím jako spíš průměrnou a pro mladší nebo méně náročné čtenáře. Pro mě to byla taková jednohubka na jeden večer. Nemůžu říct, že by se mi vyloženě nelíbila, měla totiž v sobě i zajímavé momenty a dobré nápady. Jen jsem prostě čekala trochu víc, než jsem nakonec dostala. Myslím, že z knihy bych byla více nadšená tak okolo věku deseti let.
Do dalšího dílu se nejspíš pustím taky, někdy ty jednoduché věci prostě potřebuju :) i přes ty výhrady :).


2. 1. 2017

Sčítání lidu - poslední čtvrtletí 2016


Poslední – vánoční čtvrtletí roku 2016 je pryč. S ním odešel i rok 2016 a začal ten nový. V mém čtenářském deníčku přibylo opět moc krásných knih, některé už jsou přečtené, jiné dostanou svoji chvilku slávy až v dalším roce.
V prosinci se mi také poštěstilo navázat novou spolupráci s nakladatelstvím Metafora. Děkuji jim za důvěru, se kterou mě oslovili, a doufám, že ji nezklamu.

Takže nejdřív:
Chtěla bych poděkovat Palmknihám za možnost s nimi dlouhodobě spolupracovat a za recenzní kousky do mojí čtečky, které mi posílají. Této spolupráce si patřičně vážím a doufám, že i oni jsou spokojeni.


A teď:

Počet přečtených knih v říjnu byl 6, což bylo zapříčiněno obzvláště buclatou Vážkou v jantaru, která vydala skoro za tři běžné a zabrala si patřičně velký čtenářský prostor :).

V listopadu mi dělalo společnost celkem 7,5 knih – konečně sice nastalo to pravé podzimní počasí a dostalo mě tak do postele s knížkou, ale neměla jsem chuť lámat rekordy :). Ta půlka je kniha Příliš mnoho Kateřin, kterou jsem dočítala v prosinci.

V prosinci jsem skóre díky pohádkám udržela, a dokonce navýšila na 9,5, Měsíční kroniky totiž byly neskutečně čtivé :) a přes to, že mě fanaticky posedla jóga, jsem si našla čas na úžasné knihy.

Přednost při psaní článků mají recenzní kopie od Palmknih a dalších partnerů. Ty knihy, na které už názor na bloGu je, jsou označeny *. Všechny články, které si budete chtít přečíst, najdete v seznamu článků zde.

Co mi tedy uvízlo v prackách?

Přečteno ve čtečce:
Píseční červi duny*, Rudá jako rubín*, Modrá jako safír*, Zelená jako smaragd*, Století páry*, Mrtvý klíč*, Epos o panáčkovi*, Sirotek č. 8*, Seznam mrtvých*

Přečteno v papíru:
Vážka v jantaru*, Panský klub*, Měsíční svit nad Paříží*, Páté evangelium*, Elementum*, Řeky Londýna, Příliš mnoho Kateřin, Dvůr trnů a růží, Sběratelka parfémů*, Mrazivý oheň, Cinder, Scarlet, Cress, Nejkrásnější

Koupeno:
Cizinka, Střípky duší, Smrt a jiné záhady mého života, Cinder, Rudá jako rubín, Modrá jako safír, 100 přání, Šepot podzemí, Královna Tearlingu, Stránky světa, Mrazivý oheň, Ve službách zla, Dům ve kterém, Skleněný trůn
V angličtině – Polo, River Good

Krom Pola a Cinder jsem měla štěstí na výborné ceny ve výprodejích, bazarech a antikvariátech :)

Výhry  a dárky:
Vážka v jantaru – z recenzního konkurzu Omega a knihy Dobrovský
Měsíční svit nad Paříží – z recenzního konkurzu nakladatelství Jota
Panský klub – recenzní výtisk od pana autora
Páté evangelium – recenzní výtisk od nakladatelství Portál
Elementum – recenzní výtisk od pana autora
Na Větrné hůrce – ze soutěže s Hranatým šitíčkem. Dostala jsem ji spolu s krásným obalem na knihy a záložkou.
Illuminae – ze soutěže s CooBoo
Harry Potter a prokleté dítě – z vánoční soutěže se Sarden.cz
Vánoční zázrak – z vánoční soutěže na blogu Adris books, patřila k ní i krásná záložka s malým princem


Co se naježilo pod stromek:
Letos jsem měla štístko a mohla si knižní dárky vybrat sama. Pod stromkem tudíž čekaly Cress, Nejkrásnější, Winter, První hrob napravo, Druhý hrob nalevo a v angličtině Mount, pokračování mé nejoblíbenější série.

Knižní předsevzetí
Z mého čtecího plánu na čtvrtletí se mi bez problémů podařilo přečíst většinu domácích zásob převyprávěných pohádek, jak bylo v plánu, tak jsem na sebe patřičně hrdá, že jsem se v záplavě novinek dostala i ke stařinkám :). K Vánocům pohádky přece jen tak nějak přirozeně sednou.

Co se bohužel zatím nedaří, je nějak výrazněji pohnout s mými zásobami knih v angličtině. Snažím se každý večer před spaním dát aspoň deset stránek, ale z nějakého nepochopitelného důvodu, mě anglický text vždy spolehlivě uspí :).

Takový menší knižní plán na začátek nového roku

Tentokrát je plán na další rok jasný – přečíst co nejvíce z nasyslených zásob, ke kterým jsem se v minulém roce nedostala. A že tu mám zatraceně lákavé kousky :) V lednu bych se chtěla věnovat především historickým románům. A únor a březen? To je zatím ve hvězdách, ale tematické okruhy na každý měsíc se mi nějak zalíbily, takže se toho asi přidržím.
Moje pokusy s anglickou literaturou jsou stále v běhu. Cíl: v lednu dorazit jedničku Pottera a pustit se do dvojky.


Všem čtenářům mého bloGu děkuji za to, že Trojtečku čtou. Uvidíme se v dalším roce! Doufám, že mi zůstanete věrní a že ten nový rok bude pro vás co nejkrásnější.