28. 6. 2015

Krvavá hraběnka


Autor: Linda Lafferty
Rok vydání: 2015
Nakladatel: Jota


Anotace:

Mocná kletba se táhne napříč staletími až do dnešních dnů… 
Na počátku sedmnáctého století vládla na čachtickém hradě ve slovenském vnitrozemí Alžběta Báthoryová, neblaze proslulá „krvavá hraběnka“. Při bizarních nočních rituálech mučila a vraždila mladé ženy, které si vybírala za služky. Tato ďábelská a démonická žena, postrach královských Uher, se koupala v jejich krvi, aby si zachovala mládí.
O čtyři sta let později se ozvěny hraběnčiny pověstné krutosti začnou objevovat v coloradském městečku Aspen. Betsy Pathová, psycholožka s neobyčejně pronikavou intuicí, má mezi pacienty nekomunikativní mladou dívku Daisy Hartovou, u níž jednoho dne nastane průlom v léčbě. Společnými silami se snaží čelit minulosti, která je pronásleduje na každém kroku, a pochopit její dopad na současnost. Betsy a její problematická, leč vnímavá pacientka se nakonec dopátrají pravdy: kletba rodu Báthoryů žije dál a je stále tak mocná, že může i v dnešní době napáchat velké zlo.
Příběh plný palácových intrik a citlivě vykreslených postav, skvěle okořeněný dobovými detaily, osciluje mezi naším známým, moderním světem a východní Evropou sedmnáctého století, jež před čtenářovýma očima nečekaně ožívá ve všech barvách. 

Můj komentář:

Prvním letním recenzním kouskem v mojí čtečce se stala Krvavá hraběnka a byla očekávána opravdu s napětím. Nedá se říci, že by mě zklamala, ale … pojďme pěkně popořadě.

Legendu o Alžbětě Báthoryové zná asi každý, takže netřeba nic dodávat.

Kniha má tři dějové linky, které se střídají.
První – ta historická – se odehrává na konci roku 1610 tedy v období těsně před zatčením hraběnky Báthoryové. Je vyprávěna z pohledu dvou osob, služebné Zuzany, která je hlavní hraběnčinou komornou a podkoního Jánose Szilvásiho. Vykresluje zde hraběnku jako už v podstatě šílenou ženu, posedlou jen svým vzhledem a sadistickým týráním služebných.
Druhá – současná – nám dá nahlédnout na konec roku 2010 do Colorada do ordinace psycholožky Elizabeth Pathové. Krom ní vypráví příběh i její pacientka Daisy.
Třetí se odehrává na současném Slovensku, kde je unesena matka Betsy Pathové, významná historička, která prováděla výzkum pro svoji novou knihu o hraběnce Báthoryové.

Historická linka přináší poněkud omezený pohled na osobnost Báthoryové, ale nedivím se :) autorka to prostě potřebovala do knihy takto a bez ohledu na můj názor na legendy o Čachtické paní musím říci, že se postava podařila napsat dobře a je velmi uvěřitelná.
Co zde čtenáře čeká?
Ocitáme se na konci roku 1610 na Čachtickém hradě, kde toho času přebývala hraběnka Báthoryová. Na hrad přichází nový podkoní ze sarvárského panství Nadásdyových, János Szilvási, aby dal dopořádku hraběnčiny stáje, které jsou v hrozném stavu. Na čachtickém panství už slouží jeho známá z dětství Zuzana, která je osobní komornou hraběnky a je odpovědná za její „kosmetické záležitosti“. János z počátku nerozumí atmosféře strachu, podezírání a špiclování na hradě až do doby, než pomůže služebné Vidě, kterou předtím hraběnka týrala.
Zuzaně je oproti tomu jasné, že hezká služebná nemá u hraběnky na růžích ustláno, několik dívek již zmizelo a ostatní se bojí udělat cokoliv, čím by se znelíbily hraběnce. Sama Zuzana naštěstí hezká není.
Tito dva tedy postupně odkrývají tajemství hraběnky a spolu s vesnickým knězem se rozhodnou Báthoryovou udat. Tak se do hry dostane další historicky známá osobnost, palatin Thurzo.

V části knihy, která se odehrává v současnosti, opřela autorka základ děje o Červenou knihu Carla Gustava Junga a jeho teorii o synchronicitě. Přiznávám svoji neznalost :) takže pro lepší pochopení děje mi musel pomoci strýček Google. Bylo nutné si dohledat, o co vlastně jde. Ačkoliv tato teorie je pro děj knihy důležitá a propojuje dění v roce 1610 a 2010, nevěnovala autorka dostatek času vysvětlení podstatě teorie, i když by to bylo možné (alespoň trochu)  zapojit do děje v rámci sezení s Daisy. Na konci knihy nicméně čtenář vše pochopí, pouze šťouralové, jako já, prohledávají internet už při první zmínce.
Co se tedy děje v této části?
Na sezení k psycholožce Elizabeth Pathové (Betsy) dochází uzavřená pacientka Daisy, která nemá zpočátku moc chuti nechat se léčit. Trochu více ochoty projeví až při setkání s Jungovou Červenou knihou, která ji jakožto gotičku velice osloví. Děj nabere obrátky ve chvíli, kdy se Betsy dozví, že její matka zmizela na Slovensku. Americká ambasáda nemá moc snahu se ve věci více angažovat a tak Betsy vyráží pátrat na vlastní pěst spolu se svým bývalým Johnem. Odjíždí na Slovensko a Daisy, která má díky svým snům potřebu doktorce pomoci, vyráží téměř obratem za ní.
Na Slovensku se nám do děje připojí zajímavá postava hraběte Báthoryho. Tento ne zcela duševně zdravý jedinec pochopitelně velice obdivuje svoji dávnou předkyni a u příležitosti 400 let od zatčení Báthoryové plánuje …

A dost :) dál už bych prozradila až moc.
Čím mě kniha nadchla?
Jedná se o velice čtivý příběh a zajímavý nápad jak propojit minulost a současnost. Autorka dobře provázala nadpřirozeno s psychologií. Četlo se lehce a dobře až na zádrhel s Jungem a jeho teorií. Takže bych možná trochu šťourání na netu doporučila.
Co mě zklamalo?
Bohužel jsem si tu nenašla postavu, která by mi byla vyloženě sympatická a které bych fandila. I přes to, že jsou dobře napsané. To že nesouhlasím s autorčiným vykreslením hraběnky, je už čistě můj problém. Koneckonců už podle názvu se dalo odhadnout, o jaký úhel pohledu půjde :).

Knihu určitě doporučuji. Pokud patříte k zastáncům hraběnky, možná vás její postava v knize trochu namíchne, ale i tak je to dobré počtení.
Takže se vlastně ani nedá říct, že by mě zklamala … :)

Děkuji Palmknihám za poskytnutý recenzní výtisk. Knížku si můžete pořídit zde.



25. 6. 2015

Hohe Wand

... aneb 451°Fahrenheita ...



Všeobecně převládá názor, že to nejlepší, co lze v parném dni dělat, je ležet u vody. No, to tedy nikolivěk :) Nejlepší je pěkně pozvolna se opékat ve stěnách Hohe Wandu, případně kdekoliv jinde a získávat tak nádhernou jásavě červenou barvu spolu s nevšedním lezeckým zážitkem.
Tuto teorii jsme se rozhodli ověřit praktickým pokusem. Počasí nám přálo :).
Tým čtyř pokusných králíků vyrazil z bodu A v sobotu z rána a frčel si to směrem na Vídeň v radostně se probouzejícím parném dni. Radostné tempo bylo brzy passé – přes Vídeň se táhla dlouhá kolona (a potáhne se ještě dlouho, opravy končí snad až někdy v 2017). Tato posunovačka způsobila, že jsme na místo lezení B, tedy pod Hohe Wand dorazili až v poledne, což nám neubralo na náladě ani na lezeckém nadšení.


Po důkladné aplikaci opalovacího krému jsme se rozdělili na dva týmy. Tým drsoňů vyrazil pokořit vícedélku Der alte Wolf. Tým jasoňů se vydal po áčkové ferratě vzhůru, pátrat po vhodném lezeckém sektoru, který by oplýval kratšími sportovkami.  V této chvíli se stopa drsoňů na cca tři hodiny ztrácí v rozpáleném vápenci.
Jasoňové zatím, kochajíce se krásným výhledem, vystoupali až nahoru na vyhlídku. Zde jsme chvíli pozorovali letce, kterých bylo na obloze nad skálama více než dost a rozhodli jsme se, že je přece jen docela teplo a tak dáme na rozlez opalovací lehátko kousek od vyhlídky. Větřík pohodově pofukoval, takže se nám rozlezovka protáhla :) nicméně zvítězila lezecká hrdost a šli jsme lézt i něco kapku náročnějšího.  Namrskali jsme něco kratších cest a když už jsme připomínali tým vařených raků, vydali jsme se pátrat po ztracených drsoňích.
Kupodivu z nich nebyli dva mastné fleky na skále, ale o slezené vícedélce odmítli vypovídat :) asi peklo, či co :). Statečně s náma slezli ještě několik kratších cest, než jsme usoudili, že je čas to spakovat. Při večerním posezení v kempu vícedélkaři utrousili něco vypečených zážitků z cesty, takže jo, byla nakonec fajn :) Usnula jsem někdy při číhání na třetí padající hvězdu.


Druhý den jsme se rozhodli zbaběle zvolit oblast trochu více ve stínu a popojeli na Hollental do sektoru Jammerwald. Stín zde skutečně byl a také hezké lezení kousíček od silnice a řeky, ve které jsme se ještě před odjezdem stihli trochu vyráchat.

Závěr pokusu je jasný: jde to a je to fajn. Ale voda taky byla :)



22. 6. 2015

Království pískových věží


... aneb víkend v Sedmihorkách ...



Už i letos jsme si konečně našli čas na pískovcové věže v Sedmihorkách. Dokonce i počasí se rozhodlo, že nám to polezení dopřeje a už ráno, když jsme vyjížděli z Brniska, bylo jasné, že bude krásně. Sice ještě trochu nevyspaní po včerejší akci – on se nám ten páteční oheň nečekaně protáhl :), jsme nadšeně ujížděli směrem na sever.


Po výsadku na parkovišti jsme vyrazili směr Maják. Díky hokeji byly skály poloprázdné, tak jsme vybrali za rozlezovou věž Mnicha a než se stačila většina převlíct, Alda už mazal nahoru. Je dobře, že ho to baví, zvláště vzhledem k faktu, že byl ve skupině jediným prvolezcem :). První zvolenou cestou byla Netopýří spára, která mi ve své horní části dala docela do těla. Nicméně padla tam a já si mohla užít zasloužený rozhled z Mnicha, než dolezl poslední a jeli jsme zas dolů. Druhá cesta vedla opět na Mnicha, jen o kousek dál, byla to Májová a byla strašně krásná :).
Další radosti nás čekaly na Blatníku. Ne že bych se přiznávala k podcenění zápisků, ale názvy těch dvou cest, které jsme ještě dali, si prostě nepamatuju.


Večer přišel brzo, Koupák zavřený, tak nám nezbylo, než zajít na večeři a na Rohozec do kempu. Začalo pršet. Prokleli jsme všechny meteorology a čekali, jestli přestane, protože by se nám v deštíku trošku komplikovaly plány na nocleh a pochopitelně i na lezení druhý den. Přestalo :) tak jsme s nadějí naplánovali další den lezení na Galeon, užili si parádní večer a zalezli do spacáků na hrázi.
Ráno jsme s napětím kontaktovali spojku doma u kompu, výsledek byl: lezení místy povoleno. Z plánované challenge „dáme všechny cesty na Galeon“ nakonec zůstaly jen dvě. Ono taky, když se plánuje v hospodě, většinou tam ty plány i zůstanou :). Na závěr jsme si dali jednu lehčí cestu, kde jsme si chtěli posedět nahoře a kochat se výhledem. Nicméně fučelo tak důrazně, že to kochání vzalo celkem rychlý konec, hned po vrcholové fotce :).

Po procházce skalákem, pivku a grilovaném hermelínu, jsme bohužel museli odfrčet zase domů. Ale snad to letos bude více než jednou!


Jo a více fotek na picasůvce :).

17. 6. 2015

Bílá noc


Autor: Jim Butcher
Série: Harry Dresden (9. kniha)
Rok vydání: 2015
Nakladatel: Triton


Anotace:

Někdo jde po členech chicagského magického společenství, lidech, kteří praktikují „amatérskou“ magii a jejichž nerozvinuté schopnosti jim nedovolují stát se plnohodnotnými čaroději. Někteří mizí, jiní umírají zdánlivě vlastní rukou. U jedné z vražd ale pachatel zanechává osobní vzkaz, vizitku, kterou může objevit jenom Harry Dresden.
Harry se vydává po stopě vraha, ale během vyšetřování nachází důkazy, které ukazují jediným směrem – na jeho nevlastního bratra Thomase. Aby bratra očistil, pouští se Harry do boje s přesilou nadpřirozených sil a nebezpečně přitažlivým pokušením.
Když prohraje, mnoho lidí, včetně jeho bratra, zemře…

Můj komentář:

Další kousek do mojí sbírky Palmkniháckého recenzního výběru je 9. kniha série Harry Dresden - Bílá noc.
Jedná se o krásný kousek čarodějnické urban fantasy a celkem zajímavě zpracovaná magie je pěkně propojená s detektivním příběhem. Co mě z počátku trochu mrzoutilo, bylo pomalejší tempo knihy, trvalo celkem dlouho než se „něco“ začalo dít.
Sice od začátku víme o vraždě čarodějky (že by to byla sebevražda, tomu snad nevěří nikdo, i když to tak má vypadat), která se téměř vzápětí rozroste hned na několik podobných mordů jen v Chicagu a to nepočítáme ostatní města, ale stejně se hlavní hrdina zdál být stále celkem v pohodě na to, že měl s vraždami ledaco společného, což naznačovaly důkazy, které našel doma u jedné z obětí. Ve většině detektivek po té, co hlavní hrdina začuje první stopu, začíná děj odsýpat hezky zčerstva. Zde to trochu brzdí magické rituály, které Dresden provádí a vysvětlování politického pozadí války mezi jednotlivými magickými skupinami. V podstatě to začne běžet svižně až ve chvíli, kdy Harry objeví v bytě svého nevlastního bratra zajímavé důkazy, které brášku učiní téměř stoprocentním podezřelým. Naštěstí krev není voda a Harry vezme konečně případ osobně a začne poctivě makat na jeho vyřešení.

Hlavní hrdina čaroděj Dresden je docela tlamka proříznutá a některé jeho hlášky dost pobaví a to i mě, otrlého kulhánkovce, kopřivníka a kotletomila :) Podle drobných nahlédnutí do jeho minulosti, které nám autor v knize dopřeje se zdá, že ta série prostě bude stát za to celá. Harry je postava pěkně napsaná, velmi uvěřitelná a po čertech sympatická. Naštěstí není typický hnusně dokonalý kladňák, má i svoje mouchy a sem tam mu ujede nějaký ten výbuch nebo ohníček kam nemá. Má také velice zajímavé příbuzenské vazby na Bílý dvůr – jeho nevlastní bratřík je totiž inkubus. Do děje se nám také pěkně zaplete několik dam a to v počtu kusů: jedna moc hezká policajtka a jedna ještě o moc hezčí čarodějka-detektivka, Harryho bývalka a jedna poněkud divočejší a nezvladatelná Harryho učednice.

Od přibližně první třetiny knihy mě to začalo strašlivě bavit. Autorovi rozhodně nelze upřít talent pěkně vystavět zápletku a nasadit zvědavému čtenáři do hlavy spoustu otázek, na které se prostě musí dobrat odpovědí:
Rozhýbe se válka mezi Rudým a Bílým upířím dvorem a radou čarodějů? Proto někdo vraždí ženy s čarodějnickým potenciálem teď, když už probíhají mírová jednání? Nebo s tím vraždy vůbec nesouvisí? Chtějí jenom potopit Dresdena? A kdo to je, ten co za tím stojí? Jak je do toho namočený Dresdenův brácha, který podle stop v jeho bytě o vraždách ví až moc a co ta hezká čarodějka bývalka?

Trochu mě mrzí, že jsem začala až devátou knihou série, i když to ničemu nevadí. Pomalejší tempo začátku budiž autorovi odpuštěno, protože jak už jsem psala, magie je zde hezky promyšlená a politikaření mezi jednotlivými dvory upírů, radami čarodějů a koneckonců i uvnitř jednotlivých frakcí, mě láká přečíst si další knihy série.
Pokud jste fanoušky podobných sérií, jako je například Anita Blake (bez přidaných pornoscén), bude vás tohle bavit taky.

Děkuji tímto Palmknihám za poskytnutý recenzní výtisk, kterým mi zadělali na závislost na další sérii :) knihu si můžete koupit zde.


1. 6. 2015

Úterý v Suchém žlebu


… aneb dneska kašlem na překližku …





Chcete návod pro brňáky, jak si udělat krásné úterní odpoledne? Lezete? Tak se, jako my, vykašlete některý všední den na překližku a zajeďte zalozit do Suchého žlebu nebo na Kateřinský prst. Stačí, když se vám sejde počasí, pár hodin času a dobrá nálada a místo překližky, které bylo za celou zimu dost, můžete mít krásné jarní a voňavé odpoledne na skalkách.
Začít můžete pěkně zlehka, jako my, na Kateřinském prstu na cestách okolo obtížnosti 5 – Lázeňská, Pravý kout a Janina cesta. Pro výkonnější kusy se zde najdou parádičky Záviš 7 a Nekonečný příběh 8- a další lezecké lahůdky, na které se bohužel zrovna tohle úterý nedostalo, protože jsme tam nebyli tak úplně sami a opuštění :). V případě nečekaného návalu lezců (skutečně se neočekává, i když to nechápu) je možné prchnouti dále do Suchého žlebu na některou z dalších stěnek. My jsme možnost využili a žlebem plným fialových, úžasně omamně vonících kytek, jsme se přesunuli na Henryovku. Jedna ze zde se radostně vinoucích  6+ už na mě byla bohužel až moc, takže ji mám rozlezenou na příště. Doufám, že nás tam počasí už konečně pustí a že si Alda pamatuje, která 6+ to byla :).

Fotek je málo, protože já neměla foťák a i kdyby, jak bych fotila při jištění ... ačkoliv teď mě napadá - jak můj drahý prvolezec jistil, když fotil? :).