23. 2. 2016

Hovory o knihách - Věžička


aneb … já bych chtěl mít věžičku …




Dneska jsme s kolegyní v kanclíku nakously téma knihy a jak chodíme inhalovat vůni a vstřebávat atmosféru do knihkupectví, protože když už má člověk špatnou nálada, musí si na knihu aspoň sáhnout, když už ne koupit – „ … ne, paní prodavačko, mně už nemůžete nijak pomoci :)“.

Památnou větu pronesl prý kdysi dávno přítel kolegyně a zněla: „Já bych chtěl mít u domu věžičku.“ To celé proneseno po slovensky. Po upřesnění se kolegyně dozvěděla, že věžička nemá ukrývat mučírnu, alebrž knihovnu.
A téma se začalo utěšeně rozvíjet:

„ … takovou tu knihovnu jak je v ní spousta pater, točité schody a kovové zábradlíčko kolem ochozů. Staré, kulaté lampičky a úplně nahoře je čtecí místnost se spoustou křesel a balkonkem“.

Spoustou křesel proto, aby si člověk mohl vybrat to správné ke konkrétní knize, musí být aspoň jedno staré a kožené, jedno závěsné a taky kulaté proutěné a houpací a ….

„ … jo a na zimu krb se starou otřískanou konvicí a regálky s plechovkama sypaného čaje a vedle takovou malou polici s lahvemi vína“.

A samozřejmě nesmí chybět pěkně huňatá deka a spousta polštářů a hlavně knihy.
Otázka je, nač by člověk potom potřeboval dům okolo :).


A co vy? Taky byste chtěli věžičku? A jaká by byla ta vaše?




20. 2. 2016

Jiskra v popelu


Autor: Sabaa Tahir
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Host
Překlad: Petra Johana Poncarová



Anotace:

Své tělo a krev zaslibte Impériu. Srdce si však ponechte.
Sirotek bojující za svou rodinu. Voják bojující za svobodu. Jiskra v popelu je epická fantasy odehrávající se v brutálním světě podobném Římské říši.
Laia je dívka z lidu Učenců, který žije pod tvrdou nadvládou Válečnického impéria. Když je její bratr zatčen za velezradu, nabídnou jí učenečtí povstalci bojující proti Impériu dohodu: pokud se nechá prodat jako otrokyně na imperiální vojenskou akademii a bude pro ně špehovat, zachrání jejího bratra před popravou.
Elias, nejlepší voják na akademii, je znechucený pronásledováním a zabíjením Učenců a rozhodne se dezertovat. Než však stačí utéct, dostane příkaz zúčastnit se Zkoušek, nemilosrdné soutěže, z níž má vzejít nový válečnický císař. Prohrát znamená okamžitou smrt, zvítězit znamená ztratit vlastní duši.
Když se Laiiny a Eliasovy cesty na akademii zkříží, oba zjistí, že jejich osudy jsou propojené víc, než by si vůbec dokázali představit, a že jejich rozhodnutí může změnit budoucnost celého Impéria.

Můj názor:

Většinou si neberu na recenze žhavé a propagované novinky, protože soudím, že na podobné knihy budou mít zájemci recenzí k dispozici dost. Knize Jiskra v popelu jsem ovšem nedokázala odolat. Jednak proto, že mě velmi zaujala anotace a dvak proto, že nic podobného jsem dlouho nečetla. Také obálka vypadá poměrně dost lákavě – jinými slovy vše, co mohlo nakladatelství Host pro knihu udělat, se povedlo :).

Ocitáme se v zemi Serra, kde už dlouhou dobu vládnou Válečníci. Do země přišli už dávno, dobyli ji a původní obyvatelstvo – Učenci bylo z větší části zotročeno a stalo se jakousi podřadnou kastou. Ti, co nejsou zotročeni, si rozhodně nežijí nijak zvlášť dobře a rozhodně jim není dovoleno žádné vzdělání.

Hlavní hrdinka Laia je Učenka a je sama. Celá její rodina je mrtvá a poslední žijící příbuzný bratr Darin byl zajat Maskou (pojmenovanou podle masky z hladkého, tekutého stříbrného čehosi, co nosí na tváři) a odvlečen do pevnosti Impéria, kde z něj (pravděpodobně nepěkným způsobem) hodlají páčit informace o povstalcích, kterým pomáhal. Laia se rozhodne vyhledat povstaleckou skupinu, jenž jí, jak alespoň doufá, pomůže bratra vytáhnout z temných kobek vězení.
Druhý hlavní hrdina Elias Veturius, člen význačného rodu Impéria, dokonce jednoho z nejvýznačnějších, žije přímo v Šerosrázu a cvičí se na elitního bojovníka Impéria – Masku. A výcvik není nic jednoduchého a už vůbec ani vzdáleně nic příjemného, také celá ta záležitost s nošením masky je docela děsivá (žádný spoiler nebude, o toto zjištění při čtení vás nesmím připravit :)). Není divu, že toho má Elias plné zuby a chce zběhnout.

Děj je rozdělen na části z pohledu Eliase a z pohledu Laii, které se střídají.

Příběh začíná svižným tempem a pohltil mě od první stránky. Laia po zabití prarodičů, u kterých žila, najde bojovníky odboje a výměnou za pomoc při osvobození bratra, se nechává „zaměstnat“ jako otrokyně pro velitelku šerosrázské pevnosti a souhlasí, že bude špiclovat a donášet informace. Elias nestihne z výcvikové školy dezertovat, protože na jeho promoci je oznámeno, že nadešel čas zkoušek, ze kterých vzejde nový císař a Veturius je jedním s aspirantů. Oba hrdinové se tak octnou spolu v pevnosti a děj je samozřejmě brzo svede dohromady.

Ze začátku na mě působili obě hlavní postavy jako slabé, mírně zbabělé. Ovšem Veturius nikdy takový nebyl, jen nejdříve jakýmsi omylem vzbudil takový dojem. On je vůbec dost kvalitně napsanou hlavní mužskou hvězdou. Není tak klasicky vyumělkovaně dokonalý, jak hlavní hrdinové bývají. Dokonce i Laia, která prve odvahou nesršela postupně, nucena okolnostmi zoceluje, ale – všechna čest autorce – její vývoj nepůsobí nikterak násilně a nepřirozeně. Je sympatická, obětavá … získala si mě. Ostatní účinkující osoby – spolubojovníci Eliase, členové odboje i služebnictvo velitelky jsou také velmi dobře napsané, nejsou odbyté ani nevýrazné, i když stojí mnohdy více v pozadí. Velitelka pevnosti je neskutečná mrcha a odporná sadistická bestie (a velice doufám, že špatně skončí).

Děj tedy plyne svižně – na jedné straně Laino špiclování a na druhé císařské zkoušky. Velitelka se ukáže jako dovedná politická manipulátorka a plní úlohu hlavní záporné postavy. Vše doplňuje zajímavý a dobře propracovaný milostný čtyřúhelník. Přiznávám, že jsem hodně dlouho neměla jistotu, které páry hodlá dát autorka dohromady a nakonec jsem soucítila s odmítnutou … uvidíte, která z dívek to bude :). V příběhu, nejdříve připomínajícím něco mezi starým Římem a Egyptem, se časem vyskytnou značně nadpřirozené jevy, jako jsou démoni, džinové a ifrité, případně věčně žijící auguři.

Od knihy jsem očekávala hodně a nezklamala mě. Autorka svojí prvotinou dobře nakročila do další nezapomenutelné série. I když příběh se drží klasického schématu pro romány tohoto typu, působí svěžím a originálním dojmem. Paní Tahir rozhodně umí psát, nenudí, zbytečně nic neprotahuje, takže zaujme každou stránkou. Nemá tendenci zatahovat děj do slepých uliček a sdělovat nepodstatné a zbytečné detaily. Vybudovala zajímavý svět a zabydlela v něm kvalitní postavy. Při čtení knihy jsem zapomněla na čas a musela jsem ji dočíst za každou cenu, abych se dozvěděla, jak první část příběhu dopadne. Trošku mě mrzelo jen to, že kniha končila, už se nemůžu dočkat dalšího dílu!
Klobouček také smekám před paní překladatelkou, která paní autorce dílo rozhodně nepokazila.


Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Palmknihám, knihu ke koupi najdete zde.


15. 2. 2016

Kdo pohne osudem


... aneb příběh Jany Eyrové v jiném světle


Autor: Jane Stubbs
Rok vydání: 2016
Nakladatel: Alpress
Překlad: Soňa Tobiášová



Anotace:

V knize opět ožívá světoznámý příběh Jany Eyrové, tentokrát viděný očima hospodyně paní Fairfaxové, která může doplnit dosud neznámé souvislosti. Co nám prozradí o tajemné šílené ženě v podkroví? Kdo rozpoutal osudný požár a kdo při něm ve skutečnosti zahynul?

Můj názor:

Jana Eyrová a její příběh z Thornfield Hall očima hospodyně paní Fairfaxové – no to musím mít! Obzvlášť po úspěchu knihy Longbourn. Na knihu jsem se těšila, tak jsem ji slupla jako malinu a teď můžu dopřát zájemcům malé nahlédnutí pod pokličku staronového příběhu.

Takže:

Nejdříve nám autorka poklusem přiblíží minulost paní Fairfaxové, dozvíme se, kdo byla, kam se poděl pan Fairfax a jak se vlastně dostala na Thornfield Hall do služby. Hned v zápětí pomře tamní panstvo a dům spolu s veškerým majetkem zdědí nejmladší pan Edward Rochester, který přicestuje z Jamajky, kde pobýval a přiveze s sebou „šílenou ženu“ z třetího poschodí. Tak se nám tedy nachystá půda pro další dramata, která budou (jak víme) následovat.

Byť má autorka vcelku příjemný písemný projev a příběh vypravovaný paní Fairfaxovou je docela zajímavý, musím přiznat, že původní úhel pohledu paní Charlotte Brontëové se mi líbil více. Možná to bylo tím, že tady se vztah mezi panstvem tak nějak obešel a řešily se především věci okolo šílené Berthy a její minulosti a aktuální role v Thornfieldské domácnosti. Raději než příběhu se chci ale věnovat postavám:

Jana Eyrová zde opravdu nebyla hlavní osobou, což sice bylo jasné, ale i přesto jsem myslela, že ona a její vztah s panem Rochesterem dostane malinko více prostoru. Jana zde vůbec není tak milá a sympatická osůbka jako v původním románu, kde jsem ji měla hodně ráda. Působila spíš jako dost upjatá, úzkoprsá a nepřístupná slečna. Samozřejmě se předpokládá znalost původního díla, takže chování Jany lze vysvětlit tím, co zažila, ale pokud někdo Brontëovou nečetl, nejspíš nebude některé Janiny povahové rysy vůbec chápat. Pan Rochester vyšel z pera jiné autorky více méně podobně jako v původním díle.

Kdo ovšem získal, byla šílená Bertha. V této knize jakoby se jednalo úplně o jiného člověka a ve skutečnosti byla vedle paní Fairfaxové ona hlavní postavou. A víte co? Já jí fandila a to dokonce hodně. Její příběh byl dost nečekaný, i když hrubý nástřel jsme samozřejmě dostali už v původní Janě Eyrové. Také v této knize poznáme blíže další služebnictvo na Thornfield Hall a zjistíme, že díky dobrosrdečnosti a (proč to nepřiznat) místy i lhostejnosti pana Rochestera a všetečnosti paní Fairfaxové, si služebnictvo v Thornfieldu vůbec nežilo špatně :). Protože Rochesterovi bylo v podstatě jedno, co se na panství děje za jeho nepřítomnosti a když už doma byl, trpěl značnou nevšímavostí, mohlo docházet k různým zajímavým situacím a „služebnickým neposlušnostem“, které se postaraly o zábavnou část knihy. Mě pobavilo například týrání komorníka Alphonsa (což bych přiznat neměla, protože šikana je fujky a místy mi ho bylo i líto :)) nebo Berthiny toulky domem a vesnicí. Řečeno moderním způsobem byla na Thornfieldu dobrá partička lidí :).

Černého Petra v podobě role záporné postavy si vytáhla služebná Martha a její povaha a charakter byly vykresleny tak přesvědčivě, že jsem měla při čtení chuť jí plesknout, kdyby to šlo. V podstatě se mi zdálo, že nejvýraznější, nejvíce propracované, postavy byly právě Martha s Berthou a to i přes to, že Martha si v knize moc „nezahrála“ – dostalo se jí ale strhujícího finále. Paní Fairfaxová byla sice vypravěčkou, ale jinak, i přes to, že to byla její hlava, která nám příběh zprostředkovala, mě nezaujala tolik, jako paní šílená a slečna mrcha.

Celkově každopádně hodnotím postavy kladně. V knize, co se charakterů týče, nebylo nic, co by se zdálo být nepravděpodobné nebo divné vzhledem k tomu, čím si jednotlivý aktéři museli projít. Autorce v knize krásně fungovalo takové to „jak se do lesa volá … „ , protože cokoliv postavy provedly v minulosti, to dostaly v dalším ději poctivě spočítáno. Krom tedy Jany, ta přišla k překažené svatbě trochu jako slepý k houslím, ale všichni známe konec, takže vlastně taky nebylo tak zle.

Kniha, ačkoliv se nejedná o žádný supertrhák, mě bavila. Určitě za ní ale nehledejte žádnou akční zábavu. Jako původní Jana Eyrová je to spíše společenský román k zamyšlení nad charaktery lidí a k odpočinku u krbu a skleničky vína :). Krb nemám, bohužel :).
Doufám, že se ještě dočkám dalších klasických děl z jiných pohledů, protože musím přiznat, že mě to prostě baví číst :) jako doplněk k původnímu románu je to prostě perfektní.


Za recenzní výtisk děkuji Palmknihám a knihu k zakoupení najdete zde.

9. 2. 2016

Loňská listopadová Fatra

... aneb Malá fatra s trochou deště ...


Psáno den po výletu (kupodivu), ovšem zveřejněno až dnes (podivné):

Dnešní povýletový stav by se dal popsat jako tělem v práci, duchem na Fatře. Co jsme to tedy spáchali o prvním listopadovém víkendu? Vzhledem k relativně příznivé předpovědi jsme se rozhodli pro výlet na nějaké ty hřebínky a kopečky a když už jsme se tam táhli takovou „dálku“, zůstali jsme na dva dny.
Cestou bylo tak neskutečně překrásné ráno, že jsem dokonce neusnula už za Brnem, ale zírala na ten nádherný zlatý brokát východu slunce v podzimním oparu. Myšlenky se spokojeně toulaly bůhví kde, no prostě romantika :).


V Terchovej, stále za krásného počasí, jsme spokojeně hupli do bot a vyrazili směr Diery. Tempo jsme nasadili svižné, ba divoké :) dokonce nás vůdce výpravy Fob i zkoušel umravnit slovy „já bych se šetřil na vašem místě“ :). Kluzké žebříky na Dierách nás nakonec tak trochu přibrzdily. Rozsútce jsme se rozhodli vynechat, protože lidí, kteří na ně šli, bylo celkem dost i bez nás a nám se nechtělo marnit čas ve frontě, která se tvořila u míst s řetězama. Pokračovali jsme teda raději na další kopec v programu – Stoh. Krpál na Stoh nám trochu ubral na svižném tempu, nicméně jsme ho vyběhli poměrně křepce. Nahoře byla mlha a celkem humusný větr, takže jsme se dlouho nezdrželi, místo na svačinku se dalo najít i lepší. Horší, alespoň pro mě, byl sestup ze Stohu – prudké, kluzké a tyčky doma ve špajzu, to je špatná kombinace :).


Po sestupu na Stohové sedlo spadly první kapky. Přišel tedy čas vyzkoušet konečně novou goráčovku v podmínkách pro ni jako stvořených. Okénko pro reklamu: děkuji týmu Alpsport Brno za doporučení :). Cestou na Poludňový už se dalo říct, že je hnusně – mlha, vítr a déšť. Trochu jsme teda upravili náš chodecký program, zkrátili cestu o několik kopečků a zamířili rovnou na chatu pod Chlebom, kde jsme strávili příjemný čas u piva a jídla, zatímco jsme čekali na druhou část výpravy jdoucí jinou cestou, která se k nám měla připojit zde. Na noc jsme potom seběhli do druhé chatky, kde jsme se připletli do probíhající třídenní párty Horské služby. Pánové nás přijali velice vstřícně a někteří z nás se s nimi veselili do časných ranních hodin :).
Ráno byl plán vyrazit časně, ale nakonec z něj trochu sešlo. Vzhledem k přetrvávajícímu nepříznivému počasí nás čekal stejně akorát výběh na Chleb a následná cesta pod lanovkou na Vrátnou. Pochopitelně, jakmile jsme slezli na parkáč, počasí se začalo jako zázrakem lepšit :). Nicméně nevadí, výlet byl parádní, společnost příjemná a trochu deště ještě nikoho nezabilo :).


5. 2. 2016

Jen jedna bude královnou


Autor: Philippa Gregory
Rok vydání: 2014
Nakladatek: Alpress


Anotace:

Isabela a Anna z Warvicku byly dvě sestry, které vlastní otec postavil proti sobě. Tak toužil, aby jeho rod vládl Anglii, že mu nebylo líto své dcery obětovat. A jeho sen se splnil. Anna využije svých půvabů, provdá se za Richarda III. a stane se královnou. Můžeme jen hádat, zda Richarda skutečně milovala a zda byl Richard tak ukrutný, jak ho líčí dějiny…

Můj názor:

Je květen 1465, je Válka růží - válka mezi rody Lancasterů a Yorků, která trvá již deset let a zem má nyní konečně nového krále a novou královnu – Eduarda z rodu Yorků a Alžbětu Woodvilleovou. Na trůn krále dosadil (po uvěznění starého krále Jindřicha) otec hlavních hrdinek hrabě Richard Neville z Warwicku. Královnu si ovšem král vybral sám a to, jak se ukáže, neměl dělat.
Střih
Je léto 1469 a otec dívek se vzbouří proti králi Eduardovi, zajme ho, uvězní na rodinném sídle Warwicku a na trůn se pokusí dosadit svého zetě Jiřího, který je manželem starší dcery Isabely. Nastává zajímavá situace – v žaláři sedí už dva králové Jindřich a Eduard a na trůn má nastoupit třetí. Vypadá to, že hrabě Warwick si může dělat v království co chce a taky dělá. Rodina obou dívek je nejmocnějším rodem v Anglii, jenže vítr fouká každou chvíli jiným směrem a politická situace se obrací. A obrátí se ještě několikrát, než se k moci dostane opět král Eduard a s ním jeho bratři Jiří a Richard (pozdější Richard III.) všichni z rodu Yorků. Ale trůn je bohužel jen jeden a boj o moc se nakonec rozhoří i mezi bratry.

Paní Gregory si vcelku bez námahy drží svoji tradičně vysokou úroveň psaní a příjemný vypravěčský styl. Za hlavní postavu a vypravěčku celého příběhu si zvolila Annu Nevilleovou, mladší dceru hraběte z Warwicku a později ženu Richarda z Yorku, královskou vévodkyni, třetí „královnu“ v pořadí na trůn. Sestra Anny Isabela, je provdána za Richardova bratra Jiřího, v pořadí na trůn jsou druzí, hned po vládnoucím Eduardovi a jeho dětech. Toto uspořádání tropí neplechu nejen mezi bratrskými ale i mezi sesterskými vztahy. Philippa Gregory se těchto napjatých mezilidských vztahů mistrně chopila a už tak zajímavé historické období tak získalo na ještě větší čtenářské zajímavosti.

Příběh tedy vypráví Anna a krom osudu jejího sledujeme i osudy její sestry Isabely. Nejsou to osudy pro tehdejší ženy nijak netypické – nejdříve jsou, vzhledem ke svému vysokému postavení, loutkami v mocenské politice svého otce a posléze se stávají cenným zbožím pro svoje manžele, kterým přinesou krom modré krve i značné bohatství a vliv Nevilleovy rodiny. Zdá se ale, že alespoň Anna se za svého Richarda vdala z lásky nebo přinejmenším z částečně vlastní vůle. Autorka trochu přidala dějinným událostem na romantickém lesku, ale proč ne, třeba to tak snad aspoň v něčem mohlo být i ve skutečnosti, kdo ví :).
Děj knihy rozhodně není popisem poklidně plynoucí historie a šťastného rodinného života hlavních hrdinů. Naopak co kapitola to zvrat na politické scéně tehdejší Anglie. Koneckonců probíhá stále Válka růží a oba rody si navzájem nic nedarují. O moc se perou i další tehdejší významné rodiny a v čele všech bojuje o své místo na výsluní rodina Riversů, mají dobré výchozí postavení – na trůně sedí jejich královna a král Eduard podléhá jejímu vlivu. I ve středu vládnoucího rodu Yorků se nacházejí zrádci a „převlékači kabátů“ a jsou to lidé, od kterých by to nikdo nečekal a ze zahraničí už vystrkuje své ambiciózní růžky Jindřich Tudor …

Postavy obou dívek Anny a Isabely mi nejdříve nebyly moc sympatické, projevovaly se jako namyšlené slečinky, jenže ony byly vychovány jako dcery velmi významné rodiny a otec s nimi postrkoval směrem k trůnu. Měly tedy nejspíše proč si o sobě hodně myslet. Jak autorka postupně tvořila portréty jejich osudů, začaly mi být obě dívky sympatičtější. Co se týče vládnoucího páru Eduard- Alžběta, vydržel mi můj názor na ně od začátku až do konce. Nejdříve romantický pár – král si vzal svoji královnu z lásky – se změnil v klasicky podpantoflovou domácnost. Eduard působil jako slaboch, manipulovaný a využívaný svojí ženou a její rodinou. Zajímalo by mě, jestli královna Alžběta byla skutečně taková bezcitná mrcha, jak je v knize popsána. To Richard byl něco úplně jiného :) v knize je představen jako čestný, charakterní muž, věrný svým zásadám a své rodině.

Zpracování tématu je, u paní Gregory, jako vždy kvalitní. Umí dobře vypíchnout podstatné události a zasadit do nich svoje hrdiny přirozeně a věrohodně. Čtenář se nenudí spíš naopak, občas je problém se od stránek urvat :).
Philippa Gregory otevřela mému historie chtivému já další zajímavou kapitolu anglických dějin. O Válce růží si budu muset přečíst více – tato kniha byla dobrým úvodem.


Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Palmknihám a knížku si můžete koupit zde.




2. 2. 2016

Born to run - Zrozeni k běhu


Autor: Christopher McDougall
Rok vydání: 2011
Nakladatel: Mladá fronta a.s.



Anotace:

Autor knihy se jako miliony jiných amatérských běžců nejméně jednou ročně vážně zranil. Po cyklech bolestí, injekcí a střídání nejmodernějších běžeckých bot chtěl na doporučení lékařů s běháním skoncovat. Místo toho se však vydal do rozpálených kaňonů v Mexiku, kde žijí Tarahumarové - nejtajemnější, nejzdravější a nejšťastnější běžci na planetě. Běhání v extrémních podmínkách jen v sandálech je pro ně stejně přirozené a snadné jako dýchání. Čtivý příběh o běžcích na stokilometrové trati autor doplňuje o nejnovější vědecké poznatky a současně nám přibližuje portréty osobností, které se vydávají na trasy ultramaratonů, aby odhalili tajemství šťastného života.

Můj názor:

Od té doby, co mám čtečku, dochází k mrzuté události rok co rok – pod stromkem není žádná knížka! Letos, či spíše už loni, ovšem došlo konečně na událost radostnou! Jediným knižním podstomečkovým překvapením byla knížka Zrozeni k běhu. Aldo, díky! :)

Nevím, jestli to dárce udělal záměrně, ale podařilo se mu připravit mi několik bezesných nocí, například tu ze 3. na 4. ledna, kdy jsem nejdříve hrála blikanou s lampičkou, protože ta další kapitola byla přece jen hrozně zajímavá na to, aby se nechala na ráno. Co na tom, že je dvanáct v noci. A když už jsem konečně definitivně zhasla, dobrou hodinu jsem přemýšlela, že bych si místo spaní šla raději zaběhat, protože čelovku přece mám a oni v té knížce taky … zvítězil sice zdravý rozum, spánek a především vidina vstávání do práce, ale přineslo to první poznatek o knížce – není-li chuť do běhání, po tomto literárním soustíčku zaručeně bude!

Na počátku byl běžec typu“ chromajzl“ a potíž s ortopedem. Protože je přece jasné, že když máte problém s klouby a šlachami, nafásnete lepší boty, dražší ortopedické vložky a tunu pikslí s kloubníma bobulema. Ono to pomůže … nebo nepomůže. Dále byl na počátku novinový článek o indiánském kmeni Tarahumarů, který obývá území Měděných kaňonů v Mexiku a bílém běžci Caballo Blancovi. Náš chromajzl (ehm, pan autor knihy) uviděl světýlko naděje na konci tunelu a vyrazil indiánské běžce hledat.

O knize se poměrně těžko píše, protože ač se jedná v podstatě o cestopis (sportopis – existuje takové slovo?), pravdy se autor nedrží až tak úplně jak by měl. Nicméně možná právě toto přispívá k neuvěřitelné čtivosti knihy, která je ne jen o běhání a závodění na ultratrailech, ale hlavně o obrovském nadšení a motivaci. Kniha čtenáře provede po nejobtížnějších Ultratrailových závodech Ameriky. Seznámíme se s běžci, jejichž jména jsou v běžeckém světě pojem a jejich životními příběhy. Dozvíme se něco o fascinujícím výzkumu běhání a o tom, proč je vlastně lidské tělo „zrozeno k běhu“.  A především se podíváme do Měděných kaňonů (ne, že by to byla oblast příjemná pro turisty :)).
Autorovi nelze upřít spisovatelské nadání. Závody, o kterých píše, popisuje tak dobře, že máte pocit, jakoby ste byli sami na trati. Mohl se trochu více držet reality a nepřibarvovat skutečnost přeháněním (např. o nedostupnosti a mysterioznosti Tarahumarů a osoby Caballa Blanca), ale ve výsledku mu to nevyčítám. Nejde o vědeckou publikaci a koho zajímají holá fakta, může si je na internetu dohledat a uvést si tak vše na pravou míru nebo přečíst některou z dalších knih na toto téma.

Mně, jako člověku, který běhá, nasadil text lecjaký šroubek do hlavy. Ať už se to týká běžecké obuvi, způsobu tréninku, výživy nebo prostě „jen“ obyčejné motivace a náhledu, který na běhání mám. Samozřejmě vše je potřeba brát s rozumem a i když má člověk chuť mrsknout s botama do kouta a vyrazit bosky vesele svěží jarní travičkou vstříc zapadajícímu slunci (a já to v létě stejně zkusím :)), je potřeba se trochu reálně zamyslet nad tím, jestli noha botou zhýčkaná a bosky při běhu dosud nepoužívaná, vydrží takové peklo, jako je celý běžný trénink naboso. Stejně tak si asi letos nezaběhnu (nikdy nezaběhnu) Ultratrail, i když to musí být něco úžasného. Každopádně na lednovou depresi ze ztráty motivace je kniha výborným lékem. Zvedne to z gauče i opravdu líný zadek.

Určitě si tuhle běžeckou Bibli musí přečíst každý začínající běžec a i komukoliv dalšímu může přinést nový pohled na krásný sport, jakým běhání je a ukázat, že to není ani zdaleka o nejmodernější běžecké soupravě, přetechnizovaných botách a tuně nepotřebné rádoby nutné běžecké elektroniky. Je to především o úsměvu, radosti z pohybu a překonávání sama sebe. Tohle vám kniha ukáže a kouká to z každé strany, kterou přečtete. Není to zadarmo, nikdo neslibuje, že to není dřina, kniha vypráví i o bolesti, zranění a vyčerpání, ale nakonec se ukáže, že věci lehko získané možná nemají takovou hodnotu pro člověka jako ty tvrdě vydřené.

Tento typ knih běžně nečtu a Born to run mi ukázala, že je to škoda :). Dobrý pocit z přečtení a motivace si běhání užívat zůstává stále i s měsíčním odstupem od přečtení :). Jděte do toho!