Na „Labák“ vyrazila parta senzačních lidí, takže bez nadsázky se dá říct, že to byl jeden z nejlepších víkendů v tomto roce, ne-li vůbec nejlepší. Počasí se také vydařilo na jedničku a o tom, že je tam krásné lezení není sporu. Škoda jen, že ty nejhezčí místa jsme našli až poslední den, ale aspoň příště už víme kam přesně jít.
9. 9. 2010
Víkend na Labáku
3. 9. 2010
Černá Hora 2010 - Prokletije
Po nádherných čtyřech dnech v Durmitoru jsme se přesunuli do Prokletije. Jak říkal Derias, jsou to úplně jiné hory než Durmík, ale o nic méně hezké, jen jiné … divoké, krásné a neprozkoumané :)
Přesun probíhal skrz kaňon řeky Tary, to byl zážitek sám o sobě – jeli jsme úplně na dně silnicí místy vysekanou ve skalách a všude okolo krásné hory až do nebes :), semo tamo se vyloupnul nějaký větší plácek, kde byl hned nacpaný kostelík nebo nějaká menší usedlost, případně pár baráčků pohromadě.
Druhý den tedy padla volba na ne tak náročný vrcholek Volušnica (1860 m ), s luxusním výhledem na již řečený Karanfil, či spíše na všechny jeho vrcholky. Cestou nahoru jsme se popásli v jahodových plantážích, o borůvky taky nebyla nouze :). Karanfil je úplně jiný než okolní hory, holý zasněžený a ledovatý – teda, to mě bude mrzet ještě dlouho, že jsme na něj nešli .
2. 9. 2010
Černá Hora 2010 - Durmitor
Banda se tentokráte sešla opravdu dobrá, celkem devět lidí, :) posbírali jsme se k odjezdu o krásné dvě hodiny později a druhý den večer už jsme rozbili první tábor v kempu Razvršie (1100m) u městečka Žabljak.
Ráno se pochopitelně začali sbírat mraky, to nám bylo víceméně jedno, takže jsme vyrazili i tak – v pláštěnkách – na Točniaku nás chytil největší déšť toho dne, potom už bylo dobře. Jako průvodce nám sloužil první z místních průvodců GPpeS :) Ti se pravidelně střídali – v každé zastávce nový jedinec.
Na Velike Kalici jsme šoupli bágly do kleče a vyrazili – někteří – na vrchol Terzin Bogas (2314 m) a posléze i na protější Veliky Meděd (2320 m). ani nevím, který se mi líbil více. Zajímavý překážkový výstup byl na oba, rozhled také parádní.
Na noc jsme sešli na druhou stranu hřebene po stezičkách pro kozy a ovce … a turisty :) přes suťovišťata až do kempíku, či spíše salaše Katun Lokvica (1850 m). Kromě houfce lidí z nejmenované cestovní kanceláře a oveček se tu sešlo také větší množství GPpSů, což zaručilo zábavný večer – že Deri :).
Z podvrcholu Bobotov Kuk (až nahoru jsme nešli z časových důvodů, bohužel, první vyhlídka 2400 byla taky luxus) byl úžasný pohled na okolní hory, hlavně nás zaujalo zvláštní tvarování zdejších skalin (kdo viděl fotky ví). Dlouho jsme se ale nezdrželi, protože nás čekal ještě sešup na druhou stranu hor k jezírku Zeleny Vir, kde jsme hodlali tu noc zakempit.
Cesta přes sedlo Samar byla poněkud dobrodružnějšího charakteru, téměř by se dalo říct lezení. No … vlastně už to na pár místech lezení bylo :) Zde již někteří členové výpravy měli všeho plné kecky a to netušili, co nás ještě ten den čeká. Do Planinárského domu Škrka ( 1723 m) u jezera to byl slušný sešup a navíc docela flák cesty.
Za třetí den jsme dali celkem poctivých 10 hodin chůze. Ta nejkrásnější část Durmitoru byla tímto za náma – v tuto podvečerní utahanou hodinu to ovšem bylo líto jen mě :) otužilci dali koupel v jezeru a spali jsme všichni jak brouci.
Poslední den už byl jen sestup do údolí na Sušicko jezero (1300 m) pochod džunglí bodláků a travin až nad hlavu – pochopitelně pršelo – byl skutečně neobyčejný zážitek :) Lesní cesta byla sice značená ale pěkně zarostlá – moc lidí to tu zjevně neprošlapávalo. Ovšem místní vodopády jsou fajn.
Spali jsme opět v Žabljaku a další den následoval přejezd k dalšímu pohoří – Prokletije …