27. 8. 2015

Co po ní zůstalo


...pravda bolí chvíli, ale lež bolí napořád ...


Autor: T.R.Richmond
Rok vydání: 2015
Nakladatel: Jota




Anotace:

Podivná, zbytečná, nesmyslná. Tak se jeví smrt pětadvacetileté Alice všem, kdo si ji pamatují jako veselou a vitální dívku plnou života. Byla to nešťastná náhoda, sebevražda, nebo jí někdo pomohl? Všichni, kdo ji měli rádi, truchlí nad její ztrátou a leckdo si klade otázku – jaká vlastně byla Alice ve skutečnosti? Její bývalý profesor Jeremy Cooke je touto myšlenkou zaujat natolik, že se rozhodne znovu poskládat Alicin život z toho, co po ní zůstalo – spolu s ním se postupně probíráme deníkovými záznamy, dopisy i internetovými texty, jejichž prostřednictvím autor rafinovaně odhaluje kousek po kousku znepokojivé skutečnosti.
Pravda, která vyplouvá na povrch, nemusí být každému příjemná. Odhaluje bolestná zákoutí duše, tajemství, se kterými se nikomu nesvěřujeme, skutečnosti, na které bychom nejraději zapomněli. Psychologický thriller Co po ní zůstalo je prvotinou T. R. Richmonda, oceňovaného britského novináře. Práva na překlad byla prodána do dvanácti zemí.

Můj názor:

Opět jsem si dopřála setkání se zajímavou knihou. Jen to potvrdilo moji snahu vybírat si na recenze mně neznámé autory. Tentokrát padla volba na pana Richmonda a jeho první knihu.

Kniha mě zaujala už anotací. Tak schválně, koho už někdy nenapadlo, co by po něm zůstalo, kdyby najednou zemřel. Mimo spousty hmotných věcí také ty ostatní - profil na facebooku (nebo jinde), blogy, texty, dopisy, deníky … spousta věcí. A taky spousta lidí. A tihle lidé, i když vy už nejste, tu jsou. Jejich myšlenky na vás, city, bolest a vzpomínky. Možná si někdo schová pár SMS, pár vět na záznamníku. Možná napíše něco na svůj blog, na svůj Twitter – v dnešní době spousta lidí sdílí svůj život a myšlenky po síti.
A právě tohle je ústřední myšlenkou knihy „Co po ní zůstalo“.

Mrtvou hlavní hrdinkou je Alice Salmonová, kterou jednoho dne našli utonulou v řece. Sebevražda? No to asi nejspíš. O jejích depresích a potížích s pitím se vědělo, však taky když se jí to stalo, byla slušně nametená. Jenže proč? Ona měla svůj smysl života v práci, byla šťastná, úspěšná, oblíbená.

Takže jí někdo do té řeky pomohl? Jenže proč? Vždyť byla oblíbená. Možná jako novinářka, která se zabývala bojem proti nespravedlnostem světa, měla spoustu nepřátel. Takže kdo by mohl mít motiv?

Kniha celá je sestavená z dopisů, deníkových zápisků jednotlivých postav, tweetů, blogů a podobných záležitostí. Všechny tyto vzpomínky na Alici se rozhodne shromáždit a vydat profesor Cooke, antropolog na universitě, kam chodila i Alice a kde kdysi učila její matka. Má být nejprve jen vzpomenutím na mrtvou a jakýsi pomník jednoho života, který skončil příliš brzo, jenže postupem času se z deníkových zápisků vynořuje, krom její minulosti, i pravda o Alicině smrti.

Nečekejte žádné dramatické a hrůzostrašné scény. Kniha je především zajímavá svým nápadem a parádní psychologií postav - lidí, kteří nějakým způsobem patřili do Alicina života - tolik podezřelých, každou chvíli to vypadá na někoho jiného nebo to byla přece jen sebevražda?

Knihu stoprocentně doporučuji, můžete si ji koupit zde a děkuji tímto Palmknihám za poskytnutý recenzní výtisk. 

23. 8. 2015

Slackline fest na Bišíku


Po parádních loňských zážitcích jsem si letošní slackline fest na Bišíku prostě nemohla nechat v žádném případě utéct, navíc devátý ročník, takže prostě šťastné číslo :). Dokonce se mi povedlo ukecat i další z našeho spíše horolezecky laděného teamu, takže jsme na místo akce dorazili v hojném počtu.

Cesta byla trochu náročnější. Objížďky v objížďkách jiných objížděk zapříčinily menší zdržení na trati a taky bylo potřeba nabrat po cestě několik jinde žijících členů výpravy. Dojeli jsme tedy bohužel až téměř po soutěži na tricklajně – finále jsme stihli, takže svoje favority jsem viděla v akci, o což koneckonců šlo :).


Po zbytek odpoledne jsme spokojeně užívali léta při pozorování drytoolové soutěže, vlažného zkoušení místních slacklajn a blbnutí s míčem. V podstatě se dá říci, že jsme se jen tak povalovali u piva. Lézt se nešlo, protože náš jediný statečný prvolezec byl toho času ve stavu zlomenin a ostatní potenciální natahovači nejevili ochotu čelit vzdálenostem k prvním kruhům zrovna tento víkend.
Za příjemného nicnedělání čas hezky utíkal, až doběhl k večernímu koncertu. Kapela Marta a Rasputin band se postarala o dobrou hudbu a Alda o rozpumpování kotle :). Trochu zrada byla, že nám o půlnoci típli proud a kapela se nenechala přemluvit k unplugged vystoupení – oni by možná i hráli, ale pořadatel byl neústupný. Situaci zachránili bongaři, kteří nám umožnili praktikovat indiánské tance ještě nevím jak dlouho :). Atmosféra byla dokonalá.


Druhý den v rámci rozpohybování zatuhlých tělesných schránek před cestou domů, jsme navštívili teplické skalní město.

A příští rok zase, tak si rezervujte termín!


17. 8. 2015

Vulkány – tepny Země.

Vulkány – mohutné hory chrlící oheň a lávu přitahovaly pozornost člověka od pradávna. Pro antického básníka byly sídlem bohů, pro středověkého scholastika projevem pekelných sil a pro geologa okem do nitra Země.



Jako úvod k výstavě v Paláci šlechtičen v Brně mi toto naprosto stačilo, abych na tu výstavu chtěla rozhodně jít. A řekla bych, že to stálo za to.
Hned u vstupu mě praštila přes oči animace vzniku Země, která byla tak šikovně udělaná, že jsem na ni vydržela koukat několikrát. Rozhodně chvíli trvalo, než jsem se od ní odtrhla a mohla se věnovat informačním panelům. Zde se rozebral vznik vulkánů poněkud podrobněji včetně různých druhů sopek. Krom nejznámějších světových zástupců čeledi sopkovitých zde byly představeny i české krásky, které naštěstí od své aktivity již upustily. Ani mě nikdy nenapadlo, kolik jich na našem území vlastně je.



V dalších místnostech se dají najít krásné sopečné polodrahokamy a drahokamy. K prohlédnutí zde mají i nejstarší evropskou fosilii savce. Dokonce je možné vyzkoušet si zemětřas na vlastní kůži na zemětřasné desce – slibovaný sopečný popel nás naštěstí nezavalil :).
Při prohlídce výstavy jsme tu byli sami, takže atmosféru nám nikdo nerušil. Mohli jsme si v klidu užít přítmí sálů, kde byly osvětlené pouze kameny a panely s informacemi, provázené duněním sopek a zpěvem ptáků (když zrovna nic nechrlilo lávu :)).
V prvním patře je potom část výstavy určená lidem, kteří si rádi hrají :) můžete zde skládat puzzle zemského jádra, hledat sopky na mapě ČR, přiřazovat k sobě kameny nebo si zahrát na improvizovaný kamenný xylofon. Ti co si zrovna hrát nemusejí, mohou zatím koukat na promítání fotek světových sopek.

Zajděte. K současnému deštíku a ochlazení se malé zahřátí u zemského jádra může hodit.  Už nebude otevřená dlouho jen do 20.září.




7. 8. 2015

Ostrov lhářů


Autor: E. Lockhartová
Překlad: Barbora Doležalová
Rok vydání: 2015
Nakladatel: Host



Anotace:

Moderní, sofistikovaný thriller od držitelky Printz Award a finalistky National Book Award.

Přečtěte si to. A jestli se vás někdo zeptá, jak to skončí, prostě LŽETE!
Báječná rodina Sinclairových.
Soukromý ostrov.
Velice bystrá dívka, se kterou
je něco v nepořádku.
Skupina čtyř přátel – Lhářů –,
jejichž přátelství začne být destruktivní.
Revoluce. Nehoda. Tajemství.
Lži a další lži.
Pravá láska.
Pravda.

Můj názor:

Dočetla jsem včera a stále jsem plná dojmů, tentokrát jsem si na recenzování vybrala to pravé. Přiznávám, že jsem opět volila podle obálky a anotace a čekala jsem příjemnou oddechovku. Rozhodně jsem nečekala to, co přišlo. Už dlouho jsem nečetla knihu, která by mě dostala prvním odstavcem. První větou. Už dlouho jsem nečetla nic tak dobře přeloženého a napsaného lehkou rukou od autorky, která si umí tak krásně hrát se slovy a metaforami. A už dlouho jsem nečetla nic, co by mě na konci tak překvapilo, i když jsem celou dobu tušila, že na konci bude průšvih. Nenapadlo by mě, že mi takový zážitek přinese zrovna Ostrov lhářů …

A vůbec, pojďme se podívat na romantický soukromý ostrov Beechwood kousek od pobřeží Massachusetts, kde rodinka Sinclairů tráví každé léto. 
Příběh se stal v létě 15, nicméně teď jsme na ostrově o dva roky později. Hlavní hrdinka knihy Cadence Sinclairová, která nám příběh vypráví, je 18-ti letá holka. Její táta utekl s jinou ženou a ona žije s matkou. Caddy má po úraze, který se jí v létě 15 stal, těžké migrény a problémy s pamětí. Léto 17 je jiné, než byla ta před ním, jen v jediné věci je stejné - opět se schází na ostrově čtyři kamarádi – bratranci a sestřenice Caddy, Johny, Gat a Mirren – čtyři Lháři.
V rodině Sinclairových mají ve zvyku být dokonale normální, přetvařovat se a pro udržení zdání naprosto neposkvrněné rodiny jsou ochotni jakýkoliv průšvih ututlat za každou cenu – všechno se schová za perfektní pracháčskou rodinnou idylku. Lžou všichni  – manipulátorský děda, který drží prst na penězovodu pro zbytek rodiny, matky dětí, kterým jde převážně o peníze a luxusní domy na ostrově i děti ponoukané matkami přetvařovat se před dědkem pro co největší zisk. Ono totiž pod luxusní pozlátkovou slupkou jsou věci malinko jinak. Docházejí peníze, rozpadají se jednotlivé rodiny klanu Sinclairů, dcery se zamilovávají do nevhodných kluků … jenže být Sinclairem znamená být bohatý, stále usměvavý a dokonale šťastný. Nejste? Lžete!

Od začátku čtení se mnou ta lež byla. Něco se stalo! Táhlo se to celým příběhem a postupně to v opatrných náznacích vystrkovalo růžky s tím, jak si Cadence pomalu vzpomíná na léto 15, na dobu před její nehodou, pomalu si zaplňuje bílá místa ve své paměti a skládá si pravdu o tom, co se to léto na ostrově stalo. Věci jsou občas jinak, než se řekne, spíš tedy skoro pokaždé, protože o tom co se tehdy událo, se v rodině nemluví. Ústředním motivem je vedle záhadné události také Cadencina láska k nevlastnímu bratranci Gatovi, který je synem partnera její tety a zdědil po něm exotický indický vzhled – mezi blonďatými Sinclairy je trochu jako pěst na oko a jeho vztah s Caddy není rodinou právě nadšeně podporován.
Vodítkem pro celý příběh mohou být také krátké pohádky, které jsou občas vložené do děje, psány jakoby hlavní hrdinkou Caddy. Vždycky zobrazují aktuální pohled Caddy na rodinu a situaci, v níž se právě nachází.

Autorka netlačí na pilu, všechno nechává pomalu plynout a pomalu si přitahuje pozornost čtenáře. Nabízí nádhernou práci s textem, krásné popisy a hry s přirovnáními například (a nejen) při popisování Cadencina vztahu s Gatem nebo jejích migrén. Postavy jsou uvěřitelné, rodinné vztahy sice komplikované, ale ne nereálné. Děj pečlivě promyšlený. Při popisu vztahu mezi Caddy a Gatem se autorka dokázala vyhnout kýči a nechutným klišé aniž by to ubralo na něze a síle první lásky dospívající holky. I bolest na konci knihy byla skutečná. Ač normálně trpím značnou jasnozřivostí stran toho, jak kniha dopadne, tentokrát mě autorka dost překvapila. Poslední kapitolu, kdy pravda konečně vyšla najevo, jsem četla s očima jak talíře a jedním dechem, protože toto mě fakt nenapadlo.

Poslední dobou vlastním většinu knih v elektronické podobě, ale tahle poctí polici v mojí knihovně svojí papírovou přítomností. Ráda se k ní opět vrátím a bude potěšení ji číst jako krásně napsaný příběh, i když vím, jak dopadne.

Velice děkuji Palmknihám za recenzní výtisk a knihu si můžete (prostě musíte) koupit zde.