2. 12. 2016

Epos o panáčkovi


Autor: Jaroslav Beznoska
Nakladatel: Epocha
Rok vydání: 2016
Počet stran: 393



Anotace:

Pondělí většina lidí oprávněně nenávidí. Tohle ale budou nenávidět úplně všichni. Začíná den plný zločinu a násilí, na jehož konci bude prolita krev vinných i nevinných a duše města bude navždy pošpiněna. V ulicích totiž vypuká válka mezi speciální zásahovou jednotkou rytířů a podsvětím. Především se ale vrací krvavý přízrak, kterým byly kdysi strašeny děti i dospělí – panáček.
Robert a David, bývalí přátelé spojeni temným tajemstvím, jsou jediní, kteří mohou zabránit totální zkáze. Jenže každý z nich čelí vlastním démonům… a minimálně jeden takový, duch Robertovy mrtvé milenky ovládající těla jako hračky, jim nehodlá nic ulehčovat…
Strhující akční sci-fi román, který vás vezme na okružní jízdu světem, kde přežijí jen ti nejsilnější ze silných – pokud budou mít štěstí!

Můj názor:

Tahle kniha byla úplným výstřelem naslepo. Stačil mi jen název a obálka abych se rozhodla, že ji chci číst. Dokonce ani pana autora neznám. Anotaci jsem nečetla, ani ukázku nebo jiné názory na knihu. Prostě nic. A byla jsem zvědavá, jak moje volba dopadne.

Panáček se probudil.
Někoho to nejspíš bude stát život, ale ve městě je lidí dost.

Podměstí, Meziměsto a Veleměsto. To je bitevní pole, na kterém pan autor rozehrál svoji monumentální bitvu velikánů o nadvládu nad městem. Jedním z nich je Caesar, zástupce Podměstí stojící v čele uskupení vládců území, které drží pohromadě pakt zvaný Dohoda gentlemanů. Druhým titánem je David, náčelník MIS – městské informační služby, jehož hlavními zbraněmi jsou rytíři, jednotka záhadných a obávaných bojovníků na silných strojích. A třetím samostatným a nekontrolovatelným živlem je Panáček…

Fandím pochopitelně panáčkovi :) Bylo mi jasné, že ten bude hýbat příběhem a pořádně zatopí oběma mocipánům. Navíc mám ráda hráče, kteří si určují vlastní pravidla hry.

Krom panáčka a války mezi titány se ale ve městě děje cosi zvláštního. Říkají tomu Černá série. Jedná se o dost brutální vraždy, sebevraždy a útoky. Odehrávají se po celém městě a lidi vraždí naprosto bez příčiny. Zmasakrují všechno okolo a nakonec oddělají i sebe. Policie vyšetřuje, MIS vyšetřuje, ale záhadě se nedaří přijít na kloub. Hodí se nicméně jako kulisa pro odvedení pozornosti od vyřizování účtů…

Zdroj.

Vstup do příběhu je poměrně hodně složitý na pochopení fungování světa a toho, kdo je kdo. Obvykle s tímto problémy nemívám, ale tady bylo vše opravdu zamotané a styl vypravování tu záhadu ještě podporoval. Na druhou stranu tyto potíže ještě zvýšily moji zvědavost a chuť tomu všemu přijít na kloub. Z ničeho nic, asi ve třetině knihy, mi najednou všechno sepnulo dohromady. A také jsem konečně přišla na chuť stylu psaní pana autora a začala si ho užívat. Jediné, co mi vrtalo hlavou, bylo kdo – nebo co, je panáček, jaká bude jeho role v příběhu a hlavně čeho všeho je schopný.

Zíral jsem na sebe do zrcadla. Ostré rysy obličeje ještě více zostřely, hluboké černé oči ještě více potemněly, byly jako dvě studny, kterými můžete propadnout až na konec vesmíru. Na jindy čistém čele mi někdo vyřezal tři dlouhé vrásky, které se samovolně vlnily jako tři sokoli za letu mávající křídly… v tom zrcadle jsem nebyl já, v tom zrcadle byl panáček!
A panáček na mě ze zrcadla promluvil: „Musíš mě probudit!“

Zezačátku mě mátlo to, že vypravěči byli dva. Trvalo mi vždy chvilku, než jsem pochopila, který z nich je zrovna u kormidla příběhu. Nebyli totiž nijak výrazně odlišeni a vyprávěli hodně podobným způsobem. Nejdříve jsem ani neznala jména. Postupem času jsem se o nich ale dozvěděla dost na to, abych je odlišit dokázala. A vlastně se dost zásadním způsobem odlišili sami.

O postavách hned v úvodu pochopíte jednu věc, jsou to všichni parchanti! Jeden sobecký a mocichtivý mizera vedle druhého. Všem jde jen o moc, nadvládu a likvidaci ostatních mocichtivých mizerů. Paráda! Toto je dobrý začátek akčního scífka, víte totiž, že budou padat hlavy… hodně. Něco jako sympatie jsem kupodivu cítila ke všem, protože ono to jejich parchantství k příběhu prostě patřilo a každý z nich měl nějakou tu slabou (rozuměj kladnou) chvilku, kdy jsem v sobě nalezla i špetku soucitu s jejich potížemi. Do hloubky se v nich pan autor většinou nebabral, ale tady by to bylo spíš na škodu vzhledem k povaze příběhu. V tomto typu knih prostě precizní charaktery nejsou potřeba. Minulost, současnost a pohnutky aktérů příběhu byly naznačeny více než dostatečně, takže se postavám dalo bez problémů důvěřovat v jejich konání. Jediní dva, kterým bylo možno nakouknout do hlavy, byli vypravěči příběhu a dávní přátelé Robert a David. Hodný chlapec nebyl ani jeden, ale zatímco David o moc a nadvládu usiloval, Robert by se tomu všemu nejraději vyhnul – nejspíš měl asi nejblíže k tomu, co by se dalo nazvat kladným hrdinou :).

K příběhu samotnému – jednalo by se jen o docela jednoduchou vyvražďovačku v průběhu krátkého časového úseku, kdyby nebylo úžasného zapojení nadpřirozených a fantastických prvků do děje. A kdyby nebylo panáčka. Zápletka totiž není nijak komplikovaná, ale celý text je doveden k dokonalosti skvělými vyjadřovacími schopnostmi pana autora. Čtení jsem si opravdu užívala! To nebyly popisy bitev, ale doslova poezie ničení, zkázy a zmaru! Pan autor si to psaní musel vysloveně vychutnávat a popisy byly nabité emocemi a rychlou akcí. Ponurou atmosféru futuristické metropole skvěle doplňovaly postavy i způsob fungování světa. Vemte si třeba ty rytíře – elitní útvar policie pod přímou nadvládou ředitele MIS. Do akce vyjížděli na silných motorkách v jakémsi superodolném moderním brnění/obleku. Komunikovali spolu po síti, měli fakt senzační zbraně (líbila se mi siréna na znehybnění davu) a všichni se jich báli. Teda až na panáčka. Zároveň ale byli pevně semknuté bratrstvo, jako rytíři kulatého stolu. Nebo to rozdělení města na tři části – Veleměsto pro elitu a boháče a Podměstí pro chudáky a darebáky. Takhle si člověk řekne, že nic moc, že se bohatí a chudí často oddělují, ale atmosféra byla prostě dokonale propracovaná a když se městem řítili rytíři do boje, naprosto mě to pohltilo.

Skvělá byla i zápletka s Černou sérií, i když jsem v průběhu čtení tak trošku tušila, o co asi půjde. Vůbec mi to ale nebránilo si celý příběh krásně vychutnat. Občas se dalo i docela zasmát, zvlášť při Davidových kapitolách. Dokázal být sarkastický, ironický a občas cynik a pořád byl pěkně vychytralý intrikánský parchant. Smíchy jsem se válela i u některých jmen. Například obávaný kapitán rytířů Prospero se v civilu jmenoval pan Očíčko :) V té drsnosti příběhu působila zdrobnělá jména (bylo jich více) opravdu vesele.

Tím, jak je děj nacpaný do jediného dne a noci, je všechno neuvěřitelně svižné a akční. Na nějakou nudu prostě nezůstává žádný čas – je potřeba vyřešit vraždy, postřílet soupeře v boji o nadvládu, vypořádat se s podrazáky, démony, nadpřirozenými vlivy a vlastní minulostí a občas i s docela obyčejnou smůlou. Prostě masakr – ztráty na civilním obyvatelstvu jsou povoleny.

Když se řekne Epos, každému se vybaví Epos o Gilgamešovi a podle vlastních slov pana autora se právě jím inspiroval při tvorbě panáčkovského eposu. Na to, abych dokázala tento záměr ocenit, si nejspíš budu muset knihu přečíst ještě jednou, příběh jsem totiž tak hltala, že jsem si jemných náznaků a odkazů na historické věci moc nevšímala :) teď zpětně mi ledacos dochází a je mi jasné, že si knihu opravdu přečtu znova.
Máte rádi akční scífka a fantastiku ve stylu Kopřivů, Kotletů, Kulhánků a jim podobných? Budete mít rádi i Epos o panáčkovi. Domácí autoři umí tento žánr prostě nejlépe.


Za recenzní kopii moc děkuji Palmknihám. Knihu do vaší čtečky seženete tady.


2 komentáře:

Monis řekl(a)...

Pěkná recenze .-) Takové výstřely naslepo jsou často opravdu překvapení, ale zdá se, že v tomhle případě příjemné :-) Na druhou stranu z Edice Pevnost jsem snad nikdy nečetla špatnou knihu. A souhlasím, že čeští autoři jsou v tomhle žánrů prostě borci :-)

Kateřina Miklíková řekl(a)...

Děkuji za komentář a přečtení :) já naslepo většinou moc nevybírám, ale tenhle název mě prostě okouzlil :)