29. 8. 2016

Příběh služebnice


Když Ráchel viděla, že Jákobovi nerodí, žárlila na svou sestru a naléhala na Jákoba: „Dej mi syny! Nedáš-li, umřu.“
Jákob vzplanul proti Ráchel hněvem a okřikl ji: „Což mohu za to, že Bůh odpírá plod tvému životu?“
Odvětila: „Tu je má otrokyně Bilha; vejdi k ní! Porodí na má kolena, a tak i já budu mít z ní syny.“                              Bible (Genesis 30)

Autor: Margaret Atwoodová
Rok vydání: 2008
Počet stran: 332
Nakladatel: BB art
Překlad: Veronika Lásková



Anotace:

Román kanadské spisovatelky vykresluje pochmurnou vizi blízké budoucnosti na půdě dnešních Spojených států amerických, které přestaly existovat a byly nahrazeny totalitním režimem. V nedaleké budoucnosti se vlády nad Spojenými státy chopí klerofašistický režim. Z každého, kdo se proti němu prohřeší, se stává otrok. A z plodných žen ještě něco mnohem horšího - služebnice, jejichž úkolem je rodit děti, s nimiž se nikdy nesetkají. Kniha získala ocenění Arthur C. Clarke Award za nejlepší román a byl v užší nominaci na cenu Booker Prize.

Můj názor:

Na knihu mě navnadil některý z booktuberů, mám pocit, že to byla Ohana a za doporučení jsem jí patřičně vděčná, i když jsem nejdříve čekala malinko jiný příběh. Snad mě tedy omlouvá dosavadní neznalost díla paní autorky, což hodlám v nejbližší době napravit, protože kniha Příběh služebnice patří k tomu nejzajímavějšímu, co jsem přečetla.

Při čtení jsem u sebe objevila zajímavou směs pocitů od úžasu, nevíry a nepochopení po zděšení a odpor. Ale kniha mě držela od začátku až do konce zamotanou v takové té zvědavosti, co ještě bude. Co horšího se může stát a jak to hlavní hrdinka dokáže přežít. Četli jste Orwelovo 1984? Tak takovéhle to je, jen zaměřené na ženy, na jejich život v hlubokém područí totalitního systému, ve kterém vládnou muži a to ještě jen ti vybraní.

Hlavní hrdinkou, která nám vypráví svůj příběh, je služebnice. Těžko říci, jak se jmenuje, protože ona svoje pravé jméno neprozradí a v knize je oslovována ostatními jako „Fredova“. Protože ona je Fredova služebnice, určená k tomu a by jemu a jeho manželce porodila dítě. Krom toho, že popisuje svůj současný život v domě velitele, vzpomíná i na svoji minulost, protože ona ještě zažila i normální časy – chodila do práce, měla peníze, muže, dítě. Teď nesmí vlastnit nic, nevlastní ani samu sebe.


Příběh se odehrává v USA v ne tak moc vzdálené budoucnosti. Bohužel se stalo, vinou znečištění, chemických pokusů a odpálení atomové bomby, že neplodnost lidstva se zvýšila až za únosnou mez. Společnost je rozdělena na vládnoucí vrstvu a běžné lidi a panuje tu přísný řád, jehož dodržování je silou vynuceno. V zemi Gileád, který se nachází na území bývalého Maine, vládne totalitní režim, který jeho tvůrci vytvořili jako směsici všeho, co v jiných totalitách skvěle fungovalo. Především tu máme jediné povolené náboženství, dále pak naprosté nevolnictví a podřízenost žen, žena je majetkem bez vlastních práv. Nesmí se číst, psát, neexistují peníze, jediné co je, jsou zákazy a povinnosti. A plodné ženy mají jedinou povinnost, být „nádobou“ svého pána, do jehož domácnosti jsou přiděleny – rodit děti, ale ne svoje. Děti žena porodí prominentnímu manželskému páru, který nemůže mít vlastní, jsou jí odebrány a je přidělena k jinému veliteli, kde zase čeká, až otěhotní. Sexuální akt je zde ponížen na pouhou „výrobu“ – bez citů, absolutně neosobní, pouze za účelem vytvoření dalšího člověka.  Pak jsou tu ty, které už děti mít nemohou.

Pokud ženy nejsou manželkami, mohou se z nich stát takzvané marty – služebnice v domácnosti nebo tety – jakýsi ženský dozorčí orgán, který vychovává budoucí služebnice. Neplodné jsou odváženy na práci do kolonií, kde v lepším případě pěstují potraviny, v horším uklízejí radioaktivní odpad a podobná svinstva. Člověk zde může snadno zmizet, pokud udělá něco, co nemá, prostě ho popraví – veřejně. Dcery žen se stávají nevěstami většinou vojáků nebo jinak zasloužilých mužů.


Kniha stojí za přečtení už jen díky svému tématu, ale zpracování je také nesmírně čtivé, emotivní a zajímavé. Ačkoliv se hlavní hrdinka Fredova nestala mojí oblíbenkyní v pravém slova smyslu, prožívala jsem s ní její duševní stav, její myšlenky a vzpomínky, poměrně dost zaujatě. Přes to jsem se do ní nedokázala úplně vcítit, protože to co prožívala, si neumím představit. Paní autorka ústy své hrdinky promlouvá bez zbytečných příkras, prostě servíruje běžný život služebnice. Ať už se jedná o oblékání jednotné červené uniformy služebnic, nákupy, jídlo, volný čas, rozmnožování nebo porod jiné služebnice. Občas se do vyprávění vmísí vzpomínky na minulý život v normální společnosti, na muže, na dceru. Tyto jsou velmi emotivní, místy zmatené, jakoby si už Fredova ani nedokázala vzpomenout s určitostí, jestli se to vůbec odehrálo. Někdy se zdálo, že se pohybuje téměř na hranici šílenství. Jinak prostě přijímá to, co se jí děje, protože jednoduše nemá jinou možnost. Přes zdánlivou pokoru a podřízení ale nepřestává toužit a snít o svém místě v životě o normální lásce a lidské blízkosti.

Postupně se také dozvíme, co se v minulosti stalo, jak došlo k převratu a postupnému převzetí moci a ono to nevypadá až tak nereálně, jak by se možná mohlo na první pohled zdát. Cesta k něčemu podobnému může být až odporně rovná a dlážděná dobrými úmysly. Zaštítěná vizemi v lepší budoucnost… než se věci zvrtnou a dají se do pohybu jaksi samovolně, bez jakékoliv kontroly.


Přesto, že se nejedná o lehce stravitelné téma, kniha se četla dobře a bavila mě. Můžu ji doporučit všem, kteří mají chuť nakousnout si občas jiné čtivo než jen příjemně oddechové. U téhle knihy se čtenář může zamyslet, zhrozit a nakonec děkovat za to, že žijeme ve vcelku normální době.

Použité obrázky jsou z filmu Příběh služebnice. Zdroj: internet.

26. 8. 2016

Výherně-nákupní přírůstkovník


V průběhu prázdnin mě třikrát potrefilo štěstí.
Při tom poletování okolo mu zřejmě konečně došel plyn a přistálo přímo na mě, takže se mi podařilo vyhrát ve dvou soutěžích. Jednu z nich pořádal blog Svět mezi řádky a druhou nakladatelství Plus.

Ve třetím případě mě štěstí potrefilo na bazaru DK, kde se mi podařilo sehnat úžasnou knížku, kterou už jen tak neseženete. Doufám, že zde neplatí třikrát a dost :) ještě nějaké to štěstí by se mi hodilo.
No a poslední kus byla prostě náhoda.

Navzdory nákupní stopce a díky štěstí má moje knihovna tyto nové obyvatele:

Volání kukačky

Myslím, že zrovna tahle kniha nepotřebuje zbytečně moc komentářů. V knihovně mi přibyla díky soutěži s nakladatelstvím Plus. Když mě vylosovali v jejich fejsbůkové soutěži, mohla jsem si vybrat kteroukoliv knihu z jejich vydaných kousků. Nebyl to lehký výběr :) knihy mají opravdu zajímavé. Nakonec vyhrála tato, protože už mám doma Hedvábníka a tak by asi bylo vhodné doplnit i první díl série. Hodnocení na DK 79%.

Rychle a bezbolestně

Tuhle knihu jsem získala v narozeninové soutěži s blogem Svět mezi řádky. Udělala mi hroznou radost, protože z několika knih, o které se soutěžilo, se mi líbila nejvíce. Její anotace mě strašně láká k přečtení, tak doufám, že mě paní autorka nezklame. Na DK je hodnocení  79% celkem slibné. Už týden ji tahám všude s sebou jako pes zlomenou packu a pokouším se ji někde slušně vyfotit, abych mohla poslat fotku holkám z blogu, ale to focení a aranžování, to mi nejde :).

Ramses prokletý

Knihu od mé oblíbené spisovatelky jsem sehnala na bazáči DK. Mám už ji sice přečtenou několikrát, ale vždy byla jen půjčená z knihovny. Teď ji konečně mám doma a ve skvělém stavu :) zdá se, že i nečtenou. Na DK má hodnocení 77% a můj článek o ní najdete zde.

Scarlett

Byla koupena prostě náhodou. Koukala jsem se na ni v LK, které jsem na neštěstí objevila asi pět minut cesty od baráku a chodila jsem se koukat tak dlouho, až tam zůstala poslední kniha a to už jsem pak psychicky nevydržela a koupila si ji. Myslím, že chyba to není. Všichni si ji ukrutně pochvalují a hodnocení na DK 92% je tutovka :)

Srpnový článek „přírůstkovník“ je za mnou a už se docela těším na zářiové nákupy. Je mi docela líto těch, kteří pomažou do školy a budou muset utrácet za učebnice.


Užijte si zbytek léta a dejte vědět, jestli nějakou z knih máte/znáte/chcete nebo cokoliv jiného.


23. 8. 2016

Šepot


Autor: Isabel Abedi
Rok vydání: 2009
Počet stran: 269
Nakladatel: Víkend
Překlad: Lukáš Novotný



Anotace:

Šepot, tak Noa pokřtila pět set let starý zanedbaný dům na venkově, v němž má strávit prázdniny se svou matkou. Ze staré budovy vyzařuje něco hrozivého, ale zdá se, že kromě Noi to nikdo nevnímá. Starý dům obklopuje neskutečné ticho, tísnivé a nebezpečné. Když do něj Noa poprvé vstoupí, ovládne ji strach a zvědavé očekávání. Přesto, jako by nikdo kromě ní netušil, že stará budova skrývá dlouho opatrované tajemství...
Náhle se začnou dít podivné věci. nejdřív se objeví David, chlapec z vesnice se zelenýma očima, který Nou okouzlí. Spolu se pokusí o seanci, při níž vyvolávají duchy. V okamžiku se všechno změní. Najednou se jim zdá, že k nim promlouvá nějaký přízrak. Je to dívka Eliza, která tvrdí, že byla před třiceti lety na půdě tohoto domu zavražděna. Noa a David jsou zděšeni. zdálo se jim to, nebo dům opravdu skrývá nějaký zločin? Všechny stopy dovedou Davida a Nou k jedinému místu, na uzamčenou půdu tajemného domu.

Můj názor:

Po tom, jaký úspěch u mě měla kniha Isola od stejné autorky, mě ukrutně potěšilo, když jsem v Levných knihách objevila tuto její druhou knihu. Anotace slibovala o malinko napínavější, detektivně-duchařský příběh.

Celý děj se odehrává ve vesnici kdesi na německém venkově, kam přijíždí známá herečka Katherina Thalisová se svojí dcerou Norou (ale ne abyste jí tak říkali), homosexuálním přítelem Gilbertem a dvěma kočkami Hitchcockem a Pancake.  Na venkově si pronajali na delší dobu domek, aby si odpočali od ruchu velkoměsta a Kat mohla studovat svoji další roli.

Noa nemá ráda svoji matku Kat. Zatraceně hodně ji nemá ráda a já se jí ani moc nedivila :). Kat je celkem dost extrovertní  a předvádí se kudy chodí. Nemyslí to zle, prostě je taková, ale u pubertální dcery s tím rozhodně nezaboduje. U mě taky ne :) zdálo se mi, že místy byla až křečovitě „úžasná“ a všechny reakce až moc přehrávala. Gilbert je mezi nimi takovým hromosvodem a čímsi jako otcem pro Nou a velmi dobrým přítelem pro Kat. Krom toho je také milovníkem esoteriky, což se ukáže pro další děj klíčové :). Všichni tři se nastěhují do domku a protože v něm už dlouho nikdo nebydlel, je jasné, že bude třeba menší rekonstrukce, aby se stal útulnou chaloupkou, po které Kat touží. Na pomoc s opravami si sjednají syna místních hostinských Davida.

Poměrně brzo začalo být jasné, že v budoucí útulné chaloupce je bubák. Dokonce jsem i tušila, kdo že to tam straší, jen jsem nevěděla proč – co se to stalo v roce 1975?

Celá záležitost s bubákem nebyla nakonec až tak strašidelná, protože se nejednalo o zlého bubáka ale o dívku, která kdysi přišla na půdě domku o život a ráda by se domohla odhalení toho, jak celá věc ve skutečnosti byla. Ona nám také, prostřednictvím úryvků ze svého deníku, které jsou předkládány na začátku kapitol, přiblíží některé události roku 1975 a také svoje myšlenky.

V průběhu vyprávění nás paní autorka seznámí nejen s životy hlavních postav, ale i s dalšími obyvateli zapadlé vesničky, s jejich životními osudy a hlavně s minulostí. U některých vesnických obyvatel je patrný pokus o vytvoření jakési svéráznosti, ale nezdálo se mi, že by se to paní Abedi tentokrát podařilo. Hlavní postavy jsou ale napsány dobře a i ty, kterých se nějakým způsobem dotýká minulost mrtvé dívky. Knihu jsem sice přečetla téměř na jeden zátah, ale spíš proto, že jsem byla zvědavá, jak to vlastně bylo, než že by byla kdoví jak strašidelná a napínavá. I když, abych příběhu úplně nekřivdila, pár napínavých okamžiků se našlo a vsadím se, že vraha neuhodnete :). Docela hezky byla vylíčena láska, která se vyloupne mezi Noou a Davidem. To bylo opravdu velice příjemné a nenásilné, jako ostatně i v předchozí knize paní autorky.

Bohužel mám ze čtení také pár negativních pocitů. V knize jsem odhalila několik nebo vlastně spíš docela dost chyb (například „svými nohami“ na místě, kde má být jednoznačně koncovka -ama) a sem tam nějaké to kostrbatější slovní spojení nebo divné vyjádření, které vypadalo jako až moc doslovný překlad. Co třeba obzvlášť nesnáším je, když postava například „zavrtí svou hlavou“. Jakou jinou by taky měla vrtět, že :). Pan korektor měl asi zrovna slabší den, což je škoda, protože kniha je jinak příjemně čtivá. Chyby, obzvlášť to křečovité používání zájmen, opravdu bodaly do očí.


I když Isola byla jednoznačně lepší, Šepot také nebyl k zahození. Jako čtení na prázdniny je kniha docela příjemná obzvlášť, pokud je trávíte na vesnici v nějakém starém a osaměle stojícím domku :).


17. 8. 2016

Habitat


Autor: Boris Leto
Rok vydání: 2016
Počet stran: 460
Nakladatel: Martin Koláček - E-knihy jedou



Anotace:

Post-apokalyptické young adult scifíčko s odvážnou 17-letou holkou, která se dostala do setsakramentských problémů, na které se neměla jak připravit.
Ani televizní kartářku by nenapadlo, že se Tara při triviálním stěhování Ostrava - Praha dostane na cizí planetu, kde se mezi sebou mydlí elfové a Venédové! Elfové přitom dostávají pěkně zabrat a před Venédy se schovávají v jeskynních městech. Jejich úhlavní nepřátelé ovšem obývají hypermoderní městský stát Habitat a oproti elfům jsou v technologické převaze. Venédové jsou tak "trochu" rasisté... Elfům nezbývá, než spoléhat na partyzánský způsob vedení boje s mnohem silnějším nepřítelem, který je chce vyhladit.

Můj názor:

Na knize Habitat mě upoutala na první pohled obálka, čímž nechci říct, že anotace není zajímavá. Slibuje knihu, která bude čtivá a hlavně naznačuje, že by to místy mohla být docela sranda :). Pana autora dosud neznám a vzhledem k tomu, že se mi nepodařilo dohledat jiné dílo, předpokládám, že Habitat je první z jeho prací, která spatřila světlo světa.

Hlavních hrdinů v knize je více, ale tou, která by se dala považovat za nejhlavnější, je sedmnáctiletá Tara, pozemšťanka (ne na dlouho). V úvodu knihy ji zastihneme na cestě do Prahy s rodiči, kde mají tu smůlu, že se dostanou do tradiční D1 zácpy. Odbočí tedy na objížďku a po průjezdu tajemnou mlhou se dostanou…  hm… do další zácpy :), ale ne až tak úplně na Zemi. Ocitnou se na podivné, smogem zamořené planetě jménem Palurin. Toto ovšem Tara zjistí až ve chvíli, kdy je kolona přepadena bandity a ona sama se ocitne v zajetí elfů. Její rodiče jsou bůhví kde a Tara má před sebou jasný cíl – najít je a vrátit se na Zemi. Její putování ovšem nebude nic jednoduchého. Pozná až nepříjemně zblízka obě civilizace žijící na planetě Palurin – Venédy i Elfy a zaplete se do války probíhající mezi nimi už celé generace...

Tara jako hlavní hrdinka mi nejdříve nebyla vůbec sympatická. Zdála se mi neuvěřitelně neženská. Celkově se mi příběh četl lépe, když se hlavní hrdinka nesnažila být moc okatě a násilně ženou, ale prostě jen proplouvala nějakou tou dramatickou situací. To ženství jsem jí moc nevěřila, zato do akčních scén mi sedla skvěle. Říkám si, jestli by nebylo lepší, kdyby kniha měla za hlavního hrdinu a vypravěče muže, i když z pohledu Tary byly vyprávěny jen některé části. Nakonec jsem si však na ni zvykla. Přibližně někde ve třetině knihy, kdy se dostala do Habitatu, už byla daleko lépe uvěřitelná a přirozená, už jsem měla pocit, že čtu opravdu příběh sedmnáctileté holky. Líbila se mi její drzost a někdy jedovatý humor. Co se ostatních postav týká musím s radostí konstatovat, že se podařilo napsat charaktery, které jsou zajímavé svým přístupem k situacím a tím, jak si jsou za svým, někteří pravda trochu přes mrtvoly. Každý ze spoluhráčů sleduje vlastní cíle a ač se na venek může zdát jako hodný a slušný člověk/elf ukáže se, že stoprocentně dobrá duše není nikdo. Odhalit kdo je padouch a kdo si jde za čím, je ale zatraceně těžké a některá zjištění v průběhu děje, byla dost překvapivá :). V knize najdeme každého – od přidrzlých puberťáků, přes obratné politické hráče až k psychopatickým zabijákům a ano, dokonce i nějaká ta čistá duše se tu nakonec najde. A pan autor se nežinýruje zabíjet je všechny bez rozdílu :).  Koneckonců, Palurin sužuje válka a ve válce nemá nikdo nic jisté.

Smog v Číně. Že by inspirace pro Palurin? Zdroj: internet

Dílo bych rozhodně neřadila mezi YA – zapomeňte na otravné milostné troj-a-více úhelníky. Žádným podobným trápením pan autor svoji hrdinku nezatížil, protože i bez toho už měla starostí až nad hlavu. Musí si totiž dávat velký pozor, aby neprozradila, kým ve skutečnosti je, protože těch pár pozemšťanů, kteří průchodem zabloudili na Palurin, otročí toho času u Venédů. Nějaký náznak citů k jistému pánovi tu sice je, ale v takový ten obvyklý kýč se to nerozroste. Trochu mě to při čtení překvapilo, přece jen kniha byla označena jako YA a tam prostě vztahy více či méně komplikované jsou, ale bylo zajímavě osvěžující přečíst si zase jednou něco bez toho. Navíc kniha Habitat má až překvapivě hodně co nabídnout. Po pomalejším rozjezdu, který mě, přiznám se, moc nebavil, nabere děj zběsilou rychlost a nezastaví se až do konce knihy. Příběh je napěchovaný akcí a i v částech, kde po sobě zrovna nikdo ničím nestřílí se pořád něco děje. Pan autor dokáže dopřát čtenáři oddechu pomocí nenásilně vřazených vsuvek, kde se dozví něco zajímavého o historii Palurinu. O tom, kdo jsou Venédové, jak a proč začala válka s Elfy a spoustu dalších „historických“ detailů. Velice mě zaujala také propracovanost Habitatské kultury a společenského systému – jednalo se o takovou podařenou mimozemskou totalitku. Část, která se odehrávala ve městě Habitat, mě také bavila nejvíc. Způsob života lidí, jejich tradice a zvyky a dokonce i ten šílený MeSan (dámy podržte se, jedná se o menstruační sanatorium) byly prostě úžasně vymyšlené. Tohle objevování „civilizací“ mě na knihách baví a tato nebyla výjimkou.

Oproti běžným YA knihám má také Habitat kvalitně napsanou politickou zápletku, uvěřitelnou a dobře promyšlenou. Politické intriky v intrikách jiných intrik jsou tak komplikované, že jsem se v nich místy trochu ztrácela :) ale nakonec, třeba i po chvilce, si všechno sedlo a věděla jsem, co se děje a proč. Trochu mě uvádělo ve zmatek přeskakování mezi jednotlivými aktéry příběhu a taky z minulosti do současnosti, ale to mohla zapříčinit i mírná únava a nepozornost při čtení, protože knihu jsem četla převážně při cestování. Na příběh je tedy nutné se o malinko víc soustředit, aby čtenáři neunikaly detaily a podstatné informace. Nečte se tedy úplně lehce, ale přece jen velmi dobře. V některých místech, kdy jsem si už myslela, že něco nemá vůbec logiku – například, že Taře procházejí věci až moc snadno, jsem si říkala, že to pan autor moc nedomyslel, ale později se ukázalo, že to naopak domyslel skvěle a do posledního detailu.
Líbil se mi také styl psaní. Pan autor mi svým vyjadřováním sedl a místy jsem se docela nasmála. Chvilku to sice trvalo, než jsem textu (a hrdince) přišla na chuť, ale krom pomalejšího začátku a některých trochu delších politicko-vysvětlovacích scén nemám knize co vyčíst. Snad jen malinko otevřený konec. Že by se chystal další díl?

Celkově jsem tedy s knihou velmi spokojená a hodně mě překvapila.  YA milovníci se mnou nejspíš souhlasit nebudou, ale milovníci fantasek by si Habitat určitě neměli nechat ujít. S panem autorem přišla do domácí fantasy scény zajímavá nová krev a jsem zvědavá, čím mě překvapí příště.

Za poskytnutí recenzní kopie moc děkuji Palmknihám. Pokud vás kniha zaujala a chcete si ji také přečíst, můžete ji pořídit zde. Vlastně musíte, je totiž dostupná pouze jako e-kniha.




14. 8. 2016

Když ono to bylo tak výhodný!


Moje nákupní stopka vzala tentokrát za své téměř na chlup ve stejný den, jako moje dovolená. Hlavní důvod byl ten, že jsem si potřebovala ten návrat do pracovního procesu nějak opentlit do růžova. A taky se poslední den mé dovči náhodně a prakticky situoval do týdne, kdy probíhaly slevy na knihy v Tescu. No a nekupte to, když to bylo tak výhodný! :)

Představuji další démanty v mém soukromém knižním pokladu:

Jako první jsem po cestě do Tesca objevila v antikvariátu knihu
Tenkrát v ráji



Tuhle jsem strašně chtěla mít už od chvíle, co jsem ji jednoho dne koupila jako dárek k narozeninám. Kniha vypráví příběh lezce Josky Smítka, který žil za nacistické okupace a byl jedním z nejvýznamnějších lezců v Českém ráji. Příběh o svobodě, lásce a lezení v nádherné oblasti, kde zůstal pro lezce nesmrtelným má na DK nádherné hodnocení 80%. V Sedmihorkách už kus svého srdce taky mám, takže je jasné, že kniha musela být moje, když vykoukla na polici za krásných 69 káčé.

Druhou kořistí, o nic méně lákavou se stal
Hedvábník


Ano, nakonec jsem taky podlehla této sérii a za luxusní cenu 185 kaček jsem pořídila druhý díl. Představovat dlouze nemusím, protože ji snad znají úplně všichni a pro milovníka anglického detektivkového stylu, jako jsem já, je to snad přímo nutnost.

Sedmilhářky


Nad touto knihou jsem dlouho váhala, ale krásná cena 180, mě nakonec přesvědčila a knihu jsem koupila. Navíc mě kniha v polici jakýmsi záhadným způsobem přitahovala :). S paní autorkou dosud osobní zkušenost nemám, tak už jsem celkem dost zvědavá :) příběh o třech kamarádkách by mě mohl bavit. Anotace je zajímavá. Hodnocení na DK je slibných 89%.

No a na konec jsem si nechala knihu, kvůli které jsem do toho Tesca vlastně šla
Mechanický anděl



Sérii Nástroje smrti od paní autorky mám docela dost ráda a tak jsem si říkala, že za příznivou cenu koupím i tento první díl její další série Pekelné stroje. Obálka je nádherná, takže knihovnu bude zdobit a navíc období, ve kterém se odehrává, by mohlo být pro svět lovců stínů jen přínosem.

Docela se divím, že jsem jich nekoupila víc, protože ceny byly opravdu více než příznivé :). Myslím, že na blížící se podzim a zimu začínám být zásobená více než dobře.


11. 8. 2016

Nalehko


...Dva lidé, tři týdny, osm zemí a žádná zavazadla...

Autor: Clara Bensenová
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Metafora
Překlad: Viktor Faktor



Anotace:

Ona je Clara, životní krizí pošramocená mladá dáma, on je Jeff, profesor, který si libuje v podivných oděvech a v rámci experimentu se mimo jiné pokoušel bydlet v kontejneru. Poznali se na internetové seznamce. A začali opravdu neobvykle. Koupili si letenku, pro začátek do Istanbulu. Intimním tónem, který vás okamžitě pohltí, Clara líčí jejich dobrodružnou cestu. Vydali se na ni bez zavazadel, jenom s tím, co měli v kapsách a na sobě. Přesto to není cestopis. Je to téměř "kerouackovské" vyprávění o putování nejen po cestách, ale i do vlastního nitra. o volnosti a vztazích. O kráse cestování ve stylu největších hipsterů. Žádné plány, žádné hotely. Řecko, Chorvatsko, maďarsko, Skotsko, Anglie... Domů si vezou něco víc než suvenýry. Naději. A možná dokonce lásku.

Můj názor:

Útloučká vzhledem, ale silná obsahem. Tak by se dala v rychlosti charakterizovat kniha Nalehko. Taky by se dalo říct, že za běžných okolností bych knihu nikdy nepřečetla, protože bych ji prostě v knihkupectví přehlédla. A byla by to nejspíš škoda, i když to pro mě nebyla kniha, kterou bych četla opakovaně.

Od první stránky jsem doslova splynula s hlavní postavou a upřímně nevzpomínám si, jak se jmenovala. Mohla bych se podívat, ale je to jedno, protože minimálně ze začátku vyprávění mi velice lidsky sedla. Úplně jsem chápala její obavy a úžas, když souhlasila s cestou bez zavazadel a prakticky do neznáma. Chápala jsem její zděšení, když zjistila, že vůbec neví, kde budou spát, co budou jíst a vůbec celkově co je potká. A vychutnala jsem si to až do dna, protože je mi jasné, že na něco takového já prostě odvahu nemám :) je to lákavé, úžasné, nepředstavitelné… a osvobozující. Škoda jen, že mi ty sympatie vůči hlavní postavě nevydržely po celou dobu čtení. Postupně můj názor na ni začal trochu kolísat s tím, jak dávala více a více nahlédnout do svých myšlenek. Ale to je v pořádku, protože se jedná o skutečný příběh a skutečné lidi s dobrými a špatnými vlastnostmi, kteří prostě někdy mají svůj den a někdy ne.

„Když stojíte na letišti bez zavazadel, je to jako sen, ve kterém jdete na nějaký večírek a zjistíte, že jste jediná, kdo je tam docela bez šatů. Cítila jsem se jako nahá. Nezakotvená. Ve stavu beztíže. Nemám nic. Nemáme nic. Má hlava byla lehká nicotou.“

Občas, při některých sáhodlouhých popisech něčeho jsem se přistihla, že malinko přestávám vnímat. Paní autorka se místy ztratila ve svých myšlenkových pochodech, ale vzhledem k tomu, že se pro ni jednalo o psychicky ozdravnou cestu a jakýsi závěr za depresivním obdobím, dá se to pochopit. Nešlo tedy o klasický cestopis s výčtem navštívených míst a ledovými informacemi pro cestovatele, ale paní autorka do knihy vložila opravdu upřímný kus sebe. Možná proto nám to nejdříve tak sepnulo, protože jsem velmi dobře věděla, o kom čtu, kdo je ona, jaké myšlenky se jí honí hlavou. Nejednalo se ale o typ knihy, která by mě přikovala k židli a přiměla mě číst ji v jednom kuse. Spíš kdykoliv jsem přerušila čtení, bylo trochu těžší se k ní vrátit, ale pak mě vždycky zase chytla po pár odstavcích tím způsobem, jakým byl příběh vyprávěn. Dívka na cestách si všímala věcí, které v normálních cestopisech prostě nejsou a jejímu vyprávění to dodávalo takový lehce melancholický podtón. Škoda, že do knihy nepřidala alespoň několik fotografií z cesty, ale nepamatuji si, že by s sebou brali foťák :).

Jeff a Clara. Zdroj: internet

Jeho – tedy Jeffa, jejího partnera na cestách i v jakési volné formě vztahu, bych nejspíš vedle sebe nechtěla. Zatímco ji jsem mohla obdivovat za odvahu udělat něco bláznivého, pro něj to byl způsob života, jeho životní postoj. Zdálo se mi, že je mu všechno jedno, neřeší v podstatě vůbec nic, jen čeká, jak věci dopadnou a takhle se – alespoň podle mě, pořád žít nedá. Navíc to jeho oblékání :) očima Clare vypadalo opravdu podivně, ale dle skutečnosti na fotkách, to nebylo zase tak strašné. Taky přístup k věcem, který snad měl být roztržitý, bláznivý a svérázný mi přišel spíš hloupý a rozčilující. Prostě mi nesedl a zůstal pro mě po většinu čtení takovým mírně nepochopeným cizincem. Pár světlých chvilek s ním jsem v příběhu také nakonec našla a občas jsem dokonce musela uznat, že se zachoval úžasně.

„Jeff cestoval od roku 1996 a ze sedmdesáti zemí, jejichž razítka zdobila jeho pas, odjel do šedesáti úplně sám…  Nechat batohy a kufry doma bylo šokující, ale ještě víc mě šokoval fakt, že mě vůbec požádal, abych jela s ním.“

Svoje putování zahájili v Istanbulu, ale cesta je dovedla například i do Řecka nebo do Sarajeva a také do Skotska. Toto byly destinace, které se mi líbily nejvíce a kam bych se také chtěla podívat.  Díky knize jsem je poznala jinak než z hotelových pokojů. Na webových stránkách Couchsurfingu si oba hrdinové hledali nocleh u soukromých osob a zažili tak navštívená místa z pohledu domácích. I když já bych se zdráhala takto bydlet uznávám, že poznali zajímavé lidi, na které by v hotelu nenarazili. Také vztah mezi nimi, který byl nejdříve „nevážný“ a velmi volný, se postupně stával více méně plnohodnotným vztahem a ten posun byl v knize popsán hlavně z pohledu Clary. Celá kniha byla takovou její zpovědí a byla (zdálo se mi) mnohem více o pocitech a myšlenkách, které měla, než vyloženě o cestování. Některé myšlenky se ovšem pochopitelně vynořily až po nějaké konkrétní situaci v cizině (bez noclehu, bez vložek…) a nutnost se k věcem nějak postavit zapůsobila lépe než hodiny u psychiatra.

Jedno si nedokážu představit – má se točit film. O čem ale bude? Jak dostat na plátno knihu, která je originální a svěží především díky myšlenkám ženy, která prožívala svoji „životní“ cestu? No, budu se muset nechat překvapit :). A tak po dočtení raději přemýšlím nad tím, že pořídím lahvově zelené šaty… Rozhodně ale můj batoh nemusí mít obavy z toho, že už by se nikam nepodíval :).

Netradičně nakonec pár slov o hlavních hrdinech vyprávění Jeffovi a Clare.

Ona – Clara, je mladá, inteligentní žena, která po dlouhém období depresí a existencionálních krizí vystrčila hlavu ze svého osamělého života v pokoji u rodičů. Tak trochu hledá sama sebe a taky nějaký nový vztah, protože nechce být sama. Na seznamce odpověděla na inzerát a už se v tom vezla – narazila na Něj – na Jeffa. On je výstřední profesor na univerzitě, který po rozvodu přespává na černo ve své kanceláři a občas taky ve svém experimentu, kontejneru. Má zálibu ve výstředním oblékání, volných vztazích a cestování naslepo a hlavně nalehko. Oba trochu podivínští, oba mírně výstřední, prostě k sobě patří – na společných fotkách vypadají jako sympaťáci.


Za poskytnutí recenzního výtisku moc děkuji Nakladatelství Metafora. Pokud máte chuť si knihu také přečíst, seženete ji zde.

Kniha se mnou jela i na dovolenou, která však vzhledem k lezeckému vybavení, rozhodně nalehko nebyla.


 

8. 8. 2016

Erebos


Autor: Ursula Poznanski
Rok vydání: 2013 (2.vydání)
Nakladatel: Fragment
Překlad: Karolína Kousalová



Anotace:

Thriller při kterém vám v žilách tuhne krev... Erebos je počítačová hra s přísnými pravidly. Toho, kdo je poruší, čeká krutý trest nebo... smrt. Erebos ale dokáže splnit i ta nejtajnější přání. Jak je možné, že hra o každém všechno ví? Co vlastně Erebos chce?

Můj názor:

Když jsem knihu objevila v LK, nešla se mnou domů hned. Trvalo to pár návštěv obchodu, osahávání knihy a váhání, než jsem poslední kus, který měli, definitivně sebrala z regálu, odkud na mě výhružně poulil rudé očíčko. Váhala jsem proto, že mě odrazoval věk hlavních hrdinů – ti puberťáci mě přece jen už tak neberou. Nakonec rozhodlo to, že je kniha o počítačové hře, která se jeví být živou a tak trochu má tendenci zasahovat hráčům i do normálního života.

„ Začíná to vždy v noci. V noci krmím své plány temnotou. Jestli mám něčeho nadbytek, je to právě temnota. Je půdou, v níž se daří tomu, co chci, aby rostlo.“

Hlavním hrdinou příběhu je Nick – tedy jedním z hlavních hrdinů, protože do děje se postupně zapojí skoro všichni jeho spolužáci a navíc ještě jejich herní alterega…

Obrázek ze hry Zaklínač 3 - Divoký hon. Zdroj: internet.

Po škole, do které Nick chodí, začnou jednoho dne putovat záhadná cédéčka, jejichž obsah Nick nezná. Ti, kteří už nějaké vlastní, o tom odmítají mluvit a navíc postupně čím dál častěji chybí ve škole, nechodí do kroužků, a když už se objeví, působí unaveně a nevyspale, jako by celou noc dělali místo spánku cosi jiného. Mezi postiženými jsou jak chlapci, tak dívky a Nick strašně touží zjistit, co se s nimi děje. Jednoho dne se konečně dočká odpovědí na svoje zvědavé, ale dosud neoslyšené otázky. Spolužačka Brynne mu podstrčí cédéčko na kterém je napsáno její rukou jediné slovo – Erebos…

„Vstup. Nebo se vrať. Toto je Erebos.“

Než se ale záhadný nosič ocitne v Nickově kapse, musí slíbit, že nikomu nic neprozradí, že bude hrát vždycky sám a nikomu neřekne, že mu tu věc Brynne dala. Nick slíbí a upaluje domů cd nainstalovat. Objeví hru… 
Na začátku dostane bezejmennou postavu, která putuje světem Erebosu než získá právo zvolit si vlastní identitu, tak se zrodí Nickův avatar Sarius, temný elf.
Na hře je ale cosi divného. Od počátku se zdá, jakoby měla vlastní rozum, jakoby s Nickem/Sariusem komunikovala, jakoby o něm věděla úplně všechno. A postupně se hra přestává odehrávat jen na obrazovce počítače, přelévá se i do skutečného života a Nick (stejně jako ostatní) má problém přestat hrát.

A já měla problém přestat číst :).

Trvalo mi sice asi dvacet stran, než jsem se začetla, ale jakmile Nick nainstaloval Erebos, dostalo mě to. To, jak si volil postavičku, dal jí jméno a začal plnit úkoly, bylo nesmírně poutavě popsáno. Každý kdo už nějakou hru hrál, ví, jak to chodí a jak začátky člověka pohltí. Hlavně to levlování z nuly na první úroveň, první úspěchy a ta novost hry a zvědavost, co bude za nejbližším rohem. Toto měla paní autorka popsané tak skvěle, že jsem si připadala jako bych hrála sama (já bych tedy byla kočičí žena nebo ještěračka, případně člověk, rozhodně ne trapný temný elf, kterých je jak much :)). Paní Poznanski skvěle podchytila psychologii hráčů a vytvořila naprosto úžasný herní (tedy chci říct knižní) svět. Skoro si říkám, na jaké hře v mládí ujížděla, že to tak dobře zná :). Jenže toto bylo více než jen kniha o hře. Ono totiž za hrou se skrývalo něco jiného, něco míň virtuálního, více reálného a dost nebezpečného. Paní autorka dokázala skvěle propojit hru a skutečný život mimo obrazovku a klávesnici – na obrazovkách s avatary se odehrávala klasická hra na hrdiny- souboje, levlování, úkoly, zabíjení potvor, dokonce aréna se soubojem hráčů… zatímco v reálném životě měl hráč za úkol věci zdánlivě banální, nevýznamné, místy se zdálo, že mají jen za úkol odměnit hráče za věrnost a loajalitu hře, ale právě v těchto úkolech spočívala ona thrileroidní zápletka, kterou paní autorka do své knihy vpravila.

Obrázek ze hry Final Fantasy. Zdroj: internet.

Třeba jen lehkou závislost na hře zná každý, kdo alespoň někdy na malou chvilku podlehl jakémukoliv virtuálnímu světu. Zde ji však paní autorka vybičovala až na samou hranici a šikovně zpracovala otázku co vše je schopen závislý hráč obětovat pro úspěch ve hře. I když žádnou osobní zkušenost s hraním podobných her nemáte, je vše vysvětleno tak, aby se neznalý orientoval a znalý nenudil.
Navzdory dětským, nebo spíš puberťáckým hrdinům, je kniha nesmírně zajímavá a poutavě napsaná. Určitě se bude líbit i starším čtenářům, i když mezi thrillery bych ji asi neřadila, rozhodně jsem se nenudila a kniha byla dostatečně tajemná a napínavá. Líbilo se mi také propojení s řeckou mytologií a kdo se alespoň trochu vyzná, mohli mu dojít nějaké náznaky na vyřešení zápletky už během čtení, právě na základě těchto odkazů na mytologické postavy. Jakmile mi tohle došlo (a že to trvalo :)) stala se kniha i zajímavým exkurzem do mýtů a bájí, protože jsem si pochopitelně po Erebovi dohledávala každé další řecky znějící jméno, na které jsem narazila :). 

Celkově myšlenka, že je počítačový program natolik inteligentní, že dokáže ovlivnit lidi i v reálném životě, učit se o nich a aktivně vyhledávat informace na internetu, aby byl ve využití lidí, jejich tužeb a slabostí ještě efektivnější, je poměrně děsivá, ale v knize bylo vše tak reálně popsáno, že se to zdálo snad i možné.

Pokud ještě váháte, zda knihu začít číst, určitě neváhejte. Patří totiž do kategorie těch zajímavých kousků, u kterých nedokážu pochopit, jakými cestami doputovaly až do Levných knih.

Obrázek ze hry Dragons Dogma. Zdroj: internet.

6. 8. 2016

Škola dobra a zla


Stojí si dvě věže kdesi
Tam, kde nejhlubší jsou lesy
Jedna slouží temné síle
Druhá duši ušlechtilé
Jednou tam a nikdy ven
Pohádka je tvým osudem

Autor: Soman Chainani
Rok vydání: 2013
Nakladatel: CooBoo
Překlad: Magdaléna Stárková



Anotace:

Věříte pohádkám?
Sofie čekala celý život na to, až ji unesou...
Ptáte se kam? Do pohádky. Do školy dobra, kde se z ní stane princezna, najde si toho pravého prince a budou spolu navěky šťastní. Tedy alespoň takový byl plán. Sofie a její kamarádka Agáta totiž pocházejí z Gavaldonu, městečka, kde se každé čtyři roky ztratí dvě děti. Má se za to, že je unáší Školník právě do Školy dobra a zla. Zde se z nich pak podle předurčení stanou kladné nebo záporné pohádkové postavy. Všechny děti se únosu bojí, jen Sofie tiše doufá, že právě z ní se stane krásná princezna. Ale co když se Školník splete a umístí ji do Školy zla? Může být krásná Sofie čarodějnicí?

Můj názor:

Za přečtení této knihy vděčím Markétě a jejímu youtube kanálu Svět podle Marillee, její videorecenze byla totiž tak přesvědčivá, že jsem si knihu sehnala ještě týž den a začala ji hned číst. O tom, že je příběh zajímavý a obálka krásná není nutné se zmiňovat :).

Hlavními hrdinkami jsou dívky Sofie a Agáta. Žijí v Gavaldonu – městečku u hlubokého lesa, který není tak úplně obyčejný. Jednou za čas se z něj vyplíží temný stín – Školník a unese dvě děti do pohádkové školy. Jedno zlé a ošklivé dítě do Školy zla a jedno hodné a krásné do Školy dobra. Sofie strašně moc chce být unesená. Strašně moc! Touží stát se princeznou, najít svého vysněného prince a žít s ním šťastně až na věky. A ona prostě ví, že unesená bude a je tak krásná, že se musí stát princeznou, čím taky jiným, že? Agáta nechce být unesena vůbec, chce žít v Gavaldonu obyčejným životem na hřbitově se svojí mámou kořenářkou, ohyzdnou kočkou Kmotřičkou a nejlepší kamarádkou Sofií. Agáta navíc není hezká a chodí oblékaná tak, že jí Sofie tvrdí, že ji Školník unese do Školy zla. Ale Agáta je odhodlaná udělat všechno proto, aby je nikdo neunesl a zůstaly pěkně doma obě… Sofii navzdory chce pro ně mít šťastný konec v Gavaldonu.

Zdroj: internet

Jenže ony uneseny jsou. Obě. A frčí si to rovnou do školy, jenže pak se stane něco, s čím nepočítala ani jedna z nich. Vloudí se chybička, a zatímco Agáta se snáší na růžovém obláčku do Školy dobra, plave Sofie odpornou smradlavou bažinou k temné věži Školy zla…

 A já se rovnou k něčemu přiznám, nejspíš by se mi líbilo více ve Škole zla (až na ty hygienické podmínky), vypadalo to tam na větší zábavu a příjemnější společnost  :) (až na ty vlky). Ve škole dobra mezi princeznami totiž bylo moc růžovo, nafoukano a princechtějno :). Zatímco čarodějnice vykazují známky rozdílných osobností, princezny jsou jako stádo tupých… hovězího :). Jedna jako druhá, možná jedna blbější, marnivější a sobečtější než druhá. O narcisoidních princích ani nemluvě. Kde jsou princezny jako Popelka, Maruška, Sněhurka… ty přece byly hodné. Pravda, ty už mají Školu dobra a zla za sebou.

Ale dosti kritiky princezen, protože byly takové, jaké měly být, i když mě pan autor přesvědčil o tom, že zlo nemusí být vždycky ošklivé, zkažené a skrz naskrz zlé a dobro naopak někdy může šlapat světem ve starých škrpálech. Oblíbila jsem si žáky obou škol stejně, protože byli prostě úžasní, stejně jako vyučovací předměty. Například, když princezny probíraly zkrášlování, čarodějky měly hnusifikaci :D to je prostě dokonalý nápad! Celkově se mi nápad na školu dobra a zla, kde se učí budoucí pohádkové postavy, jak najít svůj příběh, zdál být naprosto originální a úžasný.  Zatímco klaďáci (Navěkové – podle Až navěky!) hledají svůj šťastný konec, záporňáci (Nikdyvíci – podle Nikdy víc!) se učí, jak porazit svoji Nemessis – tedy svého kladného protivníka. Samozřejmě nechybí ani soupeření mezi oběma školami – tedy vlastně souboj mezi dobrem a zlem :). 

Obrázky z knihy. Zdroj: internet

Kupodivu mi tentokrát moc neutkvěli v hlavě učitelé. Vlastně si pamatuji jménem pouze skřítka Jůbu, profesora Eklhafta  a samozřejmě Školníka – toho, který unesl obě dívky do pohádkové školy. Ten ale neučí.
Dobré bylo také to, že žáci tak úplně netušili, co z nich nakonec bude. Mohli být princi a princeznami, pokud byli nejlepší. Nebo z nich mohli být pomocníci a pohůnci hrdinů. A nebo taky, pokud jejich výkony ve škole nestály za nic, se proměnili ve zvířata a rostliny, které mají také v pohádkách svůj význam, ale kdo by chtěl být křoví u cesty nebo nějaké čuně v chlívku. Každý se chtěl proslavit, naplnit významný pohádkový osud ve vlastním příběhu, který psal kouzelný brk Fabulář na stránky pohádkové Knihy.

Od začátku bylo jasné jedno. Pokud to pan autor nějak katastrofálně nezvrtá, máme tu nakročeno na další půvabnou sérii. A on to nezvrtal. Kniha bude bavit jak mladší, tak starší čtenáře, protože každý si v ní to svoje najde. Pan Chainani si dokáže udržet čtenáře spokojeně zavrtaného do knihy bez jakýchkoliv problémů a něco takového jako přestat číst nikoho ani nenapadne. Ačkoliv se jedná o pohádku, dospěláci nebudou znudění (testováno na mně), protože tahle pohádka je originální a zábavná, což v dnešním světě, kdy se tiskne stále více knih a nových příběhů, je co říci. Při čtení jsem neměla pocit deja vu – jako že jsem něco podobného už někde četla, nebo že by se pan autor zásadním způsobem inspiroval někde jinde. Jedině snad nápad se školou byl trochu potterovský a i když HP je nesporně o třídu výš, tato kniha mu jako snad jediná může šlapat na paty (uvidím u dalších dílů :)). Jako bonus obsahuje každá kapitola obrázky, které jsou moc povedené. Obálka je taky krásná, byla asi to první, co mě lákalo k přečtení.

Pokud bych chtěla knize něco vyčíst, tak snad jedině umanutost s jakou se snažila Agáta chránit Sofii navzdory jejímu přání, protože Sofie si to podle mě nezasloužila ani trochu. Ale nechci toho moc prozradit, tak si to budete muset posoudit sami při čtení :).

Skláním se také před překladatelkou, protože k věci přistoupila hravě a překlad byl příjemný na čtení. Podobnou knihu překládat musí být docela fajn práce.


Ať už budete fandit Navěkům nebo Nikdyvícům, je moc fajn si tuhle knihu přečíst. Hezky si u ní odpočinete a to je koneckonců přesně ten „šťastný konec“ o který tu běží :).

Zdroj: internet