15. 11. 2016

Páté evangelium


Autor: Ian Caldwell
Počet stran: 494
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Portál
Překlad: Linda Kaprová



Anotace:

Na sklonku pontifikátu Jana Pavla II. se ve Vatikánu chystá mimořádná výstava, která má vrhnout zcela nové světlo na původ, a především pravost slavného Turínského plátna. Pár dní před zahájením výstavy je však v zahradách papežského paláce v Castel Gandolfo záhadně zavražděn autor výstavy Ugo Nogara. Jeho dva nejbližší spolupracovníci, bratři Andreauovi, jsou vtaženi do pátrání po okolnostech jeho smrti. Rozplétání okolností Nogarova objevu, který jej stál život, nás zavede do podzemní vatikánské knihovny nejstarších kodexů, kde je uchováván i rukopis Diatessaronu, tzv. Pátého evangelia, který obsahuje klíčové informace týkající se Turínského plátna. Tím však dramatický příběh, který si svou erudicí nezadá s romány Umberta Eca a napětím s thrillery Dana Browna, teprve začíná! 

Můj názor:

První poznatek z této knihy je bohužel celkem negativní. Hned když jsem ji vzala do ruky, zarazilo mě, jak má kniha měkké desky. Přes to, že je to docela cvalík. Na čtení jsem ji proto hned vybavila látkovým obalem a i tak jsem měla dost obavy, jak po přečtení všech 494 stran bude vypadat. Naštěstí se moje obavy nepotvrdily, kniha je stále ve velice dobrém stavu.

Příběh čtenáře přivádí do Vatikánu, na samém sklonku pontifikátu Jana Pavla II, tedy v roce 2004. Ve vatikánských zdech chystá doktor Ugolino Nogara výstavu, která se má věnovat historii Turínského plátna a knihy Diatessaron – pátého evangelia. Na výstavě mají zaznít významná odhalení, která se týkají těchto dvou svatých relikvií. Jednoho deštivého večera je Ugolino nalezen mrtev v zahradách Castel Gandolfa. Proč ho zastřelili? Je to kvůli výstavě a tajemství, které mělo zůstat neodhaleno? Nebo je důvod úplně jiný…

Vypravěčem příběhu je otec Alexandros Andreou, řecký katolík. Pochází z řecké rodiny, ve které má kněžství dlouhou tradici. Dokonce i jeho bratr Simon je knězem – římskokatolickým. Otec Alexandr přísluší k větvi katolictví, ve které je kněžím dovoleno se před vysvěcením oženit, proto má také malého syna. Manželka je ale opustila krátce po synově narození a tak Alexandr vychovává syna sám. Nevím (ani po dlouhém čtení a přemýšlení) jaký mám k hlavní postavě a vypravěči příběhu vztah. Totéž ostatně platí i pro ostatní postavy. Jejich kněžský stav, víra a život za hranicemi Vatikánu mi připadal natolik jiný, že mě to nutilo udržovat si od nich odstup a pozorovat je jakoby zvenčí. V průběhu čtení to ničemu nevadilo. Spíš si myslím, že to bylo ku prospěchu věci – mohla jsem jejich myšlenky a činy posuzovat bez citového zaujetí.

Fragment Diatessaronu. Zdroj.

Začátek příběhu byl poněkud rozvláčný. Ne nudný, protože obsahoval celkem zajímavé informace o katolických církvích a o jejich uspořádání. Něco jsem věděla, něco ne, takže chápu, proč pan autor zahrnul takový úvod. Musel počítat s tím, že většina čtenářů vědět nemusí.  Bohužel jsem se kvůli tomuto do knihy celkem obtížně začítala a lehce se od ní odcházelo, protože jsem musela zjištěné informace vstřebat. Když už jsem se začetla, byla kniha zajímavá a nenudila jsem se u ní. Jen si vyžadovala moji soustředěnou pozornost, není to tedy čtení do tramvaje, ale spíš k domácímu krbu.

Vyprávění otce Andreoua bylo prodchnuto proudem informací o rozdílech a neshodách mezi řeckými a římskými katolíky. To pro mě bylo překvapení. Netušila jsem, že některé rozdíly jsou dost zásadní. Povšechné informace sice mám, ale takové ty běžné, které má každý nevěřící člověk, co se o náboženství zajímá spíš minimálně.  Pro knihu to tedy bylo důležité, také to bylo velmi originální, ale mohlo toho být méně :) Náboženství je tam moc moc moc, věřím, že někomu to třeba vadit nebude, že to naopak bude přínosem, ale pro mě to bylo z počátku matoucí. Moje očekávání od knihy byla totiž jiná. Slibovaná akčnost knihy se u mě rozplynula v přílišných úvahách a myšlenkových pochodech postav. Na jednu stranu skvělé, že čtenář vidí hodně do postav, do jejich vnitřního prožívání a dozví se doslova každý detail, ale potom je potřeba knihu s nikým nesrovnávat a neprezentovat jako akční čtivo (Brown).

V knize nešlo prvoplánově o divokou honičku za ukrutným tajemstvím, jak to bývá v Brownových knihách ani o detektivní příběh, který v ní nakonec byl, i když napětí a tajemnost se trochu zvýšily po straně 130. Ve chvíli, kdy jsem na knihu přestala pohlížet jako na senzaci typu brownovek, se kterými je chybně srovnávána, začala jsem si čtení opravdu užívat a toulat se v myšlenkách a prožívání postav. I když jejich jednání pro mě bylo místy těžko pochopitelné. Středobodem příběhu byly otázky víry a svědomí člověka. O evangeliích jsem si v knize přečetla více, než jsem se dozvěděla za dosavadní život. Celý příběh byl prodchnutý vírou natolik, že se mě to poměrně hluboce dotklo, ačkoliv nejsem věřící. Dalším nosným bodem příběhu byly mezilidské vztahy, mezicírkevní vztahy, ochota obětovat se pro ostatní až v absurdním měřítku a hlavně posedlost relikviemi.

Druhá linie vyprávění je oním slibovaným detektivním příběhem – otec Andreou se totiž zaplete do vyšetřování vraždy svého přítele doktora Nogary a šťourá kde může na vlastní pěst. Do mordu je také záhadným způsobem zapleten jeho bratr Simon, který našel mrtvolu. Odmítá ale cokoliv vypovídat a podezření proto logicky padá na něj – začíná církevní soud, který by Simona mohl stát jeho kněžství. Simonova paličatost ohledně výpovědi pro mě byla nepochopitelná až do úplného konce, kde se vše vysvětlilo a konec mě překvapil docela dost, i když jsem to vlastně mohla očekávat. Samotná záhada dvou relikvií, plátna a evangelia, pro mě nebyla v příběhu tím, co mě zajímalo. Nejspíš to bylo proto, že nebyla předkládána takovým senzačním a akčním způsobem jako u už zmíněného Brovna, ale spíš se na ni pohlíželo očima vědce (Nogara) a kněžích. Pátrání tedy probíhalo více mezi řádky knih, evangelií a poznámek doktora Nogary k výstavě.

Detail Turínského plátna. Zdroj.

Popis uspořádání, hierarchie a fungování Vatikánu nicméně zajímavý byl a dosud jsem se nesetkala s knihou, která by se tímto tématem zabývala do takových detailů. Nikdy dříve mě kupříkladu nenapadlo, že ve Vatikánu vyrůstají děti a zdálo se, že by to mohl být docela příjemný život. Informace v knize jsem nikde neověřovala, protože díky vyčerpávajícímu popisu jsem neměla tu potřebu, takže pouze doufám, že toto všechno nebylo pouhým výplodem fantasie pana autora. Působilo to totiž velice opravdově.

Pokud tedy nebudete počítat s tím, že se vám dostane další knihy, která se zabývá senzačním lovem na historické artefakty církve, mohli byste si v příběhu najít to svoje. S Brownem má totiž společné jen ty náboženské relikvie. Zpracovaná je úplně jinak – méně senzačně a více informativně, co se církve týče. Pokud očekáváte detektivku z prostředí Vatikánu, budete spokojení a dostanete navíc pátrání po záhadě dvou relikvií. Detektivní zápletka není špatná a přibližně od třetiny je to i záhadné a napínavé. Pokud si ale moc nepotrpíte na náboženství a katolickou církev a vadil by vám kněz coby hlavní postava (a i většina vedlejších postav), pravděpodobně tato kniha nebude nic pro vás.


Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji nakladatelství Portál. Knihu si můžete pořídit zde.


4 komentáře:

Bilbovy knihy řekl(a)...

Kniha určitě není špatná, ale anotace láká na nebezpečí, napětí, Browna atd. To se bohužel nestalo a u tak dlouhé knihy to byla chyba :(
Katy

Kateřina Miklíková řekl(a)...

To máš pravdu, srovnáním s Brownem někdo přestřelil, ale já jsem si v knize i tak našla něco, co mě bavilo :) Takže nemohu říct, že bych byla zklamaná, prostě jsem jen v průběhu čtení změnila úhel pohledu a hned to bylo lepší :). Děkuji za komentář a přečtení.

TlusŤjoch řekl(a)...

O weekendu jsem si ji koupil.
Doufám, že se ve čtvrtek do ní zanořím.

Kateřina Miklíková řekl(a)...

Tak ať se líbí :) děkuji za přečtení a komentář.