18. 9. 2015

Sedmihorky třetí a nádherné


Hurá! Předchozí obavy se naštěstí nepotvrdily a minulé Sedmihorky nebyly letos poslední. Druhý víkend v září se vylouplo Počasí a tak bylo jasné, že to prostě musí být proto, že nás volají Sedmihorky :).
Po načerpání morálu na Koupáku a výběru vhodných cest, jsme vyrazili na Dračky. Rozděleni na dva týmy, obsadili jsme Dračí zub a Dračí věž.


Na Dračím zubu nás potěšila Kauschkova hrana. Tahle krásná cesta má dokonce vlastní morálový zlepšovák. V nejobtížnějším místě mě k rychlejšímu postupu povzbudilo hnízdo divých včel, takže byl důvod sebou trochu mrsknout a přehopkat nepříjemné kroky hezky rychle. Za jedním těžším místečkem už následuje krásná cesta až nahoru a závěrečný minirajbuňk už nebyl takové zlo. Na Dračí věž nás pak dovedla Rudá hrana, které jsem se až doposavad úspěšně vyhýbala a i přes to, že se jedná o krásnou cestu, budu vyhýbat nadále. Zdejší sršní osazenstvo totiž na můj morál nepůsobilo zdaleka tak blahodárně, jako včelstvo na Dračím zubu. Pravda, když mi kolem hlavy krouží tři sršáni, mám sice chuť lézt rychleji, ale stát na místě se jeví rozumnější :) k rychlejšímu překonání traverzu mě ale popohnali. Naštěstí se žádný z nich nerozhodl, že si do mě kousne :). Cesta je to krásná, až na mírný boj s krátkou spárkou skoro nahoře, která naštěstí nepříjemně pouze vypadá. Zatímco my jsme si užívali hmyzu, druhý tým prozkoumával půvaby Dračí spáry a šťastně jsme se shledali na vrcholu věže.


Po slanění dostal Alda zálusk na kratší odpočinkový kousek a vydal se Západní stěnou na Pěstičku. K tomuto se dá pouze konstatovat, že co je malé, je šikovné, ale také záludné. Pěstička se nedala snadno, stejně jako kdysi dávno Dráček :).
Před další věží nás mělo varovat už její jméno – Kruťas. Zpověď vápencových lezců se ukázala jako cesta vysoce morálová, odporně nelehká a pro prvolezce v rekonvalescenci vysloveně nevhodná. U Kruťase nás naštěstí zastihla noc, takže jsme vyrazili do kempu na Rohozec a véču.


Druhý den byl sice z rána trochu větrný, ale slunko dělalo co mohlo, takže jme mohli zase vyrazit ke skalám. Předchozí večer byla zvolena jako ideální věž Podmokelská a na ni Údolní stěna a Mézlova spára. A protože já a spáry nejsme kámošky, rozhodl Alda, že spára je naše a že to je přesně to pravé v čem si spraví chuť pokaženou Kruťasem. Inu, cesta vzhůru byla zpočátku krušná :) nejdříve pro moje nervy, když lezl Ála a než cvaknul první kruh. Naštěstí ten tutovej uzlík ke mně po laně přicestoval až chvilku potom, co mi prvolezec seděl bezpečně v kruhu. Pak jsem se ovšem musela spárou vyškrábat i já a nakonec to nebyla taková hrůza :) no, na druhým to prostě jde jinak :). Mezi prvním a druhým kruhem byla odporná zasolená boule, která fakt nestála o přítomnost lezců. Naštěstí dolez od druhého kruhu už byl zase přijatelný, takže problém byl pouze značný úbytek sil. Celkově každopádně nemám pocit, že bych tuhle cestu ještě někdy chtěla lézt znova, ale za tu spáru jsem ráda. Nahoře jsme se sešli s druhým týmem, chvilku čuměli na dobyvatele Údolky na Kapelníka a pak jsme mazali na Sfingu. Kluci si dali ještě pánskou jízdu – Plátkovu stěnu, která prý byla taky moc krásná.
Závěrečná tečka s Rohozcem a grilovaným hermelínem na Bukovině nechyběla ani tentokrát :).

Letos ještě jednou?




9. 9. 2015

Žárlivá Kateřina


Autor: Jean Plaidy
Série: Prokletý rod Medici
Rok vydání: 2012
Nakladatel: Baronet


Anotace:

První díl románové trilogie představuje Kateřinu Medicejskou jako malou dívenku, poté mladou ženu, která přichází na francouzský dvůr, kde se stává nemilovanou ženou Jindřicha Orleánského, druhého syna francouzského krále.

Můj názor:

Tentokrát jsem na Palmknihách zabrousila mezi starší knihy a vybrala jsem si k recenzování knihu od mojí oblíbené autorky Jean Plaidy. Žárlivá Kateřina je prvním dílem trilogie Prokletý rod Medici. Hlavní hrdinkou, která příběh vypráví je Kateřina Medicejská, ale potkáme se tu i s další známou ženou Dianou de Poitiers.

Kniha nás nejprve seznámí s osudy obou hlavních postav. Jako první poznáme dětství druhorozeného syna francouzského krále prince Jindřicha Orleánského a hned poté také Kateřiny Medicejské, která je roku 1533 za Jindřicha provdaná.

Manželství bohužel není moc šťastné, zatímco Kateřina se do Jindřicha zamiluje, on ji moc v oblibě nemá (což je ještě mírně řečeno). Nejmilovanější ženou v jeho životě je jeho přítelkyně a milenka Diana de Poitiers. A když tak už mladý dauphin dává přednost své milence, manželství je dlouho i bezdětné. Nešťastná Kateřina na oko tiše trpí, ale v duchu své medicejské výchovy a povahy osnuje jednu nenápadnou intričku za druhou. Dokonce se jí podaří i přimět konkurentku Dianu, aby donutila Jindřicha navštívit i její postel a v manželství se konečně objeví děti.

Plaidy nám v knize zařídila další krásný výlet do francouzské historie. A pro historii má opravdu cit. Neplácá žádnou zbytečnou přeromantizovanou omáčku kolem známých faktů a příběh je krásně čtivý a baví od začátku až do konce. Autorka se nesnaží moralizovat ani hodnotit chování postav, žádná z osobností není vykreslena jako lepší nebo horší. Prostě jsou takoví, jací jsou (nebo možná i ve skutečnosti byli). Postava Kateřiny je věrohodná a je možné jí držet palce, i když je samozřejmě bez příkras vidět, v čem všem má svoje dlouhé prsty. Místy se zdála být i obdivuhodná v tom, co všechno dokázala vydržet.  

Pokud máte rádi historické romány, s klidným svědomím mohu doporučit Jean Plaidy.

Děkuji Palmknihám za poskytnutý recenzní výtisk, knihu si můžete zakoupit zde.