17. 9. 2011

Expedice Triglav


Den ... posledních pár ...

Krásné počasí se už unavilo a tak den u Bohinského jezera a na hradu Bled byl deštivý a pošmouný. Proběhli jsme hrad, který spíš než hrad připomínal muzeum křížené s obchoďákem a zamířili se podívat na soutěsku Vintgar.


Prošli jsme ji celou po dřevěných lávkách a chodníčcích nad řekou Radovna. Prý je místy až 150m hluboká, každopádně má nádherně čistou vodu a pohádkovou atmosféru díky mlze, která se nad říčkou převaluje a táhne se podél všech můstků – to se prostě musí vidět! Cesta soutěskou končila u 6m vysokého vodopádu Šum. Cestou na nocležiště jsme navštívili ještě zříceninu hradu Kamen, ale pro mě byla tento den jasným favoritem soutěska Vintgar :)


Druhý den ráno se výprava opět rozdělila – naše auto zamířilo k moři do městečka Piran. Tady jsme si užili poslední večer v parádní restauraci, kde jsme ochutnali místní rybí dobroty a taky poslední den dovolené u moře.

Má cenu popisovat cestu domů? To asi nemá, takže snad opět příští rok ve stejné sestavě :)



Expedice Triglav


Den 4. a 5. - přechod Velike Špicje, Triglavská jezera a cesta úplně dolů ...


Od Tržavske koči – mimochodem, dejte si zde palačinky a nikdy už nebudete chtít jiné :) – jsme pokračovali další den ráno celkem pohodlnou chůzí do bezejmenného sedýlka a po té úplnou měsíční krajinou až k plesu, kde jsme neodolali vábení úžasné, ledové, průzračně modré vody a smočili nožky. Od plesa byl jen kousek k chatě, kde jsme se opět rozdělili.


Naše statečná pětice si to namířila přes vrchol Velika Špicja (2389m) a druhá část pěkně údolíčkem. Přechod Špicje se ukázal jako opravdu mazec. Možná proto, že špice byly nakonec tři a převýšení, které se pokaždé nastoupalo a zase sestoupilo, aby se mohlo znova nastoupat , bylo docela veliké. Před poslední špicí jsem toho měla tak akorát a ostatní už taky, nicméně na vrchol jsme dorazili. Následoval prudký sešup do doliny, v jehož polovině holé skály vystřídal les a džungle lopuchů a trav až ke Koči při Triglavskych jezerich (1685m).



Poslední den přechodu byl už taková relaxační pohodovka. Od Koči při Triglavskych jezerech jsme pokračovali na planinu Viševnik (1615m). V těchto místech totiž byly hlášeny salášky, ovečky, žinčica a sýr. Hlášeny sice ano, leč výskyt nepotvrzen. Za stále parádního počasí jsme pokračovali na Črno jezero (1294m), kde jsme narvali do hladových goauldích rybiček poslední zbytky svačiny a dál na Koču při Savici (654m).

Tady byl slavnostně zakončen přechod mohutnou žranicí a odjezdem k Bohinskému jezeru.

16. 9. 2011

Expedice Triglav


Den 2. a 3. - Triglav - výstup až nad mraky ...



Na Alžajev dom se spalo jako v pohádce.

Možná to byl důvod toho, že jsme na dvoudenní výstup k vrcholu Triglav vyrazili až v jedenáct hodin. V noci pršelo, ale ráno bylo počasí jako malované. Cesta od Alžajev dom nás vedla pod severní triglavskou stěnu a rozcestník hlásil 4,5 hodiny na vrchol – při převýšení cca 1750m – óójéééé! :) Stoupání začalo docela pozvolna, ale záhy přituhlo, objevovaly se první ocelové chytky a lanka. Vzhledem k tomu, že jsme to šli „natěžko“ nijak jsme se nehonili – někteří z nás se nehonili ještě více než ti ostatní :) Jak jsme tak nabírali výšku, začínaly být rozhledy opravdu působivé a fotografické pauzy častější .

V podvečer jsme dorazili na ubytko Triglavsky dom na Kredarici (2515m).



Ráno bylo počasí opět dokonalé, jen se trochu honila mlha. V plánu bylo dokončení výstupu na Triglav a přechod na druhou stranu. Tady jsme se poprvé malinko rozdělili na část, která si chtěla dát přechod i s báglem a na část, která vyhopkala vrcholek jen tak a k dalšímu ubytování si to pěkně obešla bokem.

Naše statečná batohová skupina čítala pět členů. Nahodili jsme ferratové sety a mazali k vrcholku. Sety nakonec nebyly potřeba, ale jen proto, že bylo opravdu pěkné počasí a sucho. Skála byla naprosto hladká , ochozená a oklouzaná – v mokrém počasí to musí být jak kachlíky v koupelně. Jinak na vrchol je to pěkná nikterak těžká ferrata (za předpokladu suché skály).

Nahoře na Triglavu (2864m) jsme pořídili zápis do vrcholové knížky a uhnízdili se na sluníčku u podivné kovové rakety, která vrcholek zdobí. Seděli jsme si pěkně nad mraky a dole zatím vodník Kebule „vařil mlhu“ :) kolem nás kroužilo místní ptactvo a somrovalo jídlo – prostě vrcholová pohoda :)



Sestup na druhou stranu měl být dle informací docela mazec. A byl. Zdaleka to nebyla taková pěkná cesta, jakou jsme šli nahoru. Taková klasická sestupová zpruzovačka. Začalo to menší ferrátkou, následovalo klasické suťovišťátko. Malou pauzu jsme udělali u Kasáren a pak už docela příjemným chodníkem na Tržaska koča na Doliču (2120m), kde jsme byli ubytovaní.

Expedice Triglav 2011


Den 1. - Mangrt, vodopád Peričník a strááááášně dlouhá cesta autem ...



Letos jsme vyrazili na týdenní horskou expedici na Triglav v mírně pozměněné sestavě, nicméně zdravé jádro zůstalo stejné jako na loňském Durmitoru.

Poučeni minulou zkušeností, kdy jsme se všichni slézali u Deriase doma víc než hodinu, jsme tentokrát dali sraz až v Itálii. Potkali jsme se "kdesi u silnice" a víceméně pohromadě jsme překročili hranice Slovinska.

První vrchol výpravy jsme zdolali vozidlem, jelikož nebyl čas na nějaké dlouhé výšlapy, i tak nás čekala ještě dlouhá cesta. Hladoví jak psi jsme dali polívku v sedle pod druhou nejvyšší horou Slovinska – Mangrt (2679m). Trošku nás tlačil čas, takže ferrátku na Mangrt jsme si museli odpustit.



Další malá pauza na protáhnutí osezených zadků byla u řeky Soča – byl docela hic, takže možnost namočit nohy v ledové čisté vodě byla děsně lákavá :). Když už jsme začali radovánky s vodou, navštívili jsme teda i vodopád Peričník.

Viděli jsme jeho 52 metrů měřící dolní část, která se dala i podejít – pro zajímavost cituji nejmenované chytré internetové stránky: „Nádherný vodopád je pozůstatkem doby ledové, kdy zdejší největší ledovec v údolí Vrata na severní straně Julských Alp vytvaroval krásné údolí táhnocí se od obce Mojstrana k severnímu podhůří Triglavu.“ :)

Odtud již vedly kroky naše k chatě Alžajev dom (1015m), kde jsme měli zamluvené ubytko na první noc.