Panský klub

„Náš zákazník, náš pán!“

Autor: Daniel Kapča
Počet stran: 339
Rok vydání: 2016
Nakladatel: vlastním nákladem

Anotace:

Dominik a Robert provozují luxusní Panský klub, který se drží jediné zásady, "Náš zákazník, náš Pán". Lilian Ganonová, mladá a zhýčkaná nezbednice, k tomu nevlastní dcera kandidáta na prezidenta, okusí tuto zásadu na vlastní kůži. Celý její svět se rázem převrátí vzhůru nohama, když se jednoho dne nedobrovolně ocitne v klubu a je nucena projít výcvikem na Společnici, aby byla následně doručena zákazníkovi. V ten samý moment se rozjede doslova hra o přežití a není vůbec jisté, jestli se jí podaří dostat pryč. Ve světě, ve kterém je lidstvo postihnuto nemocí, která zabraňuje rozkladu mrtvol a morálka lidstva je na svém absolutním minimu, není jisté absolutně nic.

Panský klub je příběh odehrávající se v brutálním a zvráceném světě, ve kterém je hlavním uměleckým směrem Nekrotismus a sexuální touhy nabývají těch nejbizarnějších podob. A byť k tomu název svádí, rozhodně neočekávejte, že v rukou držíte erotický román, po kterém se budete červenat až za ušima. Na takové něžnosti není v Panském klubu místo.

Pokud jste si mysleli, že jste již viděli a četli vše a nic Vás již nedokáže překvapit či šokovat, Panský klub Vás donutí tento názor přehodnotit. 

Můj názor:

Panský klub se ke mně dostal díky nabídce samotného autora. Nejdříve jsem chtěla odmítnout, protože podle anotace mi téma přišlo mírně nechutné – na sexuální násilí si nepotrpím ani v knihách, ale pak jsem dala šanci malé ukázce a byla jsem velmi příjemně překvapena. Zbývalo už jen dočkat se říjnového vydání knihy.

Děj knihy Panský klub začíná v roce 2112 A hned z počátku nám pan autor předestře hlavní problém tehdejší doby – mrtvoly. Ne že by jich bylo nějak nadstandardně hodně (nejdřív), jenže ony ne a ne zetlít. Spálit také nejdou a nabízí se tedy otázka, či spíše dvě otázky: proč a co s nimi? Člověk je tvor vynalézavý a tak si poradí v každé situaci, tedy i v této. Vznikají speciální Spalovny, Moštárny (Bože!) a taky jeden moc „krásný“ nový umělecký směr, nekrotismus. V tomto století v sobě vůbec lidé objevují netušené hloubky perverzity a sexuálních úchylek.  A právě proto je tu Panský klub. Tady si zákazníci mohou splnit prakticky jakékoliv přání. Ocitáme se v roce 2177 a představení může začít.

Hlavními hrdiny knihy jsou majitelé Panského klubu Dominik – mozek a Robert – ranař. Znají se už od mládí a náramně dobře si rozumějí. Hlavně v tom ohledu, že peníze nesmrdí a jsou ochotni pro ně udělat spoustu věcí. Pro ty dva je to tedy spíš morální záležitost (se kterou si hlavy nelámou), protože fyzické oběti přinášejí pochopitelně „zaměstnanci“ klubu (dobrovolně nebo nedobrovolně). Pro zákazníka cokoliv – doslova cokoliv. V davu zaměstnanců klubu mě oslovila především ženská hlavní postava Lilian Ganonová, původně dcera prominentního politika, později nedobrovolná zaměstnankyně klubu. Jí patří stěžejní zápletka příběhu -  do klubu ji unesou na objednávku jednoho ze zákazníků a ne zrovna příjemným způsobem je cvičena na společnici. Lilian mi nebyla sympatická a neměla jsem ji ráda. Její motiv byl sice pochopitelný, ale nepůsobila na mě dostatečně přesvědčivě ani jako oběť únosu, člověk bojující o přežití nebo pomstychtivá mrcha. Příběh ale nabídl jiné postavy, které jsem si mohla oblíbit a přát jim, aby z toho všeho vyvázly, když už ne ve zdraví, tak alespoň v celku.

Velice se mi líbila myšlenka GENu. Jakési mutace, která nedovolí mrtvolám rozklad ani likvidaci ohněm. A také to, jak si s tím lidé dokázali poradit, ať už se jednalo o praktické způsoby nebo způsoby silně nechutné. Toto měl pan autor opravdu dobře promyšlené. Trochu mě mrzelo, že se nerozvíjela dále myšlenka nekrotismu, jako uměleckého směru. Téma bylo zmíněno pouze na začátku a bylo fascinujícím způsobem nechutné. Ráda bych viděla přítomnost tohoto uměleckého směru trochu více začleněnou do děje – Nekrotický bál byl úchvatně děsivý, ale zůstal v tomto osamocen. Dále se rozvíjel pouze extrémní sadismus návštěvníků klubu v duchu hesla „Náš zákazník, náš pán“. To bylo sice místy hodně drsné až nechutné, ale nebylo to popsáno zase až tak sugestivně, že by mě z toho mrazilo – což je možná dobře :). Na druhou stranu po jedné drsnější scéně s kolenem a lžičkou jsem tak hodinu málem kulhala. Takže představivost zafungovala :) Pocit bolestivě oslizlého oka z další scény dosud přetrvává :).

Jak už jsem psala, byla ukázka hodně lákavá a vzbudila moji zvědavost v tom ohledu, že jsem chtěla zjistit, čeho všeho je pan autor schopen. A nezklamal mě. Svoje hrdiny donutil k věcem naprosto neskutečným. Na startu mě lehce odradila erotická scéna, protože je prostě moc nemusím, ale z ukázky jsem již věděla, že s nějakou tou erotikou musím v tomto příběhu počítat. Nakonec to přeci jen nebyl pouze sex, o který tu šlo, ale především syrové násilí a úchylné podivnosti okolo. Takové ty echt tvrdé porno scény (jako ta první) panu autorovi moc nešly, ale překvapivě u těch několika jemnějších jsem shledala pravý opak. A ano, v této šílené knize se najdou i celkem něžné scény. Popis mučení a násilností byl ale docela přesvědčivý. Asi jsem už čtenářsky dost otrlá, protože některé násilné situace byly spíš zdrojem pobavení než zhnusení a některé byly vyloženě divné (havran – krysa by působila lépe).  Našlo se však i pár opravdu vydařených odporných kousků.

Při čtení mi příběh přišel lehce nevyvážený. Některé části byly lépe zpracované než jiné. Nejlepší je první třetina – lákavá, slibná, vzbuzující zvědavost. V momentě, kdy se na scéně objeví Lilian, to začne být trochu slabší. Každopádně nemůžu říct, že by mě příběh zklamal, i když podle ukázky jsem očekávala, že se bude ubírat malinko jiným směrem. Celkový styl psaní se podle mého názoru hodí k tématu a ladění díla, ačkoliv místy se zdá trochu kostrbatý. Ostřejšími výrazy se nešetřilo, ale čtenář to musel očekávat. V tomto typu knih se šlapkám nezpívají písně o kytičkách. Na každé stránce se něco děje. Akce přichází rychle, u čtení jsem se nestačila nudit, ani ztrácet pozornost. Pan autor něco takového nepřipustil a hnal svoje postavy tempem rychlovlaku z jedné scény do druhé. Až jsem si říkala, jak je možné, že se stíhají tak rychle hojit :). Jedná se však o fikci, takže je možné prakticky cokoliv a na všechny svoje „jak je to možné“ jsem dostala náležitou odpověď.

Ke Kulhánkovi bych knihu úplně nepřirovnávala, u něj si sice také užijeme násilí, ale jiného typu. Možná velmi málo mi něco připomínala z Příliš dlouhé swingerspárty, ale to asi bude tím prostředím bordelu a stylem jeho fungování :)

Jako prvotina nebyla kniha vůbec špatná a jsem zvědavá, co pan autor předvede příště.

Za recenzní výtisk s věnováním moc děkuji. Pokud vás kniha zajímá a chcete vědět více, jděte se podívat přímo na stránky knihy sem.

Píseční červi Duny

Autor: Brian Herbert, Kevin J. Anderson
Série: Duna (8. díl)
Počet stran: 568
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Baronet
Překlad: Dana Chodilová

Anotace:

Po velkém chaosu celého vesmíru musí dojít opět ke sjednocení, a tak je lidstvo nuceno postavit se tváří v tvář říši strojů vedené nenasytným Omniusem. Rychle plynoucí děj přináší nespočetně zápletek a akčních scén, jež činí cyklus tak přitažlivým.

Můj názor:

Jakožto milovníka Duny (první díl série), která mě přivedla k fantasy literatuře a dosud ji považuji za nejlepší knihu svého druhu, mě pochopitelné nové vydání Písečných červů nemohlo nechat chladnou.

Pro čtení této knihy je nezbytné přečíst předchozí díly série. Jinak totiž nedávám moc šanci pochopení celého děje a souvislostí a hlavně bez znalosti předchozího díla čtenář jen těžko ocení krásu příběhu a prostředí a také dokonalou promyšlenost fungování světů, náboženství a filosofie, na které je založená celá série Duna.

Proč je náboženství důležité? Protože sama logika člověka nedonutí k velkým obětem. Za předpokladu náležité náboženské horlivosti se však lidé vrhnou do beznadějného rizika a ještě se budou považovat za požehnané.

Missionaria protectiva, První učebnice

Děj začíná 21 let po úniku z Kapituly. Ocitáme se na palubě nelodi Ithaka a v axolotlské nádrži se chystá ke zrození ghola. A ne jen tak obyčejný ghola. Jedná se o klon narozený z uchovaných buněk samotné Alie, Vládkyně nože, dcery Jessiky a sestry Paula Muad´diba, který byl prvním Kwisatsem Haderachem. Ostatní členové-gholové Ariiny rodiny už jsou oživeni a s nimi mnoho dalších důležitých postav, jenž byly zásadní při svrhnutí vlády rodu Corrino, které se odehrálo nějakých patnáctisíc let zpět. Mají stát i v čele nového odporu proti myslícím strojům, o nichž se soudilo, že byli již dávno vyhlazeni.

Lidé nejsou nikdy schopni naprosté přesnosti. Navzdory veškerým znalostem a zkušenostem, které jsme načerpali od nesčetných „vyslanců“, Tvarových tanečníků, nám zbyl jen zmatený obrázek. Ty chybné zprávy o lidské historii nicméně poskytují zábavný přehled o přeludech lidstva.

Erasmus, Záznamy a analýzy, záloha 242

Proti skupince dávných hrdinů stojí Synchronizované impérium v čele s Omniusem – počítačovou všemyslí a jeho mluvčím Erasmem, myslícím strojem. Tito dva chystají Armagedon, chtějí zotročit a vyhladit veškeré lidstvo a nastolit definitivní vládu myslících strojů. Průběh událostí v závěru Armagedonu určí poslední Kwisatz Haderach a ten se nachází na nelodi. Proto po ní Omnius zuřivě pátrá a mezitím jeho lodě plné strojů pokračují ve vybíjení lidí a dobývají jednu hvězdnou soustavu za druhou. A stroje mají také své gholy – barona Vladimira Harkonena a Paola, druhého z klonů Paula Muad´diba.

Finální bitva mezi Starým impériem a Myslícími stroji je na spadnutí. Kdo zvítězí? Lidé nebo stroje? Nebo někdo třetí…

(Jen poznámka na okraj: Myslím, že už je jasné, proč je nutná znalost předchozího díla, bez toho se totiž v pojmech nedá orientovat.)

Zdroj.

Dunu jsem objevila někdy na základce a byla jsem okouzlena celou filosofií, myšlenkami a náboženstvím, které pan Herbert stvořil. Nejinak je tomu i v tomto posledním díle, které však již nepíše on, ale jeho syn. A je to na knize docela poznat

Děj se dělí na kapitoly označené vždy tak aby bylo jasné kolik let od úniku z Kapituly právě je (21 22 23) a každá kapitola obsahuje kratší části z různých míst, aby bylo jasné, co se v tom roce odehrálo důležitého a kde. Části jsou odděleny citáty a myšlenkami postav, které souvisí s dějem další kapitoly. Tyto myšlenky mám ráda, dokážou vyvolat mnoho otázek a podnětů k zamyšlení nebo nakopnout k tomu, abyste si odpověď našli sami.

Ústředním motivem příběhu jsou píseční červi. Pro někoho proto, že jejich životní cyklus se pojí se zvláštním geriatrickým kořením melanží. Většina lidstva už na něm sice závislá není, ale přece jen se najdou tací, kteří ho potřebují – Kosmická Gilda pro svoje navigátory a benegesseriťanky pro budoucí Ctihodné matky. Platidlem je pro všechny. Pro druhé jsou červi důležití, protože je uctívají jako bohy. V knize se objevili hned ve dvou podobách –  geneticky modifikovaní jedinci, vypuštění do moře planety Buzzel a původní píseční, kteří našli domov na Quelsu. Spolu s jedním mužem budeme také snít o tom, že se vrátí zpět na vypálenou a mrtvou planetu Arakis…

Druhou zásadní věcí je útok armády myslících strojů na lidskou rasu. Stroje postupují nemilosrdně od planety k planetě a rozsévají smrt. Proti nim stojí sjednocené Sesterstvo benegesseritských čarodějek a posádka nelodi Ithaka v čele s gholou Duncana Idaha. Sesterstvo spoléhá na zbraně, neloďani na oživené gholy, kteří mají cenné taktické znalosti ze svých minulých životů a některý z nich by mohl být poslední Kwisatz Haderach.

Všichni, kdo četli Dunu, vědí, co znamená mít na své straně Kwisatze Haderacha, on je rozhodujícím prvkem, s ním se má naplnit proroctví a údajně se vyloučí neúspěch v poslední bitvě. Obě strany se proto snaží najít ho za každou cenu, jenže všichni tak trochu pozapomněli na to, že on může mít vlastní hlavu a pěkně paličatou. Kdo to měl být jsem neuhodla a každou chvíli se přikláněla na stranu jiného favorita…

Žádné vzdělání, výcvik ani jasnozřivost nám nemohou ukázat tajné schopnosti, které v sobě skrýváme. Můžeme se jenom modlit, aby ten zvláštní talent byl k mání v době, kdy to budeme nejvíc potřebovat                         

benegesseritská příručka akolytek

Už ze začátku je zřejmé, že se mi styl, kterým je kniha psaná líbí a vyhovuje mi. Předpokládá totiž větší samostatnost čtenáře. Množství popisů je celkem omezené ve srovnání s jinými fantaskami, autoři se nevyčerpávají zbytečnými detaily a spoléhají na znalost předchozího díla a představivost čtenáře. Příběh je psán zajímavým stylem a myslím si, že se nic důležitého nezatoulalo v překladu. Musím přiznat, že původní Duně – myslím první díl série - se ale nevyrovná a to především zpracováním postav – hrdinů příběhu, které si páni autoři vypůjčili z původního díla. Některé postavy se mi zdály dost charakterově znehodnoceny, působili ploše a nedotaženě, uspěchaně. Možná to bylo tím, že jako gholové nejdříve neměli svoje vzpomínky z minulých životů, jenže například takový fenomenální intrikán jako byl baron Harkonnen vzpomínky měl a přes to působil jako hlupák. Zdá se mi, že pánové autoři nevyužili možnosti, které se jim nabízely se skupinou oživených gholů. Někteří z nich nakonec svoji vteřinu slávy měli, ale bylo to opravdu nakonec a kromě Leta II mě spíš zklamali. Chápu, že kniha měla především jiné hlavní hrdiny, jenže příběh působil tak, že si autoři nedokázali poradit s takovým množstvím oživených postav z minulosti.

Zdroj.

Zápletka byla poměrně komplikovaná, jak to bývá u této série zvykem, ale v určitých věcech byla překvapivě průhledná, což tak úplně zvykem nebývá. Líbilo se mi, že páni autoři zachovali systém „intriky v intrikách jiných intrik“ a nepřátelé se objevovali na každém rohu. Každý z vůdců skupin si šel za svým a to poměrně dost přesvědčivě.

Konec se mi zdál trochu laciný, ukecaný a uspěchaný oproti například fenomenálnímu závěru zmíněné první Duny. Závěrečná bitva byla sice popsána hezky, ale pak chybělo něco, z čeho by se mi zamotala hlava. Prostě jen povídali a povídali až do konce. Jako zakončení série Duna se každopádně vyplatí knihu přečíst i kdyby jen z jakési nostalgie a hřejivého pocitu ze setkání s milovanými hrdiny, i když nedokonalými. Je to prostě konec jedné legendy.

Knihu a nejen tuto, ale celou sérii, doporučuji všem. Ti, kteří nic podobného dosud nečetli, díky ní možná objeví krásu tohoto typu knih jako já. A ti ostatní si prostě užijí skvělou fantasy sérii. Každopádně doporučuji začít od prvního dílu.

Za recenzní kopii velice děkuji Palmknihám. Pokud vás kniha zaujala, můžete si ji pořídit zde. A mají i celou sérii :)

Zdroj.

Jak se mi to běhá

S blížícím se podzimem jsem opět vyměnila – nejdříve se značným odporem, ranní běhání za odpolední. Přes léto jsem si natolik zvykla běhat v lesíku, polích a lukách, že se mi na ty betonové chodníky a smrduté ulice zpět prostě nechce. Jenže běhej potmě v lesíku, že. A ono kupodivu v pět ráno, kdy vyrážím běhat, už tma jaksi je. Na políčku v jetelíčku mě zase před nedávnem vyděsilo divoké čuně a představa, že mě takto překvapí ve tmě… nedal by mě na stovku ani Bolt :).

Zdroj.

Odprostila jsem se tedy od narcisistních a stydlivých teorií o tom, že na mě kdekdo kouká (co by taky na mě vykoukal) a pokusila se o odpolední běhačku (neplést s běhavkou :)).

Kupodivu má odpolední běhání oproti rannímu i několik výhod:

•    Není třeba vstávat za deset pět, abyste měli hodinku na běh a ještě čas na sprchu (pokud chodíte jako já do roboty na sedmou) a navíc není nutno přemlouvat se k předčasnému opuštění vyhřátého pelechu. A všichni víme, jak je ráno postel pohodlná :)
•     Máte dost času na protažení před a po, takže pokud už jste starší kus, netrápí vás ranní mrtvolná ztuhlost
•     Není tma jako ráno ani na začátku září, takže vás v lese žádný bubák nesežere a nemusíte se proto plantat na betonu jako koza
•     Můžete běžet bez hodinek, netlačí vás žádný otravný začátek pracovní doby
•     Prásknete desítku ani nevíte jak, protože máte čas běžet pomaleji a ve výsledku je to víc za stejný čas než když se ráno štvete – nechápu to, ale je to tak :)
•     Na konci máte čas na hodinovou vanu s knížkou :)
•     Ráno můžete místo běhu zařadit patnáctiminutovou protahovací jógu, abyste se do práce netáhli jako zombie, ale okouzlili spolupracovníky mladistvě křepkým krokem

Ale taky:

•     Nemáte ráno takový krásný začátek dne s půvabným východem slunce, svěžím vzduchem a neméně svěží pletí po doběhu :) večer je svěží pleť na houby, když lezete do postele. Polštář to neocení tak, jako kolegyně v práci.
•     Potkáte daleko víc lidí, což nemusí být vždy příjemné, pokud jde před vámi například kuřák a tímpádem si dáte krásného hlubokého šluka do roztažených plic. Fungují všechny otravné brzdící semafory po cestě do lesa a jezdí daleko více povozů. A celkově prostě nemáte krajinu pro sebe.
•     Nepotkáte žádné z těch zvířátek, které ráno možno potkati, protože je lidé ještě nezahnali hlouběji do lesa. Tady u nás jsou to srnky, bažanti, lišky a divoké čuně. Sem tam veverka nebo syslík na letišti, kde mají doupata. A taky žádné čerstvé ranní pavučiny, které se vám natáhnou přes obličej. Za to se vy můžete natáhnout přes vodítko sousedovic Azora, které vám příhodně se svojí paničkou nastavili přes cestu tak, že jste si ho všimli na poslední chvilku.
•     Pejsků je obecně více. Někteří si s vámi rádi zaběhají, ale mám tu i jednoho, který by mi rád prokousnul lýtko.
•     Je větší teplo až podstatně větší teplo – toto ovšem platí jen do té doby, než se podzim pořádně rozjede.
•     Je potřeba si ukrást čas z odpoledního programu, což není vždy úplně ideální. A hlavně to není vždy úplně lehké :)

Takže zase nevím, co je lepší, jestli ráno nebo odpoledne. Ještě budu muset zkusit večerní :).

Zdroj.

Dáma z popela

Autor: Christine Trent
Série: Dáma z popela (1. díl)
Počet stran: 402
Rok vydání: 2015
Nakladatel: Brána
Překlad: Hana Vališová

Anotace:

Mrazivý příběh o smrti, která se před ničím nezastaví. Bude osud nezvratný? Jedině žena se železnou vůlí může uspět jako pohřební zřízenec ve viktoriánském Londýně, ale Violet Morganová je na svou živnost velice pyšná. Zatímco je její muž Graham zaujatý budováním jejich postavení ve společnosti, Violet se věnuje jejich pohřebnímu ústavu. Je empatická, velice znalá pohřební módy a více než smířená s rolí smrti v životě - dokud její mrazící řinčení nezaklepe na její dveře.

Můj názor:

Proč tahle kniha? No, to není těžké uhodnout – viktoriánské období, pohřebnictví, žena v čele takové netradiční profese a trocha té morbidní zvědavosti. Tohle všechno mě vedlo k tomu pořídit modročernou dámu s lákavou obálkou do mé knihovny a pustit se do ní, protože druhý díl už také spatřil světlo světa.

Hlavní hrdinkou knihy je žena majitele pohřebního ústavu v Londýně Violetta Morganová. Pohřební ústav vede společně se svým manželem Grahamem, který je tak trochu hlupák a Violetty si už neváží a snad ji ani nemiluje. Nemohu se rozhodnout, jakým dojmem na mě hrdinka působila. Na jednu stranu to byla nepochybně silná žena, která si dokázala poradit v tak nezvyklém oboru, jako je pohřebnictví. K mrtvým „klientům“ a jejich rodinám se chovala s úctou. Měla velké srdce a nešla jí upřít snaha o blaho svých bližních a snaha o to být dobrou manželkou, i když k vedení domácnosti neměla moc vlohy. Občas se ale projevila strašlivě naivně, což mi k její dřívější charakteristice moc nesedělo. Při čtení jsem k ní měla spíš neutrální pocity.

Navzdory ohlášené detektivní zápletce se mi příběh zdál docela jednoduchý, ale četl se lehce a hezky. Napínavá zápletka totiž není to, co je na příběhu nejlepší, vlastně ve mně ani moc zvědavosti a pozornosti nevzbudila. Rozhodně ne tolik, kolik samotný pohřební ústav. Vypravování pohřbů, péče o mrtvé, ale i oblékání a šperky z černého jantaru a styl pohřbu ve viktoriánské době – nic podobného jsem dosud nečetla. Kniha, která je tolik o smrti, vyrovnání se s ní a obecně o posledních věcech člověka… zatím se mi dostaly do rukou pouze knihy o egyptském pohřebnictví, takže toto bylo skutečně originální prostředí pro román. Krom těch pohřebních záležitostí je kniha klasickým společenským románem o ženě a spíš tedy i pro ženy. Nechybí zde životní těžkosti, které musí překonat, nemilovaný manžel, který je tak trochu hňup a nevidí, co v ženě má a také nová láska – to když se objeví muž, který vidí. Ctitel paní Morganové byl milý člověk, udělal by pro ni spoustu věcí a choval se jen natolik zamilovaně, aby to nepůsobilo lacině a hloupě. Detektivní zápletka byla trochu slabší. Chápu ale, že běžný člověk by se více k vyšetřování vražd stejně nedostal. Vrah na mě působil jako trochu duševně slabší osoba, nikoliv prohnaný a vypočítavý zabiják. I to, jakým způsobem došlo k přiznání, bylo dost divné. Jakoby to paní autorka chtěla mít co nejrychleji za sebou.

Zajímavý byl náhled na to, co se dělo v Anglii, když byla v Americe válka Severu proti Jihu. Z knihy Jih proti Severu jsem získala povědomí o životě v otrokářském systému, za války a po ní a v této knize byl předveden život ve viktoriánské Anglii a pohled na válku, která se odehrávala za oceánem. Jen jsem možná čekala trochu více viktoriánství – více tehdejšího životního stylu, takže v tomhle ohledu jsem možná malinko zklamaná. Při čtení se mi zdálo, že příběh se může odehrávat prakticky kdykoliv, ne jen ve viktoriánské době. Vhled do pohřebnictví mě bavil, ale jinak jsem se moc zajímavého a hlavně nového nedozvěděla.

Konec byl prostě jako z červené knihovny, ale proč ne, jednalo se konec konců o společenský román. Ačkoliv je kniha nenáročná a oddechová, čte se vcelku dobře a sama. Z přílišné morbidity také nemusíte mít obavy. Na smrt je tu pohlíženo vážně a s úctou a jakékoliv nechutné věci paní autorka vynechala. Líbily se mi také citáty o smrti z pera slavných klasiků, které byly na začátku každé kapitoly.

Pokud tedy hledáte něco nenáročného a zároveň netradičního, zkuste Dámu z popela. Já zkusím druhý díl, Uloupené tělo.

Novinkovník

Tak nějak zjišťuji, že mě tyhle novinkové články přestávají bavit psát, ale se srpnovo-zářiovo-říjnovými přírůstky se tak nějak pochlubím ráda :) mám z nich totiž příšernou radost. Vůbec nepochybuji o tom, že některé znáte, protože v současné době hýbou knižním světem. Ale třeba se taky najde někdo, kdo se zrovna vrátil z jiné galaxie a ještě o nich neslyšel :)

Pohádkový začátek

Jako první jsem úplně náhodou narazila v antikvariátu na knihu Pomsta a rozbřesk. Nechápala jsem, co tam dělá tak brzo po vydání - úplná novinka, nečtená a za dobrou cenu 140 ká. No nekupte to! Málem jsem si zlámala nohy, jak jsem se hnala k regálu :) "To je to tak dobrý?" ptala se prodavačka - vůbec nepochybuji že bude, převyprávění pohádek totiž miluju a kór tu o Šeherezádě.

Když už jsme u těch pohádek, mám tu jednu převyprávkovou, nad kterou jsem dlouho, dlouho váhala, jestli ji pořídit. Přečetla jsem kvanta nadšených recenzí a několik ne tak nadšených a nakonec ji stejně mám - Dvůr trnů a růží.

Babička a její moučník

Jako další následují dvě šťastné výhry Tady byla Britt-Marie, kterou jsem vyhrála v soutěži s Knihy.cz a Bábovky. Ty jsem pro změnu získala v soutěži s knihkupectvím Knihcentrum. Britt je kniha od mého oblíbeného autora Fredrika Backmana a zároveň první kniha, kterou jsem od něj četla. Jsem tedy ráda, že si mě našla i v papírové podobě. Bábovky byly trochu překvapivá výhra v tipovačce, které mi většinou nejdou. Podle recenzí moc nevím, co si o knize myslet, takže si ji nechám na dlouhé zimní večery a uvidím sama. Mám je dokonce podepsané od paní Třeštíkové :).

Recenzáček na závěr

Nevím jestli něžný výraz "recenzáček" je tady na místě. Můj nový poklad je totiž slušně rostlý. Krásných 951 stran romaticko-historického příběhu, pokračování Cizinky - Vážka v jantaru. Seriál jsem si oblíbila, tak jsem byla zvědavá, jak si u mě povede kniha. Zatím jsem asi ve třetině a baví mě to snad ještě více, než seriál.

Jestli některou z knih znáte se ptát nebudu :) ale četli jste některou? A jak se líbila?

Vážka v jantaru

... Před očima se mi promítal pohled na ony kameny. Malý kruh z kamenů postavených na vrcholu strmého zeleného kopce, jenž nese jméno Craigh na Dun, Vílí hora. Jedni praví, že je kouzelná, jiní zase, že je prokletá. Obojí je pravda. Ale skutečný účel kamenů nikdo nezná. Jen já.

Autor: Diana Gabaldon
Série: Cizinka (2. díl)
Rok vydání: 2016
Počet stran: 951
Nakladatel: Omega
Překlad: Anna Polanská

Anotace:

Bývalá zdravotní sestra a v současnosti úspěšná primářka Claire Randallová se s dospělou dcerou Briannou vrací do zamlžených kopců Skotské vysočiny. Vypráví jí neuvěřitelný příběh, v němž ožívá starodávná legenda druidů. Brianna se dozvídá o tajemném kruhu z kamenů, o lásce, jež překonává hranice času, i o Jamesi Fraserovi, bojovníkovi, jehož udatnost donutila mladou Angličanku vyměnit život v jistotě za vír nebezpečných nástrah. Její strhující dobrodružství pokračuje v 18.století ve Francii, kde se setkává s princem Karlem Eduardem Stuartem. Neuznaný následník trůnu se s pomocí skotských klanů pokouší ujmout svého děditství. Claire se snaží povstání předem odsouzené k neúspěchu překazit a zoufale bojuje o záchranu svého dítěte i muže, jemuž věnovala srdce.

Můj názor:

První dojem z Vážky v jantaru? No, nebude to lehké čtení :) ani ne po stránce literární jako spíš po stránce fyzické. Kniha je totiž docela cvalda (951 stránek), takže čtení je tak trochu posilovna. Tohle drobné nepohodlí při čtení je ale jedinou věcí, kterou Vážce v jantaru vyčtu.

Na to, abych si napsala do Omegy, když vyhlásili recenzní konkurz, mě navnadil seriál Cizinka, který mě doslova uchvátil. Byla jsem tedy zvědavá, jak si povede knižní předloha k druhé řadě seriálu.

Kniha začíná překvapivě v současnosti, přesněji v roce 1968. Claire přijíždí do Skotska se svojí dospělou dcerou Briannou, pátrat po mužích, kteří kdysi zemřeli při bitvě u Cullodenu. Proč po nich pátrá se nedozvíme hned, i když později to bude jasné. Ubytují se ve městě Inverness a o pomoc při pátrání požádají Rogera Wakefielda – profesora  dějepisu v Oxfordu. Jeho pátrání je přivede až k hrobu Jamese Frasera (nééééé :)), což přiměje Claire, aby svojí dceři svěřila rodinnou historii…

Konečně se tedy přeneseme do minulosti, do roku 1744. Navážeme přesně tam, kde Cizinka končí – Jamie a Claire přijíždí do Francie, aby se pokusili překazit Karlu Stuartovi plány na znovuobsazení skotského trůnu a zmařili tak bitvu u Cullodenu, ke které má teprve dojít a při níž, jak už víme, zahyne spousta Skotů a celkově nepřinese Skotsku nic dobrého. Krom tohoto si v knize užijeme také dost jejich běžného života a soukromých situací. Zatímco Jamie pracuje u svého příbuzného a řídí jeho obchodní firmu s vínem, Claire si „užívá“ radosti a strasti těhotenství a chodí pomáhat do nemocnice pro chudé. Jako paní domu pochopitelně také musí pořádat různé večeře a zábavy pro šlechtu a jiné vlivné osoby. Seznámí se tak nejen s Karlem Stuartem, ale také s králem Ludvíkem, panovníkem Francie. Ke čtení samozřejmě patřila spousta zážitků s tehdejší pověrčivostí, tak trochu šarlatánským léčitelstvím a možná i špetkou tajemna a magie. Hrdinové jsou také vystavení spoustě nepříjemných věcí a situací, které prověří jejich odvahu, vynalézavost a hlavně vzájemné pouto.

Nikoho asi nepřekvapí, že jsem si hodně oblíbila Jamieho :) paní autorka prostě ví, jak napsat hlavní mužskou postavu, aby si čtenář (hlavně čtenářka) spokojeně vrněl. Claire jsem obdivovala pro její schopnost přizpůsobit se situaci a období, ve kterém se ocitla. Přece jen se narodila v malinko později a některé věci jí prostě nutně museli připadat divné a nepohodlné. Velice se hodilo její povolání zdravotní sestry. Nedokážu si představit žádné vhodnější, které by pro svoji hrdinku mohla paní Gabaldon zvolit :). Ostatní postavy byly také skvělé. Líbilo se mi, že nikdo nebyl vyloženě záporný, všichni byli prostě lidští s dobrými i špatnými chvilkami, dokonce i ten mizera Randall má svoje světlé okamžiky. Spolu s novými lidmi dostane v knize prostor i spousta starých známých z Cizinky. Dokonce se mihne i můj velký oblíbenec z prvního dílu Colum McKenzie.

Ze začátku jsem si říkala, jaká je škoda, že se kniha odehrává ve Francii a nikoliv ve Skotsku, ale nakonec jsem ani o to Skotsko nezůstala ochuzena :). K Jamiemu a Claire se mi divoká skotská příroda a běžný život hodí více než vysoká francouzská společnost. Ve Skotsku ovšem vše směřuje k té osudné chvíli, kdy vypukne bitva u Cullodenu. Ta prostě bude – to je fakt, se kterým se paní autorka netají už od první kapitoly.

Jamie a Claire. Zdroj.

V průběhu čtení mě paní Gabaldon nepřestávala okouzlovat svým lehkým a příjemným vypravěčským stylem a svým mistrovstvím v popisu všedních, každodenních situací. Život svých hrdinů popisuje velice poutavě a dokonale jsem si dokázala představit, co se v knize právě děje. Popisovaný život ve Francii a později i na Skotské vysočině byl velmi reálný. Neměla jsem pocit, že by bylo něco nepatřičného nebo nezapadajícího do příběhu. Dokonce i obyčejné manželské rozhovory Claire a Jamieho o naprosto banálních věcech mě bavili a co teprve ty, ve kterých rozehrávali svoje politické intričky. Oni dva se prostě úžasně doplňují, ať už se bezvýhradně milují nebo po sobě házejí talíře :).  Došlo dokonce i na nějaké veselé scény ze života, například při sklízení úrody brambor nebo lov na ováda. I u některých Jamieho výroků jsem se docela nasmála. V historickém románu je to příjemné zpestření, protože ty obvykle moc humorné nebývají. Jsem také ráda, že knihu nehyzdila žádná přehnaně vzletně popisovaná láska. To, co prožívala ústřední dvojice, bylo velmi pěkné, zamilované, ale nikoliv teatrálně přehnané. Z knihy se tak nestala historicko-červená hloupost, ale zůstala opravdu kvalitně napsaným příběhem. Paní překladatelka navíc dodala knize přidanou hodnotu v podobě velice půvabné a bohaté češtiny.

Nakladatelství Omega také odvedlo kvalitní práci na vazbě knihy. Ačkoliv v ní při čtení často zlověstně praskalo – a při té tloušťce se není čemu divit – vydržela čtení bez problémů a na knize to není nijak znát. Filmová obálka mi tentokrát také nijak nevadí a vyhovuje mi i všitá textilní záložka. Jako zajímavý a pěkný nápad hodnotím také předsádku knihy. Jsou na ní k prohlédnutí některé významné osobnosti, o kterých je v knize řeč a také důležitá data spolu s informacemi, co se v dějinách stalo, než došlo k bitvě u Cullodenu.

Knihu bych doporučila k přečtení všem milovníkům románů z historického prostředí, kteří mají rádi silné ženské hrdinky a trochu tajemna a nadpřirozena. Bude vhodným vánočním dárkem pro všechny milovníky Cizinky, ať už v knižní nebo seriálové podobě.

Za poskytnutí recenzního výtisku velice děkuji nakladatelství Omega a knihkupectví Dobrovský. Pokud máte chuť si ji také přečíst, seženete ji například přímo u Omegy zde, nebo zde v Knihách Dobrovský.

Válka čarodějek - Klan vlčice

Autor: Maite Carranzová
Série: Válka čarodějek (1. díl)
Rok vydání: 2010
Počet stran: 376
Nakladatel: CooBoo
Překlad: Vladimír Medek

Anotace:

Čas vyvolené přichází a odvěká válka čarodějek znovu vzplane po celém světě. Mladá Anaid ale do poslední chvíle netuší, že i ona bude na téhle šachovnici hrát důležitou roli. Neví nic o čarodějkách Odiš a Omar, dávných proroctvích, ani o přízračném světě. Trápí ji hlavně vlastní vzhled a osamělost. Připadá si jako ošklivé káčátko ve stínu své krásné a výstřední matky. Ale v den, kdy její matka zmizí, se Anaid náhle octne na cestě do neznáma. Troufne si přijmout svůj osud?

Můj názor:

Tohle dílko z literatury pro děti mě zaujalo především obálkou (jsem lehce modrofilní) a také tématem čarodějnictví, které tak nějak obecně hodně můžu. Bohužel jsem netušila, jak moc pro děti kniha bude. Osobně bych ji doporučila slečnám kolem deseti let a když na ni nahlédnu rádoby dětským pohledem, je poměrně hodně dobrá.

V příběhu o čarodějkách se seznámíme se čtrnáctiletou dívkou Anaid, která vyrůstá ve slavné čarodějnické rodině, jenže o tom nemá nejmenší tušení. Dozví se o tom až po smrti babičky Demeter, která byla matkou klanu Vlčic a po zmizení své matky čarodějky Selene. A jakmile vyprchá účinek lektvaru, který do ní matka roky lila, začnou se probouzet i její vlastní síly…

Začátek byl hodně slabý. Anaid je taková nemastná neslaná, chvíli neskutečně samostatná a rozumná, ale většinou jen vzdorovitý spratek. Jenže on vlastně každý je ve čtrnácti vzdorovitý a občas i spratek, takže mi ani netrvalo dlouho potlačit odporný dospělácký pohled na věc. Anaid mi sice nebyla moc sympatická, ale jako hrdinku jsem ji dokázala alespoň tolerovat. Když měla zrovna svoje dospělejší chvilky a nefňukala nad tím, jak moc je ošklivá, byla docela milá. Trochu mi vadila předvídatelnost toho, že bude (a byla) ve všem naprosto nejlepší, všechno objevila a zjistila a dokázala sama. V podstatě se téměř nemusela nic moc učit. Její ošklivé káčátkovství, ve kterém svůj příběh začínala, bylo poměrně uvěřitelné. Ovšem její přerod v nádhernou labuť už trochu zaváněl klišátkoitidou.

Vývoj příběhu byl docela hodně předvídatelný. Ne do všech detailů, to určitě ne, ale hlavní zápletka byla jasná už od začátku. Asi mi to při čtení nijak zásadně nevadilo, ale přece jen bych raději, kdyby paní autorka nebyla tak průhledná :). Taky nechápu, proč čarodějky jejího klanu byly vylíčeny jako (s prominutím) hloupé kačeny a v jiných klanech byly ženy mnohem silnější a sebejistější, ale to byl možná jen můj pocit, zesílený zmatkářstvím Anaidiny tety Criseldy.

Co se mi v knize líbilo hodně, byla propracovaná legenda o čarodějnických rodech Omar a Odiš. Nechci nic prozrazovat, ale od chvíle, kdy se začalo v knize řešit toto, se čtivost příběhu prudce zvýšila a děj začal být opravdu zajímavý. Už jen kvůli tomu stála kniha za námahu i mně. Paní autorka měla vše opravdu dobře promyšleno a o zajímavé, místy až napínavé situace nebylo nouze. Ke konci kniha získala až takovou potemnělou ponurost, ale nebylo divu, vždyť začíná válka čarodějek a kniha je prvním dílem série. Celý příběh je psán dost jednoduchým stylem, ale pro danou cílovku – tedy 10 až 15 let, bude určitě příjemná a čtivá. V tom věku bych ji hltala taky a sháněla se po dalších dílech. Teď už ale další díly číst nebudu. Stálo to sice za to a nelituji přečtení, ale přece jen mám raději hrdinky, které už mají alespoň čtyři roky občanku :).

Pokud máte dceru (nebo jste sama) v patřičném věku, jděte do toho. Já jsem se nenudila a cesta vlakem mi díky ní utekla rychle a pohodově :).

Když máte rádi tygříky

a nakonec si je ani nevyfotíte :) ... aneb výlet do Zoo...

Jednoho krásného dne můj drahý konečně podlehl mému naléhání a vyrazili jsme na výlet do Zoo. Musím říct, že po této návštěvě jeho nechuť k tomuto typu zábavy více chápu. V Zoo Liberec  se mi totiž spousta věcí líbila, ale bohužel se našly i takové, které se mi naopak nelíbily vůbec.

Do libereckého království zvířat nás přitáhli tygříci :) ty jsme nakonec neviděli, jen taťku bílého tygra, protože mamka tygrová si svoje koťátka pěkně střežila a schovávala je za povaleným stromem, ale zato jsme viděli nádherné lví duo, rozdováděné tučňáky a bohužel i několik ne tak spokojených zvířat. Jako je fajn, že zoo chová takový unikát, jako jsou bílí tygři a určitě nepochybuji o tom, že se o svoje zvířata starají profesionálně a za daných okolností nejlépe jak mohou. Jenže dva sloni na miniaturním prostoru, z nichž jeden už jen zíral do zdi a druhý prostě jen tak stál a taky ten tapír, který v ještě menším výběhu obíhal vydupané kolečko po nejdelší dráze, jakou mohl v té malé kuti absolvovat… ach jo, na to se nedívalo hezky. Bylo mi jich líto. Ano, zoo je malá, má málo prostoru, ale to asi člověka (město), který přijme odpovědnost za tolik zvířat, neomlouvá!

Abych jen nehaněla, tučňáci měli sice malý bazének, ale plavali si v něm s obrovským nadšením. Taktéž opicím pozornost davů nevadila a na tu jejich akrobacii na prolízkách bylo radost koukat. Lachtan vypadal taky spokojeně a nejlíp na tom byli pelikáni. Ti si totiž zabrali celý rybníček ve spodní části zoo.

Z pohledu návštěvníka je zoo krásně čistá a udržovaná. Všeho je dost, občerstvení, suvenýrů, místa k posezení i místo k vyřádění pro děti. Jen ten prostor pro zvířata, ten by chtělo nějak dořešit.

Nejšťastnější dívka na světě

Její dokonalý život je dokonalá lež...

Autor: Jessica Knollová
Rok vydání: 2016
Počet stran: 392
Nakladatel: Jota
Překlad: Jaroslava Novotná

Anotace:

Jako teenagerka na prestižní škole zažila Ani FaNelliová šokující a veřejné ponížení a od té doby zoufale hledá sama sebe. Teď, když má úžasnou práci, perfektní a drahý šatník a pohledného aristokratického snoubence, stojí na prahu vysněného dokonalého života, který pracně budovala. Jenomže Ani má tajemství. Hluboko v její minulosti je pohřbeno něco, co ji stále pronásleduje, něco osobního a bolestného, co hrozí, že vybublá na povrch a všechno zničí.

Román Nejšťastnější dívka na světě přináší pozoruhodný vhled do života ženy, která „touží mít všechno“ a neváhá pro to udělat, co je v jejích silách. Autorka nám představuje hrdinku, která se díky nesmlouvavé ctižádosti a pronikavému vidění světa dokázala odstřihnout od tíživé minulosti a dosáhla svých cílů. Alespoň to tak vypadá…

Otázkou je, zda tak drásavou a skandální událost navždy pohřbít ve své mysli. Co by se stalo, kdyby vyšla s pravdou ven? Bude to znamenat konec všeho, k čemu se tak usilovně dopracovala, nebo to pro Ani bude vysvobození?

Můj názor:

Tuhle knihu s depresivně černou obálkou, která tak trochu odporuje názvu :), jsem hodlala přehlédnout jak širé lány, jenže pak jsem si přečetla recenzi na blogu Knižní deníček a úplně změnila názor. Zde tedy jednoznačně zafungovalo „nesuď knihu podle obalu“. Z toho, jak knihu Míša popsala, bylo vidět, že to je něco přesně pro mě. A obálka se nakonec k příběhu hodila taky skvěle.

Hlavní hrdinkou a vypravěčkou knihy je TifAni FaNelliová, už brzy Harrisonová. Na jejím štíhlém prstíku se jí třpytí obrovský smaragd s diamanty – chystá se svatba. Její život je perfektní, plný luxusního oblečení, úspěšných přátel a snoubence na velmi vysoké společenské úrovni. Krom toho, že se trápí dietami, aby byla dost hubená na jakousi nepředstavitelně malou velikost oblečení, také pracuje v redakci časopisu pro ženy. Ve své práci je velice úspěšná. Na první pohled se jeví jako namyšlená koza, snobka a povrchní potvora. Chce všechno a za téměř jakoukoliv cenu. Jenže na druhý pohled už byly věci trochu jinak. TifAni totiž v dětství cosi prožila, cosi nepěkného… a bylo toho víc!

„Tohle je věc, kterou na New Yorku asi miluju nejvíc – nutí vás bojovat o své místo. Já bojovala. A klidně bych šla přes mrtvoly. Protože já chci žít v New Yorku, ať to stojí, co to stojí“

Zdroj.

Už od začátku knihy paní autorka naznačuje po troškách to „NĚCO“, takže jsem byla natěšená, co že to bude. Tipla jsem si dobře. Ono to bylo tak trochu jasné, co se asi tak mohlo stát, ale překvapilo mě, že to nebylo to nejhorší, ani zdaleka ne…

V příběhu nás Ani zavede do svojí současnosti v New Yorku a také postupně prozrazuje minulost ze střední školy, kdy jí bylo čtrnáct let.

„Mé skutečné vzdělávání začalo ráno druhého září roku dva tisíce jedna, kdy jsem nastoupila do prvního ročníku Bradleyho střední školy na filadelfském předměstí Bryn Mawr.“

Ve svém současném dospělém já jde Ani hlavně o to se co nejdříve vdát za svého prince. Nejde o peníze nebo alespoň ne hlavně o ně, i když pochopitelně jimi Ani nepohrdne v jakémkoliv množství. Jde hlavně o postavení a pocit bezpečí, který jí už od dětství tak moc chybí. Navzdory zajímavému myšlení dospělé Ani jsem více hltala její vzpomínky z dětství. Díky tomu jsem lépe pochopila, proč je taková arogantní snobka, proč tak uvažuje a co ji ovlivnilo. A pak samozřejmě ty věci, které se přihodily na střední škole a udělaly z oblíbené dívky zavrženou nulu… Ani to všechno vypráví tak nějak chladně a stylizuje se do role ženské s hroší kůží, ale pod povrchem je velice zranitelná a občas to probleskne na povrch. Četla jsem názory, že její myšlenky jsou místy nesympatické a jedovaté. Jsou. Jenže mně se její myšlenky číst líbily. Bavilo mě to, sedělo mi to. A ačkoliv bych si ji jako kamarádku vybrala jen těžko, jako knižní hrdinka byla fajn. Konečně po všech těch kladných princeznách s ryzím charakterem přišla holka, která byla tak trochu povrchní potvora. A navíc, kdyby byla sladká a milá, nejspíš by pro mě byla nedůvěryhodná. Proto myslím, že paní autorka její povahu vytvořila ideální k příběhu.

Zdroj.

Styl psaní paní Knollové se mi velice líbil. Dokázala mě chytit už na začátku čtení a zápletka, kterou vymyslela, byla sice velmi jednoduchá, ale vždy ve správný okamžik přišlo nějaké šokující odhalení nebo myšlenka hrdinky. Příběh tak ubíhal svižně a neměla jsem pocit nějakých vět navíc nebo hluchých míst, která by mě u čtení rušila a nudila. Psychologickou stránku své hrdinky a ostatních postav kolem ní měla paní autorka zmáknutou taky dobře. Jediný, kdo mi připadal nudný, byl Luke, snoubenec TifAni. Zato někteří její spolužáci ze střední byli zase akční až moc. Paní autorka dobře zachytila snahu puberťáků být populární za každou cenu – snahu těch dole škrábat se nahoru a to, jak toho ti nahoře dokážou využívat. Člověk si až říká, kde se to v lidech (dětech!) bere – tahle potřeba ubližovat a ponižovat. Co je to, co v nich odstartuje tu potřebu ublížit, odpovědět na násilí násilím?

Pak jsem se dověděla konečně TO. A od té chvíle jsem knihu hltala s otevřenou pusou :), protože to jsem tedy nečekala. Na samém konci mě Ani dokázala příjemně překvapit tím, jakou projevila sílu ve svém rozhodnutí a jakým způsobem se dokázala vypořádat se stínem minulosti, který jí svazoval.

Paní Knollová dokázala, že umí vytvořit zajímavé postavy v běžném, současném prostředí a dát jim neméně zajímavý životní příběh – neříkám lehký, ale zajímavý. Někde jsem četla informaci, že se inspirovala skutečnou událostí. Panebože! Snad ne, i když dnes se může dít opravdu cokoliv a děje se to. Jedná se o prvotinu a tak doufám, že si paní autorka podrží svoji úroveň a další kniha bude neméně dobrá a bude se zabývat nějakým dalším náročnějším tématem.

O knize se píše nesmírně těžko. Pokud nechci prozradit moc, musím říci jen málo a to pro knihu nejspíš nevyznělo tak dobře, jak by si zasloužila. Přes to ji mohu doporučit milovníkům psychologických románů a thrillerů. A taky těm, kteří snesou hrdinku, již do dokonalosti sladké princezny dost schází :). Ženy a mladé dívky, by si měly podobné příběhy číst určitě. Čistě pro jistotu. Neškodí vědět, co se taky může stát.

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Pokud vás kniha zaujala a toužíte vědět, co že se to Ani stalo, koupíte knihu do vaší čtečky zde.

Dcera kostí a dýmu

… Bylo nebylo, anděl a ďábel se do sebe zamilovali. Neskončilo to dobře…

Autor: Laini Taylorová
Série: Kost přání (1. díl)
Rok vydání: 2012
Počet stran: 366
Nakladatel: Euromedia
Překlad: Petra Klůfová

Anotace:

Karou je nadaná, krásná a tak trochu záhadná sedmnáctiletá studentka na pražské umělecké škole. Její tajemství nezná ani její nejlepší přítelkyně Zuzana. Ráda kreslí chiméry, fantastické bytosti, a nikdo netuší, že tato mytická stvoření jsou její rodinou. Přichází a odchází skrze portál za svým zvláštním posláním, kterým ji její pověřil čaroděj, který ji vychoval. Neví, že ji sleduje smrtelně nebezpečný a mrazivě krásný anděl, a válka mezi světy dobra a zla brzy vypukne.

Můj názor:

Knihu jsem pořídila ve slevách na bux.cz a to čistě jen na základě doporučení Markéty z youtube kanálu Svět podle Marillee. Už jednou mi doporučila úžasné čtivo a tato série je přitažlivá obálkou, anotací a, přiznejme to, i cenou šedesát káčé za jeden díl.

První dojem z knihy: Jak mi, hergot, mohlo tohle utéct? Druhý dojem: Ještě že ji mám! Škoda odfláklé práce marketingu, protože tato série je prostě podařená a ihned se vyšplhala mezi moje srdeční záležitosti. Dokonce tak, že si poslední díl seženu i v angličtině, když už ho teda nepřekládají.

Zdroj.

Hlavní hrdinkou knihy je sedmnáctiletá Karou, která je tak trochu záhadná a zvláštní. A to nejen proto, že má modré vlasy a krásně kreslí různé nadpřirozené tvory, jako jsou chiméry a jiné fantastické potvůrky. Ona totiž tyhle záhadné bytosti zná. Čtyři z nich ji vychovaly a ona pro ně pořád udělá sem tam nějakou tu laskavost – chodí nakupovat zuby. Proč zuby? No, to mi taky vrtalo hlavou :). A nejen to.

…Bylo nebylo, 

jednu holčičku vychovávali netvoři. 

Ale andělé spálili dveře do jejich světa a ona zůstala sama, samotinká…

Tahle kniha je ve světě fantasek, kde už bylo vymyšleno fakt všechno, neuvěřitelně originální a svá. Svět, který si paní autorka vymyslela a propojila ho s naším, je naprosto úžasný. Bavilo mě objevovat jeho obyvatele, jeho tajemství a záhady a způsob, jakým v něm věci fungují - chiméry, serafové, lidé, magie a láska v současnosti, která je dobře propojená i s minulostí. Ani na chvilku jsem neměla pocit, že bych něco podobného už četla a užívala jsem si příběh až do dna.

Při čtení ve mně příběh dokázal probudit zase tu romantickou holčičku, která před nedávnem kamsi odvanula. Láska popsaná v této knize je nádherně ryzí, téměř lyricky půvabná, vášnivá a přes to úplně patřičná. Žádné uhýbání ani hloupé milostné trojúhelníky. Některá gesta vůči sobě navzájem, která hrdinové vyprávění udělají jen tak mimoděk, jsou tak prostá a přece významná a vůbec nevyvolají dojem  klišé, ačkoliv možná malinko jsou. Paní autorka popisuje city hrdinů velmi lehce, obratně a půvabnými slovy, aniž by celá věc působila přehnaně a lacině. Ani už nevím, kolikrát jsem při čtení řekla: ježiš, to je krásný! Hlavní mužský hrdina možná místy působil trochu jako tragéd, ale tentokrát mi to nijak nevadilo, protože, jak už jsem psala, paní autorka nic nepřeháněla a jakékoliv větší citové výlevy utnula dříve, než to mohlo začít při čtení obtěžovat.

… Bylo nebylo, 

anděl ležel v mlze a umíral. A ďábel si klekl vedle něho, s úsměvem…

Zdroj.

Ačkoliv by se mohlo z předchozích řádků zdát, že jde v knize jen o vztah a o lásku, není to pravda. Děj se odehrává na dvou planetách – na zemi, kde vyrůstá Karou. Chodí do školy, má přátele a žije si svůj vcelku normální a ani ne moc nadpřirozenem ovlivněný život. Až teda na to, že si občas může splnit nějaké to přání, chodí na návštěvu ke čtyřem chimérám a shání po světě od překupníků zuby. Hranice normálna končí v domě chimér, kde vyrostla. V domě, kde chimérák (jak je muž od chiméry?) Brimstone navléká náhrdelníky ze zubů a střeží dveře, které vedou do toho druhého světa – do věže ve městě Loramendi, hlavního města chimér ve světě Eretz.

Ten není poklidný ani náhodou. Svět Eretz sužuje už věky trvající válka mezi serafy a chimérami. Oba tyto národy se nenávidí a bojují spolu do posledního dechu. A Karou do téhle války zapadá více, než sama tuší. Nebude to mít jednoduché, vždyť musí poznat tolik nových a nebezpečných věcí, včetně vlastní minulosti. Odhalit tajemství svého původu a nakonec se musí rozhodnout…

… Bylo nebylo, 

na obloze visely dva měsíce, a byly to sestry. 

Nitid byla bohyně slz a života a patřila jí obloha. A Ellai neuctíval nikdo, jen tajní milenci…

O ději už raději více psát nebudu, protože už i tak jsem prozradila hodně. Paní autorka totiž vše odhaluje jen velmi pomalu a postupně ukazuje svůj svět tak, že si krásně udrží čtenáře plného zvědavosti a napětí.  Její postavy jsou velmi živoucí a zatímco u některých je jasné, že jsou prostě hodní nebo zlí, u jiných je jejich pravá duše skrytá a projeví se až v té pravé části příběhu. Zápletka možná není úplně nečitelná, ale vzhledem k zasazení do zajímavého prostředí a zajímavým tvorům mi dopřála pocit naprosto nového a neokoukaného příběhu.

Opravdu nechápu, proč se kniha u nás neprosadila a vřele ji doporučuji každému, kdo stojí o fantasy s romantickou zápletkou. Knihu zhltnete jedním rázem, takže raději kupte rovnou oba dostupné díly, ať vás to pak nemrzí :). Myslím, že série se směle může postavit po bok svých úspěšnějších kolegyň a nezklame – pokud je ve vaší knihovně Stínová královna, Dvůr trnů a růží nebo Nástroje smrti a podobné knihy, budete nadšení.

Zdroj.