3. 11. 2012

Ano v bílém?



Máme tu další kousek do sbírky výstav!
Tentokrát jsem vydupala kopec na Špilberk, abych se podívala na výstavu „ANO v bílém?“.




Jak už název napovídá, je výstava o svatbách, svatebních šatech, o výbavách nevěst a všem tom humbuku kolem. Výstava to byla docela zajímavá, kupodivu se mezi návštěvníky našli i nějací  pánové.
Z vystavených modelů bych na sebe byla ochotná obléknout jeden, možná dva – rozhodně ne ten, který označila jedna z přítomných starších dam jako velmi podobný tomu, ve kterém se vdávala ona sama :). Můj favoritní model byl růžový a krátký kousek se sukýnkou z tylu. 

Vystavené šatky doprovázely cedule s informacemi o tom, co se nosilo tenkrát a co teď, kdy se začala používat bílá barva šatů, jaké byly svatební zvyklosti a další. Pochopitelně nechybí ani botky, šperky, deštníčky, rukavičky, staré svatební fotky a svatební oznámení.

Pokud někoho zajímá historie odívání, stojí pro něj výstava rozhodně za to, šatky pro princezny ale nečekejte :). Výstava trvá až do 31.12. a vstupné je 60 Kč. Focení jsem si tentokrát neplatila, takže fotky jsou uloupené ze stránek Špilberku.

Zavržený


... není anděl jako anděl ...


Autor: Becca Fitzpatrick
Rok vydání: 2010
Nakladatel: Egmont


Anotace:
Nora Greyová je svědomitá, chytrá a rozhodně nemá ráda riziko. Jenže se zamiluje do Patche a to je její první chyba. Patchova minulost je totiž všechno, jen ne nevinná. A nejlepší, co kdy udělal, bylo, že se zamiloval do Nory. Seznámili se na hodině biologie a Nora chce jediné – držet se od něj co nejdál. Jenže jak se zdá, Patch je vždy o dva kroky napřed. Dívka na sobě cítí jeho pohled, i když Patch není nablízku. Cítí jeho přítomnost, i když je v pokoji sama. A když své okouzlení nedokáže déle tajit, vyjde najevo, kdo Patch ve skutečnosti je a proč ji vyhledal. A za všemi otázkami, které se dotýkají jeho minulosti, si Nora a Patch mohou navzájem položit jen jedinou: „Jak hluboko dokážeš padnout?“


Můj komentář:
  
Původně očekávaná pohádka o padlých andělech s mírně romantickou zápletkou – vzatá do rukou po dočtení poslední Hry o trůny jako relax – mě nakonec velice mile překvapila.

Začala jsem číst v podvečer a děj se postupně tak rozjel, že jsem skončila o čtvrt na jednu v noci a to jen proto, že bych si musela podložit oči špejlema, jak jsem byla ospalá :).

Běžný model tj. holka celkem obyč, dobře vychovaná, slušná a s dobrým prospěchem a kluk atraktivní až nehorázně přitažlivý, vzbuzující pocit „nebezpečí“ a sebevědomý až hrůza, byl i tady. Pochopitelně Ona Ho nesnášela :) jak taky jinak :).
Toto byla ovšem jediná věc, která mi přišla úsměvná a „šablonovitá“ (tedy vyskytující se ve větším počtu knížek tohoto typu).

Ono mě to totiž už v první kapitole dostalo. Příběh byl tak napínavý, že opravdu znemožnil odložit knížku. Nakonec jen spánek a brzké vstávání do práce bylo příčinou toho, že jsem ji dočetla až nadvakrát :). Být víkend, dám ji celou. Hlavní hrdiny jsem si oba oblíbila a autorce věřila každé slovo – i když jedinou věc ne: Patch přece nemohl být tak špatný, jak se zdálo!
Závěr byl takový růžově romantický, ale to se dá odpustit. Trocha romantiky byla příjemná a nikterak přehnaná.

Nechci psát nic více, aby případní čtenáři nepřišli o ten zážitek odhalování všech tajemství příběhu :).
Takže pět hvězd a jděte do toho :).

A nezapomeňte: ne vše, co je milé a hodné, musí být nutně dobré! Ani když se jedná o anděla …

25. 10. 2012

Podzimek

... aneb malé podzimní radosti ...



Nejraději z celého roku mám asi takové ty podzimní dny, kterým se říká babí léto. Všechno je nádherně barevné, sluníčko svítí, není takové horko, parádně se leze a procházky bývají taky příjemné.

Na jednu takovou procházku jsme vyrazili ve čtvrtek v půlce října.


Mířili jsme na přehradu a původní plán byl, že si někde natáhnem slack a budem chvilku provazochodit. Nakonec jsme byli rádi, že jsme program pozměnili :) foukalo jako ďas, tak mě napadlo, že bych mohla vzít s sebou po dlouhé době zase drákulu, ať se taky trochu proletí.


Na přehradě nebyla ani noha, což není v pracovní den dopoledne až tak překvapivá věc a drak létal krásně.
Doufám, že nám ještě vydrží počasí a ještě párkrát s drakem vyrazíme. Anebo třeba i lézt, protože, jak už jsem psala, na podzim se parádně leze … a procházky bývají taky příjemné :) a … a tak.



10. 10. 2012

Ramses Prokletý



… láska až do smrti a možná i déle …


Autor: Anne Rice
Rok vydání: 2003
Nakladatel: Netopejr



Anotace:

Jméno světoznámé autorky Anne Riceové je v čtenářských myslích neodděliteně spjato s upíry, zejména s jejich neuvěřitelnou ságou, již jsme si pod názvem Interview s upírem mohli nejen přečíst, ale také shlédnout v kině. V knize Ramses Prokletý se ale od svých oblíbených postav odchýlila a pustila se rovnou do dalekého Egypta. Ani o píď se však neodchýlila od svého chvályhodného předsevzetí nabídnout pokaždé něco nového, netradičního, překvapivého. Jste si jistí, že mumie, kterou davy turistů okukují ve vitríně káhirského muzea, je skutečně slavný faraon Ramses Veliký osobně? Víte určitě, že se nikdy nemohl setkat s královnou Kleopatrou? Věříte, že Anglie za časů průmyslové revoluce by neměla starověkému vladaři co nabídnout? Pak vás můžeme ujistit, že po přečtení téhle nevšední knihy budete mít na mnohé otázky úplně jiný názor. Při tom se samozřejmě pobavíte suchým humorem britských gentlemanů, dojmete nad nějakou tou láskou a zaskřípete zuby nad padoušstvím zlosynů. Chcete víc? Čtěte!

Můj komentář:

Kniha začíná v Egyptě, kde anglický archeolog vyhrabe neporušenou hrobku. Nález století! Co na tom, že na vchodové desce se to hemží kletbama a nechybí varování před vstupem. Šupky dovnitř!
V hrobce, či spíše pracovně, spočívá mumie Ramsese Velikého, který sám sebe v nalezených svitcích označuje za nesmrtelného.
Pravda je taková, že se kdysi za válek s Chetity napil nápoje nesmrtelnosti a prostě se mu umřít nepodařilo – ne že by se tedy nesnažil :). Po vztahu s Kleopatrou, která (jak víme) spáchala sebevraždu, se nešťastný Ramses nechá zamotat do obinadel a uložit do hrobky-pracovny ke spánku, který měl být věčný, jako by byla smrt.
No nevyšlo mu to. Dobrovolná samotka v hrobce skončila v době průmyslové revoluce.
Mumie je převezena k vystavování do Londýna. S čím ovšem nikdo nepočítal je to, že se po dobrém naslunění probere k životu.

V Londýně, hned po probuzení zachrání život krásné archeologově dceři Julii a zamiluje se do ní. Aby nebyla nuda, ona do něj taky. Chudák původní milý a hodný snoubenec dostane kopačky, protože Ramses je prostě neodolatelný. Julie mu pak dělá průvodce po moderním světě a nakonec si zajedou i na výlet do Egypta.
Zde se věci malinko komplikují, když Ramses narazí v muzeu na mumii Kleopatry a neodolá tomu ji oživit. Kleopatra ovšem byla původně skutečně mrtvá – po probuzení po dvoutisících letech by tedy potřebovala důkladnou péči špičkového psychologa. Jako koníčka si najde zabíjení lidí a pomstu Ramsesovi, což věci příští poněkud komplikuje.

Rovnou musím říci, že se nejedná o žádnou náročnou četbu, je to absolutní oddechovka. Dalo by se říci, že jde o napínavou, lehce hororovou červenou knihovnu :). Rozhodně je dobře napsaná a člověk nemá chuť ji odložit, dokud nepřečte aspoň další stránku. A pak další …
Od počátku jsem fandila oživlé mumii a doufala v romantický konec, cosi mi ale říkalo, že nejspíš nebude nebo alespoň ne takový, jaký bych si představovala :). Spletla jsem se – romantický konec byl. Pokud teda máte rádi romantické konce a trochu tajemna, knížku si určitě přečtěte.
Má jedinou nevýhodu, není k sehnání. Alespoň tedy ne ve své původní papírové podobě.

Kateřinský prst


... aneb krásně v Krasu ...




Občas i člověk zmlsaný rakouským a italským kamením či sedřený českým pískovcem, zatouží po chladné náruči domácích skalin, i sbalí železo svoje a vyrazí osvěžit mysl do milující náruče Moravského krasu (i když pak většinou nadává, jak to v tom Krasu klouže -což naštěstí není případ Kateřinského prstu).

Prst je třicetimetrová věž na začátku Suchého žlebu, kousek od vstupu do Kateřinské jeskyně.

Lezení zde je hezké, cest sice není moc, ale na jeden den to bohatě stačí. Vzhledem k tomu, že místo je pod stromy a vůbec je tam příjemný chládek, doporučila bych raději počkat na teplé počasí nebo – v případě, že milujete dobré tření a vyrazíte teď – teplé oblečení.



My jsme tu začali na trojici cest Lázeňská (5), Dešťová (5+) a Pravý kout (5+) načež jsme se vrhli na kombinaci cest Varianta a Nevyřízená žádost (6). Kluci si dali ještě Záviše (za 7), já zas už teda nemusím mít všechno :) a Nekonečný příběh (8-, 8). Celkem je možno lézt 20 cest v obtížnostech 5- až 9-, v novém průvodci bude klasa možná trochu jinak, ale ani pětkaři nemusí mít obavu, že by zde nic nevylezli – naopak. Na své si přijdou i slabší lezci, když trochu mrsknou zadkem a budou se snažit :).

Macocha je odtud kousek, takže až dolezete, můžete jít zírat do hlubin země. Nebo požádat o povolenku a zalozit si v samotné Macoše, nutné je pouze lozit 8 a více a dobře snášet Mahlera (což není tak špatná hudba) a turisty (což není tak dobré publikum). A pokud náhodou nelezete, ony ty lodičky v podzemí taky stojí za to :).



1. 10. 2012

Útěk do divočiny


… cesta je cíl …


Autor: Jon Krakauer
Rok vydání: 2007
Nakladatel: Columbus


Anotace:
Přátelé a příbuzní o něm hovořili jako o bystrém, příjemném, inteligentním a citlivém mladém muži, který nezkazil žádnou legraci. Proč se však Chris McCandless krátce po promoci rozhodl dát sbohem civilizaci a vydal se na nebezpečnou cestu napříč divočinou, se dnes už můžeme jen dohadovat. A neprozradí nám to už ani sám mladý dobrodruh. Dvaadvacetiletý Christopher se ze svých cest už nikdy nevrátil. Jeho stopy se v devadesátém druhém roce ztratily na Aljašce, kde bylo o čtyři měsíce později, v rozbitém odstaveném autobuse, nalezeno jeho vychrtlé mrtvé tělo. Ležel tam opuštěný, bez dokladů, jen s poničeným deníkem z posledních dnů...
Byl Alexander Supertramp, jak si Chris McCandless na svých cestách říkal, naivní snílek, který přečetl příliš mnoho Londonových románů, nebo jej hnala touha po něčem větším, silnějším, neuchopitelnějším? Mužem, jenž je nad jiné povolán zamyslet se nad těmito i dalšími otázkami, je Jon Krakauer, reportér a horolezec, jemuž je riskování života bezmála denním chlebem. Příběh Christophera McCandlesse Krakauera hluboce zaujal, o to víc, že v něm cítí zřetelnou paralelu s vlastními sny, s vlastními touhami a vlastní posedlostí. Fascinující román Útěk do divočiny zdaleka není pouhou rekonstrukcí možných událostí. Je napínavým příběhem, dokládajícím dokonalé vcítění autora, filozofickou rozpravou o lidské touze po riziku, po nebezpečí, po volnosti a po nikdy nekončící pouti - do vlastního nitra ...

Můj komentář:
Tentokrát nepíšu ani tak o knize samotné, protože anotace se mi zdá dostatečně výstižná, aby každý pochopil, co se v knize může dočíst. Spíš je celé tohle o něčem úplně jiném … :)

Knihu mi vnutil Aleš, že prý si to musím přečíst, že se mi to bude líbit.  V hospodě o ní povídal tak poutavě (však to on umí:)), že jsem s ním v podstatě souhlasila.
Když jsem začínala číst příběh Chrise McCandlesse, říkala jsem si: proč ten kluk pitomá jel takto nevybaven, nepřipraven, bez dostatečných zásob a možnosti komunikace …Nechápala jsem, co ho na tomto způsobu života mohlo lákat.
Celou dobu čtení se moje pocity dost střídaly, od „magor“ přes „ no, mohl se lépe nachystat“ po „ úžasné cestování“ a další různé, dokonce i „tohle mu závidím“. Chvílemi se mi úplně chtělo obout boty a vyrazit někam, jedno kam, jenom prostě jít. Setřepat všední život a vyměnit šeď města za nádherné svítání v horách… Život Chrise, tak jak si ho vybral, otvíral kdesi hluboko ve mně takové ty tajemné komnaty, které jsou uzamknuty „normálním“ stylem života. Pro mě byl Chris fascinujícím člověkem, i když nakonec bych stejný život žít nechtěla.
Cituji autora knihy:
McCandless neměl příliš společného s typickými případy lidí, kteří se stali obětí divoké přírody. Přestože byl ukvapený, neprodělal žádné školení o tom, jak se v divočině chovat a jeho neopatrnost hraničila se ztřeštěností, nedalo se o něm říct, že byl neschopný: kdyby byl, nepřežil by tam 113 dní. A nebyl to blázen, nebyl to sociopat a nebyl to ztroskotanec. McCandless byl něčím jiným: říci čím přesně byl je však velice těžké. Poutníkem – snad

Závěr mám takový: nedivím se mu, že žil tak, jak žil a jezdil tak, jak jezdil. Já bych takto sice nemohla existovat, nejezdila bych sama a vůbec spoustu věcí bych dělala jinak, ale rozumím tomu a možná bych ráda někdy našla na takové toulání odvahu. Jen cena, kterou za to musel zaplatit se mi zdá neúměrně vysoká …

Knihu určitě doporučuji, je napsaná dobře s citem a podložená osobní zkušeností autora, ne každá kniha se takto intenzivně umí dotknout duše. Případně – protože není prý snadno k sehnání – je možno shlédnout stejnojmenný film.

.

29. 9. 2012

Holky z naší školky

... aneb Barbie v šatech krásných jako sen ...



Na začátku roku 2012 jsem navštívila výstavu Barbie v šatech krásných jako sen.
 A fakt jsem si připadala jako ve snu.
Ke vstupnému jsem si zaplatila i povolení fotit, sice jsem to zvažovala, zda je to nutné, ale nakonec jsem byla ráda.  Zdržela jsem se na místě skoro tři hodiny a focení jsem si fakt užila:). Se mnou si ho užívalo i větší množství nadšeně fotících tatínků, které to bavilo snad ještě víc než maminky, holčičky a babičky, co přišly obdivovat panenky a šaty.


Panenky zapůjčené na výstavu patří brněnské sběratelce a jsou vesměs oblečené v šatičkách návrhářů zvučných jmen, jako jsou Dior, Versace, Loubotin, Armani a další.
 Byly k vidění Barbie v nádherných plesových róbách, historických kostýmech (Marie Antoinetta, Královna Alžběta …) i moderních šatičkách. Květinové Barbie – každá oblečená jako jiná „květina“ a princezny z pohádek a filmů. Moje favoritky národní Barbie (Amerika, Afrika …) a dokonce i ptáci (Plameňák, Labuť …). Zlatý hřeb pochopitelně byly úžasné svatební šaty :).


V Brně už bohužel tuhle výstavu nestihnete, já byla v poslední výstavní den, ale panenky vystavují i v Praze, kde mají Barbie svoje vlastní "muzeum".
Fotky co jsem ulovila nebo spíš výběr z toho množství, můžete vidět na picasa.


Obrázky jsou půjčené ze stránek, které se věnují těmto sběratelským panenkám www.barbiecollector.com. Některé jsou opravdu nádherné. 



22. 9. 2012

Hra o trůny


… Zima se blíží! …

 

Autor: George R.R. Martin
Rok vydání: 2011 …
Nakladatel: Talpress

Anotace:
(1.kniha)
"Pod každým prstem měl čepel, hroty pokroucených mečů vyčnívajících jako tesáky z opěrek trůnu. Dokonce i po třech staletích byly některé ostré tak, že dokázaly říznout. Železný trůn byl pro neopatrného plný pastí. V písních se pravilo, že bylo třeba tisíce mečů, aby ho vyrobili, rozžhavených doběla ve výhni plamenů dštících ze chřtánu Baleriona Černého děsu. Kovali jej padesát devět dní. Konec jejich snažení korunovalo toto pokroucené černé monstrum vyrobené z jako břitva ostrých hran, hrotů a pásů kovu, trůn, který mohl zabít člověka a také zabil, pokud lze věřit příběhům."


 Můj komentář:
Je vůbec nutné něco psát? Je někdo, kdo by ještě nevěděl o čem to je, ať už ze seriálu nebo knihy a teď dokonce už i komiksu (teda pardon: grafického románu:))?

Patřím mezi ty, kteří už zhltli všechny dostupné díly a netrpělivě čekají na další.
Co to tedy je?

Děj knihy se odehrává na různých místech vymyšleného světa – z počátku v Sedmi královstvích spojených v jednu velkou říši a dál se rozšiřuje do Země za Zdí a zemí za Úzkým mořem. Nebudu se zde rozepisovat o všech, kdo má zájem, jistě si sám přečte.

Moje favoritní část Sedmi království – Sever – a jeho strážci rod Starků je vyrvána z mého milujícího čtenářského náručí poměrně brzo. A to i přes to, že jejich slova: „Zima se blíží.“ Jsou jakýmsi středobodem všech událostí, kolem kterých se budou muset všichni nakonec sjednotit nebo zemřít (aspoň logika děje tomu nasvědčuje).

První ze zatím pěti dílů začíná na konci dlouhého léta a na počátku zatraceně dlouhé a krušné zimy. V Sedmi královstvích panuje křehký mír po dlouhých bojích o moc, ve kterých se na Železný trůn posadil rod Baratheonů po té, co svrhnul rod Targaryenů – pány draků. Mír ovšem nevydrží moc dlouho. Každý z velkých rodů má svůj vlastní plán a válka o moc se znovu rozhoří po smrti krále Roberta Baratheona. Intriky a zrady bují jak plevel po dešti, všichni bojují proti všem …
Za Zdí – obrovskou, postavenou z ledu, která odděluje Sedum království od Země za zdí -země svobodného lidu – se ovšem probudil mnohem mocnější nepřítel. Jiní a jejich armáda oživlých mrtvol s ledově modrýma očima a černýma rukama, kteří přicházejí se zimou a mrazem …
Zatímco pět králů západních zemí bojuje o to, který z nich se posadí na Železný trůn, stojí proti Jiným pouze armáda Noční hlídky – skupina strážců na Zdi – vyvrženci, zloději a jinak nepotřební …
V zemích za Úzkým mořem zatím probudila k životu tři draky Daenerys Targaryen a chystá se bojovat o ztracený trůn svých předků …

Království se hroutí, hrdinové umírají – jo, autor se nerozpakuje oddělat i hlavní postavu – postavy, kterým se podaří, alespoň prozatím přežít, se neuvěřitelně věrohodným a lidským způsobem vyvíjejí.
K žádné postavě nelze nezaujmout názor, člověk ji miluje nebo nenávidí nebo shledává naprosto nudnou a nedůležitou – dokud mu autor neukáže, že se naprosto mýlil. Tady postavy žijí své životy, rostou, mění se, dělají chyby, podléhají slabostem a nalézají sílu naprosto přirozeně.
Někteří hrdinové, mně zpočátku nesympatičtí, si dokážou získat moji náklonnost až po značném úsilí (Jaime Lannister), jiné mám ráda ať udělají cokoliv (Tyrion Lannister, Jon Snow, Eddard a Robb Stark …). Další člověk lituje a je ochoten je vzít na milost, aby po pár dílech přišel na to, že by jim nejraději nakopal co by se do nich vešlo (Cersei Lannister). Někteří náklonnost pracně získají, aby o ni zas postupně přišli a mohli ji získávat znovu (Daenerys Targaryen). A tak bych mohla pokračovat dál a dál …

A dost! :) Dál už musíte sami :) věřte, že to stojí za to.
Ta knížka je prostě dokonala, chytí a nepustí!

17. 9. 2012

Návrat v čase




Po sto letech jsem dnes otevřela stránky Epiky, teď už v novém kabátě a napadlo mě, že obnovím registraci. Tento ve své podstatě neodůvodněný čin  - neb moje "záchvaty poezie" mě již před časem téměř opustily - mě donutil otevřít starší dílka.
Člověk by se asi neměl vzdávat něčeho, co mu přináší potěšení, takže obnovuji další staronovou věc a zase budou přibývat nějaké ty veršíky. Vzhledem k aktuálnímu nedostatku dokončených nových kusů vracím veršíky do života jedním starším :).


Čas

Čas sedá jako jemný prach,
Co ruka tvá mi z tváře stírá.
Jen dotyk prstů
Slepá víra…
A pár koleček v hodinách.

Čas prší v dešti drobných ran
A denně vrásky v tváři sčítá
Věk zdá se být jak těžký plášť
Jen stáří v zrcadle tě ráno vítá
V něm zmizí všechna láska, zášť
(A nakonec i touhy síla).

Čas má věčně prázdná ústa,
Kterými roky polyká.
Jen dotyk rtů
A už tak zůstat.
Než život tvůj ti dotiká.





15. 9. 2012

Arco


… climb now – work later …




Po sáhodlouhém plánování jsme se na začátku červencového prodlouženého víkendu octnuli na cestě do Itálie, konkrétně do lezecké oblasti Arco.

Když se za okýnkama aut objevily první skály, došlo nám, že tady by člověk mohl lézt celý život a stejně by neslezl všechno – teda, ne že by nám to nebylo jasné už dávno :). Naštěstí s náma jela Honzovo Budějická lezecká parta, takže z nepřeberných možností kde lézt nám poradili dobrá místa s minimálním výskytem lidí. Sice jsme tedy minuli ty nejznámější oblasti, zato jsme si zalezli fakt parádně.

První den po té, co jsme se trochu prospali po celonoční cestě, na místě zvaném (dle jejich cedule) Il Parco degli scoiattoli :) jsme se rozhodli, že dáme zlehka na rozlezení, abychom to po dlouhé cestě nepřepálili a užili si i další dny … takže jsme to logicky přepálili :) Krásná rovná stěnka, kde jsme lezli, se nacházela pod školními pozemky a tak jsme dospěli k názoru, že místní lezení je tak nějak součástí jejich tělocviku! Záviděli jsme. :) No schválně, kdo z vás měl ve škole víc než plavání a bruslení?



Cesty nebyly pojmenované (než jsme do nich nalezli :)), ale pouze očíslované, dobře odjištěné a dokonce tam měli i dvě kraťoučké ferraty. Dali jsme teda nějaké 5, 6 na rozlez. Někteří z nás sčítali i vyšší hodnoty, takže po tolika hodinách v autě jsme byli večer dost vyřízení.
Na noc jsme zakotvili v Zoo-kempu (můžu všem jen doporučit) v Arcu. Mají tam fakt pohodlí, plno zvěře a skály co by flusnul :)
Někteří vyrazili do pizzerie a někteří do města za kulturou, památkama … no jasně, tak to přiznám, hlavně na zmrzlinu :). Chtěli jsme se jít mrknout i na (snad) všem známou cestu Underground, ale nějak jsme to nakonec nestihli.

Odpadli jsme docela brzo a ráno jsme si dost pospali. V noci totiž začala bouřka, jakou svět neviděl a trvala až do druhého dne do jedenácti hodin. Pánové, kteří plánovali na ráno nějakou hezkou vícedélku, měli smolu.
Všechno bylo tak promočené, že padlo rozhodnutí vyrazit na výlet do města Sirmione na jezeře Lago di Garda. Fakt na jezeře! Město je na takovém dlouhém žížalovitém výběžku do jezera. Turistů bylo dost, ale ne nijak extrémně. Město je moc hezké, mají výbornou zmrzlinu a dost prostoru na koupání - bylo krásně teplo a sluníčko, takže jsme do vody vlezli. Kdyby nebyla v jezeře sladká voda, člověk by řekl, že je u moře :).



V Arcu pršelo celý den, takže na lezení došlo až zas ráno.

Jeli jsme do oblasti Val Lomasona a opět jsme byli spokojeni. Skála byla do rána suchá a počasí parádní.
Z cest například:
Quattro stagioni – krásná 6b dlouhá 27 metrů a místy dost technická cesta s krátkým sokolíkem, převisem a rajbáskem nahoře – tuto jsem bohužel nedolezla, protože po sokolíkovi už nezbyla síla ani technika na převísek
Santa Lucia – trošku boulderová a převislá 5c záležitost, dlouhá 20 metrů s úžasnou spárou, do které když už jste sáhli, tak vypadnout nešlo, ale dostat se k ní vyžadovalo celkem úsilí, neb následovala po špicoidním převísku



Bus del Gnao – moje první 6a – taky moc krásná 15 metrů dlouhá technická záležitost - pravda když jsem do ní nastupovala, tak mi bylo oznámeno, že to je 5, takže na těžkém kroku prostě nešlo říct „kašlu na to“, protože z 5 se přece neutíká :). Připadala mi sice podezřele těžká, ale s kňučením a funěním jsem nakonec vysupěla nahoru, takže velké vítězství :). (Doufám, že na tu rehabku teď nechodím zrovna díky této krásné cestě)
Alpinistic – 26 metrové 6a vedené spárou a koutem cestou necestou, tato se mi moc nelíbila, nemám ráda plazení křovím, i když takový pěkný kořen nebo smrček někdy docela bere:)
No a nesmím vynechat Honzovu 7b+ Rambla – 28 metrovou vytrvalostní záležitost, mimořádně pěknou na koukání, která zas udělala velkou radost Honzovi.

Tyhle cesty nechaly asi největší dojem. Lézt jsme vydrželi až do večera.
Další den už nás čekala bohužel jen cesta domů. A shrnutí: sem znova lézt určitě ano, ale určitě na delší dobu. Na prodloužený víkend je to přece jen trochu daleko :).


Výběr z fotek k mání zde.

9. 9. 2012

Gejša a samuraj


... výstava o půvabu žen a cti bojovníků ...




V zaujetí gejší tradicí, které u mě nastalo po přečtení knihy Gejša, jsem pochopitelně musela vidět výstavu Gejša a samuraj na brněnském hradě Špilberk.
Stejně jako mě lákalo vidět kimona, vějíře, ozdoby do vlasů a další nezbytnosti, lákalo Martina omrknutí samurajských mečů a brnění, takže jsem měla tentokrát i doprovod.

Počkali jsme si na hnusný víkend, kdy se nám nechtělo na skály a šli jsme. Cena byla řekněme pro Špilberk normální 90,- za dospělý kus (sprátě netuším, ale bude to méně :)) a stála za to.
Chodbou plnou japonského výtvarného umění, které mě až tak neoslovuje, jsme dorazili do první místnosti – samurajské. Krom dvou kompletních samurajských brnění a hromady katan a dalších mečů je tu k vidění i značně rozsáhlá sbírka záštit na katany – takzvaných cuba. Vystavené předměty doplňují informace o životě samuraje – zajímavé čtení. (Víte, že samuraj se mohl se svojí samurajskou ženou rozvést i pokud moc mluvila? Ajaj :)!)
Zatímco Martin spekuloval, jestli by si všimli, kdyby jim chyběla jedna z vystavených katan :), já jsem zmizela do gejší místnosti.


Zde je vystaveno několik opravdu krásných kimon a pásů obi, které doplňují vějíře, podivné gejší botičky, spony do vlasů a hudební nástroje. Samozřejmě nechybí ani čajové soupravy a „podstavečkové polštáře“ na spaní.
Stejně jako u samuraje je zde popsán život gejši a spoustu věcí okolo nošení kimon, ozdob a čajového obřadu. Toto bylo ještě zajímavější než samuraj – s čímž pochopitelně Martin nesouhlasí :).

No ve zkratce – výstava je zajímavá jak pro ni tak pro něj a užijí si dokonce i děti v japonské dílničce, kde si můžou kreslit, zkoušet psát japonské znaky, vymalovat  obrázky nebo jíst hůlkami bonbóny.
Navštívit ji můžete až do října 2012.

P.S. v nadšení z výstavy jsem po příchodu domů shlédla tento dokument .
Je to z roku 2005 a sleduje patnáctiletou japonskou dívčinu, která se rozhodla stát se Maiko – učednicí na Gejšu. Stojí za to podívat se na všech šest dílů!


Fotky jsou tentokrát pouze půjčené z alba Špilberku, další fotky a informace o výstavě můžete vidět zde

31. 8. 2012

Čtenářský deníček


… aneb návrat do školních lavic …





Taky jste to ve škole tak nesnášeli? Já strašně!
Psaní čtenářského deníku.

Číst mě bavilo, nějakou knížku jsem měla prakticky pořád přirostlou k ruce a tak to zůstalo. V poslední době tedy proběhla i u mě – zarytého odpůrce – změna a k ruce přirostla čtečka elektronických knih, aby se stala naprostou závislostí. Proč tedy nezkusit i čtenářský deníček elektronicky? :)

Takové to školní: „proč mám o tom psát, když už jsem to dočetla a stejně to všichni znají“ se změnilo s příchodem stránek Bookfan.
Zde si každý může vytvořit svoji knihovnu a napsat ostatním svůj názor na knihu, kterou četl. Já toto nejdříve jen využívala k tomu, abych objevila nové knihy, které by pro mě byly zajímavé. Postupem času jsem napsala hodnocení o pár větách a začalo mě to bavit.

A teď to tedy dorazilo sem :) Či spíše brzo první dorazí :).
Nedělám si nárok na to, že se jedná o recenze na knihy, protože recenze to rozhodně nejsou.
Pouze můj názor na knihy, které jsem přečetla a které mě nějak zaujaly – pozitivně i negativně. Nebo naopak totálně zklamaly.
Prosím, berte to tedy takto :).

A to by jako úvod mohlo stačit.



17. 8. 2012

Jak bylo na Peilsteinu

... aneb sluníčko popojdi maličko ...




Na otázku „kam na víkend“ byla tentokrát odpověď: co takhle Peilstein.

Možná jsme se měli tentokrát na lezení vykašlat a jet raději k vodě. Vedro, které panovalo v Rakousku, bylo jak generálka na plameny pekelné, ale lezení rozhodně stálo za to!

Po cestě ve stylu bludného holanďana jsme dorazili na parkál kousek od hospody a ihned vyrazili na cestu do kopce k lezeckým sektorům.

Došli jsme pod krásný kus šutru a jali se pátrat v průvodci, kde že to vlastně jsme. Vytištěný průvodce byl jaksi podivný, ale po delší úvaze jsme přišli na to, že se nám v autě pouze přeházely stránky :). Sníženou inteligenci jsme připsali vedru a obhlédli možnosti v aktuálním sektoru – Sektoru I.

Sektor I (to není římská jednička nýbrž velké tiskací i :)) nás zaujal natolik, že jsme tam zůstali až do večera – ono taky kam se v tom pekelném vedru hrabat dál, že.
První cesta byla celkem hezká 5+, pěkně spárkou v rožečku. Od půlky ovšem končil stín a sluníčko se opřelo pěkně zostra, cesta byla na celou délku lana, takže teplíčko-peklíčko bylo možno vychutnat až do dna.



Mimochodem – takto dobře odjištěné cesty člověk spatří snad jedině na překližce.
Z dalších zajímavých lezli pánové výživný převísek a nakonec velmi pěknou 7.

Pak jsme toho měli už celkem plné brejle a naštěstí už padala tma, takže jsme sbalili železo a lanoví a vyrazili bystrým krokem k putyce na škopek.

Ráno pod širákem na louce bylo fajn. Jedním okem jsem zaznamenala východ slunce a chrněla dál :) … ne dlouho. Vykopali jsme se ze spacošů a mazali na šutry, abychom stihli aspoň něco vylézt, než se budem pakovat.
Na dnešek byl předchozího večera vybrán sektor Matterhorn. Tam byly cesty moc pěkné – lezli jsme nějaké pětečky a šestečky jen na pohodu. Sektor byl tak šikovný, že nás odtam vyhnalo slunko až kolem druhé hodiny a to už stejně bylo nutno zamířit k domovu.

Na Peilstein bude určitě příjemné se zase někdy vrátit. Jen si počkáme na dobu, kdy bude aspoň o deset stupňů méně :).



31. 7. 2012

Rábl



… aneb sto let slibované o to lépe chutná … 




Haleluja! Konečně!
Po téměř dvou letech byly sliby naplněny a vyrazili jsme lozit na Velký Rabštejn.

Cituji neb zaujalo: „ … skály jsou utvořeny z amfibolické břidlice, která v místě erozivního odkryvu měkčích hornin vytváří bizarní věže. Z hlediska lezení je skála pevná a bohatě členitá a umožňuje jak stěnové lezení, tak lezení v převisech, komínech a spárách“.
Svatá pravda a jako bonus navíc je na Ráblu opravdu hodně lehčích cest, takže je možno si fakt hezky zalozit.

Po příjezdu některé z naší výpravy – Rabštejnské starousedlíky – poněkud nas … zarazilo množství lidí ukempených okolo hospody, jediném místě, kde je možno založit výškový tábor. Dětský tábor taky nebyl zrovna ideálním sousedem, ale co už. Postavili jsme stany a vyrazili ke skalám.

Rigo bylo plné, takže jsme zahnuly doprava nahoru do sektoru Kouty. Po rozlezu na menších a lehčích cestách se uvolnila Orolínova hrana 6+ – krásná, dobře odjištěná a docela dlouhá cesta, která tedy zadarmo rozhodně nebyla, alespoň ne pro mě.



Druhý den na rozlez proběhla Hrana Riga, moc pěkná delší cesta za 4+. Než jsme ji slezli, nastřádala se za náma pěkná frontička z horoškoly. Jinak jsou zepředu na Rigu i další čtyři hezké cesty, myslím až do cca 7+, takže si užijí všichni. Na nás už tam ale byl dost dav, takže jsme utekli jinam.
Vyšplhali jsme pod to, co zbylo z hradu Rabštejna (nic moc) zahnuli mimo chodníček a přehopkali skalisko k dolnímu hradebnímu sektoru, kde jsou krásné cesty okolo 5, obzvláště Schody do nebe za 5-. Na schody do nebe mi to přišlo krátké, až v nebi jsme se opravdu neoctnuli :).

Bohužel jsme tu byli jen na dva dny, takže po procházce na vyhlídku jsme to museli zabalit a odtáhnout do Brna. Ještě nás tu čeká spousta dalších cest, obzvláště slibovaná Sbohem armádo, tak doufám, že brzo znova …


15. 7. 2012

V mechu a kapradí


... lezení na Sochorské skále ...




Po dlouhém období dešťů zas vykouklo sluníčko, tak jsme vykramařili cajky a vyrazili lézt do přírody.
Sochorská byla až třetí možnost, první dvě jsme zavrhli kvuli klimatickým a cestovním podmínkám. Skála je poblíž Řikonína a zalezlá v lese, takže nijak daleko a nijak moc na slunku, alespoň teda vždycky nějaká část ve stínu byla :).
Na to, jaký kousíček je to od Brna nás překvapilo, že tam nejen nikdo nebyl, ale i to, že na skále nebyly patrné žádné stopy častého lezení. Naopak všude je plno mechu a pavouků – nicméně skála je hezky odjištěná, i když místy vyžaduje vlastní dojištění, hlavně v lehčích cestách (viz průvodce :)).


13. 7. 2012

Barevka


... otvírání sezóny ...



Víte co mají společné prodloužený velikonoční víkend, ukrutná zima a návštěva u Honzy v Českých Budějkách?
Jasně! :) zahajujeme sezónu na skalách.

Po prvním dnu na překližce v Budějovicích jsme prostě ven už museli. Navlíkli jsme na sebe tolik vrstev, aby bylo možno se ještě hýbat a vyrazili lozit na Barevnou skálu.

A ona byla fakt barevná! Kromě normální barvy šutru oplývala i odstíny žluté, zelené, načervenalé a kdovíjaké ještě :).

Cest tam sice není moc, maximálně na jeden den lezení, ale skála určitě stojí za návštěvu. V teplejších dnech by se dalo i koupat nebo hledět na vodáky, jak sjíždějí šlajsnu, neboť Barevka je situována hned vedle Vltavy.


Kosa byla docela výživná, Honza juchal, jaké že to máme krásné tření a já s Míšou jsme si bez komentářů funěly na zmrzlé prsty. Cesty byly moc pěkné a fakt to drželo (nebo možná přimrzalo :)). Přezouvání do lezek byla docela výzva, ale při lezení se člověk hezky zahřál a odhazovat přebytečné vrstvy se začínalo už u třetího jištění. Jedině Honza byl takový drsoň, že lezl pouze v jednom triku a mikině :).

No stručně – slezli jsme čtyři cesty a jeli do Budějic do indické restaurace :). Doporučuju! Skálu i hospodu.
A mimochodem, ty vodáky jsme nakonec viděli taky!


Seznam lezených cest:
Únorový hit 5+
Průzračná 6+
Síla barev 7
Hop nebo trop 6
Varianta pilíře 7+ 

4. 7. 2012

Skalák

... pokračování - den druhý ...



Ráno jsme vyrazili na druhou stranu směrem k zámku Hrubá skála. Cílem byla Dračí věž, Daliborka a Větrník. A maličký Dráček jako bonus :).
Lezla se cesta Rudá hrana – ta je dlouhá a prý pěkná, ale nevím, protože já zatím byla na Daliborce v Mravenčí cestě. Tady jsem vybojovala svoji první spáru a i když byla jen o pár krocích, dala mi docela zabrat. Opět to bylo o tom, aby člověk správně trefil co je potřeba udělat, protože spára si žije vlastním životem :). Naštěstí mi to Aleš dobře vyradil, takže jsem přešla přes spáru po traverzíku až nahoru na další věž.


Z vrcholku Daliborky (a všech věží okolo) byl krásný výhled na zámek Hrubá skála a do dálky až na Trosky a Ještěd na druhé straně.
Na Daliborce jsme se zdrželi docela dlouho, protože bylo vidět na Dračí věž a na náš druhý lezoucí tým. Koukali jsme na ně jak lezou mezi prvním a druhým kruhem a kochali se rozhledem na krásy okolních věží a krajiny.


Když jsme slanili, bylo ještě docela dost času a tak padlo rozhodnutí vylézt si na Dráčka. Malou skalku usazenou pod Dračí věží. Skalka může mít tak max 5-6 metrů (pouze můj odhad, pravděpodobně nepřesný), proto vypadalo podezřele, že těsně před výlezem na vrchol byl kruh.
To bylo teda! :) Cesta (Barevné plamínky) byla sice kratičká, ale lehká moc ne a ten rajbasoidní krok na závěr! Přes ten jsem byla doslova přetažena :) Plácala jsem se na rajbuňku jako kapr na suchu tak dlouho, že mi nakonec přišla vhod ruka spolulezcova a postrčení se špičkou lezky o kruh. I tak jsem na Dráčka hrdá. Budete-li mít cestu, zkuste ho.


Dvojice Aleš-Martina zalezli ještě něco málo na Dračím zubu a vzhledem k pokročilé denní době jsme to zabalili.
Před odjezdem jsme ještě mrknuli na zámek Hrubá skála a pak už směr domov.




3. 7. 2012

Skalák

... aneb křest pískem ...





... den první ...


Tak se mi to konečně povedlo! Moje první a opravdové lezení na pískovcové věže Hruboskalska. Abych pravdu řekla, moje první lezení na věže vůbec :).

Vyrážela jsem teda z Brna s těšením a očekáváním, které bylo spíš radostné, leč poněkud neurčité. Jasně, že člověk ví, co je jiné na písku oproti vápnu, ale dokud není vržen přímo do cesty je to pouhá teorie – tudíž ubohý lezec postrádá onu facku praxe :).

V sobotu v pozdním odpoledni jsme tedy dorazili k hospůdce „Na koupáku“, kde prostě musela proběhnout pauza na první místní pivko. Alešovi se už nyní rozlil po tváři výraz absolutního štěstí, který – ač to bylo neuvěřitelné – se ještě prohloubil pod první věží.


Naším prvním „soupeřem“ se stal Maják.
Utvořili jsme dívčí tým, který lezl komínem na vršek cestu Západní komín a pánové to vzali nahoru po Západní hraně. Komínek byl docela pohodlný, nijak moc náročný, takže na seznámení s „matrošem“ a technikou zakládání štandu a jištění z dobíráku úplně ideální. Pánové byli nicméně rychlejší a čekali nás nahoře s flaškou meruňky, kterou nějaký dobrák před námi zanechal u vrcholové knížky :).

Z deníčku překližkáře a vápeníka:
Marťa se navázala a stoupá vzhůru. Nad náma se tyčí věž Maják, na jejíž vrcholek máme namířeno. Sype mi drolící se písek do ksichtu a blíží se k přesedání. Cvak. Založila štand, dobírá mě a jdu já! Chytů je poskrovnu, spíše jen obliny, ale všechno pěkně drží a dá se parádně stoupat nohama a v rožečku odšlapávat na všechny strany. Vybírám první smyci z hodin a pokračuju.
Zde přijde těžší krok, narvu ruku do jakési díry na žabu a nakonec mě to pustí – zpětně se krok nezdá až tak komplikovaný, chce to jen vědět jak na to :). (vážení Pískaři, odpusťte si prosím ten řehot, děkuji :)) Jsem na přesedání a jistím se na odsedku, loďák, zajišťuju prvolezce a Martina mizí v komíně.
Užívám si sluníčko, výhled cca od půlky a povoluju lano, zatímco se Marťa někde souká – nevidím na ni, je v komíně :). Docela to trvá.
Kruci, měla jsem si sundat lezky, palce asi chcípnou. Začínám rozumět tomu, proč mají pískaři měkčí, větší a pohodlnější lezky :).


Martina se vynořuje z komína u slaňáku. Provede již popsané čachry s jištěním, já se ruším a lezu. Po pár krocích a zanořuju do chládku a přítmí komína. A pěkně vzhůru! Zádama a rukama do jedné stěny a nohama do druhé – takto se soukám vzhůru a gratuluju si za výborný nápad nelézt v tílku ale pěkně v triku. Komín je pohodlný, široký tak akorát, má dost výčnělků na přidržení a dokonce dvě místa, kde se dalo založit jištění. Na druhém to jde rychleji, takže se zachvilku vyplácám na vrcholek majáku.


Tady se potkáváme s pánskou výpravou.
Takže hurá! Sedím si na svojí první věží! Rozhled je parádní! Nedá se to srovnat s ničím, žádné cesty sem nevedou, jen po skále – o to je lepší pocit být nahoře. Zouvám lezky, protahuju palce a fotím :). Naši zkušení pískaři na mě shovívavě koukají, něco ve stylu „… no šak užij si to, když je to prvně … „:). Probíhá zápis do vrcholové knihy a košt místní meruňky.
Pak slaňujem dolů, abychom ještě ten den něco vylezli.


Druhá cesta vedla na menší věž Blatník, ale to už byla rychlovka, protože se začínalo stmívat a byla chuť na večeři a pivo na Koupáku. Spali jsme pod širákem v lese. Bylo jasno a nad skalákem miliony hvězd.






Skoroboulder na Babím lomu


... aneb když se nechce ... tak se nechce :)




Na prvním letošním výletu s bouldermatkama se překvapivě vůbec nebouldrovalo :) zato si ale pěkně zalezli ti, kteří si na boulderovací výlet vzali sedáky a lano. Ostatní měli na zábavu alespoň slack-line, víno k pití a bouldermatky na válení :)
Lezení nebylo nijak těžké (kontrolní vzorek tří cest) a dá se tam narazit i na zajímavé kroky. Jen cest tam je pomálu, prostě pokud na Babí lom, tak na boulder. Celkově to byla spíše odpočinková neděle … ale to je taky někdy potřeba :).